S jeskyněmi jako prostorem se v beletrii setkáváme často. Autoři je využívají hlavně jako míst pro navození tajemna, napětí, dobrodružství či hrůzy. Bavíme se ale pouze o jeskyních, nikoli o jeskyňářích. Knih, jejímiž hlavními hrdiny jsou jeskyňáři, je pomálu, a knihy psané jeskyňáři pro jeskyňáře jsou již úplnou vzácností. Naštěstí se jich přece jen několik najde. Mezi nimi je i kniha Wabiho Stárce Čtyři knihy o jeskyních a jeskyňářích.

 

 

Inspirován kdysi velmi populárními rodokapsy, vytvořil Jaroslav Wabi Stárka vlastní literární formát, rodokrasy. Parodickou formou, ne nepodobnou brilantnímu mistrovství Jaroslava Žáka, zpracoval čtyři příběhy, které se možná staly ale možná taky ne. Čtenáře zde seznamuje s jeskyňařením nejen v Českém krasu na počátku padesátých let dvacátého století, s činností Krasové sekce a s jeskyňáři, kteří stáli u zrodu systematického výzkumu Českého krasu.

V první povídce Tajemství Císařské rokle se setkáme se jmény Františka Ferry Skřivánka (Ferry Slavíček), Adolfa Absolona (Absolonada), Františka Králíka (Francoise Kralique), Prokopa Koudely (Klondyke), Jiřího Kukly (Juraj Guckla, Jiří Zakuklený), Františka Proška (Franc Prokeš), Vladimíra Prince (Valdemar Princl), Jana Budáka (Johannes Büdák), Miroslava Hesse (James Hessington), Václava Macha (Wácslav Pach), Jaroslava Petrboka (Jaroslav Peprbok) a mnoha dalších.

Zapomenout nesmíme ani na indiánského míšence Wabigoona z Wabogoonu, zvaného zkráceně Wabi neboli autora.

Kniha Wabiho Stárce Čtyři knihy o jeskyních a jeskyňářích vznikala v letech 1954–1958 a souhrnně vyšla nákladem ZO 1-07 Krasová sekce v roce 1986. Díky laskavému svolení současné držitelky autorských práv, paní Olze Stárkové, máme možnost se v několika příštích vydáních eSpelea seznámit nejen s Wabiho texty, ale i svéráznými ilustracemi, kterými je doprovázel.

 

Ediční poznámka

Text ponecháváme ve znění, v jaké byl otištěn v roce 1986, se všemi drobnými pravopisnými odchylkami. Redakce

 

 

Tajemství Císařské rokle

 

 

1. kapitola

Divý severák cloumal holými haluzemi pralesních velikánů nad Ford Srbskem a meluzína pěla žalostnou píseň v komíně rozlehlého domu, nad jehož vchodem skvěl se omšelý již nápis: Hostinec u Hulanů.

Leč řádění živlů sotva mohlo přehlušit halas, jímž místnost tohoto známého saloonu byla naplněna. Dřevorubci, lovci kožešin, zlatokopové, dobrodruzi a divocí trampové v jedné směsici seděli u ne právě čistých stolů a tlačili se kolem nálevního pultu, kde barman sotva stačil napájeti hrdla mužů, chtivých ostrých nápojů. Do této vřavy vstoupili památného prosincového dne dva vysocí a šlachovití trapeři, jejichž objevením se na scéně začíná náš podivuhodný příběh o Tajemství Císařské rokle.

