Za pokladem nejstarších opálových dolů světa aneb natáčení v „kyselém nálevu“

Zvědavá byla: Bóža Tygřík Vrabcová (ZO 1-02 Tetín)
Zpovídal se: Lukáš Ježek (ZO 1-10 Speleoaquanaut)

Lukáš Ježek se ve svých 26 letech věnuje potápění na plný úvazek. Pracuje jako potápěčský instruktor ve škole Lucky Diving, kde učí jak začátečníky, tak pokročilé technické potápěče i jeskyňáře. Zahlédli jsme se na Lezeckém dnu v Českém krasu, na semináři Nehoda v jeskyni, teď se už pár měsíců potkáváme při tréninku SRT na trenažéru Komora v lomu na Chlumu. FB profil plný působivých podvodních fotek, trailery k připravovanému dokumentu o opálových dolech – zvědavost mi nedala a nakoukla jsem Lukášovi „pod hladinu“ jeho zajímavého života…

Foto 1 Limonitová výzdoba vytvořená elektrolýzou je velmi jemná a křehká (foto M. Strmiska).

Kdo jsi?
Prostě kluk, co snil o tom, že jednou bude prozkoumávat neobjevené a odmalička miloval vodu.

Odkdy se potápíš?
Vlastně skoro od plen. Děda se potápěl a následně i já s tátou. První oficiální kurz jsem si udělal v deseti letech. Začal jsem, jako většina potápěčů, na korálových útesech a rybičkách a dodnes mě podvodní život baví.

Jak ses dostal k jeskyním, k technickému/jeskynnímu potápění?
Před jeskyněmi jsem začal s technickým potápěním hlavně kvůli zatopeným vesnicím na dně přehrady Orlík. Postupem času přišly vraky, které díky své historii a příběhům dovedou chytit za srdce. No, a jeskyně? V roce 2010 jsem navštívil s tátou mexické cenoty, ty mě absolutně uchvátily svou krásou a výzdobou. Pochopil jsem tam, že je to směr, kterým se jednou chci ubírat. Fascinovalo mě to tajemno a magická atmosféra, kterou podzemí přináší.

Členskou základnu ZO ČSS 1-10 Speleoaquanaut tvoří zkušení potápěči, kteří se věnují zejména průzkumu a dokumentaci podvodních částí jeskynních a důlních systémů. Jak jsi tuhle partičku objevil ty?
O Speleoaquanautu jsem věděl dlouho před tím, než jsem se přidal, hlavně díky Danovi Hutňanovi. Několik let nato jsem se seznámil s instruktorem vodní záchranné služby Ondrou Novákem, který mi nabídl, ať se přidám k nim, do Speleoaquanautu. Nyní jsou to dva roky, co s kluky spolupracuji, z toho jsem byl jeden rok čekatel a chodil pomáhat ostatním na akce.

Jakým projektům, aktivitám ve spojení se speleopotápěním se věnuješ?
Poslední rok se věnuji hlavně natáčení dokumentu o slovenských opálových dolech společně s Martinem Strmiskou a Andrejem Gašparem + naším týmem UTD Central Europe.
Dalším projektem bylo odebírání vzorků vody a sedimentu v chorvatské jeskyni Cetina, což by podle hlášení chorvatských korporátů měla být jedna z nejčistších vod světa a my jsme objevili obrovské koncentrace hned několika škodlivých látek. Tento projekt určitě bude pokračovat a do budoucna máme s týmem UTD velké plány.
Zajímavý projekt byl ale třeba i ve Španělsku v jeskyni Cueva del Aqua, kde jsem měl to štěstí přidat se ke stejnojmenné skupině a pomoci jim s přípravou na exploraci 6 500 metrů (pod vodou).
Co se týká Speleoaquanautu, věnovali jsme se společně odebírání vzorků jeskynních gelů v zatopených částech Chýnovské jeskyně a natáčení videa do interaktivní místnosti. Mezitím se chodím do jeskyní a dolů potápět třeba i jen tak pro radost.

