Rudolf Musil

 

Motto: Součástí etiky vědy a jakéhokoliv zkoumání, tedy i speleologického, je sdělovat nejen speleologům, ale i široké veřejnosti nové poznatky, nové objevy.

 

Úvod

         Krasové oblasti obecně jsou v mnoha směrech vždy podstatně odlišné od oblastí nekrasových, a to jak v současné době, tak i v minulosti. Uchovávají mnohem více informací, jak současných, tak i minulých. Týká se to nejen anorganické přírody, ale i všech biologických disciplín a jejich historie a samozřejmě i činnosti lidí. Společenstva rostlin a zvířat jsou dnes (a byla i v minulosti) zcela jiná než v nekrasových oblastech. Roste zde velmi mnoho druhů chráněných rostlin, typických pro vápencové podloží, které se jinde nevyskytují. Pestré přírodní podmínky ovlivňují i rozšíření na kras vázaných živočichů, a to jak bezobratlých, tak i obratlovců. Specifické druhy se pak nacházejí v jeskyních. Dnešní biota je přitom výsledkem dlouhého vývoje, který probíhal v závislosti na stále se měnícím prostředí.

            Krasová území jsou geologická zrcadla zašlých věků. Jsou celkem, kterému lze porozumět jen ve světle souhrnných znalostí ze všech oborů přírodních a společenských věd. Rudické vrstvy ze spodní křídy (130 mil. let) přikrývají vápencové plošiny, které od této doby (mimo mořskou transgresi v miocénu) byly stále souší. Od této tak dlouhé doby jsou vápence Moravského krasu vydány krasovým procesům. Tam, kde jsou dnes rudické vrstvy již odstraněné, chodíme vlastně po povrchu z těchto dávných dob. Vývoj krasového fenoménu Moravského krasu probíhal tedy neuvěřitelně dlouhou dobu.

            Speleologická studia nemohou proto vycházet pouze z pohledu jedné vědecké disciplíny. Speleologie nemůže zůstat pozadu ani ve svých pracovních metodách, chce–li řešit své základní problémy. Nové objevy jakéhokoliv druhu již dávno nejsou dílem jednoho člověka, ale spíše několika jedinců. Zvláště výrazně je to vidět u Moravského krasu, který u nás představuje nejrozsáhlejší krasovou oblast. Speleologické výzkumy stojící na začátku jsou přitom pro mnoho oborů, které zkoumají  nálezy v sedimentech, základem všech dalších prací. Jednotlivé problémy se dříve zkoumaly většinou odděleně, jaksi se zapomínalo, že existují mezi nimi hlubší souvislosti, které zůstávaly bez povšimnutí. Platí totiž zásada, že všechno souvisí se vším. K zásadně novým výsledkům se většinou nedocházelo systematickou prací, ale spíše jen jakoby mimochodem.

        Málokterá země se může pochlubit tak velkým počtem krasových oblastí a tak velkým počtem aktivních amatérských speleologů, a to již od samého počátku krasových výzkumů. Z hlediska historie krasového bádání a možného komplexního pohledu nemá Moravský kras v Evropě konkurenci. Přes tato pozitiva došlo k organizování amatérských speleologů po prvé až po druhé světové válce, dodnes bohužel neexistuje krasová expozice, nemluvě o krasovém muzeu (což si uvědomil již Knies a vybudoval tehdy na své finanční náklady první muzeum Moravského krasu) a ani ústav nebo aspoň jeho část, která by se věnovala odborně pouze krasovým problémům. V tomto ohledu jsme daleko za jinými zeměmi, např. i za Slovenskem.

              Touha objevovat nové, sledovat a objasnit vznik a genezi krasových jevů až k jejich počátkům je neodolatelná. Ve vědě se vždy nedosáhne nejlépe pokroku tím, že se přidržuje nějakého všeobecně přijatého mínění. Často je nutné sledovat i důsledky přijatých předpokladů. Základním předpokladem urychlujícím vznik nových originálních myšlenek bývá možnost diskuzí, které shromažďují všechna fakta a přinášejí větší počet přípustných možností řešení. Vede i k možnému průlomu v dosavadních zakořeněných názorech. Základem nového poznání je proto spojení zjištěných protikladů, někdy pouze zdánlivých, které mohou vyústit k novým nadřazeným znalostem, k novému objevu. Vědecká práce je čím dál složitější. Vše se zkomplikovalo a v základních otázkách je třeba vyzkoušet jakékoliv hypotézy, a to i ty nejabsurdnější.

          Vím, že diskuze je slabou stránkou našich lidí. Pronesení odlišného názoru mnozí vidí spíše jako útok na člověka s jiným názorem. Platí to již u studentů, kteří raději při přednášce mlčí, než aby se vyptávali, nedej Bože říkali i své názory. V tom se podstatně lišíme od západního světa, kde vzájemná diskuze i mezi členy s různě velkým vědeckým vzděláním je zcela běžná a nikdo v ní nehledá něco pejorativního, napadání člověka s jinými názory. Existují dokonce i vysoké školy, kde se přednesená přednáška nezkouší, ale známky se dávají podle toho, jak se dotyčný zapojuje během přednášek do diskuze k přednášenému tématu.

