Ondřej Malina, Petr Zeman, Jan Kavalír, Přemysl Brzák, Martin Egon Sucharda, Karel Svoboda

 

 

 

 

Úvodem

            Hornické podzemí Kutné Hory ovlivnilo od počátku historii tohoto královského horního města a prosperitou i úpadkem důlního provozu formovalo i zásadní roli, kterou Mons Cuthna hrála v českých středověkých dějinách. Kutnohorské podzemí o sobě dává relativně často vědět náhlými propady přímo ve městě i v jeho okolí. Omezení těchto rizik je možné také soustředěným průzkumem podzemí zejména tehdy, když je tento prováděn v dlouhodobém horizontu. Jedním z příkladů, kdy se po mnoha letech práce povedlo získat velmi cenný nález doplňující kutnohorskou báňskou historii, je i důlní dílo Bylanka IV (obr. 1 a 2).

Obr. 1 Lokalizace důlního díla Bylanka IV (červeně) v rámci kutnohorského revíru. Černé body jsou důlní díla v evidenci České geologické služby – Geofondu, černé čáry vymezují předpokládaný průběh hlavních dědičných štol, červeně interpolace výskytu důlních děl. O. Malina 2020, podkladová data ČGS–Geofond a World Topo Map.

 

            Potok Bylanka je drobným levostranným přítokem říčky Vrchlice, která je přirozenou osou kutnohorské aglomerace. Až do nedávné likvidace se na jeho levém břehu nacházelo několik malých prospekčních štol, sledujících převážně tzv. Maurské žíly. Jejich malý rozsah odpovídal nevelkému významu zdejšího zrudnění, podstatně důležitějším zdrojem stříbrných rud bylo sousední Grejfské pásmo (obr. 2). Zde je hornická činnost doložena písemnými prameny již koncem 13. století a hlavní aktivita se tu odehrávala v 15. a v 1. polovině 16. století. Přístup do pásma v současné době není možný, s jedinou prostorově velmi omezenou výjimkou na hřbitově u kostela Všech Svatých. O to nadějnější se jevila možnost dalšího průzkumu na lokalitě pojmenované Studánka.

            Průzkumu důlních děl v Kutné Hoře a též v údolí Bylanky se již mnoho let věnuje Česká speleologická společnost, základní organizace 5-05 Trias. Zájem její kutnohorské pracovní skupiny se postupně, přes zmíněné menší stařiny ležící níže na toku Bylanky, dostal ke Studánce v roce 2002. Původní vzhled tohoto místa byl poměrně nenápadný. Místo připomínalo skalní rozsedlinu se silným vývěrem vody, který dával naději na existenci odvodňovací štoly většího významu, možná vedoucí až do důlních komplexů Grejfského pásma. Rýsovala se tak šance rozšířit naše znalosti o středověkém kutnohorském hornictví mnohem více, než umožňovaly dosud známé krátké štoly v okolí. Než se tento předpoklad podařilo bezezbytku potvrdit, muselo však uběhnout 16 let a stovky pracovních hodin.

Obr. 2 Lokalizace důlního díla Bylanka IV (červeně) na mapě J. Hozáka, doplněné digitálním modelem terénního reliéfu z dat leteckého laserového skenování. Bílým bodem označeno ústí štoly u potoka Bylanka a ústí jámy č. 1, bílým trojúhelníkem místo hloubení s ventilátorem. P. Brzák – O. Malina 2020, podkladová data  ČÚZK a ČGS – Geofond.

Cesta štolou a počátky průzkumu

            Již samotný počátek průzkumu byl komplikovaný. To, že jde skutečně o důlní dílo (štolu) se podařilo ověřit poměrně záhy, nicméně zatopené ústí leželo výškově zhruba o 1,5 m pode dnem potoka a znemožňovalo tak vstup. Tato skutečnost však na druhou stranu dávala naději na přítomnost delší odvodňovací štoly, protože každý metr nadmořské výšky, o který se starým horníkům podařilo založit štolu níže, hrál roli v rozsahu dolů, které odvodňovala a které mohly být zdrojem příjmů těch, kdo štolu razili. Štola zároveň leží na j. okraji Grejfského pásma, které mělo, na rozdíl od níže (západněji) ležících Maurských žil, podstatně větší báňský význam.

