5. kapitola

V rozlehlé a vkusně vybavené pracovně, jejíž stěny byly ověšeny různými geologickými mapami, plány i protiplány, odrážela se na leštěných parketách jako na hladině rybníka impozantní postava známého vědce-geologa Jiřího Zakukleného, zvaného mezi důvěrnými přáteli „Kukulín“. Velký tento muž, ozdoba Československé akademie věd, hověl si nedbale za pracovním stolem, usrkávaje horkou kávu, kterou mu před chvílí přinesl jeho sekretář, Jaroslav Chlapík. Na pracovním stole se třpytil mikroskop, globus, hvězdářský dalekohled a ořezávátko na tužky. V čele stolu se kupily nevyřízené spisy v křížově vrstvené souvrství flyšového rázu.

Posvátné ticho pracovny rušila jen moucha, poletující sem a tam a označující některá místa na zavěšených mapách černými tečkami. Byla to vycvičená geologická moucha, která byla naučena dělati tyto body na místech, kde toho bylo potřebí k označení lokality některého užitkového nerostu. Náhle hlasité zařinčení telefonního přístroje vytrhlo mladého učence z usilovného přemítání. Sáhl roztržitě na stůl a přidržuje si hvězdářský dalekohled u ucha, řekl: „Haló?“

Telefon ovšem řinčel dále a Zakuklený poznal záhy svůj omyl. Uchopil rychle sluchátko přístroje a řekl:

„Nerudný průzkum!“

„Prosil bych pana Zakukleného!“ zaškroukalo to ve sluchátku.

„Je na služební cestě mimo,“ odtušil Jiří nerudně, neboť byl vytržen z úvah nad jiné důležitých a pohybujících se kolem složení dnešního oběda.

„Prosím, jde o velmi důležitou věc,“ pronesl telefon naléhavě. „Jde o životy pěti lidí!“

„Hm,“ odtušil Zakuklený. „Co s tím mám dělat?“

„Vy nic, ale pan Zakuklený ano!“ odtušil telefon poněkud již netrpělivě. „Neboť ten pán je, jak se domnívám, vedoucím činitelem v organizaci Krasová sekce. Mně je to buřt, ale někde ho musíte sehnat!“

Zájem Jiřího se značně zvýšil.

„Moment,“ řekl, „právě slyším, že dolů přijel automobil, snad se kolega Zakuklený již vrátil.“

Odložil sluchátko, šel se podívat z okna do špinavého dvorku, kde cvrlikali vrabci, načež se vrátil k přístroji. Představil se tentokráte hlasem o několik tónin hlubším a vyslechl z telefonního sluchátka zprávu, která značně zaktivizovala jeho činnost v řadě následujících hodin.

Tajemník akademie geografických věd James Hessington telefonoval, že rodina Ferryho Slavíčka je zneklidněna tím, že se veliký jeskyňář nevrátil již od minulé neděle domů. Stávalo se občas, že Ferry zmizel z kruhu rodinného na dva – tři dny, ale týden se zdál být jeho starostlivé máti přece jen dlouhým obdobím. Hessington dodal, že poslední stopa Ferryho mizí v savanách Českého krasu kdesi v okolí Fort Srbska, kam v poslední době Ferry zajížděl se svým přítelem Wabim.

Jiří Zakuklený poděkoval za informace a přislíbil, že učiní vše, co mu velí jeho jeskyňářská čest.

„V každém případě se jeho rodina dozví, ve které jeskyni zahynul,“ řekl, aby nějak potěšil zarmouceného Hessingtona. Po těch slovech padl do mdlob bratr Ferryho, který společně s Hessingtonem poslouchal naslouchacím sluchátkem. To ovšem Zakuklený nevěděl.

Naopak po skončení rozhovoru vyvinul horečnou a neočekávanou činnost. Telefonní příkazy se jen míhaly po drátě, rozehřátém do červena. Bylo vyřízeno několik rychlých hovorů s řadou činovníků Krasové sekce: Ing. Valdemarem Princlem, referentem pro automobilovou dopravu, s archeologem sekce Dr. Francem Prokšem, se statistikem Dr. Wácslavem Pachem a zastupujícím pokladníkem Johannesem Büdákem.

