Ladislav Pecka (ZO ČSS 1-02 Tetín)

Začal bych netradičně, citátem jednoho z mnoha svých oblíbených autorů. Francouzský spisovatel Robert Merle napsal rozsáhlou mnohadílnou epopej o náboženských válkách ve Francii, jedním z hrdinů byl lékař. Citát bude nepřesný, ale nešť:
„Stojíme na hradbách poznání, vystavených před námi Galénem a Avicennou, svítíme do temného předpolí pod hradbami svými hradebními svítilnami, netušíme, co se skrývá v temnotě, ale je naší povinností posunout hradby poznání dále.“

Bylo to 17. 10. 1945, kdy Jeskynní sekce Klubu českých turistů žádala o povolení výzkumu v Tetínském vývěru. Jedním z argumentů bylo uvedení možnosti, že podzemí skrývá prostory vhodné k turistickému využití.

Tak jako v uvedeném citátu, od poloviny sedmdesátých let se po Petrbokovi, Stárkovi, Drábkovi a Lysenkovi chopila práce vzniklá tetínská jeskyňářská skupina. Po celou dobu činnosti byla vždy významným segmentem snaha dostat se na kloub předpokládanému jeskynnímu systému Tetínského vyvěrání, jak systém nazval Petr Nakládal.

 

 

Nejprve to byla pečlivá a detailní dokumentace pod vedením Josefa Plota, první objevy a výzkumy ve stěnách nad Berounkou, v lomu Pod hradem a v přilehlé části tetínské rokle – 13. krasové skupiny (podle rozdělení Českého krasu dle V. Homoly).

Nejpodstatnější částí výzkumu byly a jsou dosud práce v jeskyni Tetínská propástka č. 2, 13-024/B (dále zkráceně Tetínská propástka). Zde začala moje jeskyňářská cesta zahájená návštěvou jeskyně Martina krátce před odchodem na vojnu v říjnu 1975. Někdy během roku 1976 jsem na dovolené z vojny pomáhal kopat v Propástce bratrům Plotovým, Bidlovi a Šiškovi, po návratu z vojny na podzim 1977 byla jeskyně už o dost delší a práce jsme v ní skončili v roce 1978. Důvodem byl komín na konci chodby, který jsme tenkrát neuměli řešit.

Z tehdejších členů jsem v aktivním pracovním poměru na lokalitě zůstal už jen já, tak doufám, že zbylí pamětníci mi odpustí tenhle exkurs do historie.

Po skončení prací v Propástce následoval pokus o průnik v jeskyni Tetínský vývěr, práce v jeskyni Bišilu, krátký pokus v Římsové, Kuchařské i monumentální výkop Sonda pod Tetínskou chodbou.

Paralelně se pracovalo i ve 14. krasové skupině, zejména v Portálové jeskyni, a od roku 1980 po dlouhou dobu v Terasové jeskyni.

V devadesátých letech jsme podnikli pokus o průnik v Tetínské chodbě a Propadlé jeskyni s menším objevem. Podstatná byla i rozsáhlá mapovací práce, kdy většina lokalit 13. krasové skupiny byla zakreslena do mapy, aby byly vidět případné souvislosti mezi jednotlivými lokalitami.

Na počátku milénia byly Petrem Nakládalem v zimě proměřeny teploty na pravém břehu Berounky od Srbska až do Berouna. Výsledkem byl nález vývěrů v oblasti pod hradem. První měření vydatnosti těchto vývěrů bylo realizováno v zimě 2001.

Rozhodující impulz k dalším pracím učinila matička příroda. Povodeň v roce 2002, sledována očima speleologů a hydrogeologů, naznačila cestu a poodkryla objem volných prostor v podzemí. Následoval již třetí objev, respektive druhé znovuobjevení jeskyně Nová v Modrém lomu na Damilu v roce 2003, tentokrát zaplavené z velké části vodou.

Spolu s měřením v toku Berounky, které provedl Petr Nakládal, byly publikovány v roce 2004 zatím nejrozsáhlejší články o fungování systému vyvěrání – jednak článek ve sborníku Český kras (Žák et al. 2004) a jednak články Petra Nakládala a kolektivu (Nakládal et al. 2004; Nakládal et al. 2005).

