Obsah


eSpeleo 1/2020

  • Komentář předsedy - Marek Audy
  • Odpovědnost v jeskyních ve světle současných poznatků - Bohuslav Kocour Koutecký
  • Holštejn – země jeskynních systémů - Macek
  • Ještě nepřišel jejich čas - Ladislav Slezák
  • Josefovské a Křtinské údolí v Moravském krasu - Rudolf Musil
  • Velká čerpací zkouška v Albeřické jeskyni - Jiří Bruthans, Radko Tásler
  • Jak jsme se pokoušeli překonat –1 000 metrů ve „Spluze“ - Josef Wagner
  • Co nového na severovýchodě Čech – jeskyně Tygří doupě - Jan Moravec
  • Co nového na severovýchodě Čech – jeskyně Dědkárna - Jan Moravec
  • Přehled současných mapovacích aplikací - Michal „Cimbál“ Hejna
  • Ještě jednou k proutkaření - Lukáš Falteisek
  • Speleookénko - Jan „Kelf“ Flek
  • Negativní výsledek, také výsledek - Michal „Cimbál“ Hejna
  • Athanasius Kircher a jeho Mundus Subterraneus - Michal „Cimbál“ Hejna
  • Jeskynní bestiář – hostnici, gigantičtí pavouci a hodag - Michal „Cimbál“ Hejna
  • Objev v archivu Správy jeskyní ČR - Jan „Kelf“ Flek
  • Krasový badatel JUDr. Martin Kříž a Ždánice - Josef Pokorný
  • Martin Kříž a Moravský kras - Ladislav Slezák

Zprávy z předsednictva

  • Komentář předsedy - Marek Audy

Domácí lokality

  • Holštejn – země jeskynních systémů - Macek
  • Ještě nepřišel jejich čas - Ladislav Slezák
  • Josefovské a Křtinské údolí v Moravském krasu - Rudolf Musil
  • Velká čerpací zkouška v Albeřické jeskyni - Jiří Bruthans, Radko Tásler

Zahraniční lokality

  • Jak jsme se pokoušeli překonat –1 000 metrů ve „Spluze“ - Josef Wagner

Pseudokras a historické podzemí

  • Co nového na severovýchodě Čech – jeskyně Tygří doupě - Jan Moravec
  • Co nového na severovýchodě Čech – jeskyně Dědkárna - Jan Moravec

Krátké a jiné zprávy

  • Přehled současných mapovacích aplikací - Michal „Cimbál“ Hejna
  • Ještě jednou k proutkaření - Lukáš Falteisek
  • Speleookénko - Jan „Kelf“ Flek
  • Negativní výsledek, také výsledek - Michal „Cimbál“ Hejna
  • Athanasius Kircher a jeho Mundus Subterraneus - Michal „Cimbál“ Hejna
  • Jeskynní bestiář – hostnici, gigantičtí pavouci a hodag - Michal „Cimbál“ Hejna

Speleologická záchranná služba a technika

  • Odpovědnost v jeskyních ve světle současných poznatků - Bohuslav Kocour Koutecký

Trocha historie

  • Objev v archivu Správy jeskyní ČR - Jan „Kelf“ Flek

Výročí a vzpomínky

  • Krasový badatel JUDr. Martin Kříž a Ždánice - Josef Pokorný
  • Martin Kříž a Moravský kras - Ladislav Slezák

eSpeleo 80/2020

  • test speleo 80 článek

Pseudokras80

  • test speleo 80 článek

eSpeleo 2/2021

  • Komentované Pokyny pro autory sborníku Speleofórum - Redakční rada ČSS
  • Vzpomínka na Miroslava Kubeše - Zdeněk Fárlík
  • Ivan Račko
  • Vzpomínková - Ladislav Slezák
  • Speleokartografie na počátku 21. století – na pomezí vědy a umění - Tomáš Bohanes
  • DistoX2, přesnost a magnetické šumy – jak se to rýmuje a na co si dát pozor? - Jan Moravec
  • Ještě jednou k proutkaření aneb když se dva perou, třetí se směje - Petr Nakládal
  • Konec Speleookénka? - Jan Kelf Flek
  • Poznámky ke Kelfovu Speleokénku (Jan Flek, eSpeleo 1/2020) - Rudolf Musil
  • Úvahy o naší speleologii - Rudolf Musil
  • Záchrana na laně v praxi - Bohuslav Kocour Koutecký
  • Pár postřehů ze záchranných akcí - Igor Harna (Speleologický klub Brno)
  • Důlní dílo Bylanka IV a nález pozdně středověkého důlního ventilátoru - Ondřej Malina, Petr Zeman, Jan Kavalír, Přemysl Brzák, Martin Egon Sucharda, Karel Svoboda
  • Jeskyně/štola Pająków v Černém Dole v Krkonoších - Radko Tásler (ZO ČSS 5-02 Albeřice)
  • Objev jeskyně „Poustevníkova Děravka“ na Rudicko-habrůvecké plošině (Moravský kras – střed) - Marek P. Šenkyřík – Gyaneshwarpuri
  • Komentář předsedy - Marek Audy
  • Rozhodnutí předsednictva ČSS z 11.3.2021

Zprávy z předsednictva

  • Komentář předsedy - Marek Audy
  • Rozhodnutí předsednictva ČSS z 11.3.2021

Domácí lokality

  • Objev jeskyně „Poustevníkova Děravka“ na Rudicko-habrůvecké plošině (Moravský kras – střed) - Marek P. Šenkyřík – Gyaneshwarpuri

Pseudokras a historické podzemí

  • Důlní dílo Bylanka IV a nález pozdně středověkého důlního ventilátoru - Ondřej Malina, Petr Zeman, Jan Kavalír, Přemysl Brzák, Martin Egon Sucharda, Karel Svoboda
  • Jeskyně/štola Pająków v Černém Dole v Krkonoších - Radko Tásler (ZO ČSS 5-02 Albeřice)

Speleologická záchranná služba a technika

  • Záchrana na laně v praxi - Bohuslav Kocour Koutecký
  • Pár postřehů ze záchranných akcí - Igor Harna (Speleologický klub Brno)

Krátké a jiné zprávy

  • Speleokartografie na počátku 21. století – na pomezí vědy a umění - Tomáš Bohanes
  • DistoX2, přesnost a magnetické šumy – jak se to rýmuje a na co si dát pozor? - Jan Moravec
  • Ještě jednou k proutkaření aneb když se dva perou, třetí se směje - Petr Nakládal
  • Konec Speleookénka? - Jan Kelf Flek
  • Poznámky ke Kelfovu Speleokénku (Jan Flek, eSpeleo 1/2020) - Rudolf Musil
  • Úvahy o naší speleologii - Rudolf Musil

Výročí a vzpomínky

  • Vzpomínka na Miroslava Kubeše - Zdeněk Fárlík
  • Ivan Račko
  • Vzpomínková - Ladislav Slezák

Příloha 2/2021

  • Komentované Pokyny pro autory sborníku Speleofórum - Redakční rada ČSS




Příloha 2/2021

Komentované Pokyny pro autory sborníku Speleofórum


            Vážené přispěvatelky a vážení přispěvatelé, proč jsme zařadili tento příspěvek vyplývá z toho, že stav rukopisů pro sborník Speleofórum dodávaných ediční radě se stále nelepší. Velká většina autorů stále nedodržuje platné a schválené pokyny pro autory, které jsou vyvěšeny na webových stránkách České speleologické společnosti, a které jsou závazné. Není totiž úlohou editorů, aby články dopisovali, přepisovali, upravovali nebo jinak inovativně působili. Ono totiž není snadné se vmyslet do toho, co autor chtěl sdělit, takže mnohdy není možné doplnit pozici obrázku či přílohy v textu nebo citaci ze seznamu literatury na správné místo v textu. U jednoduchých textů převod na požadovanou úpravu většinou není problémem a „revizoři“ textů to dělají bez toho, aby zatěžovali autory.

            Každý titul má svoji vlastní úpravu, historii a tradice. Velmi se liší zejména forma citování v textu, styl jak se upravují citace v seznamu literatury, formální úprava názvu, styl jak se uvádějí autoři a jejich příslušnost, atd. Úprava rukopisů proto musí odpovídat pokynům pro autory a zvyklostem, jaké jsou v tom kterém médiu, zde ve sborníku Speleofóra – většinou se stačí podívat do minulého čísla a připravovavný rukopis podle toho upravit, když už nechci číst pokyny pro autory (což je ale vždy nejlepším řešením). To myslím zvládne i přispěvatel/ka bez jakékoli zkušenosti s psaním podobných textů.

              Nyní budeme postupovat téměř krok po kroku a objasníme si, jak připravit příspěvek do sborníku Speleofóra, co dodržovat, na co dát pozor a hlavně čeho se vyvarovat. Pokyny doporučují font TimesNewRoman s velikostí 12, jednoduché řádkování, odstavce zarovnané vlevo, speciální formátování není povoleno a opatrně s tabulátory!

 

Titul příspěvku/nadpis

Jak dodržovati Pokyny pro autory

 

Autoři a jejich příslušnost

Milan Geršl1, Fraňo Sabbath Travěnec2, Libor Čech3

1 Mendelova univerzita v Brně, Agronomická fakulta, ÚZPET, Zemědělská 1, 613 00 Brno, gersl@mendelu.cz

2 ZO ČSS 6–23 Aragonit, Hranice

3 ZO ČSS 7–02 Hranický kras, Olomouc nebo Karel Novák (ZO ČSS 6-12 Speleologický klub Brno), Josef Kučerka (Správa jeskyní Moravského krasu, možno připojit emailovou adresu)

 

Text/stať

            Text příspěvku je zpravidla rozdělen do kapitol nebo podkapitol (např. Úvod, Popis lokalit, Závěr), ale není to podmínkou, zejména pro expediční zprávy, kratší příspěvky apod. Kapitoly a podkapitoly se mohou očíslovat (jakkoli) aby byla jasná jejich hierarchie a posloupnost. Nicméně složitější hierarchické členění (systém více typů podkapitol než 3) se nedoporučuje. V otištěné verzi se toto číslování neobjeví, projeví se odlišným typem a velikostí písma!

 

Citace literatury v textu

            V textu se citují použité zdroje, publikované, nepublikované, osobní sdělení apod. a to na příslušném místě, nebo v souvislosti s použitím části již publikovaného textu (zde je to povinností danou mj. autorským zákonem). Doslovaná citace jakékoli pasáže (i části věty) z původnícho textu nebo osobní vyjádření (např. „tak už tam budem“) se uvádí a končí „uvozovkami“ a je kurzívou.

            V textu a v popiscích tabulek, obrázků, fotografií a dalších příloh se cituje následovně: podle Nováka (1988), jak uvedl Novák a kol. (1989), jak se domnívá Ford et al. (2009), nebo: chodba náhle končí (Novák 1988), chodba jde nahoru (Novák a kol. 1989) či vrstvy jsou svislé (Ford et al. 2009).

            Pokud je v závorce citací více, oddělují se středníkem a citace jsou seřazeny od nejstarších po nejnovější podle vročení citace (Novák 1988; Novák a kol. 1989; Ford et al. 2009), tedy v žádném případě podle abecedy. Citace jednoho autora se oddělují jen čárkou (Novák 1987, 1988).

            Citace publikace dvou autorů je následující: jak uvedli Novák a Nováková (1988); délka je neznámá (Novák a Nováková 1988).

              Zkratka et al. se používá, pokud citovaný článek pocházi z pera tří a více autorů (Novák et al. 2008).

              Když je potřebné odcitovat osobní sdělení poznatku, který není nijak publikován, použije se (Novák, osob. sděl. 2006) v anglickém souhrnu (Novák, pers. comm. 2006).

 

Citace jakékoli přílohy k článku v textu

            Všechny přílohy ke článku, ať jsou zalomeny ve vlastním vytištěném textu, uvedeny na obálce nebo v rámci barevné přílohy musejí být odkázány na příslušném místě v textu. A to následovně: jak je uvedeno na obrázku X, jak je uvedeno v tabulce Y, jak je vidět na fotografii Z – pokud příloha není uvedena v závorce (viz dále) zásadně se nepoužívá zkratka a už nikoli velké písmeno na počátku (obrázek, graf, tabulka, fotografie, příloha). Pokud je odkaz v závorce, pak úprava je následující: v mapě Velkého dómu (obr. X), velké kolísání hladin (tab. Y), morfolgicky členité (foto Z). Pokud se odkazuje na více příloh, pak to vypadá následovně: na obrázcích 1 až 3 /lze i 1–3/, v tabulkách 3 až 5 a na fotografiích 6 až 12, pokud jsou odkazy v závorce, pak: (obr. 1 až 3 i 1–3, tab. 3 až 5 i 3–5, foto 6 až 12 i 6–12). Odkaz na obrázek etc. viz výše v anglickém souhrnu se vypsané v textu píší s malým písmenem na počátku (figure, photo, table, appendix, table), zkratky v závorce pak písmenem velkým (Fig., Photo, Tab., App.). Grafy doporučujeme označit jako obrázek, pokud nejsu vloženy v tabulce.

            Důležitá je posloupnost odkazů na přílohy (obr., tab., grafy, mapy, fota atd.) v textu. Absolutně NELZE začínat odkazem na jiný obrázek, mapu, tabulku, graf, fotografii, přílohu než 1! Přílohy stejného typu je nutné uspořádat tak, aby logicky ilustrovaly text a hlavně ve správné posloupnosti – tedy 1, 2, 3, 4, 5 atp. Pokud je potřeba odkázat na již uvedenou přílohu, toto není problém, ale nelze odkázat na tabulku 2 aniž před tím byla odkázána tabulka 1. Pokud je obrázek/příloha rozčleněna na dílčí přílohy (např. v obrázku jsou 4 fota), tak ty dílčí přílohy musejí být uspořádány tak, aby umožňovaly posloupnost odkazu (nelze odkázat na obr. 4B a teprve pak na obr. 4A), pokud to příloha graficky a prostorově neumožňuje, je potřeba tomu přizpůsobit text, tak aby byl nejprve odkázán obrázek 4A a pak teprve 4B!!

 

Světové strany

            Jeden z hlavních problémů. Ve sborníku Speleofórum je zaužito zkracování světových stran. Podstatná jména se zkracují velkými písmeny bez tečky: sever (S), jih (J), východ (V), západ (Z); podobně složeniny severovýchod (SV) atd. U textů typu: puklinové systémy směru S–J, SV–JZ se mezi zkratkami světových stran používá pomlčka (alt a 0150 na numerické klávesnici).

           Přídavná jména apod. se zkracují malými písmeny s tečkou: severní (s.), severněji (s.), jižní (j.), jižněji (j.), východní (v.), východněji (v.), západně (z.), západněji (z.); podobně složeniny severovýchodní (sv.) apod. Výraz severojižní zlomová linie se zkrátí: s.-j. zlomová linie (tedy se spojovníkem).

          Nezkracují se výrazy jako: nejjižněji nebo pokud geografickým označením začíná věta: „Jižně od brlohu je další…“ nebo: „Jih je na levoboku“.

 

Seznam literatury

            Hlavní kámen úrazu. Všechny zdroje citované v textu a popiscích či vysvětlivkách k přílohám musejí být uvedeny v seznamu literatury a naopak všechny citace ze seznamu literatury musejí být v textu a popiscích či vysvětlivkách k přílohám řádně a na příslušném místě odcitovány.

           Seznam literatury je řazen zásadně abecedně, nikoli podle vročení citovaného díla (vročení je pomocným hlediskem pro více prací citovaného autora nebo kolektivu a řadí se od nejstaršího k nejmladšímu, nikdy naopak). Pokud jsou uváděna společná díla, řadí se podle příjmení prvního, druhého, třetího až x-tého autora (tedy Geršl, Filippi a Bruthans před Geršl a Travěnec, přestože první citaci napsali autoři tři a druhou jen dva, na počtu nezáleží):

Geršl M. (2013): Výsledky novodobých výzkumů a model geneze raftových – gejzírových stalagmitů. – Acta speleologica, 4: 38–47. Průhonice.

Geršl M. (2016): Rozlišení vod Hranického krasu na základě archivních analýz. – Zprávy o geologických výzkumech v roce 2015, 49: 247–252. Praha.

Geršl M., Filippi M., Bruthans J. (2008): Nález raftových stalagmitů v solném krasu v Íránu. – Speleofórum, 27: 119–122. Praha.

Geršl M., Travěnec F. (2002a): Gejzírové stalagmity Hranického krasu ve světle nových poznatků. – Mineralogie Českého masivu a Západních Karpat. Sborník referátů: 26–30. Olomouc.

Geršl M., Travěnec F. (2002b): Gejzírové stalagmity v Hranickém krasu – nová teorie geneze. – Speleofórum 2002, 21: 67–69. Praha.

            V případě, že naprosto stejně složený autorský kolektiv a ve stejném roce publikuje více citovaných prací, pak o pořadí rozhoduje abecedně první slovo a další slova v názvu článku, v uvedeném případě je u 2002 uvedeno jako 2002a příspěvek z Mineralogie atd., protože první litery slov názvu jsou GSH, zatímco u 2002b to je GSV. Myslím, že u složitějších případů bude řazení multiautorských článků na editorech článků, pravidla jsou dosti složitá a zákeřná a snadno se nedají předat.

           Co mají citace obsahovat? Jak mají vypadat? Hlavní je, aby citace byly co možná nejúplnější. Názvy článků, časopisů, institucí se zásadně nezkracují. Druhou věcí je, aby citující autor citované dílo fyzicky viděl (tištěné, elektronicky) a nepapouškoval citace opsané z citovaných prací – tato praxe vede jednak k možnému překroucení toho co bylo citováno (pozor: překroucení může být i záměrně podsunuto), ale i k pokroucení citací vlastních – pak se práce už vůbec nedá dohledat. Pokud jsem citovanou věc neviděl, je nejlépe takovou citaci uvést v textu jako: Novák (1988 v Novák a Nováková 1989) ve formě v závorce (Novák 1988 v Novák a Nováková 1989), lze přidat i stránku, na které to dílo ti autoři citují (Novák 1988 v Novák a Nováková 1989, s. 22) a v seznamu literatury uvést jen citaci Nováka a Novákové (1988), tedy díla, kde jsem citaci našel. Pokud se musí odcitovat dílo, které autor příspěvku neviděl, ale je notoricky známo, provede to následovně (za i neúplnou citaci uvede n. v. = non vidi), viz např. Komenského mapa Moravy: Komenský J.A. (1627): Moraviae Nova et Post Omnes Priores Accuratissima delineation. (n. v.)

              Citace musejí důsledně dodržovat podobu uváděnou tím kterým médiem – pokud jsou čísla (většinou svazky) v latinských číslicích, cituje se v latinských číslicích (např. LX nikoli 60, např. Acta Musei Moraviae, Sci. Geol., LX). Pokud časopisecká řada má kromě čísla svazku rovněž čísla jednotlivých čísel, uvádějí se zásadně čísla obě, např. Československý kras, IV, 4, nebo Věstník Ústředního ústavu geologického, 35, 2–3, některé řady mají potom ještě číslo pořadové: Nature, 128, 11, 7849. Čím úplnější citace, tím snaději ji čtenář najde.

            Běžné druhy citací ve sborníku Speleofóra vypadají následovně – úprava citovaných prací je závazná:

Geršl M. (2013): Výsledky novodobých výzkumů a model geneze raftových – gejzírových stalagmitů. – Acta speleologica, 4: 38–47. Průhonice.

Bláha P., Karous M., Kněz J., Müller K. (1999): Možnosti georadaru v inženýrském průzkumu. – Geotechnika, 2, 3: 12–15.

Geršl M., Travěnec F. (2002): Gejzírové stalagmity Hranického krasu ve světle nových poznatků. – Mineralogie Českého masivu a Západních Karpat. Sborník referátů: 26–30. Olomouc.

Klimchouk A., Ford D. (2000): Types of Karst and Evolution of Hydrogeologic Setting. – In: Klimchouk A.B., Ford D.C., Palmer A.N., Dreybrodt W. (Eds.): Speleogenesis. Evolution of Karst Aquifers: 45–53. National Speleological Society. Huntsville.

Jol H.M. (2008): Ground Penetrating Radar Theory and Applications. – Elsevier: 1–524. Amsterdam.

Petránek J. (1983): Encyklopedický slovník geologických věd. – Český geologický ústav v Nakladatelství Československé akademie věd: 1–920 a 1–852. Praha.

Rez J. (2010): Strukturně-geologický vývoj jižní části Moravského krasu. – Disertační práce: 1–65. Ústav geologických věd Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Daňko J., Bližkovský M. (1968): Zpráva o geofyzikálním měření v severní části Moravského krasu. – Archiv Geografického ústavu ČSAV: 1–62. Brno.

Vysoká H. (2016): Hydrogeologický výzkum Hranické propasti. – Nepublikovaná Závěrečná zpráva pro projekt Expedice Neuron nadačního fondu Neuron: 1–265. Praha.

Himmel J. (2013): Ponorná říčka a její přítoky. – Archiv ČSS ZO  6–11: 1–28, 4 str. bar. příl. Brno.

            Po názvu článku/monografie je tečka, odrážka a pomlčka, poté za odrážkou název periodika, vydavatelství či archivu. Názvy periodik se uvádějí kurzívou, jakož i názvy monografií a nepublikovaných archivních děl. U mezinárodních periodik se na konci neuvádějí místa vydání, u čistě lokálních ano (např. časopis s názven Speleo je vydáván různými vydavateli v různých státech a místo vydání jasně určí o jaké Speleo jde).

 

Přílohy

          Přílohy představují zejména fotografie, tabulky, kresby, grafy či mapy. Přílohy se nikdy nevkládají přímo do textového souboru, obsahujícího text příspěvku, ale jsou zasílány jako samostatné soubory. Pozice příslušné přílohy v textu může být naznačena popiskem přílohy nebo jen upozorněním obrázek XY nebo přílohou v co nejmenším rozlišení na pozici vloženými – pozor, při lámání dochází k posunům v textu.

             Přílohy se do redakce posílají v úpravě, která jednoznačně umožní identifikaci přílohy ke konkrétnímu textu – tedy v žádném případě neoznačujte přílohy jako obr. 1, mapa 2, foto 1, tab. 3, ale např. Eman_obr_1, Hranice_tab_2, Štercl_mapa_5 a podobnou formou je potřeba nazvat i vlastní Word či rtf text: Eman_text, Hranice_text.

 

Autorský zákon – copyright

            Ochrana duševního vlastnictví je upravena autorským zákonem. Každý stát má vlastní autorský zákon, více nebo méně přísný a státy na jeho dodržování přímo dohlížejí nebo si najímají příslušné agentury či právní kanceláře. Většina mezinárodních vydavatelství má ještě specifické úpravy (většinou zpřísnění) podmínek použití, využití a šíření již vydaných děl. Vlastní copyrightová ochrana vydaného díla je upravena vydavatelskou smlouvou s autorem. U knižních publikací pak přechází z vydavatele zpět na autory anebo jejich dědice po době danou smlouvou, nebo po vydání příslušných množství vydání. U většiny mezinárodních časopisů přechází práva k vydání na vydavatele licenční smlouvou, vlastní copyright však zůstává autorovi/autorům. Doba ochrany díla většinou končí až 70 let po smrti autora!!! Toto je potřeba brát v úvahu.

            Proto nelze citovat souvislé pasáže z děl (ani neupravené/nezměněné věty) bez řádné citace zdroje a jeho uvedení v seznamu použité literatury. Proto nelze prostě přetisknout obrázek z jiného díla, bez toho, aby k takovému činu nebyl připojen souhlas vydavatele nebo autora/ů nebo jejich dědiců (ve smyslu vydavatelských smluv) nebo neuplynula-li lhůta 70 let od smrti posledního z autorů (proto většinou nemůžete z knihoven získat elektronickou verzi tisků vydaných po roce 1914, jen xerokopii). Souhlas musí být udělen písemně! Ústní souhlas není k ničemu! Pozor – pokud přetisknete (bez úpravy) obrázek či jinou přílohu a doplníte vlastními náčrtky, pak se na toto převzetí copyrightový souhlas rovněž vztahuje, i když se jedná „pouze“ o podklad! Některá vydavatelství tolerují, pokud převezmete obrázek a změníte v něm barvy nebo fonty či šrafy, jiná to netolerují vůbec, pokud není obrázek změněn např. v průběhu kontur, hranic,… Nejlépe je obrázek převzít a celý překreslit a doplnit svými doplňky. Nicméně tím nejste osvobozeni od uvedení zdroje a jeho řádného citování v seznamu literatury. Např.: „geologický podklad a mapa jeskyně podle Nováka a kol. (1988; doplněn, změněn, upraven…“ atd. podle toho, co se s tím podkladem spáchalo).

V posledních ročnících Speleofóra se objevují následující hlavní prohřešky proti autorskému zákonu:

  • Použití mapového díla nebo výřezu z něho (Kartografia, ShoCart, Česká geologická služba apod.) jako podkladu pro jakoukoli přílohu – nelze bez výslovného písemného souhlasu vydavatele (někteří to zpoplatňují podle velikosti převzatého mapového díla či jeho výřezu).
  • Přetištění již publikovaného článku včetně příloh v nezměněné podobě. Překlad článku a popisků k přílohám do jazyka českého není nějakým významným problémem vyjma problému etického, proč tisknout identicky to, co již bylo někde otištěno… Ale přetisknout přílohy beze změn nebo bez souhlasu vydavatele původního díla nelze.
  • Přetištění příloh (většinou grafických – map, náčrtů, obrázků, schémat) bez souhlasu vydavatele (viz výše) a bez jakýchkoli změn nebo doplnění jako podkladu pro nové vlastní náčrtky.

            Je jasné, že zdroj se vždy musí řádně odcitovat a uvést do seznamu literatury. Ještě že GoogleEarth nebo mapy.cz si zdroj do obrázku vtisknou, ale do popisku k příloze se musí uvést, zejména pak pokud se tam zdroj neotiskne, nebo je stažená část zmenšena oříznutím (např.: mapa: zdroj GoogleEarth).

 

Závěr

Příspěvky, které nemají úpravu požadovanou Pokyny pro autory sborníku Speleofóra budou nekompromisně vraceny autorům k upravení podle Pokynů autorům a tohoto návodu.

 

Pokyny pro autory sborníku Speleofóra

  1. Příspěvky zasílejte na adresu redakce@speleo.cz. Prosíme všechny autory, pokud nedostanou potvrzení o převzetí příspěvku, aby se nám na uvedenou adresu ozvali a ujistili se, že byl skutečně příspěvek doručen a redakcí převzat.
  2. Příspěvky musí být do redakce doručeny do termínu vyhlášené uzávěrky. Pouze zcela výjimečně a v odůvodněném případě je možné před vyhlášeným termínem uzávěrky dohodnout s redakcí pozdější termín dodání příspěvku nebo některé jeho části.
  3. Příspěvky je třeba zasílat vždy v úplné podobě. Přílohy se přidají jako další samostatné přílohy do téhož emailu jako je soubor s textem, lze je zaslat dalšími emaily nebo je vložit sbalené do archívu *.zip, nebo, v případě velkého datového objemu, je vhodnější vložit text vlastního příspěvku do emailu a přílohy zaslat cestou datové úschovny, např. – http://www.uschovna.cz/.
  4. Vlastní text příspěvku je zaslán v textovém souboru běžně užívaného formátu, přednostně ve formátu *.doc nebo *.rtf.
  5. Povinné součásti příspěvku:

Název příspěvku. Jména a příjmení všech autorů příspěvku včetně příslušnosti (profesní, soukromá, ZO ČSS, apod.) – např. Karel Novák (ZO ČSS 6-12 Speleologický klub Brno), Josef Kučerka (Správa jeskyní Moravského krasu, lze uvést emailovou adresu) nebo Milan Geršl1, Fraňo Sabbath Travěnec2, Libor Čech3 a pod jména postupně pod sebe uvést konkrétní příslušnosti:

1 ZO ČSS 6-12 Speleologický klub Brno

2 Správa jeskyní Moravského krasu

3Atd.

 

Text příspěvku. Text je zapsán bez užití speciálního formátování a nadužívání tabulátorů, preferováno je písmo TimesNewRoman, velikost písma 12, řádkování 1, zarovnání odstavce doleva. Za obvyklý rozsah textu je považováno 2–5 tiskových stran A4.

Citace v textu. V případě využití citací je třeba na odkazovaný zdroj (článek, kniha, nepublikovaný text uložený v archivu apod.) odkazovat v textu uvedením příjmení autora/autorů a roku uveřejnění práce do závorky, resp. při užití samotného jména autora v textu dáváme do závorky pouze rok:  ..a tato chodba se táhne ještě 150 m (Paukert 1996). Jak uvádí Novák (1998), lze…

Seznam použité literatury (je-li autorem využita).

Anglický abstrakt (popřípadě český text k přeložení redakcí).

Popisky k přílohám. Popisky je třeba uvádět česky i anglicky (minimálně česky k přeložení redakcí).

  1. Přílohy k příspěvku

Samostatné přílohy představují fotografie, kresby, grafy či mapy.

Přílohy se nikdy nevkládají přímo do textového souboru, obsahujícího text příspěvku, ale jsou zasílány jako samostatné soubory.

Soubory, obsahující přílohy k článkům, se označují příjmením autora nebo významným prvkem z názvu článku a pořadovým číslem – např. Xibalba_foto_1, aby byly jednoznačně identifikovatelné.

Přílohy musí být dodány v kvalitě, přiměřené jejich určení k tisku:

Plánky a mapy dodávejte naskenované pro text na 300 dpi (lépe 400 dpi) při tiskové velikosti 1:1.

Fotografie na obálku by měla mít rozměr minimálně 305 × 214 mm / 400dpi.

Formáty obrázků a fotografií: *.tif, *.jpg,

Formáty vektorových obrázků: *.eps, *.ai nebo *.cdr

U map či tabulek s vpisovaným textem (mimo tabulky ve formátu *.xls nebo *.doc) omezte vpisované údaje na geografické názvy (ty se nepřekládají) a vysvětlivky označte tradičně a-x nebo 1-Y a dejte je do popisek pod mapy nebo tabulky – lze je snadněji přeložit. Pokud jsou popisky přímo v mapě nebo tabulce, musí být česky i anglicky.

Mapy popisujte dostatečně velkým písmem, které bude čitelné i po zmenšení (velikost typů /písmenek po zmenšení by měla být alespoň 1,5 mm).

 

  1. Autorská práva – pokud budete publikovat cokoliv převzatého, musí to být odsouhlaseno vydavatelem, autorem nebo jeho zákonnými dědici a sděleno editorům v písemné podobě, vyhneme se tak zbytečné korespondenci! Pozor na převzaté topografické či jiné mapy (Kartografia, ShoCart, Česká geologická služba apod.) i v podkladu obrázku či mapy – zde se za použití platí a vydavatelé si to patřičně hlídají. Copyright platí 70 let, tedy bez souhlasu a bez úpravy je možno přetiskovat věci jejichž autoři zemřeli před rokem 1947 (pro rok 2017).

 

Předložením konečné verze rukopisu, upraveného podle připomínek recenzentů nebo členů redakční rady, autor uzavírá s vydavatelem sborníku Speleofóra, Českou  speleologickou společností, licenční smlouvu a poskytuje tomuto vydavateli nevýhradní licenci na šíření svého příspěvku resp. fotografií, v tistěné podobě i vystavením příspěvku na internetu. Pro vystavení na internetu bude rozlišení fotografií a obrázků sníženo. Práva vydavatele se vztahují pouze ke grafické podobě příspěvku jako celku, tedy k jeho grafickému uspořádání s vloženými obrázky.

  1. Nejčastější lingvistické chyby

VELKÝMI PÍSMENY a bez tečky se označují názvy světových stran (J – jih, naopak MALÝMI písmeny a s tečkou se označují názvy směrů: j. – jižní).

Sediment je TEN sediment, slovo „zasedimentovaný“ v jazyce českém ani geologickém neexistuje – hezky česky se řekne „vyplněn/zaplněn sedimenty“, podobně slovo „zasintrovaný“ musí být uvedeno jako „zaplněn/vyplněn sintry“. Podobně nepřípustné jsou následující výrazy – oderodován (odstraněn erozí), oddenudován (odstraněn denudací).

Prolongovat v cizozemštině znamená něco prodlužovat. Tedy například „prolongace závalu“ k prodloužení jeskyně nevede, ale „zmáhání závalu“ by mohlo (pokud se nenarazí na skalní stěnu).

  1. Nejčastější typografické chyby

Krát se nepíše jako malé x, ale jako alt a na numerické klávesnici 0215, tedy ×.

Pomlčka se píše alt a 0150. To, co je vpravo dole na klávesnici nebo vpravo nahoře na numerické klávesnici, je spojovník, a ten má jiné použití (například se píše v názvu Sloupsko-šošůvské jeskyně nebo s.-j. zlomová linie).