        Shrnutí: V každém vědním oboru nalézáme systematické a analytické období, stupňovité nahromadění poznatků, které pak vede ke syntetizujícím úvahám. Od pouhého popisu se dochází k hlubšímu výkladu daného jevu, k zobecnění.

 

Stručný geologický přehled

              Nejstarší sedimenty (terestrické pískovce, slepence) v Moravském krasu pocházejí ze spodního devonu (před 419 mil. let). První karbonáty vznikají v moři, a to v době středního devonu (393–387 mil. let), jejich sedimentace pokračuje pak až do svrchního devonu (372–359 mil. let) a dále až do spodního karbonu (330 mil. let). Vápence vznikaly pouze v několik stovek metrů hlubokých mořích (tzv. šelfová moře), která dnes obklopují pevniny. Nikdy se nejednalo o moře hluboká. Z paleontologických nálezů můžeme rekonstruovat tehdejší životní prostředí. Toto životní prostředí ovlivňuje tlak vody (její hloubka), teplota vody, obsah solí a čistota vody (nemohly tam ústit řeky). Hojné nálezy korálů ukazují na teplou (32 °C), čistou a dobře prosvětlenou vodu.

          V průběhu skoro celého mesozoika (252–66 mil. let) byla tato oblast souší. Pouze na konci střední jury a začátkem jury svrchní (168–157 mil. let) na ni transgreduje moře. Došlo k usazování sedimentů s hojnými nálezy křemitých hub a s bohatou amonitovou faunou (Olomučany). V průběhu cenomanu (100–93 mil. let) sedimentují v Moravském krasu lakustrinní a fluviolakustrinní sedimenty (rudické vrstvy, dobře viditelné v pískovně Seč). Jedná se o přeplavené zvětralé jurské a spodnokřídové sedimenty, křemenné písky s rohovci, geody (největší geody dosahují v průměru kolem 40 cm), kaolinitické jíly, železité písky až pískovce. Jejich vznik byl podmíněn intenzivními zvětráváním v mimořádně teplém a vlhkém klimatu.

              V celém paleogénu (66–23 mil. let) je již území souší, pouze v neogénu došlo k rozsáhlé mořské transgresi. Po mořské regresi nedochází již k nějakým velkým změnám v krasovění. Znamená to, že tam, kde došlo k odstranění rudických vrstev, se nachází ještě původní exhumovaný povrch ze spodní křídy (předcenomanský reliéf, délka cenomanu 99,6 ± 0,9 až 93,5 ± 0,8 milionů let), a že krasovění probíhalo od této doby postupně v různých částech Moravského krasu bez nějakého přerušení. Toto postupné odstraňování rudických vrstev z povrchu znamená, že začátek krasovění v celé oblasti Moravského krasu nebyl časově stejný, ale diferencovaný. Toto časové období bylo přitom rozhodující pro krasovění vápenců, v době po badenské transgresi došlo již jen k nepodstatným menším změnám. Exhumace původního povrchu Moravského krasu začala diferencovaně někdy v době před 50–80 mil. let. Znamená to, že na některých částech Moravského krasu chodíme ještě po povrchu z období svrchní křídy.

 

Instituce krasových oblastí

V našem státě existují tři organizace mající v náplni své činnosti péči o krasové oblasti:

1. Správa jeskyní České republiky.
2. Agentura ochrany přírody a krajiny. Správa chráněných krajinných oblastí. Správa CHKO Moravský kras.
3. Česká speleologická společnost.

 

1. Správa jeskyní České republiky

Správa jeskyní je státní příspěvková organizace řízená Ministerstvem životního prostředí. Zajišťuje ochranu, péči a provoz zpřístupněných jeskyní, podílí se na jejich průzkumu, výzkumu, dokumentaci a provádí průvodcovské služby. V současné době je takových oblastí v její péči celkem 15. Je členem mezinárodní společnosti „International Show Caves Association“. Každoročně vydává informativní ročenku „Zpřístupněné jeskyně ČR“. Jako nejdůležitější pro speleology však považuji nepravidelně na internetu vydávané Speleostřípky a Speleotýdeník, kde se každý speleolog může informovat o tom, co o krasových oblastech vychází v našem denním tisku. Nejedná se přitom pouze o nadpisy článků, ale o celý text. Pro odborníky je však nejdůležitější Jednotná evidence speleologických objektů (JESO), která představuje ucelený informační systém o všech podzemních a povrchových krasových a pseudokrasových jevech. Čtenář se tam dozví o základních, polohových, měřických a popisných údajích jednotlivých lokalit včetně jejich dokumentace, o jejich významu, o výsledcích výzkumu a o celé řadě dalších důležitých údajích.

