Michal Cimbál Hejna (ZO 1-02 Tetín)

„Máma má ve sklepě nějakou chodbu a nikdo neví, kam vede. Nechceš se na to podívat?“

S takovou nabídkou, která se neodmítá, přišel můj spolupracovník. Několik dní na to vyrážíme s kolegyní Bóžou směr Prostiboř, kde se má ona tajemná chodba nacházet. Odjíždíme mírně skeptičtí. Štoly nepatří k běžnému vybavení selských sklepů a v Prostiboři se nikdy netěžily žádné nerostné suroviny ani se zde nenachází žádné známé městské, i když v tomto případě spíše vesnické, podzemí a nenapadá nás žádný důvod, proč by zde tedy měla nějaká chodba být.

Teoreticky jsem připraven dokonale, ale při příjezdu do Prostiboře mě napadá, že jsem se vlastně zapomněl zeptat, v jakém domě se má ono podzemí nacházet. Parkujeme tedy u kostela a volám na kontaktní telefon.

„Jste skoro u mě,“ hlásí mi majitelka domu, paní Radana, „je to ta fara nad kostelem.“

Koukáme s Bóžou nejdříve na faru, pak na sebe. Je to ta největší fara, jakou jsme v životě viděli. Příběh o tajemné chodbě tak získává zcela jinou dimenzi. Jak nám později paní Radana sdělila, fara je kulturní památkou z druhé poloviny 18. století. Při její stavbě byly ale prokazatelně použity starší stavební prvky, takže na stejném místě mohla stát nějaká její předchůdkyně již mnohem dříve. Současná majitelka ji zakoupila před deseti lety jako ruinu a od té doby ji úspěšně zvelebuje. S radostí a zájmem přijímáme nabídku na exkurzi, ale přece jen už se těšíme do sklepa. Ten zcela překonává naše nejoptimističtější představy. Sklepení samotné sice není v poměru k rozloze fary nijak rozsáhlé, ale v jedné stěně je otvor se zděným cihlovým ostěním, za nímž klesá kamsi do neznáma ručně tesaná chodba obdélníkového profilu. S díky odmítáme pozvání na večeři, objevitelský instinkt je silnější než hlad. Rychle se převlékáme do overalů, zapínáme analyzátor ovzduší a Bóža jako první klouže po břiše kamsi do hlubiny. Paní Radana nás vyprovází místní pověstí, podle níž vede tajná chodba z fary do kostela sv. Mikuláše, kolem kapličky sv. Jana Nepomuckého, kde se prý kdysi propadla, až ke zřícenině prostibořského zámku, ležící asi 1 200 m daleko.

Obr. 1 Mapa štoly v Prostiboři

Chodba o výšce zhruba jeden metr a šířce kolem sedmdesáti centimetrů první čtyři metry mírně klesá, poté překonává jeden metr hluboký skalní stupeň a dále pokračuje neměnným profilem téměř vodorovně. Po jedenácti metrech jsou skalní strop a levá skalní stěna nahrazeny kamennou zakládkou, která ale po necelých dvou metrech končí a pokračuje zase pevná skála. Náš postup zastavuje až po třiceti metrech zával. Zatímco se ho Bóža snaží prokopat, já cestou zpátky chodbu mapuji a na povrchu si pak promítám její průběh. V místech, kde se má nacházet zavalená čelba štoly, slyším tak zřetelný šramot, až se mi zdá, že mi musí Bóžin kopáček každou chvíli vyjet pod nohou. Zkouším mocně zadupat a jak se mi později Bóža svěřila, měla pocit, jako by ji někdo tancoval po helmě. Není pochyb o tom, že zával není místem, kde se propadl strop, ale zasypaným ústím štoly vedoucí na povrch. Délka třicet metrů je tedy konečná, a zatímco my jsme s Bóžou nadšení, paní Radana je tímto zjištěním zklamaná.

Foto 1 Vstup do štoly (foto M. Hejna)

Foto 2 Pohled do štoly (foto M. Hejna)

Otázkou je, kdy byla chodba vyražená a jaký měla účel. Žádné písemné doklady se k ní nepodařilo dohledat. Vodítkem ke stáří by mohl být fakt, že byla chodba vyražena ručně bez použití trhacích prací. Mohla tak souviset s dobou vzniku fary, není-li pozůstatkem již po předchozím stavení. Účel chodby by mohl naznačit její profil, hlavně úvodní šikmo upadající část. Nejpravděpodobněji se jeví, že sloužila k odvodnění sklepa.