Michal Cimbál Hejna (ZO ČSS 1-02 Tetín)

Při cestě po slovenské silnici A1, při průjezdu Štiavnickými vrchy, míjí člověk někde kolem 90. kilometru při jízdě kolem Tekovské Breznice nenápadný kopec jménem Putikov vrch. S výškou 432 m n. m. patří mezi nejmenší kopce v oblasti, ale zároveň je bezesporu nejzajímavější. Jedná se totiž o nejmladší sopku Západních Karpat a společně s vulkanity v Harghiru v Rumunsku jde o nejmladší projevy sopečné činnosti v celé karpatsko-panonské oblasti (Šimon a Maglay 2005).

Foto 1 Markéta a ztuhlá láva.

Kvůli pozůstatkům sopečné činnosti byl Putikov vrch vyhlášen přírodní památkou (foto M. Hejna).

Co si pod tím ale představit? K sopečné činnosti zde došlo někdy v letech 102 000 ± 11 000 let před současností (Šimon a Maglay 2005). Po ní zde zůstaly dva typy hornin, jednak pyroklastické horniny, jednak lávové proudy představované alkalickými olivinickými až nefelinickými bazalty. Nejrozsáhlejší zachovaný proud lze sledovat až do vsi Brehy do vzdálenosti 3,2 km a jeho maximální mocnost dosahuje 15 m (Šimon 2000).

Pro nás je zajímavé, že se v Putikově vrchu nalézají tři jeskyně, každá jiného původu. Jejich následující popis pochází z článku Gaála a Balciara (2008). Největší z nich je jeskyně Sezam. Jedná se o syngenetickou jeskyni vzniklou unikáním plynů skrz ještě nezpevněné pyroklastické horniny. Je tvořena krátkou horizontální chodbou s 12 m hlubokým, zpočátku šikmo ukloněným a níže téměř vertikálním exhalačním komínem. Celková délka jeskyně je 26 m.

Druhá z nich je 11 m dlouhá rozsedlinová Malá bazanitová jeskyně. Třetí z jeskyní byla objevena v roce 2003 při propadu na poli. Jednalo se o tradiční lávovou jeskyni (lava tube cave) hlubokou minimálně 3 m, která byla zemědělci zavezena, aniž by proběhl její průzkum.

Takto důkladně vyzbrojeni teoretickými znalostmi jsme se s kolegyní Markétou v r. 2020 rozhodli, že se na Putikově vrchu na chvíli zastavíme cestou ze Slovenského krasu. Naším cílem byla jeskyně Sezam, jejíž poloha je zhruba zaznačena v mapě, na internetu je možné najít několik popisů cesty k ní a dají se sehnat i ne moc přesné GPS souřadnice. Jak se ukázalo, co vypadá jednoduše v popisu a na mapě, může být ve skutečnosti komplikovanější. K jeskyni totiž nevede žádná cesta, s. svah, v jehož horní části jeskyně leží, je opravdu, ale opravdu strmý, a k dovršení všeho panovalo nezvykle úmorné vedro. Není divu, že jsme hledání asi po hodině a půl vzdali.

Při své loňské cestě už jsem byl připravený lépe a jeskyni se mi asi po dvouhodinovém běhání po svahu nalézt podařilo. Těžko vyjádřit nějaké dojmy. Jeskyně dlouhá 26 m, z nichž je přístupná necelá polovina, návštěvníka neohromí. Na druhou stranu se jedná pro našince asi o nejdostupnější lokalitu, kde je možné se s podobnými účinky sopečné činnosti seznámit. Jen mě mrzí, že jsem v euforii z úspěšného nálezu zapomněl zaměřit přesnější GPS souřadnice. Případní další návštěvníci jsou tak odkázaní pouze na dostatek trpělivosti a štěstí. O to větší radost u nich ale objev vchodu vyvolá.

Foto 2 Vchod do jeskyně Sezam (foto M. Hejna)

Literatura:
Gaál L., Balciar I. (2008): Caves in the youngest volcanic structure of Slovakia. – Proceedings of the 10^th International Symposium of Pseudokarst: 165–167. Tipografia Budin. Gorizia.
Šimon L. (2000): Volcanic structure of the youngest volcano in the Western Carpathians – the Putikov vršok volcano. – Mineralia Slovaca, 32, 3: 241–242.
Šimon L., Malgay J. (2005): Datovanie sedimentov podložia lávového prúdu vulkánu Putikov vrch metódou opticky stimulovanej luminiscencie. – Mineralia Slovaca, 37: 279–281.