 

2. Agentura ochrany přírody a krajiny. Správa chráněných krajinných oblastí.

I když krasové oblasti zaujímají svou rozlohou poměrně malou část naší republiky, přesto se v nich vždy nacházejí některé typické krasové jevy. Pouze v největší krasové oblasti, a to v Moravském krasu, je můžeme najít skoro všechny. Významnější krasové oblasti jsou tyto:

1. Moravský kras– nejvýznamnější a největší krasové území severně od Brna.
2. Český kras– součást Karlštejnské plošiny mezi Prahou a Berounem.
3. Jesenický kras– nesouvislé pruhy vápenců na Králickém Sněžníku, Rychlebských horách, v Hrubém a Nízkém Jeseníku.
4. Krkonošský kras.
5. Mladečský kras.
6. Javoříčský kras.
7. Hranický kras.

8–10. Různě velké ostrůvky vápenců: Tišnovský kras, Chýnovský kras, Šumava.

11. Kras pásma Branné.
12. Severomoravský kras.
13. Litovelský kras.
14. Jihomoravský kras– Pavlovské vrchy a okolí.
15. Štramberský kras.

V republice známe přes 2 000 jeskyní, většina se nachází v Moravském krasu.

 

Když si přečteme úkoly Správy chráněných oblastí zjistíme, že většinou se jedná o jiné objekty než jsou krasové jevy. Těm patří z mnohých pouze jedna kapitola ze třinácti pod názvem „Obecná ochrana neživé části přírody a krajiny (ochrana jeskyní, přírodních jevů na povrchu, které s jeskyněmi souvisejí a paleontologických nálezů a minerálů)“. Hlavním programem je péče o krajinu a mimo jiné i podpora obnovy přirozených funkcí krajiny, zejména výsadba rozptýlené zeleně v krajině, protierozní opatření, revitalizace toků, obnova mokřadů, péče o cenné nelesní lokality, zlepšování druhové a prostorové skladby lesa či vhodné zpřístupňování přírodních lokalit návštěvníkům.

 

Správa CHKO Moravský kras

            Chráněná krajinná oblast Moravský kras byla vyhlášena v roce 1956 na rozloze 92 km². Po přehlášení v roce 2019 se zvětšila na 98 km². Je druhou nejstarší chráněnou krajinnou oblastí na našem území. Posláním CHKO Moravský kras je předat krajinu a přírodní dědictví v co nejzachovalejším stavu dalším generacím. Do většiny jeskyní není vstup povolen. Všechny krasové jevy, paleontologické nálezy a archeologické lokality jsou chráněny. Složení rostlinstva a fauny ve srovnání s nekrasovým okolím je podstatně odlišné. Lesy zaujímají plochu 5 345 ha, tj. 58,6 % rozlohy.

             Velmi detailně je zpracováno na internetu celé území Moravského krasu, a to z nejrůznějších hledisek jednotlivých vědních oborů jako jsou: geologie, geomorfologie, paleontologie, pedologie, hydrologie, klimatické poměry, flóra, fauna, lesnictví, rybářství, zemědělství, těžba nerostných surovin. Tak dobře a srozumitelně udělaný přehled všech výše uvedených oborů z hlediska Moravského krasu a dalších důležitých položek, které neuvádím, nenajdete v žádné literatuře. Text je přitom ještě doprovázen mapami, fotografiemi a videem. Podle mého názoru by se měl s touto detailní charakteristikou Moravského krasu seznámit každý, který má o toto území zájem.

            Správa CHKO má i velmi bohatou činnost. Pro zájemce o krasovou problematiku: přednášky pro veřejnost, ediční činnost, budování naučných stezek a celou řadu dalších, nespecifikovaných akcí. Specifikem činnosti je schvalování všech prací z hlediska ochrany krasového podzemí. Spočívá v povolování speleologických průzkumů a v kontrole činnosti amatérských speleologů. K tomu bych pouze podotkl, že i když se jistě předpokládá splnění určitých odborných požadavků, jedná se podle mého názoru spíše o evidenci speleologických prací. Jinak by nemohlo docházet k úniku informací při speleologických výzkumech. Podle vydaných pravidel by Správa CHKO mohla provádět i terénní průzkum, inventarizaci a dokumentaci krasového území.

 

Česká speleologická společnost

Česká speleologická společnost je členem Mezinárodní speleologické unie – International Union of Speleology (UIS). Její organizační řád určuje přesně pracovní náplň členů. Speleologický výzkum je prováděný za účelem:

1. Objevování jeskyní nebo jejich částí.
2. Získávání základních poznatků o jeskyních a jiných krasových nebo pseudokrasových jevech a objasňování příčinných souvislostí mezi jeskyněmi a těmito jevy.
3. Metody speleologického výzkumu zahrnují i speleologický průzkum a dokumentaci jeskynních prostor, hydrologická, klimatická a jiná pozorování a měření, odběry vzorků jeskynních výplní, biospeleologický výzkum a případné jiné činnosti směřující k získávání těchto poznatků. Jednotlivé základní organizace (ZO) dodávají do archivu zprávy o své činnosti, o speleologických výzkumech. Je však otázkou, jakou hodnotu tyto zprávy mají. Ty, které jsem měl možnost kdysi vidět, uváděly spíše počty kbelíků vykopaných jeskynních sedimentů.
4. Předsednictvo ČSS pro řešení speciálních úkolů přesahující působnost jednotlivých organizačních složek může zřídit pracovní komise. Členem pracovní komise se mohou stát i nečlenové ČSS.