Oba mužové oklepali z nohou a plášťů sníh a čtveřice očí, tkvících ve větrem ošlehaných tvářích, rozhlédla se pátravě po místnosti. Objevili brzy volné místo u jednoho stolu, kde právě dva dřevorubci, zmoženi silnými limonádami, se zhroutili pod stůl a uvolnili tak svoje židlice dalším návštěvníkům. Oba mužové zasedli u stolu, sledování několika ledabylými, přece však pátravými pohledy přítomných. Starší ze zálesáků prohrábl si temné strnisko na pohublé tváři, nesoucí stopy každonedělního hladovění, a pravil svému druhovi: „Mám za to, Ferry, že by nebylo záhodno hovořiti zde o našich záležitostech.“ Mladší muž, zarostlý nepěstěným vousem světlé barvy, se zahalil oblakem tabákového dýmu, z něhož bylo zanedlouho slyšet melodický hlas: „Také soudím, že tady není čistý vzduch.“ Jeho názor odpovídal naprosto skutečnosti nejen obrazně, ale i fakticky, neboť ovzduší místnosti nebylo toho druhu, jakým se vyznačují vysokohorské polohy na Tobolka Peak nebo Kobyla Mountains daleko odtud na jih. Takto se nám dostalo příležitosti seznámit se se dvěma zkušenými trapery savan Českého krasu, Ferry Slavíčkem a indiánskými míšencem Wabigoonem z Wabogoonu, zvaným zkráceně Wabi. Posledně jmenovaný naklonil se vtom k uchu svého bílého druha a zašeptal: „Přicházejí.“

Dveřmi vešli tři statní, dosud však mladí mužové a nevšímajíce si vřavy kolem sebe, razili si statečně cestu k místu, kde seděli oba jmenovaní zálesáci. Zvučný pozdrav „Zdař Bůh!“ pronesený třemi hrdly najednou, uplatnil se zvukově i v hlučném prostředí krčmy. „Zdař Bůh,“ odpověděli oba trapeři a postupně si podali pravice k mužnému stisku. Adolfo Absolonada, potomek španělských conquistadorů, Francois Kralique, původem Francouz a čistokrevný Yankee, Klondyk. Vyměnivše si několik bezvýznamných vět o počasí, dívkách a nedobré jakosti zdejšího piva, dali se naši muži do hovoru celkem zajímavého, ale pro nezasvěcence nesrozumitelného.

„Co nového v dírách?“ tázal se Ferry nenápadně. Absolonada pokrčil rameny: „Celkem nic.“ K tomu dodal Francois na vysvětlenou: „Je to na draka.“„Co tím míníš?“ dotíral dále Ferry, pohlížeje pátravě do okrouhlé tváře mluvícího. „Všechno prolezený a dohromady nemáme do čeho kopnout,“ zamručel Klondyk a Francois dodal: „Mám dojem, že se na to tady vyfláknu.“ Je povinností spisovatelovou zušlechťovati a zjemniti drsnou hovorovou řeč mužů divočiny. Ferry chvíli mlčel, pohlížeje ostře do tváří skleslých hochů, načež řekl s důrazem: „Co by asi řekl téhle řeči veliký Kukulín?“ Meluzína v té chvíli zaječela divoce v komíně a podbarvila náležitě jeho větu. Všichni se zachvěli. „Chlum je ovšem prolezen, o tom není pochyb,“ pravil po chvíli Ferry, hovoře vybraným spisovným jazykem, vypěstovaným dlouholetou literární činností – jen nepatrně sečtělý čtenář je jistě obeznámen s jeho populárním románem „Sluje na Chlumu u Srbska“ nebo s oblíbeným dílkem „Možnosti speleologické práce v Chýnově, okres Tábor“, rozšířeným mezi nejširšími vrstvami. „Jsou ale jiné díry, ve kterých by bylo záhodno pracovati,“ pokračoval Ferry, „máme pro vás něco.“ Mladíci zastříhali hbitě ušima.“ „Kde? Co?“ tázal se Absolonada lačně. Ferry se rozhlédl obezřetně, zda někdo z okolosedících neposlouchá, a když spatřil němé souhlasné pokývnutí svého indiánského druha, řekl pouhá dvě slova, která rozechvějí struny této románové písně: „Císařská rokle!“

 

