Bohuslav Kocour Koutecký

Bezpečnostní směrnice ČSS nám říká, že zajištění osob proti pádu se důrazně doporučuje všude tam, kde reálně hrozí nebezpečí vážného úrazu. Otázky kolem jištění vystoupily do popředí zejména po hromadném úrazu v jeskyni Lopač (26. 11. 2016) a následném soudním řešení této kauzy. Proto považuji za vhodné shrnout současné poznatky a zkušenosti v tomto oboru a poskytnout tyto informace všem, kteří je mohou využít.

Zajištění proti pádu známe především z horolezectví. Lezec je jištěn spolulezcem, který jeho případný pád zachytí. Metody a materiál se v průběhu času vyvíjely, pro lezení v horách, na skalách i na cvičných stěnách dnes máme různé způsoby jištění, rozmanité pomůcky a spoustu zkušeností, které jsou praxí prověřeny a svůj účel proto velmi dobře plní. Zdálo by se proto, že není zapotřebí pro jeskyně něco dalšího vymýšlet, stačí tyto metody převzít a uplatnit ve speleologii. Praxe však jasně ukazuje, že tak jednoduché to není. Horolezectví a speleologie jsou dvě naprosto rozdílné činnosti, přestože mají spoustu společných prvků (pohyb v nebezpečném vertikálním prostředí, lana, karabiny apod.).

V horolezectví jde především o hodnotu sportovního výkonu, která je tím vyšší, čím méně umělých prostředků k zajištění lezce použijeme, dále se hodnotí i čas a styl výstupu. Lano slouží téměř výhradně k jištění a případně i ke slanění lezce po dokončení výstupu.

Speleologie je naopak činností, při které sportovní výkony nejsou na prvním místě. V naprosté většině jde o zkoumání podzemních prostor a lano je zde prostředkem k přístupu do podzemí, po němž se slaní dolů a pak zase vystoupí. Pokud se zde používá také k jištění, je to za zcela jiných podmínek než v horách nebo na skalách. Pro zdolávání svislých částí jeskyní vznikala přibližně od 60. let 20. století jednolanová technika, která žádné další jištění nevyžaduje a při dodržení jejích zásad je dostatečně bezpečná.

Jištění v jeskyních je však někdy nezbytné, zvláště při překonávání vertikálních úseků a všude tam, kde hrozí nebezpečí pádu. Rozhodnutí, zda je v daném případě potřeba jistit, záleží na více okolnostech. Svou roli zde hrají individuální schopnosti a zkušenosti lezce. Zdatný jeskyňář přeleze konkrétní místo bezpečně i bez jištění, zatímco nezkušený nebo indisponovaný člověk totéž bez jištění nezvládne. Do hry vstupují i další faktory jako voda, bláto, nestabilita a lámavost skal apod., u umělých pomůcek (žebříky, umělé stupy atd.) pak také jejich exponovanost a technický stav. Obecně platí, že pokud máme byť i malou pochybnost, zda úsek zvládneme bez jištění, je to signál, že jištění zde bude potřebné. Lezení v objektivně nebezpečném terénu pod tlakem stresu a strachu prudce zvyšuje pravděpodobnost vzniku různých chyb vedoucích k úrazu.

Ve speleologii se vyskytují i činnosti, které jsou velmi blízké horolezeckým výstupům. Patří sem například výstup po skále do skalního okna ve stěně jeskyně, výstup do jeskynního komína, vodorovný traverz skalní stěnou za účelem překonání jezer nebo jiných překážek. Postupové jištění lezce je pak obdobné jako na skalách. Rozdílné bude hlavně v umisťování bodů postupového jištění, které závisí na charakteru stěn jeskyně a většinou se výrazně liší od jištění na skalách na povrchu.

