Ševčíkův závrt

Ševčíkův závrt

Luboš Trtílek (ZO ČSS 6-21 Myotis)

(Text převzat z webu ZO.)

     To, že se na Harbechách podařil pěkný nový objev v čerstvě otevřeném závrtu „slavného hokejisty“ se myslím už do povědomí dostalo. Jak se vlastně průběžně postupovalo, co nás čekalo za překážky a jak to vypadá v současnosti s dalším možným pokračováním…to se pokusím nějak shrnout v následujících řádcích. Je to přesně dva roky. Poprvé se 2. 3. 2019 koplo do země. S prvotním výkopem jsme si pomohli pásovým minibagrem.

     Je mi jasné, že každý, kdo otvíral závrty poctivě ručně do hloubky několika metrů, si bude říkat, že je to trapné, že jsme saláti. Uznávám…možná jsme, ale když se závrt nachází přímo u silnice a navíc máme ve skupině živnostníka, který takový minibagr vlastní, není co řešit.

     Závrt historicky sloužil jako odpadní jáma a smetiště Vilémovic. S tím jsme počítali a očekávání se naplnilo. Odpad všeho druhu tvořil vrstvu téměř třímetrovou. Po dalším metru a půl se začaly objevovat větší rozvolněné bloky s volnými dutinami. Stále nebylo zřejmé žádné vodítko. Ani průvan, ani žádné tvary vymyté tekoucí vodou nebo korozní činností. Báli jsme se, že jsme špatně vytipovali místo pro budoucí šachtu. Následovala spousta polemizování a výměn názorů, jak pokračovat. Byly obavy, že hlavní jícen bude někde blíže k silnici nebo dokonce pod ní.

     Nakonec jsme se rozhodli ještě chvíli vytrvat a hloubit dál. Tak nějak cestou nejmenšího odporu. Asi po třech víkendech se obnažila první známka drobného trativodu po nějakém slabém pramínku vody. Ovšem stále to působilo dost skepticky, protože závrt údajně hltal vodu opravdu vydatně z celého pole. Toto rozhodně nebylo ono.

     Dalším patronkováním a rozvolňováním bloků v nekompaktním prostředí nás tento trativod dovedl k místu, kde začal padat vertikálně dolů do nějaké propástky. Ozvěna dávala najevo, že to nemusí být úplně marné. Když jsme tam hodili kámen, bylo jasné, že pár metrů to mít bude. Dostat se k tomu ale znamenalo probít se ještě metr trativodem, který měl asi 10 cm na šířku, takže všechno jsme museli rozšířit na průlez člověka.

     Z této propástky se nakonec vyklubala krásná kompaktní studňovitá šachta o hloubce 8 m. Tento prvotní objev byl skutečně klíčový. Hlavně z morálního hlediska. Konečně jsme měli jasné vodítko. Byla to pro nás velice motivační vzpruha. Na dně propasti trativod pokračoval asi pod úhlem 45° dolů. První 4 m byly průlezné. Byl lemován tenkou podemletou sintrovou krustou a ostrými břity po erozní činnosti. Ta po zmíněných čtyřech metrech končila vodorovnou sintrovou deskou po nějaké stojaté hladině vody. Pod ní bylo vidět, že jeskyně pokračuje stále dolů.

     Po tomto úspěchu bylo odhodlání vysoké, ale jak už bývá zvykem, každý úspěch je po zásluze potrestán. Po zdolání sintrového dna se ukázalo, že jeskyně pokračuje, ale neprůlezným trativodem o šířce 10–20 cm.

