Objev v archivu Správy jeskyní ČR

Jan „Kelf“ Flek

 

Při prohlížení neroztříděné části archiválií v archivu Správy jeskyní ČR v Blansku jsem v jednom sešitu nalezl uložené poznámky. Texty na listech jsou psány obyčejnou tužkou, velice obtížně čitelné, ať již z důvodu málo výrazného textu nebo nečitelnosti rukopisu. Kdo a kdy je do sešitu uložil nevím. To ale není podstatné, mnohem zajímavější je, že se dochovaly téměř autentické zápisy notoricky známých a mnohokrát publikovaných událostí. Texty jsem se pokusil rozluštit. Jak se mi to povedl, můžete posoudit sami. Je zřejmé, že jsem všechno nerozluštil správně, takže děkuji za všechny Vaše opravy a připomínky. Jan Kelf Flek

 

Obr. 1

 

1879 Objev Eliščiny jeskyně dle Klusáka

Nejdříve kopali J. Klusák a V. Prokop. Vykopali metr do hloubky. Kosti nebyly asi došli. Přišel Fr. Bezděk, pokrývač, kopal na témže místě zase metr a zas žádné kosti. Po třetí Eduard Krátký, pokrývač ze Sloupa. Kopal po delší dobu a měl se propadat, šutr počal padat do hloubky. Šel do hospody ke Kalovi. Tam seděla společnost, Sedlák, Prokop, Klusák. Krátký to shlédl a podotkl, že kdyby kopal 1/2  dne prokopal by se jistě do nových jeskyň. Klusák a Prokop se tam hned chystali, ale Sedlák je předešel a hned skutečně do Eliščiny se prokopal.  Hned šel ke starostovi Kučerovi a faráři Sychrovi. Na sv. Štěpána ponejprve tito vlezli do jeskyně té (obr. 1).

 

 

 

Obr. 2

Obr. 3

1889 Šošůvské objev dle Klusáka

Na stráni rostl keř šípkový, pod ním otvor nepatrný. Václav (Sedlák) šel v zimě, z lipovecké si domů a zpozoroval, že pod keřem je sníh rozpuštěný a viděl páry vystupovat. Vlezl do vnitř. Jan Ševčík rolník ze Sloupu uviděl syna Sedlákova  jak jde s putnou ze žleba ku Sloupu. Optal se jej co nese. Ten mu řekl selata. Ale na selatech ležely zamazané šaty z čehož hned Š. poznal, že nemluví pravdu. Strhl je a uviděl krápníky. Řekl to svému podnájemníkovi před Jos. Ševčíkem, zelinářem ze Sloupu. Ten přišel v největší chumelenici ke Klusákovi a řekl to… na to počal vyprávěti co zažil… a vlezli pak do oné díry. Zrovna, co tam byli přišel Sedlák náhodou ke Klusákovým na besedu. Ptá se jeho ženy, kde je Klusák. Ona nevěděla ničeho. Jenom že odešli se Ševčíkem a Jedličkou na krápníky. Václav je drahoval ve sněhu a vchod sopoušku otevřený zaházel kamením – vám nic (nečitelné). Klusák jak lezou zpátky naleznou sopoušek zaházený. Nožem se vydrápali za chvilku (obr. 2, 3).

Obr. 4

1889 O Šošůvské dle Sedláka

Sedlák, jako pohrabáč chodil často kolem toho místa, kde nyní vchod do Šošůvské, spravovat silnici. Znal od jakživa ten sopoušek. Pokusil se jednou jej prohrabat a dostal se do nepatrné síňky atd. Popírá, že by vůbec kdy byl jej k tomu přivedl, výrok Křížův (obr. 4).

 

1884 O Křížových dle Sedláka

Šachtu kopali Sedlák a Streit. V hloubce 5 m počala se bořit  a našli otvor. S. slezl první a po laně se spustil dolů a hned prošel až na konec  Streit první řekl, že se otvor boří a nechtěl tam dále pracovat, Sedlák šel otvor zadělal etc.