Zásadní rozdíl je však ve výběru materiálu a lezeckých pomůcek. Hlavním problémem je zde všudypřítomné jeskynní bláto. Často dochází k ucpávání pohyblivých částí lezeckých pomůcek, které tím ztrácejí svou funkčnost. Bláto navíc obsahuje zrnka písku a drobné krystalky různých nerostů. Zablácené lano má pak podobné vlastnosti jako šmirglový papír. V důsledku toho dochází k velmi rychlému opotřebení lezeckého materiálu, na místech styku lana s kovem dochází k probroušení, zejména pokud je lano zatížené. Výrobky z lehkých slitin lze takto zcela zničit i za jedinou akci, ocelové součásti jsou odolnější, ale abrazí rovněž trpí. Úbytkem materiálu vznikají na lezeckých pomůckách ostré hrany, které pak mohou vážně poškodit lano. Proto je nezbytné v jeskyních používat výhradně pomůcky, které jsou na to vhodné a osvědčené a i tak počítat s jejich kratší životností než při stejné činnosti na povrchu. Doporučuje se také pravidelná kontrola stavu těchto pomůcek.

V našich jeskyních, které jsou častěji navštěvované, bývají obvykle vertikální stupně vybaveny žebříky. Dříve se používaly lankové žebříky, lezení po nich bylo obtížné a namáhavé, takže zejména na úsecích delších než 10–15 m bylo jištění téměř samozřejmé. Dnes jsou zde převážně umístěny pevné kovové žebříky. Pokud se jedná o krátké (cca do 5 m) a zároveň částečně šikmé žebříky, jištění většinou nebude zapotřebí. V případě dlouhých a především svislých žebříků je však již třeba dobře zvážit, zda sestup a výstup bez jištění je dostatečně bezpečný. Záleží to na mnoha okolnostech. V úzkých a klikatých místech bývá žebřík umístěn tak, jak to rozměry jeskyně dovolují, lezení po něm je pak nekomfortní, čemuž se však v takových podmínkách nelze vyhnout. Významné jsou zejména vlastnosti konkrétního žebříku. Některé žebříky jsou pohodlné a tím bezpečné i při větší délce, existují však také žebříky, které byly vyrobeny a instalovány bez potřebných technických znalostí. Mají nevhodnou šířku, nesprávně zvolenou vzdálenost příček, často jsou příliš těsně u stěny, takže za nimi není dostatek místa pro nohu, případně jsou nedostatečně upevněny a při lezení se rozhoupají. Lze se setkat i se špatným technickým stavem žebříků, zejména se silnou korozí nosných částí nebo kotevních prvků. Pohyb po takovýchto žebřících bez jištění je pak značně riskantní.

Bezpečnost lezení po žebříku je kromě toho ovlivněna i samotným lezcem. Zkušený lezec v dobré kondici zvládne v pohodě vylézt i žebřík, který je pro méně zdatného lezce již nebezpečný. Ovšem v případě, že jsme velmi unaveni po dlouhé a namáhavé akci nebo vynášíme těžký nebo objemný materiál, je nejištěné lezení po žebříku riskantní i pro jinak zdatné jeskyňáře. Stalo se mi, že jsem vynášeným břemenem zachytil o stěnu, ztratil rovnováhu a jen s velkým štěstím jsem se na žebříku udržel. Dlouhé žebříky v našich jeskyních, které běžně zdoláváme bez jištění, byly našimi zahraničními kolegy často prohlašovány za nebezpečné, setkal jsem se i s tím, že se na nich jistili, přestože šlo o zkušené a zdatné speleology.

Jištění osob na žebřících je podstatně složitější, než se na první pohled zdá. V průmyslových objektech bývají žebříky vybaveny ochrannými koši složenými z příčných, vzájemně propojených obručí. Toto řešení navozuje pocit bezpečí a umožňuje odpočinek opřením zády. Naproti tomu poskytuje nižší stupeň bezpečnosti než jištění lanem. Ochranná konstrukce sice zabrání zcela volnému pádu při uklouznutí, úraz však plně nevylučuje. Velkou výhodou je možnost pohybu více lidí nahoru i dolů bez používání lana a sedáků, což akci výrazně urychluje. V jeskyních se tato metoda používá jen zřídka pro svou technickou a finanční náročnost. V Moravském krasu se s tímto jištěním můžeme setkat v Rudickém propadání, v jeskynním systému Starý hrad na Slovensku jsou takto velmi dobře zajištěny trvale instalované lankové žebříky.