     Odsud začala další etapa bádání a byl to běh na dlouhou trať. Poněvadž nebyl možný žádný jiný způsob pokračování, než mikroodstřel pomocí nastřelovacích patronek, šly postupy velice pomalu. Práci nám komplikoval také špatný vzduch. Každou akci jsme museli zabezpečovat přívod čerstvého vzduchu. K tomuto účelu se perfektně osvědčil benzínový fukar na listí a kopoflex natažený z povrchu až na aktuální čelbu. Koncentrace CO2 se pohybovala v rozmezí 2–3 %. Do toho jsme ještě úspěšně inhalovali zplodiny z odpálených patronek, takže hlava se tu rozbolela poměrně brzy. Fukar tyto nepříjemnosti úspěšně eliminoval.

     Tento styl pracovních akcí trval téměř půl roku v kuse. Každý víkend snad bez jediného vynechání. Naši hrstku statečných a aktivních členů (nemusím jmenovat, oni vědí, kteří to nejsou) neopouštěla touha po objevech. Zařvala spousta matroše. Desítky vrtáků, desítky palníkových tyček a přibližně 2000 patronek. Měli jsme štěstí, že puklina byla úzká, ale vysoká, takže na těchto 25 poctivě vyjeskyňařených metrech stačilo převážně přibírat jen jednu stranu. Další věcí, která nám komplikovala život, bylo hromadění deponie. Každou akci jsme si připadali jak zavalení horníci. Celou trasu jsme rozšiřovali na průlez člověka a deponii nebylo kam odkládat. To nás často brzdilo, protože jsme nebyli schopni poskládat početnou skupinu a těžit kameny na povrch. Těžili jsme pouze krátké úseky, aby bylo alespoň na čelbě místo. Na efektivnější pracovní akce nám museli občas přijít na pomoc kamarádi z Čech nebo ze Slovenska.

     Za tuto několikaměsíční montanistiku jsme byli odměněni až těsně před Vánocemi. Vyplivlo nás to do volné pukliny o šířce 1 m v nejširším místě. Za tu námahu to rozhodně nestálo, ale byli jsme rádi, že se konečně někde můžeme alespoň otočit kolem své osy. Tuto prostoru jsme pojmenovali Vánoční dómek. Na výšku má minimálně 5 m a jedna jeho strana je kompletně přelitá sintrovým nátekem. Máme tu také jedinečnou sintrovou záclonu. A je to skutečně macek záclona. Táhne se od stropu a má poctivé 3 m a 3cm tloušťku sintru. Puklina je dlouhá asi 3 m a pak se na dně opět uzavírá do neprůlezného odtoku, který tentokrát padá vertikálně do nějaké další studny.

     Podle zvuku vhozených kamenů není moc hluboká. Holt musíme být skromní … nejsme v Číně, ani Thajsku. Další dva týdny jsme se probíjeli dále trativodem do zmiňované studny. Do ní se nám poprvé podařilo prolézt 22. 12. 2019.

     Očekávání bylo vysoké, doufali jsme, že z ní bude pokračovat nějaká chodbička. Alespoň kousek něčeho průlezného. Průlez do samotné studny byl velice nepříjemný. Časem se ho podařilo ještě trochu rozšířit, ale do dnešního dne je to asi nejkritičtější místo jeskyně. Při vylézání nahoru je to velice vysilující.

     Studna je 4 m hluboká a má průměr 1,5 m v nejširším místě. Na dně, přes všechny naděje, přišel nejhorší možný scénář. Opět jsme u toho, že každý úspěch je po zásluze potrestán. Trativod ze studny pokračoval dál téměř horizontálně, ovšem malým kanálkem v kompaktním vápenci, kterým šla prostrčit tak maximálně ruka. Když jsem to viděl, tak mě přepadl záchvat úzkosti a pocit marnosti. Řekl jsem, že na to seru a šel jsem se opít.

     Tak … Tímto úspěchem-neúspěchem jsme uzavřeli naši speleoaktivitu pro rok 2019. Vyhlídky nebyly vůbec pozitivní. Je problém se tam vůbec dostat a čeká nás mnohem horší oříšek než doposud. Není místo na deponii a rozšiřovat to bude peklo.