            Zpočátku postupovaly práce na čištění štoly poměrně rychle, již v roce 2003 bylo odkryto a vyčištěno několik úvodních metrů. Náročnost další práce a potřeba dlouhodobého ukotvení aktivit vedla k rozhodnutí provádět veškerý průzkum v souladu s báňskou legislativou. Z iniciativy členů kutnohorské pracovní skupiny bylo založeno Občanské sdružení Barbora (dnes Hornický spolek Barbora, z. s.), které pod vedením závodního dolu Ing. Františka Drahoráda získalo oprávnění k činnosti prováděné hornickým způsobem a mohlo tak v roce 2005 požádat Ministerstvo životního prostředí o převzetí dotčeného důlního díla Bylanka IV do svého vlastnictví. Zároveň byl vypracován projekt s názvem Obnova historického důlního díla Bylanka IV (obr. 3).

Obr. 3 Postup zmáhacích prací na díle Bylanka IV. P. Brzák, P. Zeman, J. Kavalír, O. Malina.

 

           Jedním z prvních úkolů bylo zajištění odvodnění. Protože dno potoka Bylanky se dnes vlivem eroze a zanesení struskami nachází výše než dříve, bylo nutné vybudovat 100 m dlouhé odvodňovací potrubí zakopané v cca dvoumetrové hloubce. Voda tak od té doby vytéká z dolu samospádem níže než dříve, se stabilním průtokem cca 2–3 l/s, a její snížená hladina v dole umožnila pokračování vyklízecích prací. Další nutný krok představovalo zajištění ústí štoly proti neoprávněnému vstupu a jeho úprava pro dopravu materiálu a vybavení. Obojí vedlo k vybudování nového předsunutého portálu z dřevěných stojek, navazujících tarasních zídek a zajištění vchodu mříží. Část těsně za novým portálem bylo nutné z původního malého profilu chodby (0,6 × 1,0 m) přerazit na větší profil.

            Jedním ze specifik štoly Bylanka IV je její rozdělení na dvě větve, jen pár metrů za ústím. V obou směrech byl záhy zjištěn zával na plný profil a tím i vyhlídka na mnoho let namáhavé práce, ať už by byly vedeny na Z či na V. Vzhledem k tomu, že největší přítok vody vytékal z levé, západní strany, bylo rozhodnuto pokračovat s čištěním právě tudy. Práce byla náročná, sedimenty bahna a rozplavené spraše, pocházející ve většině z nedalekého ústí, sahaly až ke stropu štoly. Při jejich odstraňování se osvědčila metoda nazvaná „hydrotěžba“, která ušetřila mnoho práce a času. V podstatě se jednalo o rozplavování nánosů za pomoci proudu vody z hasičské proudnice a hadic. Odtékající voda s rozptýleným sedimentem byla dopravována kalovým čerpadlem do sedimentační nádrže ležící na druhém břehu potoka Bylanky. V blízkosti zasypaných šachet se však nacházely kamenité závaly a zde musela nastoupit pomalá ruční práce s hornickou motykou (krackou), lopatou a džberem.

