Jan Flek (ZO 6-21 Myotis), Michal Cimbál Hejna (ZO 1-02 Tetín)

V letošním roce si připomínáme třísté výročí sestupu minoritského duchovního Lazara Schoppera do propasti Macocha. Pokud by se naši předci rozhodli oslavit sté a dvousté výročí, vypadal by výroční článek podstatně jinak než ten, který zde předkládáme čtenářům. Proč? Pátrání po okolnostech prvního sestupu je podobně zajímavé a napínavé jako čin samotný. Ostatně posuďte sami.

Jak dlouho víme, že do Macochy sestoupil Lazar Schopper? Překvapivě krátce, příští rok bychom oslavili stoleté jubileum. Už v roce 1748 se ve svém rukopisu Johannes Nagel zmiňuje o nějakém odvážlivci, minoritovi z Brna, který před pětadvaceti lety sestoupil spolu s ostatními do propasti. Neuvádí však ani jméno minority, ani zdroj, ze kterého čerpal.

Veřejně publikoval Nagelův rukopis poprvé hospodářský úředník knížete Karla Salm-Reifferscheidta v Rájci Josef Edmund Horký (1795–1844), který sám do propasti sestoupil v letech 1815 a 1817. Horký, ač zapálený historik a novinář, si dovolil jeden základní přečin proti seriózní vědecké práci a za Nagelova anonymního minoritu z Brna doplnil jeho jméno. Na tom by možná ještě nebylo nic špatného, kdyby neuvedl jméno chybné, Lazarus Ercker. Těžko říci, jak mohlo k takovému omylu dojít. Někdo, a to buď Horký nebo jeho informátor, pravděpodobně zaměnili jméno Lazarus Schopper, o kterém nikdy neslyšeli, s povědomým jménem Lazarus Ercker. Ten opravdu žil a s podzemím také přicházel do kontaktu. Byl totiž nejvyšším hormistrem království Českého a odborníkem na hornictví a hutnictví. Je mimochodem autorem Knihy o prubířství, která formovala, spolu s Agricolovými Dvanácti knihami o hornictví a hutnictví, vývoj českého hutnictví. Jediným problémem bylo, že Ercker zemřel v roce 1594.

Po Lazaru Erckerovi pátrali v archivu brněnského minoritského kláštera nejdříve v roce 1857 z popudu Jindřicha Wankela P. Jan Soukop a později i Martin Kříž, ovšem nenašli zmínky nejen o sestupu do Macochy, ale ani o žádném Lazaru Eckerovi. To přivedlo Kříže k domněnce, že se jedná o neexistující osobnost a ve svém Průvodci do moravských jeskyň ho úplně pomíjí.

Záhadu rozluštil až v roce 1924 archivář a pozdější opat benediktinského kláštera v Rajhradě u Brna P. Václav Pokorný. Ten zde objevil rukopis o výpravě do Macochy jistého minority Schoppera. Příznačné je, že jeden ze zásadních objevů týkajících se historie poznání Moravského krasu nebyl publikován v žádném odborném tisku, ale objevil se pod názvem Výprava do Macochy r. 1723 v časopisu katolického duchovenstva Hlídka.

Osmistránkový rukopis s názvem Beschreibung des entsetzlichen tiefen Thale in der Herrschaft Raitz bei Ostrow in Wald gelegen, von dem Ihnwohner selbiger Gegend Matzocha genandt vytvořil v roce 1772 hospodářský správce rajeckého panství Josef Mělnický.

Pokorný podává v Hlídce stručný výtah z rukopisu a zasazuje ho do historického kontextu. V kompletním znění ho publikoval Absolon (1970).

Macocha na obrazu německého malíře Franze Ferdinanda Runka z roku 1827

Popis hrozné hluboké doliny ležící na panství rájeckém, u Ostrova, kterou obyvatelé té krajiny nazývají Macochou

„Tato dolina (pokud se lidé pamatují) nebyla od nikoho slezena nebo probádána pro svou neobyčejnou hloubku, a i proto, že ze žádné strany není přístupna. Určitou lepší zprávu podal jistý pastýř, který se svým kamarádem chtěl v době vánoční usekávat vrcholky tisových stromů, ale při tom měl to neštěstí, že sklouzl se stromu a pak přes sníh, ale přece tak šťastně, že bez škody zůstal sedět na nakupeném sněhu. Na pokřik svého kamaráda byl od sousedů v té krajině vytažen.