Vstupní šachtice některých jeskyní jsou vyztuženy skružemi, na nichž je obvykle zavěšen žebřík. Pokud je průměr otvoru kolem 80 cm, je možné se při lezení po žebříku kdykoliv zastavit a opřením zády o skruže získat stabilní polohu a zcela uvolnit ruce. Vzniká tak pocit, že při lezení je zde lezec jištěn proti pádu, neboť se může opřením zastavit. Důrazně varuji před tímto klamným dojmem. Třikrát jsem byl přímým svědkem toho, že lezec uklouzl na žebříku, proletěl skružemi a dopadl až na dno pod nimi, dvakrát bez vážnějších následků, jednou se zlomeninou pánve a ruky. O dalších podobných případech jsem slyšel. Podivoval jsem se tomu, že se jim nepodařilo pád zabrzdit opřením o stěnu. Vše jsem pochopil poté, co se totéž přihodilo mně osobně. Při výstupu po svislém žebříku ve skružích o světlosti 80 cm mně nečekaně sklouzla noha z příčky. Mé gumáky měly silně sešlapaný vzorek, na příčku jsem šlápl jen špičkou boty a to v okamžiku, kdy jsem právě rukou přehmatával na další příčku. Pod sebou jsem měl zavěšený vak s materiálem, nebyl nijak těžký, cca kolem 10 kg. Následoval okamžitý pád, který jsem asi po 3 m zastavil silným stiskem obou bočnic žebříku rukama. Tím jsem si prakticky vyzkoušel, že zastavit již rozjetý neočekávaný pád opřením o skruže nejde buď vůbec nebo jen výjimečně. Osoba bez dostatečné síly v rukou a bez bleskové reakce by tento pád nemohla zastavit. Nicméně jsem při jedné exkurzi dětí do jeskyně zachytil pád asi desetiletého hocha, který uklouzl na žebříku asi metr nade mnou. Zásadní rozdíl byl však v tom, že šlo o dítě o hmotnosti kolem 40 kg, byl jsem na to připraven a i ta jedna sekunda stačila k tomu, abych zareagoval a opřel se zády o skruž.

Pro jištění osob na žebříku by mělo být použito dynamické lano, praxe však prokázala, že i statické lano (typ A, certifikované podle normy EN 1891) svůj účel plnilo. Pád lezce na žebříku je spíše jen vyvěšením do lana, kdy pádový faktor (délka pádu dělená délkou lana, které pád zachytilo) je minimální a tím i rázová síla působící na jisticí body je nesrovnatelně nižší než při pádu lezce na skále. Je však samozřejmé, že všechny body celého jisticího řetězce – od úvazku přes propojení s jisticím prostředkem až po ukotvení lana – musí být pro tento účel plně vyhovující. V jeskyních používáme převážně buď jištění průběžným lanem nebo individuální jištění každé osoby pomocí lana shora.

Pro jištění průběžným lanem musí být každý lezec vybaven vhodným postrojem, který je propojen s pohyblivým zachycovačem pádu. Toto propojení musí být vždy provedeno pomocí prostředků s odpovídající pevností. Jeho délku volíme tak, aby vyhovovala rozměrům lezce, zejména tak, abychom na něj vždy snadno dosáhli. Většinou se lépe osvědčuje propojení kratší, při příliš dlouhém propojení mohou vznikat potíže s posouváním zachycovače, který se může občas na laně zachytit, neboť ne vždy se pohybuje po laně stejně rychle jako lezec. Sestavu je nutno vždy dobře vyzkoušet.

Před vstupem na žebřík zapne lezec svůj zachycovač pádu do lana, které je zavěšeno vedle žebříku. Lano musí být vedeno tak, aby nebránilo v postupu po žebříku a umožnovalo snadnou manipulaci s jisticími prostředky. Zachycovač pádu pak jde současně s lezcem nahoru i dolů. V jeskyních, kam se leze častěji, je vhodné k žebříku zavěsit lano trvale a ukotvit jej nahoře i dole, případně dolní konec alespoň trochu zatížit, aby při výstupu v zachycovači prokluzovalo. První lezec skupiny pak jen zrakem kontroluje, zda je vše v pořádku. Tímto způsobem byly před několika lety vystrojeny některé jeskyně v Moravském krasu, kde se pravidelně odebírají vzorky vody, jako příklad může posloužit závrt Společňák. Protože propast zde není zcela svislá, je lano udržováno v potřebné poloze těsně vlevo od žebříku několika deviacemi. Pro tyto deviace jsou vhodné duralové karabiny s drátěnou západkou, které při trvalém ponechání v jeskyni jsou mnohem méně náchylné ke korozi. Jako zachycovač pádu se zde používá ASAP od firmy Petzl, který se velmi dobře osvědčil.

