Michal „Cimbál“ Hejna (ZO ČSS 1-02 Tetín)

Kdysi jsme procházeli s kolegou Majerem bezejmenný kopec s kótou 448 m n m. poblíž Tobolky. Na jeho východním úpatí je několik výchozů devonských vápenců, které se zdály být ideálním místem pro výskyt jeskyní. Prošli jsme celou lokalitu opravdu důkladně, s výsledkem, že se zde žádné jeskyně nenachází. Při té příležitosti jsme si řekli, kolik že generací jeskyňářů už tento kopec přilákal před námi a kolik generací po nás sem ještě zavítá a přijde na to samé. Negativní výsledek je také výsledek, a i negativní výsledky by se měly publikovat.

To ovšem není problém pouze u jeskyňářů, ale všeobecně. Joel Bitman byl odborník na enzymaticky řízené reakce pohlavních hormonů a mechanismy účinků estrogenů (ať už to znamená cokoliv). Mimo jiné se věnoval působení DDT na zvápnění vaječných skořápek. V rámci výzkumu zjistil, že DDT významně zeslabuje skořápky vajec a zvyšuje riziko rozbití vejce. Výsledky publikoval v roce 1969 v časopisu Nature a v roce 1970 v časopisu Science. Studie vyvolala řadu reakcí, mimo jiné i kritiku toho, že krmné směsi pokusných ptáků obsahovaly málo vápníku. Při opakování pokusu s jiným krmivem se ukázalo, že vliv DDT na skořápky je ve skutečnosti minimální. V roce 1971 tedy nabídl Bitman oběma časopisům nový článek, v němž uváděl původní výzkum na pravou míru. Takový výsledek už nebyl zajímavý a oba časopisy článek odmítly. Ten nakonec vyšel sice v také ceněném, ale zdaleka ne tak citovaném, časopisu Poultry science (Pouzar 2019).

Snaha publikovat pouze zajímavé a významné objevy vede ke zkreslování skutečnosti. Najdeme ho i v jeskyňářské oblasti. Nechci se pouštět do diskuze, nakolik je geofyzika či proutkaření použitelné při hledání jeskyní. Pouze četbou odborné literatury by neznalý čtenář nabyl dojmu, že jde o úžasné nástroje. Problém je opět v tom, že těch několik případů, kdy proutek či geofyzika vedly k významným objevům, je okamžitě publikováno, zatímco ti ostatní chudáci, kteří zbytečně přemístili nepočítaně kubíků zeminy v místech, kde měla být zaručeně obrovská jeskyně, si to radši nechali pro sebe.

Ostatně zde narážíme na další problém. I kdyby byly časopisy ochotny negativní výsledky otiskovat, zůstává otázkou ochota jeskyňářů negativní výsledky publikovat. Když někdo najde jeskyni, jedná se o hmatatelný a nevyvratitelný výsledek. Pokud budu publikovat, že se zde jeskyně nenachází, pořád hrozí riziko, že někdo v rámci hesla – nejvyšší formou důvěry je kontrola – na místo zajde a jeskyni tam najde. Nedej příroda, najde tam jeskyni obrovskou. To pak autorovi hrozí, že se zařadí do panteonu největších jeskyňářských trotlů. (Jeskyně XX je nejdelší jeskyní v kraji YX, objevena byla v místech, o kterých ZZ napsal, že tam žádné jeskyně nejsou.)

V historii vědy známe mnoho slavných přešlapů. V pomyslném žebříčku těch geologických stojí na předních místech James Ussher a Johan Jacob Scheuchzer.

Anglikánský arcibiskup James Ussher z Armaghu (1581–1656) byl ve své době významným učencem, lingvistou a univerzitním profesorem. Dnes by byl jedním z nepřeberného množství zapomenutých učenců, nebýt jednoho významného omylu, díky kterému ho najdeme v každé knize o historii geologie a většině knih o historii vědy. Ussher totiž v roce 1654 spočítal na základě Bible stáří světa na 5700 let. Dosáhl dokonce daleko přesnějšího výsledku než dnešní geologové, protože dokázal stvoření Země datovat na 23. říjen roku 4004 př. n. l. (Gould 2011).

Autor dalšího slavného vědeckého omylu je ještě smutnější postava. Johan Jacob Scheuchzer (1672–1733) byl švýcarský lékař a přírodovědec. Jeho životním dílem byla kniha Physica sacra (Posvátná přírodověda), kde ve čtyřech svazcích, na 2 098 stránkách, za pomoci 745 mědirytinových tabulí zaznamenal všechny dobové znalosti o přírodě. A nejen to. Scheuchzer patřil k prvním vědcům, kteří ve zkamenělinách neviděli hříčku přírody, ale pozůstatky živočichů zahynulých při povodni. Veškerou tuto obří práci ovšem přebil jeden drobný přehmat. Ve sladkovodních třetihorních vápencích v Ohningenu objevil kostru, kterou považoval za lidskou, popsal ji jako Homo diluvii testis a publikoval v pojednání Člověk – svědek potopy. Trvalo sto let, než v domnělém člověku poznal slavný anatom Georges Cuvier velemloka, kterého nazval trochu poťouchle Andrias scheuchzeri (Záruba 2007). Bez této historky se také neobejde žádná kniha o historii geologie.

Pomyslný souboj o třetí je zatím otevřený.

Abychom se ale vrátili k tématu negativních výsledků a okolí Tobolky. Někdo to začít musí. Tak tedy, na ten zajímavý bezejmenný kopec u Tobolky nelezte, žádné jeskyně tam nejsou.

Literatura:

Gould S. J. (2011): Lživé kameny z Marrákeše. – Edice Kolumbus, Mladá Fronta. 1–351.  Praha.

Pouzar M. (2019): Lepší je zjistit něco, nežli nic. – http://www.osel.cz/10975-lepsi-je-zjistit-neco-nezli-nic.html

Záruba B. (2007): Jak se loví Dinosauři, aneb co nevíte o historii Země. – Knižní klub: 1–160. Praha.