2. kapitola

Událostem, popisovaným v první kapitole, předcházelo mnoho jiných a vysoce zajímavých dějů. Již dlouho bylo cítit v řadách vážných vědců vrcholné vědecké instituce „The Carst Section of Geological institut of the University Shrytter“ jistý zatuchlý pach. Hamlet, princ dánský, řekl by jistě: „Něco smrdí v tom našem Dánsku.“ Ale jediný princ, který byl členem tohoto vědeckého kolektivu, nejenže onen zápach neodstraňoval, nýbrž spíše jej zvyšoval. Členové „The Carst Section“ scházeli se již léta na vážných vědeckých zasedáních v útulných místnostech Shrytter University, vzpomínajíce zde nad sklenkami minerálních vod a krvavými bifteky na staré, zašlé časy, kdy chodívali do jeskyň v Bohem a lidmi zapomenutých divočinách mezi Prahou a Berounem, a mnohokráte plánovali, jak obnovit slávu a jak setřít prach ze štítu Krasové sekce. Leč nepředvídané překážky většinou rázu rodinného hatily vznešené úmysly mužů vědy a tak společnost chátrala den ode dne víc a více. A jako čerstvý jižní větřík, tak zavanula do zatuchlé nečinnosti společnosti osobnost velikého jeskyňáře a publicisty, mistra Ferry Slavíčka, který se obklopil mladými a dosud nezkaženými pracovníky, s nimiž pak vykonal ono velkolepé dějinné dílo, před kterým se jednou skloní mladé generace: zmapování a průzkum veleslují na Chlumu u Srbska. Unaven tímto velikým dílem a znechucen neporozuměním tiskového dohledu, který nepovolil připojiti k textu spisu otisk plánu slují, zdál se houževnatý Ferry poněkud odpočívati. Byly i zlomyslné hlasy, šířící názor, že Ferry upadne do onoho zimního netopýřího spánku, vyskytujícího se hojně u šedovousých, ženatých docentů sekce. Než to mohli tvrdit jen ti, kdož neznali pravé rysy Slavíčkovy duše. Ferry neusnul spánkem blanických rytířů, on jenom sbíral síly k dalšímu úderu. A úder nastal. Tímto úderem byla velkolepá akce, „Akce C“, akce Císařská rokle. Jak se dostal tento velkolepý muž do styku se záhadami tohoto místa?

 

Stářím zežloutlý a krysami ohlodaný spisek, který se čirou náhodou dostal Ferrymu do rukou ve zcela malé místnosti Shrytter University, byl toho příčinou. Onoho památného dne, kdy Ferry seděl v oné místnůstce a čekal, až si tělo za jeho zády odbude své, krátil si čekání tím, že vzal do ruky onen spisek, nabodnutý barbarsky na skobě a poskytující svými jednotlivými stránkami možnost použití k očistným účelům. To, co v pološeru a hutném ovzduší malé kobky stačil rozeznati jeho zrak, způsobilo, že veliký Ferry zvolal vzrušeným hlasem: „Ha!“ A vzápětí následovala památná slova, jimiž Ferry reagoval na zjištění, že pohříchu není spisek úplný; začátek i konec chyběl, jen několik málo zbylých listů vlálo opuštěně na skobě po Ferryho pravici. „Proklatě!“ zvolal pobouřené Ferry. O několik okamžiků později zarachotily turbíny splachovacího zařízení a Ferry se vyřítil, jen nedbale ustrojen, do spolkové místnosti Krasové sekce. A zde se svým přítelem, v prvé kapitole již jmenovaným Wabim, četli plni vzrušení zažloutlé listy spisu neznámého, zřejmě však značného stáří:

„…Jiným památným miestem“, četl Ferry, „gesť audol stien welice przíkrých aneb strmých, císarschská neb královská rokel zwaný, we kterémž praszarodáwné božiště sě nachází, w němž přemnohý welice lidský žiwot rukou kněží druidských utracen byl item i mnohá zde spáchaná na newinných panách…“

„U ďasa – jedná se zde o Císařskou rokli,“ mumlal Ferry a četl překotně dále:

