Jaroslav Petrbok ve vzpomínkách Bedřicha Hulána

Vladimír Bláha (ZO 1-06 Speleologický klub Praha)

 

Asi rok po smrti Vladimíra Vojíře jsem se v Národním archivu dostal k části jeho pozůstalosti. Jednalo se o celou řadu beden, takže jsem v archivu prožil asi deset dní, než jsem si to celé prolistoval či pročetl. Jedním ze zajímavých nálezů byl asi čtrnáctistránkový dopis Bedřicha Hulána z 22. 7. 1968 adresovaný Vladimíru Vojířovi. Dopis obsahuje poměrně podrobný popis spolupráce pisatele s Petrbokem a některé související historky.

Ještě před obsahem zmíněného dopisu doplňuji několik informací o Jaroslavu Petrbokovi. Narodil se dne 25. října 1881 v Praze, kde také roku 1902 maturoval na učitelském ústavu. Vyučoval v Kojeticích, v Nedomicích či v Praze-Kyjích, posléze byl v roce 1933 poněkud záhadně penzionován. Navzdory svým aktivitám ale nikdy nedosáhl vysokoškolského vzdělání, dost možná pro svoji nesnášenlivosti k autoritám a řádu. Navzdory tomu i tak dosáhl výjimečných znalostí v přírodovědných vědách a archeologii. Hodně cestoval, oblíbil si především Bulharsko, kde prováděl své výzkumy. Mimo to externě spolupracoval s Národním muzeem. Počátkem 20. století se začal zabývat výzkumy jeskyní v Českém krasu a byl i hlasitým propagátorem názvu Český kras. Zemřel 14. prosince 1960 v Praze-Krči.

Nyní již předejme slovo Bedřichu Hulánovi.

Do Srbska se Jaroslav Petrbok přistěhoval na letní byt pravděpodobně v roce 1938, nejpozději však v roce 1939. Pronajmul si letní byt a malé skladiště ve vilce paní Svobodové (tetě Bedřicha) č. p. 80. Sebou přivezl i svojí manželku a tehdy asi 7–9 let starého syna Igora. Zde se Petrbok seznámil i se synovcem paní Svobodové, Bedřichem Hulánem (*13. 10. 1920) a po čase mu nabídl spolupráci.

Při první pracovní vycházce se vydali do jeskyně Patrová a nahlédli i do jeskyní ve stěnách Bříče a v Hájkově rokli. O týden později vyrazili na Chlum, na výsypku lomu nalézající se kousek za správní budovou. Právě při té příležitosti se Bedřich Hulán seznámil s Vladimírem Homolou (1922–2014) a Františkem Proškem (1922–1958). Společně pak ze zmíněné výsypky vybírali velké množství kostí. Ve vzpomínkách pan Hulán líčí, jak v haldě, i přes velkou snahu, zůstalo i tak mnoho kostí. Těžba postupovala velmi rychle a halda úměrně tomu rostla (dnes je halda asi o 70 metrů delší) a nebylo tedy v lidských silách posbírat všechny artefakty. Shodou okolností se mladému Bedřichovi v tento den podařilo najít takřka kompletní lebku Hyeny jeskynní.
V lomu pracoval i Bedřichův strýc pan Svoboda. Od něj dostali informace, že první jeskynní prostory dělníci zaznamenali již v roce 1928 nebo 1929. Také se dušoval, že z nastřelených prostor šlo náramné množství vzduchu. Nakonec díra překážela, tak do ní vysypali velké množství vozů s odvalovým materiálem.

Z pozdější doby je i vzpomínka na práci ve IV. Sluji, kde byl nešťastnou náhodou Bedřich zasypán až po prsa hlínou a kamením. Naštěstí přispěchal Petrbok s Homolou včas, nebohého hocha vyprostili a vše dopadlo dobře.

Později skupina pracovala odděleně, Petrbok prováděl výzkumy v jeskyních, Homola vyměřoval a zakresloval a Hulán dělal figuranta a cokoliv, co bylo třeba. Ve vzpomínkách se Hulán zmiňuje o Petrbokově kladném vztahu s Homolou, kterého si vážil především pro jeho mapovací a kreslířské vlohy. Proška měl Petrbok patrně ještě raději, mluvil o něm jako o velkém talentu, o člověku s mimořádnou schopností provádět kvalitní průzkum a všímat si detailů, které ostatní ani nepostřehnou. Nic však netrvalo věčně a tak někdy po roce 1942 si Bedřich Hulán začínal uvědomovat, že mezi Petrbokem, Homolou a Proškem vzniká značné napětí. Patrně se jednalo o jakousi řevnivost. Zvlášť ve vztahu s Proškem působil Petrbok velice vznětlivě a paličatě. Ostatně i Prošek se projevoval poměrně podobně, navíc byl znám svojí horkou hlavou. Pan Hulán ve svých úvahách došel k závěru, že mladí spolupracovníci usoudili, že jsou lepší než jejich učitel. Na druhou stranu ale neshody považoval za dětinské a malicherné a celá situace ho mrzela.

