Michal Cimbál Hejna (ZO 1-02 Tetín)

Ve dnech 1.– 6. 1. 2023 jsme se společně s kolegyní Markétou zúčastnili mezinárodní expedice do Izraele uspořádané v rámci projektu The Dead Sea Piping Project. Cílem expedice bylo zmapovat co nejvíce z 53 dosud známých jeskyní v oblasti Neot Hakikar´s Havarim. Jak už název projektu napovídá, jedná se o piping caves, tedy nekrasové jeskyně vznikající erozivní činností vody v částečně zpevněných sedimentech. Piping caves bývají nestabilní, což sebou přináší spoustu nevýhod (zavadíte zády o strop a nesete si ho sebou; jeskyně se rychle mění, takže mapa přestává být brzy aktuální), ale i spoustu výhod (pár dobře mířených ran pěstí může udělat z nepříjemného úzkého průlezu celkem prostorný; jeskyně se rychle mění, takže brzy nejsou vidět chyby v mapě).
Výsledky expedice budou publikovány po zpracování, na tomto místě bych rád nechal krátce nahlédnout na fungování mezinárodních expedicí a na některá specifika jeskyňaření v izraelské poušti.

1. 1. Na letišti Ben Guerion přistávám ráno v půl páté. Lilach mě má vyzvednout v půl desáté. Pět hodin se na letišti dá přežít. Nakonec přijíždí v jedenáct. Cestou do kempu zvládá neuvěřitelné množství věcí. Telefonuje, chová a hladí psa, vypráví o všech svých bouračkách a samozřejmě taky občas chytí volant, hlavně když předjíždí, zleva nebo zprava, na tom nesejde. Ani tak se jí ale během tříhodinové jízdy nepovede to devadesátiminutové zpoždění dohnat. Kemp nacházíme již postavený a většinu jeskyňářů na orientační pochůzce po terénu. Stavím stan a jdu pomoct táborové hlídce s přípravou večeře.
Expedice je pojata poměrně velkolepě, během týdne se zde prostřídá padesát osm jeskyňářů, většinou Italové, ale i dva Češi, Švýcar, Polák, Kypřan, Turek a proměnlivé množství Izraelců. Na večerním mýtinku nám Asaf sděluje, že budíček je v sedm, v osm se vyráží na lokality.
Celý den ukrutně fouká. Stany jsou zatížené, čím to jen jde a nafukují se jak velké barevné balónky. Večer mám vnitřek stanu pokrytý vrstvou jemňoučkého písku a všechno musím před spaním aspoň zhruba očistit.

Foto 1 Probouzející se tábor (foto M. Hejna).

2. 1. Mně s Markétou je přidělena jeskyně Mianderim a jako spolumapér Lilach, která sice nikdy nemapovala, ale má auto. Vyjíždíme v 8.15, což je na první pracovní den docela úspěch. Pohříchu takhle úspěšní už v dalších dnech nejsme. Parkujeme ve vesnici Ein Tamar. Vjezd do vesnice je zajištěný bránou, většina vesnice je obehnána plotem s ostnatým drátem, prý ochrana proti teroristům. Směrem k údolí za vesnicí se dá naštěstí projít. Údolí končí vstupem do jeskyně, který nevypadá moc impozantně. Naštěstí se člověk kousek proplazí a výška jeskyně se stává snesitelnou. Teprve se dostáváme do tempa, navíc učíme Lilach mapovat, takže se nám daří zmapovat pouze 170 m jeskyně.
Kemp je ukrytý v poušti, což je sice prima, ale takhle potmě ho Lilach trefuje až napočtvrté. Večer konverzuji se švýcarským jeskyňářem Jorgem. Vypráví, jak doma zrovna pracují v nějaké 150 km dlouhé jeskyni, kde mají pracoviště v asi 900 m hloubce a chybí jim zhruba kilometr, aby jeskyni propojili se sousední 160 km dlouhou jeskyní. Český kras je prima, mám ho rád, ale jak na tohle reagovat? Jakože my máme taky drsnou jeskyni, Terasovku, musí se k ní od auta minimálně 300 m pěšky, pak se plazit 40 m na pracoviště, a když vykopeme ještě 70 m, bude mít půl kilometru? Radši mlčím.
Opět celý den ukrutně fouká. Stany jsou zatížené, čím to jen jde a nafukují se jak velké barevné balónky. Večer mám vnitřek stanu pokrytý vrstvou jemňoučkého písku a všechno musím před spaním aspoň zhruba očistit.

Foto 2 Markéta, Lilach a Raz před dětským hřištěm ve vesnici Ein Tamar (foto M. Hejna).