     No nebylo zbytí. Přestali jsme brečet jak malý holky a po Novém roce jsme se do toho pustili. Tuto část bych označil za další etapu našeho bádání. Vymlátit tenhle šaškec nám trvalo přesně půl roku. Délka téhle srandy? 6–7 metrů. Postupy celý jeden metr za měsíc. Vrtačka, majzl a kladivo. Tuto srandu jsme pojmenovali chodba LOVEX a každý, kdo si tu odpracoval alespoň pár akcí, má na co vzpomínat. Bylo to rozhodně nejkrvavější a nejbolestivější období v historii objevování této jeskyně.

     Jaký byl výsledek? Výsledek byl naprosto epický! Od prosince 2019 vylétla první jiskra naděje až 10. 6. 2020. Promlátili jsme se až k cílové rovince této neuvěřitelně senzační chodbičky a zpoza poslední zatáčky meandru vidíme černé okno a za ním…TMA!

     Konečně se po dlouhé době znovu dostavil takový ten pocit uspokojení, že to mělo smysl. Už to netrvalo dlouho a s lahví sektu jsme nedočkavě sestupovali usadit poslední ránu před průnikem.

     Adam jako první v objevu vztyčil pěsti nad hlavu, jak když Češi vyhráli Nagano, a radostně vykřikl: „Ty vole, sifon! Máme SIFÓÓÓN!“

     Objev sifonu samozřejmě žádný velký důvod ke slavnostnímu obřadu nebyl. Nevěděli jsme, jak se máme tvářit. Další po zásluze potrestaný úspěch. Nedokázali jsme zakrýt zklamání. Po tom, čím jsme si tu prošli, bychom si zasloužili víc než jen sifon. Všichni jsme se postupně naskládali do našeho nového objevu, což je kopulovitá prostora o průměru asi 2,5 m. Je to v podstatě velký vypraný hrnec (marmit), odkud je už pouze úzký splaz k vodní hladině. Na dně je vysoká vrstva splaveného sedimentu z celé jeskyně, který, jak jsme později zjistili, se sem dostává větší mírou z druhé strany sifonu.

     Sedíme namačkaní v dómku před sifonem jako hromádky neštěstí. Vůbec netušíme, co s tím budeme dělat. Koukáme na bahenní zátku a hladinu vody. Od vchodu jsme se prostříleli téměř 50m trativodem a celou dobu jsme si říkali, že ničím horším už se probíjet nemůžeme. Díra nás opět vyškolila. Však jasný … my se přece hrozně nudíme. Už to bylo strašně stereotypní. Konečně změna! Jupííí!!! „Přestaňte kňučet a pojďte do mě! Jsem celá vaše! Doteď jste chodili ven zaprášení jako sněhuláci, tak pojďte na koupačku!“

     Jsme v hloubce 40 m, délka jeskyně je téměř 60 m a všechno je to na průlez člověka. Taková vertikální štola. Začala další etapa bádání, která nás zaměstnala na dalšího půl roku. Odhodili jsme vrtačku, kladiva, majzlíky a přišly časy bahenních lázní. Nejsme schopni k sifonu dotáhnout žádné větší čerpadlo. Malé kalovky mají výtlak 15 m a čerpadla na čistou vodu bychom tu zničili. Byly to dva měsíce dohadování, teoretizování a nápaditostí. Nakonec jsme to vyřešili snad jediným možným řešením. Vsadili jsme na Malyše. Ten má papírově vytlačit až 70 m vodního sloupce, ovšem průtokem 300 l za hodinu. Když se o tom někde zmíním, tak se nám každý směje, ale ti lidi neznají naše podmínky. Navíc membránová ruská konstrukce zaručuje i odolnost proti špinavé zabahněné vodě.

Obr. 1 Ševčíkův závrt – půdorys

 

     Průtok jsme neřešili. Bylo téměř jasné, že sifon nebude moc objemný. Jednalo se přibližně o 3 kubíky vody. Protáhli jsme přes celou jeskyni ¾“ hadici, elektrický kabel, pověsili do vody Malyše a následovalo několik bezesných nocí a víkendů.

