Josefovské a Křtinské údolí v Moravském krasu

Rudolf Musil

Motto: Krápníky najdete všude, ne však historii, kterou prožil Moravský kras.

 

Úvod

Moravský kras je souvislé krasové území s typickými krasovými jevy, o průměrné nadmořské výšce kolem 500 m a rozloze 97 km2. Z těchto hledisek nemá v naší republice analogii, je svým vývojem výjimečný a jedná se o naši nejvýznamnější krasovou oblast se všemi podzemními a povrchovými krasovými jevy. Pro ty, kteří jeho historii dobře neznají, jen dodávám, že v titulu uvedená dvě údolí jsou vlastně jen údolí jedno. Rozdělení v údolí dvě vychází z dávné historie tohoto území.

I když Moravský kras tvoří jednu souvislou plochu, přesto jeho vývoj nebyl všude stejný a dělí se proto do tří základních jednotek: severní, střední a jižní část. Z tohoto hlediska můžeme studovat jeho geologický vývoj, marinní faunu (devon, karbon, jura, křída, neogén), speleologické výzkumy a jejich průběh, archeologii, jeskynní sedimenty, terestrické fosilní obratlovce a celou řadu dalších disciplín.

 

Odlišnost krasových území

Krasové oblasti obecně jsou v mnoha směrech vždy podstatně odlišné od oblastí nekrasových, a to jak v současné době, tak i v minulosti. Týká se to nejen anorganické přírody, ale i všech biologických disciplín a jejich historie a samozřejmě i činnosti lidí. Společenstva rostlin jsou zcela jiná než v nekrasových oblastech. Roste zde velmi mnoho druhů chráněných rostlin, typických pro vápencové podloží, které se jinde nevyskytují. Pestré přírodní podmínky ovlivňují i rozšíření na kras vázaných živočichů, a to jak bezobratlých, tak i obratlovců. Specifické druhy se pak nacházejí v jeskyních. Dnešní biota je přitom výsledkem dlouhého vývoje, který probíhal v závislosti na stále se měnícím prostředí.

Podobně tomu bylo i v minulosti. V tomto případě začneme od samého začátku, od tvorby devonských vápenců. Jedná se o mořské sedimenty, v tomto případě vzniklé usazováním v nehlubokém moři s čistou a teplou vodou a o postupnou přeměnu vápenitých schránek zemřelých živočichů spolu s bahnitými sedimenty ve vápenec. V moři žilo množství nejrůznějších organismů, které jsou zachovány jako zkameněliny, sinice, měkkýši, živočišné houby, stromatopory, koráli a celá řada dalších. Z organismů jsou jako zkameněliny zachované většinou pouze ty, které byly dostatečně početné a žili v prostředí vhodném pro uchování. Vždy se však jedná jen o malou část všech živočichů, kteří tam tehdy žili.

Většina devonských vápenců na Moravě se neobjevuje na dnešním povrchu, ale je překryta jinými sedimenty. Na povrchu se nachází jen jejich podstatně menší část. Tyto vápence začaly vznikat v době před cca 390 miliony let a časová délka jejich sedimentace od jejich báze až po jejich povrch představuje neuvěřitelných 35 milionů let. Jak jejich sedimenty, tak i jejich paleontologické nálezy jsou dobrým zdrojem poznatků o tehdejším moři a všem, co v něm v té době žilo.

V Moravském krasu jsme však schopni interpretace nejen o tehdejším mořském světě. Známe i terestrickou faunu, samozřejmě z mnohem mladšího období. Jako zdroj těchto informací slouží sedimenty nacházející se jak v horizontálních jeskynních chodbách (tam bývají obecně většinou relativně mladší nálezy z posledního glaciálu), tak i ve vertikálních propastech závrtů (tam bývají vesměs časově starší nálezy). Jsou zdrojem informací nejen o tehdy tam žijících zvířatech a rostlinstvu, ale sdělují nám i celou řadu dalších informací o celkových změnách prostředí v průběhu času, tehdejší minimální a maximální teplotě vzduchu, teplotě tekoucí vody, velikosti srážek a jejich ročním rozdělení, mocnosti sněhové pokrývky a délce jejího trvání, složení potravy, migraci druhů, stáří jedinců a roční době, kdy zemřeli a samozřejmě i o všech změnách způsobených lidským impaktem.

Ještě bych podotkl, že poznání bezprostřední minulosti je důležitým klíčem pro poznání změn současného prostředí. Bez poznání minulosti je velmi těžké řešit současné probíhající změny prostředí.

Ale vraťme se k nálezům terestrických zvířat, která zde kdysi žila. Jejich nejstarší nálezy v Moravském krasu sahají časově neuvěřitelně hluboko, pocházejí z doby před 16 miliony let (Mokrá, západní lom). Jen pro srovnání uvádím, abychom si uvědomili hloubku tohoto času, že sapientní lidé, to jsme my, přišli do Evropy zhruba před 40 tisíci lety a lidé, kteří již dovedli pěstovat obilí a domestikovat zvířata, před 6 000 lety.