Pohyblivých zachycovačů pádu je dnes nepřeberné množství, namátkou uvádím jen některé, s nimiž jsem se setkal: Asap, Shunt a Rescuender (výrobce Petzl), Lift a Goblin (Camp), Locker a Back-up (Singing Rock), Monitor (Beal), Easy Move, Easy Acces a Easy Speed (Climbing Technology), Roper (Rock Empire), En Forcer (SafeTec Brasilia), Buddy (DMM Wales). Důležité je, pro jaké použití je zachycovač certifikován, jde zejména o průměr lana a propojení se sedacím úvazkem lezce. Tyto informace, jakož i mnohé další, musí být obsaženy v návodu výrobce a pro uživatele jsou závazné. Doporučuje se vždy návod dobře přečíst, nákup a nácvik použití je vždy dobré konzultovat s kolegy, kteří s tím již mají nějaké zkušenosti. Ne všechny zachycovače pádu jsou vhodné pro využití v jeskyních. Všechny sice spolehlivě zastaví případný pád, ale s některými typy je obtížná manipulace a na různých lanech se mohou chovat zcela odlišně. Zejména při sestupu se na laně zasekávají, je nutné je rukou posouvat, což sestup po žebříku znepříjemňuje. Lezeckými pomůckami se dlouhodobě zabývá Komise pro speleoalpinismus a související aktivity ČSS, která konkrétní dotazy zodpoví a požadované informace v rámci svých možností zprostředkuje.

Výhodou jištění průběžným lanem je to, že každý lezec je nezávislý a jakmile opustí svůj úsek, může ihned nastoupit další lezec na žebřík, čímž se postup větší skupiny výrazně urychlí. Určitou nevýhodou je, že každý musí mít svou kompletní soupravu včetně zachycovače pádu. Setkal jsem se i s tím, že v jeskyni 13 C v Moravském krasu (svislá šachta o hloubce 40 m) bylo fixní lano podél žebříku použito ke slanění, při výstupu nahoru se pak lezci jistili tak, že si zapnuli svůj hrudní blokant (Croll) do tohoto lana a vystupovali po žebříku. I když to takto není zcela košer (blokanty s ozubeným palcem nejsou určeny k zachycení pádu), lezec byl při výstupu zajištěn a při zkušebním odskočení do lana nedošlo k jeho poškození. Pružnost tohoto lana – byť statického – bezpečně pohltila rázovou sílu vyvozenou simulovaným pádem. Při použití této metody je důležité, aby dolní konec lana byl ukotven nebo trochu zatížen, čímž je zajištěn plynulý prokluz lana hrudním blokantem. Naopak se nedoporučuje použít k jištění ruční blokant připnutý karabinou za horní otvory (nad palcem blokantu) do osobní smyčky, který si lezec při výstupu táhne po laně za sebou. Pád v tomto případě je sice zachycen, ale za cenu zničení lana. Názorně nám to bylo předvedeno ve zkušebně firmy Petzl ve Francii. Pád závaží o hmotnosti 80 kg (délka pádu 1 m, pádový faktor 1) zachycený ručním blokantem „Poignée“ způsobil kompletní stržení opletu lana na délce cca 60 cm.

