3. díl

 

7. kapitola

Hlavní město žilo v horečném vzrušení. Od chvíle, kdy vyšlo zvláštní vydání „Československého krasu“, oznamující mohutné objevy v Císařské rokli, zavládlo v ulicích i ve spořádaných domácnostech mocné pozdvižení. Zástupy lidí postávaly před novinami, vylepovanými na vývěsních tabulích denních listů, kde tučnými palcovými písmeny byly vytištěny vzrušující titulky ku příkladu tohoto znění:

NEJVĚTŠÍ OBJEV JESKYŇ V ČESKOSLOVENSKU
PEČLIVĚ STŘEŽENÉ TAJEMNSTVÍ CÍSAŘSKÉ ROKLE VYRVÁNO PŘÍRODĚ
ČO HOVORÍ OBJAVITEL´JÁN MAJKO?
MLADÍ VĚDCI TÝDEN V PODZEMNÍM LABYRINTU
INTERWIEW S PROFESOREM PEPRDOKEM
ZÁHADNÉ ZMIZENÍ VÝBORU KRASOVÉ SEKCE
ZAKUKLENÝ A JEHO SPOLEČNÍCI NEJSOU JIŽ MĚSÍC MEZI ŽIVÝMI?

Nemusíme podotýkati, že mladí učenci Krasové sekce, objevitelé jeskyň mezi Císařskou roklí a Kotýsem, byli středem všeobecné pozornosti. Reklamní odborníci využili jejich postav a v tramvajích se objevily reklamní transparenty, na nichž ku příkladu vyfotografován Ferry s novým kloboukem pod heslem: KLOBOUK NENÍ PŘEPYCH, ALE VKUSNÝ DOPLNĚK. Na jiném takovém plakátu byl Absolonada oblečený do hubertusu, jak prolézá jeskyní a pod tím nápis:
HUBERTUS PRO KAŽDOU PŘÍLEŽITOST.

Zatím tisk se zabýval záhadným zmizením Zakukleného, Princla a Prokeše. S nevšední chtivostí byly čteny zprávy o záchranné výpravě, která pod vedením Ferryho a Wabiho se vypravila neprodleně do Českého krasu, aby alespoň zjistila hroby nešťastníků.

Pod senzačními tituly
Po stopách nešťastných
DR PACH A BUDÁK VYPOVÍDAJÍ
byla zevrubná zpráva o příhodách záchranné výpravy, jíž se kromě zkušených jeskyňářů zúčastnil též tajemník akademie geografických věd James Hessington. Výprava dorazila do uzávěru rokle před stanovenou hodinou a nalezla zde již hotovou chatu s nápisem:
VSTUPNÉ DOBROVOLNÉ, KDO NEZAPLATÍ NEBUDE VPUŠTĚN!
PODPOŘTE CHUDÉ JESKYŇÁŘE!

V chatě ležel Dr. Pach a Büdák téměř v bezvědomí, zesláblí hladem a nedostatkem kulturních potřeb. Několik lahví francovky vzpružilo oba ztracence a první pomoc poskytl James Hessington, který býval na vojně lapiduchem.

Podle Pachovy a Büdákovy výpovědi hledali pak Slavíčkovci v bludištích velejeskyň Zakukleného a jeho druhy. Do akce zasáhl i dobrovolný svaz hasičstva a armáda. Čety ženistů dopravily na místo žebře, lana, bagry, vrtačky, nálože, krumpáče, polní lopatky, kabely, elektrické reflektory, karbidky a svíčky. Mužové se převlékli do svých overalů a skafandrů. Následujícího dne odsekala skupina lomařů z lomu na Chlumu majzlíkem těsný vchod a cesta byla volná.

Leč všechno toto snažení, všechen ten ruch byl nadarmo. V síti chodeb, chodbiček, dómů, dómků, plazivek a kanálků se výprava padesáti zachránců rozmělňovala na řadu skupin, podskupin, trojic, dvojic a jednotlivců, kteří nakonec začali bloudit a ztrácet smysl pro orientaci, chodili stejnými chodbami zepředu, zezadu, potkávali sami sebe a nakonec byli tak zmateni, že největší problémem se po třech dnech stalo, jak zachránit tuto záchrannou výpravu. Podařilo se to však díky neutuchající energii Ferryho Slavíčka a jeho Druhů. Všichni hledači nakonec šťastně vylezli – ale kýženého výsledku nebylo dosaženo.