Natáčení dokumentu o opálových dolech musela být velká zkušenost a zážitek. Navštívit místa, kde už desítky let nikdo nebyl, nechat se pohltit hledačskou horečkou…
Když se řekne opálové doly, představím si skutečně jednu z nejkrásnějších lokalit na potápění světového formátu. Tím, že jsou to nejstarší opálové doly světa, se k nim váže bohatá historie plná legend a příběhů. Od dobrých víl, přes duchy zesnulých horníků až po ukrytí pokladu nejvýznamnějšího majitele dolů Salomona Johanna Nepomuka Goldschmidta. Ten zde ukryl svůj nejcennější majetek a přibližně rok na to nenadále zemřel. Nestihl však nikomu říci o lokaci pokladu, který v dolech ukryl. Nalezené zmínky o pokladu z historických pramenů v nás vyvolaly obrovské nadšení, které chvílemi přerůstalo až v posedlost. Postupem času jsme zjistili, že nejsme jediní, kdo prožíval podobné pocity a v historii bylo mnoho lidí, kteří věnovali hledání pokladu celé životy (včetně nacistů za druhé světové války). Při hledání pokladu jsme měli štěstí, že jsme se dostali do částí dolů, kde přes 200 let nebyla živá duše a mohli jsme tak spatřit a zdokumentovat úžasné prostory.

Foto 2 Vstup do zaplavených částí ve štole Jozef, lahve připravené na ponor (foto M. Strmiska).

Prostředí zatopených částí dolů je fascinující, ale zároveň náročné. Skrývá v sobě nejednu záludnost a neviditelné nástrahy, například agresivní vodu – získání atraktivních záběrů tak představuje mimořádnou výzvu a vyžaduje vysoké nasazení, zvláštní postupy, vhodnou techniku…
Natáčení jsme se věnovali celý rok a díky zdlouhavému transportu, velmi ledové vodě a její kyselosti to bylo opravdu náročné a všechny nás celý projekt v mnoha ohledech posunul.
Díky velmi lehké kyselině sírové (pH se pohybuje kolem 3,4) zde probíhá elektrolýza, to vytváří ojedinělou železito-sírovou výzdobu, která roste i horizontálně a extrémně rychle (v řádu měsíců). Na druhou stranu má velký vliv i na potápěčskou výbavu. Například některé kovové komponenty výstroje kompletně zčernaly hned po prvním ponoru a naše rty po dlouhých ponorech připomínaly rty šašků v cirkusu.
Natáčení probíhalo vždy podle detailně připraveného plánu a vyžadovalo výbornou koordinaci celého týmu. Každý nepovedený záběr znamenal, že budeme muset strávit další desítky minut v ledové vodě. Voda v dolech je křišťálově průhledná. Dno, stěny a strop jsou však v některých chodbách extrémně kalivé, což výrazně ztěžovalo celý proces natáčení a museli jsme se velmi precizně pohybovat, abychom omezili víření kalu na minimum.

Kdy a kde bude možné dokument vidět?
Dokument je již dokončený. Nyní se řeší jeho prodej do televize, proto zatím není datum premiéry stanoveno. Na závěr mohu prozradit skvělou novinku – podařilo se vyjednat souhlas se znovuotevřením Opálových dolů pro potápěčskou veřejnost. Aktuálně řešíme administrativu a připravujeme cesty, bezpečnostní východy atd… Jakmile bude vše hotovo, uvolníme termíny pro rezervace. Budu jedním z průvodců, zájemci se tedy mohou obracet přímo na mě (info@lucky-diving.cz).

Potápění je tvou prací i koníčkem – není toho potápění někdy moc? Jak se to dá všechno stíhat, není to náročné fyzicky/psychicky? Co na to rodina?
Náročné to je hlavně časově. Jenže potápění je moje životní vášeň a tak mě to psychicky naplňuje. Po fyzické stránce to náročné je, proto se snažím cvičit. Co se rodiny týká, přítelkyni jsem svou vášní pro potápění nakazil, a tak spoustu času trávíme pod vodou spolu. Do suchých jeskyní se jí zatím moc nechce, ale toleruje mi to. Jak vždycky říkám: „Lepší, abych chodil do podzemí než za jinejma ženskejma do hospod.“

Foto 3 Průchod chodbou po ponoru, za rohem je předsunutá základna (foto M. Strmiska).

Jaké je tvoje „nej“ místo na potápění? A co nejsilnější zážitek, který se ti zapsal do hlavy?
Jak jsem již zmínil, jednoznačně mezi nejkrásnější místa řadím opálové doly. Velké citové pouto mám ale i k lomu Vševily nedaleko mého bydliště a k rakouským jezerům. Nejkrásnější vraky jsem viděl v Norsku.
Nejsilnější zážitek bych asi nedokázal vybrat, ale hrozně rád vzpomínám na to, když jsem se ve 14 letech dotkl břicha manty na Bali (ano, ryby mám rád nejen na talíři).