Později, když se jejich cesty rozcházely, dostal Hulán od Homoly krásnou buzolu. Bohužel krátce na to mu byl tento dárek, ještě s několika dalšími věcmi, uloupen sovětským vojákem z armády generála Malinova.

Svérázná osobnost Petrboka nešla v mnoha směrech přehlédnout. Poměrně často se stávalo, že si během práce vkládal nalezené ulity a jiné drobnosti do úst. Na dotaz, proč to dělá, odpovídal: „Abych je neztratil a nemusel stále běhat pro nějaké krabičky.“ (Ostatně i pan Jaroslav Kasík (1940–2022), tehdy ještě chlapec, si Petrboka pamatuje jako svérázného až potrhlého chlapíka. Při jednom rozhovoru zavzpomínal na Petrbokovy časté návštěvy jejich pekařství (U Kosů), kde se s oblibou zapovídal. Nejčastěji s místním kominíkem.)
Pan Hulán vzpomíná, že při jednom z návratů z vykopávek našli doma paní Hulánovou naprosto vyděšenou, sdělila jim, že doma bylo Gestapo a hledalo Petrboka. Jakmile se to Petrbok dozvěděl, zbledl. Nicméně prohlásil, že se druhý den půjde na Gestapo zeptat, co chtěli. Také tak učinil. Nikdy nesdělil, o co vlastně šlo, nicméně po válce vyšlo najevo, že byl členem KSČ a osobně se znal s Klementem Gottwaldem.

Petrbok se věnoval, byť jen velmi okrajově, i hledání jeskyní. Dlouho před objevem Koněpruských jeskyní chodil po okolí a vyprávěl spolupracovníkům o rozsáhlých chodbách, které se v kopci nachází. Později se potvrdilo, že měl správný odhad. Také to byl on, kdo objevil jeskyni Nad Kačákem. Pomohla tomu náhoda, na místě jeskyně byla liščí nora, u které nalezl kostěný nástroj. To jej přivedlo k myšlence na průzkum a odkryv celého pozdějšího portálu.

Petrbok se se spolupracovníky vypravil i do dnešní Barrandovy jeskyně. Horní část byla pro Bedřicha Hulána již známá, ale spodní patro nikoliv. (Právě horní část jeskyně byla pro rodinu Hulánů zásadní. Bedřichův otec si totiž v této jeskyni při pádu do propasti vážně poranil páteř). Po maturitě nastoupil Bedřich Hulán do učitelského ústavu ve Sv. Janu a myslel si, že Petrbok, jako bezvěrec, s ním již nepromluví. Mýlil se. Opak byl pravdou, Petrbok se naopak sbratřil i se školským bratrem Ludvíkem (civilním jménem Josef Bravený), se kterým pak společně hledali zadní vstup do jeskyně Pod Křížem. Přátelství s Ludvíkem mu otevřelo dveře do Svatojanského kláštera, získal tím možnost chodit do travertinových jeskyní, které jsou součástí komplexu. Zde je nutno zmínit, že v roce 1941 vznikl šot do filmového týdeníku Aktualita, kdy J. Petrbok prohlíží v klášteře za svitu pochodně tzv. Uhelný sklep. (Ve filmovém týdeníku se však objevil ještě jednou, v roce 1958, kdy věnoval Národnímu muzeu zkamenělý mozek pračlověka, který nalezl v roce 1926 na Moravě. Naopak Wabi Stárka uvádí, že zkamenělý mozek Petrbok nenalezl, ale údajně koupil od cikána Kokyho za 5 Kč).

Bedřich Hulán se zmiňuje i o Petrbokově otužilosti. Když bylo třeba, činil průzkum i v ledové vodě. Ostatně bývalo u něj běžné, že se od května do listopadu koupal v řece či potoce. Dokonce je známo i jeho leckdy až ledabylé oblékání.

Je třeba zmínit i práci v jeskyni Na průchodě. To byla pro Bedřicha Hulána jedna jediná sezóna, kdy dostal za práci zaplaceno. Výzkum platil Dr. Lothar Zotze a odměna činila 50 protektorátních korun na den. Nalezli zde velké množství medvědích kostí, ale i jaspisový nůž. Petrbok ovšem lepší nálezy patrně zatajoval a Zotze nakonec spolupráci ukončil jako neefektivní. Právě při výzkumu jeskyně Na průchodu Hulán poprvé slyšel Proška pochybovačně mluvit o původu některých nálezů. Dokonce se Prošek pochybovačně vyjádřil i ke slavné Věstonické Venuši, o které tvrdil, že jde o falsum. V roce 1945 se Bedřich Hulán oženil a odstěhoval na Příbramsko. Tím se jejich cesty v podstatě rozchází, byť Petrboka ještě několikrát potkal.