 

Netrvalo dlouho a před ústavem nerudného průzkumu zastavilo dvousedadlové vozidlo, pilotované zkušenou rukou Princlovou a obsazené Dr. Prokšem, Dr. Pachem a Büdákem a ověšené lany, žebři, karbidkami, svítilnami a jinými jeskyňářskými pomůckami. Tajemník Chlapík pomohl Zakuklenému do bobřího kožichu, načež velký jednatel sekce přisedl na vozidlo, které se dalo do pohybu směrem západním. Jen zvuk statečně pracujícího motoru nasvědčoval tomu, že pohybující se hromada předmětů a mužů je automobil. Přes mohutnou zátěž razil si vůz cestu přes Smíchov, Chuchli, Radotín, Černošice, Dobřichovice a Řevnice do dalekých tajg Českého krasu. Po několika hodinové jízdě dospěli konečně končin za Karlštejnem, kde krasová oblast se prozrazovala v osadách vývěsními tabulemi:

 

POTULNÝM OSOBÁM A JESKYŇÁŘŮM
TÁBOŘENÍ V OBCI ZAKÁZÁNO!

Konečně takto dospěli do osady Fort Srbsko. Na samém začátku upoutal jezdce výrazný plakát, připevněný na telegrafním sloupu:

VÝZVA!
TLUPA NEBEZPEČNÝCH ZLOČINCŮ, NAPOSLEDY ZJIŠTĚNÁ V KAŇONU CÍSAŘSKÉ ROKLE, OHROŽUJE BEZPEČNOST KRAJE, PORUŠUJÍC PLATNÁ ZÁKONNÁ I OBECNÍ NAŘÍZENÍ O STÁTNÍCH REZERVACÍCH.
NA DOPADENÍ ZLOČINCŮ VYPISUJE SE ODMĚNA
KČS 1.000,—
ZA KAŽDÝ JEDNOTLIVÝ KUS.
POZOR!
ZLOČINCI JSOU OZBROJENI POLNÍMI LOPATKAMI A VÝBUŠNÝMI KARBIDKAMI!
ODMĚNU VYPLATÍ KAMPELIČKA VE FORT SRBSKO.
Podepsán: Sam Pořez, šerif v. r.

 

Sotva si přečetli tuto vyhlášku, zaplesali naši krasoví učenci.

„Jsou tady!“ zvolal Zakuklený radostně a Dr. Pach dodal:

„A to bezpochyby v Císařské rokli!“

Ing. Princl obrátil nato příď vozidla potřebným směrem a přejel řeku na nejmělčejším místě. V ústí rokle se vozidlo zastavilo a mužové vystoupili.

Vybalili veškeré jeskyňářské náčiní a nářadí a dali se nesnadnou cestou proti toku horské bystřiny. Auto bylo přivázáno řetězem k topolu a obtěžkaní mužové funíce a hekajíce postupovali džunglí. Výstup byl zdolán bez větších potíží a to hlavně díky tomu, že v hustých porostech byla vysekána a vyšlapána stezka předchozí výpravou Ferryho. Když pak v uzávěru rokle nalezli na zemi několik slavíků oblíbené Ferryho značky, nebylo již pochyb o tom, že zde končí stopa výpravy mladých badatelů. Vysocí funkcionáři sekce pátrali pak nějakou chvíli v uzávěru, až si bystrý zrak pana Zakukleného všiml pod skalní stěnou nenápadného jeskynního otvoru rozměrů 1 × 3 m.

„Ha – díra!“ zvolal veliký Kukulín, neboť se v něm probudily atavistické jeskyňářské sklony.

Jali se spěšně prohlížeti otvor sluje, z něhož se valily oblaka páry. Dr. Pach ihned vyňal příruční seznam jeskyň Českého krasu a přidělil sluji číslo „1159/5“ pod číslem jednacím 168/1954/Dr. P. Ing. Princl se počal neprodleně převlékati do speciálního salonního jeskynního úboru, který se líbil zvláště ženám a vyznačuje se nesmírným množstvím kapes, pásků, fěrtochů, tkaniček, prýmků a kapsářů, a připevnil na čelo elektrickou svítilnu. Zakuklený shodil prostě jedny ze svých kalhot a stal se připraven ke vstupu do podzemí. Büdák postavil na zem svůj speciální prkenný overal, rozepjal jeho límec a s vyvýšeného skalního útesu vskočil dovnitř.
Dr. Pach se zaobalil do overalu, skvícího se čistotou a s monogramem V.M.P.