Roku 1723 v měsíci květnu odhodlali se dva na panství se zdržující duchovní, a to R. P. Walter, tehdy misionář společnosti Jesus na pevnosti špilberské, a P. Lazarus Schopper, Ordinis Minorum Sancti Francisci Conventualium, toto místo si důkladně prohlédnout a pokud možno se dolů spustit a prozkoumat zvláštnosti tohoto místa, jakož i výtok a přítok vod, výskyt pstruhů a příčinu strašlivého lomozu, když se dolů hodí kus dřeva. K tomu účelu bylo napřed posláno několik sedláků s velikými a dlouhými zámeckými lany, aby učinili potřebné přípravy, bude-li lano k spuštění jednoho stačit. Opravdu po složení jistého spropitného byl dolů spuštěn starý sedlák jménem Štefan, a když dolinu prošel, zase byl šťastně nahoru vytažen. Nemohl však nic zvláštního vypovědět, leda, že musel po úbočí kopce ještě zrovna tak hluboko dále sestupovat.

Že viděl ve vodě pstruhy a tolik úzkostí vytrpěl, jako by byl soudný den. Po vytrpěných hrůzách a rozčileních onemocněl a poležel si tři dny. Tedy toho dne se již nic více nepodniklo, ale poněvadž touha po zevrubnějších zprávách všeobecně se hlásila, a poněvadž ze strany vrchnosti byl vysloven úmysl, aby zhotovením schodiště bylo možno dolů se dostat a zde ke cti sv. Rozálie postavit sochu, bylo usneseno, jakmile to bude možné, dolů se spustit. Proto přičiněním zmíněného pátera Lazara shromáždilo se četné panstvo 25. května v lese u zmíněné doliny, kde za přítomnosti všech hospodářských úředníků, myslivců, hajných a různých sedláků ze sousedních vesnic bylo vyhlášeno, kdo bez donucení by si troufal za odměnu do zmíněné doliny se spustit. Po dlouhém rozmýšlení se odhodlal k tomu jeden sedlák z Vilémovic, který pak na roubíku dolů sjel. Jej následoval po vytaženém lanu docela v tajnosti (poněvadž ze strany vrchnosti byly vysloveny pochybnosti, zda duchovní má být dolů spuštěn) P. Lazarus. Poněvadž někteří důstojníci dali ujištění, že za páterem budou jistě následovat, ale když propast uviděli, odvahu ztratili, odhodlal se k tomu jedině komorník Johann Zouhard. Ti dva prochodili propast a podali následující popis. „V poměrně rovinatém lese přijde se na strašlivé místo, kde je vidět do hloubky, kterou zraky nemožno dohlédnout, leda na jeden kámen, o němž dále bude řeč. Po levici jde se dolů a může se sestoupit do poloviny hloubky propasti, jen tak, že se přidržujete na kořenech a stromech. Pak se otočí kolem stromu provaz k spouštění. Hlína, jakmile se na roubíku spouštíte, nežli začnete volně viset, jest pískovitá a měkká, a proto padá jí mnoho s sebou na sjíždějícího, proto musíte dát pozor na oči! Potom se sjíždí volně, aniž byste se dotýkali skal. Vidíte během sjezdu divoké skály, díry; až ku 32 sáhům má měřiti odpoutané lano, než stanete na pevných nohách.

Odtud je nutno sejít po příkrém, ze samých volných balvanů pozůstávajícím kopci, což je celkem těžké a nepříjemné, poněvadž, kam se na kámen stoupne, tento ihned se uhne a mnoho jiných sebou strhne. Proto není možno jít přímo. Toto kamení vyvolává ono strašlivé rámusení a hřmění, jako by se země chtěla pod nohama uhýbat. Tento kopec měří asi 30 sáhů v přímé délce. Dole uprostřed doliny leží kámen asi 2 sáhy dlouhý, 1 sáh široký, který se musel odlomit od skalní stěny a dolů po svahu kopce se skutálet. Ihned tam se tyčí pískovitý vršek více nežli 5 sáhů vysoký, hned naproti jiný takový vršek stejné výše, oba porostlé zeleným mechem. Mezi oběma vršky táhne se potůček, který spojuje dvě dole se nacházející nálevky, z nichž jedna po pravé straně, když se dolů přijde, je trochu větší než druhá. Její voda, která nyní je jen nízká, má 6 sáhů hloubky. Není možno ji měřit tyčí, nýbrž šňůrou zatíženou kamenem. V obou nálevkách bylo vidět pstruhy!

