Jak jsme se pokoušeli překonat –1 000 metrů ve „Spluze“

Josef Wagner (ZO ČSS 7-01 Orcus)

 

Propast Spluga della Preta v Itálii měla v 80. letech minulého století hloubku 998 m a my jsme si dali za cíl v létech 1985 a 1986 nejen sestoupit na dno, ale také objevit v propasti nové partie a v propasti překonat hloubku 1 000 m. A jak to bylo doopravdy?

 

Expedice Spluga della Preta 1985

Účastníci: ZO ČSS ORCUS Bohumín: Josef Wagner – Pepa vedoucí expedice, Václav Šutta – Venca, Mirek Demjen – Déžo, Petr Téma – Vetešník, Pepík Kučera, Pavel Sýkora – Cici, Ljuba Šromová, ZO ČSS Javoříčko: Mirek Vaněk – Plagát, Jirka Koudelka – Šéf, Josef Cetkovský.

2. 8. Na expedici vyrážíme dvěma vozidly. Volhou kombi a upravenou nákladní Avií.

6. 8. Po několikadenních peripetiích způsobených neustálými poruchami motoru Avie dosahujeme vesnice Fosse nad Veronou, kde by na nás měli čekat italští přátelé. Lije jako z konve a před Veronou nás zastavuje policie. Vůbec se jim nelíbily naše papíry od Avie. Nastalo dlouhé prověřování, ale nakonec nás pustili. Po dlouhém bloudění nacházíme výjezd na hřeben Monti Lessini a do vesnice Fosse, kde o nás nikdo nic neví! Ljuba sbalila v hospodě prvního lepšího speleologa a s ním navštěvujeme předsedu místní organizace Marcela. U kávy a whisky za hrozného lijáku venku probíráme mapu propasti Spluga della Preta – cíl naší výpravy (bohužel jak jsme později zjistili, informace byly značně zkreslené). Pozdě v noci, za doprovodu nových přátel, vyjíždíme na hřeben ke „Spluze“, kde mají ve staré kamenné budově s hliněnou podlahou svůj bivak. No, hlavně, že na nás neprší.

7. 8. Chystáme se na systém Spluga della Preta (–998 m) za asistence spousty přihlížejících turistů a jeskyňářů z Fosse. Do vstupní šachty –130 m, vhazujeme dvě lana stočtyřicítky a ve čtyři odpoledne první družstvo vedené Vetešníkem zahajuje sestup. To je sjezd! Sto třicet metrů ve vzduchu ve zvonovité šachtě. Italové tady pro své expedice budují výtah. My jsme jej nechtěli. Úkol členů družstva byl navěsit lana do hloubky 300 m, najít cestu meandry ke studni v –88 m a vystoupit zpět na povrch. Měli na to 12 hodin.

Vše probíhalo normálně, za vstupní studní –130 m, za krátkým meandrem, následuje studna –10 m a za ní vertikála –108 m. Tady Veteš instaluje 4 přepínky (ne moc šťastně) a pak začíná ne moc složitý meandr, který vede ke studni v – 88 m. Úkol prvního družstva končí a mohou na povrch.

8. 8. Ve čtyři ráno je první družstvo na povrchu a sestup zahajuje druhé družstvo – Pepa, Venca, Déžo a Mira. Jejich úkolem, kromě fotodokumentace, je nalézt a vystrojit trasu sestupu. Za 8 hodin by je mělo dostihnout třetí družstvo, které samostatně nebo společně s druhým družstvem sestoupí na dno jeskyně. Vše jde v pohodě, jen Vencovi se ve studni –130 m zamotala lana. Ve studni –108 m trochu nadáváme na Vetešníkovy krátké „pytle“ na přepínkách. Najednou jsme uslyšeli krátký svistot vzduchem a pak Pepovo dlouhé nadávání. Na druhé přepínce, když sedal do „Petzla“, si nechal karabinu napříč, zámek se vyhnul a převrátil. A Pepa letěl do propasti. Naštěstí připnul „bogibs“ do starého italského lana, které tam viselo, a tak snad po 10 metrech volného pádu se „bogibs“ zasekl a Pepa se houpal nad propastí. A Déžo nad ním měl co dělat, aby mu pomohl. Nebýt toho druhého starého lana a Božího vnuknutí se do něj cvaknout, raději nedomyslet.

