Zdeněk Hóky Valíček (ZO 6-17 Topas)

Dlouho mně v hlavě zrála myšlenka podělit se s vámi o mé pocity v objevech ve Velké Komnici a Malé Komnici – stále doufám, že bude větší – právě proto, že mne nejvíce ovlivnily expedice do Bosny. Přemýšlel jsem o pár větách, které by vystihovaly moje zrození jeskyňáře, potápěče (bublátora), kamarádství s vámi, objevy, dobrodružství, pokoru před přírodou a vůlí, vše, co jsem podstoupil na této tříleté cestě. Možná i vás budu motivovat, abyste se přidali k potápěčské sekci pracovně pojmenované bublátoři.

Foto 1 Velká Komnica (foto M. Audy)

Kapitola I. „Zrození jeskyňáře, Velká Komnica“
Na začátku byla expedice do Bosny, která hodně ovlivnila můj pozitivní pohled na jeskyně. V té době jsem byl pouhým zelenáčem oproti kamarádům okolo mne. První ročník byl ve znamení přihlížení a zajišťování zázemí, což je pro každou expedici nezbytné. Moje dušička dobrodruha mi nedala spát a záviděl jsem vám, jak jste se vrhali do Velké Komnice. I já jsem chtěl zažívat pocity euforie, která k tomu patří. Bohužel jsem neměl dostatečné vybavení, ale i tak mně to dalo hodně a nechtěl jsem být pozadu.

Druhý rok jsem si už pořídil neopren, boty, rukavice, abych to s vámi mohl prožívat. Potopit se poprvé do sifonu a dostat se někam, kde nikdo nebyl, jen naše malá skupina vyvolených. Pocit, který je k nezaplacení, nejdříve obavy, několikrát nádech, výdech, fufu, studená voda, vynoření na konci. Plavání na matraci, nafouknutí člunu na Pláži otužilců. Naším úkolem bylo vystrojit větrné okénko a zával, vedoucí dále do útrob jeskyně. A když už jsme tam byli, nedalo nám to a prolezli jsme na jeden z konců Velké Komnice. Pocity prvních objevů jsou nepopsatelné. Velká Komnica je nádherná jeskyně – vyzdobená, vodní, plavecká, jezírková, s krápasy, náteky, tajemná. Větrné okénko je pro otrlé: „Výdech, nádech, odhodlání, masky prý nejsou potřeba. Je potřeba se prorvat“, to jsou slova Honzy Trávy. Marek a Richard udělali druhý den zaměření, což je to nejdůležitější. Martin se druhý den ponořil do Malé Komnice a proplaval, provedl přibližné zaměření. Velký úspěch a také se zrodila myšlenka, že se tam musíme dostat. S tímto jsem odjížděl z Bosny.

Kapitola II. „Zrození potápěče“ (berte to s nadsázkou)
První ponor na bazénu, topím se, jsem nemožnej. Rozplavby byl můj rituál, kdy jsem se pod vodou potřeboval uklidnit (rozplavby = plavba jednoho potápěče několik minut, buď rovně nebo v kruzích, bez vynoření).

Proběhlo několik ponorů na bazénu, pořád jsem se cítil nemožnej. Koupil jsem si ploutve. Pak nastal ponor na lomu, jsem marnej, zapomněl jsem si otevřít flašku, chybami se člověk učí. Některé chyby můžou být osudové. Příště to prostě už neuděláš. V rychloponorovém plavání v lomu jsem dal rekord. Později pak zjistíš, že o rekordech to není. Potápěč musí být rozvážný a né žádný zbrkloun, zatím jen zkušeností poskrovnu. Plavání mezi větvemi, trénování úzkého místa, lovení sumečků, na to jsem v té době neměl pomyšlení. Martin mi řekl: „Musíš si udělat kurz OWD, už jsem ti domluvil termín na další víkend.“ „Dobrá,“ odvětil jsem, „instruktor má vždycky pravdu.“ Kurz jsem úspěšně složil, dále následovaly ponory na lomu, moc času do prázdnin nebylo. Jednou jsem zapomněl zátěž, je dobré mít kapsy, které naplníš kameny. Trénování na lomu do prázdnin, pak přetržka a čas plynul. Pak před akcí jsem stihl ještě dva ponory. Byl jsem z toho nervózní, je to o zkušenostech a já jsem tak trochu trémista před akcí, ale když se to rozjede, tak nad tím už tolik nepřemýšlím. Tak vstříc objevům, čekání na odjezd do Bosny.