Jiří Zakuklený, Dr. Prokeš a Ing. Princl vstoupili do dějin vědy jako hrdinové, kteří dobývali vrcholy zasněžených Himalájí nebo ledové pustiny obou pólů a jež se nikdy nevrátili.
A tak den za dnem míjel, veřejnost se pomalu smiřovala se ztrátou tří nadějí československé vědy a vzrušení opadávalo jako žlutavé listí stromů v Císařské rokli.

 

8. kapitola

Čerstvý ranní větřík si pohrával haluzemi krasových borovic PINUS NIGRA, shlížejících do malebného údolí, v němž na úpatí strání se tulil domek vedle domku. Rozkošný pohled na FORT SRBSKO byl zkrášlen ještě tím, že domy byly vyzdobeny vlajkami ve státních a obecních barvách.

Od samotného rána nezvyklý ruch naplňoval křivolaké ulice osady. Přepychové Tatraplány, Tudory a Čízy přijížděly v ranních hodinách od Prahy i z jiných směrů. Parkoviště před radnicí a domem šerifovým nestačilo již návalu vozidel. U přístaviště u přívozu přistál zvláštní škuner, vypravený z Modřan před třemi dny a vylodil oddělení námořní pěchoty. Brzy za ním přibyl kolový parník PEPRDOK, obstarávající až dosud spojení mezi Zadní Třebání a Dobřichovicemi. Houfy školních dítek a učitelstva vyběhly z jeho útrob na břeh s kytičkami jarních květů v rukou. Ba – jaro již se hlásilo o svoje nezadatelná práva a pupence rašily na dosud holých větvích křovin a stromů.

Zvědavý čtenář se jistě ptá, co že bylo příčinou nebývalého shonu a ruchu v zapomenuté osadě v srdci divočiny.

Dnešní den, den 1. dubna, stal se svitkem celého státu. PRVNÍ APRÍL, o němž psaly noviny a rozhlas mluvil již o týdny napřed, byl zde! Událost, která tento den zapsala na věky do seznamu posvátných dnů národa, byla ODHALENÍ POMNÍKU PADLÝM ČLENŮM KRASOVÉ SEKCE.

Mohutné sousoší, vyrobené z koněpruského vápence, dřímalo dosud zahaleno nachovým rouchem a střeženo před znesvěcením srbskými psy čestnou stráží jeskyňářů s koženými helmicemi na hlavách. Čestní hosté zaujímali již místa na ověnčené tribuně, ač od ohlášeného zahájení pietního aktu uplynula teprve necelá hodina.

Četné osobnosti politického, hospodářského a kulturního života zasedaly na židlice, převezené sem zvláště za tímto účelem z hradu Karlštejna. Potlesk uvítal předsedu JZD Srbsko a srbského primátora, Josefa Ouřezka. Brzy po něm zasedl na tribunu místní strážce pořádku, šerif SAM POŘEZ, známý lovec lidových trampů.

Vzácní hosté byli pozdraveni ovacemi a výstřely z moždířů, obsluhovaných srbskou domobranou.

S vážností jemu vlastní zasedl na čestnou stolici, na níž sedával kdysi sám císař Karel IV., předseda sekce, akademik dr. Vojen Loužek, dekorovaný nedávno řádem Akademie věd za nález zvláštního druhu šneka v Prokopském údolí. Vedle něho zasedl zasloužilý jeskyňář a člen-korespondent Krasové sekce, Hanz Kovářík, v jeho sousedství nový tajemník sekce, James Hessington. Nestor českých jeskyňářů, Dr. Vladimír HOLOMA zastupoval zde Moravský kras a Speleologický klub. Přišli i další krasoví badatelé: Radvan HORNÍ, Ivo CHLUPATÝ, známý paleontolog Oldřich FEYFAR a jiní a jiní. Obrovskému zájmu těšila se kolosální postava akademika Radima KETTNERA, který skromně přisedl ke svým velkým kolegům z Krasové sekce.

Konečně se dostavila, aplaudovaná prostým lidem ze Srbska a okolí, skupina objevitelů jeskyň v Císařské rokli v sevřeném útvaru pod praporem Sekce, velikým netopýrem na červenohnědém poli. V čele skupiny, oblečený do stejnokrojových overalů s přilbicemi na hlavách, kráčel Ferry Slavíček s dlouhým stalaktitem, podobným meči, v ruce a se speciální šedivou přilbou na hlavě.

Školní dítky zahrnuly slavné jeskyňáře kvítím. Pohnutý okamžik mohl být pokažen mistrem z lomu na Chlumu, který při pohledu na majestátní zjev Ferryho Slavíčka začal volat:
„Ať jsem ztracen, estli ta helma není ukradená na Chlumu!“

Netaktní mistr byl vyveden ze shromáždění a plesání pokračovalo nerušeně dále.