Dnešní způsob práce v krasových oblastech již vyžaduje jinou strategii především terénního a následně i kamerálního výzkumu. Je podstatně složitější, náročnější na širší znalosti vedoucího výzkumu, na jinou techniku terénního výzkumu, na čas, potřebu moderního laboratorního vybavení a samozřejmě i na finance.

 

První období těžby nerostných surovin

Čím se tedy Josefovské a Křtinské údolí a jejich bezprostřední okolí odlišuje od ostatních částí Moravského krasu? Jsou to tam se nacházející nerostné suroviny (železná ruda a další) a jejich těžba. Ta vedla k tomu, že se uvedená údolí a jejich okolí stalo typickou průmyslovou oblastí se všemi klady a zápory, které z toho vždy vyplývají. Znamenala samozřejmě stabilní a větší možnosti výdělku pro tamější obyvatelstvo a následně i jeho vyšší životní úroveň. Zatím co v ostatních žlebech bylo vždy ticho a schovávali se tam nejvýše lapkové a v době válek místní obyvatelé, zde panovala rušná činnost, nějaká stagnace neexistovala a život lidí plně pulsoval, skoro bez přestávky, na relativně vysoké životní úrovni, podstatně odlišné od ostatních částí Moravského krasu.

Obr. 1 Mapa nalezených hutí. Vysvětlivky nacházející se pod mapou ukazují počet a rozsah jednotlivých oblastí těžby železné rudy. Archiv: Technické muzeum, kolektivní práce spolku Františka, autor neuveden.

 

Pravděpodobně první stopy po dobývání železné rudy v této části Moravského krasu můžeme podle členů spolku Františka klást možná již do období keltského (6. až 5. století př. n. l, nebo do germánského (2. stol. před n. l.), dále pak do období halštatu (starší doba železná, 750–450 let před n. l.). Není to jisté, ale možné to je. Osobně se však domnívám, že pokud se týče Keltů a Germánů, jedná se zatím o pouhou spekulaci. Nejstarší a nejrozsáhlejší a zřejmě i nejintenzivnější dolování železné rudy probíhalo až v období Velkomoravské říše. I v této době se však jednalo jen o povrchové dolování, stopy po něm můžeme najít na povrchu dodnes.

Prospektoři, kteří měli tak velké znalosti, že byli schopní výskyty železné rudy v terénu najít, nebyli s největší pravděpodobností Slované. Tyto znalosti se totiž nelze naučit samostatně, je pouze možné je od někoho odpozorovat. Tehdejší geologické znalosti vycházely proto z praktických zkušeností, ke kterým se teprve později mohla připojit i teorie. Byl to rozdíl proti dnešku, kdy se studenti učí nejprve teorii a na jejím základě pak praxi.

Prospektoři nepřišli jistě sami od sebe, museli být pozváni, a to zřejmě vedoucími činiteli moravského státu. Předpokládá to tedy nejen vysokou úroveň státní správy, ale i větší mezinárodní informovanost.

Prospektoři byli nejen schopni vyhledat v terénu místa výskytu železné rudy, ale řídili i její dobývání dělníky. Železnou rudu pak opravovali k tomu určení dělníci na místa vhodná ke stavbě pecí, kterých bylo, jak ukázaly terénní výzkumy, vždy několik vedle sebe. U každé pak musel být hutník, který se staral, aby teplota v peci dosáhla po delší dobu takové výše, aby vznikla žhavá železná houba. Z ní pak byla mechanicky odstraněna struska. V pecích se topilo dřevěným uhlím. Znamená to, že pokud možno blízko se musely nacházet i milíře, kde se dřevěné uhlí vyrábělo. Železná houba byla pak dovezena ke kovářům, kteří z ní vyráběli jak zemědělské nástroje, tak i zbraně. Celý pracovní proces od nálezu železné rudy až po získání železa si tedy vyžádal poměrně mnoho dělníků i specialistů a hlavně jejich organizování.

Všichni uvedení pracovníci museli být samozřejmě živeni, poněvadž se věnovali pouze své specifické práci. V okolí musely proto existovat osady, v tomto případě zřejmě slovanské, kde se jak rostlinná, tak i živočišná potrava vyráběla a vozila těmto pracovníkům. Poněvadž zřejmě i někdo umřel, musela existovat i menší pohřebiště. Je pravděpodobné, že stopy po všech těchto zařízeních a slovanských osadách by se mohly v terénu při pečlivém průzkumu snad ještě najít.

