Igor Harna (Speleologický klub Brno)

            Tady je pár mých postřehů ze záchranných akcí, kterých jsem se za dobu působení ve Speleologickém klubu Brno zúčastnil. Reaguji na článek, který vyšel ve Speleu číslo 68, o největší záchranné akci v dějinách české speleologie. Tato záchranná akce v jeskyni Lopač, která proběhla na podzim roku 1995, byla úplně první záchrannou akcí, které jsem se zúčastnil.

          Co k tomu dodat. Kocour má pravdu v tom, že jsme se všichni snažili v co nejkratší době vyprostit tělo z podzemí, a to se nám povedlo po měsíci. Když byla šachta prostřelena do volného, tak se ve starém Lopači začal snižovat sifon a kolem třetí hodiny ráno se objevilo tělo. Bylo ale nutné se k němu prostřílet, takže práce na vyproštění trvala nějakou dobu.

             Nejdříve bylo rozhodnuto, že vyproštění těla bude probíhat v noci, aby se zabránilo přítomnosti médií. Tak se čekalo na noc, ale nakonec záchranná akce proběhla už během odpoledne.

             Hned druhý den, v sobotu, se uskutečnilo mapování nových částí (mapoval to Klobouk Dušan Hypr). Byl jsem tam mezi prvními. Poté se jeskyně vystrojila žebříky a osadila skružemi. Cestou dolů bylo dobře poznat, kdo který úsek střílel, jestli Řehák, Mouka, Běda, Polák a další. Každý to střílel jinak. Šimečka vytáhli na povrch v pátek večer.

        Další  záchrannou akci jsem zažil hned o tři roky později, v roce 1998. V jeskyni  Třináctce  probíhalo   vyprošťování Skypiho, který tam utonul před týdnem, když byla velká voda. Zůstal na stejném místě jako Jirka Šlechta v roce 1965. Nejdříve se spouštěly vaky s potápěčskými věcmi a za chvíli se zase tahaly nahoru, protože tělo mezitím našli a zbývalo už jen ho vynést. Na této akci mě zarazilo, že Tartarosáci postávali na povrchu a nic nedělali, ač to byl jejich člověk. Další kuriozitou byli dva funebráci, kteří se dostavili na místo a začali se dohadovat o mrtvolu.               Pár let se nic nedělo. Až v roce 2001 na Slovensku v jeskyni Bobačka došlo k úrazu v podobě zlomené ruky, ale dotyčný zraněný vyšel na povrch sám. Shodou okolností se jmenoval Absolón.

             Další úraz se stal v Huhu propasti na Mechovém závrtu někdy v letech 2002–2003, když si Novajda při práci roztrhl ruku, ale rovněž se dostal ven sám bez pomoci, jen na úrazovce se divili, proč si ruku neumyl. Vtipkoval, že je to přece jen čisté jeskynní bahno. Nakonec se ukázalo, že má natrženou šlachu.

             Následující ostrá záchranná akce byla v roce 2009. Takhle sedím s náčelníkem horské služby a šéfem jeskynní záchranky pod horskou službou na jeskyňářském týdnu v Demänovské dolině a v tom má Ivan telefon, že mají úraz na horách, a já byl přizván. Jednalo se o zlomenou nohu. Dokonce se u toho ochomýtal Saša Pánek z Prahy.

            Na jaře v roce 2011 jsem byl přizván na cvičnou záchranku v Javorince. Rozšiřoval se tam prostor, aby mohla projít nosítka a jeden záchranář si poranil klíční kost, když spadl z traverzu. Ale když viděl, že by transport trval hodně dlouho, tak s pomocí vylezl ven sám a následně byl odvezen do nemocnice. Po ošetření se vrátil na chatu Burdel, kde jsme oslavili jeho narozeniny. Při pádu měl totiž ve vaku rozbušky a ty zaplať pánbůh nevybouchly. Přítomen byl i policejní pyrotechnik, který celou akci vedl. Dotyčný padal do desetimetrové hloubky a ten batoh s rozbuškami zbrzdil pád.

           Současně s postiženým šli na povrch i jeskyňáři z Tišnova. Ti se však cestou na základnu ztratili, a tak se kona-la ještě pátrací akce po lese. Ale měli jsme štěstí. Když Tišnováci zjistili, že nenajdou cestu na základnu, vrátili se zpět ke vchodu do jeskyně a tam jsme je našli.