            Výhodou kutnohorského krystalinika je značná pevnost masivu, stěny štoly jsou na většině míst stále velmi pevné, nicméně v místech původních jam (šachet) a též v místě, kde průběh štoly kříží zanesená erozní rýha či jílovitá porucha, bylo nutné znovu vybudovat celý profil štoly zhruba v délce 12 m. Nejdříve byla použita dřevěná kulatina a bednění. Ta však v trvale mokrém prostředí rychle dožívá, a tak bylo již po několika letech nutné vyměnit ji za výztuž ocelovou. Obě větve štoly mají na mnoha místech extrémně nízký profil, místy jen cca 0,5–0,7 m. Ruční doprava sedimentu ze závalů je v takových místech téměř nemožná a to si vyžádalo vybudování dalšího technického vybavení – kolejové dopravy. Položení kolejí s rozchodem 20 cm a vyrobení vozíků pro dva džbery tahané z lépe přístupných míst lanem umožnilo dopravu materiálu i v takto nepříznivých profilech.

            Postupem let a práce sice utěšeně narůstaly metry vyčištěné štoly, nicméně zároveň s tím přibývala i vzdálenost, na jakou se musel dopravovat veškerý vybraný závalový materiál. To byl nepříznivý fakt jak z hlediska časové náročnosti, tak i u rozvodů elektroinstalace anebo větrání. Když se postupem prací objevilo i několik slepých odboček, musely být po průzkumu a zaměření některé z nich využity jako nové deponie vybraného závalového materiálu, jinak by se postup vpřed zastavil. Během zmáhání sedimentů štoly bylo nutné podejít i několik zasutých šachet, ústících do stropu štoly, a nová ocelová výztuž, která drží váhu jejich závalů, zde musela být kotvena do vysekaných kapes. Mezi lety 2005 a 2015 se takto podařilo vyčistit zhruba 740 m obou hlavních větví štoly a jejich odboček. Smysl tisíců dobrovolně odpracovaných hodin mnoha lidí a stovek kubíků materiálu vytěženého z podzemí a pracně dopraveného většinou až na povrch se však měl teprve ukázat.

První dobývka

            Původní z. směr levé větve štoly, který směřoval mimo Grejfské pásmo, „získal“ v roce 2012 po cca 125 m příznivější s. (sledný) směr. Po nalezení několika zpočátku nadějných, ale po průzkumu vždy slepých odboček přišlo v roce 2016 dosažení první dobývky, tedy místa, které již nebylo určeno jen pro odvodnění či dopravu rudy či fárání horníků. Dobývka svým nepravidelným a rozšiřujícím se tvarem jasně ukazovala, že zde kdysi muselo být stříbro. Stříbrná ruda zde byla pečlivě a kompletně vytěžena, jak už to u starých dolů bývá. Během další práce se však záhy ukázalo, že i dnes se zde skrývá něco s hodnotou stejně vysokou či dokonce vyšší, než jakou měl pro staré havíře nejcennější kutnohorský kov.

            Větší část dobývky a navazujícího hloubení pokračovala kamsi dolů, pod úroveň vody odtékající štolou. Již dříve bylo v obou větvích dolu nalezeno několik různých hloubení, tedy mírně šikmých částí dolu, které dříve sloužily pro přístup do níže ležících pater a jejich obsluhu vrátkem (hašplem). Po vyčerpání vody se v několika případech objevila dřevěná výstroj dolu v podobě žebříků a jejich torz a zejména různých rozpínek, to jest kusů kulatiny, umístěných v úzkých profilech jako rozpěry. Voda, která stále a samovolně zaplavuje důl, je obecně nepříjemná z hlediska rizika a obtížnosti přístupu do zatopených partií, na druhou stranu funguje jako konzervační prostředek a díky ní je v mnoha historických dolech největší šance na dosud zachované vybavení právě v dlouhodobě zatopených partiích pod úrovní odvodňujících štol. Platnost tohoto tvrzení se naplno projevila právě v roce 2016, kdy byl po vyčerpání cca 8m vodního sloupce v hloubení H1 objeven dosud neznámý typ technického vybavení.