„…oběti druidských wášní whazowány do prostorných slují byly, jež w roklině onné we třech patrech nacházejí se…“ Ferry vydal v tomto okamžiku skřek, který způsobil, že řada učenců, podřimující nad kostrami slanečků a nedopitými sklenicemi, zdvihla polekaně hlavu. Ferry ovládl železnou vůlí svoje vzrušení a četl dále. O Císařské rokli toho tam již více nebylo. Mluvilo se tam ještě něco o popravčím kameni někde v blízkosti Kody, kde prý stínali oni druidové hlavy svým obětem a poněvadž se jim o ten kámen po každém seknutí sekery otupily a dostaly zuby, o jiný kámen, který se tam dodnes spatřuje, si svoje širočiny brousili. Stránky prastarého spisu mluvily pak ještě o pověsti, že baba jménem Koda, podle níž i ona rokle a místo je pojmenováno, jezdí za měsíčních nocí po vápencových plošinách Českého krasu na voze, taženém bílými aneb prusými koni, podle nichž je pojmenována víska Koněprusy. Ferryho nezajímalo zjištění, že bába Koda je patrně první plošinářka – on byl mužem praxe, a proto vzal na vědomí, že v Císařské rokli je nějaká jeskyně, která má mít tři patra – a to mu stačilo. Stačilo jen několik pohledů a dvě tři kusé věty, vyměněné mezi ním a jeho indiánským druhem. „Jde se?“„Jasně“ „Kdy?“„V neděli.“„V 8:00 na Smíchovským?“ „V 8:00 na smíchovským!“

A tak také časně ráno v osm hodin sešli se oba mužové na Smíchovském nádraží, aby odtud nastoupili svoji obvyklou cestu na černo na podvozku Pullmanova vozu rychlovlaku Praha–Beroun do Srbska. Tři mladíci, popsaní v předchozí kapitole, jeli onoho památného dne do veleslují na Chlumu a měli s oběma trapery domluven sraz ve jmenovaném saloonu „U Hulanů“.

Musíme ještě podotknout, že oba naši přátelé nepřistupovali ke své akci bez předchozí odborné přípravy. Prostudovali všechny spisy, které byly k dispozici v bohaté knihovně Krasové sekce a ve kterých se pojednává třeba jen malou zmínkou o Císařské rokli.

Byla to řada význačných děl vědců, především z řad Krasové sekce, z nichž uvádíme:

AKADEMIK JURAJ GUCKLA: Rozbor netopýřího guana v jeskyních Českého krasu. Praha 1954.

JAROSLAV PEPRBOK, Dr H.c.: Ojedinělý nález druhu Chlastosaurus Peprdoki v jeskyni Turské maštale u Tetína, kterou ti lumpové neoprávněně odlámali a zničili. Praha 1954.

JAROSLAV PEPRBOK, Dr H.c.: Nález recentního koprolitu v jeskyni Koda. Československý kras 1954.

VOJEN LOUŽEK, Dr.: Nález plovatky bahenní na převozníkově pramici v Srbsku. Český kras 1953.

OLDŘICH FEYFAR: Nález jedince Kukolon longissimus var. Feyfar v Srbských jeskyních. Athropozoikum 1954.

Ako som visal palcami u noh na skale v Cisarskej rokli, napísal JÁN BAJKO, krasový objevitel a jaskyniar, Krásy Slovenska 1954.

Vyzbrojeni velkolepými poznatky, načerpanými z těchto děl, vydali se oba muži na obhlídku terénu v okolí rokle a vykonavše nezbytná měření a bádání, sešli po horských úbočích do Fort Srbsko, aby se zde sešli s mladšími druhy, jak bylo ujednáno.

A nyní, uprostřed vřavy saloonu, sdělil Ferry Slavíček svým spolupracovníkům, nakláněje se ke stolu, aby jeho slova nebyla dále slyšena, informace o svých poznatcích:

„Je to v suchu, mládenci, je to v uzávěru rokle. Příští neděli do toho píchnem a budou senzační věci.“

Poseděli pak jen krátce, neboť přiblížila se hodina, kdy vyráží ze Srbské stanice pacifický express Fort Srbsko – Praha-Smíchov.