A Franz Prokeš oblékl jednoduchou halenu slovanského typu. Vedeni Jiřím Zakukleným pokládali se vážní vědci jeden po druhém na břicho a soukali se do temných prostor pod skalami.
Zakuklený, Prokeš a Princl prolezli poměrně snadno úzkým vstupním oknem, ale Dr. Pach se marně snažil protlačit svoji objemnější tělesnou schránku dovnitř. Použil všech prostředků: vydechl a vypustil i část plynů, ale otvor vzdoroval stále jeho úsilí. Když byl konečně zezadu vecpán Büdákem, nemohl ani dopředu ani dozadu a bylo potřeba spojených sil tří mužů, kteří již byli vevnitř, aby byl vytlačen zpět. Rozhodnuto pak, že zůstane venku společně s Büdákem, který stejně již se chystal se sekyrou v ruce k vybudování první stavby před vchodem nových velejeskyň: pokladny Krasové sekce.

„Stejně se za chvíli vrátíme!“ potěšil Kukulín oba. Kdyby byl věděl, jaká dobrodružství je očekávají v temnotě podzemí, nebyl by mluvil tak lehkovážně!

Nechme tedy oba funkcionáře budovati pokladnu a povšimněme si další činnosti krasových učenců pod vedením Jiřího Zalukleného.

Sporá zář karbidek osvětlila nejprve vlhké stěny vstupní kobky svažující se dolů. Sklon byl tak náhlý, že Zakuklenému ujely nohy a on s hlasitým klením sjížděl z prudkého svahu dolů. Karbidka mu při tom zhasla, takže jen podle zvuků se dalo soudit, jaký asi průběh má jeho jízda smrti. Ozvalo se nejprve zadunění lebky, následované šťavnatým úslovím, načež šplouchnutí věštilo, že šéf krasového výzkumu přistál na hladině vodní. Podobný osud stihl i ostatní učence, jakmile vstoupili na příkrý jílovitý svah. Stáli nyní potmě po pás ve vodě, namačkáni vedle sebe jako zmoklé slepice.

Jiří Zakuklený, který se v těchto situacích vyznal nejlépe vzhledem ke své pradávné jeskynní praxi, dotápal ke skalnímu výstupku a se vzdycháním na něj vylezl, načež vylovil z kapsy sirky. Veškeré škrtání bylo marné: sirky byly vlhké.

Teprve Dr. Prokeš vypomohl výpravě z nouze. Vylovil z kapsy vodotěsný zapalovač, jímž bylo možno rozžehnouti světelné zdroje. Pohádkový pohled se naskytl překvapenému zraku učenců. Dóm zvýší jednoho metru klenul se nad nimi a nepokojný vodní tok, v němž stáli, byl oživen četnými jeskynními zvířaty jako blešivci, macaráty a různými salamandry, kteří počali již stojícím vědcům ohlodávat obuv.

„Proklatě!“ zvolal Zakuklený, „vpřed, za mnou!“

Na tento bojový povel dali se na pochod proti proudu podzemní řeky. Postoupili tak asi o 50 metrů bez nehody až na to, že Dr. Prokešovi byly vyplaveny z kapsy partyzánky. Chodba se posléze rozšířila a bylo možno vylézti na souši. Bláto čvachtalo pod nohama učenců a netopýři kroužili kolem jejich hlav. Stopy na zemi prozrazovaly, že tudy se ubírala i výprava Ferryho Slavíčka. Šli tedy po těchto stopách a občas nacházeli světélkující vajgly Ferryho Slavíčka.

Náhle se chodba prudce snížila a vytvořila výrazný vodní sifon, který bylo možno obejít pouze úzkou skulinou v kompaktní skále. Zakuklený si vzpomněl na svoje mladá léta, kdy hračkou prolézal taková místa a prolezl okno jen s nepatrnými potížemi, zanechávaje v něm sérii knoflíků, která dříve zdobila jeho overal. Bez obtíží prolezl i útlý Dr. Prokeš, zatímco ing. Princl zachytával svými kapsami, záložkami, tkaničkami a prýmky o hráškovité výrůstky na stěnách a propracovával se kupředu s klením a sérií zvuků, připomínajících párání prostěradla. Když konečně pronikl zapeklitým místem, byl jeho overal značně zjednodušen.

