Michal Cimbál Hejna (ZO 1-02 Tetín), Jan Flek (ZO 6-21 Myotis)

1703

Zemřel Robert Hooke (nar. 1635). Jednalo se o klasického polyhistora neboli všeuměla. Mimo jiné vynalezl anemometr, teploměr, univerzální kloub, vodováhu, hodinový nepokoj (součást mechanických hodin), irisové clony či zaměřovací kříž u dalekohledů. Dále objevil červenou skvrnu na Jupiteru, z jejíhož pozorování usoudil, že se Jupiter otáčí, a je po něm pojmenovaný Hookův zákon o přímé úměrnosti velikosti deformace a napětí v deformovaném tělese. Po tomto výčtu asi nepřekvapí, že se po velkém požáru Londýna v roce 1666 podílel i na plánech na jeho obnovení. Kromě toho všeho ve svém díle Lectures and Discourses of Earthquakes z roku 1668 napsal, že všechny hory, útesy a jeskyně vznikly zemětřesením.

1713

Zemřel lékař a fyzik královského města Brno, mikulovský rodák Johann Ferdinand Hertodt z Todtenfeldu (nar. 1625). Ten je autorem (mimo jiné) spisu o šafránu s názvem Crocologia, alchymistické práce Epistolam contra Philalethem či lékařského pojednání Opus mirificum sextae diei. Jeho nejvýznamnější dílem je ale spis Tartaro – mastix Moraviae (Podzemní bič Moravy) z roku 1669. Hertodt zde kromě jiného popisuje všechny tehdy známé jeskyně Moravského krasu, včetně jeskyně Výpustek, o které se dozvídáme:

„Celá tato jeskyně na všech stranách roní v kapkách velmi čirou vodu, která se mění v kamenné krápníky na způsob kostí, v dutou píšťalu nebo dokonce napodobují brka písařů.“

Hertodt tak poprvé zmiňuje duté krápníky, pro které se vžilo jeho označení – brčko. V knize najdeme také první podrobné popisy charakteru jeskyní a sestupů do propastí. Jedná se o popisy Kolmé propasti a Stupňovité chodby, dnes součástí Sloupských jeskyní, o kterých píše: „Nedaleko (obce Sloup) se po pravici otvírá prohlubenina, kterou nazývají propastí. Vhodíš-li do ní kámen, slyšíš jej sem tam narážet na skalní stěny po tak dlouhou dobu, po kterou se modlíváš dva Otčenáše a dvě Zdrávas Maria. Když dopadne do vody, která se tam nachází, tu syčí po dobu několika Otčenášů zrovna tak, jakoby vosy kolem ústí propasti poletovaly. Po levici je jiná propast, kterou sloupští obyvatelé považují za pamětihodnější. Vypravuje se, že se do této propasti až k vodě spustil jakýsi dělník či kameník knížete Lichtenštejna, jsa opatřen lucernou a pistolí, aby mohl dát výstřelem znamení k opětnému vytažení. Když držel světlo upevněné na tyči nad vodou, uzřel blížit se přeohromné pstruhy, kteří mu světlo převrhli. Když byl opět vytažen nahoru, vypravoval, že dole je mnoho jeskyní a jiných divů, leč mezi vypravováním náhle skonal.“
Na Hertodtově vyprávění zaujme jeho netradiční přepočet hloubky jeskyně na počet Otčenášů a Zdrávas Marií.

1723
První známý sestup do propasti Macocha. Je spojen s duchovním z pevnosti Špilberk R. P. Walterem a členem minoritského řádu františkánů P. Lazarem Schopperem. Oba duchovní se v květnu roku 1723 rozhodli dát se spustit po laně do propasti a prozkoumat její dno. Při sestupu jim asistovali místní sedláci a jeden z nich, o kterém víme pouze to, že se jmenoval Štěpán, byl také jako první spuštěn dolů. U druhého návštěvníka dna neznáme ani jméno a víme pouze, že se jednalo o sedláka z Vilémovic. Teprve když oba sestupy dopadly dobře, nechal se na dno spustit i Lazarus Schopper, první návštěvník Macochy, kterého známe jménem.