     Hlavním problémem nebyla jen voda, ale hlavně naplavené bahno. Navíc sifon se tvořil srážkovou a skapovou vodou, takže víkend co víkend jsme ji tam měli zpět. Každý pátek musel probíhat náš noční desetihodinový rituál s Malyšem. Sifon byl i po vyčerpání stále zavřený tekutým bahnem a nikdo nevěděl, kolik tam toho může být a hlavně kam s tím. Jediné volné místo je již zmíněný dómek před sifonem, ze kterého všechno stéká zpět do sifonu. Vymýšlet lanovku na povrch, to by byla akce na celý rok. Poněvadž vodu čerpat umíme a bahno ne, zvolili jsme novou taktiku. Háhááá, pytlování bahna.

     Tekuté bahno jsme ukládali do jutových pytlů a štosovali do zmíněné prostory. Z pytlů se procedí voda, která steče zpět do sifonu a sediment zůstane v pytlích. Museli jsme doufat, že než zaplníme celou prostoru pytli, podaří se snížit hladinu natolik, abychom byli schopni dostat se na druhou stranu sifonu a zbytek sedimentů poslat tam. Kamkoli to bude možné. Není jiná možnost. Pokud to nevyjde, tak jsme v hajzlu, bejby.

     Měli jsme štěstí. Ta štěstěna se nám celou dobu vyhýbala, aby mohla přijít až teď, v nejnapínavější chvíli, kdy šlo o všechno. Po velkých pytlovacích akcích se bahno začalo odlepovat od stropu. Poprvé se podařilo s nosními dírkami u stropu překonat nejnižší místo sifonu. Při průlezu se ruce propadaly do bahna až po krk a stále nebylo cítit dno. Vrstva bahna musela být ještě dost přes metr.

Obr. 2 Ševčíkův závrt – bokorys

 

     Na druhé straně začal stoupat protisvah, ovšem v naprosto extrémní úžině a v tekutém bahně. Cítil jsem, jak celý svah se mnou ujíždí dolů a pokud by sjel, tak mi to zavře cestu zpět. První pokus žádné objevy nepřinesl. Na další akci jsme odebrali ještě pár kýblů z protějšího svahu a byla lepší morální příprava. Druhý pokus už byl úspěšný.

     Po půl roce těchto koupelí se konečně dostavila senzace. Protější svah sifonu bylo asi 8m stoupání velmi úzkou úžinou, která vyústila do velké prostory. První návštěva naháněla husí kůži. Když člověk poprvé v neoprenu vynořil hlavu z těch sraček a uviděl hradbu krápníků a za nimi tmu … už bylo jasné, že se něco skutečně povedlo a úplně nová jeskyně nás pouští do svého nitra.

     Hned v prvním dómu bylo konečně dost místa pro všechny a hlavně i na deponii. Je tu naprosto zřejmá další odtoková chodba a postranní odbočka do nádherně vyzdobené horizontální části. Dokázali jsme to! Teď už jsme opravdu v jeskyni.

     Průchod sifonem je ovšem stále o život. Je potřeba snížit hladinu bahna v sifonu alespoň o půl metru. Do té doby je na objevy, které už jsou jisté, ještě čas. Další pracovní akci budeme mít sifon opět plný vody a tentokrát už budeme mít plán. Vodu, kterou budeme muset čerpat na povrch, tentokrát nasměrujeme do akumulačních nádrží. Tuto vodu potom budeme pouštět samospádem céčkovými hadicemi zpět do sifonu a proudnicí rozplavovat bahno. Čtyři Bary tlaku udělají svoje. Zároveň na dně sifonu už bude nainstalované kalové čerpadlo, které bude hrnout ředinu dopředu do objevů do zatím neznámé odtokové chodby. Víme, že si nejspíš zasereme další postup, ale momentálně nemáme jinou možnost. Děj se vůle Boží … Zdař Bůh!

