Jeskynní bestiář – hostnici, gigantičtí pavouci a hodag

Michal „Cimbál“ Hejna (ZO ČSS 1-02 Tetín)

 

Jeskyně měly vždy pro lidi nádech tajemna a často v jejich mysli představovaly zdroj nebezpečí. To nebezpečí mohlo být skutečné, jak si mnozí pamatují z bojů pračlověka s jeskynním medvědem, tak poutavě popsaných ve Štorchových Lovcích mamutů. Nebezpečí však mohlo také být domnělé, kdy lidé zasazovali do jeskyní mnohé zajímavé tvory. Třemi z nich se budeme na dalších stránkách věnovat a začneme nedaleko našich hranic ve Slovinsku.

 

Hostnik (lesní muž)

Národní listy otiskly v roce 1895 článek s názvem Ukázka z většího díla o lidovém podání slovinském z pera J. K. Kačera, která se týkala lesních mužů neboli hostniků.

Díky tomu víme, že lesní lidé chránili lidi před divou zvěří, před zablouděním či před čarodějnicemi. Byli velmi silní (a nebáli se nikoho kromě vodníků), dokázali zvedat celé kopce a moc toho nenamluvili. Místo vousů jim rostl dlouhý mech. Žili na mnoha místech Slovinska a lišili se velikostí i způsobem života.

Lidé při jeho popisu místy prokazovali milý smysl pro humor. Hostnik od Češče Vasi uměl slovinsky a chorvatsky a nenáviděl Němce, takže si s oblibou prozpěvoval Volila bim poginuti, nego Švaba ljuba biti (Raději zvolím zahynouti nežli Němce milou býti).

Nás budou ovšem zajímat hostnici žijící v jeskyních. Pod lukeňským hradem žil jeden hostnik v jeskyni, kde návštěvníkům s oblibou zhasínal světlo. Jednou takhle zhasl světlo dvěma dívkám. Jedna z nich utekla hned, druhá se dostala z jeskyně až za půl hodiny, jelikož prý zabloudila a nemohla trefit ven. Po několika měsících už na ní bylo tak patrné těhotenství, že se před pomluvami raději odstěhovala do Lublaně.

Hostnik se pohyboval i okolo rozešského zámku. Jeden z obyvatelů ho zde viděl, jak stojí v propasti na hlavě a nohy mu koukaly ven.

V jeskyni za Lošskou vsí žil hodný hostnik. Jako jediný z hostniků byl ženatý a jeskyni opouštěl jen jednou v roce, aby nakoupil pohankovou mouku na škubánky, které byly jeho nejmilejším jídlem. Jednou házel jeden muž do jeskyně kameny a vyrazil hostnikově ženě z ruky vařečku. Hostnik vyběhl, vytrhl jednou rukou silný buk, druhou kus skály a mlátil opovážlivce, dokud z něj nezůstala jen hromada kostiček a krvavé cáry.

V jeskyni u Nového města v Krajině žil hostnik, který se bavil tím, že se lidem zjevoval na nečekaných místech a děsil je. Naposledy vylekal v roce 1848 nějakou krupařku, která se pak modlila tak dlouho, až hostnik nadobro zmizel.

To je také asi poslední zjevení hostnika, od té doby žádné zaznamenáno nebylo.

 

Gigantičtí pavouci

Za druhými monstry si zaletíme do amerického státu Colorado, ale nejdříve si dovolím malou odbočku. Své jediné zranění ve spojitosti s jeskyněmi jsem utrpěl někdy v jedenácti letech, když jsem vylézal z Průvanové jeskyně. Tehdy jsem si všiml, že mi sedí na koleni obrovský pavouk a v návalu paniky jsem ho vší silou přetáhl svou baterkou tříbuřtovkou. Kdybych ovšem tenkrát znal bájné pavouky z průsmyku Middle Cottonwood poblíž městečka Buena Vista, asi bych si mínění o tom, jak vypadá obří pavouk, musel opravit. Právě v Buena Vistě trávil Profesor E. T. Laughton zimu na přelomu let 1900 a 1901, aby pátral po místních legendárních gigantických pavoucích. O výsledcích jeho cesty informoval list Minneapolis Journal dne 4. května 1901 na titulní straně.

O gigantických pavoucích žijících v jeskyních kolem Buena Visty se vyprávělo mnoho indiánských legend a na ně navazovala i vyprávění místních osídlenců. Laughton zaznamenal zprávu o muži jménem Schultz, který si v roce 1880 zkracoval cestu kolem pavoučí jeskyně. Když se nevrátil, bylo po něm po týdnu zahájeno pátrání a Schultz byl nalezený v jeskyni částečně zavalený pod spadlým blokem a pokrytý obřími pavouky. Schultz byl chudý a neměl žádné příbuzné, takže nebyl, kdo by zaplatil vyproštění jeho těla. Jeho tělo tedy zůstalo pohřbené v jeskyni. Jakou roli hráli pavouci při jeho smrti, není z článku jasné.