            Cílem popsaného prvního čerpání hloubení (H1), tak jako i na jiných čerpaných místech v dole, bylo především ověření technicky dosažitelné hloubky a rozsah případných navazujících prostor. Nalezená rozpadlá konstrukce byla na první pohled odlišná od všeho dosud zjištěného vybavení především použitím tenkých prken (obr. 4). Již při prvním prohlédnutí byla identifikována jako pravděpodobné torzo větracího zařízení na ruční pohon. Její umístění v malé komůrce v boční části dobývky umožnilo její zachování, na druhou stranu nebylo možné její detailní prohlédnutí, aniž by nebyla poničena rozpadlá část konstrukce v jejím okolí, navíc skrytá pod naplavenými jílovými sedimenty. Z těchto důvodů bylo rozhodnuto provést jen základní fotodokumentaci a nechat celé hloubení opět pozvolna zatopit stoupající důlní vodou, která celou nálezovou situaci opět zakonzervuje.

Obr. 4 Nálezová situace v roce 2016. Komora ventilátoru, pohled od SV, z hloubení, v pozadí v dobývce měřič P. Brzák (Foto A. Novák)

 

            Čas k návratu přišel až v roce 2019. V době, která uplynula od objevu, který se ukázal být tím zdaleka nejdůležitějším v celém dole, došlo k ukončení nadějí na postup do Grejfského pásma. V roce 2017 byla jen těsně před dosažením šachet známých z mapování J. Hozáka zjištěna čelba. Ta sice představuje báňsko-historicky významný technický detail, například svou konečnou šířkou cca 20 cm, nicméně po 15 letech zde skončily i naděje na dosažení části kutnohorského revíru, kde se podle písemných pramenů pracovalo již koncem 13. století.

             Ukončení cesty vpřed přineslo možnost soustředit se na návrat k větráku. V roce 2018 byl připraven projekt na jeho komplexní 2D a 3D dokumentaci, vyzdvižení a konzervaci. Podmínkou však byl dostatečný přístup. Ještě předtím, než byl dosažen konec štoly a zmíněná čelba, bylo nutné opět podejít dvě šachty. Vzhledem k již poměrně velké vzdálenosti cca 250 m k ústí štoly bylo jasné, že doprava a větrání v této části dolu musí být zajištěny některou z původních šachet. Opět tedy došlo na přípravu projektu, tentokrát zaměřeného na otvírku původní šachty. Vzhledem k dopravě materiálu však vedla možná cesta už jen shora dolů. Nutnou podmínkou bylo nalézt ústí šachty na povrchu.

Cesta šachtou

            Průzkum důlních děl v městském prostředí a okolní intenzivně využívané zemědělské krajině je náročná disciplína. Otevřená díla, jako jsou či byla ta v údolí Bylanky, se v rovinatém či mírně zvlněném okolí města vyskytují jen výjimečně – při náhlých propadech. Šachty byly zasypávány již v průběhu středověku a novověku a více méně všechny haldy ustoupily zástavbě, sadům a polím. Okolí místa staronové šachty, určené k opětovnému odkrytí na základě expedičního měření v podzemí, nenabízelo žádné náznaky existence zasypaných jam. V místě se navíc nacházelo pole, jehož dlouhodobé obhospodařování zlikvidovalo i případné náznaky propadu v místě šachty. Nakonec opět pomohla technika – radiomaják. Za pomoci vysílací aparatury v podzemí a přijímací antény na povrchu bylo (jak se později ukázalo, zcela přesně) P. Nakládalem určeno místo, kde je po staletích opět třeba začít hloubit šachtu.

            V létě roku 2016 začalo hloubení pomocí těžké techniky – traktorobagru. Ve vyhledávací sondě byla v deskovité struktuře cenomanských vápenců křídového nadloží krystalinika záhy zjištěna v hloubce cca 5 m dvojice přibližně obdélných otvorů, které neklamně naznačovaly, že zde starci hloubili svá díla. Po ověření existence šachty bylo místo zaměřeno a sonda opět zasypána. Další postup byl možný opět jen s připraveným projektem, zahrnujícím i smlouvu o pronájmu pozemku a vyřízením všech potřebných povolení.