Hlavní články ČSS tvoří ZO. V současné době je 60 aktivních ZO, členská základna je tedy velmi silná. Vedle nich existují ještě pracovní komise: komise pro speleoalpinismus a související aktivity, komise pro pseudokras a komise pro vzdělávání. Speciálními složkami jsou pak Speleologická záchranná služba pro poskytování pomoci při nehodách a ediční rada, která má na starost vydávání tiskovin.

Speleologická činnost je zaměřena především na výzkum, objevování a případnou prolongaci jeskyní a získávání základních poznatků. Úkolem členů je neznámé podzemní prostory nejen objevovat, ale také dokumentovat a výsledky publikovat. Základní organizace rovněž pořádají přednášky, výstavy, kurzy a vzdělávací akce. Společnost vydává odborný sborník Speleofórum, vycházející každoročně a časopis Speleo v elektronické podobě, v kterém jsou publikovány články ze života členů a z jejich výzkumů. Počet zpráv jednotlivých pracovních skupin je však nesrovnatelný s počtem, který obsahovaly jednotlivá čísla časopisu Československý kras (viz tab. 2). Při ústředí existuje i knihovna a archiv, kde se nacházejí knihy, časopisy, separáty publikací a elektronické publikace naše a zahraniční. V archivu jsou dále i projekty, výstřižky, mapy a fotografie týkající se speleologie.

Jednou ročně se koná setkání všech speleologů, a to v Moravském krasu. Jeho hlavní náplní je prezentace výsledků činnosti a jejich hodnocení. Probíhá tři dny a jeho programem jsou odborné přednášky z oblasti speleologie a karsologie, geologie a dalších příbuzných oborů, dále přednášky z praktické speleologie a program je ukončen exkurzemi do jeskyní Moravského krasu. V sále jsou umístěny i panelové prezentace z činnosti ZO a nechybí ani prodejní stánky výrobců speleologických pomůcek a odborné literatury.

 

Dílčí souhrn

           Shrnujeme – li si všechny podmínky, které pro speleologickou práci máme, musíme konstatovat, že jsou vynikající. Nic není opomenuto. Teprve při bližším studiu však poznáme, že se jedná hlavně o podmínky, které bych nazval jako základní, závislé především na manuální práci, ne však finanční zabezpečení O tom se vlastně nikde nemluví a přitom dnešní jakákoliv odborná práce je finančně velmi náročná. A jedná se o celou řadu zcela nových metod, které jsou nutné pro zvýšení úrovně speleologických výzkumů. Pokud nám stačí běžné objevování nových podzemních prostor, pak s dosavadním klasickým přístupem vystačíme. Pokud však chceme využít speleologický výzkum dále než jen k objevování nových jeskynních prostor, pak je tento přístup již nedostačující. Díváme-li se na naši publikační produkci, pak okamžitě uvidíme, že stále se ještě články s tímto, nazval bych to jako jednostranný přístup, objevují. Ovšem pouze multidisciplinární přístup je schopen zjistit zcela nové poznatky, poznatky na zcela jiné úrovni, které při klasické speleologické práci nejsou dosažitelné a tím se bohužel tyto možné poznatky i definitivně ztrácí. Závěr může být jen jediný. Buď zůstaneme při dřívější pracovní metodě nebo se budeme snažit pracovat z hlediska moderního přístupu, který je ovšem finančně náročnější. Musíme si však uvědomit, že poznatky, které nám poskytují dřívější pracovní metody nejsou již dostatečné pro řešení celé řady teoretických krasových problémů a vedou jen k definitivní ztrátě různých nových poznatků.

Tab.1 Komplexní počty publikací některých tematických celků o Moravském krasu. Tematické rozdělení bylo provedeno podle knihy  „Bibliografie okresu Blansko“. Nejsou uvedeny všechny tematické oddíly, ale jedná se o pouhý výběr publikací, a to do roku 1987, který má ukázat, jak velké množství publikací o Moravském krasu vyšlo a jak komplexně bylo toto území zpracováváno.

 

Krátký exkurz do dnešní spolupráce

            Většina vědních oborů, které se podílejí na výzkumu krasových oblastí se dostala v poslední době z hlediska používaných pracovních metod nepředstavitelně daleko a dokáží to, co ještě před nějakou dobou nebylo myslitelné. Všechny nové metody jsou však finančně dost náročné, a proto ne vždy v našich podmínkách uskutečnitelné, nemáme příslušné odborníky a mnohdy ani laboratoře, kde by se mohly realizovat. Je proto nutné předpokládat spolupráci se zahraničím. Pochybuji, že to vše je našim speleologům známé, natož aby tento vývoj, tyto nové metody, dovedli využít.