Sotva se společnost zdvihla a dveře krčmy se za ní hlučně zavřely, zdvihli se pod stolem i oba zdánlivě na mol opilí dřevorubci a tiše opustili místnost. Starší z nich, maskovaný šedivým plnovousem, zamručel ke druhému: „Tak co? Slyšel jsi?“ „Slyšel, pane profesore,“ zněla uctivá odpověď. „Je to Císařská rokle.“

 

3. kapitola

Ano, Císařská rokle. S tímto heslem na rtech a odvahou v srdcích razila si cestu divokým porostem hlubokého kaňonu odvážná četa jeskyňářů hned následující neděli. Ostré čepele seker a mačet roztínaly spleť lian a proplétajících se větví a na všechny strany se rozprchávaly vyplašené šelmy a zajíci. Lidská noha dosud nevkročila na tato místa, jen divocí trampové sem občas v létě zabloudili.

Ferry Slavíček s kanadskou sekyrou v ruce kráčel odhodlaně vpřed a jeho orlí zrak pronikal neomylně houštinami. Za ním kráčel jeho věrný mladý druh, Francois Kralique, za ním Absolonada, Klondyk a průvod zajišťovala postava Wabiho, třímající v žilnaté pravici automatickou pistoli medvědí ráže. Po tvrdých útrapách a mnohonásobném vykoupání ve zrádných tůních horské bystřiny, v nichž byli ohrožováni krokodýly, dospěli badatelé do uzávěru rokle: strmé skalní útesy činily toto místo nepřístupným ze všech stran.

Zde se jal Ferry očichávat skálu a veden neomylným jeskyňářským instinktem, zaťal polní lopatku do země na jednom vybraném místě a řekl: „Tak tady – a jedem.“

Mladí badatelé shodili tlumoky, oblékli nenápadné a vkusné pracovní oděvy, jimiž na více místech děrami prosvěcovala běloba podvlékaček či košil. Na samém počátku práce však se ukázal nedostatek vhodných nástrojů. Dvě polní lopatky, jimiž výprava vládla, nestačily zmoci těžký kamenitý terén. Po půlhodině práce stáli všichni rozpačitě nad překážkami, které jim v cestu postavila příroda a trapné ticho se rozhostilo nad roklí. Jen vysoko na modré obloze se ozýval skřek vyplašených supů, kteří kroužili nad pracovištěm v naději na kořist. V návalu zoufalství vrhl se Ferry na skálu a jal se hrabati holýma rukama a hryzl velké balvany svými zuby. Jakkoli v několik minutách prohloubil sondu o několik centimetrů, bylo jasné, že hrdinské sebeobětování náčelníka skupiny by nepřispělo podstatně k vyřešení zapeklité situace. Nastala tedy válečná porada, při níž se rozhodovalo o dalších osudech „Akce C“. Konečně bylo dohodnuto jediné možné řešení: v rokli není nástrojů. Mnoho potřebných nástrojů, krumpáčů, lopat, špicarů a jiných vymožeností moderní techniky je v okolních lomech na Chlum´s Peak nebo pod Mount Střevíc. Stanoveno tedy, že Ferry a Wabi navštíví za tímto účelem lom na Chlum´s Peak, zatímco Klondyk, Kralique a Absolonada se poohlédnou po lomu prospektora Tomáška na Mount Střevíc, aby zde vyrovnali nedostatek v územním rozmístění nástrojů přemístěním do Císařské rokle. Svízelná pouť zpět nastala a opunciová trnitá křoviska zbavovala jeskyňáře částí jejich skromných pracovních oděvů.

Popíšeme nejdříve příběhy Ferryho a Wabiho, kteří v ústí rokle odbočili před Fort Srbsko na Chlum. Sotva se přiblížili k prostoru lomu, uvítal oba trapery zběsilý štěkot kojotů a strážce, ozbrojený kovanou sukovicí jim vyšel v ústrety. Ferry Slavíček dal se s mužem do hovoru, předstíraje, že se zajímá o otázky těžby v lomu. Pozoroval přitom jedním okem bedlivě pohyby hlídačovy, zatím co druhým okem rozhlížel se po krajině. Zakrátko objevil na haldě vyvážky krumpáč ladných rozměrů, který se znamenitě hodil pro jejich účely. Mrknutím oka upozornil svého druha na svůj objev a odlákal hlídače k okraji lomu kde kladl různé důležité otázky jako: „Tohle všechno je vápenec?“ a i jinak se tázal, zatímco Wabi za jejich zády shodil nástroj po svahu dolů. Rozloučili se pak oba s hlídačem slovy až dojemnými a odešli. Na úpatí haldy zastrčil Ferry nástroj obratně do nohavice a tak zmizeli ve vysoké stepní trávě na terase Berounky. Problém byl v tom, že krumpáč, zastrčený do nohavice, značně znesnadňoval Ferrymu pohyby a nutil ho k toporné chůzi, která vzbuzovala zájem a útrpnost kolemjdoucích. Podepírán obětavě Wabim, prošel Slavíček osadou Fort Srbsko a dal se převézti přes peřeje Berounka Riveru.