V roce 2004 se naplno rozběhly práce v Tetínské propástce. Prvním výsledkem bylo zjištění, že jsme v roce 1978 ukončili práce cca půl metru od závěrové stěny. Pod ní jsme začali hloubit šachtu, která záhy dostala název Slepá vášeň. V zájmu spravedlnosti je třeba říci, že jedním z hlavních hybatelů činnosti byl Petr Kadlec. Práce byly korunovány v roce 2009 konstatováním, že nám přišla naproti Berounka, respektive hladina podzemní vody. Náznak stropu chodby, klonící se do zvodněných sedimentů, nebyl úplně nejlepším výsledkem.

Práce se tedy vrátily pod první stupeň šachty a po krátkém kopání v sedimentech (místy dost sebevražedném, neboť určitý úsek neměl skalní stěny ani strop), se objevila první volná prostora, nazvaná podle citoslovcí použitých prvním objevitelem „Tee-pee“ (slabika „čo“ tam taky byla.)

Nízká, cca 6 m dlouhá plazivka vedoucí do nitra skal byla při dalších dvou akcích prohloubena a objevená prostora dostala název Chodba bratří Plotů.

Z Tee-pee vedla stoupající chodbička směrem ke vchodu jeskyně, následovalo prostřelení skalního uzávěru a cesta do podzemí byla otevřena. Zhruba v úrovni 240 m n. m., místy s volnými nízkými prostorami, jsme se dostali hluboko pod Tetín. V současné době je konec jeskyně zhruba pod ulicí Hradní, někde na úrovni domu č. 77. Limitujícím faktorem byla nutnost ventilovat vzduch, navíc sedimenty vytahané z chodby se změnily v deponii v chodbě Bratří Plotů a tímto stylem nebylo možno pokračovat.

Na křižovatce ulic Hradní a Na Parkáně Petr Nakládal zaměřil šereblem odbočku směřující k jeskyni Bišilu, podle map je horizontální vzdálenost mezi jeskyněmi 45 m.

Tento fakt posléze vedl k obnovení prací v jeskyni Bišilu, ale další postup zde by byl možný jen při nasazení nějakého lanovkového vedení či Alvegu s možností tahat z jeskyně větší objemy sedimentů. Kanystr, smýkaný po počvě, není úplně nejvhodnější prostředek dopravy. V konstrukci ale brání nízký profil vstupních chodbiček.

Dalším faktorem je výškový rozdíl, cca 15 m mezi chodbou v Tetínské propástce a prostorami Bišilu. Bylo by třeba vytěžit obrovské množství sedimentů, v objemech v desítkách kubických metrů, navíc v Bišilu není zatím vidět nějaký jednoznačný směr, kudy pokračovat.

Pro sledování Bišilu je třeba vědět, že před zatrubněním rokle počátkem 90. let 20. století pod jeskyní končil tok vody ve vodoteči rokle. Není možné mluvit o stálém přítoku, jednalo se o přívalové srážky či vody po tání sněhu. Výše v rokli byly ponory někde na úrovni domů čp. 22 a 73 v ulici V rybářích.

Po snížení pracovních aktivit v Bišilu jsme se vrátili do Tetínské propástky. Po proražení, respektive vykopání Diabasové prolézačky (Diabasovou byla nazvána kvůli degradovaným diabasovým kamenům, které tvořily hlavní část výplně) se napřímila cesta do jeskyně.

 

 

Následovalo zabezpečení komína nad prostorou u ohlubně šachty. Původní výztuž z hajcmanů a dřeva, udělaná Petrem Kadlecem, zde působila dost divoce, navíc dřevo silně zplesnivělo a bylo napadeno houbami.