            Nás zajímají hlavně ty vědní obory, které bezprostředně souvisejí se speleologickými výzkumy. Pokud se jedná pouze o prolézání jeskyní za účelem najít nové prostory, neporušuje se tím žádná odborná disciplína. Jiné je to, jakmile se zasahuje do sedimentů. To již postihuje okruh zájmu jiných disciplín, pro které tyto sedimenty a eventuální nálezy v nich obsahují celou řadu informací, to však pouze za předpokladu, že nedošlo k jejich porušení. Způsob práce je přitom již tak složitý, že nemůže být běžným speleologům známý. Takové práce zasahují tedy již do sféry zájmů jiných vědních oborů.

            Nejen finance jsou důležité. Je nutné zbavit se i rutinního způsobu myšlení a jednání ve vyjetých kolejích. Velký počet již dosažených závěrů není totiž nikdy definitivní a je tudíž pouze získaný z hlediska úrovně tehdejších znalostí. Ale ostatně, co je možné dnes ve vědě považovat za definitivní, za jednou provždy vyřešené. Krasové jevy jsou přitom složitým dynamickým systémem a pro řešení problémů není proto možné vycházet pouze z jedné odborné specializace, z jednoho odborného pohledu, ale je nutné využít znalostí všech dnes rychle se rozvíjejících oborů. Pouze to vede k tvůrčímu přístupu v řešení problémů, ne pouze ke standardnímu řešení. Nelze přitom opakovat, případně pouze rozšiřovat, vědomosti nashromážděné dřívějšími speleology, ale pouze z nich vycházet. Jsou jistě i takoví, kteří jsou náchylní považovat současné používané teorie za něco nezvratného a neměnného, což samozřejmě musí ovlivňovat jejich práci. Svou činnost můžeme zaměřit správným směrem jen tehdy, máme – li jasné představy o budoucnosti speleologie a o jejich perspektivách.

            Řešení většiny krasových problémů je dnes nad síly jednotlivce, je to výsledek tvůrčí práce kolektivu více odborníků. Tím přicházíme k tomu, jak by vlastně měla naše práce vypadat. První základní požadavek je ten, aby byla tvůrčí a ne administrativní. Neměla by tedy končit pouhými výkopy, případně nově objevenými prostorami.

              Nové myšlenky jsou dnes tedy většinou výsledkem vzájemné spolupráce mezi lidmi různých znalostí s tvůrčí fantazií a nemusí se vůbec jednat o odborníky s vyšším vzděláním. Malá a na první pohled nepatrná novinka zjištěná praktickými speleology může být začátkem velkého objevu. Proto je tolik důležitá neformální spolupráce odborníků s aktivními speleology, nenechat zapadnout to, co praktičtí speleologové při své práci v jeskyních objeví. Každý nový poznatek dříve nebo později najde uplatnění, i když je obtížné předpovědět, kdy a jak. Nemyslím tím samozřejmě počítání kbelíků sedimentů, které byly vykopány a jen se divím, že je to stále ještě uváděné. Rovněž přenos informací a poznatků z jedné generace na druhou je důležitý (nejen pro výzkum kteréhokoliv vědního oboru) zvláště u speleologie s tak velkým počtem pracujících jeskyňářů. Domnívám se, že se to zatím neděje. Bylo by nutné vytvořit takové podmínky, aby se těmto ztrátám zabránilo. Brzdou je možná určitý konzervatizmus a rutinérství správních pracovníků.

V roce 1950 se objevily nové rubriky: nová speleologická literatura a zprávy ze zahraničí.

Od 1957 převzala vedení tohoto časopisu Československá akademie věd a došlo ke změně jejího obsahu.

Tab. 2 Příklad dřívějšího zachování praktických poznatků aktivních jeskyňářů. Srovnej s dnešní dobou. Odlišná obsahová struktura a počty jejich článků v  Československém krasu vydávaném  Speleologickým klubem Brno a Akademií.

 

            Speleologie je vlastně taková pionýrská činnost. Povinnosti řídících orgánů spočívají pak v tom, řídit tuto činnost, v rámci možností ji financovat nebo se aspoň o to snažit. Chápu, že v případě amatérské speleologické činnosti to může být těžké.