Od nálevky po levici jde se na třetí vršek, kde je asi 5 sáhů vysoká jeskyně s plně vytvořenou klenbou. Jeskyně vůbec nejde hluboko dovnitř, má však v sobě jiné divoké díry, které se táhnou do dalších skalních trhlin. Nad zmíněnou nálevkou přečnívají skály šikmo dolů a jimi prochází díra vzhůru až do lesa, takže lze skrze ni vidět. Nazývají ji komínem. Hodí-li se touto dírou kámen dolů, vyvolává se tím třeskot. Skály podobné zdi po levé straně jsou na větší ploše porostlé více nežli prst dlouhým mechem, na jiných stěnách jest barva skal světle šedá. Na zmíněných levých stranách dole je vidět velikou, černou kamenitou díru, podobnou pekárně, asi 1 1/2 lokte vysokou, jejíž délka je asi dva sáhy. Když se tam něco hodí, padá to velmi hluboko do vody. Odtud vyráží za jistých dob mohutný vodopád, který, jak okolní sousedé dosvědčují, celou dolinu celkem vysoko zaplňuje a materiál z písčitých vršků a celého vymílaného kamenitého kopce odplavuje. Po pravé straně letí největší výška vzhůru, kterou někteří zkušení odhadují přes 100 sáhů. Zde ale na této skalní stěně příroda nechala odstávat onen kámen volně vyčnívající, že nemusíte do lesa vstoupit, nýbrž na něj ulehnout a celou dolinu přehlédnout.

Tou hloubkou je lidské oko tak klamáno, že člověk, který se dole prochází, nezdá se být ani jeden loket vysoký a že ve skaliskách porostlých mechem se domníváte vidět krásné rovné zelené louky. Voda vypadá jako kalužina, černá jako uhlí, ale poněvadž je dno čisté a osvětlené, je toto místo dole širší než nahoře, poněvadž na jedné straně skal po levici nahoře tyto směřují šikmo dolů a proti jinému úhlu po levici ve formě »accentus« se lomí. Délka tohoto místa je asi 60 sáhů, šířka asi 16 sáhů. Pokud se ze všech okolností dá soudit, musí toto místo být po všechen čas studené a vlhké, poněvadž je slunce pro velikou hloubku nedostatečně osvětluje. V celé dolině nenaleznete žádnou rovinu, nýbrž samé pahrbky a vody. Skalní díry, ze kterých voda vytéká nebo přitéká, nemožno vidět pro hloubku a zdá se, jako by to byla stojatá voda, což ale není, poněvadž je možno odtok zcela dobře postřehnout a v něm všechno splavené dříví v jednom rohu vody pohromadě leží, a proto tam odpad musí být, a proto chová tato voda ryby a jest čirá a čistá, což při stojaté vodě nebývá.

O této hluboké propasti podává zprávy a jmenuje ji Propast ve svém zčásti zvláštním, zčásti medicínském díle proslavený Hertodt, který popisuje staré moravské zvláštnosti, dílem dle vlastních, dílem dle jiných výzkumů, a jelikož popisuje jeskyně a trhliny skalní ve Sloupu a Křtinách, píše též jako věrný a bedlivý výzkumce přírodních podivuhodností, že toto místo je na pohled děsné, že žádný člověk bez nebezpečí života si na onen nahoře zmíněný kámen nelehne a odtud kámen 20 liber těžký dolů svrhne. Nežli tento kámen dolů dopadl, pomodlil se celý otčenáš, a když kámen dopadl, roztříštil se na prach a že se mu zdálo, jako by se byl prach zvedl do výše jako kouř. Tak popisuje toto místo stále užívaje slov hrozný, příšerný, se strachem, s nebezpečím života.

Ale co se zde popisuje jako velmi nebezpečné a hrůzné, to jsme nalezli možným a snadným. Popis souhlasí se vším až na to, že by se bylo zdálo možným roztříštění kamene na prach. Tam, kam kámen dopadne, není žádná skála. Kámen dopadne na suchý písek, který se jako prach zvedl, čímž oko zcela snadno následkem hloubky mohlo být oklamáno. Toto ohledám a popis místa, které v důkladném a vtipném průzkumu bylo to první, dokazuje, že se docela snadno dá uskutečnit, co se zdálo mnohým dříve nemožností. Což ke cti stvořitele přírody (anebo co v takových věcech bývá i zázračným), k útěše a ke cti jeho hraběcí excellence z Rogendorfu, jako základ ku dokonalejší zprávě, všem návštěvníkům ku zamítnutí mnoha báchorkovitých povídaček z vlastní zkušenosti poznamenal.“

Rajhrad 2. října 1772
Na kvap vypsal Josef Mělnický v klášteře rajhradském
O. S. B, A. (Ordo Sancti Benedicti Abati)

Absolon podrobil rukopis podrobné analýze. Napsán byl šest let po Schopperově smrti (zemřel 12. 7. 1765), tudíž se na jeho sepsání nemohl sám Schopper podílet. Ostatně Mělnický uvádí, že se jedná o nakvap sepsaný zápis. Navíc zápis sepsaný značně kostrbatě s mnoha prohřešky proti tehdejšímu pravopisu a stylistickému slohu. Z toho vyplývá, že se nemohlo jednat o opis nějakého dřívějšího Schopperova rukopisu, protože ten byl člověkem vzdělaným a literárně zručným. Spíše to vypadá, že Mělnický sepsal pouze to, co o události zaslechl, a to ještě téměř půlstoletí po události samotné.

