Rozhovor s Markem Audym (ZO ČSS 6-17 Topas, bývalý předseda ČSS)

Jan Lenart

V loňském roce jsi skončil ve funkci předsedy ČSS. Proč jsi nekandidoval do dalšího období?
Náš spolek potřebuje mladou krev. Považoval jsem za dobré svoje místo uvolnit a nebýt šedou eminencí, která všechno ví, všechno zná a do všeho kecá. Ve funkci předsedy se střetávalo moje až příliš svobodné volnomyšlenkářství s byrokracií a zodpovědností. Je super, že se etablovalo progresivní mladé předsednictvo, které chce naši Společnost posouvat dopředu.

Jak dnes vnímáš jeskyňářství? Je to spíše vědní obor nebo sportovní koníček?
Tak i tak. Vždy mezi námi budou snílkové bádající celý život v beznadějných dírách s vizí objevu několika metrů volných prostor a také svalnatí sportsmeni explorující ve vysokohorských propastech. Vědu ale nemohou ignorovat ani jedni. Stejně tak by neměla nová mladá vlna vědců ignorovat nás jeskyňáře! Časté pohrdání námi „špinavci“ je velmi smutný fenomén posledních dvou desetiletí.
Univerzity vymýšlí drahé (grantové) studie. Vhodným lobbingem často přemluví státní aparát, že přesně výsledky z jejich studií jsou tím pravým a nejdůležitějším parametrem pro ovlivňování hospodaření v krasu. Stát do projektů cpe poté nemalé peníze. Přitom ta data mnohdy již existují.
Například stacionární měření teplot v jeskyních mi připomíná domácí úkol z třetí třídy základní školy. Četl jsem několik závěrečných zpráv a dokonce i obsáhlých publikací. Tabulky, grafy, nic nového! Žádný závěr, ale stojí to miliony. Opakovaně jsem vytahoval v Amatérce jakési přístroje a stativy z rozvodněné Bílé vody. Kdyby mladí vědci více spolupracovali s námi jeskyňáři, získali by speleologické základy a mnoho cenných informací o zkoumané lokalitě.
Členství v České speleologické společnosti bývalo ještě v nedávné v minulosti pro vědce působící v karsologii prestižní záležitostí. Jejich současný úbytek mě velmi mrzí, ale přiznávám, že nevím, co s tím.

Kam směřuje Česká speleologická společnost? Některé kluby se nechaly slyšet, že chybí mladí zájemci o speleologii.
Tohle asi není problém jen nás jeskyňářů, ale doby obecně. Já chtěl v patnácti také raději lézt po horách. Táta mi tehdy říkal: „Do jeskyně můžeš chodit za každého počasí a v každém věku.“
Měl pravdu. Mnoho mladých, co k jeskyním jen čuchli a pak se rozprchli do světa, se možná k jeskyňařině časem vrátí. Má význam se jim věnovat, dělat exkurze, ukázat jim ty hezké věci, jiný svět, který mají často za barákem.

Jak se daří tvému domovskému klubu ZO 6-17 Topas?
V roce 2021 jsme udělali parádní objevy termálních jeskyní v hypogenním krasu na hranici Albánie a Řecka (jeskyně Sulfur, pozn. red.). Byli jsme tam již třikrát. Po excelentních expedicích do pískovcových a solných jeskyní jsem nedoufal, že může v mém speleoživotě přijít ještě další, tak významný objev. Užíváme si objevitelskou euforii! Je to navíc blízko, expediční logistika je extrémně jednoduchá. Do explorací se už zapojili geologové i biologové z několika českých univerzit.
Doma v Moravském krasu Topas také žije. Nestíhám všechny bádací akce na Kamenném ponoru, ale třeba zjara jsme měli menší objevy v jeskyni č.1 ve Sloupu.

Jsi novým členem ediční rady ČSS. Čemu se v ní budeš věnovat?
Sborníku Speleofórum. Je to jeden z nejlepších jeskyňářských sborníků na světě a vůbec teď nepřeháním. Samozřejmě vychází spousta krásných hodnotných periodik. Často ale jen zazáří a brzy zhasnou. Naše Speleofórum má dlouholetou tradici a vysokou úroveň, kterou bych rád udržel.
V roce 2022 ČSS vydá českou mutaci nádherné knihy „Kras, jeskyně a lidé“. Rozhodl jsem se investovat vlastní peníze i čas do výroby této knihy. Čtenář se dozví v kostce o genezi nejrůznějších typů jeskyní. Je to obrázkový slabikář, žádná složitá vědecká publikace. Fotky jsou posbírány od prestižních fotografů z celého světa.
Musím také konstatovat, že redakční rada, především díky Jiřině Novotné a Pavlu Bosákovi, skvěle funguje. Jako benjamínka mě překvapila i rychlost redakčního zpracování článků.

Jsi velkým znalcem našeho nejdelšího jeskynního systému. Mohl bys zmínit, jaké záhady v Amatérské jeskyni čekají ještě na odhalení?
Jasně. Těch je celá spousta! Třeba kdo vymyslel ten perverzní název jeskyně Klementa Gottwalda. Těžko se již také dozvíme, proč se Milan s Markem utopili. A že je v Amatérce stále co objevovat, to není záhada, to ví každý. Třeba mezi Mucholapkou v Horním suchdolském ponoru a Konstantním vývěrem v Amatérce stále zbývá několik kilometrů neznáma.

Chystáš knihu o jeskyních Balkánu. Prozradíš o ní něco více?
Text je již kompletní. Do balkánských jeskyní jezdím přes 45 let. Chtěl jsem knihu proto nazvat Pečiny a dupky, ale protože půjde do distribuce, zvítězil název Balkán – ráj svobodného cestování. Někdy úsměvné, jindy dramatické příběhy jsou doplněny hromadou cestovatelských informací, map, souřadnic a samozřejmě fotek. Knížku vydává nakladatelství Jota a na pultech by mohla být již v květnu. Uvidíme, jestli se povede.

Co tě na Balkánu tak přitahuje? Cítíš se tam svobodnější než v Moravském krasu?
Balkán byl a bude pro místní vždy horkou půdou, plnou etnických, náboženských a politických problémů, které naopak přinášejí mnoho nesvobody. Svoboda Balkánu pro mě spočívá ve svobodě cestování a v možnostech nalézt své osobní rajské zahrady uprostřed lůna Evropy. Stačí jen vyrazit na cestu.

Jak po letech vzpomínáš na vaše objevné akce na stolových horách Venezuely?
Rád bych se tam vrátil. Na tepuích jsme třeba neměli nikdy dron. Ten by ohromně pomohl. Trápí mě dokola opakovaná chybná délka Krystalových očí. Ta jeskyně nemá 16 km, má sotva 8 km. Několikrát jsem to opravoval na Wikipedii, ale je to marné. Dnešní média i někteří rádoby odborníci jen papouškují blábol ze sociálních sítí. Právě se o Roraimě připravuje speciální číslo National Geographic, tak jsem zvědav, jací profíci budou v Americe.

Autorem fotografií z jeskyně Sulfur je Richard Bouda.