Proražení drážky k ohlubni šachty, potřebné k rozšíření cesty, odhalilo zajímavé korozní jevy, nicméně přispělo k ne úplně hezkému dojmu z celé činnosti. Předpokládám, že po nezbytných úpravách betonové výztuže komína bude dílo poněkud vzhlednější. Pokud bychom hledali analogii, v některých částech zbytků Turských maštalí po asanaci skal vytvořil řídký beton formy blízké sintrovým povrchům, s přispěním barvy do betonu by snad mohl vzniknout lepší dojem a se zvýšením vlhkosti v prostoru by časem naše dílo mohlo nabýt přijatelnějšího vzhledu.

Ohlubeň šachty, vytvořená z litého betonu, je jen sladkou tečkou za prací amatérských tunelářů. Vůči kritikům bych měl jen jediný dotaz – víte o nějakém jiném trvanlivém způsobu, jak zabezpečit cestu do horizontální části jeskyně, která leží pod hlinitým svahem, pod kterým se otevírá cesta do dalších potencionálních objevů? Jedna možnost by tu byla. Z prostory vyvézt všechny sedimenty.

Po zjištění, že na dně šachty po oscilaci hladiny podzemních vod došlo k poklesu sedimentů a otevírá se možnost průniku do prostor souvisejících s Tetínským vývěrem (?) se vrátila naděje na další objevy.

Leč mezi elánem z let 2004 až 2011 a elánem na sklonku roku 2023 je značný časový posun. Část tehdejších hybatelů se dostala buď k hranici důchodového věku, případně za něj (i když s novou důchodovou reformou není vše ztraceno). V čase, kdy tohle píšu (20. 12. 2023) zatím nevíme, co bude následovat. Jedno je ale jasné.

Sen o historickém objevu, souvisejícím s tajuplnou Tetínskou vyvěračkou, dostává reálnější obrysy. Zde je nutné říci, že to bude tak jako jinde. Historie zapomene na ty desítky borců a borek, co se tady desítky let pinožili ve snaze o objev. Pamatovat si bude jen ty, kdo budou v objevu první.

Tak volové, na baňu klopajú. Kto něskoro prídě, do historické tabulky se nedostane.

 

 

Co se tedy povedlo:
1. Jsme na prahu objevu.
2. Prokopáním Diabasové prolézačky se ukázala souvislost s puklinami na druhé straně stěn lomu pod Tetínskou chodbou, viditelná je jen část, další byly zastiženy v Sondě pod Tetínskou chodbou. Mají stejný směr a sklon jako vstupní průstup do Propástky. Zde leží odpověď na zprávy starých lomařů, zastižených Drábkem a Plotem, o vodě, která se ztrácela v podzemí někde na úrovni Tetínské chodby.
3. Prokopáním přístupnějšího vchodu do jeskyně Bišilu vznikl významný stratigrafický profil, sledovaný zde dr. Horáčkem.
4. Naznačená souvislost Tetínské propástky s jeskyní Bišilu může mít další vysvětlení ve větších hloubkách.
5. Nález střepů laténské keramiky v průkopu do nového vchodu Bišilu dává tušit, že zde existující cesta je dávným přístupem do akropole hradiště.

Na závěr jedna prosba. Název Tetínská propástka č. 2 vychází z názvu Tetínské propástky č. 1, nalezené Drábkem v roce 1960. Geneticky obě lokality spolu souvisejí, název propástka však není přesný, nevystihuje význam lokality ani její struktury, celá záležitost je neskonale složitější. Pokud dojde k objevu, klonil bych se k názvu Jeskyně Tetínského vyvěrání. Dost možná, že někdo přijde na lepší název.

Použitá literatura:
Nakládal P., Hrdá J., Vysoká H., Goliáš V. (2004): Copak nám to teče pod Tetínem? – Speleo, 39: 3–7. Praha.
Nakládal P., Dohnal J., Goliáš V., Jáně Z., Machulka M., Majer M., Valenta J. (2005): Copak nám to teče pod Tetínem II aneb proč kopat v Tetínských propástkách. – Speleo, 57: 23–27. Praha.
Žák K., Vysoká H., Bruthans J., Hlaváč J. (2004): Hydrogeologie krasového systému pramen pod Domášovem – Tetínský vývěr: nová pozorování a data. – Český kras, 30: 45–50. Praha.