            Z hlediska odborníků vidím pak situaci tak, že cizíma rukama, tj. pouhými ústními informacemi z práce speleologů, se dobrá práce dělat nedá. Jakmile odborník přestane pracovat sám v terénu nebo přestane být v kontaktu s terénními pracovníky, spíš nebo později zastaví nutně i svůj růst. Pouze ve spolupráci při konkrétní terénní práci je možné projevit své tvůrčí nadání a dojít k novým myšlenkám a zároveň prohloubit své vědomosti a rozšířit svůj obzor. Bez konkrétní terénní práce brzy jako tvůrčí osobnost zaniká. V současné době, kdy všichni krasoví odborníci jsou zaměstnaní a tím i placení za práci na jiných úkolech, je tato věc těžko řešitelná. I tak je však nutné přemýšlet, jak organizovat spojení obou skupin speleologické práce, jak vytvořit aspoň minimální možnosti vzájemné spolupráce a především i možnosti o ní diskutovat. Čím více se bude o současných výsledcích diskutovat, tím více vznikne stimulů k další práci a k rozvoji nápadů.

              Považoval bych za nutné i kriticky posoudit, jak využíváme možnou spolupráci tak velkého kolektivu lidí s nejrůznějšími názory a zkušenostmi, které ve speleologické práci mají, takže jsou schopni posoudit, jak organizovat práci lépe, kde jsou případné nedostatky a co bychom byli schopni zlepšit. V podstatě využít velkou lidskou speleologickou základnu, kterou máme a vytvořit podmínky pro vzájemnou spolupráci a inspiraci nejrůznějších odborníků různých profesí. V tom spočívají nevyčíslitelné možnosti ve zkušenostech, které nebyly dosud využité. Měl by to být jeden ze základních úkolů. Současná doba dovoluje přitom organizaci jakýchkoliv prací na takové úrovni, o jaké se dříve ani nesnilo a byla by škoda to nevyužít. Jen je nutné prověřit již delší dobu neměnnou, trvale existující organizaci práce, která možná ani nepotřebuje nějakých větších zásahů.

            Hlavní podmínkou úspěchu bude však vždy přání speleologů něčemu novému se naučit. Pokud by takové přání chybělo, byla by jakákoliv spolupráce zbytečná, násilně se nové vědomosti nedají do člověka dostat. Je-li někdo žákem, musí být zase někdo učitelem. V žádném případě by se nemělo jednat o formální výuku, ale spíše o vytvoření trvalého vztahu mezi odborníky a speleology, lidově řečeno, aby to k něčemu bylo. Mělo by se vlastně spíše jednat o organizovanou výměnu informací.

            Základním úkolem není stanovit množství znalostí, které by si speleolog měl osvojit, ale spíše naučit se tyto znalosti používat. To je pro výsledky ve speleologické práci důležitější. Dalším předpokladem, který jistě nebude možné u všech očekávat, je samozřejmě samostatné tvůrčí myšlení. I přednášející odborník ze své přednášky profituje. I „hloupé“ otázky bývají totiž často podnětné. Nutí nás podívat se z úplně jiného hlediska na problém, na který již existují standardní názory.

 

Co naší speleologii schází

             Speleologickou činnost je možné rozdělit do několika částí: 1. cíl a úkoly výzkumu, 2. metody nutné k dosažení tohoto cíle, 3. získané výsledky a jejich význam pro další práci, 4. spolupráce s jinými vědními obory. Cíl vědeckého výzkumu a jeho rozsah je přitom do určité míry determinován stavem a úrovní vědní specializace, v tomto případě speleologie.

          Zamýšlel jsem se nad obsahem této kapitoly a došel jsem k názoru, který nemusí být samozřejmě ve všech bodech přijatelný.

1. V dnešní době má již každá disciplína k dispozici ke své práci stále narůstající arzenál jiných vědních oborů. Romantika práce v jeskyních, platná ještě v 19. století, pomalu zaniká, je již beznadějně staromódní. Bohužel ke škodě věci, my starší jsme ji ještě zažili. Pokrok závisí stále více na nových metodách a postupech vyvinutých jinými profesemi. Stručně řečeno, chybí nám nějaké myšlenkové centrum, které by dávalo k diskuzi a pak k realizaci návrhy (nebo je i organizovalo) nutných projektů k teoretickému řešení krasových problémů, ne tedy pouhou prolongaci stávajících jeskynních systémů. Jako velmi důležité bych pak viděl, kdyby tyto návrhy byly založené na multidisciplinárním přístupu, to je s odborníky různého vědeckého zaměření.
2. Chybí nám informativní periodikum o všech vycházejících publikacích nejrůznějšího obsahu z jednotlivých krasových oblastí, které by bylo snadno přístupné všem. Počty zpráv základních organizací ve Speleu nebo ve Speleofóru neodpovídají ani v nejmenším vykonané práci velkého množství aktivních speleologů (povšimněte si množství informací v prvních číslech Československého krasu, tab. 2).
3. Dokumentace o výsledcích bádání v jeskyních rozptýlená u jednotlivých speleologů po jejich smrti většinou zaniká. Většina zpráv dodávaných do archivu, podle toho, co jsem kdysi viděl, byla více méně formální. Pokud se to zlepšilo, omlouvám se. Tak se také dosažené výsledky po odchodu jeskyňářů z aktivní práce definitivně ztrácí.
4. Možná by bylo zapotřebí nějakým způsobem zveřejňovat archiv konkrétních zpráv o výsledcích prací jednotlivých základních organizací. Seznam titulů, knihovny a archivu České speleologické společnosti není dostačující. První vlaštovkou něčeho takového byla zpráva z archivu, kterou zpracoval pod názvem „Speleokénko“  (eSpeleo, 1/2020) Kelf (pozn. red.: v tištěné podobě vychází Okénko ve Speleu od r. 2010). Je bohužel velmi obecná, potřebovala by být konkrétnější. Možná však to nebylo z uložených zpráv možné. Vzpomínám si, že jsme se svého času ještě s Kelfem snažili vzpomínky speleologů seniorů z Moravského krasu zachytit. Vymysleli jsme si, že on by natáčel kamerou dotyčného a já pak zaznamenával jeho rozhovor. Záhy jsme však zjistili, že je to pro nás časově tak náročné, že jsme tento úkol nemohli splnit. Ohlas mezi jeskyňáři byl však velmi kladný „konečně někdo přijde a zachová to, co by po mé smrti bylo jistě vyhozeno“. Informovanost je přitom základním předpokladem úspěšnosti všech příštích prací.
5. Zcela chybí organizace systematických diskuzí ke krasové problematice pro všechny speleology, bez rozdílu jejich odborné erudice a zaměření. To by bylo možné podle jednotlivých krasových oblastí.
6. Nemáme ani žádnou instituci, která by trvale podporovala finančně krasový výzkum. Vše je založeno na nadšení jednotlivců a na jejich dobrovolné práci.
7. Při vzájemné široké diskuzi o budoucnosti naší speleologie by se jistě našly i další návrhy nutné pro rozvoj naší speleologie.