            Díky rychlému vyřešení majetkoprávních a legislativních otázek se v následujícím období podařilo vše připravit tak, že již na podzim roku 2016 započalo opětovné hloubení šachty, označené později číslem 1. Do konce února následujícího roku bylo vyzmáháno přibližně 100 m3 materiálu a dosaženo štolového horizontu v hloubce 27,5 m. Tím, že se otevřela šachta vybavená lezným oddělením a vrátkem (obr. 5:2) jen cca 30 m od místa s větracím zařízením, bylo možné reálně uvažovat o opětovném vyčerpání hloubení H1 (obr. 5:1), jeho vybavení pracovní plošinou (povalem) a o navazující komplexní dokumentaci. Na místo již bylo možné dopravit i výkonnější a těžší čerpadla, kalové pro vyčerpání hloubení a menší čerpadlo pro vodu určenou k jemnému rozplavování sedimentů, kterými byla pokryta většina místa nálezu. Nutné bylo též vybavení pracoviště světly a umožnění bezpečného pohybu všech osob provádějících fotodokumentaci a plánované 3D skenování. Významným doplňkem vybavení byla i instalace důlního telefonu, kterým byly na povrch hlášeny rozměry dřevěných dlah nutných pro bezpečnou dopravu jednotlivých dílů větráku.

Obr. 5 Přístup do hloubení a manipulace s díly ventilátoru: 1 – sestup do hloubení na úroveň pracovního povalu, 2 – šachta č. 1 s vrátkem, 3 – rozplavování sedimentů proudem vody, 4 – složené díly větráku na základně ARÚ v Bylanech (Foto M. Přibil, K. Šmehil (1, 2), O. Malina (4), foto z kamery GoPro M. Souček (3)

 

A cesta ven i s větrákem

            Již při zběžném pohledu na nálezovou situaci bylo jasné, že jen malá část dílů ventilátoru se nachází na svém místě (obr. 6). O to důležitější bylo zachytit polohu všech spadlých kusů, aby bylo později možné provést rekonstrukci vzhledu a fungování celého zařízení. Základem dokumentace nálezové situace byla jak běžná fotografie, tak i dva způsoby optického skenování vedoucí k tvorbě 3D modelu (obr. 7). Prvním z nich bylo snímání pomocí ručního skeneru DPI-8, druhý způsob vycházel z velkého množství běžných fotografií pořízených z mnoha různých míst, které byly následně v patřičném softwaru spojeny do bodového mračna. Tato vícesnímková fotogrammetrie se v podzemí osvědčila, i když je závislá na pečlivé práci a dobrém osvětlení, šetří drahocenný čas v terénu a náročné

výpočty probíhají až v klidu při následném kancelářském zpracování. Zároveň vznikala i klasická 2D dokumentace, opírající se o měření důlním kompasem a pásmem. První dokumentací byl zachycen přímo nálezový stav, druhá přišla na řadu po očištění naplaveného jílového sedimentu vodou (obr. 5:3). Další skenovací fáze následovaly během rozebírání. Postupně bylo nahrubo očištěno a ručně vyneseno na úroveň štoly cca 120 dílů, které zde byly obaleny izolačním materiálem a vloženy do dřevěných dlah z OSB desek. Největší díl měl naštěstí délku jen cca 230 cm, takže bylo sice náročné, ale na druhou stranu možné, vynést ho štolou až pod šachtu. Odtud byly všechny díly v okovu vrátkem vytaženy až na povrch. Jejich další cesta mířila do ne-daleké základny Archeologického ústavu AV ČR v Bylanech (obr. 5:4). Zde nastala fáze „laboratorního“ zpracování, která obnášela vybalení, mytí, fotodokumentaci a skenování jednotlivých dílů.