Výročí a vzpomínky

Vzpomínka na Miroslava Kubeše


„Prolétám širý svět, zřím mnoho krás a mnohý květ, však nevyrovná se celé okolí,

kráse Křtinského údolí.“

 

Zdeněk Fárlík

 

         Mirek získal zálibu o kras, jeskyně a jeskyňařinu po svém otci, který pocházel z Babic nad Svitavou. Mirkův tatínek, kterého jsme nazývali „starý pan Kubeš“, byl služebně umístěn v Českých Budějovicích, kde se Mirek 28. 4. 1940 narodil. Během roku 1942 se vrátil do rodných Babic a později, po válce, se v 50. letech Kubešovi přestěhovali do Brna. Po skončení II. světové války započal intenzivní výzkum v Moravském krasu. Starý pan Kubeš započal speleologické práce ve Křtinském údolí. Bylo to pro něj nejblíže a zároveň tuto oblast velice dobře znal. Prvním pracovištěm jeho skupiny byla, na základě přání tehdejšího předsedy Speleologického klubu pro zemi Moravskoslezskou Antonína Bočka, jeskyně Býčí skála. Skupina tehdy neměla žádný název. Ve Křtinském údolí dále pracovala i skupina Burkhardtova.

            V roce 1954 byl založen Speleologický kroužek při ZK ROH ADAST Adamov a přebírá pracoviště na Býčí ská-le. Krátce na to v roce 1956 „Kubešova skupina“ (i s mladým Mirkem) odešla z Býčí skály a usadila se v jeskyni Jestřábí skála (Jestřábka). Z údolí rovněž odchází Burkhardtova skupina na Rudické propadání. Oba Kubešové a několik dalších členů pracovalo v První brněnské strojírně, a proto v roce 1960 založili Speleologický kroužek při ZK ROH První brněnské strojírny Brno. Mirek byl členem výboru kroužku a též od roku 1959 členem předsednictva tehdejšího Speleologického klubu při Moravském muzeu. Skupina pracovala v celém Křtinském údolí, kde Mirek byl jedním z vůdčích členů, po celou dobu výzkumných prací. Později byla skupina přejmenovaná na speleologický kroužek při ZK ROH 1. BZKG a ZV ROH Teplárna Brno. Mirek se stal se jejím předsedou. Při vzniku ČSS v roce 1978 byl jedním ze zakládajících členů a stal se předsedou Jihomoravského krajského výboru ČSS. Posledním a aktuálním názvem skupiny, kde Mirek po celou svoji aktivní činnost působil jako předseda, je ČSS ZO 6-05 Křtinské údolí.

        Mirek pořádal exkurze i do jiných krasových oblastí, zejména na Slovensko. Zúčastnil se prvních výzkumů propasti Barazdaláš. V 90. letech jsme vedli vyjednávání s ČSA o uvolnění prostor v jeskyni Výpustek pro speleologický výzkum, což se podařilo a mohlo se pokračovat s pracemi tam, kde se v 60. letech muselo skončit. Byl např. znovu otevřen tzv. Salmův Výpustek. Později jsme s Mirkem spolupracovali se Správou jeskyní MK a Správou CHKO MK na zpřístupnění jeskyně Výpustek pro veřejnost.

            V posledních letech Mirek vedl rovněž turistickou skupinu bývalých zaměstnanců – seniorů Tepláren Brno. V roce 2017 Mirek odstoupil ze zdravotních důvodů z funkce předsedy. Pomyslné nelehké předsednické žezlo předal mladému a zkušenému jeskyňáři Ing. Zdeňkovi Cihlářovi s tím, že bude pokračovat v jeho šlépějích a nenechá se ničím a především nikým zviklat tak, aby skupina Křtinské údolí i nadále pokračovala a zůstala zachována.

         Jak už to bývá, v krase se poznal se svojí budoucí manželkou Svatou Radiměřskou – Kubešovou. Společně vychovali dceru Svatavu. Bohužel jeho čas se naplnil v nejhezčí svátky roku, dne 26. prosince 2020.

 

„Vím, že mi jednou bude smutno, a že se můj duch zde bude neuspokojen dále procházet. To je však běh krátkého, pozemského života.“

Čest jeho památce – Zdař Bůh Mirku!




Výročí a vzpomínky

Ivan Račko


Ivan Račko (1957–2021)

 

 

 

           Ráno 6. března 2021 vyhrála dlouhotrvající a těžká nemoc boj nad jeskyňářem Ivanem Račkem. Ivan byl známý jako správce Jaskyne slobody, ředitel Správy slovenských jaskýň a v posledních letech aktivního života se angažoval  v Horskej službe jako specialista na záchranu v jeskyních.S úctou vzpomínají přátelé jeskyňáři.

 Čest jeho památce! 

 




Výročí a vzpomínky

Vzpomínková


Ladislav Slezák

 

            Bylo tomu už dávno, kdy v podzemí Moravského krasu objevovali neznámé jeskyně prazvláštní lidé. Místní jim říkali bádáči nebo taky ďóraři. No prostě jeskyňáři, speleologové. Vyznačovali se zarputilostí, houževnatostí a hlavně nesmírnou vírou v objevy nových podzemních světů nebývalé krásy. Chránili si urputně svoje kutiště a sršeli zlobou a mnohdy až nenávistí proti všem, kdo projevili byť i jen snahu je o „jejich“ jeskyně připravit. Pravidla „tam těch nahoře“ odmítali respektovat a uznávat. V podzemí byli svobodní a nezávislí. Celé generace těchto jeskyňářů hledaly onen speleologický „grál“, obrovské bludiště královny Punkvy. Konečně v r. 1964 odezněly halucinace na podzemní Bílé vodě a obrovská euforie pozvolna spěla k obrovské tragédii. Pandořina skříňka byla otevřena. Do hry vstupují vědečtí tajemníci, političtí činitelé různých stupňů a intelektu i docela prostí závistivci. Boj o uštvanou kořist začíná. Padají návrhy, jak ji nazvat. Jméno jakého politika či vědce ponese největší objev dvou století? Když nesmyslná přetlačovaná vrcholí, přichází, světe div se, vysoce postavený politik, rodák z Holštejna, jeden z dělnického mraveniště v ČKD v Blansku. Když se loučil před svým odchodem na post nejvyšší se svými soudruhy, ukázal jim ruce s ujištěním, že tyhle ručičky už nikdy nebudou manuálně pracovat. Mnozí mu to měli za zlé, nedivím se jim. Nakonec díky jeho intervenci máme s konečnou platností (snad) Amatérskou jeskyni. A tak si neodpustím jednu z malých příhod, která se vskutku odehrála tak, jak bude vylíčena. Byl jsem v té době v celém víru událostí osobně.

 

Jak Piňďa alias Zdenál Hasmanda málem o zuby přišel

            Když padlo konečné rozhodnutí o pojmenování systému Amatérské jeskyně, všem amatérským jeskyňářům se ulevilo. Když vešlo ve známost, kdo definitivně rozhodl, padala i slova uznání. Jedním z těch, komu toto rozhodnutí udělalo radost, byl i Piňďa. Zrovna v té době se šťoural v jedné jeskyňce Na Chobotu. Často vysedával na vyhlídce nad jeskyní se svým skicákem a spřádal plány, jak krásy Moravského krasu zvěční na svých obrazech. Najednou dostal nápad, že namaluje obraz a z vděčnosti jej věnuje samotnému předsedovi vlády, který tak moudře rozhodl o názvu Amatérské jeskyně. Zbývalo vymyslet ten nejvhodnější námět a způsob osobního předání. Nakonec padlo rozhodnutí o námětu. Holštejn! To je přece kolébka, tam žijí jeho staří rodičové, kamarádi z dětství, tam někde na půdě bude i školní taška, kterou vláčel na zádech při každodenní docházce pěšky do Sloupu a zpět! Spásná myšlenka, že předsedovi vlády je Holštejn to místo nejdražší, vyvrcholila obrazem pohledu od Holštejna na stěnu skal se zbytky zříceniny hradu Holštejna. Piňďa už jen čekal na možnost, kdy obraz osobně předá. Ta toužebné očekávaná chvíle přišla! Když se předseda vlády opět vyskytl na návštěvě Holštejna a užíval si setkání se svými přáteli v místní hospůdce, oblékl si Piňďa čistou košili a vyrazil s pečlivě zabaleným obrazem do Holštejna. Do hospody se dostal bez problémů a tak odhodlaně vrazil do separé místnosti, kde se „sousedská“ sešlost pořádala. Než se nadál, stál opět před hospodou s rukama za zády a v „péči“ dvou svalovců z předsedovy ochranky. Sebrali mu pečlivě zabalený dárek, nešetrně z něho odtrhli obal a prováděli další lustraci. Naštvaný Piňďa se cukal, ale nebylo to nic platné. Jeden z ochránců s „předmětem doličným“ se vrátil do hospody a záhy byl vpuštěn před předsedu, již ve značně rozmařilém stavu, i rozkurážený Piňďa. Byl vlídně přijat, vyzván aby se posadil a něco si poručil. No, jak jinak, pivo. Po krátkém poklábosení o jeskyňářích byl blahosklonně a s poděkováním za milý dárek propuštěn.

            Piňďa na tuto životní epizodu nikdy nezapomněl a vždy přidal, že byl rád, že nepřišel „o zuby“. Oba aktéři této vzpomínky jsou již na pravdě Boží. Předseda vlády Československé socialistické republiky zmizel v propadlišti dějin, zatím co po Piňďovi zůstalo velice pěkné a svým způsobem ojedinělé muzeíčko ze života jeskyňářů v Moravském krasu. Je umístěno ve Vilémovicích a jeho tvůrce, Zdeněk Hasmanda alias Piňďa, bude žít dál.




Krátké a jiné zprávy

Speleokartografie na počátku 21. století – na pomezí vědy a umění


Tomáš Bohanes (Česká speleologická společnost, Landesverein für Höhlenkunde in Wien und Niederösterreich) 

 

Úvod

        V eSpeleu 1/2020 byl publikován výborný přehledový článek Michala „Cimbála“ Hejny o současných mapova-cích aplikacích, využitelných při mapování jeskyní. Tento článek je nesmírně přínosný, protože nabízí českému jeskyňáři, mnohdy neznalému cizích řečí natolik, aby si mohl projít zahraniční diskusní fóra, možnost udělat si názor sám, kterou z mnoha dostupných aplikací pro svou kartografickou práci vybrat. Od dob, kdy jediným řešením pro „bezpapírovou“ speleokartografii (paperless cave surveying dle Beata Heeba) byla aplikace pro windowsovský tablet (PDA) PocketTopo, se spektrum možností značně rozrostlo a není úplně jednoduché všechny mezi sebou porovnat a rozhodnout se pro tu pravou aplikaci.

          Přes svou nespornou hodnotu je ale třeba konstatovat, že zmíněný Cimbálův článek působí trošku jako vytržený z kontextu; jako vyjmutý svazek stránek z knihy, obsahující jednu kapitolu jinak obsáhlého románu. To není pochopitelně chyba autora, ten prostě chtěl nabídnout uvedený přehled, a to se mu nesporně povedlo. Na druhou stranu, méně informovaný speleolog může po přečtení článku získat dojem, že nedrtí-li svá měřičská data do svého tabletu vise na laně nad hlubokou propastí, je bezpochyby sto let za opicemi a už se pomalu nemůže ani bez ostudy ukázat ve své oblíbené jeskyňářské hospůdce. A je jedno, zda tato stojí v Ostrově nebo v Srbsku či případně jinde, abych se nedotkl nějaké další krasové oblasti. Tak tomu ovšem zdaleka není a navíc ještě z výše uvedeného nevyplývá, co se s naměřenými daty, více či méně bezpečně uloženými na paměťové kartě v tabletu, stane následně po vylezení z jeskyně. Když to malinko přeženu, ještě nikde není řečeno, že při vytváření definitivní mapy nevytáhne speleokartograf přece jenom pravítko, úhloměr, tuš a pero a nezačne malovat mapu zcela postaru.

         Takže, asi nebude od věci si udělat malý exkurz do současného stavu speleokartografie na počátku 21. století a představit si možnosti, které při tvorbě mapy „naší“ jeskyně v současné době máme. Tento článek není a nechce být nějakým encyklopedickým přehledem a nenabídne rovněž kompletní seznam všech možností. Autorovým úmyslem je spíše přinést jistý „filozofický“ pohled na současnou speleokartografii a případně i trochu materiálu k další diskusi, mnohdy možná i trochu kontroverzního.

Měřičské práce v jeskyni

         Zásadní změnou při pořizování měřičských dat v jeskyni se stalo zavedení modifikovaného laserového dálko-měru Leica Disto verze Disto X1 švýcarským jeskyňářem Beatem Heebem. Ten byl poprvé představen na 4. evropském speleologickém kongresu ve francouzském Lans-en-Vercors v roce 2008. Modifikace firemního laserového dálkoměru přidáním Heebem vyvinutého čipu umožnila stisknutím tlačítka přístroje změřit najednou nejen vzdálenost a sklon, ale také azimut. Tyto údaje mohou být navíc přes Bluetooth přímo přenášeny do spárovaného elektronického zařízení, kde za pomoci některého z programů, popsaných Cimbálem v jeho článku, může kreslič hned kreslit na displeji zařízení mapu prostor. Ale také nemusí, s využitím změřených dat, zobrazených na displeji přístroje Disto, může kreslič rovněž „postaru“ kreslit tuto mapu i do měřičského notesu za pomoci pravítka a úhloměru.

         Toto měření jeskyně pomocí přístroje Disto (v současné době ve verzi X2) přináší bezesporu značnou úsporu času a při správné kalibraci přístroje i přesnost naměřených dat. Ne nadarmo byl přístroj Disto, poté co se dostal do vlastnictví autorovy ZO ČSS 7-09 Estavela, zván důvěrně „Kombajn“. Je to prostě takový kombajn na měření. Na druhou stranu není Disto něco, bez čeho by se nedala mapa jeskyně vytvořit. Postaru s geologickým či závěsným kompasem, sklonoměrem a pásmem to šlo holt taky. Bude-li člověk měřit 20 m dlouhou jeskyňku, asi si kvůli tomu nemusí hned pořizovat Disto X2. A nakonec, některé moderní laserové dálkoměry i dalších firem mají funkci kompasu rovněž zabudovánu, včetně dražších modelů od firmy Leica. Nevýhodou je ovšem v jejich případě nutnost měřit azimut zvlášť po přepnutí režimu přístroje, někdy i dost komplikovaně. Otázkou je rovněž přesnost tohoto měření, nicméně podle autorových zkušeností není tato příliš odlišná od přesnosti geologického kompasu. Takže, využít lze i tyto méně sofistikované přístroje, jakkoliv Disto X2 je jistě lepší, zvlášť máme-li měřit větší jeskyni nebo máme málo času (např na expedici).

         Zde je na místě udělat ještě malou odbočku a zmínit jeden problém přístroje Disto X2. Beat Heeb vyvinul   vlastní čip původně ve verzi X1, který si musel každý uživatel sám zabudovat do zakoupeného laserového dálkoměru Leica Disto A3. Po ukončení výroby tohoto modelu musel Heeb vyvinout stávající model čipu X2 pro nový přístroj, tentokrát pro Leica Disto X310. Přesto i s výrobou tohoto čipu nastaly postupně potíže a v minulých letech přestal být čip dostupný kompletně. Až v roce 2019 vyvinul Oliver Landolt novou verzi čipu, v níž byly nahrazeny některé již nevyráběné komponenty, a od letošního roku je možné od něj (nikoliv již od Beata Heeba) čip k upgradu dálkoměru Leica Disto X310 opět získat (viz https://paperless.bheeb.ch)1.

 

Obr. 1a a 1b Porovnání vzhledu a obsahu klasicky zpracované mapy a výstupu z programu Therion na příkladu vstupní části jeskyně Stadelalm-Eiskluft, Gesäuse, Štýrsko

Kresličské práce v jeskyni

        Když autor začínal svou kariéru jeskynního kartografa před nějakými 30 lety jakožto samouk na základě studijních materiálů ČSS2,3, neexistovala pochopitelně ještě žádná relevantní digitální speleokartografie. Data, naměřená tehdy geologickým kompasem se sklonoměrem a pásmem byla zanášena do měřické tabulky a k tomu byl kreslen situační plán jeskyně. Ten by měl být kreslen již v měřítku, nicméně často se kreslil jen přibližně, s tím, že skutečné rozměry prostory v měřítku se ukázaly až při vytváření definitivní mapy v měřítku „v kanceláři“, protože se nikomu nechtělo nějak počítat redukované délky. Maximálně byly tyto stanovovány graficky.

         Příchod přístroje Disto X1 přinesl, kromě již uvedeného zrychlení a patrně též zpřesnění měření, možnost „paperless“ speleokartografie s přenesením naměřených dat z Dista přímo do tabletu. Kreslení plánu v měřítku dotykovým perem na displeji s možností zoomování obrazu se jevilo tehdy jako naprostý výkřik techniky a zdálo se, že jinak už nikdo soudný snad ani mapovat nemůže. Bylo možné kreslit i detaily, které zejména v menším měřítku na papíře kreslit nebylo možné, přitom tablet představoval poměrně malé zařízení ve srovnání s měřičskými deskami s papírovými podklady. Pochopitelně, mělo to i své nevýhody, například měřičský zápisník nepotřebuje nabitý akumulátor, rovněž notes, spadlý do propasti, představuje jistě menší problém než zapadlé Disto. Přesto se zdálo, že toto je jediná možná a správná metoda do budoucna.

            V září 2020 se autorovi dostalo té cti účastnit se expedice rakouských jeskyňářů SpeleoAlpin 2020 do pohoří Gesäuse a zde spolupracovat při mapování s některými z nejlepších rakouských speleokartografů. Zde mohl v praxi vidět stále převažující rakouskou praxi měřit sice pomocí Disto X, nicméně pak kreslit plán v měřítku nadále na papír. Jako důvod bylo autorovi uvedeno, kromě jiného, že tužkou na papír lze plán nakreslit přesně tak, jak oni situaci v jeskyni vidí a jak bude potom i definitivní mapa vypadat, což v tabletu přese všechno tak zcela nejde. V tabletu kreslí člověk spíše v symbolech, na papíře lze realitu znázorňovat více „uměleckými“ prostředky (stínováním, konturami atd.). Jde tedy spíše o to, jak má poté i výsledná mapa vypadat, co od ní kartograf očekává. Vlastní následné praktické zkušenosti s tímto způsobem mapování ukázaly, že klasický způsob mapování papírovou metodou, pochopitelně s pomocí laserového dálkoměru, má pořád něco do sebe a nelze jej považovat za překonaný. Každá z obou metod, papírová i bezpapírová, má svoje výhody a nevýhody. A v konečném důsledku, kreslení jeskyně ve visu na laně či s nosem zabořeným do bahnité plazivky není příjemné ať už s papírem či bez papíru.

Kreslení definitivní mapy

              Po návratu z jeskyně máme tedy veškeré podklady, tj. měřičská data v tabulce a plán jeskyně, ať už v digitální podobě v tabletu či PDA nebo na papíře, nakreslený, pokud možno, v měřítku v jeskyni. Definitivní mapu lze pak nakreslit buď klasicky, tj. na papír přiměřené velikosti za pomoci pravítka, úhloměru, pera a tuše nebo digitálně do počítače.

  Obr. 2 Mapa jeskyní Schneekarschacht XLIX a L , Gesäuse, Štýrsko, autor Reinhart Fischer, 2020, zpracovaná kompletně v CorelDraw

 

            Ještě i dnes najdeme výborné speleokartografy, kteří své mapy skutečně klasicky kreslí. Je to skutečné umění, vlastně se nepříliš lišící od opravdové umělecké kresby. Kreslíř se sice pochopitelně drží zásad speleokartografie, používá dohodnuté symboly, aby byla mapa čitelná a srozumitelná i pro jiného uživatele, nicméně může využívat i různá stínování, tečkování a šrafování, která dokážou charakterizovat skutečný vzhled jeskynních prostor lépe než jakékoliv symboly, často skoro tak jako fotografie. I speleotémy, které nejsou zobrazeny symbolem, lze minimálně schematicky zobrazit, při nejmenším na řezu. Ovšem, jak už bylo uvedeno, je takováto mapa do značné míry i uměleckým dílem, v němž se odráží i kreslířův dojem z jeskyně, takže je to tak trošku takový speleoimpresionismus (teoretici umění prominou). Z toho ale i plyne, že takto nakreslit mapu by v podstatě měl ten, kdo v jeskyni opravdu byl a kdo si kreslil měřičské plány (a minimálně se podílel na vyměřování). Teoreticky může sice, na základě dobře zpracované měřičské dokumentace, jeskyni definitivně nakreslit i někdo jiný, ale pak už je to trochu jiná mapa. Ale nakonec i tak, budou-li jednu jeskyni kreslit dva kreslíři nezávisle na sobě, bude výsledek vždy trošku jiný, podobně jako dva malíři nenamalují stejné panoráma totožně.

            Klasicky nakreslená mapa má ovšem tři základní nevýhody. První z nich spočívá v možnosti chyby při kreslení, což při práci s tuší znamená, na rozdíl od kreslení v počítači, začít práci znovu. Ale toto riziko podstupuje i kreslíř – umělec. Co ovšem umělec nezná, je nutnost pozdější modifikace výtvoru. Pokud umělec dokončí kresbu, je tato hotova. Jeskyně může být ale dalším zkoumání pozměněna, nejčastěji dojde k prolongaci jeskyně. Pak to rovněž většinou znamená kreslit znovu. Třetí nevýhoda je spojena s velikostí jeskyně, resp. složitostí systému. U větších jeskyní může klasická papírová mapa představovat, přes přiměřeně zvolené měřítko, arch o délce až 2 m. Takovou mapu je pak bez adekvátně velkého mapového stolu poměrně obtížné si prohlédnout. V počítači lze mapu libovolně zoomovat a tedy podívat se na mapu jak v celku, tak i na detaily, aniž k tomu potřebujeme halu. Navíc nezapomínejme, jak je důležité při klasickém kreslení již na počátku zvolit ono optimální měřítko mapy – pro malé jeskyně 1 : 100 či 1 : 200, pro větší 1 : 500 nebo i více4. Jaké asi měřítko je potřeba pro jeskynní systémy o rozměrech Amatérské jeskyně, Hirlatzhöhle atd.? Záleží na tom, co chceme zobrazit – celý systém, jeskynní patro, několik sousedních chodeb či detail prostor? Každá potřeba změny měřítka (pohled na celek, polodetaily či detaily) znamená tedy znovu kreslit.

          Seznam nevýhod klasického kreslení ukazuje asi dostatečně, že přece jenom výpočetní technika nabízí dostateč-né výhody k tomu, aby člověk o digitální speleokartografii přinejmenším uvažoval. Už i proto, že zpracování v jeskyni nakresleného měřičského plánu jeho digitalizací na skeneru, pokud už tento plán není rovnou digitální, který pak slouží jako podklad ke kreslení definitivní mapy, je zřetelně jednodušší než vykreslování klasicky přenášením do zvoleného měřítka definitivní mapy. Konzervativní speleokartografové argumentovali ovšem donedávna nemožností dostatečného uměleckého ztvárnění jeskyně. Podle nich je v počítači vytvořená mapa jen schématem, obsahujícím obrysy stěn jeskyně a symboly, popisující technicky jeskynní situaci, jehož vypovídací schopnost je ovšem na hony vzdálená možnostem klasické mapy. Tato výhrada neodpovídá ovšem zcela realitě (viz obr.1). Vzásadě je ovšem opravdu důležité již předem uvažovat o tom, jaké výstupy na konci požadujeme a podle toho zvolit metodiku zpracování (tedy určitý konkrétní počítačový program). Každý program (resp. skupina programů) má svá pozitiva i negativa a lze říct, že neexistuje zcela komplexní systém, při jehož využití by člověk jednorázovým vytvořením mapy získal vše najednou.

        Existuje specializovaný jeskyňářský software, jako jsou programy Compass, WinKarst, TopRobot, Walls aj.5, které umožňují zadáním měřičských dat (polygonu a rozměrů chodby v místě měřičského bodu) automaticky generovat plán jeskyně a její 3D model. To je výhodné u obřích systémů, nicméně u menších jeskyní nemají definitivní mapy příliš velkou vypovídací hodnotu. Na druhou stranu je takové zpracování mapy poměrně rychlé a v podstatě stačí jen měřičská data, člověk prakticky nepotřebuje měřičský plán. To může být výhodné u expedičního rychlého měření.

Obr. 3 Mapa jeskyně Raxeishöhle, Rax, Dolní Rakousko, autor Eckart Hermann, 2014, vytvořená kombinovanou technikou klasickým kreslením a po digitalizaci dotvořením mapy v CorelDraw

 

           Další, již klasičtější digitální speleokartografickou metodou je využití nějakého vektorového editoru, tj. kreslicí-ho programu, který umožňuje kreslit pomocí vektorů. Typickými reprezentanty těchto editorů jsou komerční programy CorelDraw a Adobe Illustrator, resp. jejich bezplatná alternativa, open source program Inkscape. Do těchto programů lze na počátku práce importovat do pozadí sken měřičského plánu, pomocí skriptu případně importovat polygon a pak už jen „obtahovat“ stěny a kreslit detaily pomocí čar a značek 4,6. Hlavní výhodou vektorového editoru oproti jiným grafickým editorům, tzv. bitmapovým (běžně je veřejnosti známý např. Adobe Photoshop), je to, že při práci s vektory pracujeme de facto pouze s definicí vektoru, nikoliv s jednotlivými pixely obrázku. Z toho plyne prakticky neomezená možnost měnit měřítko mapy, aniž utrpí kvalita zobrazení, což je jinak problém každého bitmapového editoru. Přitom vektorové editory umí s bitmapovým obrázkem rovněž pracovat – importovaný podkladový obrázek měřičského plánu není ničím jiným než bitmapou, ovšem tento podkladový obrázek je po dokončení „digitalizace“ pomocí vektorů následně odstraněn. Výstupem z editoru je poté definitivní mapa, doplněná v editoru popisky, legendou a dalšími potřebnými informacemi (obr. 2 ).

         Nevýhodou takového vektorového editoru je nemožnost vytvoření 3D projekce jeskyně, takže pokud ji rovněž chceme, je třeba CorelDraw apod. použít pro vytvoření detailní mapy, ale projekci vytvořit v některém z výše uvedených programů. Výhodou jeskynní mapy vytvořené ve vektorovém editoru je více méně neomezená možnost zoomování a pozdější editace, včetně spojování několika původně samostatně nakreslených map do jedné (např. v případě prolongací jeskyně nebo nalezení propojení s jinou jeskyní). Jednou nakreslená mapa zůstává v počítači a lze ji kdykoliv editovat, jakkoliv to může někdy při komplexnějších úpravách být i náročnější. Za nevýhodu vektorové mapy bývá klasickými speleokartografy udávána i údajná nemožnost onoho „uměleckého ztvárnění“ jeskyně, tj. onoho znázornění jeskyně i pomocí šrafování a tečkování o různé hustotě a velikosti teček, tedy to, čím se vyznačuje klasicky vytvořená mapa. Jak ovšem ukazují práce mnoha rakouských autorů, ani toto tvrzení neodpovídá realitě. Jednak i v CorelDraw lze vektorově a pomocí výplní nakreslit poměrně hodně, jednak, jak už bylo řečeno, vektorové editory dokážou pracovat i s bitmapovým obrázkem. Lze tedy importovat nejen podkladový obrázek, ale například i větší část práce udělat klasicky na papír, výsledné dílo naskenovat a importovat do CorelDraw a zde pak mapu dokončit přidáním popisků, vykreslením polygonu atd., jak ukazují například nádherná díla Eckarta Hermanna (obr. 3). Nevýhodou této metody, kromě větší náročnosti a znalosti příslušných grafických postupů, je jisté omezení možnosti zásadní změny mapového měřítka, jelikož, jak už bylo uvedeno, bitmapový obrázek je z principu na změnu měřítka citlivější než vektorový obrázek.

         Poslední a v zásadě nejmodernější metodou je zpracovat definitivní mapu pomocí programu Therion. Tento slovenský program není třeba v českém prostředí příliš představovat. Je nutné ovšem zdůraznit, že ve srovnání s předchozími programy je vytváření mapy v Therionu více o programování než o kreslení. Pochopitelně, součástí tvorby mapy je rovněž její vykreslení pomocí vektorů a bodů v editoru, který je součástí programového balíku. Toto kreslení je však více „grafickým definováním polohy a tvaru“ než opravdovým kreslením. Rovněž „umělecké ztvárnění“ jeskyně je poněkud složitější a hlavně náročnější (jakkoliv částečně možné, viz obr. 1b) – výstup z Therionu bývá proto obvykle ve srovnání s klasickými jeskynními mapami opravdu „jen“ technickým plánem, založeným na symbolech (obr. 4), u nějž lze individualizovat jen něco7,8. Co je ovšem důležité Therionu dodat pro toho, kdo s ním dosud neměl tu čest, vytvoření mapy je v něm potřeba opravdu v jeho skriptovacím jazyku naprogramovat. To, že jsme něco v jeho grafickém editoru „nakreslili“ ještě neznamená, že si to i zobrazíme. Teprve definováním toho, co a jak se má zobrazit získáme PDF mapu. Přitom ovšem bohužel není možné si udržet kontrolu nad všemi detaily zobrazení, takže někdy nezbývá, než složitě editovat výstupní PDF soubor. To, co je zdánlivě slabinou programu, totiž nutnost „naprogramování“ mapy, je zároveň jeho síla v případě komplexnějších a větších jeskyní. Pokud vytvoříme v CorelDraw komplexní mapu rozsáhlého systému o více patrech, vytvořit z ní detailní mapu třeba jednoho dílčího bludiště znamená někdy i dost grafické práce s podklady – ani tak ne moc kreslení jako mazání. V Therionu to ale znamená jen přepsání části programového kódu, který definuje, z jaké části podkladů a s jakými parametry se má zobrazit požadovaná část jeskyně. Rovněž můžeme velmi snadno změnit definici zobrazení z mapy celého jeskynního systému o malém měřítku na atlas jeskyně, který ukazuje jednotlivé části systému ve velkém měřítku. Vytvoření atlasu jeskyně v CorelDraw představuje například opravdu hodně práce. Také spojování více map dohromady neznamená žádné kreslení, jen naprogramování toho, co má program pospojovat a jak. A poslední, ovšem zdaleka ne nejmenší výhodou je okamžitá možnost automatického vygenerování 3D modelu jeskyně a jeho zobrazení v programu Loch, který je součástí programového balíku. Máme-li zpracován 3D model terénu, můžeme jeskyni ihned vložit i do masivu.

Obr. 4 Mapa části středního patra Javoříčských jeskyní – Hlinitých jeskyní, autor Radek Svojanovský, 2011–2012, zpracovaná v Therionu

 

Závěrem

         Laskavý čtenář autorovi jistě promine, že se musel prokousat touto záplavou spíše pouze dílčích informací,  které mají za úkol jen ukázat existující možnosti. V žádném případě není účelem článku ukázat jen na jednu z popsaných metod jako na tu pravou a jedinou. Každý speleokartograf si musí vybrat tu svou, která nejlépe odpovídá jeho záměru, estetickému cítění, technickému vybavení a znalostem. Jistě, z výše napsaného je možné usuzovat, že vývoj směřuje více či méně k tvorbě map v počítači, jelikož je s tím spojena řada výhod. Nicméně, smí-li autor citovat již zmíněného Eckarta Hermanna: „V Rakousku jsou využívány nejrůznější přístupy. …A to není podle mého názoru vůbec špatné. Člověk má srovnání a neustále se může učit od ostatních.“ Přesto, anebo právě proto je třeba ještě jednou zopakovat, že tvorba jeskynních map není žádné technické kreslení. To, že se jedná svým způsobem i o skutečné umění, ukazuje mj. i konání soutěží o nejkrásnější jeskynní mapu. Zde lze těžko hodnotit to, jak přesně a správně je jeskyně zmapována, nýbrž jen to, jaký estetický dojem na členech poroty zanechá, jaké technické kreslířské finesy autor použil. A proto je určitý umělecký talent a schopnost změřenou a shlédnutou realitu podat ve vytvářené mapě tak, aby člověk, který v oné jeskyni nikdy nebyl, získal skutečnou představu o charakteru prostor téměř jako by viděl minimálně fotografie, bezesporu výhodou.

Dodatek

Všechny v článku prezentované obrázky a mapy jsou buď dílem autora nebo jsou publikovány se souhlasem autora mapy.

Literatura a odkazy:

1Heeb B. Paperless Cave Surveying [online]. [cit. 1.12.2020]. Dostupné z : https://paperless.bheeb.ch.

2Weigel J. (1988): Speleologické měřičství. – In: Bosák P. a kol.: Jeskyňářství v teorii a praxi: 180–188. SZN Praha. 3Hromas P., Weigl J. (1997): Základy speleologického mapování. – Nakl. Zlatý kůň. 1–96. Praha. 4Speleomerkblätter B – Höhlendokumentation. VÖH 2007 [online]. [cit. 1.12.2020]. Dostupné z: https://hoehle.org/downloads/merkblaetter/Spelaeomerkblaetter–B .pdf.