Pod propastí –108 m začínají první dlouhé, na orientaci velmi složité meandry. Pak sjíždíme bez problému šachtu – 88 m a začínají další kruté meandry. V blátě, vodě, po dně i pod stropem prolézáme každou odbočku, abychom našli pokračování a správný směr a hned jej značíme pro třetí. družstvo. Marně hledáme orientační znaky, které nám popsal Marcelo. Těžkou brašnu s fotopřístroji již zanecháváme raději na dně další studny. Od vstupu do systému nás upoutává veliký bordel. Můžete tu najít vše, co tu zanechaly předešlé expedice. Podzemní bivaky, vystrojené vertikály, včetně navěšených lan a karabin. Starých lan jsou tu všude stovky metrů.

Meandry se dále střídají s propastmi protékanými vodopády. S hloubkou a narůstajícími problémy nás začíná tlačit čas. Dosahujeme sálu „Paradiso“ a zmocňuje se nás odpor. Všude hnijí haldy odpadků po expedicích. Jsme v hloubce okolo 700 m. Za námi jsou nejtěžší propasti a meandry, před námi už jen svažující se suché koridory a tři propasti s hloubkou do 50 m. Je půl desáté v noci a třetí družstvo nikde. Mají již 6 hodin zpoždění. Nevíme, co se stalo. Zásoby jídla (jedna čokoláda, kandované ovoce, jeden krajíc a salám) jsou u konce. Mirovi dochází síly, dál nemůže a vzdává to. Vašek sjíždí poslední vertikálu, nasazuje „Petzla“ na špatné lano, vedoucí přímo do vodopádu. A ještě bez přepínek ale zato se třemi uzly. Pak na hodinu mizí ve vertikále – 66 m a nedává o sobě vědět. Instalujeme další lano a Pepa sjíždí za ním. Po krátké domluvě končíme sestup nedaleko ode dna, chybí posledních 200 m. Ale Miru nemůžeme nechat samotného. Mohl by zcela prochladnout a to by mohlo znamenat nejhorší….

Začínáme urychlený výstup propastmi a meandry. Těžké vaky s materiálem ve vertikálách netaháme, ale vynášíme na zádech. Honí nás i obava, co se stalo s třetím družstvem. V –400 m nacházíme vzkaz od Ciciho, ve kterém nadává Pepovi, že mu dal slabého partnera. Josef byl totiž v této hloubce zcela vyčerpán, další sestup vzdal a Cici s ním musel nahoru. My opět zrychleným tempem pokračujeme vzhůru.

9. 8. Mira ztrácí úplně síly. Šachtou –108 m vystupují Pepa, Déžo a Venca za hodinu (všichni tři) a Mirovi samotnému to trvá 90 minut. Jsme pod vstupní studnou –130 m a na jejím dně nacházíme bivakovat Josefa. Je zcela vyčerpaný a nemá sílu vystoupit na povrch. Rychle na povrch vystupuje Pepa a instaluje další lano do propasti, aby mohli lézt dva lezci (Venca a Déžo) současně. O dobré kondici všech tří svědčí i časy výstupu, vše do 25 minut. Je sedm hodin večer, když ze „Splugy“ pomalu jako poslední vystupuje Josef. Pozdě večer pomocí Volhy a kladek vytahujeme ze šachty –130 m všechen materiál. Akce končí a mnozí usínají přímo u vstupu Splugy.

10. 8. Je slunečné ráno a my vše balíme. Sjíždíme do vesnice Fossé, kde nás čeká Marcelo a Giovani. V jejich doprovodu ještě jdeme na exkurzi po krasových zajímavostech okolí. U vína nás italští přátelé zvou do „Splugy“ znova příští rok. Společně se pokusit prohloubit celý jeskynní systém a objevit nové partie. A dosáhnou vysněných –1 000 m.

 

Expedice Spluga della Preta 1986

ZO ČSS ORCUS Bohumín: Josef Wagner – vedoucí expedice, Václav Šutta, Miroslav Reichenbach – Raich, Šromová Ljuba, Jana Wagnerová, ZO ČSS Javoříčko Prostějov: Josef Cetkovský, Jirka Koudelka – Šéf, Vladimír Šádek, Aleš Tomica, Vaněk Miroslav – Plagát, řidič autobusu Ivan Podhorný, ČT televize Ostrava Bajer Rudolf – režisér, Jiří Radek – kameraman, Speleoklub PTTK Bielsko Biala Polsko Lubek Zawierucha a 9 speleologů Speleoklubu PTTK.