Kapitola III. „První ponor do Malé Komnice“
Nemohu dospat, jsem nervózní, už třetí den se mi zdá o potápění. Ve snech řeším problémy, které se mohou vyskytnout. Konečně nastal den, kdy odjíždíme do Bosny a já se budu potápět s Martinem do sifonu (–8) v Malé Komnici. První den odpočinek, druhý den jdeme na to. Všechno si nanosit s pomocí kluků a Haničky. Jdu do akce poprvé v jeskyni pod vodou, čekal jsem na tento den celý rok. Přede mnou se otevírá nádherná díra, zatopený labyrint chodeb 5–7 m vysokých. Čekal jsem, podle slova sifon, jednoduché probublání dolů a nahoru. Je to labyrint, drž se šňůry, všechno je v pohodě, ani studenou vodu na tvářích necítím, jak mi buší srdce adrenalinem. Pak jsem zaplul pod šňůru, sakra, musím se vymotat. Hodil jsem zpátečku, znám to z vyprávění od Martina, vlastně mě napadlo, že jsme ještě šňůru netrénovali. Pár vteřin a jsem z toho venku, teď zaplutí doleva, doprava, dolů a pak sloup nahoru. Chvilku jsem přemýšlel, co dělat, nakonec jsem se vynořil. Křičel jsem: „Už jsem na druhé straně.“ Martin mě následoval, podáváme si ruku, sakra, já su tak šťastný – euforie pokračuje vyplavením adrenalinu. Zvládl jsem to, objímáme se. Dále jsme pronikali do útrob jeskyně, kde byl Martin minulý rok a teď já s ním, krásný to pocit. Došli jsme tedy na známý konec.

Foto 2 Martin s Hókym po vynoření z Malé Komnice (foto M. Audy)

V dalších dnech proběhly ponory zaměřené na dokumentaci a další průzkum. „Hóky, nezapomeň příště termosku s čajem, docela jsem vykosil a to mám vodu rád a studenou.“ Dělali jsme s Pavlínkou Martinovi zázemí a měřili jeskyni. Takže do Malé Komnice jsme pronikli dohromady třikrát. Dalo mi to spoustu zkušeností: zhaslo mi světlo nebo se nerozsvítilo na startu, „nefunkce hlavního světla není důvodem k nenastoupení ponoru“, jak jsem se dozvěděl. Takže o zábavu na ponorech není nouze. Další poučka „neplavej pod šňůrou, jinak se zamotáš“. Člověk musí prostě zachovat chladnou hlavu a odměnou mu je ten super pocit a také to, že se vrátí v pořádku za kamarády večer k ohni.

Marek mi říká: „Hóky, teprve teď tě to bude bavit,“ má pravdu, není dne, kdybych nepřemýšlel o jeskyních a nových objevech.

Kapitola IV. „Shrnutí, co dál a poděkování“
„Všechny ponory si musíš zapisovat do deníčku ponorů“ – v tom se musím zlepšit. Je potřeba se zdokonalovat v technikách potápění, měření, mapování, lezení. „U potápění je totiž důležité dobře vypadat“, to jsou slova Martina. Potřebujeme dokončit naše bádání v Malé i Velké Komnici. Pořád mi běhá hlavou návrat do Bosny, kde lišky dávají dobrou noc, vlci vyjí z kopce na kopec. Velký Žep a Žepa smrdí objevy. Letos plánuji pořízení suchého obleku. Už se lepším v Trimu, potápím se s dvojčetem, takže objevy čekají…

Na závěr chci poděkovat hlavně Martinu Drátkovi a všem, kteří mi toto dobrodružství umožnili a stali jsme se přáteli, jak doufám, na celý život. I ti, co dělají zázemí, jsou potřební a není nad to, vynořit se, najíst se teplého jídla a dát si kvalitního ruma od Libora. Děkuji vám, kluci i holky z Topasu.