 

Závěr

        Každý způsob lidské činnosti je do určité míry ovlivněn i okolním prostředím. Jinak se „chovají“ a myslí speleologové z Moravského krasu, jinak z menších krasových ostrůvků, jinak ti, kteří pracovali v zahraničních krasových oblastech nebo pouze doma. Odborný rozhled bývá proto velmi odlišný. Umění zobecnit nový jev a objasnit to nejdůležitější je někdy velmi složité. Ne každý takovou schopnost má. Praktické zkušenosti je nutné neustále porovnávat s teoretickými představami. Naše poznání však postupuje vpřed i tehdy, když naše představy našemu pozorování neodpovídají a jsou s ním dokonce v rozporu.

             Lidé se přitom dělí do tří hlavních základních kategorií. Jedni se snaží jít kupředu a věnují všechny síly a čas na to, aby posunuli naše znalosti. Druzí, a těch je většina, nepomáhají a ani neškodí, stačí jim jen pracovat v jeskyních s možností nových objevů. Ti poslední pak nové názory spíše brzdí, jsou konzervativní a bez fantazie.

              Takže souhrnně. Řešení většiny krasových problémů je nad síly jednotlivce, je to výsledek tvůrčí práce celého kolektivu. Tím přicházíme k tomu, jak má být naše práce organizována. První základní požadavek je ten, aby výsledky byly tvůrčí a ne pouze administrativní. Často podléháme klamu, že již víme o dané krasové oblasti skoro všechno, co vědět lze. Vědecky položená otázka má však přes velké množství možných návrhů vždy pouze jednu odpověď. Je proto nutné odlišovat hypotézy a teorie od dokázaných faktů. To se někdy neděje a vzniká tím určitý chaos, který je pro mnohé nerozluštitelný. Určité příčiny vedou pouze k určitým následkům, a proto mívá každý problém jen jedno definitivní řešení. Naše práce je mimo jiné přitažlivá právě tím, že řešení problémů nelze předvídat.

        Speleologické práce velkého počtu speleologů dosáhly do dnešní doby velkých úspěchů. Není třeba je vypočítávat, každý z nás je zná. Je však nutné jít dál. Předpoklady nutné pro další rozvoj speleologie vidím v prvé řadě v těchto směrech:

1. Zásadním nedostatkem je to, že nemáme vlastně odborníky, kteří by se mohli zabývat pouze speleologickou problematikou. Nemáme samostatný speleologický ústav. Jeho vznik v dnešní době není pravděpodobný, což ve svých důsledcích znamená, že intenzita nově získaných poznatků bude tím vždy limitována, bude vždy omezená. Všichni mají jiné zaměstnání a speleologickou činnost vykonávají pouze ve svém volném čase, pokud jej mají. Nevadí to ani tak při speleologickém průzkumu jeskyní, jako při řešení teoretických odborných speleologických otázek.

            U nás se speleologie „provozuje“ pouze jako zájmová činnost, vedle normálního zaměstnání, které je obyčejně zcela jiného druhu. To musí samozřejmě ovlivnit jakoukoliv práci. V současnosti u nás proto panuje velká nerovnoměrnost mezi praktickými speleologickými výzkumy aktivních speleologů, přicházejících s novými objevy, a s jejich odborným vyhodnocením. Nelze předpokládat, že by se tato situace mohla v dohledné době vyřešit.

