Bohuslav Kocour Koutecký

          Navazuji tímto na článek Marka Audyho „Vyměň kladku za nůž“, který vyšel ve Speleu č. 67. Autor zde popi-suje jednoduchou a velmi účinnou metodu spuštění lezce, který uvízl na laně. S tímto postupem jsem se setkal poprvé v roce 1984 ve Švýcarsku, kde jej doporučoval jeden z místních záchranářů (Martin Jordi). V praxi jsem tuto metodu opět viděl v roce 1992, kdy jsme se spolu s Gustavem Stibrányim zúčastnili mezinárodního záchranářského setkání „Rescon“ ve Velké Británii. V průběhu pětidenního cvičení nám byl tento způsob záchrany předveden. Prezentoval jsem jej poté u nás, ale byl odmítnut. Naše jeskyňářské prostředí bylo velmi konzervativní a takováto příliš revoluční novinka nemohla být přijata. Byly zde už zavedeny různé jiné způsoby záchrany z lana (metoda dvou „těžkých kroků“, protiváha přes kladku apod.), cokoliv jiného bylo víceméně považováno za nesprávné. Svou roli sehrálo také to, že bylo nutné přeříznout lano, které tehdy bylo příliš cenné na to, aby se při nácviku přeřezávalo. Nepomohl ani argument, že pro výcvik je možné použít staré lano, navázat ho vůdcovským uzlem do kotevního bodu a pokud je „zachraňovaný“ lezec jen asi 1 m pod kotvením, zkrátí se nám lano jen o cca 2 m. K nácviku stačí i jen kus lana o délce 2–3 m.

          Záchranu z lana odříznutím jsme po 25 letech od její první prezentace v ČR poprvé veřejně předvedli v praxi dne 11. 6. 2017 u příležitosti lezeckého dne, který pořádala Plánivská skupina spolu se Speleologickou záchrannou službou na skalní stěně u Lidomorny v Moravském krasu. Zde byla tato metoda celkem 5× prakticky vyzkoušena. Tento nácvik přinesl zajímavé poznatky, které mohou být v naší jeskyňářské praxi dobře využitelné. Hlavní výhodou tohoto postupu je především jeho univerzálnost. Lze jej použít vždy, a to bez ohledu na to, jakou výstroj má zachraňovaný lezec na sobě nebo k jaké nepředvídatelné situaci na laně došlo. Existují různé způsoby jak svěsit lezce z lana, ale každou takovou metodu je nutné předem dobře nacvičit a pravidelně nácvik opakovat, jinak není použitelná v praxi a už vůbec ne za krizové situace, kdy pracujeme pod tlakem stresu, únavy a dalších nepříznivých okolností. Není reálné, aby každý jeskyňář dobře ovládal různé způsoby záchrany z lana. Existují velmi dobré metody (např. Croll-to-Croll, vyvinutá francouzskou záchrannou službou), ty však vždy vyžadují kromě důkladného nácviku také určité standardní vybavení zachránce i zachraňovaného. V případě, že má lezec jiné typy blokantů nebo jsou uspořádány jinak než standardně, jsou tyto metody neúčinné.

        V praxi je přitom běžné, že účastníci akce používají takové lezecké vybavení, které jim nejlépe vyhovuje, případně které sestavili z toho, co měli k dispozici, obvykle z pomůcek různých značek a v různých konfiguracích. Z vlastní zkušenosti vím, že na velkých akcích (například naše tradiční expedice Kačna jama) s účastí několika desítek jeskyňářů stěží najdeme dva, kteří mají zcela shodnou lezeckou soupravu.