Individuální jištění lezce na žebříku je u nás zřejmě nejčastější. Lezec musí být vybaven vhodným úvazkem, v krajním případě jej lze navázat i přímo do jisticího lana tak, jak se to dříve běžně dělalo. Na jisticím stanovišti nad žebříkem musí být vždy pevné body, k nimž je upoután jistič a použitá jisticí pomůcka. Základním problémem je to, že metody a pomůcky používané k jištění v horách, na skalách nebo cvičné stěně nelze použít k jištění osob na žebříku v jeskyni. Výše zmíněná abraze zabláceným lanem, která způsobuje rychlé zničení kovových pomůcek, je pouze jednou z mnoha potíží. Další problém vzniká tím, že vlivem jeskynního jílu ztuhlé lano jen velmi obtížně prochází jisticími prostředky jako jsou kyblík, Grigri apod. Z téhož důvodu je i jištění pomocí poloviční lodní smyčky prakticky nemožné. Jistit lze pomocí některých typů pohyblivých zachycovačů, když toto jistítko připneme ke vhodně umístěnému kotevnímu bodu nad žebříkem a jistič přidržením zachycovače ve vhodné poloze umožňuje prokluz lana dolů (při sestupu), nebo lano přes jistítko dobírá (při výstupu). Pro tento způsob jištění se zatím nejlépe osvědčil ASAP, lze použít i GOBLIN a ROPER, tyto jisticí prostředky byly úspěšně testovány. Pravděpodobně lze využít i některá další jistítka, což zatím nemáme v praxi vyzkoušeno. Vždy je třeba počítat s tím, že totéž jistítko se bude s různými typy a průměry lan chovat odlišně, důležité je proto praktické ověření.

Velmi dobře funguje klasické jištění přes rameno, k němuž kromě ukotvení jističe na stanovišti nic dalšího nepotřebujeme. Tento způsob běžně používáme pro jištění dětí při exkurzích. Výhodou je také to, že jistič stále citlivě vnímá pohyb lezce, i když na něj přímo nevidí a, může jej v případě potřeby přidržet lanem. Jištění přes rameno je však vhodné jen tehdy, kdy jistič má podstatně větší (nebo nejvýše stejnou) hmotnost než jištěný lezec. Je jasné, že štíhlá dívka, která snadno udrží školáka při uklouznutí na žebříku, stěží zastaví pád stokilového chlapa.

Další úskalí přináší rychlost postupu lezce. Výstup po žebříku je nesrovnatelně rychlejší než lezení po skále, takže jistič nestačí lezce dostatečně rychle dobírat, čímž vzniká nebezpečný průvěs lana nad jištěným. Dobírání ještě navíc komplikuje tuhost lana, které pak nemůže dostatečně rychle procházet přes jisticí mechanismus. Po sestoupení prvního lezce na dno vertikály musí jistič vytáhnout lano nahoru pro jištění dalšího. Vertikála však často není rovná, snadno přitom dojde k zaseknutí konce lana, zvláště je-li na konci uzel a karabina. Ještě více potíží vzniká při výstupu, kdy je třeba hodit lano opět dolů. Konec jisticího lana se často někde zachytí, může také propadnout mezi příčkami žebříku, což se pak někdy zjistí až při výstupu jištěného lezce. Lano lze posílat nahoru i dolů zapnutím jeho koncové karabiny do šňůry napnuté vedle žebříku, to však dobře funguje pouze tehdy, kdy je šachta téměř svislá a šňůra se nikde nedotýká stěny. U šikmých úseků se může stát, že karabina s lanem dolů nedojede a musí být tažena další šňůrou zdola. V jeskyni Spirálka je podél dolního žebříku natažena lanovka na dopravu materiálu, po jejímž ocelovém lanku lze snadno posílat jisticí lano oběma směry.

Pokud chceme jistit sestup posledního člena skupiny, musí jej jistit někdo zdola přes kladku umístěnou nad žebříkem, při výstupu zpět nahoru je první opět jištěn zdola přes tuto kladku. V takovém případě však musíme použít lano o dvojnásobné délce, než je délka žebříku. Jištění každého lezce zvlášť znamená značnou ztrátu času, zejména při větší skupině lidí a dlouhých žebřících. Nevýhodou je i to, že na rozdíl od dob dávno minulých se jištění nenacvičuje, takže značná část jeskyňářů s ním nemá žádné praktické zkušenosti. Nácvik jištění kdysi býval běžnou součástí výcviku lezce, jen místo osoby se zachytával pád pneumatiky od nákladního auta.