To vše vyžadovalo poměrně velmi vysokou úroveň organizační a řídící práce. Očekávali bychom, že zánikem Velké Moravy (roku 906) těžba železné rudy zanikla, poněvadž ji neměli komu prodávat (nikdo zatím neřešil, jakým způsobem se to dálo). Není však tomu tak, těžba nezanikla. Hutnické dílny pracovaly ještě dále, i když pravděpodobně již ne tak intenzivně. Toto rozšíření těžby až do 12. století je z hlediska zaniklé Velké Moravy a tím ztráty odbytišť nesmírně zajímavé a nevím, zda se někdo touto skutečností zabýval.

Po tomto období je pak v dané oblasti delší dobu klid, spíše však nevíme, co se dálo. V každém případě muselo dojít k rozvrácení stávající ekonomiky a tím i k poklesu životní úrovně místního obyvatelstva.

 

První speleologické období – lékařské

Po dlouhém období, o kterém nic nevíme, další zprávy o Moravském krasu pocházejí až ze začátku 17. století, týkají se však již jiné problematiky, a to jeskyní. V roce 1608 se objevuje první známá tištěná zpráva týkající se Moravského krasu, ten byl tehdy ovšem ještě bez názvu. Týká se jeskyně Výpustku. Jejím autorem byl Oswald Croll (asi 1560–1609), lékař, doktorát z medicíny získal na univerzitě v Marburgu (Německo, severně od Výmaru) v roce 1582. Na téže univerzitě se stal i profesorem medicíny. A co je důležité, jeskyni dokonce osobně navštívil v roce 1597 a i později, když pobýval v Praze. Z autopsie popisuje tam se nacházející, a zřejmě v tehdejší době ještě na povrchu ležící, obrovské množství kostí zcela neznámých zvířat. Nebylo to nic neobvyklého, podobné nálezy uvádí i jiní autoři při objevech nových jeskyní v Moravském krasu. Sám jsem měl dokonce možnost poznat totéž při objevu Holštejnské jeskyně, kde nedošlo k jejich zakrytí pozdně pleistocenními a holocenními usazeninami.

Co bylo vlastně příčinou, že se vypravil do Výpustku. Nebylo to v tehdejší době (přelom 16. a 17. století!) ani fyzicky, ale ani z hlediska orientace v zarostlém terénu jednoduché. Jak se mohl dozvědět o nějaké jeskyni, o jejích velkých dómech a o množství tam se nacházejících kostí? Je vysoce pravděpodobné, že tuto úlohu sehráli mniši z křtinského kláštera. Kláštery byly tehdy centrem vzdělanosti. Mniši se zabývali nejen bohoslužebnými záležitostmi, ale i vědecky pracovali. Vzpomeňme jen na opata Gregora Mendela v klášteře na Starém Brně. Někteří z nich museli již v 16. století publikovat články o Výpustku, ve kterých výše uvedené zajímavosti zveřejňovali. Svoje znalosti pak museli mít od tehdejších obyvatel, kteří jeskyni navštěvovali. Dřívější publikované články neznáme, ale také je nikdo zatím nehledal. Znamená to však, že již tehdy místní lidé se do Výpustku odvažovali a o všem, co tam viděli, mnichům vyprávěli. Nikdo se však zatím tímto obdobím ve spojení s Moravským krasem nezabýval.

Publikace z roku 1608 znamená proto nejen nejstarší doloženou návštěvu Výpustku, ale i první písemnou zprávu o jeskyních v Moravském krasu (první zpráva o Sloupské jeskyni – Staré skály – je mnohem pozdější).

Co ho vlastně k návštěvě Výpustku vedlo. Jistě to nebyla jeho krasová výzdoba a pro tehdejší lidi nepochopitelně velké prostory. Zřejmě se domníval, že mezi kostmi by se mohl nacházet i roh jednorožce, který byl tehdy považován za lék na všechny známé nemoci a byl doopravdy vyvažován zlatem – vedla ho tedy ziskuchtivost (Musil 2018).

Nejednalo se však jen o zprávy týkající se nálezů možných léků. Jen jeden rok na to (1609) vychází další kniha, a to od Anselma Boëtia de Boodta, kterou můžeme považovat za první odbornou publikaci o krasovém fenoménu v Moravském krasu. Autor popisuje krasovou výzdobu Výpustku a snaží se objasnit vznik krápníků (kap. 137, od strany 422). Uvádí všechny teoretické možnosti a přirovnává jejich vznik k ledovým krápníkům v zimě. Na základě jejich popisu pak zavádí do odborné literatury dnes běžné termíny stalagmit a stalaktit. Původ těchto názvů je tedy ve Výpustku. Kdy jeskyni navštívil, známé není.