Tyto zjevné nedostatky by mohly Schopperův sestup zpochybnit, ovšem Absolon přidává pádné protiargumenty: „Snad by pro přísného skeptika tato analýza stačila, aby výprava Schopperova byla odkázána do říše bájí. Leč není tomu tak. Odporuje tomu celý Schopperův život, jenž byl jedním z nejvýznačnějších církevních hodnostářů na Moravě XVIII. věku. Odporuje tomu i obsah líčení Mělnického, jež nemohlo být padělkem a přes četné nedostatky zůstává cenným historickým pramenem pro dějiny Macochy. Zásluhu o to mají brněnští městští archiváři, kteří vyšetřili, že v seznamu řádových bratří v brněnském konventu Minoritů se na str. 238 až 239 nachází chronologicky vedený zápis o Lazaru Schopperovi.

Vidíme, že Schopper při sestupu do Macochy byl 25 let stár. Byl tehdy kazatelem v Krnově, ale již příštího r. 1724 se dostal do Brna, kde postupoval rychle v hodnostech tak, že nakonec se stal provinciálem, tj. nejvyšším reprezentantem celého řádu na Moravě. Vidíme, že sestup do Macochy Schopperovi nevadil v jeho kariéře, avšak tvrdošíjně v tehdejší veřejnosti udržované pověsti o jeho potrestání a o jeho odsouzení k mlčení musely mít nějaké jádro.“

Absolon dále argumentuje přesným popisem dna Macochy. Zejména ho zaujal „správný údaj přítoku podzemní Punkvy od severu z tzv. ,Červíkovy jeskyně‘, který v době povodní opravdu zaplavuje celé dno Macochy. Schopper dobře pochopil, že Macocha má v principu tvar přesýpacích hodin. Dobře též vystihl, kde je tajuplný odtok vod ze Spodního jezírka, který se děje odpornou rourou sifonu v severozápadním cípu. Tento sifon odsává vodu, a proto sem soustřeďuje po vodě plavené dříví, ale nestačí ho strhnout do hlubiny.

Celkově musíme konstatovat, že Schopper určil fyzické poměry na dně propasti střízlivě a správně. Je velmi divné, že se ani slůvkem nezmiňuje o nejnápadnější jeskynní bráně na dně Macochy, o vchodu do jeskyně Erichovy v Pekelném jícnu. Vysvětluji si to tím, že pobyl na dně Macochy jen krátkou dobu, neměl s sebou žádných svítidel a jihozápadní kout Macochy, kde jsou vstupy do Erichovy jeskyně, bývá pohřížen brzy do temnoty. Přehlédl též další památné ,Trámové jeskyně‘ severně od Spodního jezírka. Patrně byly vchody úplně zataraseny kmeny a jiným dřívím. Také ani slůvko o nejdramatičtějším momentu, jak byli vytahováni z Macochy. To přičítám ale na vrub Mělnickému. Hloubkové i výškové údaje obsažené v tomto zápisu jsou arci nesprávné, neboť byly odhadnuty jen od oka.“

O Schopperově sestupu tak není pravděpodobně pochyb, ovšem jedna záhada zůstává stále nevyřešena. Ve své době se muselo jednat o výpravu vpravdě senzační. Stalo se tak pod záštitou vrchnostenského úřadu v Rájci a vědělo o ní mnoho dalších lidí nejen z řad účastníků. Proč ale upadla do zapomnění a ani další návštěvníci Macochy o ní nevěděli? Vysvětlení bychom mohli hledat u tehdejšího představeného minoritního řádu, asketického Patera Freisslera, který musel takový bláhový čin v rozporu s dobrými mravy řádu hodnotit negativně a je možné, že Schopperovi naznačil, že chce-li stoupat v řádové hierarchii, bude nejlepší o jeho činu pomlčet.

Literatura:

Absolon K. (1970): Moravský kras. – 1. [díl], Academia. 1–415. Praha.
-pk- (1924): Výprava do Macochy r. 1723. – Hlídka, ročník XLI, str. 80–83. Brno.