Jištění účastníků jsme museli řešit při tzv. zážitkové trase ve Sloupsko-šošůvských jeskyních, která vede do spodního patra mimo normální turistický chodník a jejíž součástí je sestup po 10 m dlouhém žebříku. Správa jeskyní ČR zde zavedla povinné jištění. Původní návrh vybavit každého účastníka exkurze pohyblivým zachycovačem pádu byl opuštěn po prvním praktickém testu. Docházelo k zasekávání zachycovače do lana a dalším problémům. Turista, který s lanem a s lezením nemá žádné zkušenosti, si s tím neumí poradit, vznikaly by tím velké ztráty času a různé další komplikace. Proto bylo zvoleno individuální jištění, které se zde osvědčilo. Dva průvodci mají na starosti skupinu maximálně 10 osob. Každý účastník je vybaven sedacím úvazkem, první průvodce sestoupí pod žebřík, nahoře pak druhý průvodce zapne prvního návštěvníka do lana a jistí jej zachycovačem pádu GOBLIN, upevněném v kotvení nad žebříkem a to tak, že lehkým stiskem blokovacího mechanismu zachycovače rukou umožňuje potřebný prokluz lana. V případě pádu lezce nastane vlivem rychlého prokluzu k zablokování lana, totéž se stane, když průvodce jistítko pustí z ruky. Na dolním konci žebříku průvodce návštěvníka z lana odepne a koncovou karabinu lana zapne na šňůru upevněnou vedle žebříku. Horní průvodce si pak volné lano vytáhne nahoru. Tím, že konec lana běží po napnuté vodicí šňůře, je vyloučeno jeho zaseknutí někde cestou. Stejně tak potom sestoupí všichni účastníci. Při výstupu zpět nahoru pak dolní průvodce zapne do sedáku lezce kromě karabiny s jisticím lanem také konec volné šňůry, kterou si lezec vytáhne s sebou nahoru. Výstup je jištěn shora pouhým dotahováním lana přes ukotvené jistítko, které by se při pohybu lana dolů ihned automaticky zablokovalo. Po odepnutí lezce nad žebříkem zapne horní průvodce koncovou karabinu lana spolu se šňůrou, která přišla s lezcem zdola, do pevné šňůry vedle žebříku. Dolní průvodce si volnou šňůrou stáhne konec lana k sobě, odepne je z vodicí šňůry, zapne do lana dalšího lezce a postup se opakuje. Vše potřebné je zde trvale umístěno, proto pak mohou exkurze probíhat bez nadměrného zdržování.

Jištění na žebřících nabylo na významu po již zmíněné nehodě v jeskyni Lopač, kdy došlo pádem čtyř nejištěných osob ze žebříku k vážným úrazům. Vedoucí této akce byl následně odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody za ublížení na zdraví z nedbalosti, kterého se dopustil tím, že neposkytl účastníkům exkurze jištění na žebříku (viz rozsudek Okresního soudu v Blansku č. j. 14T 260/2017). Kromě toho ještě čelí občanskoprávnímu soudnímu řízení, kde úhrada nákladů léčení a dalších nároků byla vyčíslena zhruba na částku 1,5 milionu Kč. Případem se zabýval v odvolacím řízení Krajský soud v Brně, který odvolání zamítl, dále pak Nejvyšší soud a Ústavní soud. Podrobnosti o této kauze jsou v e-Speleu č. 1/2020. Všechny tyto soudy se shodly na tom, že příčinou nehody byla absence jištění. Nejvyšší soud ČR se k tomu vyjádřil takto (cituji z usnesení č. j. 7 Tdo 676/2019):

…Účastníci měli být na žebříku jištěni. Nejvyšší soud je toho názoru, že podstatné bylo jištění účastníků, bez kterého by takový žebřík neměl být vůbec zdoláván.

