Boj o tajemství ledové jeskyně v Moravském Krasu

Zřejmě se jedná o Ledovou jeskyni (chodbu) ve Staré Rasovně. Objev roku 1906. Zajímavé je, že Absolon Ledovou chodbu nikde nepopisuje. Ledová chodba, která je částí povodňových odtokových cest ze Staré Rasovny, ústí do jeskyně Piková dáma. Objevné postupy datuje 24. dubna 1906, což je v rozporu s tímto článkem. Kelf

Jeskynní skupina otvírá další krásy naší vlasti

Původní reportáž Práce z jeskynní výpravy 16. dubna. – Vlastimil Vrána

     Jeskynní skupinu, skládající se z T. K. Divíška, Oty Ondrouška, Karla Absolona ml., Kyněry a mnoha jiných, bylo by zbytečné naší veřejností znovu představovat. Zná ji z mnoha objevů, které skupina v Mor. Krasu učinila pod vědeckým dohledem prof. dr. Absolona, speleologa světového jména. Velmi záslužnou práci tato „skalácká“ skupina učinila zpřístupněním Macochy. To mezi nimi ještě pracoval dnes již zesnulý Ota Henych, jehož svým dnešním závodem uctívají brněnští automobiloví závodníci.

První krok do nového podzemí

     Skupina od jara minulého roku pracuje na Holštejnsku. V parních letních měsících se podařilo ing. Folenkovi pod pozemky státních lesů pečlivě prováděným měřením zachytit ledový průvan. Teploměr ukazoval dva stupně pod nulou. Odborníci začali větřit. Za tím musí něco být! Vykasali si rukávy. Po půlroční těžké a nebezpečné práci otevřeli vstup do prvních částí podzemních trativodných úžin. Směr jeskyně bylo možno odhadnout ze samého povrchu terénu fantasticky zprohýbaného sérií mohutných závrtů. Z nich pravděpodobně ústředním zůstává historický závrt Wankelův, náhle vzniklý za podzemní katastrofy r. 1855. Zpráva o vzniku tohoto závrtu vypráví: „Dne 5. dubna 1855 se v osm hodin ráno za velkého rachotu propadla část pole o velikosti asi 190 čtverečních metrů do veliké dutiny. Vznikl otvor skoro okrouhlý, mající v průměru asi 14 m a hluboký 26 m. Předtím zde nebyla prohlubeň, ba bylo to místo spíše vyvýšené.“ Tuto katastrofu a okolí po prvé prozkoumal MUDr. Wankel, děd prof. Absolona.

Výprava z 16. dubna

     V pátek 16. dubna se z Brna do jeskyně vydala další výprava. Tvořili ji: Ota Ondroušek, Jiří Čubuk, Jan Balák a náš reportér Vladimír Vrána. Cesta autem ubíhá rychle. V Holštejně ve starém mlýně, postaveném r. 1723, rozbíjíme hlavní stan. O půl osmé večír jsme stanuli u vchodu do jeskyně. Vchod je na neuvěřitelném místě, takže ani zkušený odborník by jej zde nehledal. Je obrácen k severu a pokračování samotné jeskyně klesá mírnými propástkami, ve kterých se v zimě může shromáždit studený vzduch a udržuje se v nich po celé léto.

V ledovém objetí

     Namáhavě se dereme kupředu. Karbidkami si svítíme na cestu. Ledové atmosférické proudění v jeskyni samotné je značné. Díváme se na teploměr. Zatím co venku bylo plus 9 °C a u vchodu plus 1,8°, zde se rtuť drží na nule a ještě klesá. V letních měsících zde prý bývá vlhko, protože mnoho studeného vzduchu se spotřebuje na vypařování. Proti eventuálnímu vniknutí většího množství teplé vody je ledová jeskyně zajištěna. Odvádějí ji jiné jeskynní systémy.

Jeskynní chodba

     Prosím vás, nepředstavujte si, že jeskynní chodba se v něčem podobá tomu, co už vidíte, když je jeskyně zpřístupněna veřejnosti. Rozhodně to nepřipomíná chodbu vašeho domu. V jeskynní chodbě se člověk plazí po břiše, po zádech. Někdy nohama napřed, jindy napřed hlavou. Umět se vytočit tak, aby se člověk dostal o několik centimetrů napřed, to je někdy celé umění. Chodby jsou pokryty jinovatkou, ledem a visí v nich velké rampouchy.

Podzemní záclony

     Stropní přítoky vod zde vytvářejí překrásné ledové varhanovité záclonky, různě spirálově stočené. Jsou papírově tenké a vysoké někdy i decimetr. Jsou zde různé stalagmity a stalaktity. Ze zamrzlých vodopádů se utvářejí kouzelné ledopády. Stěny chodeb jsou poprášeny stříbrnými perličkami ledových krystalů, které místy tvoří několikacentimetrovou bělostnou jinovatku. Do škrapového dna jsou zařezány hluboké kanálovité rýhy, vyplněné hladkým ledem.

Teď se cesta otevřela

     Utvořil ji úzký prostor. Jen Balákovi se podařilo jím prolézt. Pro skupinu nastaly nejdramatičtější okamžiky – vydá skála své tajemství, nebo navždy uzavře další postup? Příroda nerada vydává, co chce skrýt lidským očím. Balák, který stěží prolezl nebezpečným otvorem, podává hlášení: „Z úzkého kanálu procházím do neznámého řečiště. Je široké jeden metr, vysoké tři metry. Stěny jsou z balvanité suti, na stěnách ledová výzdoba, přicházím k vodové propástce, nad kterou visí nebezpečné závaly zříceného komína.“ Už dávno zmizelo světlo.

Hlášení z nitra země

     Balákův hlas zeslabuje: „Sestupuji dolů a ocitám se na zamrzlé ploše ledového jezírka, v ledu je přede mnou vyhlodán vodní járek půl metru široký a dvacet centimetrů vysoký… spěje meandrovitě k nejnižšímu místu jeskyně… dostávám se na nebezpečnou úžinu… úžinu zdolám… sestupuji o jeden metr níže … úžina tvoří škrtící otvor, jenž zdánlivě nemá pokračování… jeskyně je v suti a propast je proložena zřícenými balvany… rovněž do této jeskyně končí zřícený komín… při zemi je otvor půl metru široký a dvacet centimetrů vysoký… sbíhají se do něho všechny průvany… vracím se…“

Cesta zpět

     Trvalo to půl hodiny, hodinu, dvacet minut, než se objevila Balákova hlava? Zuby jektají zimou. Plazíme se z jeskyně. Ruce se neumí zachytit, tak jsou zmrzlé. Místo, kam dospěl Balák, se stane po rozšíření chodeb východiskem další expedice. Co nám tato přinese? Ledový dóm? Propast? Nebo jen další překážku na cestě k cíli?

5 g dynamitu je víc než deset chlapů…

     Chodba končí. Bude ji nutno prostřelit. Ondroušek připravuje nálože. Sakramentská práce! Vleže k balvanu, který musí ustoupit z cesty, dostaneš tak úžinou svoje ruce. Hotovo. Zacpat uši, otevřít ústa. Bác! Zhaslo to naše karbidky. Člověk cítí, jak se po zdařilém odstřelu kameny pohybují. V tom okamžiku máš strach před tou hroznou tíží kamene, která je pod tebou, nad tebou a všude kolem. Rozsvěcujeme lampy. Všechno kolem je tísnivé, dopadá to těžce na člověka, ale je to krásné.

Články Pohled do Macochy, jak popisován r. 1831 a Boj o tajemství ledové jeskyně v Mor. Krasu vyhledal a dodal Kelf.