Ještě jednou k proutkaření

Lukáš Falteisek  (ZO ČSS 1-02 Tetín)

 

Když jsem před časem sepsal skeptický článek na téma proutkaření, očekával jsem odmítavé reakce od kolegů, kteří na tuto metodu věří. Dokonce bych asi byl zklamaný, kdyby se žádná taková reakce nedostavila. Plánoval jsem, že na ně nebudu reagovat. Po přečtení komentáře od Pavla Kalendy (Kalenda 2019) jsem však dospěl k závěru, že by to byla škoda. Autor komentáře používá některé kontroverzní argumenty, které zasluhují aspoň malý rozbor.

Na úvod bych rád uvedl na pravou míru dvě nedorozumění. Jednak, můj článek nebyl reakcí výslovně na práce P. Kalendy o pokračování jeskyně Pekárny. To bych ho citoval. Byl spíš reakcí na celkově vysokou popularitu pseudovědeckých metod. Do speleologie naštěstí ještě nepronikly nesmysly jako víra v chladnou, bobtnající, mladou, placatou, dutou či jinak podivnou Zemi. Stalo se však zvykem prezentovat proutkařství jako by šlo o zavedenou a téměř odbornou metodu. Ani kritický čtenář se v záplavě jednostranných názorů nemusí dovtípit, že ve skutečnosti není založené na důkazech. Za druhé, prý zcela mylně popírám schopnost geofyziky spolehlivě nalézt podzemní dutiny. To je relevantní připomínka. P. Kalenda však následně ve svém výkladu o geofyzice sám ukazuje, že každá metoda detekuje dutiny jen za určitých podmínek a je závislá na zkušenostní interpretaci hrubých dat. Vždyť netvrdím nic jiného. Nevím, proč bychom se měli vzájemně mentorovat ve věcech, na nichž se docela shodneme.

Pojďme k věcným argumentům. Většinu uváděných příkladů nemůžu rozebírat bod po bodu, nebyl jsem svědkem a neznám detaily. To ostatně není nutné. Nesnažím se nikoho obrátit na „svoji víru“ (která ani není vírou). Spíš je zajímavé ukázat, jak lze na příběhy zdánlivě dokazující nějakou fantastickou hypotézu aplikovat kritické myšlení. Velmi důležitý je první krok, kdy potlačíme přirozenou tendenci přijmout předkládané tvrzení jako fakt. To je překvapivě obtížný úkol, který často nezvládají ani vzdělaní lidé včetně vědců. Zvláště pokud  je určitý výrok pronesen sebevědomě, začnou ho rovnou začleňovat do systému svých znalostí, aniž by se zeptali sami sebe, zda opravdu plyne z předložených dat a zda náhodou není v rozporu s nějakým jiným (a dobře podloženým) poznatkem.

Klíčovým argumentem P. Kalendy je to, že proutkař reaguje na zóny s vyšší vodivostí, které se podobají anomáliím měřitelným metodou VDV. Musí však mít jiný princip, protože VDV využívá signál z navigačních vysílačů, které byly postaveny ve 20. století, zatímco se proutkaří odedávna. Podle P. Kalendy proutkař necítí signál z vysílačů, ale deformace geomagnetického pole způsobené změnou vodivosti. Toto tvrzení dokládá svým pozorováním, kdy v rovné štole Ida naměřil odchylku kompasu až 65° při přechodu přes porušenou zónu! Fascinující. Nebo ne? Pojďme se ptát. Jak to, že jeskyňáři běžně mapují pomocí kompasu kolem poruch? A jak to, že si vlivu podzemních anomálií (byť je na povrchu třeba slabší) nevšimli cestovatelé, geodeti, skauti, orientační běžci a další uživatelé kompasů? Proč se geologové zdržují různými složitými metodami, když se dají poruchy (nebo vodivostní anomálie) tak snadno hledat pouhým kompasem? Nebyla ta štola náhodou vyztužená hajcmany nebo něčím podobným? Na rozdíl od tektonik, důlní výztuže a různý šrot způsobují vrávoravost azimutu zcela běžně.