 

 

 

 

 

 

Obr. 6 Nálezová situace po očištění – pohled od SV z pracovního povalu v hloubení do komory ventilátoru (Foto O. Malina)

 

Technické řešení větracího zařízení a jeho datování

            Pořízení fotografií, 3D skenů a náčrtků terénní situace umožnilo postupně v počítači sestavit stroj do jeho pravděpodobné podoby (obr. 8). Celé zařízení mělo v zásadě podobu dřevěného bubnu, širokého cca 60 cm, s průměrem kruhových boků cca 150 cm (obr. 8:1). Pravděpodobně kovovou klikou, která však nalezena nebyla, se do pohybu uváděly 4 lopatky na dřevěné hřídeli (obr. 8:3). Vzduch byl nasáván kruhovým vstupním otvorem kolem osy a lopatky jej rotací vyháněly ven z bubnu otvorem při jeho spodní části, směrem do uzavřeného větracího oddělení (obr. 8:2,4). Po něm se našla část přepážek i jílové otisky těsnění na těch místech, kde již dřevo opadalo (obr. 8:5). Základním konstrukčním prvkem byla dřevěná prkna o tloušťce 1,7–2,7 cm a především šindele. Ty tvořily jak dvojitý obvodový plášť bubnu, tak i plochy lopatek. Spojovány byly kovovými hřeby a vyzdviženo jich bylo 77. Pravděpodobně se jednalo o v té době běžný šindel, zakoupený patrně na místním trhu v několika částečně normovaných délkách.

Obr. 7 3D dokumentace postupného rozebírání ventilátoru: 1 – I. fáze – nálezová, červeně zvýrazněny části nalezené v původní poloze (in situ). 2 – II. fáze, texturovaný model. 3 – III. fáze, perspektivní pohled shora, barevně zvýrazněny části in situ – červeně bočnice, žlutě součásti osy, světle žlutě lopatkový šindel, zeleně šindele obvodového pláště, fialově část kouřové přepážky. 4 – IV. fáze, perspektivní pohled shora, dobře patrné jsou šindele obvodového pláště. 3D dokumentace a výstupy J. Unger, ARÚ AV ČR Praha.

---

Obr. 8 Pravděpodobná rekonstrukce podoby ventilátoru: 1 – pohledy na díly bočnic, 2 – podélný řez, 3 – schéma pravděpodobného uspořádání lopatek, 4 – řez hloubením a navazující dobývkou, šipky ukazují směr větrného proudu hnaného větrákem a otisk jílového těsnění přepážky větrného oddělení v hloubení (na fotografii), červenou přerušovanou čarou vyznačeno místo větrné přepážky na úrovni štoly a místa s jílovými otisky svislé kouřové přepážky v hloubení, tečkovanou čarou místo nově zbudovaného pracovního povalu. (Kresebná rekonstrukce a řez P. Brzák, foto A. Novák, fotopohled bočnic O. Malina).

 

            Konstrukce byla z předem nařezaných dílů dokončována na místě, o čemž svědčí velké množství truhlářského odpadu, zejména dřevěných štěpků, ale i deponie nepoužitých záložních či prasklých šindelů, která se nacházela těsně nad větrákem.

            Smyslem celého stroje bylo vhánět čerstvý vzduch přicházející štolou hloubením do níže ležících pater dolu. Větrná přepážka

 

 v hloubení je dosud rozeznatelná zmíněnými jílovými otisky, částí vzpěr i relikty kouřového patra, které byly v roce 2020 odhaleny v níže ležícím patře – ve štole vedoucí k jinému hloubení.

Jednou z hlavních otázek, týkajících se nálezu, bylo samozřejmě jeho stáří. Protože jsme na základě předchozích zkušeností ne předpokládali, že dendrochronologie bude úspěšná, bylo odebráno i 15 vzorků na radiouhlíkové datování. To ukázalo širší rozptyl od druhé poloviny 15. století, do období kolem roku 1600. Naštěstí se toto široké období podařilo výrazně zpřesnit právě zmíněnou dendrochronologií, pracující s určením stáří podle relativních přírůstků dřevní hmoty jednotlivých letokruhů. Dva kusy větráku ukázaly datum smýcení stromu do zimy 1521/1522, dalších 5 kusů bez podkorního letokruhu, kde může chybět odhadem 5-40 let, ukázaly odpovídající období první čtvrtiny 16. století.