5Cave Survey Software – An Overview [online]. [cit. 1.12.2020]. Dostupné z: http://www.bcra.org.uk/csg/software.html.

6Cave Symbols – The official UIS Symbol List [online]. [cit. 1.12.2020]. Dostupné z: https://www.carto.net/neumann/caving/cave-symbols/uis_signatures_english.pdf.

7Mapování malých jeskyní v programu Therion [online]. [cit. 1.12.2020]. Dostupné z: http://zlatykun.com/?page_id=798.

8Therion documentation: Česká a slovenská dokumentace [online]. [cit. 1.12.2020]. Dostupné z: https://therion.speleo.sk/wiki/czsk.

 




Krátké a jiné zprávy

DistoX2, přesnost a magnetické šumy – jak se to rýmuje a na co si dát pozor?


Jan Moravec (ZO ČSS 5–03 Broumov)

 

1. Epický úvod, který můžete přeskočit

          Před čtyřmi roky jsme si pořídili DistoX2 a pustili se nadšeně do mapování. Opravdu nadšeně, protože výsledky nadšení budily. Např. kontrolní uzavřený polygon mezi stromy v lese po kalibraci – 9 záměrek1, délka 85 m, neshoda koncových bodů (čili kumulovaná chyba měření) 6 cm horizontálně, 1 cm vertikálně. Nádhera!

       Zmapovali jsme řadu „blboděr“ o délkách polygonu do 50 m. Tam na odchylce v řádu jednotek cm opravdu nezáleží. Pak jsme se pustili do Teplické jeskyně a začalo to být zajímavější. Teplická jeskyně je nejtypičtější a nejrozsáhlejší suťovou jeskyní (nejen) v ČR. Dno úzké rokle vyplněné změtí napadaných skalních bloků, balvanů a drobnějších kamenů, mezi nimi složitá průlezná trasa, neustálé přelézání, oblézání, podlézání... Táhnout takovou trasou polygon je za trest. Obvyklá délka záměrek je mezi půlmetrem a třemi metry; pokud víc, je to svátek. Nejsložitější klikatice jsou samozřejmě v úžinách, kam se vejde jen hlava s Distem a sotva jednou rukou a ještě se při tom mácháme v potoce (obr. 1, titul). Poněkud jiné podmínky než při procházce mezi stromy v lese. Dá se očekávat i jiná přesnost.

          Během dvou let jsme změřili polygon skrze všechny tři větve jeskyně. Celkem cca 780 záměrek, 1 950 m. To si už říká o kontrolu. Pravděpodobnost omylu je značná a drobné chyby se sčítají. Přeměřovat vše znovu... to fakt ne! Naštěstí Teplická j. není žádná jeskyně, ale „hromada šutrů“ a po celé její délce je řada proměřených výstupových komínů zakončených bodem polygonu. A mezi nimi lze vést nezávislý kontrolní polygon po povrchu. Snadněji, s delšími přímými záměrkami, s přesnější manipulací Distem. O tom bude ještě řeč... Ale pro pochopení problému je nutné si aspoň trochu přiblížit, jak se s ním měří.

2. Co to je DistoX2 a jak funguje

          Pro většinu mapujících jeskyňářů dávno známé věci, takže stručně: DistoX je přístroj, který dokáže jedním zaměřením a stisknutím tlačítka změřit současně všechny tři souřadnice: délku, sklon a azimut. Tedy pásmo, sklonoměr a závěsný kompas v jednom. Sen starší generace mapérů. Ovšem není to „houska na krámě“, je to produkt šikovnosti a vynalézavosti jeskyňáře, tentokrát ne českého. Beat Heeb (Švýcar, nečíst jméno po anglicku!) rozebral přístroj Disto, vyráběný firmou Leica, měřící laserovým paprskem vzdálenost a sklon. Upravil jeho základní desku tak, že do ní přidal kompasy a přístroj přeprogramoval tak, aby registroval i dosud chybějící azimut. Takže je nutno zakoupit originální Disto od Leicy, elektroniku od Beata Heeba a nemagnetickou Li-Po baterii (s tím byly největší patálie). To vzniklo roku 2010 a na celá „desátá léta“ se DistoX stalo snad nejproduktivnější jeskyňářskou pomůckou. Zejména ve verzi X2 založené na modelu Disto X310. Beat Heeb již výrobu ukončil, ale ve vývoji pokračuje Oliver Landolt. Viz webové stránky: https://paperless.bheeb.ch/

          Základní informace o sestavení, kalibraci a používání DistaX uvádí např. Sluka (2018). V kontextu ostatních měřických metod zmiňuje DistoX Balák (2014) a přisuzuje mu 4. třídu přesnosti, tedy přesnost jednotlivých záměrek na 5–15 cm v délce a na stupně v úhlech.


1K terminologii viz: J. Novotný: Jazykový koutek, toto číslo. Záměrka = „leg shot“, tedy spojnice po sobě následujících bodů polygonu.

 

          Výsledky měření, které DistoX2 generuje, jsou udány v centimetrech (vzdálenost) nebo v desetinách stupně (sklon a azimut). Tím je dána ideální přesnost. Pro diskuzi přesnosti dat je nutné si uvědomit, že měření vzdálenosti a sklonu je technicky jednodušší a je součástí originálního přístroje. Měření azimutu vestavěnými kompasy vyžaduje více pozornosti:

- Po sestavení DistaX2 je nutná kalibrace. A po delší době nebo před měřením v jiné zeměpisné oblasti znovu.

- Je nutno striktně vyloučit přítomnost veškerých předmětů (typicky: železných), které by mohly magnetické pole ovlivňovat. Např. kolejnice nebo blízká rudná žíla mohou měření azimutu DistemX2 zcela zmařit. Ale nejen železo...

        Lze tedy očekávat (a potvrzuje se), že pokud při měření vzniknou chyby, vzniknou nejspíš v azimutu. To je ostatně hlavním tématem tohoto článku (viz dále).

3. Kontrolní polygon nad Teplickou jeskyní a co z něj vyplynulo

         Abychom vyloučili nějakou excesivní „botu“, stačilo by spojit nezávislým polygonem koncové body (vstupy) všech tří větví jeskyně. Bude-li odchylka obou polygonů (podzemního i nadzemního) přijatelná, je vše OK. Pokud ale nikoliv, tak nemáme tušení, kde tu botu hledat. Naštěstí máme dost mezilehlých výstupových bodů a kontrolní polygon můžeme rozdělit na úseky mezi nimi.

           Automaticky předpokládáme, že povrchové měření bude podstatně přesnější. Kupodivu jediná opravdu velká bota (chyba 6 m) vznikla na úseku vedeném po turistické cestě. Marně jsme dva dny přeměřovali úžiny, spoléhajíce na správnost venkovního polygonu.

        Jinak ale kontrola dopadla celkem uspokojivě, posuďte sami. V tabulce jsou uzavřené okruhy, tedy úseky polygonu, kde dvě nezávisle proměřené trasy končí na tomtéž fyzickém bodu. Právě pro kontrolu přesnosti ponecháváme koncovým bodům různá čísla, aby bylo možné jejich naměřené souřadnice porovnat a zjistit odchylku. (Při vykreslení mapy je spojí příkaz equate v Therionu.)

Tab. 1 Uzavřené okruhy polygonu Teplické jeskyně

Vysvětlivky k tabulce

od, do = označení krajních bodů „smyčky“; ve skutečnosti jde o identický bod v jeskyni

záměr = počet záměrek (leg-shotů) v okruhu

délka = celková délka okruhu, součet délek všech záměrek

dHor = odchylka pozic bodů od–do v horizontální rovině

dVert = odchylka ve vertikální rovině; na tu mají vliv pouze délky a sklony záměrek, nikoliv azimut a jeho chyby.

dCelk = celková odchylka; všechny délky v metrech

dStup = arcsin(dCelk/délka) čili celková odchylka proměřené trasy vyjádřená ve stupních.

pozn. 1: podzemní trasa + povrchová kontrola mezi dvěma výlezy z jeskyně

pozn. 2: uzavřený okruh alternativních tras v podzemí

pozn. 3: Vzniklo při první mapovací akci. Navíc jde o pasáž, která vede velmi těsnou a klikatou plazivkou ve vodním toku, prolézání vodopádem a vodní tříští.

pozn. 4: komplikovaná podzemní trasa

pozn. 5: Okruh 104–77 je podmnožinou tohoto.

pozn. 6: Okruh 729–437 je podmnožinou tohoto.

pozn. 7: Okruh 790–206 je podmnožinou tohoto.

 

Z tabulky plyne na první pohled několik poznatků:

  1. Měření Distem se reálně děje s přesností na centimetry a na desetiny stupně. To je v rozporu s Balákovým (2014) hodnocením; DistoX2 patří jednoznačně do třetí třídy přesnosti, samozřejmě při správné kalibraci a dodržení metodiky měření.
  2. Měření výšky čili vzdálenosti a sklonu, je absolutně spolehlivé. dVert je vždy zlomkem dHor. Aby na 400 m vznikla chyba 3 cm, to je opravdu neuvěřitelné. Notabene, když se záměry dějí doslova z ruky, a to z ruky všelijak pokroucené, promrzlé a třesoucí se.
  3. Pokud vznikne náhodná chyba, tak vždy v azimutu. A opravdu jen v některých jednotlivých záměrkách. To je vidět např. ze srovnání okruhů 729–437 a 734–466. Oba tyto okruhy mají společnou podzemní i povrchovou pasáž. A oba obsahují tutéž chybu 140 cm ve shodném azimutu 340°. To znamená, že zdrojem obou odchylek je jedna či několik málo záměrek ve společném úseku polygonu, zatímco ostatní záměrky jsou správně.
  4. V některých pasážích prostě žádná chyba není (např. dlouhé okruhy 790–206 a 901–252). Odchylka je pak v řádu přesnosti údajů z Dista a horizontální odchylka je srovnatelná s vertikální. Však se jedná o pasáže suché a poměrně prostorné.

Metodická upřesnění:

  1. Touto metodou lze diskutovat pouze náhodné chyby. Nelze vyloučit chyby systematické – např., že by Disto podhodnocovalo délky či sklony nějakým koeficientem. To je ale snad vyloučené, tyto dvě veličiny jsou dokonale kalibrovány výrobcem. Systematická odchylka magnetického azimutu se eliminuje kalibrací po sestavení přístroje. Její vliv by byl dále „rozptýlen“ tím, že při měření je Disto v rozmanitých orientacích podle sklonu stěny, zkroucení mapérových prstů apod. Leč – pro hnidopichy – ano, stoprocentní potvrzení poskytne až přesné GPS zaměření koncových bodů jeskyně. Doufáme, že se tak stane brzy a že to i v hluboké rokli bude reálné. Rádi se podělíme o poznatky.
  2. Dělit celkovou výslednou odchylku bez ohledu na její orientaci celkovou délkou polygonu bez ohledu na počet záměrek také není úplně exaktní. Odchylka není v kolmém směru na hlavní směr polygonu, takže to úhlovou chybu mírně nadhodnocuje.
  3. Náhodné chyby se částečně kompenzují, částečně sčítají. 10 záměrek s chybou 0,1° nebude mít souhrnnou chybu 1° ani 0°, ale pravděpodobně něco kolem 0,25°. To lze spočítat statisticky exaktně, ale o to nám nejde.
  4. Měření vznikala v rozmezí dvou let. Bylo nutno vzít v potaz i proměnlivou magnetickou deklinaci, splašený mag. pól se nám za tu dobu posunul o 0,3° (z pohledu Teplic nad Metují). To by na vzdálenosti krajních bodů jeskyně (přes 500 m) udělalo chybu 2,5 m.

4. Čím může být Disto oklamáno a čeho se vyvarovat

          Shrnuto, podtrženo: Měření Distem je opravdu vysoce přesné. Ale stejně se občas vloudí chyba v azimutu. Jak je to možné? Roztřesením ruky mapéra to není, to by se muselo projevit také ve sklonu, tedy ve vertikální odchylce. Musí tedy docházet k občasnému (opravdu výjimečnému) rušení magnetického pole. Čím?

           První náznaky poskytlo ladění metodiky pro kontrolní povrchový polygon. Máme místa a času dost, tak dáme Disto i terč na stativ, bude to naprosto přesné... Zkoušíme uzavřený polygon mezi stromy v lese, těšíme se na centimetrovou shodu. Bác ... odchylka dva metry. Vyzkoušeli jsme různé stativové hlavy, i takové, co jsou (prý) jen z hliníku a plastu. Nejsou, kousek železa v sobě vždy mají. Tudy cesta nevede, ale to by tak moc nevadilo, pomohl rýžový stativ (viz dále). Ale začali jsme být ostražití na to, co se může při měření k Distu přiblížit. (Bohužel pozdě, chtělo to vědět před prvním podzemním měřením.) To by člověka nenapadlo, v čem může být problém...

            Co se nachází v jeskyni v blízkosti Dista při měření? Samozřejmě to, co má mapér na sobě, totiž na blembáku, na nose a v náprsních kapsách. Tedy: čelovka, brýle a mobil, případně propiska. Někdy je ta blízkost opravdu natěsno. Bod polygonu je na kamenu v korytu potoka, nad tím 30 cm prostoru, úžina pokračuje kdovíkam. Zkroutíte se u toho, hlava těsně u Dista, mobil spadlý pod bradou, potřebujete svítit a vidět na další bod... Akrobacie, kdo by u toho řešil nějaké magnetické rušení? Ale ono tam je. Po několika nevysvětlitelných odchylkách tras (viz výše) jsme se rozhodli to rušení změřit. V klidu doma na stole, na centimetrovém rastru. Uprostřed zapnuté Disto, v přesně daných vzdálenostech otáčíme s podezřelými předměty a sledujeme, jak se údaj o azimutu na Distu mění.

 

To otáčení je důležité – rušící předmět má nějaký magnetický dipól, podle úhlu tohoto dipólu vůči magnetickým siločarám Země se mění velikost rušivé odchylky. Od nuly do nějakého maxima. Samozřejmě nám jde o to maximum. Testované předměty byly: brýle, pouzdro na brýle, mobil, čelovky, stativové hlavy, propisovačka, kladivo, elektrická vrtačka. Zde jsou výsledky (maximální odchylky) podle vzdálenosti rušícího předmětu od Dista. Výsledky jsou ve stupních.

kont = bezprostřední kontakt s Distem                                                                                                                                    b. v. = bezpečná vzdálenost vylučující ovlivnění                                                                                                                      mobil = Samsung Galaxy N7100 (svůj si ověřte sami)                                                                                                        HP10S = čelovka Fenix HP10, svítilna (přední strana blembáku)                                                                                      HP10B = čelovka Fenix HP10, baterie (zadní strana blembáku)                                                                                  HL60R= čelovka Fenix HL60R (vše vepředu)

Tab. 2 Rušení magnetické citlivosti Dista

Několik poznatků:

  1. Jako nejnebezpečnější rušič mg. pole se ukazuje být mobil. To je obzvlášť nemilé; mobil mívá člověk v náprsní kapse, aby mohl hned stahovat a kontrolovat naměřené údaje z Dista. Poučení: Pokud nelze měřit z natažených rukou, musí mobil do bezpečné vzdálenosti! Nezáleží na tom, zda je mobil zapnutý, zda má zapnutý Bluetooth nebo GSM (režim letadlo) – to vše nemá vliv, rozhodující je zřejmě baterie.
  2. Druhou a ještě nepříjemnější komplikací je čelovka resp. její baterie. Ta bývá při tělocviku v úžinách opravdu těsně u Dista (obr. 1). Hodně záleží na výkonu, tedy na indukci od protékajícího proudu. Tedy: zhasnout čelovku nebo raději odložit blembák.
  3. Naproti tomu u baterií nezáleží na výkonu vůbec; jejich trvalý magnetismus daleko převyšuje elmg. indukci.
  4. Silnější pole mají 4 NiMh tužkové baterie, než jedna Li-Ion baterie. Ale daleko výhodnější je umístění baterií na zadní straně blembáku, oddělené od svítilny (což je zvykem u tužkových). Situace na obr. 1 (baterie vepředu) je nejhorší možná, chyba azimutu bude několik stupňů.
  5. Že musí být železné nářadí (kladivo, šroubovák, vrtačka...) dost daleko, tedy několik metrů od místa měření, snad není třeba připomínat.
  6. Pouzdro na brýle z hliníkového plechu bez pružiny je zcela bezpečné (obr. 2). Ovšem v jeskyni ho zdemolujete (vyzkoušeno).

Údaje v tabulce jsou opravdu maximální hodnoty, ale s těmi musíme počítat. Záleží i na směru od Dista. Nejcitlivější je levá strana (při přímém pohledu na displej).

 

5. Další vychytávky

Když se už zabýváme přesností měření Distem, uveďme ještě několik zkušeností a rad.

a) Hrot a nálepky – naprosto zásadní podmínky práce; © Martin Sluka

          Měříme s centimetrovou přesností mezi přesně určenými body, obvykle na stěně či stropě. Disto musí být tedy o ten bod opřené nějakým ostrým hrotem (obr. 3, 5). S tím už výrobce počítal a umožňuje nastavit „Endpiece Offset“ – tedy délku hrotu připevněného k zadní části. Pozor – osa laserového paprsku neprochází středem Dista, hrot musí být umístěn mírně vlevo (obr. 3). Velmi se osvědčila délka hrotu 5 cm. Kratší by neumožňoval záměry v malém úhlu podél stěny, delší by znamenal obtížné vypolohování a větší chvění při úhlech kolem kolmice (obr. 9 a 10). Že hrot musí být z hliníku a ne ze železa, netřeba připomínat.

       Při reálné práci nelze měřit pouhým mačkáním klávesy On. Stisk klávesy znamená tlak a vychýlení celého přístroje. Je nutné měřit se zpožděním, tedy pomocí klávesy Timer. Stisknout On, zacílit na následující bod polygonu, vymyslet ideální vypodložení ruky s přístrojem, aby se nechvěl, pak stisknout Timer a během doby zpoždění (5 s se jeví jako ideální) zkorigovat záměr, nedýchat a pevně držet. Musíme tedy mít bezpečně pod prsty klávesy On a Timer. A to i v situaci, kdy na Disto nevidíme, klávesnice je odvrácená a vůbec jsme zkroucení v křeči. Geniálně jednoduchým řešením (Díky, Martine!) jsou „ťuplíky“ nalepené na oněch dvou klávesách. Konečky prstů poznají i poslepu, co mají dělat (obr. 4, 8).

 

b) Rýžový stativ

        Věc notoricky známá fotografům: pytlík či ponožka naplněná cca kilem rýže. Dá se to položit kamkoliv a vytvarovat jakkoliv (obr. 6). Foťák či Disto se o to opře, tlakem prstů jemně vypolohuje (obr. 7) a může se měřit. Disto je dokonale stabilní, chvění se zcela eliminuje. A hlavně: je to nemagnetické! Leč i to má jistá omezení.

            I na rýžovém stativu je nutný Timer, stisk klávesy On by zatlačil Disto do rýže a změnil směr paprsku. Nebo ještě lépe: kolega, který spouští měření na dálku z mobilu pomocí Bluetooth (viz dále).

          V jeskyni to je poněkud nepraktické. A rýže by hned navlhla. Spíše je to vhodné pro nejpřesnější měření na povrchu, kde je dost prostoru a děláme dlouhé záměrky. Do jeskyně bereme prázdný pytlík, na místě ho naplníme pískem, který  pak  zase  vysypeme.  Není s  tím  tak  jemná  práce  jako s  rýží, ale na  opření  Dista o  stěnu  to  stačí    (obr. 8–11).

c) Postup při zaměřování kontrolního povrchového polygonu

           Cíl je jasný: překlenout dlouhou vzdálenost pomocí co nejmenšího počtu dlouhých a přesných záměrek. Vypadá to jasně, realita je složitější.

            Krajními body jsou štítky/nýty na koncových bodech podzemního polygonu. To znamená Disto s hrotem, případně opřené o rýžový stativ přimáčknutý rukou ke skále. Mezi tím je ovšem složité balvaniště celé pokryté mechem a borůvčím. V něm potřebujeme co nejpevnější mezilehlé body. Přirozených pevných bodů je málo – pařezy nebo balvany bez mechu. Na ně lze umístit rýžový stativ, na něm máme vyznačený bod, o který opíráme stativový šroub (vlastně matku) Dista (nezapomenout to přepnout klávesou REF!). Druhým typem bodů je odrazná destička umístěná na stativu (obr. 12). Měření pak probíhá zhruba takto: Umístíme stativ s destičkou co nejdál od Dista do místa s dobrou viditelností ve směru dalšího postupu. Leč maximálně 20 m daleko, na větší vzdálenost je už laserový paprsek za denního světla nesledovatelný. Když svítí slunce a střídá se přímé světlo se stínem stromů, je to „lahůdka“. Hodně pomohou červené brýle dodávané s Distem. Další velikou pomocí je držet za terčem roztaženou černou plachtu, na které by byl laserový bod viditelný. Nebo na stativ zavěsit aspoň ramínko s černou košilí (obr. 13). Na tom lze paprsek najít a jemně ho na rýžovém stativu „dotlačit“ na střed destičky. Ovšem tím jsou obě ruce zaměstnány, ono udržet přesný směr na takovou vzdálenost je i na rýžovém stativu problém. Proto je nutné, aby byl nablízku třetí kolega (druhý je daleko u stativu), který by spustil měření pomocí BT z mobilu. Ten také má za úkol mačetou zajistit přímou viditelnost mezi Distem a stativem.

           Po úspěšné záměrce přesuneme rýžový stativ s Distem o cca 30 m dopředu na nový pevný bod, otočíme odraznou destičku na stativu a měříme zpětnou záměrku cca 15 m. (Nezapomenout na Distu přepnout zpětný chod!) Pak se zase přesune dopředu stativ s odrazkou a měří se přímá záměrka. A dále cyklicky... A včas korigovat záměrky, kde jsme zapomněli přepnout zpětný/přímý chod! Moc při tom nenadávat... Vůbec se při mapování chovat slušně. Není to úplně snadné (Bluetooth je k vzteku), ale berme ohled na to, že i mezi jeskyňáři (nejen jeskyňkami) jsou citlivé duše.

 

Literatura:

Balák I. (2014): Jak vznikají speleologické mapy. – In: Jaskyne tam a späť: 151–174. Lipka, Brno.

Sluka M. (2018): Používanie DistoX. – Spravodaj SSS, 2/2018: 82–83.

 

 

 

 

 

 

Jazykový koutek

Jirka Ik Novotný (ZO ČSS 5–03 Broumov)

           Asi jako mnozí mapujeme pomocí přístroje Disto–X a programu Topodroid. Mému citlivému slovanskému uchu hrubě nelahodila v něm používaná slova légšot a splejšot. Tak jsme dali hlavy dohromady a vedeni příklady šnuptychl – kapesník, fusekle – ponožky a ksicht – obličej se zrodila slova záměrka a oměrka. Ta se nám natolik zalíbila, že je s radostí užíváme. A tímto to dávám dalším mapovačům na vědomí.




Krátké a jiné zprávy

Ještě jednou k proutkaření aneb když se dva perou, třetí se směje


Petr Nakládal

 

            V období vánočních svátků zpestřených koronavirovou „haranténou“ jsem si udělal radost a po roce dopsal článek o proutkařích pro internetový časopis TZB-info. Při studování podkladů mne pobavila argumentační přestřelka na toto téma ve Speleu mezi Lukášem Falteiskem a Pavlem Kalendou. Ten první výstřel od Lukáše směřoval vlastně tak trochu i na mne. My se s Lukášem už dlouhou dobu přeme, jestli proutkaření funguje nebo nefunguje a hlavně – kdyby fungovalo, tak na jakém principu. Pokud jste četli text přestřelky (Speleo 74 a 76 a nové první eSpeleo), tak uhodnete, kdo je na jaké straně. Protože situaci trochu zkomplikoval koronavir, na nějaké opětování palby z mé strany na první Lukášův výstřel nebyl čas. Palbu, k mému překvapení, opětoval Pavel Kalenda. Nastala situace podobná té, která se odehrála před více než deseti lety ve firmě, kde jsem působil. Kolega jeskyňář Pizís se vždycky do telefonu hlásil „Čau zm.de“. Jednou mi volal na pevnou linku do kanceláře. Zvedl to jeden kolega a po slušné prosbě od Pizíse: „Prosím Vás, není tam Petr Nakládal?“ šel pro mne do sousední kanceláře. Ve firmě jsme měli dalšího kolegu, který neustále kontroloval kdo a komu volá. Ten si hned šel k telefonu překontrolovat volajícího. Tomu, co se stalo, se směju doteď.

           Text článku na stránkách TZB-info je trochu strohý, protože je zaměřen více odborně a navíc je omezen i délkou textu („Hledání vody pomocí virgule pohledem hydrogeologa“ naleznete na https://www.tzb-info.cz/autori/petr-nakladal). V časopise Speleo je nám umožněno se více rozkecávat, resp. rozepisovat, tak bych toho chtěl využít na upřesnění a rozšíření některých informací z textu původního. Bez přečtení článku na TZB-info (přece jenom bych měl ctít požadavky chlebodárce a článek nepublikovat ve dvou internetových časopisech naráz) mohou zde obsažené informace, vytržené se souvislostí, být zavádějící.

                Jak a proč jsem začal proutkařit je uvedeno v článku pro TZB-info. Ve článku nejsou ale uvedeny informace z období studia na Přírodovědecké fakultě UK. Jak jsem psal v článku, na fakultě jsem se seznámil s pracemi RNDr. Břetislava Krčmáře (měli jsme ho na geochemii), ve kterých mu měřil virgulí Ing. Miroslav Bouška. Krčmář přednášel také o geopatogenních zónách, které zjišťoval pomocí sorbentů (více v literatuře). Krčmářovo měření vykazovalo docela věrohodné výsledky odpovídající i geofyzikálním měřením, které pro něj realizovali RNDr. Jiří Dohnal PhD. a RNDr. Zdeněk Jáně. Nejprve při Krčmářových přednáškách a pak i při přednáškách geofyzikálních a hydrogeologických nám byly prezentovány obrázky z měření nad tektonickými puklinami. Na obrázcích byla až moc nápadná shoda mezi měřením VDV (podrobnosti na TZB-info) a reakcí virgule. Jen pro upřesnění pro věčné pochybovače – k dispozici byla měření, kde anomálie zjištěné magnetometrem, gravimetrií apod. vedly jinudy (resp. souběžně nebo se uhýbaly) než anomálie naměřené metodou VDV (mám dojem, že bylo měřeno také nad karlovarským Vřídlem). Měření metodou VDV ale vždy korelovalo s reakcí virgule. Pokud si čtenář chce tato měření dohledat, doporučuji prohledat archiv Geofondu nebo geologickou knihovnu PřF UK. Já už to dělat nebudu. Bádání na poli geologickém mne po ukončení studií zavedlo úplně jiným směrem.

           Na počátku 90. let proběhlo televizí několik zahraničních pořadů o záhadných jevech, mimo jiné i o proutkaření. V pořadech měli vybraní proutkaři hledat nějaký předmět (zlato, mince, trubku, kýbl s vodou apod.). Bylo mi jasné (a nejen mně, ale i některým lidem, kteří měli být testováni), že takto virgule nefunguje. Hledání drobných předmětů virgulí je nesmysl a navíc měření bylo postavené na podvodných proutkařích (opět viz článek na TZB-info). Výsledek těchto testů byl tak dopředu stanoven, jako výsledky i dalších obdobných testů na toto téma. Na fakultě jsem začal uvažovat o jiných experimentech, které by ověřily princip proutkaření. Sám jsem proutkařil a k experimentům jsem si vyrobil i nějaké přístroje. Pro vyučeného elektromechanika žádný problém. Problém ale nastal s angažováním nějakého neurologa, což jsem potřeboval ke změření reakcí nervů. Když oslovení neurologové zjistili, o co mi jde, tak mne všichni vyfakli. Proto jsem se v dalších letech na experimentování s testováním chování virgule už vykašlal. Po studiích jsem odmítl zůstat v akademické sféře a raději jsem nastoupil do komerční firmy, kde byla větší svoboda bádání.

             Lukáš v textu (první eSpeleo) píše: „Věda se samozřejmě může mýlit a občas předčasně odmítne něco reálné-ho. Ovšem tyto omyly mají životnost pár let nebo maximálně desetiletí.“ Věda je nehmotná, ta se nemýlí. Mýlí se hlavně jednostranně zaměření arogantní otitulovaní tupci. Zapomíná se, že právě oni svou arogancí ubližují svému okolí a dokáží svým postojem zlikvidovat život člověku, který je svým intelektem značně převyšuje (viz Galileo). Z historie máme řadu dalších příkladů. Z tohoto titulu velmi oceňuji práci Alberta Einsteina, kterému se za svého života podařilo prosadit s teorií relativity. Proto také nemám rád působení spolku Sisyfos.

              Teď zpět k proutkaření. Na fakultě se mi podařil i proutkařský majstrštyk, na který mám svědka, kterého zná i Lukáš. S Viktorem Goliášem jsme byli jeho kamarádkou pozváni k ní domů do obce Rádlo. Její táta při houbaření zjistil, že se nedaleko v lese začaly objevovat propady v zemi. Wiky našel v geofondu, že v těch místech byl realizován průzkum na uran třemi průzkumnými šachticemi. Kolem dvou se nacházely ty propady. Na 20 m hlubokých šachtách byla jako rekultivace položena jen betonová deska. Bohužel po delších stranách desek se vlivem doby hornina propadla. Poté, co Wiky vylezl z druhé radonové lázně s úlovky uranových minerálů, jsme začali pátrat po třetí šachtici. Použili jsme na to virgule. Nikde na louce se šachticemi ani ťuk. Jen na okraji louky jsem našel nějakou anomálii. Tam ale podle plánků získaných z geofondu nic být nemělo. Na místě, kde podle plánků měla být třetí šachtice, zase podle výkopových prací nebyla. Nakonec jsme zkusili kopat na místě anomálie stanovené podle virgule. Pod přibližně půl metrem zeminy byl beton. Wiky mne poprosil, ať najdu okraj betonu. V pokleku, abych byl blíže zemi, jsem ten obrys betonu určil (zase pro pochybovače, byl to železobeton). Protože virgulí detekovaný okraj desky byl cca 1 m od sondy, začali jsme kopat ověřovací rýhu směrem ke značce určující okraj betonu. V místě značky nám krumpáč projel drnem a pod ním bylo dvacetimetrové prázdno.

            Po studiích jsem nastoupil do firmy zabývající se hydrologií a hydrogeologií. V roce 1995 nebyla v Čechách k dispozici kamera do vrtu s vodou. Dříve jednu vlastnila firma Vodní zdroje, ale ta v té době už byla mimo provoz (starý elektronkový snímač). Z bývalého působiště v Mikrotechně Modřany jsem měl zkušenost s používáním CCD kamer. Na můj návrh bývalý šéf souhlasil, ať pro firmu udělám jednu kameru do vrtů. Díky této kameře jsem pochopil, proč se se mnou neurologové odmítali bavit o proutkaření.

       Pro Helmuta Gaensela jsem jednou prohlížel vrt vyhloubený nad Alkazarem (Český kras). Když jsme s manželkou přijeli na lokalitu, hned nás zaujala na místě vykolíkovaná situace. Vykolíkované byly objekty s názvem „sál A“ a „sál B“, z kterých byly vytyčeny průběhy chodeb 1, 2, 3… Na dotaz, jak tohle našli, jsem dostal odpověď: „Byly tady čtyři nezávislé geofyzikální metody.“ Jo, jasně, říkal jsem si v duchu, seismika, magnetometrie, gravimetrie a nějaká elektrika – že by radar? V jednom ze sálů byl vykolíkován obdélník a u něho cedulka „německý tank Tygr“ a vedle cedulka „bedna zlata“. U cedulky bedna zlata byl ten vrt, který jsem měl prohlídnout. Dost mně zajímalo, jak tohle všechno mohli zjistit, proto jsem se zeptal, v jaké je to hloubce. Odpověď mne šokovala: „Ve čtyřiceti metrech.“ Na další zvídavou otázku, co to bylo za čtyři nezávislé geofyzikální metody, jsem dostal odpověď: „Čtyři proutkaři.“ Jo, tenkrát se užilo hodně srandy.

             Ještě jedna navazující historka se speleologicko-proutkařským tématem se také vztahuje k hledání pokladů. V roce 2013 mne kontaktoval kolega geolog Jiří Adamovič, že prý ho oslovila jedna složka státní správy, a že jestli mám ještě tu malou kameru do vrtu. Prý našli v jedné oblasti indikace nějakých beden, ke kterým udělali vrty. Po dotazu, jak je našli, jsem dostal odpověď, že použili čtyři nezávislé geofyzikální metody. No, smíchy jsem poprskal celý pracovní stůl. Oni ale opravdu použili, jestli si dobře pamatuju, magnetiku, gravimetrii, georadar a seizmiku. Prakticky ale našli to samé, jako Gaensel nad Alkazarem.