Nehledě na sporný charakter základního poznatku s ním P. Kalenda dále v textu operuje jako s faktem, například při interpretaci starého proutkařského měření K. Feitla. Ten údajně přesně trasoval cestu Jedovnického potoka od Rudického propadání k vývěru u Býčí skály. Jediné místo, kde se spletl, byl úsek, kde se ponorný tok na chvíli odkloní od výrazné a vodivé tektoniky, která proutkaře podle geomagnetické teorie zmátla. Taky se na to jde ale dívat jinak. Z obr. 5 v článku P. Kalendy to vypadá, že pan Feitl označil tolik vodivých zón, že jeskyně by měla problém se jim vyhnout (tedy, pokud na obrázku správně rozpoznávám, co je tence černě). I kdybychom počítali jen tu linii, která je jeskyni nejblíže, dá se výkon K. Feitla lapidárně shrnout, že dokud jeskyně vedla po (známé) poruše téměř přímo spojující ponor s vývěrem, tak její trasu uhodl, a když se jeskyně od této poruchy oddálila, tak se zmýlil. Otázka je, zda k takovému výkonu jsou potřeba „telegnostické“ schopnosti.

Podobně i výsledky geofyzikálního a proutkařského průzkumu Pekárny při bližším pohledu neukazují nijak velkou shodu. Přesněji řečeno, proutkařská předpověď se dobře shoduje se známou částí jeskyně a viditelnou poruchou, což není překvapivé, ale nad neznámými prostorami se s geofyzikálními anomáliemi rychle začne rozcházet. Hlavní shoda vědeckých a nevědeckých metod je v předpovědi, že nové prostory budou navazovat na ty známé. Bylo by zvláštní, kdyby proutkař předpokládal něco jiného. Další proutkařsky vytyčené prostory se v místech, kde procházejí zkoumaným územím, neshodují s ničím.

V dalších případech bohužel P. Kalenda neuvádí příliš konkrétní údaje. Je proto těžké si vytvořit názor na údajně výbornou shodu proutkařů s VDV. Jisté vodítko je zmínka, že je třeba dobrý proutkař. Nebyli náhodou proutkaři rozděleni na dobré a nedobré tak, aby se eliminovaly neúspěšné tipy? Z velké sady náhodných výsledků není problém vytvořit vhodným výběrem jev podle potřeby. Zde bych si tipl spíš na jiný princip. Bohužel nevíme, jak byl pokus zaslepen. Jednoduché zaslepení, kdy pokusná osoba sice neví o hledaném objektu, ale je doprovázena osobou, která o něm ví, nestačí. Bylo prokázáno, že je-li pokusný subjekt všímavý či empatický, většinou se tajné informace dovtípí. Ve vědě (např. při testování léků) byly proto jednoduše zaslepené pokusy dávno nahrazeny složitějšími, ale objektivnějšími dvojitě slepými. Při nich se zkoumaný subjekt nesmí potkat s nikým, kdo zná řešení. Nejde o přehnanou opatrnost, ale o reakci na případy, kdy bystří pacienti dokázali zcela rozložit jednoduše slepé lékařské pokusy. Pokud byly pokusy s proutkaři jednoduše slepé, je pravděpodobné, že tzv. dobří proutkaři četli spíš osobu experimentátora než vířivé proudy v podzemí.

Při každém pokusu musíme jasně stanovit, jaký výsledek ještě budeme považovat za pozitivní. V reálné krajině je těžké říct, zda někde je či není jev sloužící jako potenciální nápověda, též je problém vyloučit předchozí znalosti proutkaře o testovacím území. Proto není snadné určit, jakou úspěšnost proutkařů očekáváme, pokud proutkaření nefunguje. Jistě to je úspěšnost vyšší než náhodná. Proto není důkazem ničeho ani objev jeskyně Matalovy vymodlené. Tato jeskyně totiž nebyla nalezena „na zelené louce“, ale rozkopáním portálku, který se sice části jeskyňářů nezdál nadějný, ale který reálně existoval. Kolik takových míst bylo prokopáno bez úspěchu? A tam nikdo neproutkařil? Někdy nesporně ano, ale nechlubí se tím. V několika případech jsem svědkem. Vím, samozřejmě, asi to nebyl „dobrý“ proutkař…

Jiný typ situace je příhoda s proutkařem, který přesně určil kromě polohy zvodnělé struktury i hloubku pod povrchem, šířku zatopené dutiny a hloubku vody v ní. Jen nevíme proč, když už byl v tom, ještě v té vodě telegnosticky nestanovil alespoň dusičnany. Takové podrobnosti (šířka prostory na centimetry 32 m pod povrchem!) nelze vysvětlit žádným fyzikálním jevem bez ohledu na to, zda proutkaření funguje nebo ne. Tady buď musíme opustit fyziku a uvěřit na „psychotronické“ využití proutku, který pohybem odpovídá na slovní otázky („Virgulko, je to širší než 20 cm?“), nebo tuto historku považovat za případ šťastné náhody, možná zveličený vyprávěním. Osobně se přikláním k druhé možnosti.