     Tato akce dopadla skvěle. Ten nejhorší sajrajt ze dna sifonu je pryč a v nejnižším místě je na výšku minimálně metr místa. Byl to boj, ale vyhráli jsme. Cesta do objevů je volná (v rámci možností).

     Tak … to byl takový rychlý průlet naší dvouletou cestou za největším objevem v dějinách skupiny.

     Sifon je stále velkou překážkou. Při deštivém období v něm voda vystoupí během jednoho týdne o 3 m. Je to stále jediný přístup a musí se odčerpávat téměř každou akci.

     Celý trativod od vstupní skruže se táhl směrem J–JZ. Teprve až v dómku před sifonem nastává zlom o 180° a celá jeskyně se táhne směrem S–SV. Podchází pod silnicí a zatím končí obrovským dómem 30 × 30 m, který se nalézá přímo pod známým dvojzávrtem na druhé straně silnice. Tento dóm je ze všech stran zařícený mohutnými závaly.

     Celá tato horizontální pasáž leží nečekaně mělce pod povrchem v –35 metrech. Po cestě je několik vysokých komínů, které musí ústit téměř pod povrchem a splavují dolů sediment z povrchu. Ten se splavuje právě směrem    j.–jz. do prostor námi dobývaného sifonu a další zatím nezkoumané odtokové chodby. Pozůstatky zaplavování jsou vidět podél celé jeskyně, ale je naprosto evidentní, že tato odtoková chodba odvádí vodu z celé této horizontální pasáže. Po 10 m končí vodní hladinou, což pro nás nebude příjemná práce, ale celou dobu sem přepouštíme náš první zaplavující se sifon. Posíláme sem desítky kubíků vody a hladinka je stále na centimetr stejná a odtéká okamžitě. Věříme, že je to pouze nějaká vana nebo krátký sifon. Ať je to jak chce, rozhodně tento odtok pokračuje dál
a je to zatím naše jediná šance dostat se do vertikálních částí. Na aktivní vodu nám stále chybí 70 m, takže máme co dělat.

     V jednom z komínů se nedávno podařilo objevit další část jeskyně, která je o dalších asi 9 m výše než dosavadní objevy. Opět rozsáhlý dóm a kus chodby na stojáka. Téměř všechny uličky vedou směrem k povrchu a jsou zasypány neprůstupným závalem. Celý hlavní horizont má ze sz. strany takové souběžné prostory nebo spíše úseky chodeb, které jsou zataraseny vysypaným kamením a nejspíš spolu komunikují a jsou pouze odděleny těmito závaly. Tato poslední objevená část jeskyně není ještě zmapovaná, takže s mapou budeme chytřejší.

     Na tomto posledním objevu je nejzajímavější, že přímo uprostřed prostorného dómu je komín jdoucí k povrchu s čisťounkým, vodou omytým jícnem. Podle dosavadní mapy se dá předpokládat, že tento jícen bude komunikovat s propadem na povrchu, který vydatně hltá vodu. Pokud se potvrdí, že je to skutečně ono, tak máme jistotu nového přímého vchodu.

     Jeskyně má aktuálně 360 m polygonu a denivelaci 40 m. Věřím, že z daleka nekončíme a nesmíme polevit. Otevřel se nám úplně nový svět. Spousta lákavých nadějných míst kudy, to zkoušet dál. Bohužel aktivní a pravidelní dříči se dají spočítat na prstech jedné ruky, takže všechno má svůj čas. V nejbližších měsících bude nejvyšší prioritou hlavní odtoková chodba a zaměření nového vchodu.