3. 1. Lilach musela odjet domů, zůstáváme s Markétou sami. Do Ein Tamaru nás veze Raz, až skončíme, máme se ohlásit na whatsappovou skupinu, někdo pro nás zajede. V brzkém odpoledni se dostáváme do situace, kdy hlavní chodba ústí skalním stupněm někam na povrch a do boku pokračuje úzkou plazivkou. Šplhat ven po nestabilních sedimentech se nám nechce a plazivka končí po pár metrech závalem. Jeskyni prohlašujeme za prozkoumanou a zmapovanou, konečných 407 m je pro nás zklamáním.
Po opuštění jeskyně se podle domluvy ohlašujeme, ale vzhledem k tomu, že většina osazenstva odjela na odpolední exkurzi do jeskyně Malcham, zůstává naše zpráva bez odezvy. Při průchodu Ein Tamarem mi Markéta vypráví, že Izraelci jsou veskrze otevření lidé a vůči vojákům a turistům bývají ještě otevřenější, a že pokud někoho požádáme o vodu, třeba nám nabídne sprchu, což by docela uvítala. Než se stačím nadechnout, klepe na nejbližší dveře. Neomylně trefuje dům, kde paří čtyři borci FIFU. Dva špinaví, zaprášení cizinci na zápraží je vůbec nevyvádí z míry a za chvíli s nimi, vykoupaní, popíjíme čaj, kafe a arak a moudře rozprávíme.
Po hodině se rozhodujeme, že už nebudeme déle čekat a zkusíme jít stopovat. Hned před domem zastavuje Markéta auto s pánem, který neumí anglicky a zrovna parkuje. Nezachytil jsem úplně jejich rozmluvu, ale pán se otočil a odvezl nás aspoň těch 200 m k bráně. Cestou nám prý ještě nabídl večeři a nocleh, ale to už se naštěstí ohlásil Boaz, že pro nás jede.
Celý den panovalo bezvětří, ve stanu není potřeba před spaním nic uklízet.

Foto 3 Bahnité krápníky a slepencová chodba v jeskyni Shney Ketaim (foto M. Hejna).

Foto 4 Pohled z vrcholu masivního závalu na koryto, které si voda vymlela okolo – jeskyně Shney Ketaim (foto M. Hejna).

4. 1. Ráno rozprávím s Boazem a Asaf se vkládá do debaty, že mám krásný turecký akcent. Když si později stěžuji Elimu, dozvídám se, že on ho za turecký nepovažuje, ale divný je. Ach jo, to je těžký, když někomu slouží jako etalon běžného Čecha Markéta.
Naše nová jeskyně je Shney Ketaim, kterou spoluobjevila Markéta při své návštěvě Izraele na podzim 2021. Jedná se o poměrně jednoduchou, i když dost meandrovitou chodbu, navíc se pomalu dostáváme do ideálního měřického tempa, a tak se nám daří zmapovat 340 m. Končíme v místě, kde hlavní chodba vystupuje příkrým stupněm na povrch a do strany pokračuje úzkou plazivkou. Zažíváme nepříjemné deja vu. Tentokrát se Markétě povede vylézt nahoru. Jedná se o rozsáhlý zával otevřený na povrch, ale co je hlavní, za ním vidí pokračující chodbu, jen si netroufá do ní slézat bez lana, ale aspoň zakresluje celou situaci do mapy. Program na další den je daný. Opět si píšeme o odvoz. Tentokrát jsme mimo vesnici, a tudíž se nemáme ke komu vetřít. Naštěstí se Raz objevuje už asi po půl hodině.
Celý den panovalo bezvětří, ve stanu není potřeba před spaním nic uklízet. Škoda, už mi ten večerní rituál začíná chybět.

Foto 5 Lilach a Markéta při mapování jeskyně Shney Ketaim (foto M. Hejna).

Foto 6 Stopy dikobraza v jeskyni Shney Ketaim (foto M. Hejna).

Foto 7 Boční větev jeskyně Mianderim (foto M. Hejna).