1823

Vyšla kniha Reliquiæ Diluvianæ, or, Observations on the Organic Remains attesting the Action of a Universal Deluge (Pozorování organických pozůstatků potvrzující působení univerzální potopy). Anglický teolog, geolog a paleontolog William Buckland (12. 3. 1784 – 14. 8. 1856) v ní shrnuje své výzkumy v jeskyni Kirkdale. Jakožto teolog a zároveň geolog se snažil najít geologické důkazy pro biblické popisy stvoření a potopy. Výzkum jeskyně Kirkdale je prvním zdokumentovaným výzkumem jeskyně, který snese dnešní měřítka vědecké práce.

1823

Hned dvě trojková výročí se pojí se jménem vystudovaného právníka, později profesora řečnictví a historie na lublaňském lyceu, ještě později spisovatele a novináře, Girolama Agapita. Narodil se 13. března 1783 v chorvatském Buzetu a zemřel 24. února 1844 v Terstu. Letos bychom tedy oslavili jeho nedožité sto čtyřicáté narozeniny. Jeho nejvýznamnější dílo, průvodce Le Grotte di Adlersberg, di S. Canciano, di Corniale e di S. Servolo vyšel před rovnými dvěma stovkami let, v roce 1823. Jedná se o prvního průvodce, popisujícího jeskyně a geologické a archeologické zajímavosti klasického Krasu. Popisuje zde doly v Idriji, Cerkniško jezero, les Mirna, termální lázně u Tržiče (Monfalcone), římské ruiny Ogle a Pula, římské akvadukty v okolí Terstu, hřebčín Lipica, hrad Devin, ale zejména jeskyně Vilenici, Škocjan a Svatu, vývěr Timavy a hlavně Postojenskou jeskyni. Jednalo se o její první popis po významných objevech v roce 1818.

1893

Francouz Édouard-Alfred Martel použil poprvé název speleologie. Původně přemýšlel i o kratším označení speologie, které považoval sice za harmoničtější, ale méně přesné. Slovem speos totiž označovali staří Řekové umělé dutiny hrobek či egyptské chrámy, takže z tohoto pohledu by slovo speologie odkazovalo spíše k archeologii než k jeskyním. Speleologie se ujala, na rozdíl od jiných předchozích návrhů. Již v roce 1850 razil Anton Adolf Schmidl označení Höhlenkunde, které se ale na rozdíl od jiných jím zavedených termínů, jako jsou dolina a ponor, neuchytilo. Neujal se ani název Caveology, který prosazoval v roce 1870 W. S. Forwood ve své studii o Mammoth Cave.

1913

Podařilo se vyprodukovat první syntetická hnojiva. Tato informace nemá zdánlivě s jeskyněmi nic společného, ale málokterý další vynález se kupodivu zasloužil tolik o jejich ochranu. Až do té doby se jako nejlepší hnojivo používalo guáno. Slovo pochází z andské kečuánštiny a na ostrovech při peruánském pobřeží ho prokazatelně těžili už Inkové, kteří byli hlavně díky němu schopni uživit svoji civilizaci. Pro Evropany objevil guáno až počátkem 19. století slavný cestovatel Alexander von Humboldt. Brzy se i zde stalo vyhledávaným hnojivem (ačkoliv virulentní kmen bramborové plísně, který způsobil v Evropě a hlavně v Irsku v letech 1845–1849 dlouho nevídaný hladomor, se do Evropy s největší pravděpodobností dostal právě s guánem). Brzy se soustavně těžilo nejen v jeskyních v Americe, ale i v Austrálii, jihovýchodní Asii i v Africe. Až rok 1913 tomu učinil konec.