Poradíš, jak se stát jeskynním potápěčem? Malou nápovědu pro toho, kdo už se třeba potápí a láká ho posunout se někam dál, ale netuší, co to obnáší, co by měl umět, absolvovat za výcvik…
Jako první věc je třeba si položit otázku: „Proč se chci potápět v jeskyni a jak se tam chci potápět.“ Pokud jsou důvody relevantní a není v tom častý nešvar potápěčů – „zvyšování ega“, je nutné si ujasnit, jestli se chcete potápět v jeskyních à la turistické ferraty (bezpečně vyvázané a jen se kochat zatopeným podzemím), nebo dělat speleologii, objevovat nové prostory, mapovat, odebírat vzorky a odvádět tam nějakou práci. Podle toho bych určitě hledal i instruktora. Je dobré se podívat, co má instruktor za sebou, ale pozor, nemusí platit, že nejlepší jeskynní potápěč = nejlepší instruktor. Proto je dobré dát i na recenze lidí, co si u daného instruktora dělali nějaký kurz.
Pokud s potápěním teprve začínáte, je důležité si uvědomit, že k jeskynnímu potápění by se měl člověk propracovat. Obecně zastávám názor, že při potápění by se mělo jít malými krůčky a spíš se zaměřit na kvalitu dovedností i znalostí.

V čem vnímáš rozdíl mezi klasickým ponorem a potápěním v jeskyni, jaká má potápění v jeskyni/v důlním díle specifika, jak náročné jsou podmínky?
Nemožnost vyplavat přímo nahoru. V jeskyni většinou musíte uplavat celou cestu, po které jste přišli, i zpátky. To si vyžaduje důkladné plánování a dostatečné množství plynů. Na psychiku také působí stísněný prostor, tma a případná kalivost sedimentu (většina českých jeskyní), nebo na druhou stranu touha jít dál a dál a objevit toho více. Potápěč musí mít dostatečný rozum, aby překonal touhu objevovat a zavčas se otočil k východu, kvůli zásobě plynů a dalším limitním faktorům.

Co zažíváš při ponoru v jeskyni/dole, jak ponor vnímáš?
Většinou zažívám pocity vděčnosti, zvědavosti, úžasu a pokory. Cítím touhu po objevování, zároveň si uvědomuji, jak je matka příroda úžasná a stále tajemná. V dolech zase obdivuji všechnu tu tvrdou práci, kterou museli lidé podstoupit pro pár „šutrů“.

Pokud při potápění, obzvláště technickém, nastane krizová situace, může mít zásadní a nepříjemné následky. Jak se v takové chvíli zklidníš?
Primárně se snažím dělat všechno tak, aby žádná krizová situace nenastala, nebo potencionální problém odhalit dřív než vznikne. Jsem jako potápěč hooodně opatrný a při náznaku problému ponor raději ukončím. Raději udělám dalších x tisíc ponorů než jeden legendární. Pokud na sobě začnu pociťovat stres, okamžitě se snažím uklidnit tím, že párkrát zhluboka vydechnu a zase se nadechnu. Důležité je nezačít panikařit a spíš se snažit přemýšlet, jak problém vyřešit. Většinu problémových situací často trénuji a snažím se je mít zautomatizované i ve svalové paměti, což při reálném řešení výrazně snižuje nárůst stresu.

Prozraď své „extrémy“ – „nej“ hloubka, délka, podmínky…?
Odebírání vzorků vody a sedimentu v jeskyni Cetina – vzorky z hloubky 106 m a méně + průzkum restrikce od 90 do 118 m, voda 5 °C, celý ponor něco přes 3 hodiny. Cueva del Aqua – 4,5 h ponor v teplé vodě, mělký, ale chtělo se mi vážně moc „na velkou“. Nejspíš za to mohl španělský krabí salát. Dalo opravdu práci to udržet a považuji to za nejextrémnější zkušenost pod vodou.

Co je teď pro tebe nejnovější výzva, kam by ses chtěl podívat/kde potápět/čeho dosáhnout?
Letos je v plánu znovu Cetina. Chtěl bych také, jako každý rok, odjet do zahraničí a zatrénovat si s dalším instruktorem, vypadá to na Itálii. Pak vraky v Narviku a silně uvažuji o zahájení jednoho potápěčsko-ekologického projektu.