4 + 1 zajímavost ze zahraničí

Michal Cimbál Hejna

 

Jeskyně na měsíci

Na začátek na chvilku opusťme Zemi. Objev otvorů na Měsíci není žádná novinka. Poprvé byly nalezeny v roce 2009 a dnes jich je známo již více než 200. Podle doktoranda planetární vědy na UCLA Tylera Horvatha je minimálně 16 z nich propadlým stropem do lávové jeskyně.
Horvath zpracoval snímky z termokamery z projektu Diviner Lunar Radiometer Experiment, aby zjistil, jak se teplota v jámách liší od teploty na povrchu. Spolu se svými kolegy se zaměřili na zhruba válcovou, 100 metrů hlubokou prohlubeň o délce a šířce fotbalového hřiště v oblasti měsíce známé jako Mare Tranquillitatis a použili počítačové modelování k analýze tepelných vlastností horniny a měsíčního prachu. Ukázalo se, že se zde, podobně jako na Zemi, se trvale drží teplota blízká dlouhodobému průměru na povrchu. Jestliže tedy teplota na této části Měsíce kolísá mezi +173 °C ve dne a –127 °C v noci, v jeskyni je teplota 17 °C.
Jedná se o přelomové zjištění, protože lokalizování měsíčních základen do jeskyní by vyřešilo mnoho problémů s velkými teplotními výkyvy. Více na https://www.sciencedaily.com/releases/2022/07/220726160213.htm

 

Není houba jako houba

Letošní houbařská sezóna byla nadmíru bohatá, ovšem ne každému se podařil takový objev, jako skupině vědců z japonské University of Tsukuba. Ti totiž našli nový druh houby z krkolomně znějící skupiny Kickxellomycotina. Jako správní houbaři vědci neuvádějí přesnou lokalitu, kde k nálezu došlo. Víme pouze, že se tak stalo ve výkalech jeskynního cvrčka. Houba totiž běžně roste v jejich útrobách. Vědci si slibují, že se podaří objasnit evoluční stadia mezi houbami obývajícími střeva některých živočichů a houbami „venkovními“. Foto houby a další informace jsou dostupné na adrese https://www.tsukuba.ac.jp/en/research-news/20221011141500.html

 

Cvrček jeskynní (foto M. Jakovenko)

 

Ze života neandertálců

Denisova jeskyně v ruském Altaji už poskytla mnoho významných archeologických a paleontologických nálezů. Před nedávnem se ale proslavily také asi 100 km vzdálené jeskyně Čagyrská a Okladnikova. Vědci z Max Planck Institute z nich získali DNA z pozůstatků sedmnácti neandertálců z doby před 54 tisíci lety, kteří pravděpodobně všichni žili a umřeli v podobnou dobu. Vědci mezi nimi našli jak příbuzné prvního stupně, tak i příbuzné druhého stupně.
Jak se ukázalo, nežili neandertálci v izolovaných komunitách. Porovnáním genetické diverzity na chromozomu Y, který se dědí z otce na syna, s diverzitou mitochondriální DNA, která se dědí od matek, vědci zjistili, že mitochondriální genetická diverzita byla mnohem vyšší než diverzita chromozomu Y. Přeloženo do běžné řeči to znamená, že mezi jednotlivými skupinami migrovaly ženy.
Ačkoliv někdy v té době mohli obývat Denisovu jeskyni denisované, nepodařilo se mezi nimi a neandertálci najít v genech žádný důkaz o jejich křížení.
Více na https://www.nature.com/articles/s41586-022-05283-y

 

Chování predátorů v chaotickém roji
Sdružování jedinců do obrovských hejn jako ochrana proti predátorům je známé mimo jiné u ryb, ptáků či netopýrů. Přítomnost mnoha potenciálních cílů může zmást predátory, takže je pro ně obtížnější zaměřit se a zachytit konkrétního jedince. Graham Taylor, vedoucí Oxford Flight Group, se na tato hejna podíval z pozice predátora. Za místo studia si zvolil lávové jeskyně v poušti Chihuahuan v Novém Mexiku. Jako studované objekty posloužila jednak mnoho set tisícová hejna netopýrů mexických, jednak jestřábi a další dravci, kteří je loví. Spárováním dvou stereofonních kamer natočili jestřáby lovící za soumraku netopýry, kteří opouštěli v nepřetržitém pásu jeskyně. Poté zrekonstruovali dráhy letu jestřábů ve 3D a porovnali trajektorie skutečných ptáků s trajektoriemi modelovanými počítačovým algoritmem. Jak se ukázalo, místo neustálého zaměřování se na jednotlivého netopýra, jestřábi zamířili k pevnému bodu v roji. Tato strategie je však účinná pouze v dostatečně husté akumulaci cílů.
Podrobnější popis jednání predátorů a jeho vysvětlení je dostupný na https://www.nature.com/articles/s41467-022-32354-5

 

Pekelně starý gibon
V tropické Asii od severovýchodní Indie po Indonésii dnes žije asi dvacet druhů gibonů. Pozůstatky jejich pravěkých předků jsou velmi vzácné a reprezentují je hlavně izolované zuby a fragmentární čelistní kosti. Jejich stáří bylo maximálně kolem dvou milionů let. Překvapivý objev se podařil čínským vědcům, kteří popsali z oblasti Yuanmou v provincii Yunnan malého lidoopa Yuanmoupithecus xiaoyuan. Jednalo se o dvouleté mládě, z něhož se dochovaly zuby a části lebky včetně horní čelisti. Unikátní je hlavně stáří kostí osm milionů let, tedy zhruba čtyřnásobek stáří dosud známých kostí. Tento gibonní předchůdce dosahoval velikosti dnešních gibonů, s váhou asi šesti kilogramů.
Genetické studie naznačují, že se giboni odchýlili od linie vedoucí k velkým lidoopům a lidem asi před 17 až 22 miliony let, takže ve fosilních záznamech stále existuje 10 milionů let mezera. A ačkoliv tento článek není moc o jeskyních, jsou podrobnosti k dohledání na https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0047248422001117?via%3Dihub