Co je však unikátní a nepřehlédnutelné. Knih, ne samostatných článků, je o této jeskyni a o tamějším krasovém území mnohem více, jen v 17. století devět! Jsou to kompendia shrnující všechny tehdejší znalosti, mezi které byl zařazen i Výpustek. I když jistě mnozí z autorů opisovali, přesto devět knih zveřejněných v západních státech o jedné jeskyni je evropský unikát. Ve všech případech se přitom jednalo o zkušené vědecké pracovníky, kteří ve svých knihách shromáždili všechny tehdejší znalosti. Označování, že se jednalo o mastičkáře, které se někdy u nás objevuje, je pouze urážkou těchto lidí a jejich velkých znalostí a ten, kdo toto slovo používá, nedosahuje pravděpodobně svými znalostmi ani ke kotníkům dotyčných autorů.

 

Druhé období těžby nerostných surovin

Od počátku 17. století se začala ve střední části Moravského krasu opět pomalu rozvíjet přerušená těžba železné rudy. Nejvyššího rozšíření dosáhla pak až v 18. století, kde tam v době prosperity existovalo 12 dolů, počet hutí je uváděn dvouciferným číslem. Těžba pak v průběhu 19. století postupně zanikala. Vedle železné rudy se těžily i žáruvzdorné jíly pro slévárny, od 17. století tam pracovala i sklárna (italští dělníci) a od 18. století továrna na kameninové zboží (olomučanská keramika, která se vyvážela i do zahraničí). Celá oblast byla tehdy vysoce průmyslová, samozřejmě se všemi pozitivními a i negativními dopady. Byla to doba největšího průmyslového rozmachu této oblasti a doba i nejvyšší životní úrovně tamějších obyvatel.

Málokdo si uvědomuje, že v 18. století je toto území typickou hornickou oblastí se všemi hornickými zvyky. Vysoká životní úroveň se samozřejmě promítla i do kulturní činnosti lidí, do způsobu jejich života. Horníci chodili v době svých svátků a při nejrůznějších oslavách v hornických stejnokrojích, existovaly hornické kapely a samozřejmě i všechny hornické slavnosti. Celá oblast žila hornickým způsobem života. Zajímavé a jinde neopakovatelné místo, kde se všechny oslavy konaly, byla jeskyně Kůlna. Jedná se o velkou a dobře přístupnou jeskyni, která sloužila jako to, co bychom dnes nazvali závodní klub nebo kulturní středisko.

Obraz života tehdejších lidí nám zachovala starohraběnka Eliška Salmová z doby, kdy se v roce 1864 konala ve Sloupě velká slavnost vysvěcení praporu spolku Rastislav, na které byly přítomny tisíce lidí. Všichni přítomní na této oslavě se se pak odebrali do Kůlny. Jeskyně byla upravena jako velký sál, osvětlena ze stropu jeskyně visícími lustry se svíčkami a hornickými kahan., Byly tam zřízeny stoly s lavicemi, na kterých bylo přichystáno pro účastníky oslavy jídlo a pití (pivo se tam přímo čepovalo) a uprostřed se nacházel taneční parket. Místní hornická kapela pak vyhrávala národní písně a písně k tanci.

Čtenářsko-zpěvácký spolek Rastislav založila 26. prosince 1862 skupina českých blanenských vlastenců z iniciativy Jindřicha Wankla. V roce 1863 měl spolek 203 členů. Autorem praporu byl významný malíř Josef Mánes. Jako smíšený pěvecký sbor a významné hudební těleso existuje spolek Rastislav dodnes.

Takové akce v Kůlně nebyly nějak ojedinělé, ale konaly se stále, i když možná v menší míře. Pěvecké a střelecké spolky tam pořádaly vždy svoje slavnosti a Knies (1884) píše: „kde jinde by byl lepší a větší prostor pro mnoho tančících než zde“. V Kůlně se v tehdejší době běžně pořádaly i taneční zábavy. Jednalo se zřejmě o starou tradici, která nemá nejen u nás, ale pravděpodobně ani na světě obdobu a je světovým unikátem.

 

Ekonomický pohled

Nikdo však do dnešní doby nestudoval toto území z ekonomického hlediska. Je přitom nutné všímat si přírodních podmínek ovlivňujících způsob života lidí, úlohy výroby a obchodu, důležitosti a významu materiálních možností v oblasti hospodářské a sociální, v podstatě tedy hospodářské prosperity. Vedle rozdělení do základních jednotek (severní, střední a jižní) bylo by nutné provést rozdělení Moravského krasu i z hlediska jeho hospodářského využití lidmi, jejich pracovní schopnosti, o což se zatím nikdo nepokusil. Již první analýzy ukázaly, že nejen jednotlivé oblasti Moravského krasu byly v průběhu doby se zřetelem k hospodářské základně a tím i k ekonomické úrovni obyvatel odlišné a byly i podstatně odlišné vůči nekrasovým oblastem. To se muselo samozřejmě odrážet i v tehdejší společenské a životní úrovni obyvatel. Celkově žili na mnohem vyšší úrovni než okolní obyvatelstvo, mohli se lépe stravovat, oblékat a jistě i lépe bydlet.

Z tohoto aspektu se proto jednoznačně odchyluje údolí Josefovského a Křtinského potoka a jeho nejbližšího okolí od ostatní části Moravského krasu a od ostatních přiléhajících oblastí. Zatím co jinde se obyvatelé živili především zemědělstvím a prací v lese a v některých údolích přebývalo pouze v době války místní obyvatelstvo, zde tomu bylo jinak. Ve výše zmíněných dvou údolích a v jejich nejbližším okolí se jednalo o vysoce průmyslovou oblast, která přinášela lidem trvalé zaměstnání a relativně stálé vysoké mzdy. Jejich obyvatelé prošli proto na rozdíl od lidí z okolní nekrasové krajiny významnými změnami téměř v každém směru. Ty se týkaly materiální a kulturní základny jejich života. Určující úlohu měl dosažený stav ekonomiky a úroveň výrobních sil.

Výsledkem toho všeho byl vysoký materiální a kulturní rozvoj tamějších obyvatel a životní úroveň nesrovnatelně vyšší než v okolních oblastech. To zcela jistě sehrálo velkou úlohu v poznávání Moravského krasu. Tyto úvahy, které pouze načrtávám, by potřebovaly zpracování odborníka a došlo by se jistě k zajímavým závěrům.

 

Druhé speleologické období – seznamování s jeskyněmi

Ve všech krasových oblastech, kde byly větší jeskyně, se vždy našli lidé, kteří se odvážili do nich ze zvědavosti lézt. Jednalo se však vždy o ojedinělé osoby. V našem případě však horníci netrpěli strachem z podzemí, byli na něj ze své práce zvyklí. A našli si čas prolézat běžně všechny známé větší jeskyně, ne proto, aby tam kopali a dostali se tak dál, jak to dělají dnešní speleologové, ale pouze ze zvědavosti dostat se co nejdále.

V této době (18. století) vznikají v Moravském krasu s největší pravděpodobností i názvy těchto jeskyní. Jsou tedy velmi staré, na rozdíl od mnoha jiných evropských krasových území, kde jsou někdy jejich názvy umělé a bývají většinou novějšího data. V těchto názvech se však ještě neobjevuje slovo jeskyně, ale skála, což bylo synonymem. Slovo jeskyně totiž tehdy neznali, proto také Balcarova skála, Býčí skála, Staré skály, Michalova skála atd. Jedná se evropsky o poměrně unikátní jev, který by bylo nutné chránit a oficiálně nenahrazovat plný název jeskyně její zkratkou (Balcarka, Michálka atd.), jak se mnohdy děje. A co je ještě zajímavější, jen na pojmenování jeskyní nezůstalo. Samostatné názvy dostaly přitom nejen jeskyně, ale dokonce i jejich chodby (ve Starých skalách). Svědčí to o trvalých, stále se opakujících návštěvách této jeskyně. S ničím takovým se v žádné evropské oblasti nesetkáte. Jedná se o světový unikát. Škoda, že to není nijak zužitkováno, v tomto směru obecně nevyužíváme nic, co by v zahraničí již dávno učinili.

Tady bych si posteskl, jak málo dovedeme tyto a i jiné, jinde neznámé jevy, propagovat a možná i komerčně využít. Veškerou svou snahu vkládáme pouze do propagace krápníkové výzdoby jeskyní, kterou nacházíme ve všech krasových oblastech a nedovedeme ukázat na to, co je pro Moravský kras zvláštní, typické a jinde neopakovatelné.

 

Začátek rabování kostí

Důvěrná znalost jeskyní měla však později i své negativní dopady. Nedaleko Moravského krasu, v Rájci nad Svitavou, byl totiž začátkem 19. století postaven cukrovar, který pro čištění cukru potřeboval spodium (živočišné uhlí). To se vyrábělo z kostí a záhy se zjistilo, že jsou k tomu nejvhodnější kosti z jeskyní. Kosti se spalovaly bez přístupu vzduchu a vzniklé spodium sloužilo jako filtr k odvápnění a zároveň i k odbarvení cukrové šťávy. Kosti zvířat se vybíraly, pokud možno se silnou kompaktou dlouhých kostí a pokud byly recentní, musely se nejprve zbavit tuku. To u kostí z jeskyní odpadalo a byly proto nejvhodnějším a hlavně nejlacinějším materiálem pro výrobu spodia. Podstatně totiž snižovaly finanční náklady na výrobu cukru.

V této době začíná proto docházet k rabování kostí v jeskyních. Zatím co dříve se prodávaly ojedinělým turistům především krápníky, zuby a lebky medvědů, nyní nastala podstatně odlišná situace – z jeskynních sedimentů se vykopávaly všechny kosti a prodávaly se do cukrovaru. Nic nepomáhaly zákazy, kosti byly pro místní obyvatele dobrým, mimořádným a poměrně lehce získaným výdělkem. Na jejich vykopání se asi podílely celé rodiny od dětí až po dědy. Je dokonce zachována zpráva, kde i vedení obce Sloupu dává povolení pro „těžbu!“ kostí v jeskyni (tak to bylo napsáno). V žádné jiné krasové oblasti v naší republice jsem podobnou aktivitu nenašel, je omezena pouze na Moravský kras. Pokud znám krasové oblasti zahraniční, ani tam se taková aktivita nevyskytovala.

 

Třetí období těžby nerostných surovin – fosfátové hlíny

Obr. 2 Unikátní historický snímek ukazující mocnost těžené vrstvy fosfátových hlín ve Výpustku (označení původního povrchu křížkem). Všimněte si různé koroze povrchu vápencové stěny nad sedimenty a v sedimentech (Frodl 1923).

Začátek 20. století vedl k devastaci poslední velké jeskyně, poměrně málo porušené dřívějšími výzkumy, a to Výpustku. Na konci první světové války a po jejím skončení nastává horečné hledání, kde všude by bylo možné takové sedimenty najít. Zjistilo se, že jeskynní hlíny Výpustku obsahují fosforečnany, které by byly vhodné jako hnojivo na pole (18–20 %, P2O5). Je zajímavé, že perspektivní pro těžbu byly pouze jeskyně Křtinského údolí. Ostatní jeskyně Moravského krasu, i když se v nich nacházelo mnoho kostí, měly fosforečnanů velmi málo (Balcarova skála 3,66 %, Sloupská jeskyně 1,33–1,82 %, Šošůvská jeskyně 0,21 %, Kateřinská jeskyně 0,44 %, Hladomorna 0,67 %, Michalova skála 1,73 %, Ochozská jeskyně 0,08 %; Musil 2010). U jeskyní z Křtinského údolí bývá jejich vysoký obsah stále vysvětlován velkým množstvím fosilních kostí. Podobně velký obsah kostí měla však i celá řada výše jmenovaných jeskyní (jako příklad bych uvedl jeskyni Sloupskou) a tam tak velký obsah fosforečnanů nebyl. Vysvětlení vzniku vysokého podílu fosforečnanů v sedimentech pocházející pouze z kostí zvířat musí být proto jiné.

Měl jsem možnost setkat se dříve možná ještě s posledním dělníkem, který fosfátové hlíny těžil. Podle jeho slov se tak dělo krumpáčem, menší kosti v sedimentu zůstávaly a ten byl odvážen úzkokolejnou dráhou mimo jeskyni. Pokud se týče velkých kostí, ty se vybíraly a házely na obě strany chodby. Na můj dotaz, jak vysoké byly hromady kostí, říkal, že dosahovaly výšky člověka. To se mně nezdá, myslím, že přeháněl, ale v každém případě byly hromady jistě vysoké. Z publikací pak víme, že 12 000 dobře zachovaných kostí bylo zasláno do Moravského zemského muzea. Tam skončily i nálezy z výzkumu Výpustku od Kříže. Dnes však, chcete-li studovat nálezy z Výpustku, musíte zajet do Přírodovědného muzea ve Vídni. Jen tam se nacházejí.

 

Třetí speleologické období

Speleologická aktivita byla nejprve spojená s prostým prolézáním jeskyní. Teprve později dochází i k zásahům do jeskynních sedimentů, dlouhou dobu ve spojení s jinými vědními obory (archeologie, paleontologie, geologie). Čistě speleologické výzkumy se objevují později a pouze o nich nemáme žádné zprávy. Celá další doba až do dneška je již doprovázena stále se zvyšujícím počtem speleologických výzkumů, které postupně začínají převažovat nad výzkumy jiných, výše uvedených oborů. Speleologové byli tak úspěšní, jak jim to dovolovaly materiální podmínky jejich doby.

Nikdo už nespočítá, kolik a jaké práce tehdejší jeskyňáři vykonali, vše zmizelo navždy v oceánů věků. Můžeme jen litovat ztráty výsledků, které jsou nenahraditelné (to se nakonec bohužel týká i dnešní doby).

Speleologie tehdy stála na začátku svého vzniku. Způsob provádění speleologických výzkumů, souhrn všech teoretických a praktických vědomostí a jejich postupný kvalitativní vývoj byl přitom původní, domácí, nebyl převzat z jiných krasových oblastí. Speleologové se vyučili sami ze své práce, z vlastních sil, z empirických zkušeností, které jeskyňáři prověřovali, rozšiřovali a zevšeobecňovali. Pouze cestou pozorování, bádání a přemýšlení došli k tomu, že byli schopni rozlišit fakta a fikce. Tím učinili rozhodný krok na cestě k zařazení speleologie mezi již stávající odborné obory. Každá činnost, nota bene ta, která si činí nárok, aby se stala vědní disciplínou, musí již na svém začátku vytvořit své specifické názvosloví. Brána vědy se otevírá klíčem odborné terminologie a metodickým postupem. V tomto případě se jednalo o názvosloví vytvořené místními obyvateli. A to se stalo v severní části Moravského krasu. Zjistil jsem to při studiu historie Sloupských jeskyní (Musil 2002). Celá řada názvů byla později převzata do odborné terminologie.

Speleologická práce, pomineme-li Punkevní jeskyně, nikdy nebyla a není přitom ani dnes výdělečná, je pouze užitečná. Speleologové jí vždy věnovali a dosud věnují svůj volný čas, svoje peníze a někdy i svoje zdraví.

Zvyšuje se samozřejmě i počet terénních výzkumů jeskyní různými vědeckými obory. Těch je však proti speleologickým výzkumům podstatně méně. Je to dáno velkým počtem amatérských speleologů a malým počtem jiných odborníků. Speleologické výkopy odstraňují nejen sedimenty bez nálezů, ale mnohdy i ty, kde nálezy byly. Tím samozřejmě, hlavně pokud se týče vchodových sedimentů, vzniká nenahraditelná škoda. Dnes nenajdete jeskynní vchod, kde by byly ještě zachovány sedimenty. Tím samozřejmě definitivně zanikají všechny informace, které by nám mohly tyto sedimenty poskytnout. Znamená to, že pokud se dnes ještě najde nová, i malá jeskyně, měly by být všechny práce, vedoucí k odstranění vchodových sedimentů, bez řádného komplexního zpracování přísně zakázány.

V současné době pracují v Moravském krasu jak odborníci institucí, které jsou na tuto oblast přímo vázány (Správa jeskyní České republiky, Správa chráněné oblasti, Muzeum Blanenska, Česká speleologická společnost), tak i jednotliví odborníci ústavů různého vědního zaměření (vysoké školy, ústavy Akademie, Moravské zemské muzeum, Technické muzeum). Množství článků z různých vědních oborů z různých institucí se objevuje v tematicky různě orientovaných časopisech nejen u nás, ale i v zahraničí. Počítáme-li k nim ještě diplomové a doktorské práce (které většina speleologů jistě nezná), je jich jistě velký počet. Celková znalost, co vše bylo publikováno, chybí. Do dnešní doby neexistuje vydávání nějakého souhrnu všech v jednom roce vycházejících článků.

Tento článek je vlastně pouze přehledem znalostí, které bychom našli v knize Musil et al. (2019), samozřejmě doplněný dalšími úvahami. Při této příležitosti musím uvést opravu v uvedené knize. V úvodu uvádím první použití názvu Moravský kras. Informace z použité literatury, jak se později ukázalo, však byla mylná.

 

Místo závěru malá úvaha o Moravském krasu

Návštěvy jeskyní patří k vrcholným zážitkům. Každá jeskyně má svoje zvláštní neopakovatelné kouzlo. Přitom i na povrchu je spousta zajímavostí, které zatím nejsou turisticky využitelné (nepřinášejí finanční efekt).

Moravský kras je v České republice výjimečnou krasovou oblastí, jak z hlediska své plochy, tak i díky přítomnosti všech krasových jevů (tisíce jeskyní, podzemní vodní toky, hluboké kaňony, krasové plošiny se závrty, ponory, vyvěračky, paleontologické a archeologické nálezy aj.). Tradice speleologických výzkumů jsou bohaté. To je jistě důležité a sehrává to stále svou úlohu, Důležitější by však byla účinná podpora, která by umožnila v tomto zaměření jak pracovní uplatnění, tak i pokrok.

Dnes známe již tuto oblast lépe, než si obvykle myslíme, chybí jen její komplexní zpracování. V této oblasti byly přitom položeny základy výzkumu všech oborů týkajících se krasu nebo již známé byly rozvinuty. Postupně byl zde rozpracován systém objektivně platných poznatků a metod o práci v jeskyních.

Speleologové to neměli nikdy snadné, byly průkopníky a stáli před problémy, na které se mohlo odpovídat jen prací, mnohdy neúspěšnou. Kdybychom rozdělili vykonanou práci na kladnou, přinášející výsledky a na zápornou, druhá by jistě převažovala. Dnes jsou speleologové odborně na takové výši, že oblast Moravského krasu je jim malá a speleologické výzkumy expandují i do jiných zemí.

Mezi vlastnostmi speleologů, a byly jich, dnes neznámých, ne stovky, ale tisíce, patří vytrvalost a houževnatost. Dosvědčuje to jejich práce v jeskyních, co nedokáže jednotlivec, dokáže spojení sil. Mají vyvinutý smysl pro objevy, které jsou vždy specifické a nedají se nikdy vtěsnat do nějakých schémat. Vždy se projevoval i výrazný individualismus, sklon k nesvornosti, vnitřní rozepře byly příslovečné.

Mimořádné objevy nových jeskyní, respektive prolongace známých, patří ke skvělým výkonům poslední doby a byly jen dovršením úspěchů výzkumů dřívějších dob. Při nedostatečném technickém zabezpečení dosáhli speleologové takřka nemožného. Jistě nebylo vše ideální. Již od Absolonových dob je Moravský kras považován za „sopečnou půdu“. Samotné ideály by tam nacházel jen povrchní a jednostranný pozorovatel. Ani organizace práce nebyla vždy efektivní. Mnoho dobrých programů se jistě neproměnilo v čin.

Dnešním předpokladem jakékoliv práce je práce týmová. A v tom nejen speleologická práce v Moravském krasu, ale ve všech českých krasových oblastí, je proti jiným oborům velmi pozadu. Nejde přece jen o kubické metry vykopané zeminy a o nové objevy, ale i o jejich vědecké zhodnocení. Nové objevy nepodávají vlastně vysvětlení, ale jen konstatují skutečnost. Jako by se zdálo, že speleologům stačí pouze objevovat něco nového. Nové objevy by však měly být pouze začátek pro další odborné práce a ne jejich konec.

Produktivita nových objevů je tedy podstatně vyšší než jejich odborné zpracování. Teoretické vědecké práce, a to nemluvím o komplexních, které by vycházely z nových objevů, většinou chybí. Informace přitom poskytují nejen objevené prostory, ale i jeskynní sedimenty, i když jsou sterilní. Jejich odstranění znamená definitivní ztrátu všech informací, které jsou schopné poskytnout. Nejvyšší hodnotu mají samozřejmě nálezy v sedimentech, které, pokud jsou, poskytují nejvíce informací.

Je přitom samozřejmé, že historii významu speleologických výzkumů nelze psát bez znalosti oblasti, která byla jejich jevištěm. Teoreticky si představuji, že se jedná o velkou knihu, ve které jsou zakódovány všechny informace. Je pouze nutné umět tyto kódy rozluštit. A právě dnešní doba ukazuje, že zakódovaných informací je v nich mnohem více, než jsme si dříve představovali. Můžeme proto předpokládat, že nejsme ještě zdaleka u konce jejich objevování. Znamená to, že každá ztráta jakýchkoliv poznatků včetně jeskynních sedimentů, i když v nich nejsou žádné nálezy a jsou sterilní, znamená obrovskou ztrátu. Málokdo si uvědomuje, že každý vykopaný kbelík sedimentů vyhozený ven znamená, že byl vytržen jeden list s informacemi a tím byly i definitivně ztraceny. Při dnešním způsobu práce nebude možná dlouho trvat a tak jak se ztratily sedimenty vchodové, nebudou existovat ani sedimenty jeskynní.

Zatímco speleologické výzkumy přinášejí stále nové a nové objevy, komplexní zpracování nových objevů se stále opožďuje a nůžky se stále více a více rozevírají. To je podle mě největší bolest současné doby, kterou nám budou jistě další generace vyčítat. Zbývá mnoho otázek, na které nové objevy neodpovídají A jedná se o odpovědi, které nás z hlediska vývoje krasu zajímají nejvíce.

Jakmile se jakákoliv skupina lidí spokojí s dosaženými výsledky, které se vůči jiným oborům relativně stávají průměrné, značí to vždy začátek stagnace. Je přitom evidentní, že prosazování všeho, co přesahuje průměr, neprojde nikdy bez boje. Jistě si každý všiml, že dnešní odborníci zveřejňují odborné speleologické práce jen jako svoje hobby, zaměření jejich hlavní práce je zcela jiné. Zoufale nám chybí i nějaké centrum, které by bylo schopné vytyčovat odborné úkoly a hlavní směry karsologického výzkumu.

Končím třemi větami: Minulost je integrální součástí dneška. Nejhorší by bylo, kdyby vzniklo rigidní prostředí. Moravský kras je kolébkou české speleologie.

 

Literatura:

Boëtius de Boodt A. (1609): Gemmarum et Lapidum Historia.

Croll O. (1608): Tractatus de signatoris internis rerum seu de vera et viva anatomia majoris et minorus mundi. – In: Basilica Chymica.

Frodl B. (1923): Die Höhlen des mährischen Karstes als Lagerstätten von Dünnerphosphaten. – Brünn. Selbstverlag: 1–37.

Musil R. (2002): Sloupsko-šošůvské jeskyně. Jeskynní bludiště pod Bradinami. – Nakladatelství Gloria Rosice, 1–179.

Musil R. (2010): Výpustek. Bájná jeskyně u Křtin. Její 400letá historie a význam. – Acta Speleologica, 1, Průhonice, 1–115.

Musil R. (2018): Nejstarší zprávy o jeskyních Moravského krasu. – Speleo: 74: 47–66. Praha.

Musil R. et al. (2019): Moravský kras. Průvodce Josefovským a Křtinským údolím. – Masarykova univerzita: 1–347. Brno.