            Zcela bezkonkurenční výhodou je také rychlost provedení. Všechny jiné obvyklé postupy zaberou vždy alespoň několik minut, a to i v případě, že zachránce tento úkon perfektně ovládá. Při různých soutěžích bylo sice provedeno svěšení z lana v čase kolem jedné minuty, šlo však o sehranou dvojici s přesně nacvičeným postupem a k tomu vhodným, předem připraveným vybavením, tudíž o podmínky velice vzdálené běžné jeskyňářské praxi. Metoda s přeříznutím lana je proveditelná za 1 až 2 minuty. Proto považuji tento způsob záchrany z lana za nejvýhodnější.                 Postup je výstižně a zcela přesně popsán ve zmíněném článku Marka Audyho, zde proto jen stručně to nejdůležitější: na dolním konci lana uvázat osmičkové oko, do něho zapnout karabinu, pod oko založit slaňovátko pro slanění směrem dolů a to celé vynést ke zraněnému, po cestě nahoru rozvázat přepínky. Připravené osmičkové oko zavěsit do jeho horního blokantu, zraněného připnout k sobě a odepnout jeho propojení s horním blokantem. Tento blokant, který bude sloužit jako kotevní bod na laně, pak posunout co nejvíce nahoru. Poté se zavěsit (i s postiženým) pouze do slaňovátka a vše ostatní odpojit. Pak již následuje přeříznutí lana těsně nad hrudním blokantem zraněného. V okamžiku řezání musí být spojovací smyčka mezi zachráncem a zachraňovaným co nejvíce napnutá. Velmi důležité je provést toto odříznutí pomalu, nejdříve přeříznout kolem dokola oplet a pak postupně přeřezávat jednotlivé šňůry jádra lana. Tím téměř vyloučíme rázové zatížení vzniklé odříznutím. Při pomalém řezání dochází k prodlužování nepřeříznutých šňůr a tím k plynulému přenesení váhy postiženého do slaňovací brzdy. U některých typů lan bylo toto prodloužení až 50 cm. Po přeříznutí ještě uvolnit lano z hrudního blokantu postiženého (většinou vypadne samo) a podívat se dolů, zda se nezamotalo. Pokud je to možné, je dobré udělat uzel na horním konci uříznutého lana, tj. pod blokantem, na němž visíme. Pak už jen pomalu a opatrně slanit.

           Zdůrazňuji ještě pár drobných, ale důležitých technických detailů. Blokant, který ponese váhu obou osob a musí vydržet i ráz po přeříznutí, musí být vhodné konstrukce, nejlépe s ozubeným excentrickým palcem. U těchto blokantů je sice předepsané maximální zatížení kolem 120 kg a nejsou určeny pro zachycení pádu, ale ke stržení opletu a tím k prokluzu dojde až při hodnotách kolem 400 kg (4 kN), takže tam je i jakási rezerva pro použití v krizové situaci. Zásadně nevhodné jsou blokanty typu Shunt nebo podobně fungující výrobky, kde při náhlém přetížení snadno dojde k prokluzu. Doporučuji blokant prohlédnout a případně vyčistit jeho palec od bláta, abychom minimalizovali riziko prokluzu po zatížení dvěma osobami, vhodné je i umístění nosné karabiny do otvoru nahoře nad palcem. Máme-li s sebou ještě třeba Tibloc, můžeme jej umístit jako pojistku nad blokant, který nás ponese a oba vhodně propojit, záleží na tom, zda na to máme materiál a čas. Slaňovací brzda musí být samozřejmě zajištěná (nejlépe provlečením lana přes nosnou karabinu, na samoblokovací funkci určitě nespoléhat) a VŽDY přidáme i brzdnou karabinu (bude zatížena dvěma lezci).

           Zajímavé doplnění této metody nám předvedl náš kamarád Tonda Hlavizňa. Místo nože použil k přeříznutí lana tenkou šňůrku o průměru cca 2–3 mm. Napnuté lano opásal šňůrkou asi na třech čtvrtinách jeho obvodu a střídavým tahem tam a zpět za její konce lano překvapivě snadno přeřízl. Údajně to lze provést i se slabší repšňůrou a dokonce i s tkaničkou od bot, musí se však počítat s jejím zničením. V této souvislosti jsem si vybavil jedno cvičení Speleologické záchranné služby, které se konalo před lety v lomu Mexiko v Českém krasu. Při napínání traverzu bylo lano odtahováno bokem od koruny stromu pomocí repšňůry, která byla přehozena přes nosné lano a po napnutí traverzu byla tahem za jeden konec z lana stažena. V místě styku napnutého lana se šňůrou došlo při stahování repšňůry vlivem tření v jednom bodě k takovému porušení lana, že pak při jízdě osoby došlo k přetržení lana. Naštěstí byl tento traverz postaven ze dvou lan.

             Záchrana zraněného lezce uvízlého na laně nepatří k častým případům. Za 55 let aktivního jeskyňaření, včetně náročných expedic a záchranářské praxe, jsem takovou situaci nemusel nikdy řešit. Netušil jsem však, že dojde na to, že se budu rychle rozhodovat, zda tuto metodu nevyužiji v praxi. Stalo se to dne 24. 7. 2017 v průběhu expedice v jeskyni Kačna jama ve Slovinsku. Transportovali jsme materiál pro další bivak a pro potápění do zadní části jeskyně. Po dvou dnech v jeskyni a po namáhavé dopravě těžkých speleovaků, která nám zabrala 18 hodin, jsme se promočeni a značně unaveni vraceli zpět do bivaku, přičemž bylo nutno vystoupat dva svislé úseky. Po příchodu k lanu začal první z našeho tříčlenného družstva vystupovat nahoru. Ve výšce asi 15 m zjistil, že došlo k rozepnutí obou popruhů sedacího úvazku, které obepínají nohy, takže visel jen v popruhu kolem pasu. Řekl jsem mu, ať opatrně sjede dolů. Při přechodu do slanění však jako brzdnou karabinu použil koncovou karabinu pomocné smyčky a při sklouznutí slaňovací brzdy dolů došlo ještě k propnutí s další karabinou a smyčkou, čímž se vše totálně zašmodrchalo a utáhlo. Lezec nebyl schopen ani slanění, ani výstupu. Vylezl jsem k němu a pokoušel jsem se o zapnutí uvolněných popruhů, ale ve visu ve volném prostoru to nebylo možné. Vytáhl jsem si pak nahoru dolní konec lana a měl jsem v úmyslu jej dopravit dolů výše popsanou metodou pomocí odříznutí. Názor jsem však změnil poté, co jsem si uvědomil, že postižený visí pouze v opasku sedáku a při rázovém uvolnění může dojít k nepředvídatelným jevům, včetně převrácení hlavou dolů. Prsní úvazek postiženého totiž fungoval pouze pro uchycení hrudního blokantu, ale v žádném případě nebyl použitelný jako jistící prvek. Situace, v níž jsme se nacházeli, vyžadovala maximální obezřetnost. V bivaku, kam jsme směřovali, již všichni dávno spali (byly 2 hodiny ráno), s případnou pomocí kolegů jsme proto nemohli počítat. Nezbývalo, než zvolit cestu nejmenšího rizika bez jakýchkoliv experimentů. Vylezl jsem proto nad něho a za použití smyček a různých fíglů se mi nakonec podařilo jej ze sevření spletených pomůcek vymotat. Poté jsme oba pomalu a opatrně vystoupali po laně nahoru, kde jsme již sedák řádně zapnuli.

           Nácvik svěšení lezce z lana určitě zájemcům o speleoalpinismus doporučuji, je to velmi dobré prověření znalostí a dovedností. Každý si přitom dobře otestuje, jak lanovou techniku a lezecké pomůcky ovládá. V některých jeskyňářských komunitách to dříve byla i jakási soutěžní disciplína, zkoušelo se to na čas a různými způsoby. Znalost postupů záchrany má samozřejmě i praktický význam. K záchraně lezce je výhodné použít i druhého lana, pokud je ovšem k dispozici, což vždy nebývá. Každopádně však v kritické situaci je lépe použít to, co ovládáme, včetně různých improvizací, než zkoušet něco, co by bylo možná lepší, ale bez praktických zkušeností to velmi pravděpodobně způsobí další nečekané komplikace.

                Situace, kdy lezec uvízne na laně a bez pomoci se neobejde, je naštěstí poměrně vzácná. Pokud se však něco takového stane, pak přežití postiženého nesporně závisí na tom, zda jeho kolegové budou schopni jej z lana co nejdříve vyprostit. Proto je nutné být i na takovýto problém připraven.