Při neopatrném pohybu v souvislosti s vystupováním z převozníkovy pramice Ferry zakopl a roztrhl si nohavici, přičemž dřevěná násada krumpáče vylezla ven a byla zpozorována převozníkem. Nepříjemná příhoda neodradila ovšem oba trapery od jejich další cesty. Nemaje již co skrývati, vyňal Ferry krumpáč a zrychleným pochodem dospěli oba k ústí Císařské rokle, odkud se počali opět probíjeti pralesem.

Hůře se vedlo našim třem mladým jeskyňářům, kteří kroužili kolem Tomáškova lomu jako dravci kolem mršiny. Nepodařilo se jim spatřiti volnou lopatu, natož krumpáč: jen u strážcovy boudy stála opřena lopata na uhlí, v jejíž blízkosti se povaloval poloochočený medvěd grizzly, chycený kdysi jako mládě na horských hřebenech Kobyla Mountains. Klondyk a jeho druhové, jakkoli chrabří juni, neriskovali šatstvo a život a odešli, proklínaje celý svět. V uzávěru Císařské rokle se pak všichni kolem poledne sešli. S krumpáčem šla práce rychle od ruky.

Mezi sutí na samotném povrchu našli řadu zajímavých a patrně archeologicky cenných předmětů, jako zrezivělých plechovek od konzerv, lahví od rumu a jiných alkoholických tekutin, zřejmě to svědků rozkvětu prastaré kultury trampské.

Jak se postupně zavrtávali pod povrch, zmizely tytu nálezy z různých kulturních a nekulturních období a bylo třeba překonávat překážky, postavené v cestu samotnou přírodou.
Byly to především mohutné bloky skalních útesů a odlomené stropy jeskyně, která zde patrně kdysi bývala. Co však mohlo zastaviti mladický žár jeskynních odvážlivců?

Po tři hodiny zápolili s krumpáčem, rukama a víčkem od ešusu s nepřízní terénu, až konečně dlouhý indiánský traper Wabi zaťal krumpáč do škvíry mezi nánosem hlíny a skalou, vylomil kus ztvrdlé hlíny a černý otvor, zvící zatím sotva průměru hraboše polního rozevřel se před očima jeskyňářů. Porážeje svoje přátele a vše, co mu stálo v cestě, vrhl se Ferry k otvoru a jal se řváti tuřím hlasem: „Jsme tam. My jsme tam!“

Jako odpověď na tento výkřik radosti houkl z lesnaté stráně nad nimi výstřel a hrst nábojů zasvištěla nad hlavami jeskyňářů.

„Ve jménu krále a zákona!“ nesl se roklí mohutný hlas. „Dejte pracky nahoru, nebo se do vás strefím, jak do pouťovýho panáka!“

Váhavě uposlechli jeskyňáři výzvy neznámého, snažíce se rozeznat v křovinách vetřelcovu postavu. Teprve když se neznámý pohnul, spatřili zelené šaty, větvičkami, lišejníky a plnovousem znamenitě zamaskovanou postavu s kloboukem trávové barvy na hlavě. Na klobouku skvěl se odznak přísežné lesní stráže, která naháněla hrůzu stejně jako mohutná čtyřhlavňová winchestrovka, svíraná mohutnýma rukama tohoto zjevu.

