Michal Cimbál Hejna (ZO 1-02 Tetín)

Český kras letos oslavil dvě významná výročí. Připomínáme si jednak 50 let od vyhlášení CHKO Český kras, jednak 100 let od doby, kdy se díky Jaroslavu Petrbokovi (Petrbok 1922) poprvé objevilo v literatuře označení Český kras. Stalo se tak v článku Z VÝZKUMU ČESKÉHO KRASU, otištěném v časopise Krása našeho domova. Originální název psaný velkými písmeny neponechávám náhodou. Dnes běžně uváděné pojmenování „Český kras“ ještě nebylo ustáleno a Petrbok používá v tomto, resp. i v dalších článcích také varianty „český Kras“ či „Český Kras“ (Petrbok 1956). A aby nebylo těch zmatků málo, užívá Petrbok z počátku toto označení pro všechna krasová území v Čechách.

Odkaz na Petrbokův článek se objevuje v mnoha článcích a publikacích, ale nikde ještě nebyl přetištěn v plném znění. K výročí sta let od prvního otištění přináším níže jeho plný přepis.

JAR. PETRBOK: Z VÝZKUMU ČESKÉHO KRASU
Dodatek k článku dra Axamita v minulém čísle

Již jediný pohled na vápencový terén po „Kotýsi“ a „Zlatém koni“ (ten 66 m nad mořem, což je proti Suchomasteckému potoku na „Křížatce“ 201 m nad krajinou) přesvědčuje, že zde je území typu krasového. Vápence patří devonskému útvaru a to etáži: f.

Již dříve Břetislav Jelínek a nyní Dr. Axamit věnovali svou pozornost nádherně zachovalým praehistorickým valům, jejichž reservace je skutečně nutností bezpodmínečnou, neboť terén sám vyžaduje téhož z několika důvodů.

Český Kras byl skutečně o svoje nečetné partie tak ochuzen, že zbývá tu jenom několik posledních dokladů.

Co stalo se s „Turskými Maštalemi“ pod Tetínem, řekl jsem již jinde a témuž osudu propadla by za nedlouho i tato část českého Krasu.

„Brána“ povstala propadnutím stropu jeskyně. Kdyby kamenného materiálu bývalo více, byl by tu pěkný doklad t. zv. závrtu. Je to již jen jediný zachovaný případ v Čechách ve vápenci devonském a právě proto má být zachován.

Pro reservaci mluví však jednak i scenerie západního srázu Kotýse, kde vedle několika – snad jen mělkých skalních dutin – snad i k větším jeskyním, dosud neznámým vedoucích, je mohutná skalní trhlina, klenutá přirozeným přechodem, tedy – mostem.

Jedinečnost tohoto úkazu, geologicky i krajinářsky tak zajímavého, a bezprostřední souvislost jeho s velecennými (a dosud úplně neprobádanými) valy praehistorickými i krasovitou „branou“ dříve uvedenou, vybízejí přímo za znárodnění, t. j. reservaci tohoto terénu, který je tak současně i demonstračním materiálem nejen vysokoškolským, ale i vyučovacím v nejširším smyslu vůbec.

Zároveň bizarní kolmost skalních stěn zvyšuje zajímavost tohoto terénu. Reservace sama začínala by při nejmenším u skalního úžlabí, kde končí krajní val praehistorický.

Ostatně, nežli k definitivnímu návrhu rozsahu reservace dojde, ať sejde se archeolog, geograf a geolog a určí, co skutečně zůstati zde neporušeno musí!

B. Jinak je terén kryt (holocaenní) rudou hlinou, která není sice vrstvou nejmladší (tou je ornice, zřetelná dole na úbočí), ale je úplně analogická rudé (holocaenní) hlíně balkánského (jadranského) Krasu.

Také ji nacházíme ve skulinách mezi kameny, a také ona netvořila zde nikdy vysoký kompaktní, všekrycí povrch.

Vznikala výlučně činností porostu. Kde tento bujný, je i hlíny více; kde člověk z takové pastviny udělal si neohražená pole, při prvním lijáku byla ovšem spláchnuta, neboť nebylo kořenů, které by si ji držely a nebylo ostrých listů trávy, o které by se útočné kapky vody rozřezávaly.

Na západním svahu je místy i velejemná prachová hlína sinterická a na jednom místě je odkryt nádherný profil pevného sintru s přebohatou faunou měkkýšů (holoacenních) a rostlin.

Jen tu a tam zachovalo se trochu plistocaenní spraši s typickými ulitami: Pupa muscorum a Succinea oblonga.

Rudá hlína (na Tetíně vůbec není) – zase v úplné shodnosti s rudou hlínou balkánského Krasu – obsahuje množství conchylií měkkýšů nyní (a nedávno) žijících, kteří zde tvoří ovšem faunu dokonale suchomilnou.

Z toho dá se také souditi o trvalé suchopárnosti tohoto terénu přes geologické období rudé hlíny od spraše až po dnešní den.

Na svazích, kde zachytily se keře (případně stromy), je ornice, která naproti tomu obsahuje zase měkkýše vlhkomilné (Clausilia a p.). Zde nastíním tedy profil nejmladších vrstev, neboť jsou zřetelny v lomu a podlehnou brzo zničení:

Ornice: 1–2 dm. (Zde v lomu bez conchylií. Na lesnatém svahu s měkkýši vlhkomilnými (Clausilia aj.).

Rudá hlína: až ½ m. Conchylie suchomilných měkkýšů: Xerophila oboria, Tachaea austriaca, Pupa muscorum, frumentum et doliolum.

Plistocaen: spraš údolní: až ½ m. Conchylie typicky sprašové: Pupa muscorum, Succinea oblonga.

Okrové hlíny. Ve skalních trhlinách (stejně jako např. na Tetíně) jsou žluté hlíny, jejichž stratigrafickou chronologii jsem dosud jednak pro naprostý nedostatek fosilií (z Tetína mám jen Helix fruticum) i vrstevního pokryvu provésti nemohl. Jistě, že není bez souvislosti s hlinami jeskynními, což rozřešeno bude pracemi pozdějšími.

Literatura:
Petrbok J. (1922): Z výzkumu Českého Krasu. – Krása našeho domova, 3: 40–41. Svaz českých spolků okrašlovacích v království Českém. Praha.
Petrbok J. (1956): Český kras ve výzkumu do roku 1950. – Anthropozoikum, 5: 9-46. Praha.