            Ze speleologického hlediska to ale bylo docela poučné. Když jsem měl možnost vidět ty kaverny kolem skal-ních věží v Ádru, tak mne málem museli křísit. Vždyť jsem dříve na ty skály lezl. Od té doby se bojím, aby je nějaký horolezec nevyvrátil. Kdyby horolezci věděli, jak jsou ty skály pod zemí založené a po čem to vlastně lezou…

             Teď zase zpět k proutkařům. Nad Alkazarem jsem měl tu možnost se poprvé setkat s podvodným proutkařem. Při prohlídce vrtu jeden na akci finančně zainteresovaný proutkař začal vysvětlovat mojí manželce (v té době ještě za svobodna) jak a co virgulí hledá. Ukazoval jí mimo jiné místo, kde pod zemí leží mrtvola německého vojáka zastřeleného za války. Nejen že na něm našel, kde mu kulka prošla tělem, ale počítal mu i prsty, žebra, zuby apod. Manželka je matematik a logický analytik. Ta právě přišla s tím, že podvodní proutkaři vyprávějí, co všechno pod zemí našli, ale nikdy vám nepoví, co z toho všeho bylo vykopáno. Všimla si, že tito lidé mají obrovskou fantazii, vysoké sebevědomí a nebývalý nedostatek sebereflexe (viz https://www.sisyfos.cz/clanek/647-paranormalni-vyzva-ma-za-sebou-prvni-test-proutkar-v-nem-neuspel). Gaensel nebyl blbec. Ten proutkař dostal zaplaceno kulový s peckou. Nicméně lidské vlastnosti podvodného proutkaře, popsané manželkou, můžeme na dalších jedincích obdobného působení docela dobře pozorovat.

             V hydrogeologické praxi se často setkávám s požadavkem, jestli mohu nějak překontrolovat, zda proutkař na pozemku našel dostatečně silný pramen. Zpravidla to bývá v době, kdy majitel pozemku už má vrt hotový a není spokojen s jeho vydatností. Ve většině případů je výsledkem měření přes pozemek metodou VDV (foto 1) rovná čára.

            Záznam těchto měření jsem nechával majitelům s tím, že až zase nějaký blbec jim bude vtloukat do hlavy, jaké mají na pozemku prameny, ať jim to měření omlátí o hlavu. V poslední době lituji, že jsem to měření netesal do kamenných desek. Jen v některých případech jsem se setkal se shodou měření prováděných jak proutkařem, tak metodou VDV. Jak už jsem psal, výzkum fenoménu proutkaření jsem na fakultě pustil k vodě. Ve většině případů papír s naměřenými hodnotami metodou VDV zůstal u majitele pozemků. Kdybych dřív věděl, že budu o proutkaření psát tento text, tak bych si je nechával. Byly by to určitě zajímavé podklady. To, co jsem našel a bylo publikovatelné, je ke zhlédnutí v článku pro TZB-info.

           Teď k některým bodům sporu o funkčnosti proutkaření, které vyplynuly z přestřelky mezi Lukášem Falteiskem a Pavlem Kalendou. Pavel Kalenda píše, že s virgulí neumí (no, řekl bych, že kdyby se víc snažil…vím, provokuji). S Lukášem se moc dobře známe. Lukáš se snaží o logickou čistotu vědeckých poznatků. Bohužel to s virgulí neumí, ale také toho s geofyzikou vlastnoručně téměř nic nenaměřil a nevyhodnotil (možná trochu něco se mnou a byl u některých georadarových měření). Jak plyne z článku pro TZB-info, něco jsem s virgulí naměřil, geofyziku používám téměř furt (česky imrvére) a něco málo bych i věděl o teorii fyzikálních polí. To, co nevím, to zase ví manželka, která před lety přednášela na PřF UK geofyzikům teorii pole. Bohužel podle praktických zkušeností jsem v současnosti pro experimentování s proutkařením nevhodná osoba. V poslední době hlavně měřím VDVčkem a dalšími geofyzikálními metodami, takže ani nevím, zda umím ještě virgulí měřit (naposledy jsem s ní měřil v roce cca 2015). To se dá ale lehce překontrolovat.

           Závažnější problém ale vidím v mém vnímání okolí. Před lety jsem zjistil, že mám synestezii (viz obr. 1A a B; pokud se o synestezii chcete dozvědět něco víc, je popsaná na https://cs.wikipedia.org/wiki/Synestezie). V jednom časopise byl obrázek (obr. 1A) a pod ním napsáno: „Pokud vidíte něco jiného než dvojky a pětky, tak máte synestezii.“ Na tom obrázku po troše soustředění vidím to, co vidíte na obrázku 1B vpravo, barevné poupě růže.

To také vysvětlilo, proč pozoruji v terénu tektonické poruchy, litologické hranice, intruze vulkanických hornin apod. Stačí malá změna morfologie, barevnosti vegetace, změna zastoupení druhů rostlin ve vegetaci… Pokud mi to nebudete věřit, zeptejte se Jirky Adamoviče z Geologického ústavu AV ČR. Spolu měříme už pár let magnetometrem žilné intruze vulkanických hornin na severu Čech. Dříve se poměrně často mezi námi odehrával rozhovor podle téměř jednotného scénáře.

Petr: Hele támhle je nějakej bazalt.

Jirka: Neblbni, kde.

Petr: No, támhle před námi v tom ďolíku.

Jirka: Já tam nic nevidim a na mapách také nic neni.

Petr: No támhle před námi, dyť to tam je úplně jiný.

Jirka: Ale já tam fakt nic nevidim. Jestli tam něco vidíš, tak se vsaďme o grog.

Petr: Platí.

           Protože jsme u sebe měli magnetometr, sázka se dala na místě rozseknout. Velmi brzo se Jirka se mnou přestal sázet a na návštěvách u Adamovičů mám doteď grogy zadarmo.

            S tím souvisí navazující polemika s argumentem Lukáše o podstatě proutkaření na podkladě vnímání okolních drobných změn morfologie, vegetace, barev půdy a bůhví čeho ještě. Totožný argument používají odpůrci proutkaření ze spolku Sisyfos (i oni by si občas zasloužili bludný kámen za pitomosti, které vymyslí nebo za to, co svým jednáním způsobí), který najdete například na https://slideplayer.cz/slide/2742926/. Ano, tento jev funguje a patrně řada proutkařů si ani neuvědomuje, že nedetekují podzemní nehomogenity, ale reagují na jejich projevy na povrchu terénu. Jenže jak se příznivci této teorie postaví k detekci nehomogenit zemské kůry, kterou nám předváděla naše spolužačka z fakulty Eva Kadlecová. Ta detekovala při našich různých cvičeních s virgulí anomálie pomocí brnění v prstech pokřivených do zvláštní křečovité polohy. No, kdyby to nebyla moc hezká holka, vypadala by při tom jako čarodějnice. I z této zkušenosti odvozuji přímý vliv zemských anomálií na náš nervový systém.

           Protože nehomogenity v terénu vidím, tak se snažím při měření virgulí vyhnout očnímu kontaktu s okolním terénem. Proto se při pohybu v terénu soustředím na ruce a virguli (používám svářečské dráty). Někteří proutkaři k tomu využívají mnemotechnickou pomůcku, kterou Lukáš popisuje slovy „virgulko – řekni mi“. Je to sice evidentní pitomost se takhle ptát, ale některým proutkařům to pomáhá v koncentraci a soustředění se na ruce, což filtruje vliv okolí. Jedná se o obdobu srovnávání čaker nebo sefirot, šoupání koleny v kostele, bušení hlavou o zem, vymýtání ďábla a jiných obecně provozovaných prostocviků. Pokud odhlédneme od různého mystična, tak nám po prostocvicích zbydou jen psychomotorická cvičení sloužící k lepšímu soustředění nebo k uklidnění organismu (tohle nemám od sebe, to v televizi konstatoval specialista psycholog jako reakci na nafilmování vymýtání ďábla na Moravě).

         Jedna z problematik, kterou jsme s Lukášem probírali při polemice na téma proutkaření, je založena na neexistenci vysílačů VDV ve středověku. Položil mi naprosto logickou otázku: pokud je proutkaření založeno na existenci elektromagnetického pole na frekvenci VDV jak to, že ve středověku bylo možné s virgulí měřit, když ještě nebyly vybudovány vysílače VDV. Zase trochu odbočím. Před lety (než manželka otěhotněla) jsme se věnovali bojovému šermu. Manželka ještě navíc vystupovala se šermířskými skupinami. Občas se v této společnosti objevil týpek, který například tvrdil, že v minulosti bylo možné vyrobit železo tak, že nad hromadou rudy stačilo vyslovit zaříkadlo. On to fakt myslel vážně a do krve se o to hádal. Obdobně jsem zaslechl i variantu, že v minulosti (ve středověku) fungovaly fyzikální zákony jinak. Opravdu si člověk s geologií užije dost srandy. S tím, že geologické vědy lákají různé pochybné existence se setkávám na každém kroku. Když si odmyslím tvrzení obdobných magorů o různých kouzlech, tak racionální argument je, že na lidi působí přirozené elektromagnetické pole na frekvencích VDV.

             Zdrojem tohoto pole byla, je a bude naše ionosféra (https://www.aldebaran.cz/zvuky/ blyskani/docs/11.html, ještě lepší je starý článek z Amatérského rádia na http://www.ok2kkw.com/ next/1959exo.htm). Podle toho by mohl nehomogenity v zemské kůře vyhledávat i bájný Tyranosaurus rex. Elektromagnetické pole na frekvencích VDV je závislé na sluneční aktivitě. Je dost dobře možné, že ve středověku bylo vyhledávání pomocí virgule nespolehlivé jen vzhledem ke kolísající sluneční aktivitě.

         Další upřesnění by zasloužilo vysvětlení teorie, kterou Lukáš probírá v článku, jak by případně působilo elektromagnetické pole VDV na lidský organismus. Lukáš nesouhlasí s myšlenkou, že by elektromagnetické pole působilo přímo na nervová vlákna. Pro neelektrikáře jsem vždycky připodobňoval funkci přenosu nervovým vláknem k systému puls – mezera. Protože je to zjednodušení problému, není to úplně přesný popis řízení svalů centrální nervovou soustavou. Podle toho, co jsem vyčetl při studiích na PřF UK v literatuře (viz v současnosti na https://www.vfu.cz/files/fyziologie-prenosu-nervoveho-vzruchu_tp.pdf nebo Wikipedie případně https:www.wikiskripta.eu/w) se přesněji jedná o pulsní řízení podobné například regulaci vstřikovacích ventilů u aut (alespoň u jednobodového Fordu Escort). Základ této myšlenky jsem převzal z období studií od Krčmáře. Podle Krčmářovy teorie působí tzv. geoaerosol na nervová vlákna (viz literatura). Tato myšlenka se mi už na fakultě zdála trochu přitažená za vlasy. Teorii vlivu geoaerosolů na neurony moc nevěřím a osobně si myslím, že může existovat obecný princip, podle kterého elektromagnetické pole na frekvencích VDV ovlivňuje centrální nervovou soustavu nebo přímo vzruchy vedené nervovými vlákny.

            Pohyb svalu je reakce svalové buňky na určitou frekvenci akčních potenciálů z nervu. Ty jsou podmíněny pohybem sodíkových iontů. Z Maxwellových rovnic vyplývá, že pokud se pohybuje náboj, tak se vždy jedná o proud bez ohledu na nosič náboje. Z rovnice pro střídavé napětí (to samé pro proud)

U = U0 + u sin (wt + f)

Kde:

U – výsledné napětí [V]

U0 – stejnosměrná složka [V] (na obr. 2 je –70 mV)

u – amplituda střídavého napětí [V]

w - úhlová frekvence [–]

f - fázový posun [–]

lze odvodit, které proměnné můžeme na akčních potenciálech nervů měnit. Měnit U0 nemůžeme z fyziologických důvodů a navíc by to pak nebylo pulsní řízení. Měnit amplitudu střídavého napětí také nemůžeme, protože je daná vlastností membrány neuronů. Úhlovou frekvenci sice měnit můžeme, ale tu už mění centrální nervová soustava. Nakonec zbývá změna fázového posunu, která se může projevit zpožděním vzruchu v nervovém vláknu (to jsem si chtěl při studiích ověřit). Také je potřeba upozornit, že svaly se neřídí pomocí harmonického průběhu, ale akční potenciály nervů jsou neharmonické, tvořené součtem průběhů harmonických vyšších frekvencí (viz Fourierova transformace, Wikipedie). Nervové vzruchy fungují digitálně. Dokud se nepřekročí prahová hodnota depolarizace membrány, neděje se nic (obr. 2).

                                                                       Obr. 1 Průběh akčního potenciálu, převzato z wikiskript

            Jenže z mojí praxe v elektrotechnice vím, jak superponované harmonické kmity dokáží rozladit pulsně řízené digitální systémy. V našem těle se indukuje cca 0,5 V rušivého napětí, z toho je 0,05 V vysokofrekvenčního původu (měřeno před chvílí doma na osciloskopu). To jsou hodnoty srovnatelné s průběhem akčních potenciálů. Abych si mohl ověřit princip chování centrální nervové soustavy a nervových vláken v elektro-magnetickém poli, potřeboval jsem na fakultě spolupracovat s nějakým neurologem. Já už jsem v té době věděl, že existují jedinci s mimořádnou citlivostí na elektromagnetické pole zvukových frekvencí. Na čundrech jsem se setkal s lidmi žijícími mimo civilizovaná území, bez zavedené elektriky jen proto, že jim bylo z elektromagnetického smogu dost šoufl. A to nebyli žádní primitivové na úrovni neandrtálce. Tuším, že se jednalo i o vysokoškolsky vzdělané osoby.

          Když už se mi tak hezky pomlouvají kolegové, tak bych se ještě vrhl na text od Pavla Kalendy (Speleo 76). Chápu, co chtěl říct Lukáš, když napsal, „že se dosud nepodařilo objevit žádnou geofyzikální metodu, která by nesporně detekovala podzemní dutiny“. Je dost rozdílná situace v Českém a Moravském krasu. Jako objev se v Moravském krasu považuje nalezení dómu velikosti fotbalového hřiště. Ostatní ani nestojí za námahu (ano, trochu přeháním). V Českém krasu bychom nejraději považovali za objev i puklinu, do které můžeme strčit ruku. Asi se shodneme na tom, že dómy Moravského krasu se geofyzikálními metodami hledají podstatně lépe než blbodíry v Čechách. Plazivka bez výplně o průměru do jednoho metru, ve vápencích v hloubce nad cca 15 m se hledá geofyzikou už dost nepříjemně. Ale i když najdu při geofyzikálním měření nějakou anomálii, je dobré ji ještě ověřit nějakou další metodou. Navíc málokterý jeskyňář má doma geofyzikální vybavení, takže za geofyzikální měření musí zaplatit. Jistě by se to dalo řešit všelijakou vzájemnou spoluprací nebo granty, ale i to stojí námahu a někdy i dost úsilí. Určitě to je daleko náročnější, než si skočit do Ferony pro dva svářecí dráty nebo si utrnout vrbový proutek.

           Pavel Kalenda ještě poukazuje na přesnost měření pomocí virgule. S tím už mám také svoji zkušenost. Při vytyčování vrtu DJ-1 u obce Drhleny jsme měli k dispozici pozemek tvaru pásu o šířce cca 5 m. V tomto pásu vedlo potrubí s vodou a kabely k ovládání čerpadel k nedalekému vodárenskému vrtu. Navíc mi v tomto místě měření VDV indikovalo tektonickou poruchu. Kolega Petr Rydval, provozák vrtné firmy, v tom bordelu dokázal virgulí odlišit dvě anomálie způsobené kabelem a potrubím, obě na odlišné straně pozemku (tato situace ještě existuje, měření lze ověřit). Abych mohl metodou VDV tuto situaci přeměřit, musel jsem si lehnout na zem a VDVčkem měřit s krokem cca 0,5 m (zkušenost z výše popsaného měření virgulí u obce Rádlo). Vzájemné přátelské cvičení s virgulí a VDVčkem pak bylo ověřeno vrtem, který se trefil doprostřed mezi inženýrské sítě, a následnými stavebními pracemi, kdy stavební firma i přes naše upozornění přetrhala kabel a potrubí bagrem (ignoranti ze Stavokompletu).

            Ještě bych se rád zmínil o georadaru Roteg, vyrobeném firmou pana Rudolfa Tenglera a vychvalovaném v článku p. Kalendy. Ten boží nápad použít jako vysílače jiskřiště a odražený signál detekovat na více kanálech je geniální (souhlasím, tohle může ocenit jen elektrikář, co si s popisovaným principem už párkrát pohrál). Jenže ani tato metoda nedokáže překročit klasický stín dalších geofyzikálních metod spočívající v interpretaci naměřených dat. Ať nejsem moc konkrétní: na jedné lokalitě v Krušných horách byla radarem jedna nalezená anomálie interpretovaná jako chodba a druhá pak jako studna. Vykopanou štolou a odkryvem se zjistilo, že se jednalo o tektonickou poruchu (viz foto 2) a blok kvarcitu.

                                      Foto 2 Interpretovaná chodba, jinak tektonická porucha na lokalitě v Krušných horách

 

        Georadar ukáže anomálii, resp. koeficient odrazu daný poměrem elektrických konstant materiálu, ale už neřekne, co to je za materiál. Pan Tengler je elektronik a elektrikář a ne geolog. V Krušných horách hledal podzemní prostory vytvořené lidskou činností. Proto ta záměna. Takže obecně pozor na vyhodnocení dat získaných z georadarů. To platí i pro jiná geofyzikální měření včetně měření s virgulí.

          Abych nepomlouval jen kolegy, prezentoval bych i zkušenost, kdy jsem si také naběhl s vlastním měřením virgulí. Bylo to v roce 2008 na mé oblíbené lokalitě nacházející se v pískovně Černuc v oblasti České křídové pánve (pro fajnšmekry cenoman a spodní turon). Majitel pískovny požadoval vyhloubení nového vrtu na technologickou vodu. Abych se blýskl, tak jsem oblast, kde se měl vrt vyhloubit, prošel s virgulí a následně pak s VDVčkem a magnetometrem. VDVčko reagovalo v tom místě nějak divně. Nebyl jsem pomocí něho schopen detekovat ani kabel nízkého napětí, o kterém jsem věděl, kde je zakopán. Zato virgule reagovala perfektně a anomálie intenzity magnetického pole se v tom místě pohybovala kolem 10 nanotesla. Protože jsem věděl, že územím prochází zlom, pokles severní kry, posunul jsem vrt o pár metrů na sever. Jo, vrt trefil tektoniku přímo na komoru. Zlomem způsobená redukce vrstev a její zastižení vrtem mělo za následek, že vydatnost vrtu nebyla očekávaných více než 5 l/s ale kolem 2 l/s. Vrt je využíván doposud, jen přeměřit anomálie, jako doklad pro tento článek, je problém. Vrt už se nachází pod 10 m rekultivační navážky. Zkušenost s vytyčením vrtu v pískovně Černuc byla počátkem mého odchýlení od měření virgulí. Místo toho jsem si vyrobil aparaturu na měření Vertikálního Elektrického Sondování (VES).

              Co na závěr. Nějaký jsem už zplodil do článku v TZB-info. Tady bych si nechal prostor pro diskuzi, co způso-buje reakci poctivých proutkařů. Asi všichni budeme souhlasit, že se v ruce nepohybuje virgule, ale s tou virgulí pohybují naše svaly. Také souhlasím s Lukášem, že za řadou úspěchů některých proutkařů může být jejich mimořádný cit pro terén, projevující se drobným pohybem ruky. Ostatně tento jev jsem na sobě pozoroval také. Nicméně zatím nemůžeme vyloučit, že na některé proutkaře působí nějaké fyzikální pole. Tu teorii o vlivu geoaerosolů na nervy bych asi předem vyloučil. Proutkař reaguje na změny okamžitě. Nedovedu si představit, že by tak rychle probíhala sorpce a desorpce kovů na neuronech nebo synapsích. Patrně se s geofyziky shodneme, že to nebude pole seismické (dostatečně intenzivně nedupe nikdo z nás) ani tepelné nebo gravitační. Detekovat gravimetrické anomálie technickými prostředky je už docela oříšek (to měření osobně nemám rád a mám úctu k lidem z firmy Miligal, kteří se gravimetrií zabývají na dost vysoké odborné úrovni). Prakticky by tak mohly na proutkaře působit lesy, skály, budovy, vedle stojící osoby apod.

           Magnetické pole země bych také asi vyloučil, protože nad proutkem detekovaných nehomogenitách bývají magnetometrické anomálie v řádech prvních jednotek nanotesla. Jen pro kolegy geofyzikálních měření neznalých: rozdíl hodnot mezi dvěma po sobě jdoucími měřeními (pár sekund) bývá díky přirozené fluktuaci intenzity magnetického pole stejný, jako při měřeních nad anomálií detekovanou virgulí (první jednotky nanotesla, je nutné použít druhý magnetometr pro odečtení přirozeného chodu magnetického pole).

        Denní chod intenzity magnetického pole země bývá v prvních desítkách nanotesla, zatím co intenzita magnetického pole v našich zeměpisných šířkách se pohybuje kolem 48 000 nanotesla (absolutní hodnota). Změny magnetického pole země v osách [X; Y; Z] bývají v nanoteslách [18 657; 15 122; 9 752] nebo [48 363; 45 152; 71 279] (změřeno dnes před barákem-panelákem na parkovišti v oblasti nahloučení hromady železa a nedaleko v parku, kde se dala předpokládat přirozená intenzita magnetického pole). Pokud proutkaři nemají v hlavě kvantový počítač, je téměř nemožné počítat s tím, že reagují na změny magnetického pole generované tektonickými poruchami.

           Světelné pole už jsme diskutovali v úvodu závěru v podobě citu pro terén. Pokud se nebudeme zabývat možností, že proutkaři reagují na změnu čtyřrozměrné deformace časoprostoru nad tektonickými puklinami (ano, je to varianta, ale uvědomte si, jak obtížně se detekují gravitační vlny) nebo na ně působí nějaká kouzla nebo čáry, pak zbývá už jen pole elektrické a elektromagnetické. Pochybuji, že proutkaři detekují spontánní polarizaci, která je způsobena prouděním podzemní vody. I geofyzici mají dost problémů tento jev změřit a je to hodně radosti, když se to povede. Pak už nám zbývá pole elektromagnetické. Pochybuji, že ve středověku by lidé byly schopni virgulí detekovat kosmické reliktní záření v oblasti mikrovln. Na reakce proutkařů na elektromagnetické pole na frekvencích mobilních telefonů a televizních vysílačů můžeme v pohodě zapomenout. To se pod zem, stejně jako mikrovlny, moc hluboko nedostane. Na nižších frekvencích máme krátké, střední a dlouhé vlny. Ve středověku byl na frekvencích krátkých, středních a dlouhých vln docela klid. Pak zbývají už jen velmi dlouhé vlny a elektromagnetické záření na zvukových frekvencích. Tato možnost už byla diskutována výše. Elektromagnetické pole na frekvenci VDV a nižší je ten nejlepší kandidát. Uvědomte si také, že největší vysílač na těchto frekvencích je elektrorozvodná síť (udělal jsem si nějaký experiment na geofyzikální měření pomocí elektromagnetického pole rozvodné sítě a asi by to fungovalo). Je jen otázkou, jak bychom toto pole mohli vnímat.

           To, že ho vnímáme a že na nás působí, asi nikdo zpochybňovat nebude. Už jsem psal, že se může jednat o přímé působení na neurony a nervová vlákna nebo na centrální nervovou soustavu. To, že je virgule citlivější než měření metodou VDV může být způsobeno například i tím, že gradient elektromagnetického pole ovlivňuje neurony a neuronová vlákna v našich nohou a přes centrální nervovou soustavu se mění napětí ve svalech v našich rukou. Lidské tělo a obzvlášť jeho nervový sytém je dost složité zařízení a nejsem neurolog, abych tohle dokázal zhodnotit.

             V současné době si myslím, že zavedením živnosti proutkař a s tím související hmotnou zodpovědností bude nejlepší cestou jak vyseparovat proutkaře podvodníky. Časem pak bude možné ověřit, jakým způsobem ovlivňují anomálie v zemské kůře reakce lidského nervového systému. Obejdou se tak věčné a neplodné akademické dohady o podstatě chování virgule v rukou člověka.

 

Literatura:

Cílek V., Krčmář B., Vylita T. (2004): Zřídelní sedimentace karlovarské termální struktury a její vztah k preventivní ochraně přírodních léčivých zdrojů, závěrečná zpráva geologicko-průzkumných prací. – ASGI databáze geofondu, signatura P120607.

Krčmář B. (1998): Použití metody molekulární formy prvků pro vyhledávání hlubinných geologických struktur. Stručná kompilace zpráv z let 1980–1997. – ASGI databáze geofondu, signatura CGS C001896.

Krčmář B., Vylita T.: Unfilterable “geoaerosols”, their use in search for thermal, mineral and mineralised waters and their possible influence on the origin of certain types of mineral waters. Dostupné pouze online: http://www.rlplz.cz/geoaerosols.htm

Krčmář B. a kol. (1984): Zařízení k vyhledávání geologických struktur. – Přihláška patentu. Dostupné online: http://spisy.upv.cz/Patents/FullDocuments/250/250144.pdf

Falteisek L. (2018): Proutkaření – realita nebo nesplnitelné přání? – Speleo, 74: 35–41. Praha.

Kalenda P. (2019): Názor – polemika s článkem L. Falteiska (Speleo 74, 2018). – Speleo,76: 32–40. Praha.

Falteisek L. (2020): Ještě jednou k proutkaření. – eSpeleo, pdf verze, 1: 44–45. Praha.

 

 




Krátké a jiné zprávy

Konec Speleookénka?


Jan Kelf Flek

 

Ahoj všichni,

přechodem papírového Spelea na elektronické ztratilo Speleookénko svůj prvotní význam informovat o dění ve speleologických skupin na základě informací publikovaných na webových stránkách příslušných skupin. Tyto informace byly určeny zejména těm, kteří z jakýchkoliv důvodů nemohli nebo nechtěli brouzdat po Internetu. Zásadní byl i významný pokles využívání webových stránek příslušnými skupinami. V roce 2020 bylo aktivních 14 webových stránek. Publikované informace z webových stránek speleologických skupin byly částečně s odkazy publikovány i ve Speleotýdeníku, který jsem zasílal dle zájmu jednotlivcům. S napojením na Facebook  jsou týdenní informace mnohem aktuálnější. Stručnou verzi můžete najít na stránkách Správy jeskyní ČR (https://www.caves.cz/).

          Speleookénko v současné podobě na webových stánkách Spelea se s Vámi loučí přehledem informací roku 2020. Ještě nevím, jestli je to úplný konec nebo zvolíme jinou formu prezentace.

ČESKÁ SPELEOLOGICKÁ SPOLEČNOST

  1. Vzpomínka na Miroslava Kubeše
  2. Pozdravy ze zahraničí k r. 2021
  3. K aktuální epidemiologické situaci
  4. Nové znění bezpečnostní směrnice ČSS
  5. Aktualizace knihovních katalogů ČSS
  6. Zemřel Jaroslav Kadlec
  7. Pdf Speleo
  8. eSpeleo ke stažení
  9. Nabídka literatury
  10. Zpráva z 39. ročníku Speleofóra
  11. Smutná zpráva z Moravského krasu
  12. Další bádání Milana Geršla
  13. Únik kyanidů do Bečvy Hranický kras a jeho systém neohrozí
  14. Velmi smutná zpráva
  15. Tvorba webu České podzemí
  16. Konec papírového Spelea
  17. Setkání 2020 – odložení o rok!!!
  18. Beroun – výstava na Pěší zóně
  19. Netopýři – tisková zpráva ČESONu a AOPK
  20. Za pandemii nemůžeme!
  21. Odložení termínu Speleofóra 2020!
  22. Konec pojištění OeAV pro speleologii.

JESKYŇÁŘ – ČESKOSLOVESKÝ MAGAZÍN O JESKYŇAŘENÍ

  1. Slaňovací brzdy – se systémem Anti panic nebo bez?
  2. Pojištění pro speleologii na rok 2021
  3. Nová verze DistoX modulu pro Leica X310
  4. Nastavovací zařízení lana – aneb překladatelský skvost
  5. Něco málo o kotvení
  6. Autonomní roboti na Býčí skále
  7. Speleofotografia 2020
  8. Názvosloví uzlů
  9. Možnosti využití 3d tisku ve speleologii
  10. Otevřený dopis P. Petzlovi / open letter to P. Petzl / lettre ouverte à P. Petzl
  11. Výsledek dotazníkového šetření – názvy uzlů
  12. Dotazník na téma NÁZVY UZLŮ
  13. Zaostřeno na přepínky
  14. Pojištění Alpenverein přestalo v roce 2020 platit pro speleologii
  15. Nová kompaktní čelovka Petzl Swift RL Pro
  16. Čuňas roku 2020
  17. Soutěž
  18. Disto X2 upgrade kit – konec?
  19. Nový jeskyňář spuštěn

ČSS ZO 1-02 TETÍN

  1. Zářijový sumář
  2. Srpnový sumář
  3. Červencový sumář
  4. Červnový sumář
  5. Slavnostní otevření tetínského muzea
  6. Dubnovo květnový sumář
  7. Zapomenutý příběh – příspěvek k historii studny na zámku ve Zbirohu.
  8. Náčelníkovo okénko – Jeskyňaření za času pandemie.
  9. Únorový sumář
  10. První plánovaná akce v letošním roce – ze Smrťákova deníčku
  11. Ke zprávám za leden 2020 – ze Smrťákovy mošny
  12. Lednový sumář
  13. Vernisáž výstavy Život opuštěných dolů
  14. Dvě akce na přelomu roku
  15. Prosincový sumář

ČSS ZO 1-06 SPELEOLOGICKÝ KLUB PRAHA

  1. Co je nového na Chlumu 2
  2. Říjnové a listopadové výlety
  3. Netopýří noc 2020 a Den otevřených dveří
  4. Výprava do Moravského krasu
  5. Proběhl 19. ročník Chlumochodu
  6. Proběhl Lezecký den SZS stanice Čechy
  7. Co nového na Chlumu?
  8. Netopýří noc 2020
  9. Lezecký den SZS ČSS na Chlumu
  10. Chlumochod 2020, již 19. ročník v pořadí!
  11. Jarní Chlum
  12. Chlumochod 2020 (asi) bude
  13. Dole v dole
  14. Sčítání netopýru na Amerikách
  15. Cvičení SZS ČSS na trenážéru v lomu na Chlumu