          Asi největší záchranná akce byla roku 2012 v jeskyni Javorina ve vysokých Tatrách. Ale o tom se mi moc psát nechce, protože postižený do dnešního dne splácí půjčku, aby tu záchrannou akci uhradil. Všechno šlo dobře, i když to bylo v zimě, venku –25 a on byl v jeskyni asi 1,5 km od vchodu. Na záchraně se nás podílelo třicet, z toho většina profesionálů od horské služby. Dodnes si vybavuji, jak volám Ivanovi a říkám mu, že mu zkazím sobotní odpoledne, protože má ostrou záchranku v Javorince (od té doby, vždycky když jedu na Slovensko, tak musím předem volat, aby byli chlapci připraveni na ostrou akci). V jeskyni se zraněným Mildou zůstal Kuba a Franci. To bylo asi v 15.35. Venku silně sněžilo a první auto dorazilo ze Smokovce. V 19 hodin dováží skútr dva kluky, místní jeskyňáře ze Spišské Belé, kteří se hned na lyžích a na skútru vydávají k jeskyni. Postupně se sjíždějí záchranáři z dalších středisek horské služby. Vysoké Tatry, Demänovská dolina, Slovenský raj, Západní Tatry, Malá Fatra, Velká Fatra stahují kluky ze svahu, kde měli cvičení. Když dojíždí Demänovská dolina, tak slyším: „Skálo, zase ty,“ a já na to, že bych prosil, aby mě oslovoval výhradně pane doktore Skálo.

           Kuriózní bylo, když jsem podával oficiální hlášení o úrazu na 112 a oni chtěli poslat sanitku. Já na to, k čemu  mi bude sanitka, když mám chlapa s urvanou achilovkou v jeskyni. Tak mě přepojili na horskou a tam to vykládám znovu. Říkám, že už jsem mluvil s Ivanem Račkem a pak už jsem jen čekal na příjezd prvního vozu. Byla mi hrozná zima, když jsem čekal na parkovišti u sjezdovky ve Žďáru na příjezd záchranky. V tamním bufetu jsem dostal velký čaj, ale už zavírali, tak jsem seděl v autě, topení naplno a čekal na kluky. Když se blížilo první auto, kluci mi volali, že už jedou a já se připojil do kolony. Po chvilce přijíždíme do Javorové doliny, převlékáme se a jdeme do akce. Kluci hned po příjezdu pokračují na skútru a lyžích ke vchodu do jeskyně, je tu i doktor Peter Němec ze stanice Horské služby Slovenský raj. Jako první sestupuje do jeskyně doktor s místními a vydávají se za Mildou. Byl u něj jen Franci. Kuba mezi tím nanosil od sifonu teplé věci, vařič, ešus, čaj, a protože byl totálně promočený, vystoupil na povrch. Tam se potkal se skútrem, který ho dopravil na základnu, kde se převlékl do suchého a vydal se opět do jeskyně. Já se vypravil do jeskyně hned po té, co dorazil Ivan a probrali jsme, co vše bude potřeba za materiál při záchranné akci (kolik lan a tak dále).

            Cesta proběhla v pohodě. Jel jsem na skútru a u vchodu do jeskyně byl za pouhých 5 minut, protože ten, co   mě vezl, jel jako kdyby to vozidlo ukradl. Vcházím do jeskyně a kluci jsou už shromáždění u sifonu. Čeká se, až dorazí ti, co jsou ještě na povrchu. Já se pomalu, ještě s pár dalšími lidmi vydávám do nitra jeskyně k druhému vodopádu. Všude je vidět profesionální přístup, každý ví, co má dělat.

              Dostávám se k místu nehody. (Ivan mě poprosil o fotodokumentaci a já mu rád vyhověl). Nejdříve bylo potře-ba připravit a vystrojit celou trasu, pak teprve Mildu uložili do nosítek a začalo samotné vyprošťování. Je tam několik spustí, vodopády a pak delší úseky, kde se transportovalo nad potokem přes traverzy. Já se snažil fotit, a když bylo potřeba, tak pomáhat při transportu. Milda byl vyproštěn na povrch v 1 hodinu 26 minut a transportován na základnu, kde čekal na sanitku. Akce byla ukončena zhruba o dvě hodiny později. Ráno balíme věci, navštěvuje nás Veslo a Stano Pavlarčík. Oba to berou v klidu, není to první záchranná akce v této jeskyni. Poté se vydáváme za Mildou do nemocnice v Popradu. Než jsem se odtud dostal na Moravu, už jsem se o akci dočetl na internetu, věděli o ní v rádiu a dokonce i v televizi, takže cestou domů jsem měl spoustu telefonátů. O týden později jsme jeli Mildu vyzvednout do nemocnice. Protože měl na houby pojistku, pojišťovna mu nezaplatila ani transport do Česka.

             Moje zatím poslední záchranná akce se odehrála v Moravském krasu, v jeskyni Kostelík. Turistka se zaklínila v úžině a nemohla ven. Strávila tam přibližně 4 hodiny, než zavolali hasiče. Já se tou dobou nacházel na základně ZO ČSS 6-01 u Býčí skály. Byli jsme požádáni o nějaké deky a teplý čaj, aby slečna neprochladla. Hasiči si vše kolem záchranných prací dělali sami, jen od nás si půjčili vrtačku, protože svoji měli vybitou. Střílelo se patronkami, aby mohla být dotyčná vyproštěna ven. To je zatím z mých záchranek vše.