            Datování dobře odpovídá i nemnoha keramickým nálezům z dolu a zmínit je třeba i nejdůležitější kutnohorské ikonografické prameny k historii hornictví – Kutnohorský graduál uložený ve vídeňské národní knihovně (obr. 9) a Kutnohorskou iluminaci, uloženou dnes v Galerii Středočeského kraje. Ty jsou datovány do let 1509–1516, respektive na přelom 15. a 16. století, a zachycují technologie, které se nepochybně v podzemí již nějaký čas používaly.

Obr. 9 Vyobrazení důlního ventilátoru s horníkem na úvodním listu Kutnohorského graduálu, kolem roku 1490. ÖNB Vídeň.

 

Závěr

            Z výjimečného nálezu kutnohorského ručního ventilátoru, dochovaného na důlním díle Bylanka IV, plyne hned několik poučení. Přestože dnes známe všechna hlavní kutnohorská žilná pásma a docela dobře i jejich průběh, polohu má určenou jen minimum kutnohorských dolů, protože drtivá většina podzemí dnes nekomunikuje s povrchem. Přesto se v podzemí skrývají prostory velkého rozsahu. I když je odhadem 90 % z nich zavalených nebo zaplavených sedimenty, stále skrývají podstatná svědectví ke kutnohorské i evropské historii. Nález téměř kompletního ručního větráku ukazuje, že v kutnohorském podzemí se ještě ukrývá řada mimořádně cenných památek. Ty nabízejí dosud netušené detaily hornického provozu, které ani z bohatých písemných či obrazových pramenů nikdy nezískáme.

            Z archeologického hlediska je báňské podzemí značně nevděčným druhem prostředí. Minimum datovatelných anebo funkčně určitelných nálezů a naopak obrovské kubatury hlušiny, závalů či sterilních sedimentů vyžadují od archeologů, mimo jiné, širší spolupráci s organizacemi, které mají jak potřebné legislativní zajištění, tak i manuální a technické kapacity na odklízení velkých kubatur jalového materiálu, nemluvě o zkušenosti s pohybem a prací v podzemí. Závaly jsou bohužel typickým průvodním jevem velké části historického podzemí, na druhou stranu jejich přítomnost, spolu s obvykle související nadrženou vysokou hladinou důlní vody, znamená zvýšenou šanci na konzervaci archeologických nálezů starších období. Jiným typickým jevem báňských děl je totiž opakovaná snaha o jejich využití, když už ne k samotnému dobývání, tak alespoň k průzkumu, zda se v nich ještě nenacházejí dobyvatelné partie. Opakované otvírky starších, typicky středověkých děl znamenají zpravidla likvidaci nálezů či stop z nejstarších a archeologicky také nejcennějších období. Dlouhodobě zavalená důlní díla staršího původu tak představují na jedné straně technologicky náročnou situaci, na straně druhé šanci na cenné nálezy.

            Zatímco skalní masiv kutnohorského krystalinika svou značnou pevností napomáhá zachování starých štol, v drtivé většině míst nám chybí to, co bylo stálým doprovodem hornického ruchu a jeho hybatelů – horníků. Kvůli minimálnímu množství movitých nálezů a náročnosti jejich získání v podzemí zapomínáme na to, že v dolech se pracovalo za pomoci poměrně široké škály vybavení. Při provádění návštěvníků v podzemí se s oblibou zdůrazňuje, že havíři vše dokázali jen za použití mlátku a želízka. To však spíše odpovídá tomu, jak málo o práci v podzemí zatím víme a jak skromné jsou v českém prostředí dosavadní nálezy nástrojů a další techniky, která byla pro horníky součástí každodenní práce. Archeologické nálezy se však v podzemí získávají obtížně a jedinou cestou vpřed je v tomto směru dlouhodobý a cílený průzkum podzemí.