ČSS ZO 1-05 GEOSPELEOS

  1. Aktualizována data SČÍTÁNÍ NETOPÝRŮ 2021 u lokalit Arnoldka, Čeřinka, Aragonitka, Amerika II, Průtahová štola a podzemní prostory v klášteře ve Svatém Janu pod Skalou. Počty vrápenců malých v lokalitách Čeřinka, Aragonitka a Svatý Jan dosahují rekordních hodnot. Naopak počty netopýrů velkých v tradičních lokalitách Arnoldka a Amerika II zaznamenaly další pokles.
  2. Dne 8. 11. 2020 zemřel náš dlouholetý kamarád a předseda našeho klubu doc. RNDr. Jaroslav Kadlec, Dr.
  3. Přepisování se chýlí ke konci. Většina je hotova a už čekám jenom na poslední rezervace: Stěžejní články pro naše lokality zasluhující přepsat do Wordu.
  4. 5 článků z literatury doplněno o přepsaný editovatelný text – Viktor Horák.
  5. 8 článků z literatury doplněno o přepsaný editovatelný text – Ivana Pearce.
  6. Model Chlumu u Srbska a Fialové jeskyně od Jakuba Kerhata.
  7. Barrandova j. a Fialová j. optimalizovány pro mobilní zařízení.
  8. 6 článků z literatury doplněno o přepsaný editovatelný text – Lenka Podracká.
  9. Fotky z Petrbokova memoriálu od Ivoše Záruby.
  10. Video z Petrbokova memoriálu od Pavla Haase.
  11. 4 články z literatury doplněny o přepsaný editovatelný text –Viktor Horák.
  12. Výsledky Petrbokova memoriálu dodal Ivo Záruba.
  13. Sekce lokalit Skupina 24 a Skupina 27 optimalizovány pro mobilní zařízení (JK) a doplněny o nejnovější informace (MK).
  14. 4 články z literatury doplněny o přepsaný editovatelný text – Lenka Podracká, Viktor Horák.
  15. Fotky povrchu a vchodů z 21. skupiny od Evžena Janouška: Vývěr nad klášterem, Svatojanská stěna, Rozštípená skála a Na Průchodě.
  16. Mapa povrchu u Studniční s vrstenicemi, půdorysem jeskyně a nejnovějším radiotestem od Jakuba Kerhata.
  17. Plán Starého Čížovce s vyznačenými krasovými jevy od Jakuba Kerhata.
  18. Fotky vchodů z 27. skupiny od Jakuba Kerhata: chodbička u Novoroční, Kostnice, Mláďat, naproti Vaku, Novoroční, Otevřená, římsa vedle Šebestíku, Sak, Šebestík, Tvrdilka, U Jezevce, Vak a zkrasovění u Otevřené.
  19. Fotky povrchu z 27. skupiny od Jakuba Kerhata: Lom Starý Čížovec – fotodokumentace Lom Starý Čížovec – horní štola Lom Starý Čížovec – spodní štola.
  20. Fotky vchodů z 21. skupiny od Evžena Janouška: Nad Kačákem Divadélko, Jarní, Jitrocelová, Komín u Jarní, Modrá Štika, Nad cestou, Nad Zrcadlem, Pod Křižovatkou, Rozsedlinka, U Mostu a Ztracená.
  21. Fotky z 24. skupiny: Nad Královou studní, Skalka a Ve Skalce.
  22. Stránky i fotoarchiv převedeny na UTF-8 (podpora mezinárodních znaků).
  23. Nová videa od Jeronýma Zapletala: Arnika – bahno express 2019, Čeřinka – 50 let od objevu 1969–2019, Studniční – videoprůzkum komínů 2020, Vývěr nad klášterem 2019.
  24. A dva starší resty: 50. ročník Petrbokova memoriálu 2015, Setkání jeskyňářů v Českém krasu 2015.
  25. Fotky vchodů a povrchu ve skupině 24 od Evžena Janouška: Bubovická propast, Čtvrteční, Dubová, Na Doutnáči, Na Dřínové hoře, Nad Břesnicí, Nad Horním vodopádem, Nad Vodopády, Opadaná, Pod Boubovou, Pod Silnicí, Pod Skalou a Převis v Ohnišťatech.
  26. Sekce lokalit Skupina 21 a Skupina 22 optimalizovány pro mobilní zařízení (JK) a doplněny o nejnovější informace (MK).
  27. Informace o sčítání netopýrů aktualizovány k roku 2020.
  28. 17 článků z literatury doplněno o přepsaný editovatelný text (Lenka Podracká, Viktor Horák).
  29. 3D rotovaný drátový model Sv. Jana a 3D rotovaný drátový model Studniční.
  30. Sekce lokalit Podtraťovka, Studniční a Svatojánská skála optimalizovány pro mobilní zařízení.
  31. 5 článků z literatury doplněno o přepsaný text (Lenka Podracká).
  32. Nový nápad se starými daty: 3D rotovaný drátový model Arnoldky a 3D rotovaný drátový model Čeřinky spolu s 3D modelem Paní hory.
  33. Mapa Čeřinky z roku 2001 v ucelené podobě.
  34. Sekce lokalit Arnoldka a Čeřinka optimalizovány pro mobilní zařízení.
  35. U Arnoldky, Čeřinky a Aragonitky aktualizovány informace o sčítání netopýrů.
  36. Založena stránka Ke stažení s formuláři ČSS „Bezpečnostní směrnice pro speleologickou činnost“
  37. Umístěna powerpointová prezentace od Lýsy Vzpomínky na jeskyňaření v Českém krasu.
  38. Dále Aktivity českých jeskyňářů v krasu na Slovensku, kterých jsem se v 50. až 70. letech zúčastnil.
  39. Konečně česká verze Historie klubu – dodal Jarda Kadlec.
  40. Zaktualizována záložka Petrbokův memoriál a Pravidla jízdy přepracovány do html.
  41. Sekce lokalit Aragonitky a Arnika optimalizovány pro mobilní zařízení.
  42. Fotoarchiv optimalizován pro mobilní zařízení.
  43. Výrazně posíleno použití mobilních zařízení.
  44. Anglická verze Historie klubu přepracovaná do html.
  45. Vybudována anglická verze webu. Zatím pouze jedna úroveň vnoření (jeden klik do menu). Pro přepnutí použijte ikony a vlevo dole.
  46. Přidána záložka inventář.
  47. Zvelebena úvodní mapka lokalit.
  48. Fotoarchiv přesměrován pod novou doménu photoarchive.cdsw.cz,

ZO ČSS ZO 1-10 SPELEOAQUANAUT

  1. Dycky Most!
  2. Skutina počtvrté, jiné hřiště
  3. Čeřinka 2020
  4. SRT na Chlumu
  5. Podzemí Strahovského kláštera
  6. Lezecký den na Chlumu
  7. Chýnov – 18. červen 2020
  8. Cesta v lomu Mexiko hotová
  9. Kamensko a prckové
  10. Po stopách živce
  11. Mexico – Xibalba 2020
  12. Důl Hraničná, Rychleby
  13. Chýnovská jeskyně leden 2020
  14. Členská schůze, náčelníkovy šedesátiny a Mejlovo srdce býka

ZO ČSS ZO 4-01 LIBEREC

  1. Otevření Velké Pláňské
  2. Velké objevy nových prostor v Zaměněné
  3. Přemapování Hanychovské jeskyně
  4. Mapování jeskyní v Českém ráji
  5. Speleologický den 2020
  6. Čistící akce Sklepy pod Troskami
  7. Dokončení oprav terénní stanice – srub Malá basa
  8. Zaměněná – nález nové jeskyně

ZO ČSS 6-01 BÝČÍ SKÁLA

  1. Blanensko a Moravský kras v pravěku
  2. Dny otevřených dveří 2020 – rezervace
  3. Místo zločinu – Moravský kras

ČSS ZO 6-11 KRÁLOVOPOLSKÁ

  1. Ochozská jeskyně pro veřejnost do odvolání uzavřena!
  2. Den otevřených dveří v roce 2020
  3. Čím napájet Zebru

ČSS ZO 6-17 TOPAS

  1. Srbsko 2020 – Cerjanka
  2. Srbsko 2020 – Prerast Vratne, Samar
  3. Srbsko 2020 – Rajkova a Paskova pećina
  4. Srbsko 2020 – Dubočka pećina
  5. Tradiční Topasový výlet 2020
  6. Objev neznámého toku v Jižním bludišti
  7. Měření hladin Apendix a Turbína ve Sloupském koridoru

ČSS ZO 6 - 19 PLÁNIVY

  1. Hydrologická měření. Měrné přelivy

ČSS ZO 6 - 22 DEVON

  1. Blechatka
  2. Amatérská jeskyně – Tůň Babických kovozemědělců
  3. Amatérská jeskyně – Šolimova mísa IV
  4. Amatérská jeskyně – Šolimova mísa III
  5. Amatérská jeskyně – Šolimova mísa II
  6. Horní Suchdolská
  7. Spodní Suchdolská
  8. Amatérská jeskyně – Šolimova mísa I
  9. Býčí skála Sifon
  10. Irainova j. č 105
  11. Potápění mezi jeskyněmi Spirálka a Piková dáma

ČSS ZO 7-01 ORCUS

  1. První kontroly zimovišť netopýrů v Jeseníkách
  2. Zahájení zimního sledování zimovišť netopýrů jedině s Arnoštem
  3. V jeskyni i v tělocvičně
  4. V Beskydách i v Jeseníkách
  5. Kde je Valašský Poseidon a Valašský kaňon? Žánova díra průchozí?
  6. Malá Ondrášova jeskyně nebo jeskyně „3P“?
  7. Co nového v Beskydách a co nového na Velkém Stožku?
  8. Explorace Malého Smrčku
  9. Jak jsme si mysleli, že jsme objevili jeskyni a znovu otevření vstupu do Kyklopa.
  10. Jak jsme ne-pronikli do Kyklopa
  11. Damoklův meč stále visí.
  12. Nejmenší kras s ponorem, vývěrem a protékanou jeskyní?
  13. Kde se rodí naši vrápenci
  14. Záchrana jednoho zimoviště netopýrů
  15. Alpský traverz nad Odrou 2020
  16. Nová dokumentace na Kněhyni
  17. Co nového na Gírové
  18. Jarní kontrola v Kněhyňské jeskyni
  19. Kontrola nejvýznamnějšího zimoviště
  20. Na první kontroly netopýrů v roce 2020 i na „výročku“

                   Foto Jak začal kolektivní výzkum Moravského krasu počátkem našeho století (1908) (archiv Správy jeskyní MK)




Krátké a jiné zprávy

Poznámky ke Kelfovu Speleokénku (Jan Flek, eSpeleo 1/2020)


Rudolf Musil

 

            Ve Speleookénku je popisována speleologická aktivita některých jeskyňářských skupin, v tomto případě se zabývám činností základní organizace ČSS Dagmar v roce 2018 . Jedná se o speleologickou skupinu, která je nesmírně aktivní a vždy obdivuji jejich systematickou práci. Jako jedna z mála skupin si nenechala pro sebe mimořádně bohaté paleontologické nálezy z jeskyně Dagmar, o jejichž multidisciplinární zpracování je až do dnešní doby po celém světě od USA až po Japonsko velký zájem (Musil et al. 2019). Poněkud jinak je tomu však u Jedelské ventaroly, kde v současné době provádějí speleologický průzkum.

            Jeskyňáři vykopali a z jeskyně odstranili několik desítek kbelíků sedimentů, a jak bývá obecně běžným zvy-kem, neuvedli ani jejich základní popis. Tím se definitivně ztratily všechny informace, které nám sedimenty mohou dát. Při odstraňování sedimentů přišli pak na sintrovou desku,, uvádějí její mocnost kolem 30 cm. Zřejmě se jednalo o podlahový sintr, který se za určitých klimatických podmínek tvoří na povrchu sedimentů z vody, která skapává z jeskynního stropu. V každém případě to znamená přerušení sedimentace a nejsme schopni říci, na jak dlouhou dobu. Rychlost tvorby sintru závisí na mnoha činitelích, především však na klimatických faktorech. Mohlo by se však jednat i o přerušovanou tvorbu sintru (což je poměrně snadno zjistitelné), závěry by pak byly poněkud jiné. Autoři neuvádí ani jaké sedimenty byly v jeho podloží a nadloží, které nyní již budou pravděpodobně zcela odstraněny. Pokud došlo ke zničení podlahové sintrové desky, ztratila se tím možnost datování stáří akumulace sedimentů (a tím i doba funkčnosti ventaroly), časová délka tvorby sintru a možnost rekonstrukce venkovního prostředí.

           Ve zprávě se zároveň uvádí: „Především jsme za pomoci sbíječky rubali sintrem prolité hlíny na konci levé odbočky, které chodbu ucpaly v celém jejím profilu.” Bližší popis chybí. Jednalo se zřejmě o zasintrované hlíny, přes které se doopravdy běžnou technikou těžko dále dostává, jedinou možností je doopravdy pouze sbíječka nebo trhaviny. Sedimenty tohoto typu jsou charakteristické pro začátek středního pleistocénu (interglaciál cromer, před 0.781 lety) mohou být však i starší. V Moravském krasu, pokud je mě známo, nebyly zatím nikde popsány.

            Uvádím tyto připomínky proto, abych ukázal, že i v dnešní době stále dochází při speleologických výzkumech ke ztrátě důležitých informací, a to nejen pro danou lokalitu a její nejbližší okolí, ale v tomto případě i pro studium geneze celé severní části Moravského krasu. Informace ze středního a možná i spodního časového období jsou totiž výjimečně zachovány pouze v této okrajové krasové oblasti, v ostatních částech krasového území byly již dávno erozními procesy odstraněny. Tím je tato krasová oblast výjimečná, a proto i důležitá, a bylo by proto zapotřebí jí věnovat výjimečnou pozornost. Jakákoliv další ztráta informací by těžce postihla možnosti studovat vývoj krasové oblasti v dřívějších dobách.

Literatura:

Flek J. (2020): Speleookénko. – eSpeleo, 1: nestránkováno.

Musil R., Děkanovský O., Ivanov M., Doláková N., Mrázek J., Juříčková L., Lundberg J. (2019): Dagmar Cave (Czech Republic, Moravian Karst), a unique palaeontological site of the Cromerian Interglazial.– Quaternary International, 504: 56-69. International Union for Quaternary Research, Elsevier.

 




Krátké a jiné zprávy

Úvahy o naší speleologii


Rudolf Musil

 

Motto: Součástí etiky vědy a jakéhokoliv zkoumání, tedy i speleologického, je sdělovat nejen speleologům, ale i široké veřejnosti nové poznatky, nové objevy.

 

Úvod

         Krasové oblasti obecně jsou v mnoha směrech vždy podstatně odlišné od oblastí nekrasových, a to jak v současné době, tak i v minulosti. Uchovávají mnohem více informací, jak současných, tak i minulých. Týká se to nejen anorganické přírody, ale i všech biologických disciplín a jejich historie a samozřejmě i činnosti lidí. Společenstva rostlin a zvířat jsou dnes (a byla i v minulosti) zcela jiná než v nekrasových oblastech. Roste zde velmi mnoho druhů chráněných rostlin, typických pro vápencové podloží, které se jinde nevyskytují. Pestré přírodní podmínky ovlivňují i rozšíření na kras vázaných živočichů, a to jak bezobratlých, tak i obratlovců. Specifické druhy se pak nacházejí v jeskyních. Dnešní biota je přitom výsledkem dlouhého vývoje, který probíhal v závislosti na stále se měnícím prostředí.

            Krasová území jsou geologická zrcadla zašlých věků. Jsou celkem, kterému lze porozumět jen ve světle souhrnných znalostí ze všech oborů přírodních a společenských věd. Rudické vrstvy ze spodní křídy (130 mil. let) přikrývají vápencové plošiny, které od této doby (mimo mořskou transgresi v miocénu) byly stále souší. Od této tak dlouhé doby jsou vápence Moravského krasu vydány krasovým procesům. Tam, kde jsou dnes rudické vrstvy již odstraněné, chodíme vlastně po povrchu z těchto dávných dob. Vývoj krasového fenoménu Moravského krasu probíhal tedy neuvěřitelně dlouhou dobu.

            Speleologická studia nemohou proto vycházet pouze z pohledu jedné vědecké disciplíny. Speleologie nemůže zůstat pozadu ani ve svých pracovních metodách, chce–li řešit své základní problémy. Nové objevy jakéhokoliv druhu již dávno nejsou dílem jednoho člověka, ale spíše několika jedinců. Zvláště výrazně je to vidět u Moravského krasu, který u nás představuje nejrozsáhlejší krasovou oblast. Speleologické výzkumy stojící na začátku jsou přitom pro mnoho oborů, které zkoumají  nálezy v sedimentech, základem všech dalších prací. Jednotlivé problémy se dříve zkoumaly většinou odděleně, jaksi se zapomínalo, že existují mezi nimi hlubší souvislosti, které zůstávaly bez povšimnutí. Platí totiž zásada, že všechno souvisí se vším. K zásadně novým výsledkům se většinou nedocházelo systematickou prací, ale spíše jen jakoby mimochodem.

        Málokterá země se může pochlubit tak velkým počtem krasových oblastí a tak velkým počtem aktivních amatérských speleologů, a to již od samého počátku krasových výzkumů. Z hlediska historie krasového bádání a možného komplexního pohledu nemá Moravský kras v Evropě konkurenci. Přes tato pozitiva došlo k organizování amatérských speleologů po prvé až po druhé světové válce, dodnes bohužel neexistuje krasová expozice, nemluvě o krasovém muzeu (což si uvědomil již Knies a vybudoval tehdy na své finanční náklady první muzeum Moravského krasu) a ani ústav nebo aspoň jeho část, která by se věnovala odborně pouze krasovým problémům. V tomto ohledu jsme daleko za jinými zeměmi, např. i za Slovenskem.

              Touha objevovat nové, sledovat a objasnit vznik a genezi krasových jevů až k jejich počátkům je neodolatelná. Ve vědě se vždy nedosáhne nejlépe pokroku tím, že se přidržuje nějakého všeobecně přijatého mínění. Často je nutné sledovat i důsledky přijatých předpokladů. Základním předpokladem urychlujícím vznik nových originálních myšlenek bývá možnost diskuzí, které shromažďují všechna fakta a přinášejí větší počet přípustných možností řešení. Vede i k možnému průlomu v dosavadních zakořeněných názorech. Základem nového poznání je proto spojení zjištěných protikladů, někdy pouze zdánlivých, které mohou vyústit k novým nadřazeným znalostem, k novému objevu. Vědecká práce je čím dál složitější. Vše se zkomplikovalo a v základních otázkách je třeba vyzkoušet jakékoliv hypotézy, a to i ty nejabsurdnější.

          Vím, že diskuze je slabou stránkou našich lidí. Pronesení odlišného názoru mnozí vidí spíše jako útok na člověka s jiným názorem. Platí to již u studentů, kteří raději při přednášce mlčí, než aby se vyptávali, nedej Bože říkali i své názory. V tom se podstatně lišíme od západního světa, kde vzájemná diskuze i mezi členy s různě velkým vědeckým vzděláním je zcela běžná a nikdo v ní nehledá něco pejorativního, napadání člověka s jinými názory. Existují dokonce i vysoké školy, kde se přednesená přednáška nezkouší, ale známky se dávají podle toho, jak se dotyčný zapojuje během přednášek do diskuze k přednášenému tématu.

        Shrnutí: V každém vědním oboru nalézáme systematické a analytické období, stupňovité nahromadění poznatků, které pak vede ke syntetizujícím úvahám. Od pouhého popisu se dochází k hlubšímu výkladu daného jevu, k zobecnění.

 

Stručný geologický přehled

              Nejstarší sedimenty (terestrické pískovce, slepence) v Moravském krasu pocházejí ze spodního devonu (před 419 mil. let). První karbonáty vznikají v moři, a to v době středního devonu (393–387 mil. let), jejich sedimentace pokračuje pak až do svrchního devonu (372–359 mil. let) a dále až do spodního karbonu (330 mil. let). Vápence vznikaly pouze v několik stovek metrů hlubokých mořích (tzv. šelfová moře), která dnes obklopují pevniny. Nikdy se nejednalo o moře hluboká. Z paleontologických nálezů můžeme rekonstruovat tehdejší životní prostředí. Toto životní prostředí ovlivňuje tlak vody (její hloubka), teplota vody, obsah solí a čistota vody (nemohly tam ústit řeky). Hojné nálezy korálů ukazují na teplou (32 °C), čistou a dobře prosvětlenou vodu.

          V průběhu skoro celého mesozoika (252–66 mil. let) byla tato oblast souší. Pouze na konci střední jury a začátkem jury svrchní (168–157 mil. let) na ni transgreduje moře. Došlo k usazování sedimentů s hojnými nálezy křemitých hub a s bohatou amonitovou faunou (Olomučany). V průběhu cenomanu (100–93 mil. let) sedimentují v Moravském krasu lakustrinní a fluviolakustrinní sedimenty (rudické vrstvy, dobře viditelné v pískovně Seč). Jedná se o přeplavené zvětralé jurské a spodnokřídové sedimenty, křemenné písky s rohovci, geody (největší geody dosahují v průměru kolem 40 cm), kaolinitické jíly, železité písky až pískovce. Jejich vznik byl podmíněn intenzivními zvětráváním v mimořádně teplém a vlhkém klimatu.

              V celém paleogénu (66–23 mil. let) je již území souší, pouze v neogénu došlo k rozsáhlé mořské transgresi. Po mořské regresi nedochází již k nějakým velkým změnám v krasovění. Znamená to, že tam, kde došlo k odstranění rudických vrstev, se nachází ještě původní exhumovaný povrch ze spodní křídy (předcenomanský reliéf, délka cenomanu 99,6 ± 0,9 až 93,5 ± 0,8 milionů let), a že krasovění probíhalo od této doby postupně v různých částech Moravského krasu bez nějakého přerušení. Toto postupné odstraňování rudických vrstev z povrchu znamená, že začátek krasovění v celé oblasti Moravského krasu nebyl časově stejný, ale diferencovaný. Toto časové období bylo přitom rozhodující pro krasovění vápenců, v době po badenské transgresi došlo již jen k nepodstatným menším změnám. Exhumace původního povrchu Moravského krasu začala diferencovaně někdy v době před 50–80 mil. let. Znamená to, že na některých částech Moravského krasu chodíme ještě po povrchu z období svrchní křídy.

 

Instituce krasových oblastí

V našem státě existují tři organizace mající v náplni své činnosti péči o krasové oblasti:

  1. Správa jeskyní České republiky.
  2. Agentura ochrany přírody a krajiny. Správa chráněných krajinných oblastí. Správa CHKO Moravský kras.
  3. Česká speleologická společnost.

 

  1. Správa jeskyní České republiky

Správa jeskyní je státní příspěvková organizace řízená Ministerstvem životního prostředí. Zajišťuje ochranu, péči a provoz zpřístupněných jeskyní, podílí se na jejich průzkumu, výzkumu, dokumentaci a provádí průvodcovské služby. V současné době je takových oblastí v její péči celkem 15. Je členem mezinárodní společnosti „International Show Caves Association“. Každoročně vydává informativní ročenku „Zpřístupněné jeskyně ČR“. Jako nejdůležitější pro speleology však považuji nepravidelně na internetu vydávané Speleostřípky a Speleotýdeník, kde se každý speleolog může informovat o tom, co o krasových oblastech vychází v našem denním tisku. Nejedná se přitom pouze o nadpisy článků, ale o celý text. Pro odborníky je však nejdůležitější Jednotná evidence speleologických objektů (JESO), která představuje ucelený informační systém o všech podzemních a povrchových krasových a pseudokrasových jevech. Čtenář se tam dozví o základních, polohových, měřických a popisných údajích jednotlivých lokalit včetně jejich dokumentace, o jejich významu, o výsledcích výzkumu a o celé řadě dalších důležitých údajích.

 

  1. Agentura ochrany přírody a krajiny. Správa chráněných krajinných oblastí.

I když krasové oblasti zaujímají svou rozlohou poměrně malou část naší republiky, přesto se v nich vždy nacházejí některé typické krasové jevy. Pouze v největší krasové oblasti, a to v Moravském krasu, je můžeme najít skoro všechny. Významnější krasové oblasti jsou tyto:

  1. Moravský kras– nejvýznamnější a největší krasové území severně od Brna.
  2. Český kras– součást Karlštejnské plošiny mezi Prahou a Berounem.
  3. Jesenický kras– nesouvislé pruhy vápenců na Králickém Sněžníku, Rychlebských horách, v Hrubém a Nízkém Jeseníku.
  4. Krkonošský kras.
  5. Mladečský kras.
  6. Javoříčský kras.
  7. Hranický kras.

8–10. Různě velké ostrůvky vápenců: Tišnovský kras, Chýnovský kras, Šumava.

  1. Kras pásma Branné.
  2. Severomoravský kras.
  3. Litovelský kras.
  4. Jihomoravský kras– Pavlovské vrchy a okolí.
  5. Štramberský kras.

V republice známe přes 2 000 jeskyní, většina se nachází v Moravském krasu.

 

Když si přečteme úkoly Správy chráněných oblastí zjistíme, že většinou se jedná o jiné objekty než jsou krasové jevy. Těm patří z mnohých pouze jedna kapitola ze třinácti pod názvem „Obecná ochrana neživé části přírody a krajiny (ochrana jeskyní, přírodních jevů na povrchu, které s jeskyněmi souvisejí a paleontologických nálezů a minerálů)“. Hlavním programem je péče o krajinu a mimo jiné i podpora obnovy přirozených funkcí krajiny, zejména výsadba rozptýlené zeleně v krajině, protierozní opatření, revitalizace toků, obnova mokřadů, péče o cenné nelesní lokality, zlepšování druhové a prostorové skladby lesa či vhodné zpřístupňování přírodních lokalit návštěvníkům.

 

Správa CHKO Moravský kras

            Chráněná krajinná oblast Moravský kras byla vyhlášena v roce 1956 na rozloze 92 km2. Po přehlášení v roce 2019 se zvětšila na 98 km2. Je druhou nejstarší chráněnou krajinnou oblastí na našem území. Posláním CHKO Moravský kras je předat krajinu a přírodní dědictví v co nejzachovalejším stavu dalším generacím. Do většiny jeskyní není vstup povolen. Všechny krasové jevy, paleontologické nálezy a archeologické lokality jsou chráněny. Složení rostlinstva a fauny ve srovnání s nekrasovým okolím je podstatně odlišné. Lesy zaujímají plochu 5 345 ha, tj. 58,6 % rozlohy.

             Velmi detailně je zpracováno na internetu celé území Moravského krasu, a to z nejrůznějších hledisek jednotlivých vědních oborů jako jsou: geologie, geomorfologie, paleontologie, pedologie, hydrologie, klimatické poměry, flóra, fauna, lesnictví, rybářství, zemědělství, těžba nerostných surovin. Tak dobře a srozumitelně udělaný přehled všech výše uvedených oborů z hlediska Moravského krasu a dalších důležitých položek, které neuvádím, nenajdete v žádné literatuře. Text je přitom ještě doprovázen mapami, fotografiemi a videem. Podle mého názoru by se měl s touto detailní charakteristikou Moravského krasu seznámit každý, který má o toto území zájem.

            Správa CHKO má i velmi bohatou činnost. Pro zájemce o krasovou problematiku: přednášky pro veřejnost, ediční činnost, budování naučných stezek a celou řadu dalších, nespecifikovaných akcí. Specifikem činnosti je schvalování všech prací z hlediska ochrany krasového podzemí. Spočívá v povolování speleologických průzkumů a v kontrole činnosti amatérských speleologů. K tomu bych pouze podotkl, že i když se jistě předpokládá splnění určitých odborných požadavků, jedná se podle mého názoru spíše o evidenci speleologických prací. Jinak by nemohlo docházet k úniku informací při speleologických výzkumech. Podle vydaných pravidel by Správa CHKO mohla provádět i terénní průzkum, inventarizaci a dokumentaci krasového území.

 

Česká speleologická společnost

Česká speleologická společnost je členem Mezinárodní speleologické unie – International Union of Speleology (UIS). Její organizační řád určuje přesně pracovní náplň členů. Speleologický výzkum je prováděný za účelem:

  1. Objevování jeskyní nebo jejich částí.
  2. Získávání základních poznatků o jeskyních a jiných krasových nebo pseudokrasových jevech a objasňování příčinných souvislostí mezi jeskyněmi a těmito jevy.
  3. Metody speleologického výzkumu zahrnují i speleologický průzkum a dokumentaci jeskynních prostor, hydrologická, klimatická a jiná pozorování a měření, odběry vzorků jeskynních výplní, biospeleologický výzkum a případné jiné činnosti směřující k získávání těchto poznatků. Jednotlivé základní organizace (ZO) dodávají do archivu zprávy o své činnosti, o speleologických výzkumech. Je však otázkou, jakou hodnotu tyto zprávy mají. Ty, které jsem měl možnost kdysi vidět, uváděly spíše počty kbelíků vykopaných jeskynních sedimentů.
  4. Předsednictvo ČSS pro řešení speciálních úkolů přesahující působnost jednotlivých organizačních složek může zřídit pracovní komise. Členem pracovní komise se mohou stát i nečlenové ČSS.

Hlavní články ČSS tvoří ZO. V současné době je 60 aktivních ZO, členská základna je tedy velmi silná. Vedle nich existují ještě pracovní komise: komise pro speleoalpinismus a související aktivity, komise pro pseudokras a komise pro vzdělávání. Speciálními složkami jsou pak Speleologická záchranná služba pro poskytování pomoci při nehodách a ediční rada, která má na starost vydávání tiskovin.

Speleologická činnost je zaměřena především na výzkum, objevování a případnou prolongaci jeskyní a získávání základních poznatků. Úkolem členů je neznámé podzemní prostory nejen objevovat, ale také dokumentovat a výsledky publikovat. Základní organizace rovněž pořádají přednášky, výstavy, kurzy a vzdělávací akce. Společnost vydává odborný sborník Speleofórum, vycházející každoročně a časopis Speleo v elektronické podobě, v kterém jsou publikovány články ze života členů a z jejich výzkumů. Počet zpráv jednotlivých pracovních skupin je však nesrovnatelný s počtem, který obsahovaly jednotlivá čísla časopisu Československý kras (viz tab. 2). Při ústředí existuje i knihovna a archiv, kde se nacházejí knihy, časopisy, separáty publikací a elektronické publikace naše a zahraniční. V archivu jsou dále i projekty, výstřižky, mapy a fotografie týkající se speleologie.

Jednou ročně se koná setkání všech speleologů, a to v Moravském krasu. Jeho hlavní náplní je prezentace výsledků činnosti a jejich hodnocení. Probíhá tři dny a jeho programem jsou odborné přednášky z oblasti speleologie a karsologie, geologie a dalších příbuzných oborů, dále přednášky z praktické speleologie a program je ukončen exkurzemi do jeskyní Moravského krasu. V sále jsou umístěny i panelové prezentace z činnosti ZO a nechybí ani prodejní stánky výrobců speleologických pomůcek a odborné literatury.

 

Dílčí souhrn

           Shrnujeme – li si všechny podmínky, které pro speleologickou práci máme, musíme konstatovat, že jsou vynikající. Nic není opomenuto. Teprve při bližším studiu však poznáme, že se jedná hlavně o podmínky, které bych nazval jako základní, závislé především na manuální práci, ne však finanční zabezpečení O tom se vlastně nikde nemluví a přitom dnešní jakákoliv odborná práce je finančně velmi náročná. A jedná se o celou řadu zcela nových metod, které jsou nutné pro zvýšení úrovně speleologických výzkumů. Pokud nám stačí běžné objevování nových podzemních prostor, pak s dosavadním klasickým přístupem vystačíme. Pokud však chceme využít speleologický výzkum dále než jen k objevování nových jeskynních prostor, pak je tento přístup již nedostačující. Díváme-li se na naši publikační produkci, pak okamžitě uvidíme, že stále se ještě články s tímto, nazval bych to jako jednostranný přístup, objevují. Ovšem pouze multidisciplinární přístup je schopen zjistit zcela nové poznatky, poznatky na zcela jiné úrovni, které při klasické speleologické práci nejsou dosažitelné a tím se bohužel tyto možné poznatky i definitivně ztrácí. Závěr může být jen jediný. Buď zůstaneme při dřívější pracovní metodě nebo se budeme snažit pracovat z hlediska moderního přístupu, který je ovšem finančně náročnější. Musíme si však uvědomit, že poznatky, které nám poskytují dřívější pracovní metody nejsou již dostatečné pro řešení celé řady teoretických krasových problémů a vedou jen k definitivní ztrátě různých nových poznatků.

Tab.1 Komplexní počty publikací některých tematických celků o Moravském krasu. Tematické rozdělení bylo provedeno podle knihy  „Bibliografie okresu Blansko“. Nejsou uvedeny všechny tematické oddíly, ale jedná se o pouhý výběr publikací, a to do roku 1987, který má ukázat, jak velké množství publikací o Moravském krasu vyšlo a jak komplexně bylo toto území zpracováváno.

 

Krátký exkurz do dnešní spolupráce

            Většina vědních oborů, které se podílejí na výzkumu krasových oblastí se dostala v poslední době z hlediska používaných pracovních metod nepředstavitelně daleko a dokáží to, co ještě před nějakou dobou nebylo myslitelné. Všechny nové metody jsou však finančně dost náročné, a proto ne vždy v našich podmínkách uskutečnitelné, nemáme příslušné odborníky a mnohdy ani laboratoře, kde by se mohly realizovat. Je proto nutné předpokládat spolupráci se zahraničím. Pochybuji, že to vše je našim speleologům známé, natož aby tento vývoj, tyto nové metody, dovedli využít.

            Nás zajímají hlavně ty vědní obory, které bezprostředně souvisejí se speleologickými výzkumy. Pokud se jedná pouze o prolézání jeskyní za účelem najít nové prostory, neporušuje se tím žádná odborná disciplína. Jiné je to, jakmile se zasahuje do sedimentů. To již postihuje okruh zájmu jiných disciplín, pro které tyto sedimenty a eventuální nálezy v nich obsahují celou řadu informací, to však pouze za předpokladu, že nedošlo k jejich porušení. Způsob práce je přitom již tak složitý, že nemůže být běžným speleologům známý. Takové práce zasahují tedy již do sféry zájmů jiných vědních oborů.

            Nejen finance jsou důležité. Je nutné zbavit se i rutinního způsobu myšlení a jednání ve vyjetých kolejích. Velký počet již dosažených závěrů není totiž nikdy definitivní a je tudíž pouze získaný z hlediska úrovně tehdejších znalostí. Ale ostatně, co je možné dnes ve vědě považovat za definitivní, za jednou provždy vyřešené. Krasové jevy jsou přitom složitým dynamickým systémem a pro řešení problémů není proto možné vycházet pouze z jedné odborné specializace, z jednoho odborného pohledu, ale je nutné využít znalostí všech dnes rychle se rozvíjejících oborů. Pouze to vede k tvůrčímu přístupu v řešení problémů, ne pouze ke standardnímu řešení. Nelze přitom opakovat, případně pouze rozšiřovat, vědomosti nashromážděné dřívějšími speleology, ale pouze z nich vycházet. Jsou jistě i takoví, kteří jsou náchylní považovat současné používané teorie za něco nezvratného a neměnného, což samozřejmě musí ovlivňovat jejich práci. Svou činnost můžeme zaměřit správným směrem jen tehdy, máme – li jasné představy o budoucnosti speleologie a o jejich perspektivách.

