Michal Cimbál Hejna (ZO 1-02 Tetín)

Ve dnech 9.–11. 9. proběhl ve španělském Burgosu jako součást jedenáctého španělského speleokongresu také čtrnáctý ročník EuroSpeleo Fora. EuroSpeleo se mělo původně konat už v roce 2020, ale kvůli covidové situaci bylo dvakrát odloženo. Potřetí už ho pořadatelé odkládat nechtěli, a tak se uskutečnilo i při vědomí toho, že se koná necelé dva měsíce po Mezinárodním kongresu UIS. Nutno konstatovat, že se to výrazně podepsalo na účasti. Na druhou stranu – většina ze zhruba 120 účastníků se shodla na tom, že se jednalo o podařenou akci.
Součástí EuroSpelea byly i exkurze do okolních oblastí, resp. jeskyní Ojo Guareña, Fuentemolinos a Atapuerca.

Ojo Guareña
Exkurze do Ojo Guareña se vyznačovala tím, že se ji nezúčastnil nikdo, kdo by uměl zároveň anglicky i španělsky. Bezprostřední pocit z exkurze byl tedy takový, že jsme jeli hodinu a půl autobusem, abychom se prošli tři kilometry horizontální jeskyní téměř bez krápníkové výzdoby. Prohlídka, která by se za normálních okolností dala zvládnout asi za čtyřicet minut, trvala díky nekonečným debatám skoro tři hodiny. Zpočátku se naše nešpanělská skupina bavila pozorováním půvabné průvodkyně a jejího temperamentního rozhazování rukama (už chybělo pouze, aby na konci každé zastávky prohlásila: „Ovšem, je to jenom pověst,“), ale i to se časem omrzelo. Z celé jeskyně mi tak utkvělo hlavně to, že v ní je přísný zákaz fotografování, asi proto, aby se na veřejnost nedostalo, jak je nudná. Nějakou stopu ve mně také zanechalo, jak nám na jednom místě ukazovali zalaminovanou fotografii kostí, prý člověka z doby bronzové, který byl v jeskyni nalezený. Za vrchol exkurze ovšem považuji fialový koberec rozkvetlého šafránu u parkoviště.

Foto 1 Jeskyně Ojo Guareña a její 54 m vysoký vodopád (foto A. V. Fernandez – Grupo espeleologico Edelweiss)

Až večer jsem se dozvěděl, co že jsme to vlastně viděli. Navštívili jsme pouze dva vchody a jednu část jeskyně, která jinak tvoří systém mnoha vchodů a chodeb v šesti výškových úrovních, jenž je se svými více než 110 km chodeb čtvrtým nejdelším jeskynním systémem ve Španělsku a v celosvětovém pořadí se pohybuje někde kolem 25. místa. Dlouhou dobu se však jednalo o nejdelší jeskyni Španělska a pro mnoho španělských jeskyňářů má podobně kultovní význam jako u nás Amatérská jeskyně.

Významná je i z archeologického hlediska. Během širokého časového spektra zde zanechali naši předchůdci mnoho stop. Nálezy začínají 70 000 let starými kamennými nástroji mousterianské kultury, přes 10 000 let staré jeskynní malby až po otisky bosých nohou, datované na základě uhlíků z pochodní do období 15 600 a 3 600 let před současností. Další pozůstatky v podobě četných maleb a již zmíněných kosterních nálezů pochází z přelomu mladší doby kamenné a doby bronzové.

Součástí Ojo Guareña je i dóm s poustevnou svatého Bernabea, která je považována za jednu z nejkrásnějších ve Španělsku. Poustevnu zdobí malby z roku 1705. Vyprávějí o mučednické smrti, kterou utrpěl svatý Tirso, a také o zázracích, které způsobil. Svatého Tirsa najdeme i na dřevěné soše, údajně z 13. století, která dominuje hlavnímu oltáři poustevny. Poustevna byla nejprve pod jeho patronací a patronát svatého Bernabea byl přidán až v 18. století. Součástí Ojo Guareña je i podzemní řeka a 54 m vysoký vodopád či desítky metrů dlouhé a široké dómy.
Fajn, chápu, že to je zajímavé a významné místo, ale aspoň něco z toho nám mohli ukázat.