20.–23. 7. Přeprava celé výpravy Bohumín–Prostějov–Rozvadov–Besanson (Francie)

Vlastně podle tisku máme být už druhý den na cestě. Jenže když jsme přijeli k Ivanovi a jeho expedičnímu autobusu, zjistili jsme, že kromě plechového obalu nemá nic. A tak v pátek celou noc vyrábíme expediční autobus. Měníme palivové potrubí a konečně ve 21.30 opouštíme Bohumín a míříme do Prostějova, kde už všichni spí. A tak je budíme a pokračujeme v cestě.

Nocujeme za Brnem a od rána sháníme servis, kde by nám na Volze vyvážili kola a ztrácíme autobus. Jenže před Plzni autobus chytá další poruchu. Je zavzdušněné řízení a Ivan neutáhne volant. Autobus opravujeme a okolo půlnoci jsme v Rozvadově na hranici.

Ráno autobus opět odmítl jet dál. Ivan si myslel, že praskl měch a díky tomu se autobus naklonil na bok. Naštěstí to byl jen uvolněný šroub a my můžeme pokračovat do Francie, kde k noclehu zastavujeme nedaleko Štrasburku. Ráno nás budí francouzští policajti a ptají se Vaška, odkud máme benzín, který Vašek právě dolévá do Volhy. Nakonec nás ale nechávají odjet. Pak jsme chtěli pokračovat směr Andora, ale na autobusu praskla pneumatika.

24. 7. Dnes pokračujeme v cestě do Andory. Ale nikoliv nadlouho. Na autobusu praskla další pneumatika a Ivan samozřejmě další rezervu nemá, a tak musíme koupit novou. A aby se mechanici nenudili, utrhl se ve Volze plovák karburátoru. Naštěstí Vašek ve svém montážník kufru měl i pájku, a tak na pumpě na záchodě plovák zpátky do karburátoru připájel.

A můžeme zahájit výjezd do Andory. Dostali jsme se však pouze do poloviny výjezdu a asi 12 km před Andorou se z motoru i výfuku autobusu začala valit pára a kouř. Dále už autobus odmítl jet. Asi se přehřál a prasklo mu těsnění pod hlavou. A to byl konec. Tedy to jsme si původně mysleli.

25. 7. Začala šílená kalvárie s opravou motoru. Nejdříve rozebrat motor a sundat hlavu motoru. To je problém i v dílně, natož na cestě v horách. Hlavní problém byl povolit šrouby hlavy. Ivan samozřejmě v autobuse skoro žádné nářadí neměl, natož golu. A tak Volha pendlovala po okolních vesnicích a železářstvích a vykoupili jsme všechny gola ořechy velikosti „29“. Jo, koupili jsme jich mnoho, ale všechny postupně při pokusech o uvolnění šroubů hlavy praskly. Doufáme, že nahoře v Andoře ještě nějaké klíče budou mít. Navštěvujeme hranici a přesvědčujeme velmi milého komisaře, aby nás vpustil do Andory. Komisař se brzy stal naším spolupracovníkem a pomáhal nám, jak uměl (asi aby se nás zbavil) vpustil nás na tři hodiny do Andory, kde kupujeme další klíče. Od něj jsme také mohli zavolat našim kamarádům ze speleologického klubu Ribereňo do Arandy de Duero, v jaké jsme situaci. A samozřejmě i do Česka, abychom zajistili nové těsnění. Praskly i klíče z Andory. Všichni na hranici nad tím kroutí hlavou a telefonují po okolních městech i servisech. Až do Paříže. Marně, Škoda tu servis nemá.

Pak někoho napadlo, že Pepa Cetkovský je kovář a že když hlavu goly zakalíme, pak možná nepraskne. Nasbírali jsme v okolí cesty dřevěné palety a rozdělali obrovskou vatru, goluč rozpálili a pak vychladili ve vodě. Bohužel praskla na prvním šroubu.

Pak dostáváme nový nápad. Pod námi je vodní elektrárna a tam snad musí být dílna. Snad budou ochotni pomoci. Tak Vašek, Pepa, Josef a Šéf vše vkládají do posledního pokusu. V dílně Josef navařuje ořech na dlouhou ocelovou rouru. K autobusu se vracíme o půlnoci a další pokus necháváme na ráno.

26. 7. Stojíme pod Andorou třetí den. Mezitím Ljuba a Pepa nezaháleli a z nejbližší pošty telefonovali všem známým, kteří se chystali na speleologický kongres do Barcelony, který v ní v těchto dnech zrovna probíhal, aby sebou přivezli nové těsnění. Jenže ani to nebylo jednoduché, neboť těsnění je dlouhé skoro metr a tenké pár milimetrů. A tak docent Panoš, který se uvolil těsnění přivézt, si je musel vzít sebou do kabiny letadla, aby je mezi zavazadly nezlomili.