… Situaci v daném případě nelze zcela srovnávat s individuální turistikou, v rámci které se také osoby pohybují bez zajištění po žebřících, neboť jednak zde je každý na vlastní riziko, tedy bez průvodce, jednak může situaci za denního světla mnohem lépe odhadnout. Ostatně při lezení po tak vysokém žebříku, jak tomu bylo v posuzovaném případě, by osoby měly být jištěny vždy, a to právě s ohledem na následky případného pádu, s nímž je třeba vždy počítat. Že se to tak v praxi vždy nedělá, nemůže být argumentem dokládajícím, že je to bezpečné.

Tím pro nás vznikl nebezpečný precedens, takže jakýkoliv úraz způsobený pádem ze žebříku, kde chybělo odpovídající jištění, bude zcela určitě v budoucnu posuzován stejně, jako tato nehoda. Naproti tomu z usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 30/2019 vyplývá, že takováto exkurze není prací prováděnou hornickým způsobem, proto se na ni nevztahuje vyhláška Českého báňského úřadu č. 55/1996 Sb. o požadavcích k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti prováděné hornickým způsobem v podzemí, rovněž tak se na ni nevztahuje nařízení vlády č. 362/205 Sb. o bezpečnosti na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky.

Rozměry a tvar jeskyně často neumožňují instalaci žebříků, které by plně odpovídaly parametrům uvedeným v § 121 vyhlášky č. 55/1996 Sb. Aktivity jako speleologický průzkum a výzkum, dokumentace, monitoring, odběry vzorků apod. nejsou činností prováděnou hornickým způsobem ve smyslu § 3 zákona č. 61/1988 Sb., pokud neobsahují prvky báňských technologií. Žebříky lze proto považovat za účelovou lezeckou pomůcku k překonání vertikálních úseků jeskyně. V každém případě však úraz na žebříku, způsobený jeho zjevně špatným stavem nebo absencí jištění, bude důvodem k obvinění vedoucího akce z ublížení na zdraví z nedbalosti se všemi důsledky. Zcela jistě bude použit § 2900 Občanského zákoníku („každý je povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného“). Dále do hry vstupuje ještě následující paragraf téhož zákona – § 2001: Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami. Stejnou povinnost má ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit.

Tyto povinnosti stanovené zákonem se nevztahují jen na vedoucího akce, ale i na každého jejího účastníka. Pokud se prokáže, že dotyčný mohl zakročit proti hrozícímu nebezpečí, ale neučinil tak, jde to k jeho tíži. V případě jištění nebude postih uplatněn jen tehdy, kdy bylo jištění prokazatelně nabídnuto, ale dotyčný jej odmítl.
Pro posuzování nehod v jeskyních nelze stanovit žádné schéma, každý případ je originál a příslušné úřady jej budou posuzovat v závislosti na mnoha okolnostech. Pokud se na danou věc nějaký závazný předpis přímo nevztahuje, může být uplatněn jiný předpis obsahově blízký (právní princip „per analogiam iuris“), takže soud může vycházet také z naší bezpečnostní směrnice, případně i z jiných norem.

Co z toho všeho vyplývá pro naši jeskyňářskou činnost:

Lze samozřejmě dále lézt bez jištění tak, jako dosud, ovšem nyní s vědomím, že tento precedens existuje a případná nehoda bude podle něho posuzována. Další možností je zřídit vhodné jištění tam, kde to považujeme za potřebné. Každá jeskyňářská skupina zná své jeskyně a měla by být schopna vyhodnotit, jak otázky kolem jištění řešit. Například firma, která provádí opakované odběry vzorků vody v jeskyních, vystrojila vertikály v odběrních místech fixními lany a každý vzorkař je vybaven sedákem a zachycovačem pádu ASAP. Není to levná záležitost, jeden ASAP stojí kolem 4 000 Kč. Pokud se však někdo zabývá akcemi kde pravidelně leze skupina lidí po žebřících, je to jedna z dobrých možností. Určitě je levnější, než pak řešení případných následků nehody.
Speleologie je činnost potenciálně nebezpečná, úraz v podzemí znamená vždy nesrovnatelně větší problém, než tentýž úraz na povrchu, proto je důležité v rámci možností co nejvíce snížit riziko nehody.

Za podnětné připomínky k tomuto článku děkuji zejména Ondrovi Belicovi, Mojmíru Záviškovi a Josefu Wagnerovi.