„Královský hajný!“ zašeptal Ferry Slavíček a bylo mu těsno stejně tak jako ostatním mladíkům. Hajný obezřetně sestoupil ze stráně, přičemž nespouštěl očí ani hlavně pušky ze skupiny jeskyňářů. Když byl asi deset kroků od nich, zahájil výslech:

„Tak vy, holomci, nevíte, že tady je státní rezervace a že kopání je tady zakázaný?“ zněla první řečnická otázka neúprosného strážce zákona. „A vy si tady kopete mýr nix týr nix, prach sakra tisíc broků! Rozstřílím vás, se mi zdá, na hadry, holoto jedna!“

„Promiňte, sire,“ osmělil se Ferry Slavíček, „netušili jsme, že je zde rezervace a nehodláme ani rušiti krajinný ráz tohoto místa.“

„A co tady děláte, lumpové?“ vybuchl hajný. Absolonada hbitě začal vysvětlovati:

„Vy tomu nebudete věřit, jak se tak na vás dívám, ale tadyhle Klondykovi se utrhl knoflík od kalhot zrovna na takovém choulostivém místě a zapad zrovna sem někam mezi ty šutry… tak to tady trochu přehrabujeme, esli bysme ho tady jako někde nenašli.“

Ferry s Wabim zakrývali mezitím svými těly mohutný jícen, jímž by projel povoz, tažený koňmi a hajný vyvalil oči nad nehorázností Absolonadova tvrzení. Když konečně popadl dechu, jal se nadávati vybraným ryze mysliveckým způsobem. Závěr jeho řeči byl: „Spakujte si tady všechno, holoto, a hajdy do Fort Srbska! Tam už si to zodpovíte před šerifem!“
Nezbývalo noc jiného, než pod hrozbou napřažené zbraně složit všechny věci a nastoupiti zpáteční truchlivou cestu kaňonem Berounka Riveru, vstříc temné budoucnosti.

 

4. kapitola

Sotva se porosty houštin a kaktusů zavřely za odcházejícími, ozvalo se slabounké zahvízdnutí na skalách nad uzávěrem rokle. Obdobný hvizd s druhé strany byl na to odpovědí. V zápětí se vynořila ze skalní škvíry hlava letitého již děda, jehož vrásčitá tvář byla porostlá nepěstěným plnovousem a oči mrkaly za nemoderním cvikrem. Z protilehlé krasové dutiny vyhlédla pak tvář mladého ještě studentíka podobně zpustlého zevnějšku. Několika posunky naznačili si oba mužové, že vzduch je čistý a pomýšleli na sestup do hlubokého uzávěru. Šplhali po skalách, zachytávajíce se výstupků a kapradin, až mladší stanul na dně rokle. Děd se pak s hromovým rachotem sesypal v jeho sousedství, neboť zvětralý skalní výstupek povolil nad jeho vahou. Následkem této nehody byl vodopád šťavnatých nadávek takové síly, že okolní bělavé vápence byly rázem transformovány a přeměnily se v červený mramor. Studentík se úzkostlivě rozhlížel na všechny strany a napomínal staříka uctivě k mírnějšímu vyjadřování se. Naštěstí byla výprava jeskyňářů, vedená strážcem lesů, již příliš daleko, nehledě k tomu, že řev vodopádů a peřejí horské bystřiny přehlušoval jakékoliv zvuky, přicházející z větších dálav.

„Podíváme se, co udělali!“ zavelel děd, když si byl sdostatek ulevil.

Došli pak k díře a užasle stanuli před otvůrkem, jímž vystupoval do mrazivého večerního soumraku sloup páry jako z komínu lokomotivy.

„Ha – díra!“ zaskřehotal radostně stařík. „Nestůj tady jako hovado! Připrav karbidku a dělej!“

„Půjdeme tam, pane profesore!“ zachvěl se studentíkovi hlas.

„No a?“ zaburácel děd. „Podívejme se na něj, von je celej ….!“ Výraz, jímž zakončil děd svoje kázání, neuvádím v zájmu literární čistoty a estetické úrovně tohoto spisu.