Ráno Ivan a Raich nastupují k poslední zkoušce. Nikdo ani nedýchá. Když Raich radostí zařval, bylo nám jasné, že první šroub povolil. Opět se vracíme zpět do elektrárny, udělat do roury otvory pro páku. Po třech dnech pokusů se podařilo hlavu uvolnit a vadné těsnění vytáhnout. No jo, ale nové bylo v letadle na druhém konci Evropy. Jenže Ivan je kouzelník. Užaslým francouzským policajtům i mechanikům, kteří tvrdili, že těsnění pod hlavu nelze ani vyrobit, ani opravit, dokázal opak. Našel plechovku od coca coly a z ní vyklepal poškozené plechové části a těsnění opravil.

27. 7. Ráno Ivan s Raichem pokračují ve skládání motoru. Po třech dnech oprav motor opět naskočil. Sláva Ivanovi. Mezitím ještě Vašek stačil opravit motor na autě nějakému Francouzovi, který jej ve stoupání do Andory zavařil. A vydělat si 50 franků. A můžeme pokračovat vzhůru na Andoru. Tedy ještě dvakrát jsme zablokovali cestu, když motor klekl, ale to bylo jen znečištění sítka čerpadla a jsme na hranici. Tady už čekají ostatní přátelé z Arandy a hlavní komisař (už víme, že se jmenuje pan Noel) nám dovoluje projet Andorou, třebaže nemáme víza.

28. 7. – 5. 8. Přijíždíme do Barcelony na Světový speleologický kongres. Na kongresu má referát i Pepa, a tak televizní štáb má pohotovost. Referát o jeskyni Emine Bojir Chasar Nižni vzbudil zaslouženou pozornost. A do Barcelony nám přivážejí i dvě nová těsnění motoru pro Ivanův autobus.

6. 8. Vše balíme a míříme do Itálie. Za městem Narbone autobus zabloudil a sjel k moři. Na silnici přímořskými středisky je spousta retardérů a to Ivan neznal. Hned na první najel 60km rychlostí, autobus se vznesl do vzduchu a po dopadu se projevil i výsledek. Vzadu v autobusu jsme měli dvěstělitrový sud s naftou, který vyskočil též a po dopadu se samozřejmě otevřel. Současně se otevřela zadní vrata autobusu a z nich se začala řinout na silnici mezi turisty nafta, melouny, cibule, brambory… A Francouzi skoro o půlnoci se bavili tím, že vše sbírali a nosili nám do autobusu. Rychle zasypáváme pískem ropné kaluže a prcháme z města. Spíme raději na dálnici.

8. 8. Jedeme směr Verona. Jenže 30 km od města končíme. Provizorní těsnění pod hlavou motoru nevydrželo. Musí se vyměnit a to je práce na 24 hodin. Kromě toho také odešla baterka v autobusu, a tak místo startéru autobus startujeme roztlačováním, a to chce vždy hodně lidí. A na Monti Lessini nás už čekají Poláci. Proto Pepa s Vaškem a Ljuba s Rabbem vyjíždějí Volhou na hřeben ke Spluze della Preta. Ještě, že Poláci, kteří jsou již na Monte Lessini, mají funkční kamion, a tak nám expediční materiál vyvážejí na hřeben.

9. 8. Ivanovi se daří opět opravit autobus a vyjíždí do vesnice Fosse pod hřebenem Monte Lessini. Večer se setkáváme s polskými i italskými kolegy, abychom upřesnili plán celého působení v systému jeskyně Spluga della Preta.

Polští jeskyňáři na hřebenu působí již od 1. srpna a provedli přípravu pro vlastní zahájení expedice. Vystrojili propast novou sérií polských statických lan o průměru 10 mm a jako jisticí byla použita italská lana, která zde byla nainstalována Italy při jejich poslední expedici. Nebyl však dosud vybudován podzemní tábor.

10. 8. Dnes vlastně začíná pořádná akce „Spluga“ a pokus o její prohloubení. Útočné družstvo do „Splugy“ Pepa, Mirek Raich a Vašek balí do tří vaků materiál pro podzemní tábor, lana na další sestup, karbid, jídlo… Jejich úkolem je sestoupit na nové dno jeskyně a pokusit se najít pokračování propasti, což se dosud nepodařilo několika italským expedicím. Velmi rychle dosahují hloubky 700 m a budují zde podzemní tábor. Odsud zahájili vystrojení a sestup do části zvané Vecchio Trippa (Stará držka) do hloubky 980 m. Zde jsme se pokoušeli explorací i kopáním jeskyni prohloubit. Ale marně. A jak vše probíhalo časově?