Ručička hodin na věži radnice, poháněná ručně srbským kostelníkem, přeskočila již desátou hodinu a pořadatelů slavnosti se zmocňoval nepokoj. Hlavní řečník, profesor JAROSLAV PEPRDOK, se dosud nedostavil!

Severní expres již před hodinou se skřípěním soukolí zastavil na srbském nádraží, vyklopil množství efociálních i neoficiálních hostí – ale oči pořadatelů marně hledaly v davu rázovitou postavu velikého šnekologa.

Konečně o půl jedenácté hlídky, rozestavěné po okolních vrších, ohlásily, že od Prahy se v oblaku prachu blíží rychlým pochodem pohřešovaný vědec. Ukázalo se, že v Zadní Třebáni byl profesor Peprdok vyloučen z dopravy, neboť při revizi jízdenek se nemohl vykázati patřičnými doklady.

Udýchán a nakrknut na nejvyšší míru vpadl profesor Peprdok na náměstí obce, prošel špalírem vojska, vzdávajícího poctu a byl zasypán květy od školních dítek. S několika podléšťkami a lechami jarními, vpletenými do plnovousu, vystoupil pak na tribunu, kde si ulevil jedním slovem:

„VOLOVÉ!“

Mikrofon na řečnické tribuně byl již zapjat a věrně přenesl toto oslovení shromážděným davům do amplionu. Zpozorovav svůj omyl a uvědomiv si, že v naslouchajících zástupech nejsou jen samí otrlí jeskyňáři a geologové, zahájil profesor Peprdok svoji slavnostní řeč, podle svého zvyku zaměřenou na IN MEDIAS RES:

„Já jsem mu to říkal – nelez tam!“ zvolal profesor úvodem. „Ale von to byl takovej hloupej kluk. Že v Císařský rokli sou jeskyně, to sem věděl už dávno, to není pro mě žádná novinka.“
/“Pro mě také ne!“ ozval se v davu hlas Dr. Císaře./

„Já jsem to byl, kerej tam vlez první“, pokračoval vousatý vědec, „to ani ten chytrák nevěděl. Ale když jsme spadli s tím klukem Zobandou do vody, vrátili jsme se, protože jsme si řekli: co bysme tam lezli a zbytečně si namáčeli prádlo?“

Profesor Peprdok se rozohňoval svou vlastní řečí, zapomínaje, že má hovořit o Zakukleném a jeho nešťastných druzích.

„Objevitelem těch jeskyň jsem teda JÁ, už jsem to také sdělil tisku. Co se týče Jirky Zakukleného–“ vzpomněl si náhle, „–to byl správnej kluk. To nebyl takovej vědec, co nerozezná kravské en – óno od kopretiny. Moc toho nenamluvil, ale něco znal. Škoda ho, že tam vlez a už tam zůstal.“

„To jsi nám Jiříku neměl dělat!“ zavzlykal v davu skalník Chvojka, vyklepávaje si v roztržitosti dýmku do kapsy. Pohnutí bylo všeobecné. Profesor Peprdok, pozoruje, jaký ohlas má jeho procítěná řeč, pokračoval ještě asi pět minut, vykládaje chvíli o Zakukleném a chvílemi o Černém moři, když v tom se od západu ozvalo hrčení leteckého motoru. Dvojplošník domácí konstrukce, pilotovaný aviatikem Kokšem, členem sekce, zakroužil nad Srbskem a shodil dolů věnec od hudlické pobočky Krasové sekce, tvořené celou Kokšovou rodinou. Davy jásaly nad touto milou pozorností, i když věnec spadl na hlavu šerifa Sama Pořeza, vyřazuje ho na delší dobu z aktivní účasti na slavnosti, odkud se odrazil a padl velikému Vojenu Loužkovi kolem hlavy, takže hlava sekce vypadala jako vítězný automobilový závodník. Spouště aparátů cvakaly a davy šílely. Nejslavnější okamžik nadešel.

Profesor Peprdok, sledován čočkami fotografických přístrojů, přistoupil k sousoší a uchopil látku, je zahalující. Nato mocným rozmachem strhl látku se sochy. Davy se kochaly v němém vytržené pohledem na krásy výtvarné práce, zatímco profesor Peprdok pod záplavou látky, která spadla na něj, marně hledal východ z jejích záhybů a klel a házel sebou jako polapený kapr v síti. Za pomoci pořadatelů a hasičů byl posléze osvobozen a mohl shlédnout dílo, na němž se generace výtvarníků budou ještě dlouho a dlouho učit.