 

 

A zde můžete porovnat, jak stejné události popsali jiní autoři:

 

140 let od objevu jeskyně Eliščiny (1879)

Kratochvilná historka o „skalních duších“ ve Sloupu

Sloupský cestář Václav Sedlák (+ 7. ledna 1906 ve Sloupu) byl představitelem zvláštní kasty lidí, kterým sloupští říkali „skalní duchové“. Sedlák pracoval již s Wankelem při vykopávkách ve Sloupských jeskyních. Byl později pravou rukou Křížovou a konečně mým adlatem. R. 1898 a 1899 prolezli jsme spolu kdekterou skulinu ve sloupském bludišti. Kdybych měl říci, co dělal Václav Sedlák, když jiní odpočívali nebo si hověli při holbě piva, řekl bych, že Václav „slídil“. Slídil hlavně po skalách nad zemí i podzemí, slídil hlavně po „medvěďácích“, to je po zubech – špičácích jeskynního medvěda, které uměl mistrně preparovat, že i ze dvou defektních vykouzlil jeden bezvadný.  Turisté je v těch dobách rádi kupovali. Václav měl vždy nejkrásnější medvěďáky, lepší než J. Klusák sen. (+5. V. 1903) nebo V. Prokop nebo E. Krátký, jeho konkurenti, kteří jeho šibalské metody výroby medvěďáků neznali – to byli ti slavní  sloupští  „skalní duchové“. Václav měl však jemný smysl pro všechno, i pro abstraktní téma o drobné, slepé jeskynní zvířeně.  Všechny netopýry (8 druhů) žijících ve Sloupských jeskyních, dokázal pojmenovat latinským jménem.

Neslavnější Sedlákův den byl 20. prosince 1879. Několik dní před tím hledali J. Klusák a V Prokop (objevitel Němčické jeskyně) na konci jeskyně Nicové medvěďáky. Vykopali šachtu 1,5 m hlubokou, kostí nebylo, a nechali práce. Skalní duch č. 2 Eduard Krátký hloubil však druhého dne dále, kopal po delší dobu, až pojednou se počal propadat, štěrk pod ním se sypal dolů. Vznikl otvor v šíři 10 cm, do něhož Krátký spustil hornický kahan, ale silný průvan zespodu vanoucí zhášel jako plamen. Dále se vniknout nedalo. Vrátiv se na náves vykládal o tom Krátký kamarádům. Sedlák bystře pochopil situaci. Hned v noci vypravil se tajně s manželkou do jeskyně, hloubil sice opatrně – ale již se půda provalila a Sedlák se řítil po prudkém svahu dolů. Chvíli to trvalo, nežli se vzpamatoval a uvědomil si, co se zběhlo. Kmitavé světlo hornického kahanu ozařovalo ohromnou prostoru, ve které se jeho kročeje dunivě ozývaly. Byla to překrásná Nová jeskyně Sloupská, tehdy nazvaná Eliščina. (Dr. K. Absolon Moravský kras 1970)

 

Václav Sedlák, objevitel nové jeskyně, cestář Sloupský, který též patřil k vůdcům a jeskyni provádějícím, šel na konci měsíce prosince roku 1879 do nicové jeskyně kosti kopat. Dříve už častěji po 3 léta v jeskyni té kosti hledával, ale protože tam málo kostí nalézal, navštěvoval ji toho roku méně, než jindy. Onoho dne navštívil v nicové jeskyni místo, které se v poslední síni na pravo u skalní stěny nalézá. Odhazuje kamení tam nahromaděné, ucítil pojednou, chtěje se hlouběji prodrati, pod rukama svýma malý otvor, kterýmž neustálým probírání a odhazováním kamenův vůčihledě rozšiřoval. Když byl otvor již dosti veliký, kopající zpozoroval, že z něho vane vzduch: i zkoumal, zdali by tam hlouběji snad nějaké kosti nalezl. Že by nějakou jeskyni objevil, o tom neměl ani tušení.

Svléknův ze sebe vrchní šat, soukal se po břiše téměř kolmo dolů. Na 6 metrů do hloubky leželo kamení, na 2 metry hloubky musel seskočiti, tak že hloubka, do které se Sedlák spustil, celkem něco přes 8 metrů obnášela. Havířský kahanec, jehož u sebe měl, mu při tom skoku shasnul. I rozžel jej na novo a co spatřil? Spatřil pln udivení tutéž jeskyni, Jejíž kráse nyní všichni se obdivujeme, jeskyni novou, vysokou, prostrannou, do níž před ním nikdo nebyl vniknul, jeskyni krápníkovou a nedotknutelné svěžesti a oslňující bělosti své.  Ihned prošel celou jeskyni a všechno všudy prochodil.