V textu P. Kalendy můžeme najít i ukázky zavádějící interpretace cizích zjištění či názorů. První případ se týká oné nešťastné a stále připomínané pasáže z Agricolova díla. Agricola proutkaření popisuje a dodává, že někteří lidé tuto metodu používají, ale jemu se nezdá příliš seriózní (Agricola 1556). P. Kalenda tento příběh převyprávěl ve stylu, že Agricola „ukázal, že staří havíři používali proutek jako nejstarší ‚geofyzikální‘ metodu, s čímž nic neudělali ani ‚skeptičtí osvícenci‘ (str. 34, 2. odstavec). Pravda je přesně opačná. Díky Agricolovi a jeho osvíceným následovníkům víme, že proutkaření je už po staletí doprovázeno pochybnostmi, které se ani generacím nadšených zastánců nepodařilo rozptýlit! To je vždy podezřelé. Věda se samozřejmě může mýlit a občas předčasně odmítne něco reálného. Ovšem tyto omyly mají životnost pár let nebo maximálně desetiletí. Obecně platí, že pokud něco funguje v praxi, bude to fungovat i při pokusu. Pravda se tedy ukáže ve chvíli, kdy někdo odvážný neuvěří autoritám a provede správný a dostatečně kontrolovaný pokus. Proutkaření přesně takovou šanci opakovaně dostalo a důkaz stále nemáme. To je typické pro různé pověrečné praktiky, které díky náhodě občas zdánlivě zafungují. To jejich zastáncům stačí, aby víru v ně udržovali při životě dávno poté, co se všechny účinky podařilo střízlivě vysvětlit.

Tím se dostáváme ke kritice tzv. mnichovského experimentu. Tady to vypadá, že P. Kalenda komentuje podrobnosti, které nejen nebyly v článku, ale které ani neodpovídají skutečnosti. Prý nebylo ukázáno, že trubka s vodou vytvářela geomagnetickou anomálii. A navíc samotná trubka mohla vyvolávat větší anomálii než voda (str. 38 uprostřed). Bylo by smutné, kdyby zastánci proutkaření při dlouhém ladění svého experimentu přehlédli, že jejich trubka nevyvolává anomálii. Zvláště, když jiné trubky ano. Geomagnetické siločáry totiž vedou šikmo k povrchu, takže i trubka položená severojižním směrem je protíná. Tím spíš je jedno, zda anomálii vytvářela roura nebo voda. Šlo totiž o hledání jediné trubky, která se celá posunovala i s obsahem! Mnichovský experiment dopadl tak jasně a tak negativně, že se ho snaží diskreditovat i další proutkařící kolegové. Můžeme se například doslechnout nepodložený názor, že celý pokus byl veden tak špatně, že všichni dobří (zase!) proutkaři utekli a zůstali jen diletanti. Přitom právě proutkaři, kterým se dařilo, byli zkoušeni opakovaně. Jenže podruhé se žádnému z nich nedařilo, a to se nehodí připomínat.

Co říci závěrem? Nejsem nijak osobně zaujatý proti proutkaření. Upřímně bych si přál, aby nějaká podobná, univerzální, levná a všem dostupná metoda skutečně fungovala. Bohužel, o přírodních zákonech nevypovídají naše přání, ba ani očitá svědectví, ale jen navzájem provázané důkazy. Je to neromantické a neosobní, můžeme proti tomu do omrzení protestovat, ale to je jediné, co se tím dá dělat. Vydávat nepodložená tvrzení ze fakta ničemu nepomůže. Rád se však budu podílet na vědeckém testování proutkařských schopností. Podmínkou je, že půjde o pokus s jasně definovanou otázkou navržený tak, aby měl potenciál jí věrohodně zodpovědět. Nemá smysl přidávat další mnohoznačné náznaky. A je samozřejmé, že musí být publikován i případný negativní výsledek.

 

Literatura:

Agricola G. B. (1556): De re metallica libri XII. – Johann Froben, Basilej. Česká editace: Jiřího Agricoly dvanáct knih o hornictví a hutnictví. – Překlad Ježek B., Hummel J. (2007): Montanex: 1–546. Ostrava.

Kalenda P. (2019): Názor – polemika s článkem L. Falteiska Proutkaření – realita nebo nesplnitelné přání?Speleo, 76: 32–40. Praha.