5. 1. Přibalujeme dva roxory, palici, lana a Lilach, která se vrátila. K jeskyni vyrážíme trochu později, protože jsme zabrali Lilachin spelák pro naše lana a Lilach se snažila nacpat si věci do jeskyně včetně vařiče a bomby, abychom si mohli uvařit kafe, do malinkého příručního batůžku. Když konečně zvítězil duch nad hmotou, zjistila, že nemá zapalovač. Naštěstí stačí dělat smutné oči a prosíka na projíždějící auta a už v druhém jeden dostala.
Markéta s Lilach vylézají na zával, aby tam zatloukly roxory a uvázaly lana, já vyrážím mapovat plazivku. Trochu nejistě přitom pozoruju rozrachtaný strop, na displeji chodbičku klikatící se pod závalem a do toho rány palice dopadající na roxor, které rozechvívají stěny okolo. Naštěstí se brzy objevuje denní světlo. Úspěšně jsem se proplazil závalem a mohl tak udělat akční fotky slaňujících děvčat. Po tomto drobném zdržení pokračujeme v mapování tempem srovnatelným se včerejškem. Odpoledne přicházíme o Lilach, která začala vařit slíbené kafe a zjistila, že pytlík s kafem zůstal ve speláku nad závalem, což ji tak vykolejilo, že se rozloučila a šla čekat k autu.
Mapování končíme v pozdním odpoledni na kótě 640 m. Cestou jsme bez povšimnutí minuli jednu boční větev, v naší hlavní větvi jeskyně valí nezměněným profilem dál. Škoda, že je poslední pracovní den expedice, hold se sem budeme muset ještě někdy vrátit. Byla by škoda, kdybychom mapu nedodělali my, když jsme ji tak pěkně začali.
Kemp tentokrát trefujeme už napodruhé, lepšíme se. Večer se bavím s biologem Razem. Popisuju mu zvláštní brouky, kterých jsem na jednom místě v jeskyni viděl asi deset. Byli dlouzí kolem centimetru, měli malé oválné tělíčko a skoro dvě třetiny délky tvořil dlouhý nos s vidličkou na konci. Jak už to bývá u setkání s bájnými tvory, jako je Yetti apod., ani já jsem u sebe zrovna neměl foťák, a přestože svůj popis považuju za vyčerpávající, Raz se vůbec nechytá. Při té příležitosti si vyprávíme o jeskynních zvířatech všeobecně a můžu se vytasit se svou oblíbenou historkou, ve které figuruju já, nora a jezevec asi dvacet centimetrů ode mě. Nakonec ji skromně řadím na čtvrté místo. Stupně vítězů by vypadaly asi takto:
3. Někdo vlezl do jeskyně a proběhla kolem něj hyena.
2. Raz strčil hlavu do jeskyně a koukal si do očí s jedovatým hadem.
1. Omri narazil na konci plazivky na dikobraza, který na něj zaútočil. Nakonec naštěstí skončil jen s ostnem v čele.
Některé historky je dobré slyšet až poslední den expedice.

6. 1. Balíme a hodnotíme. Cestou se ještě zastavujeme u Mrtvého moře, kde se po krátké procházce po jeho břehu loučíme a rozjíždíme.

Foto 8 Larva hmyzu druhu Dielocroce hebraea (foto M. Jakovenko).

Poznámka 1
Dead See Piping Cave Project byl součástí projektu Speleomedit organizovaného organizací TETIDE APS. Není na škodu si je trochu představit. Hlavním cílem Speleomeditu bylo propojení jeskyňářů z oblasti Středozemí. Jak mi vyprávěl jeden z duchovních otců projektu Francesco Maurano, myšlenka mu zrála v hlavě delší čas, ale až vyhlášení roku 2021 rokem jeskyní a Krasu byl ten důležitý impuls. V první fázi projektu se spojili jeskyňáři z 24 zemí (Albánie, Alžírska, Bosny a Hercegoviny, Kypru, Chorvatska, Egypta, Francie, Gibraltaru, Řecka, Izraele, Itálie, Kosova, Libanonu, Libye, Malty, Maroka, Monaka, Černé hory, Palestiny, Sýrie, Slovinska, Španělska, Tuniska a Turecka) a spolupracovali jednak na vydání knihy Speleomedit – Mediterrean Speleology, jednak na výstavě o 56 rollupech, která putuje po Evropě.
Dead See Piping Cave Project byla prvním projektem spoluorganizovaným pod hlavičkou Speleomeditu. Organizace TETIDE APS zastřešuje i další zajímavé projekty, jako Mikroplasty v krasových vodonosných vrstvách.
Více informací najdou zájemci na stránkách https://www.tetide.org/progetti/

Poznámka 2
Z těch zvláštních brouků se vyklubala larva síťokřídlého hmyzu druhu Dielocroce hebraea. Síťokřídlí jsou řádem dravého hmyzu, kam patří různé divné druhy jako pakudlanky nebo mravkolvi. Dielocroce je ale podle mě jejich králem, aspoň co se týče divnosti. Jejich larvy mají krk, který může být delší než zbytek těla, maskují se jemným jílem a jsou to predátoři, kteří vstřikují kusadly jed do těla oběti. Jeden obrázek či video ale vydá nad sebelepší popis, takže si buď dejte na youtube vyhledat „Dielocroce hebraea larva preying on silverfis“ nebo rovnou použijte tento odkaz:
https://www.youtube.com/watch?v=EsKUHq-_uwY&t=39s