            Řešení většiny krasových problémů je dnes nad síly jednotlivce, je to výsledek tvůrčí práce kolektivu více odborníků. Tím přicházíme k tomu, jak by vlastně měla naše práce vypadat. První základní požadavek je ten, aby byla tvůrčí a ne administrativní. Neměla by tedy končit pouhými výkopy, případně nově objevenými prostorami.

              Nové myšlenky jsou dnes tedy většinou výsledkem vzájemné spolupráce mezi lidmi různých znalostí s tvůrčí fantazií a nemusí se vůbec jednat o odborníky s vyšším vzděláním. Malá a na první pohled nepatrná novinka zjištěná praktickými speleology může být začátkem velkého objevu. Proto je tolik důležitá neformální spolupráce odborníků s aktivními speleology, nenechat zapadnout to, co praktičtí speleologové při své práci v jeskyních objeví. Každý nový poznatek dříve nebo později najde uplatnění, i když je obtížné předpovědět, kdy a jak. Nemyslím tím samozřejmě počítání kbelíků sedimentů, které byly vykopány a jen se divím, že je to stále ještě uváděné. Rovněž přenos informací a poznatků z jedné generace na druhou je důležitý (nejen pro výzkum kteréhokoliv vědního oboru) zvláště u speleologie s tak velkým počtem pracujících jeskyňářů. Domnívám se, že se to zatím neděje. Bylo by nutné vytvořit takové podmínky, aby se těmto ztrátám zabránilo. Brzdou je možná určitý konzervatizmus a rutinérství správních pracovníků.

V roce 1950 se objevily nové rubriky: nová speleologická literatura a zprávy ze zahraničí.

Od 1957 převzala vedení tohoto časopisu Československá akademie věd a došlo ke změně jejího obsahu.

Tab. 2 Příklad dřívějšího zachování praktických poznatků aktivních jeskyňářů. Srovnej s dnešní dobou. Odlišná obsahová struktura a počty jejich článků v  Československém krasu vydávaném  Speleologickým klubem Brno a Akademií.

 

            Speleologie je vlastně taková pionýrská činnost. Povinnosti řídících orgánů spočívají pak v tom, řídit tuto činnost, v rámci možností ji financovat nebo se aspoň o to snažit. Chápu, že v případě amatérské speleologické činnosti to může být těžké.

            Z hlediska odborníků vidím pak situaci tak, že cizíma rukama, tj. pouhými ústními informacemi z práce speleologů, se dobrá práce dělat nedá. Jakmile odborník přestane pracovat sám v terénu nebo přestane být v kontaktu s terénními pracovníky, spíš nebo později zastaví nutně i svůj růst. Pouze ve spolupráci při konkrétní terénní práci je možné projevit své tvůrčí nadání a dojít k novým myšlenkám a zároveň prohloubit své vědomosti a rozšířit svůj obzor. Bez konkrétní terénní práce brzy jako tvůrčí osobnost zaniká. V současné době, kdy všichni krasoví odborníci jsou zaměstnaní a tím i placení za práci na jiných úkolech, je tato věc těžko řešitelná. I tak je však nutné přemýšlet, jak organizovat spojení obou skupin speleologické práce, jak vytvořit aspoň minimální možnosti vzájemné spolupráce a především i možnosti o ní diskutovat. Čím více se bude o současných výsledcích diskutovat, tím více vznikne stimulů k další práci a k rozvoji nápadů.

              Považoval bych za nutné i kriticky posoudit, jak využíváme možnou spolupráci tak velkého kolektivu lidí s nejrůznějšími názory a zkušenostmi, které ve speleologické práci mají, takže jsou schopni posoudit, jak organizovat práci lépe, kde jsou případné nedostatky a co bychom byli schopni zlepšit. V podstatě využít velkou lidskou speleologickou základnu, kterou máme a vytvořit podmínky pro vzájemnou spolupráci a inspiraci nejrůznějších odborníků různých profesí. V tom spočívají nevyčíslitelné možnosti ve zkušenostech, které nebyly dosud využité. Měl by to být jeden ze základních úkolů. Současná doba dovoluje přitom organizaci jakýchkoliv prací na takové úrovni, o jaké se dříve ani nesnilo a byla by škoda to nevyužít. Jen je nutné prověřit již delší dobu neměnnou, trvale existující organizaci práce, která možná ani nepotřebuje nějakých větších zásahů.

            Hlavní podmínkou úspěchu bude však vždy přání speleologů něčemu novému se naučit. Pokud by takové přání chybělo, byla by jakákoliv spolupráce zbytečná, násilně se nové vědomosti nedají do člověka dostat. Je-li někdo žákem, musí být zase někdo učitelem. V žádném případě by se nemělo jednat o formální výuku, ale spíše o vytvoření trvalého vztahu mezi odborníky a speleology, lidově řečeno, aby to k něčemu bylo. Mělo by se vlastně spíše jednat o organizovanou výměnu informací.

            Základním úkolem není stanovit množství znalostí, které by si speleolog měl osvojit, ale spíše naučit se tyto znalosti používat. To je pro výsledky ve speleologické práci důležitější. Dalším předpokladem, který jistě nebude možné u všech očekávat, je samozřejmě samostatné tvůrčí myšlení. I přednášející odborník ze své přednášky profituje. I „hloupé“ otázky bývají totiž často podnětné. Nutí nás podívat se z úplně jiného hlediska na problém, na který již existují standardní názory.

 

Co naší speleologii schází

             Speleologickou činnost je možné rozdělit do několika částí: 1. cíl a úkoly výzkumu, 2. metody nutné k dosažení tohoto cíle, 3. získané výsledky a jejich význam pro další práci, 4. spolupráce s jinými vědními obory. Cíl vědeckého výzkumu a jeho rozsah je přitom do určité míry determinován stavem a úrovní vědní specializace, v tomto případě speleologie.

          Zamýšlel jsem se nad obsahem této kapitoly a došel jsem k názoru, který nemusí být samozřejmě ve všech bodech přijatelný.

  1. V dnešní době má již každá disciplína k dispozici ke své práci stále narůstající arzenál jiných vědních oborů. Romantika práce v jeskyních, platná ještě v 19. století, pomalu zaniká, je již beznadějně staromódní. Bohužel ke škodě věci, my starší jsme ji ještě zažili. Pokrok závisí stále více na nových metodách a postupech vyvinutých jinými profesemi. Stručně řečeno, chybí nám nějaké myšlenkové centrum, které by dávalo k diskuzi a pak k realizaci návrhy (nebo je i organizovalo) nutných projektů k teoretickému řešení krasových problémů, ne tedy pouhou prolongaci stávajících jeskynních systémů. Jako velmi důležité bych pak viděl, kdyby tyto návrhy byly založené na multidisciplinárním přístupu, to je s odborníky různého vědeckého zaměření.
  2. Chybí nám informativní periodikum o všech vycházejících publikacích nejrůznějšího obsahu z jednotlivých krasových oblastí, které by bylo snadno přístupné všem. Počty zpráv základních organizací ve Speleu nebo ve Speleofóru neodpovídají ani v nejmenším vykonané práci velkého množství aktivních speleologů (povšimněte si množství informací v prvních číslech Československého krasu, tab. 2).
  3. Dokumentace o výsledcích bádání v jeskyních rozptýlená u jednotlivých speleologů po jejich smrti většinou zaniká. Většina zpráv dodávaných do archivu, podle toho, co jsem kdysi viděl, byla více méně formální. Pokud se to zlepšilo, omlouvám se. Tak se také dosažené výsledky po odchodu jeskyňářů z aktivní práce definitivně ztrácí.
  4. Možná by bylo zapotřebí nějakým způsobem zveřejňovat archiv konkrétních zpráv o výsledcích prací jednotlivých základních organizací. Seznam titulů, knihovny a archivu České speleologické společnosti není dostačující. První vlaštovkou něčeho takového byla zpráva z archivu, kterou zpracoval pod názvem „Speleokénko“  (eSpeleo, 1/2020) Kelf (pozn. red.: v tištěné podobě vychází Okénko ve Speleu od r. 2010). Je bohužel velmi obecná, potřebovala by být konkrétnější. Možná však to nebylo z uložených zpráv možné. Vzpomínám si, že jsme se svého času ještě s Kelfem snažili vzpomínky speleologů seniorů z Moravského krasu zachytit. Vymysleli jsme si, že on by natáčel kamerou dotyčného a já pak zaznamenával jeho rozhovor. Záhy jsme však zjistili, že je to pro nás časově tak náročné, že jsme tento úkol nemohli splnit. Ohlas mezi jeskyňáři byl však velmi kladný „konečně někdo přijde a zachová to, co by po mé smrti bylo jistě vyhozeno“. Informovanost je přitom základním předpokladem úspěšnosti všech příštích prací.
  5. Zcela chybí organizace systematických diskuzí ke krasové problematice pro všechny speleology, bez rozdílu jejich odborné erudice a zaměření. To by bylo možné podle jednotlivých krasových oblastí.
  6. Nemáme ani žádnou instituci, která by trvale podporovala finančně krasový výzkum. Vše je založeno na nadšení jednotlivců a na jejich dobrovolné práci.
  7. Při vzájemné široké diskuzi o budoucnosti naší speleologie by se jistě našly i další návrhy nutné pro rozvoj naší speleologie.

 

Závěr

        Každý způsob lidské činnosti je do určité míry ovlivněn i okolním prostředím. Jinak se „chovají“ a myslí speleologové z Moravského krasu, jinak z menších krasových ostrůvků, jinak ti, kteří pracovali v zahraničních krasových oblastech nebo pouze doma. Odborný rozhled bývá proto velmi odlišný. Umění zobecnit nový jev a objasnit to nejdůležitější je někdy velmi složité. Ne každý takovou schopnost má. Praktické zkušenosti je nutné neustále porovnávat s teoretickými představami. Naše poznání však postupuje vpřed i tehdy, když naše představy našemu pozorování neodpovídají a jsou s ním dokonce v rozporu.

             Lidé se přitom dělí do tří hlavních základních kategorií. Jedni se snaží jít kupředu a věnují všechny síly a čas na to, aby posunuli naše znalosti. Druzí, a těch je většina, nepomáhají a ani neškodí, stačí jim jen pracovat v jeskyních s možností nových objevů. Ti poslední pak nové názory spíše brzdí, jsou konzervativní a bez fantazie.

              Takže souhrnně. Řešení většiny krasových problémů je nad síly jednotlivce, je to výsledek tvůrčí práce celého kolektivu. Tím přicházíme k tomu, jak má být naše práce organizována. První základní požadavek je ten, aby výsledky byly tvůrčí a ne pouze administrativní. Často podléháme klamu, že již víme o dané krasové oblasti skoro všechno, co vědět lze. Vědecky položená otázka má však přes velké množství možných návrhů vždy pouze jednu odpověď. Je proto nutné odlišovat hypotézy a teorie od dokázaných faktů. To se někdy neděje a vzniká tím určitý chaos, který je pro mnohé nerozluštitelný. Určité příčiny vedou pouze k určitým následkům, a proto mívá každý problém jen jedno definitivní řešení. Naše práce je mimo jiné přitažlivá právě tím, že řešení problémů nelze předvídat.

        Speleologické práce velkého počtu speleologů dosáhly do dnešní doby velkých úspěchů. Není třeba je vypočítávat, každý z nás je zná. Je však nutné jít dál. Předpoklady nutné pro další rozvoj speleologie vidím v prvé řadě v těchto směrech:

  1. Zásadním nedostatkem je to, že nemáme vlastně odborníky, kteří by se mohli zabývat pouze speleologickou problematikou. Nemáme samostatný speleologický ústav. Jeho vznik v dnešní době není pravděpodobný, což ve svých důsledcích znamená, že intenzita nově získaných poznatků bude tím vždy limitována, bude vždy omezená. Všichni mají jiné zaměstnání a speleologickou činnost vykonávají pouze ve svém volném čase, pokud jej mají. Nevadí to ani tak při speleologickém průzkumu jeskyní, jako při řešení teoretických odborných speleologických otázek.

            U nás se speleologie „provozuje“ pouze jako zájmová činnost, vedle normálního zaměstnání, které je obyčejně zcela jiného druhu. To musí samozřejmě ovlivnit jakoukoliv práci. V současnosti u nás proto panuje velká nerovnoměrnost mezi praktickými speleologickými výzkumy aktivních speleologů, přicházejících s novými objevy, a s jejich odborným vyhodnocením. Nelze předpokládat, že by se tato situace mohla v dohledné době vyřešit.

  1. Většina vědních oborů vydává každý rok přehled článků publikovaných v nejrůznějších časopisech. Něco takového ve speleologii stále chybí. Pouze čísla časopisu Československý kras vydávaného Československou akademií věd měla oddělení, kde informovala o našich a zahraničních článcích. Tento sborník však již dávno neexistuje. Speleologické články jsou mnohdy roztroušené i v publikacích, kde by je nikdo nehledal. A to nemluvím o článcích v zahraničí. Mnoho dobře zpracovaných dílčích prací se nachází i v diplomových pracích našich univerzit, o kterých pravděpodobně většina speleologů ani neví. To samozřejmě ovlivňuje negativně jakoukoliv práci, informační rovina je nesmírně důležitá pro rozvoj nových myšlenek. Jedná se o základní nezbytnosti, bez kterých další větší rozvoj speleologie není myslitelný.

            Domnívám se, že tento nedostatek by byl řešitelný, možná formou elektronického zpracování, takového, na které přešlo vydávání Spelea.

  1. Jen ve vzájemné diskuzi se často objevují nové, někdy až absurdní nápady, které však mohou vést k řešení problémů. Proto se každý vědní obor snaží vytvořit platformu pro tyto diskuze. Vzájemné diskuze jsou schopné příznivě ovlivnit další vývoj znalostí a prohloubit u všech účastníků jejich znalosti.

            Základním úkolem není přitom pouze množství znalostí, které by si speleolog měl osvojit, ale spíše naučit se tyto znalosti používat. To je pro výsledky ve speleologické práci důležitější. Vzájemná diskuze je nutnou podmínkou vyhodnocení jakékoliv speleologické práce a nalezení dalšího postupu. Je zapotřebí využít lidi s velkým nevyčerpatelným elánem a s množstvím jejich nových nápadů, které ve speleologii máme. Každý nový objev určité problémy řeší a současně vyvolává ještě celou řadu nových. Ve vědě se nedá nikdy s určitostí předpovědět, kdy to skončí a jak to dopadne. Svou cenu má i prohra.

         O Moravském krasu toho víme již hodně. Víme dost, ale přesto zbývá ještě více objevit. Uvědomte si jen obrovskou časovou délku krasovění, kterou jsme uvedli na začátku. To nové neobjeví pravděpodobně nikdo sám, ale své síly musí spojit odborní pracovníci se znalostmi aktivních speleologů. Není přitom pravděpodobně takové disciplíny, která by nemohla přispět svým dílem. To samozřejmě předpokládá určitou koordinaci a spolupráci ve výměně informací. Řešení tohoto problému je pouze v rukách výboru, v organizaci práce jednotlivých základních organizací.

  1. Jen bych podotknul, že v současné době v Moravském krasu již neexistují vchodové sedimenty. Všechny byly již odstraněny. Přitom to byla nejlepší stratigrafie holocenních sedimentů, která nikde u open air profilů nebyla nikdy tak detailní. Rovněž jeskyně, kde by byly ještě neporušené sedimenty s paleontologickými nálezy, se dají spočítat na prstech jedné ruky. Jak dlouho je tomu, co se „seriózně“ mnoha odborníky tvrdilo, že paleontologické nálezy v sedimentech Moravského krasu jsou nevyčerpatelné. A tak přes mnohá poplašná varování nebylo ještě nikdy podniknuto nějaké závažné opatření. Velká snaha dostat se do nových prostor vede dnes k odstraňování sedimentů, aniž by byly odborně popsány. Jsou přitom zdrojem mnoha informací. Jak dlouho může trvat, kdy dojde k tomu, že naše jeskyně budou pouhé tunely. V Evropě bychom nebyli ani první. Vždyť jeskynních sedimentů je všude v jeskyních mnoho. To vše bez komentáře, úsudek si musí udělat každý čtenář sám. Nevolám tím pro skončení nebo omezení speleologických výzkumů, chyba je někde jinde. Jistě bylo uděláno nepředstavitelně mnoho práce, jak v terénu, v jeskyních, tak i práce organizační. A to všechno lidmi, kteří to nemají jako svou hlavní pracovní náplň, ale věnují tomu mnoho svého volného času. Takových lidí, s tak velkou láskou ke krasu, je nutné si jen vážit.

            Úkolem tohoto článku nebylo hodnocení toho, co vše bylo již uděláno, a bylo toho jistě mnoho, ale rozvířit klidné stojaté vody a podnítit všechny, kteří mají kras rádi, aby se zamysleli nad tím, co by bylo možné v naší práci zlepšit. Týká se to nejen odborníků, ale celé široké speleologické obce. Nic jiného jsem si nekladl při psaní tohoto článku za cíl. Chtěl bych jen ještě zdůraznit, že je docela možné, že některé části mého článku mohou být sporné a diskutabilní. Nemohu ani vyloučit, že z důvodu malé informovanosti jsem mohl některé připomínky zkreslit. Pokud se tak stalo, omlouvám se.

 




Speleologická záchranná služba a technika

Záchrana na laně v praxi


Bohuslav Kocour Koutecký

 

          Navazuji tímto na článek Marka Audyho „Vyměň kladku za nůž“, který vyšel ve Speleu č. 67. Autor zde popi-suje jednoduchou a velmi účinnou metodu spuštění lezce, který uvízl na laně. S tímto postupem jsem se setkal poprvé v roce 1984 ve Švýcarsku, kde jej doporučoval jeden z místních záchranářů (Martin Jordi). V praxi jsem tuto metodu opět viděl v roce 1992, kdy jsme se spolu s Gustavem Stibrányim zúčastnili mezinárodního záchranářského setkání „Rescon“ ve Velké Británii. V průběhu pětidenního cvičení nám byl tento způsob záchrany předveden. Prezentoval jsem jej poté u nás, ale byl odmítnut. Naše jeskyňářské prostředí bylo velmi konzervativní a takováto příliš revoluční novinka nemohla být přijata. Byly zde už zavedeny různé jiné způsoby záchrany z lana (metoda dvou „těžkých kroků“, protiváha přes kladku apod.), cokoliv jiného bylo víceméně považováno za nesprávné. Svou roli sehrálo také to, že bylo nutné přeříznout lano, které tehdy bylo příliš cenné na to, aby se při nácviku přeřezávalo. Nepomohl ani argument, že pro výcvik je možné použít staré lano, navázat ho vůdcovským uzlem do kotevního bodu a pokud je „zachraňovaný“ lezec jen asi 1 m pod kotvením, zkrátí se nám lano jen o cca 2 m. K nácviku stačí i jen kus lana o délce 2–3 m.

          Záchranu z lana odříznutím jsme po 25 letech od její první prezentace v ČR poprvé veřejně předvedli v praxi dne 11. 6. 2017 u příležitosti lezeckého dne, který pořádala Plánivská skupina spolu se Speleologickou záchrannou službou na skalní stěně u Lidomorny v Moravském krasu. Zde byla tato metoda celkem 5× prakticky vyzkoušena. Tento nácvik přinesl zajímavé poznatky, které mohou být v naší jeskyňářské praxi dobře využitelné. Hlavní výhodou tohoto postupu je především jeho univerzálnost. Lze jej použít vždy, a to bez ohledu na to, jakou výstroj má zachraňovaný lezec na sobě nebo k jaké nepředvídatelné situaci na laně došlo. Existují různé způsoby jak svěsit lezce z lana, ale každou takovou metodu je nutné předem dobře nacvičit a pravidelně nácvik opakovat, jinak není použitelná v praxi a už vůbec ne za krizové situace, kdy pracujeme pod tlakem stresu, únavy a dalších nepříznivých okolností. Není reálné, aby každý jeskyňář dobře ovládal různé způsoby záchrany z lana. Existují velmi dobré metody (např. Croll-to-Croll, vyvinutá francouzskou záchrannou službou), ty však vždy vyžadují kromě důkladného nácviku také určité standardní vybavení zachránce i zachraňovaného. V případě, že má lezec jiné typy blokantů nebo jsou uspořádány jinak než standardně, jsou tyto metody neúčinné.

        V praxi je přitom běžné, že účastníci akce používají takové lezecké vybavení, které jim nejlépe vyhovuje, případně které sestavili z toho, co měli k dispozici, obvykle z pomůcek různých značek a v různých konfiguracích. Z vlastní zkušenosti vím, že na velkých akcích (například naše tradiční expedice Kačna jama) s účastí několika desítek jeskyňářů stěží najdeme dva, kteří mají zcela shodnou lezeckou soupravu.

            Zcela bezkonkurenční výhodou je také rychlost provedení. Všechny jiné obvyklé postupy zaberou vždy alespoň několik minut, a to i v případě, že zachránce tento úkon perfektně ovládá. Při různých soutěžích bylo sice provedeno svěšení z lana v čase kolem jedné minuty, šlo však o sehranou dvojici s přesně nacvičeným postupem a k tomu vhodným, předem připraveným vybavením, tudíž o podmínky velice vzdálené běžné jeskyňářské praxi. Metoda s přeříznutím lana je proveditelná za 1 až 2 minuty. Proto považuji tento způsob záchrany z lana za nejvýhodnější.                 Postup je výstižně a zcela přesně popsán ve zmíněném článku Marka Audyho, zde proto jen stručně to nejdůležitější: na dolním konci lana uvázat osmičkové oko, do něho zapnout karabinu, pod oko založit slaňovátko pro slanění směrem dolů a to celé vynést ke zraněnému, po cestě nahoru rozvázat přepínky. Připravené osmičkové oko zavěsit do jeho horního blokantu, zraněného připnout k sobě a odepnout jeho propojení s horním blokantem. Tento blokant, který bude sloužit jako kotevní bod na laně, pak posunout co nejvíce nahoru. Poté se zavěsit (i s postiženým) pouze do slaňovátka a vše ostatní odpojit. Pak již následuje přeříznutí lana těsně nad hrudním blokantem zraněného. V okamžiku řezání musí být spojovací smyčka mezi zachráncem a zachraňovaným co nejvíce napnutá. Velmi důležité je provést toto odříznutí pomalu, nejdříve přeříznout kolem dokola oplet a pak postupně přeřezávat jednotlivé šňůry jádra lana. Tím téměř vyloučíme rázové zatížení vzniklé odříznutím. Při pomalém řezání dochází k prodlužování nepřeříznutých šňůr a tím k plynulému přenesení váhy postiženého do slaňovací brzdy. U některých typů lan bylo toto prodloužení až 50 cm. Po přeříznutí ještě uvolnit lano z hrudního blokantu postiženého (většinou vypadne samo) a podívat se dolů, zda se nezamotalo. Pokud je to možné, je dobré udělat uzel na horním konci uříznutého lana, tj. pod blokantem, na němž visíme. Pak už jen pomalu a opatrně slanit.

           Zdůrazňuji ještě pár drobných, ale důležitých technických detailů. Blokant, který ponese váhu obou osob a musí vydržet i ráz po přeříznutí, musí být vhodné konstrukce, nejlépe s ozubeným excentrickým palcem. U těchto blokantů je sice předepsané maximální zatížení kolem 120 kg a nejsou určeny pro zachycení pádu, ale ke stržení opletu a tím k prokluzu dojde až při hodnotách kolem 400 kg (4 kN), takže tam je i jakási rezerva pro použití v krizové situaci. Zásadně nevhodné jsou blokanty typu Shunt nebo podobně fungující výrobky, kde při náhlém přetížení snadno dojde k prokluzu. Doporučuji blokant prohlédnout a případně vyčistit jeho palec od bláta, abychom minimalizovali riziko prokluzu po zatížení dvěma osobami, vhodné je i umístění nosné karabiny do otvoru nahoře nad palcem. Máme-li s sebou ještě třeba Tibloc, můžeme jej umístit jako pojistku nad blokant, který nás ponese a oba vhodně propojit, záleží na tom, zda na to máme materiál a čas. Slaňovací brzda musí být samozřejmě zajištěná (nejlépe provlečením lana přes nosnou karabinu, na samoblokovací funkci určitě nespoléhat) a VŽDY přidáme i brzdnou karabinu (bude zatížena dvěma lezci).

           Zajímavé doplnění této metody nám předvedl náš kamarád Tonda Hlavizňa. Místo nože použil k přeříznutí lana tenkou šňůrku o průměru cca 2–3 mm. Napnuté lano opásal šňůrkou asi na třech čtvrtinách jeho obvodu a střídavým tahem tam a zpět za její konce lano překvapivě snadno přeřízl. Údajně to lze provést i se slabší repšňůrou a dokonce i s tkaničkou od bot, musí se však počítat s jejím zničením. V této souvislosti jsem si vybavil jedno cvičení Speleologické záchranné služby, které se konalo před lety v lomu Mexiko v Českém krasu. Při napínání traverzu bylo lano odtahováno bokem od koruny stromu pomocí repšňůry, která byla přehozena přes nosné lano a po napnutí traverzu byla tahem za jeden konec z lana stažena. V místě styku napnutého lana se šňůrou došlo při stahování repšňůry vlivem tření v jednom bodě k takovému porušení lana, že pak při jízdě osoby došlo k přetržení lana. Naštěstí byl tento traverz postaven ze dvou lan.

             Záchrana zraněného lezce uvízlého na laně nepatří k častým případům. Za 55 let aktivního jeskyňaření, včetně náročných expedic a záchranářské praxe, jsem takovou situaci nemusel nikdy řešit. Netušil jsem však, že dojde na to, že se budu rychle rozhodovat, zda tuto metodu nevyužiji v praxi. Stalo se to dne 24. 7. 2017 v průběhu expedice v jeskyni Kačna jama ve Slovinsku. Transportovali jsme materiál pro další bivak a pro potápění do zadní části jeskyně. Po dvou dnech v jeskyni a po namáhavé dopravě těžkých speleovaků, která nám zabrala 18 hodin, jsme se promočeni a značně unaveni vraceli zpět do bivaku, přičemž bylo nutno vystoupat dva svislé úseky. Po příchodu k lanu začal první z našeho tříčlenného družstva vystupovat nahoru. Ve výšce asi 15 m zjistil, že došlo k rozepnutí obou popruhů sedacího úvazku, které obepínají nohy, takže visel jen v popruhu kolem pasu. Řekl jsem mu, ať opatrně sjede dolů. Při přechodu do slanění však jako brzdnou karabinu použil koncovou karabinu pomocné smyčky a při sklouznutí slaňovací brzdy dolů došlo ještě k propnutí s další karabinou a smyčkou, čímž se vše totálně zašmodrchalo a utáhlo. Lezec nebyl schopen ani slanění, ani výstupu. Vylezl jsem k němu a pokoušel jsem se o zapnutí uvolněných popruhů, ale ve visu ve volném prostoru to nebylo možné. Vytáhl jsem si pak nahoru dolní konec lana a měl jsem v úmyslu jej dopravit dolů výše popsanou metodou pomocí odříznutí. Názor jsem však změnil poté, co jsem si uvědomil, že postižený visí pouze v opasku sedáku a při rázovém uvolnění může dojít k nepředvídatelným jevům, včetně převrácení hlavou dolů. Prsní úvazek postiženého totiž fungoval pouze pro uchycení hrudního blokantu, ale v žádném případě nebyl použitelný jako jistící prvek. Situace, v níž jsme se nacházeli, vyžadovala maximální obezřetnost. V bivaku, kam jsme směřovali, již všichni dávno spali (byly 2 hodiny ráno), s případnou pomocí kolegů jsme proto nemohli počítat. Nezbývalo, než zvolit cestu nejmenšího rizika bez jakýchkoliv experimentů. Vylezl jsem proto nad něho a za použití smyček a různých fíglů se mi nakonec podařilo jej ze sevření spletených pomůcek vymotat. Poté jsme oba pomalu a opatrně vystoupali po laně nahoru, kde jsme již sedák řádně zapnuli.

           Nácvik svěšení lezce z lana určitě zájemcům o speleoalpinismus doporučuji, je to velmi dobré prověření znalostí a dovedností. Každý si přitom dobře otestuje, jak lanovou techniku a lezecké pomůcky ovládá. V některých jeskyňářských komunitách to dříve byla i jakási soutěžní disciplína, zkoušelo se to na čas a různými způsoby. Znalost postupů záchrany má samozřejmě i praktický význam. K záchraně lezce je výhodné použít i druhého lana, pokud je ovšem k dispozici, což vždy nebývá. Každopádně však v kritické situaci je lépe použít to, co ovládáme, včetně různých improvizací, než zkoušet něco, co by bylo možná lepší, ale bez praktických zkušeností to velmi pravděpodobně způsobí další nečekané komplikace.

                Situace, kdy lezec uvízne na laně a bez pomoci se neobejde, je naštěstí poměrně vzácná. Pokud se však něco takového stane, pak přežití postiženého nesporně závisí na tom, zda jeho kolegové budou schopni jej z lana co nejdříve vyprostit. Proto je nutné být i na takovýto problém připraven.




Speleologická záchranná služba a technika

Pár postřehů ze záchranných akcí


Igor Harna (Speleologický klub Brno)

 

            Tady je pár mých postřehů ze záchranných akcí, kterých jsem se za dobu působení ve Speleologickém klubu Brno zúčastnil. Reaguji na článek, který vyšel ve Speleu číslo 68, o největší záchranné akci v dějinách české speleologie. Tato záchranná akce v jeskyni Lopač, která proběhla na podzim roku 1995, byla úplně první záchrannou akcí, které jsem se zúčastnil.

          Co k tomu dodat. Kocour má pravdu v tom, že jsme se všichni snažili v co nejkratší době vyprostit tělo z podzemí, a to se nám povedlo po měsíci. Když byla šachta prostřelena do volného, tak se ve starém Lopači začal snižovat sifon a kolem třetí hodiny ráno se objevilo tělo. Bylo ale nutné se k němu prostřílet, takže práce na vyproštění trvala nějakou dobu.

             Nejdříve bylo rozhodnuto, že vyproštění těla bude probíhat v noci, aby se zabránilo přítomnosti médií. Tak se čekalo na noc, ale nakonec záchranná akce proběhla už během odpoledne.

             Hned druhý den, v sobotu, se uskutečnilo mapování nových částí (mapoval to Klobouk Dušan Hypr). Byl jsem tam mezi prvními. Poté se jeskyně vystrojila žebříky a osadila skružemi. Cestou dolů bylo dobře poznat, kdo který úsek střílel, jestli Řehák, Mouka, Běda, Polák a další. Každý to střílel jinak. Šimečka vytáhli na povrch v pátek večer.

        Další  záchrannou akci jsem zažil hned o tři roky později, v roce 1998. V jeskyni  Třináctce  probíhalo   vyprošťování Skypiho, který tam utonul před týdnem, když byla velká voda. Zůstal na stejném místě jako Jirka Šlechta v roce 1965. Nejdříve se spouštěly vaky s potápěčskými věcmi a za chvíli se zase tahaly nahoru, protože tělo mezitím našli a zbývalo už jen ho vynést. Na této akci mě zarazilo, že Tartarosáci postávali na povrchu a nic nedělali, ač to byl jejich člověk. Další kuriozitou byli dva funebráci, kteří se dostavili na místo a začali se dohadovat o mrtvolu.               Pár let se nic nedělo. Až v roce 2001 na Slovensku v jeskyni Bobačka došlo k úrazu v podobě zlomené ruky, ale dotyčný zraněný vyšel na povrch sám. Shodou okolností se jmenoval Absolón.

             Další úraz se stal v Huhu propasti na Mechovém závrtu někdy v letech 2002–2003, když si Novajda při práci roztrhl ruku, ale rovněž se dostal ven sám bez pomoci, jen na úrazovce se divili, proč si ruku neumyl. Vtipkoval, že je to přece jen čisté jeskynní bahno. Nakonec se ukázalo, že má natrženou šlachu.

             Následující ostrá záchranná akce byla v roce 2009. Takhle sedím s náčelníkem horské služby a šéfem jeskynní záchranky pod horskou službou na jeskyňářském týdnu v Demänovské dolině a v tom má Ivan telefon, že mají úraz na horách, a já byl přizván. Jednalo se o zlomenou nohu. Dokonce se u toho ochomýtal Saša Pánek z Prahy.

            Na jaře v roce 2011 jsem byl přizván na cvičnou záchranku v Javorince. Rozšiřoval se tam prostor, aby mohla projít nosítka a jeden záchranář si poranil klíční kost, když spadl z traverzu. Ale když viděl, že by transport trval hodně dlouho, tak s pomocí vylezl ven sám a následně byl odvezen do nemocnice. Po ošetření se vrátil na chatu Burdel, kde jsme oslavili jeho narozeniny. Při pádu měl totiž ve vaku rozbušky a ty zaplať pánbůh nevybouchly. Přítomen byl i policejní pyrotechnik, který celou akci vedl. Dotyčný padal do desetimetrové hloubky a ten batoh s rozbuškami zbrzdil pád.