     Zatím se mějte všichni pohádkově. Až bude něco nového, tak zas třeba něco vypotím. Děkuji především úzké skupině nejaktivnějších, že jsme to společně fyzicky dotáhli do zdárného konce. Šli si za svým a nenechali se vyprudit blbými kecy nefachčenko teoretiků a moudrých „mělo by se“ organizátorů. Také děkuji našim pánům předsedům, že nás v tom nenechali finančně, a když bylo cokoli potřeba, tak se to okamžitě vyřešilo a my jsme mohli makat.

     Omlouvám se za nedostatečnou fotodokumentaci z nových objevů. Zatím nemáme žádné pořádné fotky. Všechno bude, ale zatím na takové ptákoviny není čas. Dávám zde odkaz alespoň na naše videozáznamy, ve kterých je vyobrazeno téměř vše a je to prozatím dostatečná náhrada za fotky. Jsou to často natočené prvoprůlezy, takže vulgarismy a sprostá slova jsou čistě z euforie. Děkuji za pochopení.

Speciální poděkování

Když naše síly nestačily, tak přijeli a pomohli:
OS Čachtice – pracovní výpomoc + dokumentace,
ZO ČSS 1-06 Speleologický klub Praha – pracovní výpomoc,
skauti z Jevíčka – pracovní výpomoc,
skupina přátel z Lokte a Prahy – pracovní výpomoc,
Vratislav Ouhrabka – mapování jeskyně a tvorba mapové dokumentace,
Filip Doležal (Kuba), ZO ČSS 6-16 Tartaros – naše odborná poradní ústředna a půjčovna vybavení.

A další zpráva z Kelfových Speleostřípků

     Další desítky metrů nově objevených jeskynních prostor s jedinečnou krápníkovou výzdobou. Jeskyňáři ze speleologické skupiny Myotis pokračují ve výzkumech v podzemí na takzvané Harbešské náhorní plošině nedaleko Vilémovic na Blanensku.

     Před časem tam objevili rozsáhlý dóm a nyní při průzkumu tamních komínů přišli na další prostory, kam dosud lidská noha nevkročila. „V dómu, který má rozměry zhruba 30 × 30 metrů, se snažíme prozkoumat komíny. Chceme v nich najít vhodné místo pro vyhloubení horního vstupu. Současný přístup z Ševčíkova závrtu, kde jsme začali kopat před více než dvěma roky, je totiž velmi problematický. Část cesty je zaplavená a musí se z ní odčerpávat voda,“ řekl Deníku Rovnost za speleologickou skupinu Myotis Jan Flek.

     Nyní mají podle Fleka jeskyňáři zmapováno v této lokalitě Moravského krasu přes půl kilometru nových jeskynních prostor. Velmi zajímavé je, že se stále pohybují relativně velmi mělce pod povrchem. Zhruba třicet, čtyřicet metrů. „Potřebovali bychom se dostat dalších několik desítek metrů hlouběji pod povrch, kde tušíme další patro tohoto nového jeskynního systému. Podobné je to například v jeskyních Společňák nebo Daňkův žlíbek,“ poznamenal Flek.

Krápníky popírají gravitaci

     Nově objevené prostory zůstanou veřejnosti nepřístupné. Jeskyňáři alespoň zveřejňují snímky jedinečné krápníkové výzdoby a nevšedních zákoutí jeskynního systému. „V podzemí jsme v této lokalitě narazili na bohatou krápníkovou výzdobu. Setkáváme se tu také s takzvanými heliktity, excentrickými krápníky, které jakoby popíraly zákony gravitace. Rostou různými směry a mají zajímavé tvary,“ poznamenal Flek.

     Jeskynní systém u Vilémovic je atraktivní také pro další odborníky. Až bude zmapovaný, počítají tam zástupci Správy chráněné krajinné oblasti Moravský kras s výzkumem skapových vod.

     Zajímá je například to, v jaké míře znečištění se do podzemí dostávají z polí, kde se hospodaří. „Nyní tam máme umístěné zařízení na měření teploty a vlhkosti,“ uvedl Filip Chalupka z Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky.