Michal Cimbál Hejna (ZO ČSS 1-02 Tetín)

Tři čeští jeskyňáři – autor, Markéta Jakovenko a Martin Novák, strávili na přelomu listopadu a prosince 2023 necelé tři týdny na ostrově Sokotra. Jednalo se už o druhou expedici na tento 130 km dlouhý a 40 km široký ostrov ležící v Indickém oceánu. Celý můj expediční deníček čítá 27 normostran, což je nestravitelné čtení i pro mě. Proto jsem vybral pouze několik úryvků, aby si čtenář udělal obrázek o tom, jak se na Sokotře (nejen) jeskyňaří.

 

Jak jsme přiletěli (24. 11. 2023)

Kolem půl jedenácté sokoterského času konečně přistáváme. Na druhý pokus. Poprvé pilot prudce strhnul řízení a začal zase stoupat, aby částečně obkroužil ostrov a uklidnil nás rozhlasem, že se nic neděje, že pouze krátkodobě nastaly nestabilní podmínky, a že má vše pod kontrolou. Proč mu nevěřit. Vždyť před startem odříkal do rozhlasu modlitbu a Martinův soused s knírkem, buď Muammar Kaddáfí nebo někdo jemu podobný, se prý modlil celou cestu.
On se ten první sokoterský den vůbec moc nepovedl. Při placení víz vychází najevo, že na Sokotře neplatí dolary starší než z roku 2009.
„Ale ony jsou platné! A všude na světě je berou!” snažím se namítnout.
„Všude na světě ano, akorát Jemenská banka je neakceptuje, takže na Sokotře ne,” informuje mě Amarouš, náš koordinátor. Výborně, na ostrově, kde neexistuje jediný bankomat a nefungují bankovní převody, nám najednou chybí polovina rozpočtu.
„Aha, tím nám tedy vyvstává docela problém a pojďme ho zkusit nějak vyřešit,” nabádám Amarouše.
Řešení by tady bylo, jediné a jednoduché. Moc se nám nelíbí, ale to asi nikoho nezajímá. V úterý dáme peníze Amaroušovu kamarádovi, co letí do Dubaje, a on je tam vymění za dirhamy. Vyjma jemenských (a tudíž zároveň sokoterských) reálů, jsou totiž americký dolar a emirátský dirham jediné na Sokotře uznávané měny. Tak snad.

 

 

Jak jsme našli Taneční sál (27. 11. 2023)

Kamarád našeho kamaráda Malého Mohamada má kamaráda, který ví o jeskyni někde na planině Mahlez. Je to asi hodinu autem a pak dvě hodiny pěšky. No, dvě hodiny pro Sokotřany. Vyrážíme s řidičem Saidem a tím Mohamadovým kamarádem. Cestou nabíráme další dva Sokotřany. Jeden si vleze do kufru, druhý se ještě vmáčkne na sedačku dopředu. Naši průvodci se staví cestou na snídani do bufetu a pak ještě ve třech krámech. Tím nabíráme zpoždění asi půl hodiny, v součtu se zpožděným odjezdem a špatným odhadem doby jízdy jsme pod planinou o hodinu později, než jsme plánovali.
Sokotřané ukazují někam nahoru na špičku planiny. Opět narážíme na tradiční problém. Nikdo z nich neumí ani slovo anglicky. Trochu doufáme, že když je nás tolik, mohli bychom si rozdělit batohy. Přece jenom, 80 m lan, věci na lezení, focení a mapování a litry vody něco váží. Ukazuje se ale, že s námi jde pouze průvodce z kufru, ostatní si rozbalují věci na piknik.
Náš průvodce se jmenuje Isa a je to komunikativní sympaťák. Neustále nám něco vypráví, bohužel arabsky. Ukazuje nám různé kytky a keře a říká jejich jména arabsky a sokotersky. Ty jedlé nám dává ochutnávat. Stoupáme stále do kopce. Dvě hodiny uplynuly a jeskyně nikde. Cesta nám nakonec trvá necelé tři hodiny. Od auta jsme vystoupali 550 výškových metrů. Jeskyně má nenápadný vchod schovaný mezi bloky kamenů. Projít deset metrů od něj, nikdo by si ho nevšiml. Za vchodem pokračuje poměrně svislým a kluzkým sintropádem. Isa kouká, jak si vážeme lano, pak si sundá pantofle a slézá sintropád na volno bos.

 

 

Postupuju pomalu, protože cestou rovnou mapuju. Chodba klesá dolů, prolézám mezi spadlými bloky, stěny postupně mizí někam do dáli. „Pojďte sem,” křičí na nás Martin. „Je to tady úplně obludně veliké.” Je. Jsem v něčem, co Martin nazývá Taneční sál. Obrovská prostora s nádhernou krápníkovou výzdobou. Až z mapy jsem schopný odečíst její rozměry – výška 30 m, délka 60 m a šířka 100 m. Celá jeskyně je dlouhá 184 m a hluboká 53 m.
Cestou z jeskyně se strojíme do sedáků a Isa zatím vyběhne po sintropádu nahoru. Zkouším to taky, ale po pár krocích to vzdávám.

 

 

 

 

Jak nás opustila motivace (29. 11. 2023)

Indický oceán naráží na sopečný podklad ostrova Sokotra. Vodní tříšť občas vystřelí k jasné obloze a parabolickou drahou dopadá na písečnou pláž. Cestou od pobřeží masa písku roste a vytváří až dvě stě metrů vysoké duny, opřené o jistě dvojnásobně vysoké vápencové skalní stěny. Skála je většinou holá, ale občas ji ozvláštní některá ze zdejších vzácných dřevin – boswellie, lahvovníky a spousta dalších, které neznám. Nahoře na skalní hraně se proti slunci vyjímají siluety dračinců, stromů, které se staly symbolem ostrova. Nad tím vším majestátně krouží supi. Není tady krásně? A jako zlatý hřeb celé scenérie se nahoře černá obří vchod do jeskyně, cíl našeho putování.
S Martinem pomalu supíme k cíli. Prudký svah pozvolna přechází ve svislou skalní stěnu. Martin se vydává volným lezením přímo k jeskyni. Mně se moc nechce. Hledám jinou a příjemnější cestu. Před jeskyní leží téměř vodorovná rampa, která pokračuje dál podél stěny. Pomalu kráčím podél ní, až se dostávám k místu, kde stačí vylézt už asi jen čtyři metry. I tak se mně do toho moc nechce. Mezitím v dálce zahlédnu Martina. Neslyším, co volá, ale rukou znatelně mává směrem do jeskyně. Paráda, bude to něco velkého. Nedá se nic dělat, musím taky nahoru. Skalní stupeň zvládám celkem bez problémů. Když jsem skoro u Martina, opakuje pohyb ruky a už i slyším, co říká: „Nikam to nevede.”
Sedíme před vchodem, žvýkáme sušené hovězí, koukáme na moře, vzpomínáme na domov, je vedro a motivace k dalšímu průzkumu už nás úplně opustila. Je sice teprve jedna hodina, ale vidíme se u moře. Já v něm, Martin s prutem na břehu. Jenže ono to není tak jednoduché. Jsme na úzké rampě, nad námi skalní stěna, pod námi skalní stěna. Stejnou cestou se nám vracet nechce, zkusíme pokračovat po rampě a slézt někde dál. A tak pomalu a opatrně jdeme. Čtvrt hodiny, půl hodiny, tři čtvrtě hodiny. Sakra, neměla by ta cesta pomalu začít klesat? Pozvolným stoupáním se dolů ještě nikdo nedostal. Poslední zbytky nadšení mě opouštějí. Blbá Sokotra, blbá Sokotra, blbá Sokotra. Vedro jako kráva, teče ze mě, všechno propocený, utahaný jsem jako kotě. Blbá Sokotra, blbá Sokotra. Samonasírací mechanismus funguje a chybí mi už jenom to, aby se neustále zužující cestička ztratila někde na kraji útesu a my se museli celou cestu zase vracet zpátky. Pak by to mohla být debilní Sokotra, debilní Sokotra, debilní Sokotra. Až se mě jednou zeptáte, jaké to tady bylo, a já vám budu vyprávět, že skvělé, vrazte mi jednu mezi oči. Kolikrát už to vypadá, že cesta končí, ale vždy se nám daří najít schůdný úsek. Po hodině začínáme dokonce slézat. Za chvíli jsme na duně a oceán se blíží. Sokotra je zase prima.

 

Jak jsme nenašli obří jeskyni (30. 11. – 1. 12. 23)

S Ahmedem jsme se před dvěma lety seznámili, když nám dělal průvodce po úpatí údolí Ayhaft. Teď jsme se domluvili, že se tam s námi vrátí. Nějaký stařec nám před dvěma lety vyprávěl, že ví o hluboké propasti nahoře na planině, takže nás za ním Ahmed zavede a bude nám tlumočit. Ahmed totiž začal v září v Hadibu studovat angličtinu. Konečně si s ním můžu popovídat a první debata se točí okolo celosvětově významných a podstatných otázek, jako jestli je lepším fotbalistou Ronaldo nebo Messi. Nefotbalový Martin se snaží Ahmedovi vysvětlit, že závodně tancuje klasické tance, což nemůže Ahmed pochopit. Teprve když mu pouštíme ukázky na youtube, shledává, že něco takového opravdu může existovat, ale stejně se shodujeme na tom, že to není sport.
Ahmed má spoustu bratrů a sester, kteří nás při příchodu do vesnice s radostí vítají. S těmi nejmladšími si třeme nosy na uvítanou. S dětmi z okolí hrajeme s Martinem fotbal a Martin fotbalu přiznává určité výhody řka, že klasické tance si člověk takhle s domorodci střihnout nemůže. Ahmed zatím přivádí toho starce, co má vědět o jeskyni. Problém nastává, když se začínáme bavit o ceně.
„Říká, že vás tam dovede, ale chce za to sedmdesát tisíc reálů.“ Koukáme na sebe. Nezbláznil se? Padesát dolarů? „Řekni mu, že to je víc než dvakrát tolik, kolik bere profesionální průvodce. Řekni mu, že mu dáme půlku.“ Stařec se otáčí a uraženě odchází. Začínáme diskutovat. Na jednu stranu se nám nechce dávat zbytečně moc peněz za průvodce, na druhou stranu jsme tu kvůli jeskyním a sami jich moc nenajdeme. Mezitím se stařec vrací, prý padesát tisíc, ale ani o reál méně. „Řekni mu, že je to hodně a my se bojíme, že tam žádná jeskyně nebude, že už se nám to stalo.“ „Dobrá, říká, že padesát, když tam bude jeskyně a třicet, když tam nebude.“ „Řekni mu, že to bereme.“ „Tak ne, prý padesát, protože on se do jeskyně bojí, a tak nám nebude věřit, že tam jeskyně není. Navíc tam prý byl s nějakými Brity a je tam obrovská a unikátní jeskyně.“
Co se dá dělat. Nebudu čtenáře nudit popisem cesty, spaním pod převisem, objevem praotce granátových jablek (údajně), západem slunce nad údolím a východem slunce nad údolím (samozřejmě na druhé straně) a přeskočme k té velkolepé jeskyni. Nakonec se z ní vyklubal jen hluboký škrap, který si pracovně pojmenováváme Padesátilitrový.

 

Jak jsme oslavili emirátský státní svátek (2. 12. 2023)

Dvoudenní výlet na Ayhaft nám dává pořádně zabrat, proto si plánujeme volný den. Shodou okolností nám ráno hlásí Amarouš, že se dnes slaví emirátský státní svátek, 52 let od spojení Emirátů do jednoho státu, že jestli chceme, tak nás tam vezme. Oslava je to prý tradiční, jak ji známe, průvod, proslovy, hudba. Před druhou nás vyzvedává a jedeme na sraz průvodu. V protisměru po připravené kolonádě. Dva vojáci a tři pořadatelé v reflexních vestách se snaží Amarouše zastavit, že tudy se nesmí. Amarouš přikyvuje a pomalu na ně najíždí. Patrola couvá a hádá se s ním. Nakonec asi uznávají, že na jednu stranu není dobré se nechat přejet, na druhou nepácháme zas až takový přestupek, aby nás zastřelili, a nechávají nás jet. Jedeme po korzu, které lemují desítky silných palmových kmenů, na každé palmě vlaje emirátská vlajka. Průvod zahajují velbloudi oblečení do emirátských vlajek, za nimi desítky fotbalistů v různých dresech s transparenty a emirátskými vlajkami, nakonec bubeníci. Oslava prvního máje jak vyšitá. Nakonec kolona aut s emirátskými vlajkami. Emirátské vlajky vlají i z rybářských loděk. Nepatří náhodou Sokotra pod Jemen?

 

 

Amaroušovi se daří cestou necestou průvod předjet, a tak se dostáváme k tribuně dlouho před ním. Stačíme tak ještě popít čaj u Amaroušova kamaráda.Na oslavě jsme jediní běloši a pořadatelé nás posazují do VIP zóny s přísunem pití (samozřejmě nealkoholického) zdarma. Co se děje na pódiu moc nechápeme. Projevy, nástupy různých skupin lidí a fotbalistů s transparenty, proslovy a focením. A nakonec festival sokoterské hudby. Paráda.

 

 

Jak jsme potkali bičovce (3. 12. 2023)

Jeskyně nejsou nic pro arachnofobiky. Ostatně pavouci způsobili mé, zatím jediné, zranění v jeskyni, když jsem si ve dvanácti letech všiml, že mně sedí v jeskyni Turské maštale pavouk na koleni a v panickém úleku jsem ho přetáhl vší silou svou baterkou tříbuřtovkou. Dneska už by se mně to nestalo. Jednak by jemu ani mně dnešní lehké čelovky moc velkou újmu nezpůsobily, ale hlavně už se dokážu pavoukům směle podívat do všech osmi očí. Nevím ale, jak by se moje jeskyňářská kariéra vyvíjela, kdyby i u nás žili bičovci.
Potkali jsme je v jeskyni Dahaisi, jinak tuctové jeskyni dlouhé 355 m, kterou jsme si nechali na konec dne po neúspěšné exkurzi do jeskyně Casecas. V ní měli žít endemičtí krabi, které jsme chtěli nafotit a nafilmovat. Bohužel byla většina jeskyně po nedávných silných deštích zaplavena a místo krabů kolem nás plavaly ve špinavé a zapáchající vodě jenom mrtvé ještěrky. Bičovec však byl, aspoň pro mě, srovnatelnou náhradou. A co že to vlastně ten bičovec je? To je vám zvíře tak hrozné, že místo popisu radši připojuju fotku.

 

 

Jak jsme pili syrovátku (3. 12. 2023)

Ve vnitrozemí Sokotry je tak suchá a neúrodná půda, že zde nelze nic pěstovat. Lidé se věnují pastevectví, většinou koz, vzácně ovcí či krav. To má za následek, že lidé ráno a večer svolají, přepočítají a podojí kozy a zbytek dne zevlují. Jaký to kontrast při představě našich udřených předků v potu tváře chléb svůj dobývajících těžkou prací na polích. Na druhou stranu takový způsob života přináší poměrně skromný jídelníček sestávající hlavně z rýže, kozích mléčných výrobků a vzácně i kozího masa.
Sedíme na trávě před jednou z vesnic tvořenou kamennými domy bez nábytku a obydlenými skalními výklenky. Vítají nás starší pán a jeho dva synové a přinášejí kozí sýr plavoucí v syrovátce. Náš řidič Said sáhne do misky, kousek si nabere a podává mísu Markétě. Tak si v tom postupně všichni umyjeme ruce a na druhé kolo už je máme čisté. Martin to komentuje tím, že jestli z toho nebudeme mít žaludeční problémy, tak už z ničeho. Tedy, on to formuloval trochu jinak. Pak se zamyslel a položil zajímavou otázku: „Zajímalo by mě, čím to sířili. Prý se na to používá i kravská moč.“
Naše oči mimoděk sklouznou k opodál se v poklidu pasoucí krávě. Každopádně to chutná výborně, stejně jako žinčica, kterou to zapíjíme. Celý sedánek by proběhl v klidu, kdyby si Markéta nenabírala sýr levou rukou, čehož si s hrůzou všímá starší syn, a rychle ji upozorňuje, ať laskavě používá jako každý civilizovaný člověk pouze pravou ruku. Kam se na tohle hrabe kravská moč. Mladší syn puberťák se zatím chová jako puberťáci všude jinde na světě. Znuděně si hraje s obrovským nožem, kterým si nejdříve ořezává nehet na levém palci u nohy, a pak se s ním šťourá v zubech.

 

 

 

Jak jsme jeli na mangrovníky (4. 12. – 5. 12. 2023)

I na Sokotře najdeme asfaltové silnice. Jedna vede podél severního pobřeží, jedna vede podél části jižního pobřeží a jedna je spojuje napříč od jihu k severu. Zbytek jsou nezpevněné cesty, někdy docela sjízdné, většinou ne a nezbývá než obdivovat řidiče, co jsou všechno schopni projet. Proto se špatně přepočítává vzdálenost na čas, a proto je jízda do vnitrozemí malým dobrodružstvím.

 

 

To naše začalo v okamžiku, kdy Martin prohlásil, že mangrovníky celosvětově odumírají a nikdo neví proč, a proto bychom se na ně měli zajet podívat, navíc když je to jen sedmdesát kilometrů. Amarouš s radostí souhlasí, má prý v blízké vesnici nějakou práci, tak nás tam vezme. Kromě našich věcí vezeme na korbě jeho Toyoty ještě solární panel a cestou přihazujeme starý pultový mrazák. Cesta k mangrovníkům je dlouhá. Dokud jedeme po asfaltce, tak to jde, ale tu brzy opouštíme, a pak už se jen kodrcáme skoro krokem cestou necestou, opatrně a pomalu, takže nám mrazák vyskočí z korby jen jednou. Do vesnice nad mangrovníky trvá cesta skoro čtyři hodiny.

 

 

Vesnice má všeho všudy tři domy. Amarouš tam instaluje solární panel na autobaterii, vykládá mrazák a za odměnu si domů veze něco v kozí kůži a živé kůzle, které uvazuje na korbě. Zpátky už to je bez mrazáku, takže nemusí jet Amarouš tak opatrně. Kůzle na korbě žalostně mečí, ale brzy je přehlušena zvukem ještě méně příjemným. Někde u pravého předního kola dře plech o plech, a to čím dále hlasitěji. Nakonec Amarouš zastavuje, dál to nejde. Plán je jasný, zavolá kamaráda do Hadiba, ten přijede a opraví to. Musíme jen počkat. A tak čekáme uprostřed divočiny. Čekáme a čekáme. Jak auto zastavilo, kůzle ožilo. Konečně opadl ten stres. Prochází se po korbě a najednou si všímám, že stojí zadkem přímo nad mými botami. Jedeš, potvoro, ještě, že jsem si toho všiml, vždyť mně tam mohla nadělat. Aha, tak ještě, že jsem si toho všiml. Tečka. Bez dovětku.
„Budeš mít štěstí,“ směje se Amarouš. To už mám, že jsem si toho všiml. „Nikdo jiný si to nezaslouží tak, jako ty,“ dodává Martin a já doufám, že myslí to štěstí. A čekáme a čekáme. Na okolí padla tma a obdivujeme hvězdy. Bez světelného smogu je to nádhera. Vidíme stejná souhvězdí, ale jinde, než jsme zvyklí. Například Orion vypadá, jako by chtěl skočit šipku za obzor.
Konečně se v dáli objevují světla. Jen ten zvuk je nějaký zvláštní. K našemu údivu nás míjí na dřeň odstrojený ale stále pojízdný náklaďák. Za chvíli další světla. Hm, motorka. To je teda provoz. A konečně auto, ale ne naše, nějaké obsypané domorodci. A další dvě auta, to je provoz jak na dálnici. Po dvou a půl hodinách je to konečně náš zachránce. Půl hodiny a auto je zase pojízdné.

 

Jak jsme přežili mangrovníky (4. 12. – 5. 12. 2023)

Když už jsme si tak rozsáhle pověděli o cestě k mangrovníkům a od nich, tak ještě něco málo k nim. Plán je takový, že Amarouš zůstane ve vesnici, nás průvodce odvede k mangrovníkům, tam přespíme a druhý den pro nás zase zajde. Na odchodu nás ještě Amarouš upozorňuje, že je cesta dost drsná, občas i volné lezení, a proto tam nikdo moc nechodí. Pro výletníky s těžkými batohy pozitivní informace na rozloučenou.

 

 

Po krátkém pochodu se dostáváme na okraj útesu. Čeká nás klesání skoro čtyři sta výškových metrů. Náš průvodce začíná sestupovat cestou, která se nám vůbec nezdá. Začíná několika metry volného lezení. S krosnami? Kýveme na průvodce, že tudy teda rozhodně nejdeme. Ten tedy leze zpátky a vede nás na sice delší, ale podstatně příjemnější cestu, kterou postupně kličkujeme až na písečné duny na pláži. Do soumraku už nezbývá moc času. Nacházíme obrovský převis odcloněný od moře nějakým porostem a zabydlujeme se tam.
Noc je divoká. Mám plno divných snů, jako že hraju se sokotřanskými dětmi fotbal, trefuju nějakou rozvodnou skříň a ta začíná hořet, čímž málem hatím koncert Žalmana Lohonky.
Ráno vstáváme kolem páté. Martin jde pomalu podél pláže a rybaří, my se jdeme s Markétou podívat na ty slavné mangrovníky. Jsou to skromné zbytky porostu, který se táhl dříve kolem skoro celého ostrova. Dobrá třetina je úplně suchá, na dramatické fotky ideální, ale jinak smutné. A protože začínají být mangrovníky za chvilku nudné, jdeme na procházku podél pobřeží k zaparkovaným rybářským loďkám. Za nimi vidíme rybářskou vesničku a míhající se obyvatele. Přemýšlíme, jestli jít za nimi, ale nakonec se domluvíme, že počkáme, jestli nás pozvou sami. Pozvali. Brzy se objevuje Sokotřan a začíná si povídat s Markétou. Zkouší to i na mne, ale musím po pravdě přiznat: „No arabish.“„No arabish?“ rozesměje se. Super, když se povede dobrý vtip, vždycky to potěší.
Vesnička je malá, asi šest proutěných domků, bez žen, bez dětí, jen několik rybářů. Zůstáváme na čaj, koblihy a rýži, prohlédneme si odpařovací nádrže a homole soli, ale musíme se vrátit, průvodce nás už určitě čeká.

 

 

Čeká nás výstup zpátky na útes, věc, na kterou se nikdo netěší. Zvláště, když se ukazuje, že nahoru to bereme po spádnici. Terén je čím dál náročnější, stoupání prudší, evidentně jdeme zkratkou. A najednou jsme skoro nahoře a před námi ta svislá stěna, kterou jsme viděli včera. Markéta je lezkyně, chvíli kouká a pak začíná šplhat. Martin rovnou hlásí, že se asi všichni zbláznili, a jde si hledat lepší cestu. Mně se to taky vůbec nelíbí, už se chystám jít za Martinem, ale průvodce mně naznačuje, ať mu podám na první plošinku hůlku a batoh. Bez nich to jde docela dobře, ale je to teprve ta kratší a lehčí část. Průvodce ukazuje, ať lezu dál, tak pokračuju. Pak ho vidím, jak za mnou leze v pantoflích, batoh a hůlku drží v jedné ruce a druhou se přitahuje. Evidentně s tím bojuje, batoh je pravděpodobně mnohem těžší, než čekal. Na jednom místě už to skoro vypadá, že poletí oba. Chtěl bych mu nějak pomoct, ale shora nevím jak. Naštěstí to zvládl i beze mě.
„Proč tady blbnete? Tam, co jsem šel já, to šlo hezky.“ Hm, asi jsem měl jít taky za Martinem, mohlo to být bez nervů, ale zvládli jsme to.

 

 

Jak jsme konečně našli jeskyně (6. 12. – 7. 12. 2023)

Toho dobrého, lehce přiopilého muže přivedl Amarouš. Vyprávěl nám, že ví o jeskyni, ve které šli, tedy samozřejmě že ne on, ale ostatní, asi kilometr, než je začalo zlobit světlo a museli se vrátit. Zajímavá informace, kterou je nutno prověřit.
Podle popisu toho dobrého opilého muže se jde chvíli po planině, pak se proleze takovým okénkem na útes nad oceánem, a pak třicet minut easy walk ke vchodu. Jdeme tedy chvíli po planině, pak se před námi objeví závrt se skalní stěnou a ve skalní stěně tunel jako hovado. Pěkné okénko. Druhý den se k němu vrátíme a mapujeme ho. Chodba je dlouhá 250 m, vysoká až 50 m a široká až 80 m. Na délku druhá nejdelší jeskyně typu flank margin na ostrově, objemově jednoznačně největší.
Třicet minut easy walk je skoro hodina a půl traverzu podél útesu. Zbytek popisu snad zatím souhlasí. Docházíme k jeskyni a už od vchodu je vidět, že je to velká chodba, která valí někam dál. Hned za vchodem je jezírko o velikosti rohové vany, podobně hluboké, i se sprchou. Voda v jeskyních má dvacet pět stupňů, už se vidím, jak se tam nakládám. Nejdřív ale objevy. Loučíme se s průvodcem a vyrážíme na průzkum. Chodba vysoká až 15 m a široká 30 m valí pořád dál. Občas nějaký obří stalagmit či stalagnát, na zemi se všude válí jeskynní perly. Jak vůbec může taková chodba končit? I to se za chvíli dovídáme. Krápníkové výzdoby neustále přibývá, až je jí tolik, že dál to prostě bohužel nejde. Bohužel? Všude kolem nás jsou neuvěřitelná excentrika o velikosti desítek centimetrů. A taky neuvěřitelné vedro a nedýchatelno. Než se z konce jeskyně promapujeme, jsme naprosto promočení, a to i přesto, že Markéta jeskyňaří v šatech a my v tričkách s krátkými rukávy. Délka jeskyně 415 m. Slibovaný kilometr se nekoná, ale i tak je to krása.