           Současně s postiženým šli na povrch i jeskyňáři z Tišnova. Ti se však cestou na základnu ztratili, a tak se kona-la ještě pátrací akce po lese. Ale měli jsme štěstí. Když Tišnováci zjistili, že nenajdou cestu na základnu, vrátili se zpět ke vchodu do jeskyně a tam jsme je našli.

          Asi největší záchranná akce byla roku 2012 v jeskyni Javorina ve vysokých Tatrách. Ale o tom se mi moc psát nechce, protože postižený do dnešního dne splácí půjčku, aby tu záchrannou akci uhradil. Všechno šlo dobře, i když to bylo v zimě, venku –25 a on byl v jeskyni asi 1,5 km od vchodu. Na záchraně se nás podílelo třicet, z toho většina profesionálů od horské služby. Dodnes si vybavuji, jak volám Ivanovi a říkám mu, že mu zkazím sobotní odpoledne, protože má ostrou záchranku v Javorince (od té doby, vždycky když jedu na Slovensko, tak musím předem volat, aby byli chlapci připraveni na ostrou akci). V jeskyni se zraněným Mildou zůstal Kuba a Franci. To bylo asi v 15.35. Venku silně sněžilo a první auto dorazilo ze Smokovce. V 19 hodin dováží skútr dva kluky, místní jeskyňáře ze Spišské Belé, kteří se hned na lyžích a na skútru vydávají k jeskyni. Postupně se sjíždějí záchranáři z dalších středisek horské služby. Vysoké Tatry, Demänovská dolina, Slovenský raj, Západní Tatry, Malá Fatra, Velká Fatra stahují kluky ze svahu, kde měli cvičení. Když dojíždí Demänovská dolina, tak slyším: „Skálo, zase ty,“ a já na to, že bych prosil, aby mě oslovoval výhradně pane doktore Skálo.

           Kuriózní bylo, když jsem podával oficiální hlášení o úrazu na 112 a oni chtěli poslat sanitku. Já na to, k čemu  mi bude sanitka, když mám chlapa s urvanou achilovkou v jeskyni. Tak mě přepojili na horskou a tam to vykládám znovu. Říkám, že už jsem mluvil s Ivanem Račkem a pak už jsem jen čekal na příjezd prvního vozu. Byla mi hrozná zima, když jsem čekal na parkovišti u sjezdovky ve Žďáru na příjezd záchranky. V tamním bufetu jsem dostal velký čaj, ale už zavírali, tak jsem seděl v autě, topení naplno a čekal na kluky. Když se blížilo první auto, kluci mi volali, že už jedou a já se připojil do kolony. Po chvilce přijíždíme do Javorové doliny, převlékáme se a jdeme do akce. Kluci hned po příjezdu pokračují na skútru a lyžích ke vchodu do jeskyně, je tu i doktor Peter Němec ze stanice Horské služby Slovenský raj. Jako první sestupuje do jeskyně doktor s místními a vydávají se za Mildou. Byl u něj jen Franci. Kuba mezi tím nanosil od sifonu teplé věci, vařič, ešus, čaj, a protože byl totálně promočený, vystoupil na povrch. Tam se potkal se skútrem, který ho dopravil na základnu, kde se převlékl do suchého a vydal se opět do jeskyně. Já se vypravil do jeskyně hned po té, co dorazil Ivan a probrali jsme, co vše bude potřeba za materiál při záchranné akci (kolik lan a tak dále).

            Cesta proběhla v pohodě. Jel jsem na skútru a u vchodu do jeskyně byl za pouhých 5 minut, protože ten, co   mě vezl, jel jako kdyby to vozidlo ukradl. Vcházím do jeskyně a kluci jsou už shromáždění u sifonu. Čeká se, až dorazí ti, co jsou ještě na povrchu. Já se pomalu, ještě s pár dalšími lidmi vydávám do nitra jeskyně k druhému vodopádu. Všude je vidět profesionální přístup, každý ví, co má dělat.

              Dostávám se k místu nehody. (Ivan mě poprosil o fotodokumentaci a já mu rád vyhověl). Nejdříve bylo potře-ba připravit a vystrojit celou trasu, pak teprve Mildu uložili do nosítek a začalo samotné vyprošťování. Je tam několik spustí, vodopády a pak delší úseky, kde se transportovalo nad potokem přes traverzy. Já se snažil fotit, a když bylo potřeba, tak pomáhat při transportu. Milda byl vyproštěn na povrch v 1 hodinu 26 minut a transportován na základnu, kde čekal na sanitku. Akce byla ukončena zhruba o dvě hodiny později. Ráno balíme věci, navštěvuje nás Veslo a Stano Pavlarčík. Oba to berou v klidu, není to první záchranná akce v této jeskyni. Poté se vydáváme za Mildou do nemocnice v Popradu. Než jsem se odtud dostal na Moravu, už jsem se o akci dočetl na internetu, věděli o ní v rádiu a dokonce i v televizi, takže cestou domů jsem měl spoustu telefonátů. O týden později jsme jeli Mildu vyzvednout do nemocnice. Protože měl na houby pojistku, pojišťovna mu nezaplatila ani transport do Česka.

             Moje zatím poslední záchranná akce se odehrála v Moravském krasu, v jeskyni Kostelík. Turistka se zaklínila v úžině a nemohla ven. Strávila tam přibližně 4 hodiny, než zavolali hasiče. Já se tou dobou nacházel na základně ZO ČSS 6-01 u Býčí skály. Byli jsme požádáni o nějaké deky a teplý čaj, aby slečna neprochladla. Hasiči si vše kolem záchranných prací dělali sami, jen od nás si půjčili vrtačku, protože svoji měli vybitou. Střílelo se patronkami, aby mohla být dotyčná vyproštěna ven. To je zatím z mých záchranek vše.




Pseudokras a historické podzemí

Důlní dílo Bylanka IV a nález pozdně středověkého důlního ventilátoru


Ondřej Malina, Petr Zeman, Jan Kavalír, Přemysl Brzák, Martin Egon Sucharda, Karel Svoboda

 

 

 

 

Úvodem

            Hornické podzemí Kutné Hory ovlivnilo od počátku historii tohoto královského horního města a prosperitou i úpadkem důlního provozu formovalo i zásadní roli, kterou Mons Cuthna hrála v českých středověkých dějinách. Kutnohorské podzemí o sobě dává relativně často vědět náhlými propady přímo ve městě i v jeho okolí. Omezení těchto rizik je možné také soustředěným průzkumem podzemí zejména tehdy, když je tento prováděn v dlouhodobém horizontu. Jedním z příkladů, kdy se po mnoha letech práce povedlo získat velmi cenný nález doplňující kutnohorskou báňskou historii, je i důlní dílo Bylanka IV (obr. 1 a 2).

Obr. 1 Lokalizace důlního díla Bylanka IV (červeně) v rámci kutnohorského revíru. Černé body jsou důlní díla v evidenci České geologické služby – Geofondu, černé čáry vymezují předpokládaný průběh hlavních dědičných štol, červeně interpolace výskytu důlních děl. O. Malina 2020, podkladová data ČGS–Geofond a World Topo Map.

 

            Potok Bylanka je drobným levostranným přítokem říčky Vrchlice, která je přirozenou osou kutnohorské aglomerace. Až do nedávné likvidace se na jeho levém břehu nacházelo několik malých prospekčních štol, sledujících převážně tzv. Maurské žíly. Jejich malý rozsah odpovídal nevelkému významu zdejšího zrudnění, podstatně důležitějším zdrojem stříbrných rud bylo sousední Grejfské pásmo (obr. 2). Zde je hornická činnost doložena písemnými prameny již koncem 13. století a hlavní aktivita se tu odehrávala v 15. a v 1. polovině 16. století. Přístup do pásma v současné době není možný, s jedinou prostorově velmi omezenou výjimkou na hřbitově u kostela Všech Svatých. O to nadějnější se jevila možnost dalšího průzkumu na lokalitě pojmenované Studánka.

            Průzkumu důlních děl v Kutné Hoře a též v údolí Bylanky se již mnoho let věnuje Česká speleologická společnost, základní organizace 5-05 Trias. Zájem její kutnohorské pracovní skupiny se postupně, přes zmíněné menší stařiny ležící níže na toku Bylanky, dostal ke Studánce v roce 2002. Původní vzhled tohoto místa byl poměrně nenápadný. Místo připomínalo skalní rozsedlinu se silným vývěrem vody, který dával naději na existenci odvodňovací štoly většího významu, možná vedoucí až do důlních komplexů Grejfského pásma. Rýsovala se tak šance rozšířit naše znalosti o středověkém kutnohorském hornictví mnohem více, než umožňovaly dosud známé krátké štoly v okolí. Než se tento předpoklad podařilo bezezbytku potvrdit, muselo však uběhnout 16 let a stovky pracovních hodin.

Obr. 2 Lokalizace důlního díla Bylanka IV (červeně) na mapě J. Hozáka, doplněné digitálním modelem terénního reliéfu z dat leteckého laserového skenování. Bílým bodem označeno ústí štoly u potoka Bylanka a ústí jámy č. 1, bílým trojúhelníkem místo hloubení s ventilátorem. P. Brzák – O. Malina 2020, podkladová data  ČÚZK a ČGS – Geofond.

Cesta štolou a počátky průzkumu

            Již samotný počátek průzkumu byl komplikovaný. To, že jde skutečně o důlní dílo (štolu) se podařilo ověřit poměrně záhy, nicméně zatopené ústí leželo výškově zhruba o 1,5 m pode dnem potoka a znemožňovalo tak vstup. Tato skutečnost však na druhou stranu dávala naději na přítomnost delší odvodňovací štoly, protože každý metr nadmořské výšky, o který se starým horníkům podařilo založit štolu níže, hrál roli v rozsahu dolů, které odvodňovala a které mohly být zdrojem příjmů těch, kdo štolu razili. Štola zároveň leží na j. okraji Grejfského pásma, které mělo, na rozdíl od níže (západněji) ležících Maurských žil, podstatně větší báňský význam.

            Zpočátku postupovaly práce na čištění štoly poměrně rychle, již v roce 2003 bylo odkryto a vyčištěno několik úvodních metrů. Náročnost další práce a potřeba dlouhodobého ukotvení aktivit vedla k rozhodnutí provádět veškerý průzkum v souladu s báňskou legislativou. Z iniciativy členů kutnohorské pracovní skupiny bylo založeno Občanské sdružení Barbora (dnes Hornický spolek Barbora, z. s.), které pod vedením závodního dolu Ing. Františka Drahoráda získalo oprávnění k činnosti prováděné hornickým způsobem a mohlo tak v roce 2005 požádat Ministerstvo životního prostředí o převzetí dotčeného důlního díla Bylanka IV do svého vlastnictví. Zároveň byl vypracován projekt s názvem Obnova historického důlního díla Bylanka IV (obr. 3).

Obr. 3 Postup zmáhacích prací na díle Bylanka IV. P. Brzák, P. Zeman, J. Kavalír, O. Malina.

 

           Jedním z prvních úkolů bylo zajištění odvodnění. Protože dno potoka Bylanky se dnes vlivem eroze a zanesení struskami nachází výše než dříve, bylo nutné vybudovat 100 m dlouhé odvodňovací potrubí zakopané v cca dvoumetrové hloubce. Voda tak od té doby vytéká z dolu samospádem níže než dříve, se stabilním průtokem cca 2–3 l/s, a její snížená hladina v dole umožnila pokračování vyklízecích prací. Další nutný krok představovalo zajištění ústí štoly proti neoprávněnému vstupu a jeho úprava pro dopravu materiálu a vybavení. Obojí vedlo k vybudování nového předsunutého portálu z dřevěných stojek, navazujících tarasních zídek a zajištění vchodu mříží. Část těsně za novým portálem bylo nutné z původního malého profilu chodby (0,6 × 1,0 m) přerazit na větší profil.

            Jedním ze specifik štoly Bylanka IV je její rozdělení na dvě větve, jen pár metrů za ústím. V obou směrech byl záhy zjištěn zával na plný profil a tím i vyhlídka na mnoho let namáhavé práce, ať už by byly vedeny na Z či na V. Vzhledem k tomu, že největší přítok vody vytékal z levé, západní strany, bylo rozhodnuto pokračovat s čištěním právě tudy. Práce byla náročná, sedimenty bahna a rozplavené spraše, pocházející ve většině z nedalekého ústí, sahaly až ke stropu štoly. Při jejich odstraňování se osvědčila metoda nazvaná „hydrotěžba“, která ušetřila mnoho práce a času. V podstatě se jednalo o rozplavování nánosů za pomoci proudu vody z hasičské proudnice a hadic. Odtékající voda s rozptýleným sedimentem byla dopravována kalovým čerpadlem do sedimentační nádrže ležící na druhém břehu potoka Bylanky. V blízkosti zasypaných šachet se však nacházely kamenité závaly a zde musela nastoupit pomalá ruční práce s hornickou motykou (krackou), lopatou a džberem.

            Výhodou kutnohorského krystalinika je značná pevnost masivu, stěny štoly jsou na většině míst stále velmi pevné, nicméně v místech původních jam (šachet) a též v místě, kde průběh štoly kříží zanesená erozní rýha či jílovitá porucha, bylo nutné znovu vybudovat celý profil štoly zhruba v délce 12 m. Nejdříve byla použita dřevěná kulatina a bednění. Ta však v trvale mokrém prostředí rychle dožívá, a tak bylo již po několika letech nutné vyměnit ji za výztuž ocelovou. Obě větve štoly mají na mnoha místech extrémně nízký profil, místy jen cca 0,5–0,7 m. Ruční doprava sedimentu ze závalů je v takových místech téměř nemožná a to si vyžádalo vybudování dalšího technického vybavení – kolejové dopravy. Položení kolejí s rozchodem 20 cm a vyrobení vozíků pro dva džbery tahané z lépe přístupných míst lanem umožnilo dopravu materiálu i v takto nepříznivých profilech.

            Postupem let a práce sice utěšeně narůstaly metry vyčištěné štoly, nicméně zároveň s tím přibývala i vzdálenost, na jakou se musel dopravovat veškerý vybraný závalový materiál. To byl nepříznivý fakt jak z hlediska časové náročnosti, tak i u rozvodů elektroinstalace anebo větrání. Když se postupem prací objevilo i několik slepých odboček, musely být po průzkumu a zaměření některé z nich využity jako nové deponie vybraného závalového materiálu, jinak by se postup vpřed zastavil. Během zmáhání sedimentů štoly bylo nutné podejít i několik zasutých šachet, ústících do stropu štoly, a nová ocelová výztuž, která drží váhu jejich závalů, zde musela být kotvena do vysekaných kapes. Mezi lety 2005 a 2015 se takto podařilo vyčistit zhruba 740 m obou hlavních větví štoly a jejich odboček. Smysl tisíců dobrovolně odpracovaných hodin mnoha lidí a stovek kubíků materiálu vytěženého z podzemí a pracně dopraveného většinou až na povrch se však měl teprve ukázat.

První dobývka

            Původní z. směr levé větve štoly, který směřoval mimo Grejfské pásmo, „získal“ v roce 2012 po cca 125 m příznivější s. (sledný) směr. Po nalezení několika zpočátku nadějných, ale po průzkumu vždy slepých odboček přišlo v roce 2016 dosažení první dobývky, tedy místa, které již nebylo určeno jen pro odvodnění či dopravu rudy či fárání horníků. Dobývka svým nepravidelným a rozšiřujícím se tvarem jasně ukazovala, že zde kdysi muselo být stříbro. Stříbrná ruda zde byla pečlivě a kompletně vytěžena, jak už to u starých dolů bývá. Během další práce se však záhy ukázalo, že i dnes se zde skrývá něco s hodnotou stejně vysokou či dokonce vyšší, než jakou měl pro staré havíře nejcennější kutnohorský kov.

            Větší část dobývky a navazujícího hloubení pokračovala kamsi dolů, pod úroveň vody odtékající štolou. Již dříve bylo v obou větvích dolu nalezeno několik různých hloubení, tedy mírně šikmých částí dolu, které dříve sloužily pro přístup do níže ležících pater a jejich obsluhu vrátkem (hašplem). Po vyčerpání vody se v několika případech objevila dřevěná výstroj dolu v podobě žebříků a jejich torz a zejména různých rozpínek, to jest kusů kulatiny, umístěných v úzkých profilech jako rozpěry. Voda, která stále a samovolně zaplavuje důl, je obecně nepříjemná z hlediska rizika a obtížnosti přístupu do zatopených partií, na druhou stranu funguje jako konzervační prostředek a díky ní je v mnoha historických dolech největší šance na dosud zachované vybavení právě v dlouhodobě zatopených partiích pod úrovní odvodňujících štol. Platnost tohoto tvrzení se naplno projevila právě v roce 2016, kdy byl po vyčerpání cca 8m vodního sloupce v hloubení H1 objeven dosud neznámý typ technického vybavení.

            Cílem popsaného prvního čerpání hloubení (H1), tak jako i na jiných čerpaných místech v dole, bylo především ověření technicky dosažitelné hloubky a rozsah případných navazujících prostor. Nalezená rozpadlá konstrukce byla na první pohled odlišná od všeho dosud zjištěného vybavení především použitím tenkých prken (obr. 4). Již při prvním prohlédnutí byla identifikována jako pravděpodobné torzo větracího zařízení na ruční pohon. Její umístění v malé komůrce v boční části dobývky umožnilo její zachování, na druhou stranu nebylo možné její detailní prohlédnutí, aniž by nebyla poničena rozpadlá část konstrukce v jejím okolí, navíc skrytá pod naplavenými jílovými sedimenty. Z těchto důvodů bylo rozhodnuto provést jen základní fotodokumentaci a nechat celé hloubení opět pozvolna zatopit stoupající důlní vodou, která celou nálezovou situaci opět zakonzervuje.

Obr. 4 Nálezová situace v roce 2016. Komora ventilátoru, pohled od SV, z hloubení, v pozadí v dobývce měřič P. Brzák (Foto A. Novák)

 

            Čas k návratu přišel až v roce 2019. V době, která uplynula od objevu, který se ukázal být tím zdaleka nejdůležitějším v celém dole, došlo k ukončení nadějí na postup do Grejfského pásma. V roce 2017 byla jen těsně před dosažením šachet známých z mapování J. Hozáka zjištěna čelba. Ta sice představuje báňsko-historicky významný technický detail, například svou konečnou šířkou cca 20 cm, nicméně po 15 letech zde skončily i naděje na dosažení části kutnohorského revíru, kde se podle písemných pramenů pracovalo již koncem 13. století.

             Ukončení cesty vpřed přineslo možnost soustředit se na návrat k větráku. V roce 2018 byl připraven projekt na jeho komplexní 2D a 3D dokumentaci, vyzdvižení a konzervaci. Podmínkou však byl dostatečný přístup. Ještě předtím, než byl dosažen konec štoly a zmíněná čelba, bylo nutné opět podejít dvě šachty. Vzhledem k již poměrně velké vzdálenosti cca 250 m k ústí štoly bylo jasné, že doprava a větrání v této části dolu musí být zajištěny některou z původních šachet. Opět tedy došlo na přípravu projektu, tentokrát zaměřeného na otvírku původní šachty. Vzhledem k dopravě materiálu však vedla možná cesta už jen shora dolů. Nutnou podmínkou bylo nalézt ústí šachty na povrchu.

Cesta šachtou

            Průzkum důlních děl v městském prostředí a okolní intenzivně využívané zemědělské krajině je náročná disciplína. Otevřená díla, jako jsou či byla ta v údolí Bylanky, se v rovinatém či mírně zvlněném okolí města vyskytují jen výjimečně – při náhlých propadech. Šachty byly zasypávány již v průběhu středověku a novověku a více méně všechny haldy ustoupily zástavbě, sadům a polím. Okolí místa staronové šachty, určené k opětovnému odkrytí na základě expedičního měření v podzemí, nenabízelo žádné náznaky existence zasypaných jam. V místě se navíc nacházelo pole, jehož dlouhodobé obhospodařování zlikvidovalo i případné náznaky propadu v místě šachty. Nakonec opět pomohla technika – radiomaják. Za pomoci vysílací aparatury v podzemí a přijímací antény na povrchu bylo (jak se později ukázalo, zcela přesně) P. Nakládalem určeno místo, kde je po staletích opět třeba začít hloubit šachtu.

            V létě roku 2016 začalo hloubení pomocí těžké techniky – traktorobagru. Ve vyhledávací sondě byla v deskovité struktuře cenomanských vápenců křídového nadloží krystalinika záhy zjištěna v hloubce cca 5 m dvojice přibližně obdélných otvorů, které neklamně naznačovaly, že zde starci hloubili svá díla. Po ověření existence šachty bylo místo zaměřeno a sonda opět zasypána. Další postup byl možný opět jen s připraveným projektem, zahrnujícím i smlouvu o pronájmu pozemku a vyřízením všech potřebných povolení.

            Díky rychlému vyřešení majetkoprávních a legislativních otázek se v následujícím období podařilo vše připravit tak, že již na podzim roku 2016 započalo opětovné hloubení šachty, označené později číslem 1. Do konce února následujícího roku bylo vyzmáháno přibližně 100 m3 materiálu a dosaženo štolového horizontu v hloubce 27,5 m. Tím, že se otevřela šachta vybavená lezným oddělením a vrátkem (obr. 5:2) jen cca 30 m od místa s větracím zařízením, bylo možné reálně uvažovat o opětovném vyčerpání hloubení H1 (obr. 5:1), jeho vybavení pracovní plošinou (povalem) a o navazující komplexní dokumentaci. Na místo již bylo možné dopravit i výkonnější a těžší čerpadla, kalové pro vyčerpání hloubení a menší čerpadlo pro vodu určenou k jemnému rozplavování sedimentů, kterými byla pokryta většina místa nálezu. Nutné bylo též vybavení pracoviště světly a umožnění bezpečného pohybu všech osob provádějících fotodokumentaci a plánované 3D skenování. Významným doplňkem vybavení byla i instalace důlního telefonu, kterým byly na povrch hlášeny rozměry dřevěných dlah nutných pro bezpečnou dopravu jednotlivých dílů větráku.

Obr. 5 Přístup do hloubení a manipulace s díly ventilátoru: 1 – sestup do hloubení na úroveň pracovního povalu, 2 – šachta č. 1 s vrátkem, 3 – rozplavování sedimentů proudem vody, 4 – složené díly větráku na základně ARÚ v Bylanech (Foto M. Přibil, K. Šmehil (1, 2), O. Malina (4), foto z kamery GoPro M. Souček (3)

 

A cesta ven i s větrákem

            Již při zběžném pohledu na nálezovou situaci bylo jasné, že jen malá část dílů ventilátoru se nachází na svém místě (obr. 6). O to důležitější bylo zachytit polohu všech spadlých kusů, aby bylo později možné provést rekonstrukci vzhledu a fungování celého zařízení. Základem dokumentace nálezové situace byla jak běžná fotografie, tak i dva způsoby optického skenování vedoucí k tvorbě 3D modelu (obr. 7). Prvním z nich bylo snímání pomocí ručního skeneru DPI-8, druhý způsob vycházel z velkého množství běžných fotografií pořízených z mnoha různých míst, které byly následně v patřičném softwaru spojeny do bodového mračna. Tato vícesnímková fotogrammetrie se v podzemí osvědčila, i když je závislá na pečlivé práci a dobrém osvětlení, šetří drahocenný čas v terénu a náročné

výpočty probíhají až v klidu při následném kancelářském zpracování. Zároveň vznikala i klasická 2D dokumentace, opírající se o měření důlním kompasem a pásmem. První dokumentací byl zachycen přímo nálezový stav, druhá přišla na řadu po očištění naplaveného jílového sedimentu vodou (obr. 5:3). Další skenovací fáze následovaly během rozebírání. Postupně bylo nahrubo očištěno a ručně vyneseno na úroveň štoly cca 120 dílů, které zde byly obaleny izolačním materiálem a vloženy do dřevěných dlah z OSB desek. Největší díl měl naštěstí délku jen cca 230 cm, takže bylo sice náročné, ale na druhou stranu možné, vynést ho štolou až pod šachtu. Odtud byly všechny díly v okovu vrátkem vytaženy až na povrch. Jejich další cesta mířila do ne-daleké základny Archeologického ústavu AV ČR v Bylanech (obr. 5:4). Zde nastala fáze „laboratorního“ zpracování, která obnášela vybalení, mytí, fotodokumentaci a skenování jednotlivých dílů.

 

 

 

 

 

 

Obr. 6 Nálezová situace po očištění – pohled od SV z pracovního povalu v hloubení do komory ventilátoru (Foto O. Malina)

 

Technické řešení větracího zařízení a jeho datování

            Pořízení fotografií, 3D skenů a náčrtků terénní situace umožnilo postupně v počítači sestavit stroj do jeho pravděpodobné podoby (obr. 8). Celé zařízení mělo v zásadě podobu dřevěného bubnu, širokého cca 60 cm, s průměrem kruhových boků cca 150 cm (obr. 8:1). Pravděpodobně kovovou klikou, která však nalezena nebyla, se do pohybu uváděly 4 lopatky na dřevěné hřídeli (obr. 8:3). Vzduch byl nasáván kruhovým vstupním otvorem kolem osy a lopatky jej rotací vyháněly ven z bubnu otvorem při jeho spodní části, směrem do uzavřeného větracího oddělení (obr. 8:2,4). Po něm se našla část přepážek i jílové otisky těsnění na těch místech, kde již dřevo opadalo (obr. 8:5). Základním konstrukčním prvkem byla dřevěná prkna o tloušťce 1,7–2,7 cm a především šindele. Ty tvořily jak dvojitý obvodový plášť bubnu, tak i plochy lopatek. Spojovány byly kovovými hřeby a vyzdviženo jich bylo 77. Pravděpodobně se jednalo o v té době běžný šindel, zakoupený patrně na místním trhu v několika částečně normovaných délkách.

Obr. 7 3D dokumentace postupného rozebírání ventilátoru: 1 – I. fáze – nálezová, červeně zvýrazněny části nalezené v původní poloze (in situ). 2 – II. fáze, texturovaný model. 3 – III. fáze, perspektivní pohled shora, barevně zvýrazněny části in situ – červeně bočnice, žlutě součásti osy, světle žlutě lopatkový šindel, zeleně šindele obvodového pláště, fialově část kouřové přepážky. 4 – IV. fáze, perspektivní pohled shora, dobře patrné jsou šindele obvodového pláště. 3D dokumentace a výstupy J. Unger, ARÚ AV ČR Praha.


Obr. 8 Pravděpodobná rekonstrukce podoby ventilátoru: 1 – pohledy na díly bočnic, 2 – podélný řez, 3 – schéma pravděpodobného uspořádání lopatek, 4 – řez hloubením a navazující dobývkou, šipky ukazují směr větrného proudu hnaného větrákem a otisk jílového těsnění přepážky větrného oddělení v hloubení (na fotografii), červenou přerušovanou čarou vyznačeno místo větrné přepážky na úrovni štoly a místa s jílovými otisky svislé kouřové přepážky v hloubení, tečkovanou čarou místo nově zbudovaného pracovního povalu. (Kresebná rekonstrukce a řez P. Brzák, foto A. Novák, fotopohled bočnic O. Malina).

 

            Konstrukce byla z předem nařezaných dílů dokončována na místě, o čemž svědčí velké množství truhlářského odpadu, zejména dřevěných štěpků, ale i deponie nepoužitých záložních či prasklých šindelů, která se nacházela těsně nad větrákem.

            Smyslem celého stroje bylo vhánět čerstvý vzduch přicházející štolou hloubením do níže ležících pater dolu. Větrná přepážka

 

 v hloubení je dosud rozeznatelná zmíněnými jílovými otisky, částí vzpěr i relikty kouřového patra, které byly v roce 2020 odhaleny v níže ležícím patře – ve štole vedoucí k jinému hloubení.

Jednou z hlavních otázek, týkajících se nálezu, bylo samozřejmě jeho stáří. Protože jsme na základě předchozích zkušeností ne předpokládali, že dendrochronologie bude úspěšná, bylo odebráno i 15 vzorků na radiouhlíkové datování. To ukázalo širší rozptyl od druhé poloviny 15. století, do období kolem roku 1600. Naštěstí se toto široké období podařilo výrazně zpřesnit právě zmíněnou dendrochronologií, pracující s určením stáří podle relativních přírůstků dřevní hmoty jednotlivých letokruhů. Dva kusy větráku ukázaly datum smýcení stromu do zimy 1521/1522, dalších 5 kusů bez podkorního letokruhu, kde může chybět odhadem 5-40 let, ukázaly odpovídající období první čtvrtiny 16. století.

            Datování dobře odpovídá i nemnoha keramickým nálezům z dolu a zmínit je třeba i nejdůležitější kutnohorské ikonografické prameny k historii hornictví – Kutnohorský graduál uložený ve vídeňské národní knihovně (obr. 9) a Kutnohorskou iluminaci, uloženou dnes v Galerii Středočeského kraje. Ty jsou datovány do let 1509–1516, respektive na přelom 15. a 16. století, a zachycují technologie, které se nepochybně v podzemí již nějaký čas používaly.

Obr. 9 Vyobrazení důlního ventilátoru s horníkem na úvodním listu Kutnohorského graduálu, kolem roku 1490. ÖNB Vídeň.

 

Závěr

            Z výjimečného nálezu kutnohorského ručního ventilátoru, dochovaného na důlním díle Bylanka IV, plyne hned několik poučení. Přestože dnes známe všechna hlavní kutnohorská žilná pásma a docela dobře i jejich průběh, polohu má určenou jen minimum kutnohorských dolů, protože drtivá většina podzemí dnes nekomunikuje s povrchem. Přesto se v podzemí skrývají prostory velkého rozsahu. I když je odhadem 90 % z nich zavalených nebo zaplavených sedimenty, stále skrývají podstatná svědectví ke kutnohorské i evropské historii. Nález téměř kompletního ručního větráku ukazuje, že v kutnohorském podzemí se ještě ukrývá řada mimořádně cenných památek. Ty nabízejí dosud netušené detaily hornického provozu, které ani z bohatých písemných či obrazových pramenů nikdy nezískáme.

            Z archeologického hlediska je báňské podzemí značně nevděčným druhem prostředí. Minimum datovatelných anebo funkčně určitelných nálezů a naopak obrovské kubatury hlušiny, závalů či sterilních sedimentů vyžadují od archeologů, mimo jiné, širší spolupráci s organizacemi, které mají jak potřebné legislativní zajištění, tak i manuální a technické kapacity na odklízení velkých kubatur jalového materiálu, nemluvě o zkušenosti s pohybem a prací v podzemí. Závaly jsou bohužel typickým průvodním jevem velké části historického podzemí, na druhou stranu jejich přítomnost, spolu s obvykle související nadrženou vysokou hladinou důlní vody, znamená zvýšenou šanci na konzervaci archeologických nálezů starších období. Jiným typickým jevem báňských děl je totiž opakovaná snaha o jejich využití, když už ne k samotnému dobývání, tak alespoň k průzkumu, zda se v nich ještě nenacházejí dobyvatelné partie. Opakované otvírky starších, typicky středověkých děl znamenají zpravidla likvidaci nálezů či stop z nejstarších a archeologicky také nejcennějších období. Dlouhodobě zavalená důlní díla staršího původu tak představují na jedné straně technologicky náročnou situaci, na straně druhé šanci na cenné nálezy.

            Zatímco skalní masiv kutnohorského krystalinika svou značnou pevností napomáhá zachování starých štol, v drtivé většině míst nám chybí to, co bylo stálým doprovodem hornického ruchu a jeho hybatelů – horníků. Kvůli minimálnímu množství movitých nálezů a náročnosti jejich získání v podzemí zapomínáme na to, že v dolech se pracovalo za pomoci poměrně široké škály vybavení. Při provádění návštěvníků v podzemí se s oblibou zdůrazňuje, že havíři vše dokázali jen za použití mlátku a želízka. To však spíše odpovídá tomu, jak málo o práci v podzemí zatím víme a jak skromné jsou v českém prostředí dosavadní nálezy nástrojů a další techniky, která byla pro horníky součástí každodenní práce. Archeologické nálezy se však v podzemí získávají obtížně a jedinou cestou vpřed je v tomto směru dlouhodobý a cílený průzkum podzemí.

            Má-li mít tato činnost výsledky přesahující význam lokálního nálezu, je nutné přijmout průzkum podzemí jako potřebnou a zároveň i dlouhodobou záležitost. Teprve pokud se podaří soustředit zájem a kapacity na jednu dobře vybranou lokalitu v dlouhodobém horizontu, narůstá šance nejen na významné objevy, ale i na lepší pochopení jejich role v širším historickém a technologickém kontextu.