13.00 Zahájení sestupu 1. čs. družstva. Sestup první vertikálou –132 m komplikuje skupina nějakých italských speleologů, kteří se spustili jen pod druhou vertikálu. V další vertikále – 108 m Pepa na druhé přepínce, zjišťuje, že má nefunkční piezo zapalovač na karbidce a náhradní světlo mu prosvištělo propastí na dno. A tak další čtyři přepínky lezl úplně potmě. To není špatný výkon!

Sestup zdržuje jen Pepa fotografováním. A dvacetikilový vak s „foťáky“ též není jednoduché transportovat. Suché, vstupní propasti postupně přecházejí ve vertikály protékané silnými vodopády a dna vertikály Torrino dosahuje družstvo zcela promočené.

20.00 Dosahujeme dna studny Torrino – místa bivaku. Instalujeme tři závěsné sítě. Uléháme zcela mokří. Máme sice na sobě izotermické podkombinézy, ale usnout na chvíli dokázal jen Vašek.

9.00 Bivaku „–700 m“ dosahuje polské družstvo a zaléhá do našich spacáků a sítí a my zahajujeme sestup na Nové dno (zvané též Vechio Tripa). Sjezd propastí Bologňa a pak výstup 30 m vysokou bahnitou stěnou a pak sjezd dalšími vertikálami, tak úzkými, že jimi Raich neprošel. Dno nové části má zcela jiný charakter než celá „Spluga“. Prostory jsou velmi suché, s množstvím nickamínku, flyšové vrstvy vápence. Prolézáme labyrintem puklin, balvanitých závalů a dómů. Všude kam pronikneme, jsou již stopy po něčí exploraci. Po osmi hodinách zkoušení někam proniknout to vzdáváme bez dalšího objevu. Vystupujeme do bivaku –700 m.

22.00 Jsme zpátky z Nového dna v bivaku a na exploraci Vechio Tripa vyráží druhé polské družstvo, které vyháníme ze spacáků. Ještě jsme ani nezalehli a oni byli za tři hodiny zpět. Prý to je bez šance něco tam objevit

8. 3.00 Polské družstvo balí lana z nového dna a zahajuje výstup na povrch. My likvidujeme podzemní tábor a zahajujeme retransport materiálu. Vše nám komplikují karbidky, které na polský karbid odmítají hořet, a tak je stále opravujeme. Raicha pomalu opouštějí síly, hlavně v meandrech, ale drží se statečně. V 18. hodin jsme pod vstupní vertikálou. A se západem slunce je české útočné družstvo na povrchu.

Příští den ráno sestupuje do podzemí česko-polské družstvo, které má za úkol retransport materiálu od bivaku. Ráno byl také do vstupní šachty „Splugy“ nainstalován elektrický vrátek se zavěšenou klecí pro 3 osoby a funkce obsluhy výtahu se hned zhostil Raich. Z podzemí přicházejí nedobré zprávy. Tomica a Cetkovský jsou prý hodně vyčerpáni v bivaku v hloubce 600 m. A začalo čekání. V 19. hodin se ozval první z této skupiny Jurek a říká, že naši už jsou pod vertikálou –108 m a už nemají sílu vynést materiál na povrch a nechali ho ještě hlouběji pod vertikálou – 88 m. Čekáme ještě dlouho. I na lehko lezl Cetkovský vertikálu –108 m skoro dvě hodiny. Štěstí, že ve vstupní šachtě už je nainstalovaný výtah, tu by nevylezl.

Co na závěr. Je si třeba uvědomit, že výpravy byly organizovány v časech, kdy výjezd na západ od našich hranic se rovnal zázraku, kdy většinu výstroje a výzbroje jsme si vyráběli sami, kdy nebyly mobilní telefony a vše, opravdu vše záleželo na lidech a jejich kamarádství. Překonat hloubku v jeskyni Spluga della Preta se nepodařilo. Ale byly to vynikající speleoalpinistické počiny a sportovní výkony. O výpravě natočil štáb ostravské televize hodně zajímavý dokument. Propast Spluga della Preta ani dnes nepřekonala hloubku 1 000 m.