„Ano, pane profesore!“ zašeptal studentík a dal se hbitě do práce. Pan profesor zahájil nezbytné přípravy k sestupu do jeskyně. Především svlékl kalhoty, obrátil je naruby a opět oblékl. Totéž udělal i s kabátem. Byl to jeho úsporný způsob, publikovaný již v několika odborných časopisech, neboť tak se ušetřilo praní šatu, umazaného jeskynními sedimenty. Po opuštění sluje stačilo pak prostě šaty obrátit a děd mohl jít i do nejlepší společnosti, jakou příkladně byla The Carst Section.

Stáhl si i masivní šněrovací obuv, aby vyměnil prochozené již noviny za nejnovější číslo denního listu, vonící dosud tiskařskou černí. Toto zařízení mu dovolovalo již po léta choditi bez ponožek.

Mezitím karbidka byla rozdmýchána hlavně s pomocí zlých duchů, které čarodějův učeň svolal slovy německého básníka:

„Wale, wale, mencha Strecke, dass zum Zwecke,
Wasser fliesse
Und mit reichem vollen Schwale
Teufelsgestank sich ergiesse.“

Ten Teufelsgestank byl ovšem malou obměnou jinak případného textu a týkal se odporného puchu acetylénu, který zakrátko zaplavil uzávěr rokle, zaháněje vše živé. Dědovi a jeho učedníkovi ovšem tento puch nevadil, neboť byli zvyklí ještě na horší věci. Děd se položil pak s výrazným hekáním na břicho před otvorem a jal se jej rozšiřovati hrabáním rukama. Zakrátko byl otvor dostatečně široký, aby jím mohl prolézti dovnitř a tu, překonávaje silný průvan, který mu metal do tváře drobné kamínky, netopýry a kosti předpotopních ještěrů, vsoukal se dovnitř, následován v těsném závěsu mladým svým fámulusem.

Bystrý čtenář poznal jistě v těchto lupičích jeskyň oba zdánlivé dřevorubce, kteří vystupovali již v první kapitole tohoto skromného dílka. Nechme je zatím zmizeti v podzemním bludišti velejeskyň Císařské rokle a obraťme se k našim mladým jeskyňářům, kteří mezitím již dosáhli dolního konce rokle.

Tu se stala hajnému, který s napřaženou zbraní kráčel v zádech zatčené skupiny, nemilá příhoda. Uklouzl po okraji travertinové hrázky a upadl mezi kamení. Hlavně jeho střelné zbraně se nárazem ohnuly a kohoutky spustily. Vyšly čtyři hromové rány najednou a hejno nábojů, poslušno fyzikálních zákonů a směru, který jim daly prohnuté trubice hlavní, vylétly obloukem vzhůru a vracely se zezadu se sršením a pískotem k nešťastnému muži, který se v poslední chvíli zachránil výskokem do vzduchu. Kroužení nábojů trvalo několik chvil a strážce lesů vyskakoval po celou tu dobu jako sportovec přeskakující švihadlo.

Když konečně náboje ztratily svou rychlost, ztratil i hajný svoje síly a zhroutil se k zemi, byv současně zasažen do hlavy pomalu přilétajícími a kymácejícími se náboji. Rána stačila k tomu, aby strážce pořádku v kodských hvozdech byl vyřazen na delší dobu z lidské společnosti. Naši mladíci zajásali nad neočekávaným obratem situace. Využili pochopitelně příležitosti, která se naskytne – jak se říká – jen jednou v životě a dali se na útěk do příkré stráně po své pravici. Když vyšplhali na útesy vápenců, nastala krátká válečná porada.

„Navrhuji, abychom se vrátili!“ pravil hrdinný Ferry. Myšlenka na zející díru ovládla jeho mysl. Po krátké debatě byl návrh schválen zejména také proto, že se dalo očekávati, že pohmožděný hajný, až se probere ze stavu „nirvána samprsarána“, půjde spíše do obce na vzpružujícího panáka, než aby honil po lesích bandu desperátů.

 

Jestli hajný zvolil panáka nebo hon na desperáty se laskaví čtenáři dozví v příštím čísle eSpelea.