Vykonav prohlídku svou chtěl toutéž cestou, kterou byl přišel, bráti se nazpět, aby oznámil představenstvu obecnímu, co byl spatřil. Ale bylo-li již s velkým nebezpečenstvím spojeno, dostati se dolů, nebylo zajisté s menším, ne-li ještě větším nebezpečenstvím spojeno, vylézti šťastně a bez úrazu nahoru. A v skutku! Viselo tu živobytí Sedlákovo při zpáteční cestě jen na nitce. Leza totiž tou cestou nazpět, jíž byl přišel, držel se kamenů tam na stráni nakupených.  Ale zachycuje se jich, uvedl je mimovolně v pohyb. I začaly se naň sypati a dolů padajíce, strhávaly za sebou i hořejší, tak že myslel, že konečně otvor se zasype a že bude mu zde zahynouti. Aby hrozícímu nebezpečenství ušel, skryl se za kámen, jenž dle jeho udání byl 13 m dlouhý a dosti mohutný, by ho před úrazem zachránil. Za ním leže, očekával, co se dále stane. Na štěstí přestalo kamení za chvíli padati: hořejší pahorek nánosem utvořený se nesesypal, jak Sedlák se v té chvíli obával a otvor se nezanesl, čímž se stalo, že Sedlák byl zachráněn a jeskyně obecenstvu se zachovala.  Šťastně se navrátiv, odebral se Sedlák ihned k představenému obce Sloupské, panu Kučerovi, i oznámil mu, jaký podzemní div náhodou nalezl, jakou krásnou krápníkovou jeskyni vypátral.

Ihned vzchopiv se pan starosta a s ním i někteří občané Sloupští, by se podívali na novou okrasu svého údolí. Bez mála by byl při první návštěvě pan starosta, úzkým otvorem, jen 50 ctm. širokým, slézajíce, u velikém nebezpečenství se octnul. Též velebný pán O. Sychra, kooperátor ve Sloupě, byl mezi prvními, kteří tehdáž s nebezpečím života jeskyni navštívili a pravou cenu její poznali. O první návštěvě sepsán od obce na památku tento protokol: „Vchod k jeskyni vedoucí byl velice nepohodlný, 50 ctm. široký a poněkud i nebezpečný. Chtěl-li kdo jeskyni tu ohlédati, musel se leže vchodem jako had soukati a jinde zase kolmým asi 6 metrů dlouhým otvorem opatrně se spouštěti, při čemž jemu každým pošinutím hrozilo, že padajícím za ním kamením poraněn bude.  Šat svůj jakož i obuv musel navštěvovatel oželiti.  Tímto nepohodlným vchodem navštívili jeskyni tuto dne 27. prosince 1879: Jos. Sychra, kooperátor Sloupský: Frant. Kučera, starosta ve Sloupě: Frant. Jedlička a Frant. Hasoň, výborové ve Sloupě.“

Otvor onen, jímž Sedlák na zpáteční cestě probírati se musel, aby se k východišti svému, staré nicové jeskyni, navrátil, a též i kámen, za nímž se skryl, Sedlák každému navštěvovateli jeskyně ochotně ukáže a vylíčí mu cestu, po které s hůry do nové jeskyně se dostal. (Neznámý zdroj)

 

130 let od objevu Šošůvských jeskyní (1889)

„Proč kladete, pane doktore, takovou váhu ne tento sopoušek,“ ptal se mě jednou Václav Sedlák, který při uvedených pracích jako dělník byl zaměstnán.  „Inu, milý Václave,“ odvětím já, protože tu končí jeskyně sloupské, a že tento sopoušek mi naznačuje podzemní prostory, jest zde komín, kterým v dávných dobách vody ze strání šošůvských do skal vnikaly, tu budou jeskyně a propasti.“

Uplynulo osm let od oné doby, co jsem Václavovi místo toto naznačil jako vchod k podzemním prostorám, když mi tu od bývalých dělníků mých. Pak od Václava Sedláka došla zpráva, že nalezena byla nová velmi krásná jeskyně u Sloupu a to za Kůlnou směrem k Ostrovu. A kdo ji našel? Václav Sedlák.