Laugton sám tyto pavouky nikde neobjevil, ale přivezl si starý dopis, který o pavoucích vyprávěl. Vyplývá z něj, že jeskyni v okolí Buena Visty obývají pavouci s tělem o velikosti kanárka a nohami délky deseti centimetrů. Tato jeskyně byla objevena v roce 1868 a byla často navštěvována průkopníky na cestě do Kalifornie, kteří používali pavoučí vlákna jako nitě. Návštěvníky jeskyně ovšem nesměl vystrašit nepříjemný bzučivý zvuk, který pavouci vydávali při tkaní pavučin. V roce 1871 byla pavoučí vlákna testována a ukázalo se, že je z nich možné utkat hedvábí nejlepší kvality. Kůže pavouků byla pro svoji pevnost a zároveň poddajnost využívána pro výrobu oblíbených a kvalitních rukavic. Mnoho pavouků také bylo odchyceno, zkroceno a používáno jako domácí mazlíčci. Pro chytání krys a myší prý byli daleko vhodnější než kočky, protože za nimi dokázali vlézt i do otvorů ve stěnách a stropech. Jedna dáma z Buena Visty si pavouka dokonce ochočila natolik, že sedával celou noc u její postele a hlídal ji. Zde si ovšem dopis odporuje, protože směšuje pavouky, kteří si tkají sítě s aktivními lovci

Zkoušel jsem o těchto coloradských gigantických jeskynních pavoucích najít více informací, ale ani Mineapolis Journal ani jiné americké deníky už se k nim pravděpodobně nevrátily. O sto let později byl podobný pavouk skutečně objeven a vědecky popsán, ale stalo se tak na jiném kontinentu. V roce 2001 popsal německý arachnolog Peter Jäger z jedné z laoských jeskyň pavouka s největším rozpětím nohou na světě. Pojmenoval ho Heteropoda maxima a jeho rozměry jsou skutečně úctyhodné. Jeho rozpětí nohou je až 30 cm, takže zakryje jídelní talíř (Szalay 2014). O jeho využití k výrobě rukavic není Laosanům nic známo.

 

Hodag

Rhinelander je malé univerzitní město ve Wisconsinu, o kterém by téměř nemělo smysl mluvit, nebýt jednoho hodně starého hoaxu, jehož historii zpracovala Coleen O´Connor Olson (2011).

Koncem 19. století si dřevorubci vyprávěli u táborových ohňů historky o podivných zvířatech zvaných hodag, která číhala u táborů a kradla dřevorubcům jídlo. Obyvatel Rhinelanderu jménem Simon Shepard v roce 1893 při procházce po lese spatřil děsivé chlupaté zvíře s rohy, tesáky a špičatými výrůstky na hřbetě a ocasu. Toto zvíře s hlavou žáby, šklebící se tváří obrovského slona a s ​​tlustýma krátkýma nohama vydechovalo oheň a páchlo jako směs hnijícího masa a parfému ze skunka. Sheparda okamžitě napadlo, že vidí skutečného hodaga, a rozhodl se, že ho musí ulovit. Tomuto záměru obětoval Shepard tři roky, než se mu v roce 1896 podařilo odchytit živého hodaga. Námaha se mu však vyplatila, neboť pak objížděl s hodagem okolní trhy, kde ho za vstupné ukazoval divákům. Tedy spíše řečeno vystavoval pouze jeho siluetu za průsvitnou plachtou, neboť uváděl, že hodag je velmi plachý a pohled na tolik lidí by nepřežil. Diváci tak viděli pouze pohybující se stín čehosi a slyšeli jeho vrčení. Tato atrakce proslavila Rhinelander po celých státech a přivedla do něj spoustu turistů.

Jak se záhy ukázalo, hodag byl pouze kus dřeva pokrytý kůží a rohy, kterým pohybovali pomocí drátů synové Sheparda, kteří také zajišťovali vrčení. Hodag se ovšem stal tak populárním, že se stal symbolem Rhinelanderu, kde má svoji sochu, stal se maskotem místní střední školy a každoročně se pořádá Hodag country festival.

V přírodě se s ním ovšem nesetkáme. Nával turistů způsobil, že se hodag stáhl do klidu jeskyní, kde ještě dnes napadá jeskyňáře a snaží se je vypudit ze svého hájenství. Místní jeskyňáři ho také považují za svého maskota.

 

Literatura:

Anon. (1901): Monster Spiders that are found in Colorado. – Minneapolis Journal, 4. 5. 1901, str. 1

Kačer J. K. (1895): Hostnik (lesní muž). – Národní listy, 16. 4. 1895, str. 1

O´Connor Olson C. (2011): Cave monsters. – The Journal of Spelean History, Vol. 45, No. 2, Issue 140:. 4–8.

Szalay J. (2014): Giant Huntsman Spider: World’s Largest Spider By Leg Spanhttps://www.livescience.com/41428-huntsman-spider.html