Chodbou, v níž hýřila matka příroda krápníkovou výzdobou, třpytem a barvami, postupovali mužové dále, procházejíce nová a nová bludiště dómů, prostor, prostůrek, chodeb, plazivek, kumbálů a blboděr. Únava se zmocňovala učenců a brzy shledali, že bude lépe, pohoví-li zemdlelým údům. Usadili se tedy na úpatí suťového kužele v neznámém dómu a vyňali skromnou přesnídávku, skládající se z chleba, hořčice, francovky a romadúru, který zakrátko zaplnil prostor svou výraznou vůní.

 

6. kapitola

Opustíme nyní na delší dobu seniory sboru Krasové sekce a povšimněme si zajímavé, pověstmi opředené krajiny na západním ostrohu Zlatého koně u Koněprus, dobrých pět kilometrů od nám známé Císařské rokle. Strmé útesy Kotýsu bývaly přirozenou branou rozlehlému městu, oppidu, ve kterém sídlili kdysi Keltové. Dle výzkumu učence Dr. Císaře přišel keltský kníže Dařbuján kdysi do těchto míst se svým kmenem a zastihl zde jakéhosi divokého trampa, který nad ohníčkem si opékal slaninu. Kníže zvolal (dle lidové pověsti): „Kdo tys?“ a od té doby se tomu místu říkalo Kdotys, z čehož lidovým zkomolením vznikl název Kotýs.

Keltové byli velmi ukrutní a na kdejakém místě si zřizovali popraviště, kde utínali hlavy svým obětem. Kdejaké studánky a prameny v Českém krasu využili k tomu, že si zde myli ruce po těch krvavých obětech a Dr. Císař dokázal, že si tu myli i nohy jednoduchým poukázáním na to, že žádný z těchto potoků od pradávna nemá rybí násadu. Zvláště divoce počínali si keltští kněží, „Druidové“, kteří prostě bez krve nedali ani ránu. Závažné objevy, jichž se Dr. Císař dopustil během mnohaletého výzkumu těchto a jiných míst, nebyly uznány oficielní vědou a když se Dr. Císař dal tajně do kopání v propadlé jeskyni Axamitově na Kotýzu, kde objevil kámen, na kterém byly dosud otištěny obě půlky zádi keltského druida, byl zásahem Dr. Prokeše jednoduše z Kotýsu vyhozen a uchýlil se do ústraní. Nemohl-li objevovati tajuplná místa ve skutečnosti, objevoval je aspoň ve svých spisech, jichž sepsal 599 a z nichž většina našich učenců, kteří za něco stojí, čerpala materiál pro svoji práci.

V okamžiku, kdy začíná naše vypravování o Kotýsu, opadla podzimní mlha a svěží, slunečný den s modrou oblohou se rozklenul nad krajem. V této utěšené době ozývaly se z podzemí v blízkosti skalního mostu „Jelínkova“ na Kotýsu podivné zvuky. Z hlubin skal pronikalo k povrchu dusání a klepání a místy se zdálo, že lze rozeznati i lidské hlasy. Čtenář jistě již vytušil, že až sem, několik kilometrů od Císařské rokle, se propracovala složitým bludištěm podzemních dutin statečná výprava Ferryho Slavíčka. Sám veliký Ferry s pancéřovým kloboukem, naraženým až na uši, stál v čele svých hochů a uvažoval právě nad velikým balvanem, který jim stál v cestě. Škvírami kolem kamene pronikal značný průvan, dokazující, že za balvanem jsou další prostory.

„Kam s ním?“ otázal se Ferry slovy Jana Nerudy, načež Absolonada odvětil vtipně:

„Do šmelce!“

„Jak ale na to?“ mručel Klondyk, obhlížeje kámen ze všech dostupných úhlů. Dlouho stáli a přemýšleli, zatímco kapky vody jim s hlasitým pleskáním dopadaly na hlavy.
„Je tu jediná možnost“, poznamenal Ferry konečně. „Rozstřelit ho.“

„To by muselo být čím!“ namítali ostatní.

„Je čím!“ zazněla stručná odpověď. Ferry, sledován s napětím zraky všech, vyňal cigaretové pouzdro a z něho vytáhl malý pytlík, naplněný hmotou zřejmě práškové struktury. Pytlík vložil opatrně do škvíry mezi balvanem a kamenným podkladem. Vytáhl pak stuhu ze svých podvlékaček, kterou k pytlíku připevnil. Přitom prohodil na vysvětlenou:
„To je třaskavina, nazvaná po svém vynálezci TRINITROSKŘIVÁNKOL, přátelé. Až zapálím doutnák, bude radno zmizet tamhle do té postranní chodbičky.“

Tak se také stalo. Sirka hlasitě prskla a podvlékačková tkanice, napuštěná zřejmě různými esencemi, vzplanula čmoudivým plamenem.
Všichni prchali co nejdále z dosahu očekávaného výbuchu.