Známo jest, že jeskyně sloupské každoročně navštěvovány bývají velkým počtem cestujících, z nichž mnozí rádi by domů přinesli nějakou tu památku na podzemní prostory, jež byli viděli. Tu jim vůdcové do oněch jeskyň nabízejí zuby (medvěďáky) a střechýlky krápníkové. Jedněch i druhých bývalo v jeskyních sloupských hojnost, nyní ale jsou vzácností velkou. Střechýlky byly vylámány, a chodby rozsáhlých jeskyň sloupských svých okras zbaveny, náplava, v niž odpočívaly zbytky zvířat pravěkých, byla prohrabána, prokopána a proházena, poklady v ní uložené byly vyčerpány – dosti vydatné prameny výživy chudiny sloupské vyschly. Poutníků ale stále přibývalo, poptávka po věcech na památku určených rostla, střechýlky a medvědí zuby staly se vzácnějšími a dražšími, neboť muselo se na ně chodit do vzdálených jeskyň žlebu sloupského. Úmyslné vyhledávání nových jeskyň jako nového zdroje pro ony předměty stalo se pro ony vůdce jaksi nutnou životní potřebou, tomu, který má více zkušeností a předčí ostatní svou přičinlivostí, neohrožeností a bystrostí duševní, tomu štěstí přeje.

Václav Sedlák, jemuž říkají také skalní duch, míval nejvíce střechýlků a nejvíce medvěďáků. Tento skalní duch tedy nalezl opět novou jeskyni, ale ne maně a nahodile, nýbrž jako zkušený dělník, který si všímá tu a tam prohozených slov, pochopuje hned jejich význam, odkládá ale s provedením předsevzetí do budoucnosti, až nastane potřeba.

Václav Sedlák často se plížíval tmavou nocí k onomu sopoušku a tu nepozorovaně, všeho hřmotu se střeže, vyhrabával jeden balvánek za druhým, až vyškrabal díru, kterou štíhlé a mrštné jeho tělo vsoukalo se do prostory kapličky podobné 3 m délky, 2 m výšky a 2 m šířky.

Václav si oddychnul, věděl, že je to počátek chodby neznámých rozměrův. Rychle prošoupnuv se dále pozoroval, že je tu sice pěkná nová chodba, že na stropě visí toužebně hledané střechýlky, než že nemožno plížiti se po spečenině náplavu pokrývající dále než na 40 m, neboť zde náplava a spečenina tak vysoko ku stropu sahala, že ani jeho úhoří tělo prosouknouti se nemohlo.Václav Sedlák několikráte v zimě r. 1889 a v lednu 1880 tuto novou chodbu navštívil, vchod pokaždé pečlivě zatarasil balvánky. Avšak všecko do času, a pán Bůh na věky.

Závistivý zrak ostatních kosťařů a střechýlkářů vyslídil tajné návštěvy Václavovy.

Počkej, pravili, však my ti přijdeme na kobylku. Jedlička, Klusák a Šefčík vkradli se v měsíci lednu 1890 do tajného revíru Václavova pytlačit.To zpozoruje Václav, bez hluku a křiku přikvapí, zatarasí kameny úzký otvor a zůstaví soupeře jejich osudu. Než vězení ono trvalo jen pár hodin, vězňové nejsou nováčky, jsou to ptáci ostřílení a pomohli si rychle z bryndy. Vybírali kámen za kamenem, až byla díra otevřena, a takto volný průchod sjednán. Spravedlivý hněv nad tímto kouskem Václavovým uvedl je na cestu poctivou. Šefčík šel do Šošůvky ohlásit rolníku Jakubu Mikuláškovi, že pod jeho polem je krásná jeskyně, a že ho do ní zavede. Tak vyšla věc na jevo a vlastník širokého pozemku pod onou jeskyní se nalézajícího Jakub Mikulášek i se svým zetěm hostinským Josefem Brouškem ujali se nyní držení podzemního pokladu po dlouhé věky ukrytého. (Punkva – Macocha  a  Sloup na Moravě: Dr. Martin Kříž 1890)

Vchod do jeskyně Šošůvské objeven byl r. 1889 týmž dělníkem Sedlákem, jenž pozoruje v zimě páry vycházející z nízkého otvoru, vydal se tam do neznámých dosud děr na lov krápníků, Loupežení jeho nezůstalo dlouho utajeno a majetník pozemku, občan z blízké dědiny Šošůvky, jal se v jeskyni sám pátrati. Sedlák se na štěstí daleko nedostal, jen do vzdálenosti 40 m. Chodba byla učiněna schůdnou a na konci dynamitem rozšiřována, tu objevila se malá propástka a za ní rozlehlejší chodby a prostory, jež byly rychle zpřístupněny a již v dubnu 1890 veřejnosti odevzdány. Majitel j. Broušek nelenil vystavěti před jeskyní známý úhledný hotel, v němž snaží se, pokud poměry dovolují co nejlépe posloužiti svým hostům. (Dr. K. Absolon, Průvodce Moravským krasem, 1913)