Mladší generaci výzkumníků a průzkumníků krasu a jeskyní pravděpodobně jméno Andreje Kranjce mnoho neříká, nicméně střední a starší generaci ano a to nejen proto, že Andrej byl přítelem a nadšeným příznivcem československých a později českých a slovenských jeskyňářů i výzkumníků krasu. Bylo to takříkajíc v tradici slovinských kolegů minimálně již od roku 1965, data založení Mezinárodní speleologické unie (UIS), ale pravděpodobně již dříve, od počátku 60. let 20. století, kdy příležitostně bylo možno vycestovat do bývalé Jugoslávie (detaily by k tomu určitě kvalifikovaně podali pánové František Skřivánek a Zdeněk Březina, neb moje paměť tak daleko nesahá byv žákem základní školy).

Andrej se narodil v listopadu 1943 v Lublani. Po absolvování gymnázia studoval geogra威而鋼
fii doplněnou o archeologii na Lublaňské univerzitě, kde graduoval roku 1971, diplomovou práci obhájil roku 1977 a doktorát roku 1987 (doktor znanosti), školitelem byl akademik prof. dr. Ivan Gams, další ze slovinských titánů krasové vědy. Nicméně Andrej měl na „mentory“ štěstí již od střední školy (Dušan Novak, Jože Bole, Boštjan Kiauta). Od roku 1972 se specializoval na karsologii a speleologii, ale již při studiu roku 1966 začal pracovat v Ústavu pro výzkum krasu (Inštitut raziskovanja krasa, IZRK) Slovinské akademie věd a umění (SAZU) v Postojné, dnes součásti Vědecko-výzkumného centra SAZU (Znanstvenoraziskovalni center, ZRC). Zde vytrval do roku 2010, kdy odešel do důchodu.

V letech 1988 až 1995 byl vedoucím IZRK (ústav nemá právní subjektivitu, je součástí ZRC, proto nebyl ředitelem). Habilitoval se v oboru fyzické geografie roku 1996 a až do roku 2000 na Lublaňské univerzitě vyučoval krasovou geografii. V roce 2001 spoluzaložil postgraduální školu krasových studií na Univerzitě Koper, která byla později (2003) přesunuta na Polytechniku v Nové Gorici (později Univerzita v Nové Gorici) a kde působil jako ředitel doktorského programu karsologie, dnes katedry pod patronací UNESCO (UNESCO Chair of Karstology) i jeho zásluhou. Zde získal titul řádného profesora (2008). Roku 1995 byl zvolen dopisujícím členem 4. třídy SAZU (přírodní vědy), v roce 2001 pak řádným členem (akademikem). V letech 2008 až 2014 působil jako ústřední tajemník SAZU a mezi lety 2014 a 2017 byl jedno funkční období viceprezidentem SAZU.

Andrej Kranjc (vpravo), Maja Kranjc (uprostřed) a Pavel Bosák (vlevo) na oslavě založení Mezinárodní speleologické unie v červnu 2015 v Postojné (foto Igor Harna).

Mezi speleologickou a karsologickou obcí se Andrej asi nejvíce zapsal založením a organizováním Mezinárodních karsologických škol – Klasický kras. První ročník se konal na podzim roku 1993 v Lipici, většina ostatních ročníků (až na jednotlivé výjimky) se odbývala v Postojné. Krasová škola, jak se jí posléze začalo říkat, byla organizována na půdorysu Speleologických škol, tzv. Puliniad v Polsku (1975–2007), a primárně měla sloužit k předávání nejnovějších znalostí studentům, nicméně se v průběhu času stala spíše konferencí či workshopem a to dosti prestižním. Dopolední přednáškové cykly jsou doplněny odpolední exkurzí a jednou až dvěma celodenními exkurzemi tematicky orientovanými podle aktuálního zaměření školy.
Andrej rovněž pozvedl úroveň časopisu Acta Carsologica z regionální tiskoviny na mezinárodně uznávané médium s impaktním faktorem; od roku 1993 byl jejím vedoucím redaktorem a posléze členem exekutivní redakční rady. Podle různých databází je Andrej autorem nebo spoluautorem více než 1 000 textů, od knih, přes kapitoly v nich, odborné statě, hesla v encyklopediích a krátká sdělení, až po výzkumné zprávy. Andrej měl široké spektrum odborných zájmů – znám byl především historickými výzkumy rozvoje bádání krasu a jeskyní a to nejen ve Slovinsku a tzv. Klasickém krasu, ale i zásadními studiemi o původu a významu slova kras. Zabýval se ale i krasovou hydrologií (mj. editoval monografii o použití stopovačů v krasu); známá je jeho doktorská disertace týkající se vlastností sedimentů přinášených řekou Reka do ponorného systému Škocjanských jeskyní. Nicméně častým tématem jeho výzkumů a publikací byly změny krasové krajiny působením civilizačních jevů a na toto téma organizoval četné konference (zvané Člověk a kras) nebo se na jejich organizování spolupodílel.

Andrej intenzívně pracoval v Mezinárodní geografické unii, zde, v komisích zabývajících se krasem, založil tradici vydávání Anotované bibliografie členů komise. Podílel se na práci historické komise při UIS, zejména skupiny zvané ALCADI (Alps, Carpathians, Dinarides) zkoumající historii speleologie tohoto regionu a jeho přímého předpolí, včetně Moravského krasu (jedno takové symposium jsme hostili roku 2004 u Macochy). Působil ale v celé řadě dalších domácích i mezinárodních vládních i nevládních organizacích zaměřených na ochranu životního prostředí a interakci krajina/civilizace (např. v rámci IUCN, WCPA, Slovinské národní komise pro UNESCO) i v souvislosti s jeho členstvím v předsednictvu SAZU. Pro svůj široký záběr byl často zván ku přednáškám a expertízám, navštívil většinu kontinentů i v rámci cest poznávacích či při účasti na různých akcích. Slabost měl pro Francii nejen proto, že v roce 1972 zde trávil studijní pobyt (výzkumná laboratoř v Moulis, velmi prestižní pracoviště) a zde se plně přeorientoval na výzkum krasu a jeskyní.

Andrej byl nositelem řady ocenění, které odrážely široké spektrum jeho zájmů, např. stříbrné a zlaté medaile Asociace slovinských geografů, Chevalier dans l’Ordre des Palmes Académiques. Byl rovněž čestným členem National Speleological Society, USA.

Andreje jsem prvně potkal na Speleologické škole v Polsku; ve kterém roce již nevím, nicméně určitě to bude vědět Andrzej Tyc ze Sosnowce, který s péčí vlastní hýčká všechny dokumenty týkající se Puliniad. Ale zcela jistě Andreje doprovázela jeho dynamická manželka Maja, nepochybně s nezbytnou cigaretou v prstech. Oba jsem je pak často potkával od roku 1993, kdy jsem se účastnil Krasových škol a zejména od roku 1997, kdy jsme začali spolupracovat s IZRK na tématech výzkumu krasových sedimentů ve Slovinsku; Maja byla zaměstnána až do penzionování jako knihovnice IZRK. Naposledy jsem Andreje viděl při jedné z návštěv roku 2019, před virovou pohromou. Nicméně jsme si nepravidelně dopisovali, naposledy těsně po letošním Novém roce, kdy z korespondence bylo jasné, že se jeho čas krátí…ale jeho konec přišel rychleji, než bych si přál.

Doplňkové zdroje: webové stránky European Academies Science Advisory Council a Slovinské akademie věd a umění.

Pavel Bosák