Když byli všichni ukryti v postranní chodbě, zalomcovala děsivá rána podzemím. Rachot balvanu věstil, že TRINITROSKŘIVÁNKOL vykonal svoje zhoubné dílo. Vystoupili po chvíli z chodby, v níž se usazoval prach a kouř. Balvan byl skutečně rozmetán na prach a denní světlo prosvěcovalo sem seshora. Hromové HURÁ se ozvalo v podzemí. S rozkoší vdechli jeskyňáři čerstvý vzduch do plic po týdenním pobytu v podzemí. V tom se právě nad nimi ozval skřehotavý hlas:

„A heleme se – oni si tady objevili jeskyni!“ a vzápětí pokračoval:

„To byla moje myšlenka! To jste mi vzali moji myšlenku! Pět kilometrů chodeb ve třech patrech nad sebou, to už jsem dávno věděl. Přišli jste tam, doufám, na kosti nosorožce a mamuta. Jestli ne, tak se pro ně vraťte, jsou právě dvěstěpadesát metrů odtud. O téhle jeskyni jsem, pánové, věděl už dávno, ale kdybyste si byli nechali poradit, byl bych vám řekl, jak se do ní dostanete snadněji.“

Ferry, Wabi a ostatní hoši vylezli mezitím zcela ven a shledali, že jsou v trhlině skal právě před Jelínkovým mostem. Nahoře na mostě nestál nikdo jiný než – profesor Císař a vítězně se šklebil.

„Budu si na vás stěžovat, že jste mi ukradli moji myšlenku,“ vedl dále svou a poskakoval sem a tam jako rozzlobený čertík.

„Vaše myšlenka k nám, bohužel, nepronikla,“ řekl mu Ferry suše, „a mrzí nás, že jsme objevili jeskyni, aniž jsme se s vámi poradili, jak ji máme objevit.“

„Třicet let chodím po Českém krasu!“ zvolal Dr. Císař. „Tohle byl můj nápad.“

„Nápad je jiskrou,“ poznamenal Wabi, „ale prach někdy bývá zvlhlý.“

Nevšímajíce si pak již povykování pobouřeného badatele, poklekli jeskyňáři na zem a v posvátném rozechvění zapěli jeskyňářskou hymnu:

Již opět ze skal zaznívá
jeskyní tajemné zvání:
tu každý chop se kopáče
a měj se ku hrabání!
V karbidky sporém plameni
hrabeme bláto v jeskyni –
tak káže skalin duch,
Zdař Bůh, zdař Bůh, zdař Bůh!

Spěcháme s myslí veselou
do tajemné podzemní říše,
nic náladu nám nezkazí,
že lezeme po břiše.
Zní v tajůplném podzemí
vzdechy a táhlé chropění
a karbidu ční puch –
Zdař Bůh, zdař Bůh, zdař Bůh!

A když pak večer z jeskyně
zvětšelé stíny se plouží,
těla jim šrámy pokrytá,
po nových útrapách touží:
byť slabá jiskra života
se v těle našem mihotá –
v nás bouří jeskyň duch!
Zdař Bůh, zdař Bůh, zdař Bůh!

Když velebné zvuky posvátné písně dozněly, otřel Ferry oči, zvlhlé dojetím a obrátil se ke svým druhům:

„Přátelé! Děkujeme Duchu skalin za to, že jsme mohli prožít tento okamžik. Učinili jsme objev, jedinečný v epoše krasového bádání, který se směle může postaviti vedle Kovaříkových výzkumů v Podolském krasu nebo vedle hrdinných terénních prací firmy Sieger a Vojta. Uvažte jen, jak překvapeni a rozradostněni budou naši kolegové až ve středu u Šrytrů budeme referovat o svých objevech.“

Po jeho slovech propukli jeskyňáři v jásot. Krátce na to se skupina dala na pochod, zatímco Dr. Císař na ně zdáli pokřikoval:

„Máte to marný! Hned zítra si jdu stěžovat!“

 

Pokračování dobrodružství chrabrých jeskyňářů naleznete v příštím čísle eSpelea.