Foto 2 Jeskyně Ojo Guareña (foto A. V. Fernandez – Grupo espeleologico Edelweiss)

Fuentemolinos
Jeskyně Fuentemolinos je natolik impresivní, že je jí věnován samostatný článek. Zastavme se tedy u druhé zajímavosti malého údolí jižně od městečka Puras de Villafranca. Mezi lety 1799 a 1965 zde byly těženy oxidy manganu, které se vyskytují jako výplně tektonických poruch a krasových kapes.

Mangan byl používán hlavně jako přísada do ocele (své uplatnění našel například při výrobě ocelových plátů pro Titanic). Dnes zde najdeme muzeum a dvě zpřístupněné štoly, k jejichž návštěvě je ovšem nutná předchozí rezervace. Pozůstatků po těžbě se ovšem v údolí nalézá více a jedna pěkná stará štola je schovaná v křoví kousek pod vchodem do jeskyně Fuentemolinos. Část štoly má dokonce přírodní charakter a náleží pravděpodobně do stejného jeskynního systému.

Foto 3 Bývalá úpravna a povrchová dobývka oxidů manganu poblíž Puras de Villafranca (foto M. Hejna)

Atapuerca
Atapuerca, ležící asi 15 km východně od Burgosu, je významné archeologické naleziště, zapsané v roce 2000 jako součást Světového dědictví UNESCO. Proč? Začněme trochu zeširoka. Ačkoliv průmyslová revoluce začala v Anglii již ve druhé polovině 18. století, v některých částech Španělska se začala naplno projevovat až v druhé polovině 19. století. Koncem 19. století přestaly baskickým železárnám a ocelárnám dostačovat lokální zásoby železa a uhlí a mnohé soukromé společnosti začaly stavět železniční trati spojující průmyslová centra se vzdálenými ložisky nerostných surovin. V roce 1901 byla dokončena železniční trať, která se mimo jiné zakousla zhruba 500 m dlouhým a až 20 m hlubokým zářezem do křídových vápenců poblíž městečka Atapuerca. Zářez odkryl mnoho jeskyní a kapes, z nichž bylo již tehdy vyplavováno, bez zájmu dělníků, velké množství kostí a kamenných nástrojů. Ke smůle investorů, ale k pozdější radosti archeologů železnice zkrachovala už někdy kolem roku 1910. První systematický archeologický výzkum zde proběhl v roce 1964 a od té doby probíhá s krátkými přestávkami dodnes.

Nejstarší nálezy byly odkryty v roce 2008, kdy vědci objevili spodní čelist člověka rodu Homo antecessor a 32 pazourkových nástrojů, datovaných do období před 1,2 mil. let. Jedná se dosud o nejstarší lidské pozůstatky v Evropě. Soubory nálezů pak pokračují přes druhy Homo heidelbergensis, Homo neanderthalensis až po Homo sapiens. Pravěké osídlení se však nevázalo pouze na oblast pozdějšího železničního zářezu. Archeologické a paleontologické nálezy poskytlo i mnoho jeskyní v okolí. Naleziště je zpřístupněno pro veřejnost, ale je nutné se nejdříve objednat.

Foto 4 Část významného archeologického naleziště Atapuerca (foto A. Gessert)

Museo de la Evolución de Humana
Po přečtení předchozí kapitoly asi nepřekvapí, že bylo v roce 2010 otevřeno v Burgosu muzeum lidské evoluce. Jeho tvůrci pojali stavbu opravdu velkoryse. Jedná se o rozsáhlou čtyřpodlažní, převážně prosklenou budovu, která získala více než čtyřicet architektonických cen.

V muzeu najde návštěvník model zádi lodi HMS Beagle, na které podnikl Charles Darwin cestu kolem světa. Model byl postaven v měřítku 1 : 1, takže je možné udělat si názornou představu, v jak stísněném prostoru se Darwin podstatnou část své pětileté plavby pohyboval. Další rozměrnou expozicí je model části profilu naleziště Atapuerca. Jinak zde bylo vybudováno více než 25 velkoformátových projekcí, několik kruhových projekcí a nepřeberné množství monitorů. Nejatraktivnější částí muzea (tedy aspoň pro mě) je expozice s modely deseti druhů našich předků v životní velikosti. Výstavka je genderově mírně nevyvážená, neboť mezi deseti modely najdeme osm samců a pouze dvě samice, a to ještě starých druhů Australopithecus africanus a Homo georgicus. Staromilce pak nepotěší, že všechny ostatní trojrozměrné exponáty by se souhrnně vešly do obývacího pokoje panelového domu. Naštěstí jsou mezi nimi i nejvýznamnější nálezy z Atapuercy.