Michal Cimbál Hejna (ZO 1-02 Tetín)

Hlavním cílem tohoto článku je poskytnout případným dalším autorům návod, jak napsat dlouhý článek o krátké bezvýznamné jeskyni.

Tetínské skály mají magickou moc. Na jejich hraně ve směru od kostela sv. Jana Nepomuckého k Berounu leží 27 nemovitostí, mezi nimiž najdeme Sokolovnu, muzeum či jednu sezónní a dvě zrušené hospody (jedna z hospod byla přestavěna na školku, čímž Tetínští prokázali svou civilizovanost na rozdíl např. od Obděnic na Příbramsku, kde naopak přestavěli školu na hospodu). Sedm z těchto nemovitostí obývá pět současných a tři bývalí členové tetínské skupiny, což dává dohromady více než celkové členstvo leckteré ZO.

Geologicky se výše definovaná část Tetínských skal skládá ze dvou částí. Východní část tvoří skalní stěny devonských kotýzkých vápenců, západní část je tvořena příkrými svahy s jednotlivými výchozy silurských diabasů, tufitů a převážně tufitických vápenců. V devonských vápencích byly registrovány tři jeskyně, nejdelší je 11 m dlouhá Kuchařská. Zajímavé je pomístní jméno Komín. Zde jsem v dlouhodobém sporu s kolegou Peckou, který se domnívá, že tam byla propast, později zastavěná hospodářskými budovami č. p. 50. Ostatně bývalý majitel se nechal slyšet, že vypouští odpad do nějaké díry. Současný majitel už vypouští odpad do kanalizace, Tetín je totiž civilizovaná vesnice. Naproti tomu já se domnívám, že označení Komín vychází z tvaru skalní polověže, ležící pod č. p. 50. Na starých fotografiích s nezarostlými stráněmi je krásně patrná, navíc děda mě vždycky posílal hulákat na Komín, a ne do Komína. Nicméně nechávám na čtenáři, o kom si bude myslet, že má pravdu.

Foto 1 Historický pohled na nezarostlou západní část Tetínských skal. Zcela vpravo je skalka zvaná Komín (foto archiv autora).

Silurská část Tetínských skal je na jeskyně ještě skoupější. Poblíž osady Rozvodna leží 3 m dlouhá jeskyně s nejdelším názvem vztaženým na metr délky, Markétina desetistupňová jeskyně pod Rozvodnou, krásný příklad toho, jak to dopadá, když objevitelé prosazují každý svůj název a nedokážou se shodnout. A to bylo donedávna vše.

K Tetínským skalám jsme se vrátili během covidu, kdy nám stačilo seběhnout ze zahrad. Během té doby se nám v devonské části povedlo rozbít jeden velký balvan, za kterým se skrývala 3 m dlouhá chodba. Po krátké prolongaci se ukázalo, že se chodba stáčí směrem vzhůru a směřuje k zahliněnému komínku o něco výše ve stěně. Tak nesmyslné kopání nemělo smysl ani za covidu, takže jsme prolongaci ukončili. Otázkou bylo, jak jeskyni pojmenovat. Původní nápad, použití zkratky jmen objevitelů (po vzoru nedalekých jeskyní Bišilu – Bidlo, Šiška, Lucie; resp. BUPE – Bufalo, Permon), ztroskotal na tom, že zkratka Pecky, Cimbála a Kahlertové je zase Pecka. Nakonec jsme tedy zvolili jméno Tří veteránů, ač se jeden z objevitelů ještě veteránem necítila.

Foto 2 Vpravo vchod do Šťáralovy jeskyně, vlevo vchod do neprůlezné pukliny. Čára znázorňuje konec skalního profilu a začátek skládané zdi. Lavor uprostřed slouží jako měřítko (foto M. Hejna).

Když byl lockdown nejtvrdší, začal jsem kopat jeskyni na zahradě. Ano, já mám na zahradě jeskyni. Přemýšlel jsem, jak ji nazvat. Napadaly mě takové běžné názvy jako Zahradní, Na zahradě, Moje či Kdo z vás to má. Nakonec je to ale jeskyně Šťáralova, k etymologii jejího názvu se ještě dostanu. Naši předci dříve bojovali o každý kousek země a v příkrém svahu museli budovat terasové zahrady. Moji předci použili jako základ nejnižší terasy nízký skalní výchoz, který nastavili nasucho skládanou zdí. V tomto výchozu zel vchod do drobné jeskyňky. Dlouho jsem si říkal, že si ji nechám jako odměnu, až budu mít doma všechno hotové. Časem přišlo zmoudření a uvědomění si, že takový čas nikdy nenastane. Po rozbití několika břitů a vyhrabání sedimentů se chodbou dalo na výdech protáhnout do malého dómku, kde jsem ztratil stěny a strop a už jsem je nenašel. Navíc jsem po zaměření jeskyně zjistil, že jsem metr pod záhonem s maliním, o který bych nerad přišel. Tím jsem tedy prolongaci ukončil.

Teď k tomu Šťáralovi. Šťáralovi byli starobylý selský rod, který se na Tetíně objevuje už v soupisu obyvatel po třicetileté válce. Na gruntu č. p. 10 vesele hospodařil až do roku 1866, kdy ve svých 34 letech zemřel na vodnatelnost Jan Šťáral pozůstav po sobě vdovu Terezii a dceru Veroniku, která si později vzala nějakého Hejnu, takto kovotlačitele z Prahy. Zde by se rodinná sága dala zakončit konstatováním, že tak se dostali Hejnové na tetínský grunt, ale ono to tak jednoduché nebylo. Mezitím se totiž vdova Terezie znovu provdala za jistého Kliku, který hospodařil až do roku 1911, kdy se k majetku konečně dostal první Hejna, praděda Jaroslav. Akorát že za tři roky padl ve válce a prababička si vzala nějakého Jansu, co pak hospodařil až do roku 1946, kdy přepsal grunt na dědu. Takže ten si ho taky moc neužil. Proto my radši nehospodaříme, aby se zase něco nesemlelo. Ale to jsem trochu odbočil.

Foto 3 Vchod do Šťáralovy jeskyně. Květník vpravo je pouze pro ilustraci, k transportu materiálu sloužil pekáček na kachnu (foto M. Hejna).

Na počest toho vyhynulého selského rodu jsem tedy pojmenoval jeskyni Šťáralova. A jaký je závěr tohoto článku? Délka Šťáralovy jeskyně je 5 m. Jeden řádek ve Speleu obsahuje zhruba 85 tiskových znaků a je dlouhý 12 cm. Celková délka článku tak přesahuje 7 m. Právě jste dočetli článek podstatně delší než jeskyně, o které pojednává.