            Má-li mít tato činnost výsledky přesahující význam lokálního nálezu, je nutné přijmout průzkum podzemí jako potřebnou a zároveň i dlouhodobou záležitost. Teprve pokud se podaří soustředit zájem a kapacity na jednu dobře vybranou lokalitu v dlouhodobém horizontu, narůstá šance nejen na významné objevy, ale i na lepší pochopení jejich role v širším historickém a technologickém kontextu.

Poznámka

            Práce na dole Bylanka IV by, kromě již zmíněných organizací, nebyla možná i bez mnohaletého osobního úsilí mnoha jednotlivců. Na pracích se podíleli: Petr Zeman, Ivan Kozák, Jan Kavalír, Karel Svoboda, Přemysl Brzák, Ondřej Malina, Pavel Novák, Martin Egon Sucharda, Aleš Novák, Miloš Bahňák Flekna, Petr Večerník, Alena Oupická, Karel Zabilanský, Václav Hora, Pavel Vrabec, Jakub Ondrouch, Petr Tesař, Vilém Vilda Rezek, Karel Vrba, Jana Myš Králová, Martin Bartoš, Pavel Jirásek, Pavel Geršl, Michael Jettmar, Vladimír Pravda, Josef Kovář, Petr Nakládal, Martin Souček, Michal Daňa, Jiří Unger, Jan Mařík, Tomáš Kyncl a další. Na dokumentaci a vyzvednutí větracího stroje se též významně podílel Archeologický ústav AV ČR v Praze a na konzervaci dřevěných částí ventilátoru spolupracujeme s Muzeem Vysočiny v Jihlavě.

 

Literatura a webové stránky:

Agricola G. (1556): Jiřího Agricoly dvanáct knih o hornictví a hutnictví. – Montanex (český překlad B. Ježek a J. Hummel 1933), 2001: 1–546. Ostrava

Bílek J. (2000): Kutnohorské dolování 1. Grejfské žilné pásmo. – Nakladatelství Kuttna: 1–60. Kutná Hora

Česká geologická služba – Geofond, báňské mapy: https://mapy.geology.cz/banske_mapy

Hozák J. (MA-B/0393): Montan-geologische Karte des Kuttenberger Erzrevieres. sign. MA-B/0393, 19. století, ČGS Geofond Praha, dostupné na: http://www.geology.cz/app/archiv/sdd/n.php?fi=bm/GFM000000002405_01.jpg

Delius Ch., T. (1773): Poučení o zručnosti hornické. – Academia (překlad J. Hlábka), 2012: 1–503. Praha.

Kafka Š.: Kutnohorské hudební rukopisy 15. a 16. století. [online] Webové stránky spolku CANTICA Kutná Hora [cit.  23. 10. 2019], dostupné na: http://cantica.kh.cz/grad/

Kořan J. (1950): Dějiny dolování v rudním okrsku kutnohorském. – Geotechnica 11: 1–181. Praha..

Kutnohorský graduál: Rakouská národní knihovna, Vídeň, sign. Mus.Hs.15501 MUS MAG., dostupné na: http://data.onb.ac.at/rep/10002A13

Malina O., Brzák P., Unger J. (2021): Důlní ventilátor z roku 1521 z Kutné Hory. – Acta rerum Naturalium, 25 (2020; Sborník příspěvků z konference Stříbrná Jihlava 2019): 67–77.

Mikuš M. et al. (1988): Kutnohorský revír – podloží křídy. Závěrečná zpráva úkolu 01 78 2107. – Geoindustria Praha, archiv Geofond P67114, Kutná Hora.

Studničková M., Purš I. (2010): Kutnohorská iluminace. – Galerie Středočeského kraje: 1–134. Kutná Hora.