Na mohutném podstavci z masívních koněpruských vápenců tyčila se skupina kamenných postav. V jejím čele hrdě vztyčen stál Jiří Zakuklený, ukazující napřaženou pravicí přes tok Berounka Riveru, k Císařské rokli. Za ním stáli a klečeli druzí dva jeskyňáři-hrdinové, hledíce stejným směrem. V jejich rukou byly umně vytesané nástroje, jako karbidky, lopatky, kopáče, pásma, buzola a pytlíky na vzorky.

Zatím co davy v němém vytržení se kochaly pohledem na toto veledílo Františka Krkavce, akademického sochára, maliara a jaskyniara, zalomcoval náhle půdou mocný výbuch, sloup kamení, hlíny a kouře vylétl se středu volné prostory srbského náměstí k nebesům a vzápětí nesmírně umazaný, nesmírně zarostlý a nesmírně dlouhý muž vylezl dírou takto vzniklou.
Byl to ztracený jednatel krasové sekce, Jiří Zakuklený.

 

9. kapitola

Co zbývá dodati k naší historii?

Vnímavý čtenář jistě vytušil, že za dlouhou postavou Jiřího Zakukleného protáhla se prostřeleným otvorem neméně zpustlá postava Dr. Prokeše a za ní cáry oděný Ing. Princl, obalený hlínou jak husa nad cikánským ohništěm. V ustrnulém tichu pronesl Zakuklený historickou větu, která se stala majetkem kulturního pokladu národa a byla otištěna v mnoha knihách a školních učebnicích:

„Vot – to by sme měli!“

Teprve nyní se probrali lidé z úžasu a mohutná vlna jásotu se nesla shromážděním. Členové Krasové sekce nemohli ovládnout svoje vzrušení a vrhli se k zachráněným. Objímání a celování nebralo konce a znovu nalezení jeskyňáři je přijímali s pochopením zvláště od lepých členek Krasové sekce.

Nebylo dáno tomuto shromáždění, aby uslyšelo z úst Zakukleného historii jejich podzemní cesty. Teprve ve středu na slavnostním shromáždění, když pojedl dost rybiček a popil dost piva, vylíčil Zakuklený dobrodružství, která prožil za dlouhou dobu šesti měsíců pod povrchem zemským. Čtenáři, který se zajímá hlouběji o toto období, doporučujeme knihu ŠEST MĚSÍCŮ V PODZEMÍ, sepsanou Vladimírem Stárcem, literárním a tvůrčím členem sekce.

Na rozdíl od Slavíčkovy skupiny dali se tři seniorové sekce jinými chodbami a pronikli do prostor, dosud nepoznaných. Podle hesla: „Když už, tak už,” dali se do výzkumných a vyměřovacích prací, které spotřebovaly mnoho dnů trpělivé práce. Plán kreslili do notesu Zakukleného a byl to nakonec nedostatek papíru, který je vyhnal z podzemí, jinak by pokračovali v mapování ještě několik týdnů.

Ptáte se jistě, milí čtenáři, čím se tito hrdinové živili po celou tu dobu. Odedávna je známo, že u jeskyňáře otázka jídla, je otázkou podružnou, která zcela ustupuje do pozadí, jedná-li se o práci v nově objevené jeskyni. Zabráni do své práce, nepociťovali mužové vždy hladu a jen občas si tu a tam uhryzli kus čerstvého sintru, olízli ze stěny nickamínek nebo strávili hrst výživné fosfátové hlíny. Zvláštní pochoutkou bylo dobře proležené aspoň tisíc let staré guano. Výbornou pochoutkou byly i mladé, dosud křehké krápníčky, které chroupali jako chřest.

Ještě dlouho a dlouho psal denní tisk i periodický o tomto dějinném činu českých jeskyňářů. Mezitím nastaly závěrečné práce se zpřístupněním jeskyň v Císařské rokli. Betonové chodníčky a reflektory systém BUD byly zřízeny v Chodbě objevitelů, Kuklově dómu, Ferryho galerii, elektrické vláčky s návštěvníky jezdily kolem Absolonadova jezírka, Králíkova sloupu a Klondykova vodopádu.

A před mohutným vchodem do jeskyň, na skále, na věky hlásá všem generacím, které přijdou po nás, pamětní deska hrdinské činy jeskyňářů Krasové sekce:

NA PAMĚŤ FERRYHO SLAVÍČKA A JEHO DRUHŮ,
kteří v neohrožené spolupráci, prodchnuti pocity
nerozborného přátelství a lásky k přírodě
OBJEVILI LÉTA PÁNĚ 1954 TYTO VELEJESKYNĚ!