2. Většina vědních oborů vydává každý rok přehled článků publikovaných v nejrůznějších časopisech. Něco takového ve speleologii stále chybí. Pouze čísla časopisu Československý kras vydávaného Československou akademií věd měla oddělení, kde informovala o našich a zahraničních článcích. Tento sborník však již dávno neexistuje. Speleologické články jsou mnohdy roztroušené i v publikacích, kde by je nikdo nehledal. A to nemluvím o článcích v zahraničí. Mnoho dobře zpracovaných dílčích prací se nachází i v diplomových pracích našich univerzit, o kterých pravděpodobně většina speleologů ani neví. To samozřejmě ovlivňuje negativně jakoukoliv práci, informační rovina je nesmírně důležitá pro rozvoj nových myšlenek. Jedná se o základní nezbytnosti, bez kterých další větší rozvoj speleologie není myslitelný.

            Domnívám se, že tento nedostatek by byl řešitelný, možná formou elektronického zpracování, takového, na které přešlo vydávání Spelea.

3. Jen ve vzájemné diskuzi se často objevují nové, někdy až absurdní nápady, které však mohou vést k řešení problémů. Proto se každý vědní obor snaží vytvořit platformu pro tyto diskuze. Vzájemné diskuze jsou schopné příznivě ovlivnit další vývoj znalostí a prohloubit u všech účastníků jejich znalosti.

            Základním úkolem není přitom pouze množství znalostí, které by si speleolog měl osvojit, ale spíše naučit se tyto znalosti používat. To je pro výsledky ve speleologické práci důležitější. Vzájemná diskuze je nutnou podmínkou vyhodnocení jakékoliv speleologické práce a nalezení dalšího postupu. Je zapotřebí využít lidi s velkým nevyčerpatelným elánem a s množstvím jejich nových nápadů, které ve speleologii máme. Každý nový objev určité problémy řeší a současně vyvolává ještě celou řadu nových. Ve vědě se nedá nikdy s určitostí předpovědět, kdy to skončí a jak to dopadne. Svou cenu má i prohra.

         O Moravském krasu toho víme již hodně. Víme dost, ale přesto zbývá ještě více objevit. Uvědomte si jen obrovskou časovou délku krasovění, kterou jsme uvedli na začátku. To nové neobjeví pravděpodobně nikdo sám, ale své síly musí spojit odborní pracovníci se znalostmi aktivních speleologů. Není přitom pravděpodobně takové disciplíny, která by nemohla přispět svým dílem. To samozřejmě předpokládá určitou koordinaci a spolupráci ve výměně informací. Řešení tohoto problému je pouze v rukách výboru, v organizaci práce jednotlivých základních organizací.

4. Jen bych podotknul, že v současné době v Moravském krasu již neexistují vchodové sedimenty. Všechny byly již odstraněny. Přitom to byla nejlepší stratigrafie holocenních sedimentů, která nikde u open air profilů nebyla nikdy tak detailní. Rovněž jeskyně, kde by byly ještě neporušené sedimenty s paleontologickými nálezy, se dají spočítat na prstech jedné ruky. Jak dlouho je tomu, co se „seriózně“ mnoha odborníky tvrdilo, že paleontologické nálezy v sedimentech Moravského krasu jsou nevyčerpatelné. A tak přes mnohá poplašná varování nebylo ještě nikdy podniknuto nějaké závažné opatření. Velká snaha dostat se do nových prostor vede dnes k odstraňování sedimentů, aniž by byly odborně popsány. Jsou přitom zdrojem mnoha informací. Jak dlouho může trvat, kdy dojde k tomu, že naše jeskyně budou pouhé tunely. V Evropě bychom nebyli ani první. Vždyť jeskynních sedimentů je všude v jeskyních mnoho. To vše bez komentáře, úsudek si musí udělat každý čtenář sám. Nevolám tím pro skončení nebo omezení speleologických výzkumů, chyba je někde jinde. Jistě bylo uděláno nepředstavitelně mnoho práce, jak v terénu, v jeskyních, tak i práce organizační. A to všechno lidmi, kteří to nemají jako svou hlavní pracovní náplň, ale věnují tomu mnoho svého volného času. Takových lidí, s tak velkou láskou ke krasu, je nutné si jen vážit.

            Úkolem tohoto článku nebylo hodnocení toho, co vše bylo již uděláno, a bylo toho jistě mnoho, ale rozvířit klidné stojaté vody a podnítit všechny, kteří mají kras rádi, aby se zamysleli nad tím, co by bylo možné v naší práci zlepšit. Týká se to nejen odborníků, ale celé široké speleologické obce. Nic jiného jsem si nekladl při psaní tohoto článku za cíl. Chtěl bych jen ještě zdůraznit, že je docela možné, že některé části mého článku mohou být sporné a diskutabilní. Nemohu ani vyloučit, že z důvodu malé informovanosti jsem mohl některé připomínky zkreslit. Pokud se tak stalo, omlouvám se.