Poznámka

            Práce na dole Bylanka IV by, kromě již zmíněných organizací, nebyla možná i bez mnohaletého osobního úsilí mnoha jednotlivců. Na pracích se podíleli: Petr Zeman, Ivan Kozák, Jan Kavalír, Karel Svoboda, Přemysl Brzák, Ondřej Malina, Pavel Novák, Martin Egon Sucharda, Aleš Novák, Miloš Bahňák Flekna, Petr Večerník, Alena Oupická, Karel Zabilanský, Václav Hora, Pavel Vrabec, Jakub Ondrouch, Petr Tesař, Vilém Vilda Rezek, Karel Vrba, Jana Myš Králová, Martin Bartoš, Pavel Jirásek, Pavel Geršl, Michael Jettmar, Vladimír Pravda, Josef Kovář, Petr Nakládal, Martin Souček, Michal Daňa, Jiří Unger, Jan Mařík, Tomáš Kyncl a další. Na dokumentaci a vyzvednutí větracího stroje se též významně podílel Archeologický ústav AV ČR v Praze a na konzervaci dřevěných částí ventilátoru spolupracujeme s Muzeem Vysočiny v Jihlavě.

 

Literatura a webové stránky:

Agricola G. (1556): Jiřího Agricoly dvanáct knih o hornictví a hutnictví. – Montanex (český překlad B. Ježek a J. Hummel 1933), 2001: 1–546. Ostrava

Bílek J. (2000): Kutnohorské dolování 1. Grejfské žilné pásmo. – Nakladatelství Kuttna: 1–60. Kutná Hora

Česká geologická služba – Geofond, báňské mapy: https://mapy.geology.cz/banske_mapy

Hozák J. (MA-B/0393): Montan-geologische Karte des Kuttenberger Erzrevieres. sign. MA-B/0393, 19. století, ČGS Geofond Praha, dostupné na: http://www.geology.cz/app/archiv/sdd/n.php?fi=bm/GFM000000002405_01.jpg

Delius Ch., T. (1773): Poučení o zručnosti hornické. – Academia (překlad J. Hlábka), 2012: 1–503. Praha.

Kafka Š.: Kutnohorské hudební rukopisy 15. a 16. století. [online] Webové stránky spolku CANTICA Kutná Hora [cit.  23. 10. 2019], dostupné na: http://cantica.kh.cz/grad/

Kořan J. (1950): Dějiny dolování v rudním okrsku kutnohorském. – Geotechnica 11: 1–181. Praha..

Kutnohorský graduál: Rakouská národní knihovna, Vídeň, sign. Mus.Hs.15501 MUS MAG., dostupné na: http://data.onb.ac.at/rep/10002A13

Malina O., Brzák P., Unger J. (2021): Důlní ventilátor z roku 1521 z Kutné Hory. – Acta rerum Naturalium, 25 (2020; Sborník příspěvků z konference Stříbrná Jihlava 2019): 67–77.

Mikuš M. et al. (1988): Kutnohorský revír – podloží křídy. Závěrečná zpráva úkolu 01 78 2107. – Geoindustria Praha, archiv Geofond P67114, Kutná Hora.

Studničková M., Purš I. (2010): Kutnohorská iluminace. - Galerie Středočeského kraje: 1–134. Kutná Hora.

 

 




Pseudokras a historické podzemí

Jeskyně/štola Pająków v Černém Dole v Krkonoších


Radko Tásler (ZO ČSS 5-02 Albeřice)

 

            Katastrální území obce Černý Důl včetně údolí Čisté s lokalitou Berghaus je historický rudní revír a jeho historií se zabývala řada autorů (např. Bílek 1984; Czerweny 1880), ale nejpřehlednější práce z hlediska montánních tvarů je zpráva Táslera (2005). Na lokalitě je řada důlních děl a montánních tvarů a jedna ze štol leží těsně u hladiny říčky Čistá na jejím levém břehu. Již dříve nám byla krátká štola známá, ale nevěnovali jsme ji velkou pozornost. Teprve v roce 2018 jsme ústí více obnažili a ve štole vyhloubili sondu. V rámci úkolu Inventarizace a dokumentace krasových jevů v regionu Krkonoš (č. projektu CZ.05.4.27/0.0/0.0/15_009/ 0004533) jsme pak provedli dokumentaci a odběr vzorků včetně analýz.

Popis jeskyně/štoly

            Jeskyně/štola má přímý směr v délce zhruba 6 m na V. Je 0,7 m široká, ve vstupu přes 3 m vysoká. Do masivu se výška snižuje na 1 m. V závěru je chodba mírně rozšířená a od stropu na SV je zavalený komín s balvany. Pravá (j.) část chodby je ražená, levá je přibíraná, strmě ukloněná krasová dutina. V přední části tvoří strop úzká krasová dutina zavalená/ucpaná balvany a výška zde byla pouhých 0,5 m. Z této části však byly vyklizeny zvětraliny a byla zde vyhloubena sonda. Celková délka chodby je 7 m.

 

 

Geologické poměry jeskyně/štoly

Celá hornická lokalita Berghaus je ve skarnovém tělese, které je podle Základní geologické mapy měřítka 1 : 25 000, listu 03-521 České geologické služby, uloženo v ortorulách. Podle Chaloupského (1979, 1989) jsou v okolí svory velkoúpské skupiny krkonošsko-jizerského krystalinika. Podle našeho petrologického průzkumu je těleso uloženo ve svorech.

       Pravou, jižní převislou stěnu jeskyně/štoly tvoří především nazelenalé pyroxenické kalcitické mramory až kalcitické erlány a bělavé skarny. Některé partie ve stropu jsou tvořené brekcií mixu hornin s kalcitem. Lokálně jsou horniny alterované a červeně zbarvené.

           Levá, severní strmě ukloněná stěna je značně „zašlá“ a částečně skryta osypy. Tvoří ji především skarny. V zad-ní části chodby je ostře ohraničená poloha krystalických vápenců mocná zhruba 0,5 m. Tato poloha podlehla krasovění. Původní morfologie je zachována pouze v reliktech v zadní části a v přední části, kde jeskyni tvoří neprůlezná, již zmíněná strmě ukloněná dutina. Ve vlastní chodbě byla poloha karbonátů více méně vytěžena.

Obr. 3 Zadní část štoly s vysypaným materiálem z krasového komína (Foto R. Tásler)

 

Výplně

            Celá počva chodby je nerovnoměrně pokryta napadanou drobnou sutí a sedimentární výplní z krasové dutiny pod stropem i náplavem z říčky, protože v sedimentech jsou větve a množství organického materiálu. Mocnost ověřená sondou je minimálně 1,2 m, což je několik cm pod úrovní hladiny říčky Čistá.

Hydrogeologické a klimatické poměry

         Chodba je zcela suchá, pouze na dno sondy prosakuje voda z říčky Čistá. Při vyšších vodních stavech se po odkopání ústí přední část chodby zaplavuje. Ve štole jsme měřili teplotu pouze orientačně během dokumentace v letních měsících, kdy se teplota u vchodu pohybovala v rozmezí 20 až 23 °C. V zadních částech chodby štoly se pohybovala v rozmezí 10 až 15 °C. Je zřejmé, že teplota je zcela závislá na teplotě na povrchu.

Geneze jeskyně

            Genezi strmě ukloněné krasové dutiny nelze spolehlivě stanovit, ale je pravděpodobné, že vznikala korozivním účinkem při průniku povrchových korozivních vod v 0,5 m mocné poloze krystalických vápenců. V této poloze byla ražena štola, rozhodně však předmětem zájmu nebyla poloha krystalických vápenců, ale ruda, vyskytující se na styku čistých mramorů a skarnů. Mohlo se jednat o oxidické rudy železa.

Literatura:

Bílek J. et al. (1980): Výsledky studia materiálů státního archivu v Třeboni a v Českém Krumlově k dějinám těžby zlata. – Geofond Kutná Hora.

Czerweny J. (1880) : Geschichte der Schwarzwalder Goldgruben im Riesengebirge. – Mitt. Ver. Gesch. Dtsch. Böhmen, 5, 18: 210–241. Druck von A. Haase, vormal Gottlieg Haase Söhne. Prag.

Chaloupský J. (1979): Geologická stavba krkonošsko-jizerského krystalinika. – In: Sborník 22. konference Čs. spol. miner. geol.: 29–57. Geoindustria Praha. Trutnov.

Chaloupský J. et al. (1989): Geologie Krkonoš a Jizerských hor. – Ústř. úst. Geol.: 1–288 + přílohy. Praha.

Tásler R. (2005) : Orientační mapa pozůstatků po hornické činnosti na lokalitě Berghaus v k. ú. Černý Důl. – MS, závěrečná zpráva. Česká speleologická společnost Albeřice, arch. číslo: 0300, Svoboda nad Úpou.




Domácí lokality

Objev jeskyně „Poustevníkova Děravka“ na Rudicko-habrůvecké plošině (Moravský kras – střed)


Marek P. Šenkyřík – Gyaneshwarpuri

 

 

ZO ČSS 6-31 Speleologický průzkum poustevník Marek OS Společnost přátel Speleologický průzkum poustevník Marek

 

 

Motto: „Zuj si topánky, protože místo, na kterém stojíš, je země svatá.“ Skutky apoštolů 7,33.

Předmluva

            Díky RNDr. Antonínu Tůmovi ze Správy CHKO Moravský kras jsem se rozhodl napsat tento příspěvek o objevu nové jeskyně na Rudicko-habrůvecké plošině, legendární Poustevníkově Děravce. Od jejího objevu uplynulo již dlouhých 13 roků a dosud chyběl zápis v literatuře. Náš milý Toník mne nekompromisně tlačil, abych odevzdal Závěrečnou zprávu o průzkumu jeskyně a tu nabídl ke zveřejnění i ve Speleu. Nejsem sice už členem České speleologické společnosti, přesto doufám, že redakce speleo.cz můj příspěvek osvíceně přijme a zařadí ke zveřejnění. Můj příspěvek je pouhým paměťovým zápisem, neboť veškerá podrobná dokumentace speleologického průzkumu byla vystavena výhradně na internetu na webu marekpoustevnik.cz, ale ten nechtěně a nenávratně zanikl a s ním zmizela i dokumentace Děravky i Závrtu u Habrůveckých smrků. Postupem času se ale podařilo zachránit relativně velké množství archivních pramenů a ty soustředit na můj nový web gyaneshwarpuri.cz. S jejich pomocí se mi podařilo rekonstruovat běh dějin na Děravce. Pokusím se ale nyní ty bájné roky výzkumu, které pro mne tolik znamenaly, vybavit si v paměti a zachovat v literatuře pro budoucnost. Píši tedy na základě přátelské intervence Toníka Tůmy, já sám jsem již nic psát nechtěl. Jen doufám, že za mého života bude na Děravce klid pro mé řádně povolené meditace a nikdo se zde už nepustí do zoufalé těžby. Tento zápis v literatuře je určen především badatelům, kteří nad opětovnou otvírkou Děravky budou přemýšlet třeba až za sto let.

Objev jeskyně Poustevníkova Děravka

            Jeskyně Poustevníkova Děravka se nachází na všeobecně již známém místě na Rudicko– habrůvecké plošině ve střední části Moravského krasu, v místě vějířovitého soutoku opuštěných žlíbků v lesní trati Chvalkov, v Košově žlíbku, v pramenné oblasti Wiehlova údolí, 600 m západně od Klostermannovy studánky. Zde se, při úpatí morfologicky nápadné, jen 1 m vysoké, erozně omleté vápencové skalky, v řečišti inundačního toku, původně nacházela jen malá propadlinka o průměru pouze 1,8 × 1,3 m a hloubce 0,75 m. O tomto ponoru se zmiňoval Burkhardt v roce 1959. Při úpatí této skalky jsme začali dne 28. 11. 2006 s výzkumem. Výkop hloubil Marek Poustevník – Šenkyřík, který dne 20. 2. 2007 v hloubce již 3 až 3,5 m objevil neznámou, zcela ucpanou propasťovitou jeskyni. (Objevitel se od r. 2007 matričně nově jmenuje Marek Gyaneshwarpuri.) Jeskyně je překvapivě již v hloubce cca 3,5 m v lité skále, s pevným skalním stropem. Objevitel jeskyni pojmenoval na památku a počest všem poustevníkům „Poustevníkova Děravka“, na rozdíl od tzv. „Kubáskovy Děravky“, která musí být někde jinde, a jíž se dosud nepodařilo lokalizovat, pokud ovšem vůbec existuje (Acta Speleohistorica 7/ 2006 a Speleo 47/2007). Jedná se o poměrně významný objev a nesporný úspěch, který obohacuje naše poznání rudicko-habrůveckého krasového fenoménu.

 

            Jeskyně je však zcela hermeticky ucpána hnědým hlinitým sedimentem, není ale naštěstí ucpána prastarými rudickými vrstvami, uloženými na povrchu Rudicko-habrůvecké plošiny. Znamená to, že k ucpání podzemních prostor zde došlo v geologicky relativně nedávné době. V dalším speleologickém průzkumu do větší hloubky mi pomáhali Milan Hnízdo a pak také Zbyšek Macháček. Jedné pracovní akce se zúčastnil Kamil Pokorný z badatelské společnosti Agartha. Pracovali jsme zde radostně pod hlavičkou ZO ČSS 6-31 Speleologický průzkum poustevník Marek až do jejího násilného zrušení Valnou hromadou České speleologické společnosti. Naše malá, ale duchovní základní organizace jednoduše neměla v zájmově již rozděleném Moravském krasu nárok na vlastní samostatný život. Naše ZO měla pouhé tři řádné členy (mne, Milana Hnízdo a Arnošta Hlouška z Habrůvky, který k nám přestoupil ze ZO ČSS 6-05 Křtinské údolí, ale do výzkumu na Děravce se aktivně už nezapojoval). Arnoštova osobnost pro nás měla především morální kredit a znamenal pro nás mnoho: pravé kamarádství. Zemřel dne 10. 12. 2016 ve věku 87 let a pochován je ve Křtinách. Po zrušení naší ZO ČSS 6-31 jsme nezatrpkli a v průzkumu pokračovali dál již jen jako nezávislé občanské sdružení Společnost přátel Speleologický průzkum poustevník Marek. Spolu jsme pak sledovali neznámou jeskyni do celkové hloubky 9,6 m pod terénem. Pronikali jsme zcela ucpanou ponornou propastí o dostatečné šířce více než 1 m. Propast je založena na tektonické poruše přibližně jv. směru (paměťový údaj), směřuje tedy do prostoru nedalekého Závrtu na Chvalkově. V hloubce cca 10 m jsme hloubení speleologického výkopu přerušili, neboť jsme plánovali nejdříve sanaci vstupního úseku propasti těsně pod povrchem v hloubce 0–3 m. Z tohoto důvodu byla vykopaná dutina opět zcela zasypána kamením, abychom tak získali pevný základ pro zamýšlené betonování Ponorné studny ve vchodu jeskyně. K tomu však již nedošlo a propast je v tomto stavu zavalená dodnes.

            V roce asi 2009 mne totiž opustil hlavní tahoun výzkumu Milan Hnízdo. Jeho zlostná žena mu prostě dala ultimátum: „Buďto já, nebo Děravka.“ Milan se k ní vrátil a Děravku opustil. Tím ale skončil i speleologický průzkum Děravky, neboť jsem neměl dalšího obětavého společníka k těžbě a sanačním pracím. Zůstal jsem tedy u jeskyně osamělý. Výzkum Děravky trval celé tři roky (2006–2009). Na Děravce jsem zůstal sám a k vyzdívání vstupních partií propasti jsem již neměl energii. Žil jsem poblíž propasti v malé dřevěné poustevně jako pouhý meditační poustevník další čtyři roky (2008–2012). Krátce po roce 2016 poustevnu zrušila ŠLP Křtiny. Zůstaly po ní kamenné základy a krb signovaný letopočtem 2009. Je proto třeba zdůraznit, že Děravka má kromě nesporné speleologického hodnoty i svůj duchovní a meditační rozměr... Děravka je Boží Hora. Hora Osamění. Děravka má Srdce.

Nebyla objevena tzv. Kubáskova Děravka

            Při hloubení naší mohutné speleologické sondy o průměru cca 3,5 m byla zastižena stará šachtice našich předchůdců o průměru do 1 × 1 m, celá vyplněná kamením. Tak se podařilo zjistit, že šachta našich předchůdců sahala do hloubky jen cca 2 m pod povrch a byla bez jakéhokoliv náznaku zkrasovění. Ražení šachty bylo tedy neúspěšné a do větší hloubky byly již sedimenty neporušené. Sondě navíc stál v cestě do podzemí skalní hřebenáček, který bylo třeba nejdříve odstranit. Zjistil jsem, že k hloubení této staré šachty došlo v krajním případě v 70. letech 20. století. Informoval mne o tom hajný p. Nečas, který od 70. let působí na pozemcích ŠLP Křtiny, a který si zřetelně pamatoval na skupinu dávných výzkumníků, kteří zde kopali sondu. Žádná jména si však ale nepamatuje. Pravděpodobně ale pocházeli z Býčí skály a šlo o kolektiv okolo Rudolfa Burkhardta, který neúspěšně zkoumal nedaleký Závrt u Klostermannovy studánky a věnoval svoji pozornost celému krasovému reliéfu nad Býčí skálou a Rudickým propadáním. Tyto výkopové práce byly tedy neúspěšné a nevedly ještě k objevu jeskyně, která tu ve skutečnosti opravdu byla. Tím se podařilo rámcově spolehlivě datovat starý speleologický výkop u skalky zmiňovaný v literatuře Burkhardtem již roku 1959, který měl lokalitu zakreslenu i ve své speleologické mapě závrtů mezi někdejšími konci Býčí skály a Rudického propadání. Nejednalo se tedy v žádném případě o pozůstatek činnosti poněkud mýtického Viktora Kubáska z roku 1914! (Speleo 47/2007 a Acta Speleohistorica 7/2006). Nepodařilo se nám lokalizovat tzv. Kubáskovu Děravku, zmiňovanou Bočkem roku 1922.

Popis objevené jeskyně

            Jeskyni tvoří jediná ucpaná propast asi směřující na JV, nazvaná Maháprabhudžiho studna, vytvořená pravděpodobně na tektonickém zlomu, který směřuje přibližně pod 23 m jižně vzdálený mísovitý Závrt na Chvalkově. V hloubce 3,5–5 m pod terénem se nachází tzv. „Meditační kout“ o šířce nejméně 1,7 m. Velká část prostory je dosud vyplněná sedimenty. Se speleologickým výzkumem bylo pokračováno jv. směrem, kde byla též dosaženo maximální hloubky 9,6 m pod terénem. Bylo tedy dosaženo relativně malé hloubky vzhledem ke skutečnému potenciálu propasti. Propast pokračuje pohodlně dál vertikálním směrem a šlo by ji zcela jistě speleologicky zkoumat do hloubky. Hloubkový potenciál této ucpané propasti činí cca 150 m! Je to tedy potenciál jedné z nejhlubších suchých propastí v České republice. Zda je propast celá ucpaná, nebo jsou dole kamenné špunty, které zastavily přítok sedimentů, nejde v současnosti jednoznačně rozhodnout, ale volné dutinky a inundační řečiště nalézané v sedimentech naznačují, že nemusí být celá hermeticky ucpaná. Ponorem Děravky byly ale z povrchu náhorní plošiny zcela jistě splaveny do podzemí tuny plaveného sedimentu. Případný výzkumník by se tedy musel obrnit nezměrnou trpělivostí a být spokojen s objevy, které si i sám vykope.

Geneze jeskyně

            Dne 31. 3. 2006 byl pozorován aktivní ponor při úpatí skalky do dosud neznámé jeskyně. Poustevníkova Děravka je tedy jeskyní erozního původu s nápadně erozně modelo-vanými stěnami (facety). Povodí ponoru je relativně velké, uvážíme-li, že na povrchu Rudicko-habrůvecké plošiny k ponoru spáduje velké množství přítokových žlíbků, jednak od Černých hlín a dále ze směru od Kloster-mannovy studánky, které se hydrologicky aktivují za jarního tání sněhu a po mimořádně vydatných dešťových srážkách. V současnosti je voda od ponoru odkloněna umělým zásahem. Jedná se tedy o jeskyni speleologicky perspektivní, pravděpodobně kdysi odvodňující do Býčí skály, resp. Rudického propadání. Srbský sifon je od Děravky jen 380 m vzdálený. Směr do Křtinského údolí se nejeví tak pravděpodobný. „Je Děravka přítok do již hotového bludiště pod Rudicko-habrůveckou plošinou, v jehož existenci se opírala víra generací badatelů?“ V okolí ponoru Děravky se totiž nachází velké množství rozptýlených závrtů nejasné geneze ve vztahu k hypotetickým neznámým podzemním prostorám. Proto jsem tento závrtový cedník nazval „Děravkou“, a tento název se již mezi speleology vžil. Opakuji, že je to území speleologicky neprávem opomíjené, které může speleologicky velmi mile překvapit...

Závěr

           Z výše uvedeného vyplývá, že případný speleologický průzkum ponorné propasti lze doporučit. Případný výzkumník si však bude muset poradit s mocnými sedimentačními náplavami, které se do podzemí dostaly ponorem. Vzduch v jeskyni je v hloubce 10 m čistý. Je jistě potěšující, že se zde nenachází zvýšená koncentrace CO2. To je dobré znamení, neboť se zdá, že malým průduchem napříč sedimentem přece jen jeskyně trochu dýchá. Je škoda, že se tohoto speleologického dobrodružství sám již nezúčastním, i když k tomu mám stále vůli i chuť. Řádný speleologický průzkum jeskyně Poustevníkova Děravka je tedy stále žádoucí a snad jednou vrhne světlo na toto neprávem opomíjené závrtové území východně od Býčí skály a Rudického propadání.

Literatura:

Šenkyřík Poustevník M. (2006): Habrůvecká plošina – úvod do neznámého speleologického problému střední části Moravského krasu. – Acta Speleohistorica, 7: nestránkováno, Brno.

Šenkyřík Poustevník M. (2007): „Děravka“ nezvěstná jeskyně na Rudicko-habrůvecké plošině. Tajemství nového speleologického pracoviště ve střední části Moravského krasu před otevřením. – Speleo, 47: 27–34. Praha.

Webové stránky: gyaneshwarpuri.cz/deravka.html




Zprávy z předsednictva

Komentář předsedy


            Při konverzi papírového Spelea na elektronické vznikla největší obava z toho, že především starší generace autorů poleví ve své tvůrčí činnosti. Na autorském průřezu tohoto druhého čísla je patrné, že obavy byly liché. To je skvělá zpráva a věřím, že se již brzy přidají i mladší autoři.

            Přirozeně se také stále ozývá volání po staré papírové verzi. Opakovaně musím upozornit, že v anketě, ke které se mohl vyjádřit každý člen naší Společnosti, jsme navrhovali i možnost zajištění tisku omezeného nákladu pro konzervativce. Zájem byl k naší mrzutosti však tak minimální, že tisk nebylo možné realizovat ani v omezeném nákladu. Berličkou se tak stala sekundární sazba tiskového PDF, aby si náš časopis mohl každý vytisknout svépomocí. Potěšila mne proto moravská iniciativa zajištění tisku a distribuce mezi případné zájemce.

           Z dění v naší Společnosti bych chtěl připomenout blížící se Valnou hromadu, která jednou za čtyři roky otevírá nejjednodušší demokratickou možnost provedení změn v organizaci a vedení našeho spolku. Valné hromady se přirozeně může účastnit každý, hlasování je umožněno prostřednictvím delegátů.

          Termín Valné hromady byl přesunut na pátek 1. října 2021. Také navazující Speleofórum se kvůli opatření vlády ČR a zákazu shromažďování v souvislosti s přetížením našeho zdravotnictví přesouvá na 2. a 3. října 2021. Obě akce budou ve Sloupu.

Marek Audy, předseda ČSS




Zprávy z předsednictva

Rozhodnutí předsednictva ČSS z 11.3.2021


 

 

 

  1. 3. 2021

 

 

 

Vážení přátelé,

rozhodnutím předsednictva České speleologické společnosti se bohužel i letos odkládá konání Speleofóra a v té souvislosti i jemu předcházející valné hromady ČSS.

Předsednictvo se tak rozhodlo vzhledem k současnému stavu epidemické situace, stavu a způsobu zápolení s ní, jakož i vzhledem k nemožnosti jakkoliv předjímat další vývoj či opatření české vlády.

Je to opět nepříjemné komplikace pro nás všechny, ale snad jistě pochopíte, že nebylo možné dále váhat a netečně čekat, že vše lze nechat v původním plánu.

 

Nový termín, pro nějž byly již v předstihu zamluveny obvyklé prostory Kulturního domu ve Sloupě, jakož i ubytování v místě:

1.- 3.října 2021

 

Podrobnosti budou delegátům včas rozeslány - program, návrh zprávy o činnosti celé ČSS za celé čtyřleté období, případně další dokumenty - tak, jako obvykle ve čtyřletém kolečku.

Souvisí s tím ovšem i další akce, a to "dálkové" hlasování ZO ČSS o potřebném prodloužení mandátu stávajícícího předsednictva a dozorčího sboru. Toto hlasování proběhne formou

e-mailu, který na skupinová zastoupení budu rozesílat po neděli 14. 3. 2021 poté,

co konečně doladíme znění dotazu (byť se otázka zdá jednoduchá, přesto není dobré riskovat jediné slovo, které by mohlo jakkoliv zavádět).

***

Prosím, buďte trpěliví a nemějte za zlé nikomu, že předsednictvo opět letos Speleofórum, a to i s valnou hromadou ČSS odložilo - stav šíření epidemie je zcela nejasný, vůbec se nedá předvídat, co se v příštím čtvrtroce bude dít - a už vůbec nikdo nechce byť jen náznakem riskovat zdraví kohokoliv z vás.

Děkuji vám jménem předsednictva a dozorčího sboru ČSS za pochopení a věřím, že se v prvním říjnovém víkendu všichni ve zdraví uvidíme.

Veronika




Zprávy z předsednictva

Komentář předsedy


Milí kamarádi, na váš displej se dostává první verze elektronického Spelea.

Pracovně se prakticky celý svůj produktivní život zabývám tvorbou publikací. Miluji krásné propracované knihy na papíře, které voní barvou z tiskárny. S papírovou podobou Spelea se proto neloučím lehce. Nicméně změna na e-Speleo přináší i mnoho výhod. Tou nejzásadnější by měla být větší pružnost publikování. Představou předsednictva je, že by e-Speleo mohlo vycházet s větší frekvencí než Speleo papírové. Jestli se tato představa naplní bude záležet především na vás, na potencionálních autorech. Připravit kvalitní úderný článek není jednoduchá věc. Stojí to čas, kterého nikdo nemáme nazbyt. Nebojte se ale poslat i krátký článek o tom, na čem aktuálně pracujete, které jeskyně jste třeba jen navštívili. Naše redakční rada bude pracovat v nezměněných algoritmech a Vaše příspěvky budou i nadále procházet jejich profesionální kontrolou.

Významným hlediskem konverze papíru na elektronickou verzi je také nemalá finanční úspora za tisk a distribuci. E-Speleo také můžeme volně šířit do světa a nejen do toho našeho malého českého.

Tomu, jak bude vypadat e-Speleo po technické stránce předcházelo tápání, studium, diskuze, prezentace na zasedáních i spousta komunikace s odborníky. Sondovali jsme i představy jednotlivých jeskyňářských generací. Mladší chtějí číst Speleo online na tabletech a telefonech, konzervativci preferují PDF, které si chtějí příp. stáhnout na svůj disk nebo dokonce vytisknout na domácí tiskárně. Nakonec předkládáme čtenářům obě verze, nechť si sami zvolí, která je pro ně sympatičtější.

V budoucnu by mohly přibýt i formáty pro čtečky elektronických knih (e-book). V době, kdy píšu tyto řádky ještě žádná z těchto verzí neexistuje. Je možné, že první číslo e-Spelea bude trpět dětskými nemocemi, ale věřím, že je společně vyléčíme a na tuto novou moderní formu publikování si rychle přivykneme.

 

Marek Audy




Speleologická záchranná služba a technika

Odpovědnost v jeskyních ve světle současných poznatků


Bohuslav Kocour Koutecký

 

V poslední době stává, že při sportovní nebo podobné činnosti dojde k úrazu a následně se pak řeší odpovědnost za tento úraz a náhrada vzniklé újmy. Příslušné úřady nyní prakticky vždy vycházejí z § 2900 občanského zákoníku, kde je uvedeno: „Každý je povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného“. Vzhledem k tomu, že mezi jeskyňáři již máme případy, kdy na základě drobné nepozornosti došlo k úrazu a dotyční za to byli odsouzeni k trestu odnětí svobody a k úhradě výdajů na léčení zraněných a dalších nákladů v řádu stovek tisíc korun, je nutné důrazně upozornit členy ČSS na to, že soudy již takových případů řešily více a je jisté, že v dalších kauzách budou postupovat shodně, tj. tak, že za škodu na zdraví nebo vlastnictví odpovídá ten, kdo ji svým protiprávním jednáním zavinil, a to i z nedbalosti. Těm, které tato problematika více zajímá, je určen další text níže uvedený.

 

Speleologie nepatří mezi činnosti, při nichž pravidelně dochází k velkému počtu nehod a úrazů. Je to však bezesporu činnost potenciálně nebezpečná, při níž se snadno může něco stát, zejména při souběhu několika nepříznivých faktorů. Po každé takové události pak následuje její vyšetřování a v případě újmy na zdraví, životě nebo věcné škody i k řešení všech těchto záležitostí úřední cestou. Považujeme proto za potřebné předat jeskyňářům alespoň základní informace o odpovědnosti, která je spojena s akcemi v jeskyních.

V dobách minulých se tyto otázky příliš neřešily. Postižený byl zdravotníky ošetřen, a pokud nešlo o zjevné a hrubé porušení zákonů, nikdo se tím již dále podrobněji nezabýval. To se však postupně mění, důležitou změnou byl nový občanský zákoník, účinný od roku 2014. Dnešní legislativa umožňuje postihnout i dříve nepostižitelná drobná pochybení a příslušné instituce začínají těchto možností využívat, bohužel v náš neprospěch.

Problém odpovědnosti při jeskyňářských akcích se ukázal naplno v souvislosti s hromadným úrazem v jeskyni Lopač ze dne 26. 11. 2016. Ve svislé vstupní šachtě o hloubce 29 m vystrojené pevným kovovým žebříkem, došlo v horní části šachty k pádu jednoho z účastníků exkurze, který tím srazil 3 další lezce, kteří vystupovali po žebříku pod ním. Došlo k vážnému zranění 4 osob, které se naštěstí obešlo bez trvalých následků. Vedoucí této akce byl pak soudem uznán vinným z trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti, kterého se dopustil porušením obecné prevenční povinnosti dané v § 2900 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník) a byl za to odsouzen k odnětí svobody na 1 rok, s podmíněným odkladem výkonu trestu na 3 roky (rozsudek Okresního soudu v Blansku č.j. 14T 260/2017). Kromě toho dále probíhá občansko-právní řízení vedené proti odsouzenému průvodci exkurze, kde se po něm vymáhá úhrada nákladů léčení a dalších nároků, která byla předběžně vyčíslena na částku 1,5 milionu Kč. Přes všechnu dostupnou právní pomoc byl rozsudek potvrzen krajským soudem, který zamítl odvolání (č.j. 4 To30/2019), neúspěšné bylo i dovolání k nejvyššímu soudu (7 Tdo 676/2019), neuspěla ani ústavní stížnost k Ústavnímu soudu (č.j. III. ÚS 3452/19).

 

Soudy odůvodnily své rozhodnutí takto (citace – výňatky):

Okresní soud v Blansku:

…účastníci exkurze byli poučeni o způsobu bezpečného pohybu v jeskyni, avšak na skutečnost, že pohyb více než jedné osoby na žebříku je životu nebezpečný, upozorněni nebyli.

obžalovaný v rámci dané exkurze vystupoval a jednal z pozice vedoucího exkurze, byl tak odpovědný i za bezpečnost účastníků.

…členové skupiny zdolávali žebřík 29 m vysoký, který se snažili vystoupat v poměrně obtížných podmínkách (tma, vlhko), nacházející se v jeskyni, která není veřejnosti běžně přístupná. Obžalovaný si navíc byl vědom, že členové skupiny jsou laici, proto jeho poučení mělo být tedy o to důkladnější a odjištění těchto osob zcela automatické.

Krajský soud v Brně:

…obžalovaný měl a mohl vědět, že pohyb více osob na vstupním žebříku do jeskyně Lopač je nebezpečný, a pokud tyto osoby nebudou současně odjištěny, může případná nehoda, konkrétně pád byť i jediné z těchto osob vést k ohrožení života či zdraví lidí, k čemuž také nakonec bohužel došlo.

… povinností obžalovaného bylo účastníky poučit o tom, že se mají po žebříku pohybovat jednotlivě a současně provést jejich odjištění, v situaci, kdy hrozící nebezpečí vyplývá nejen z podmínek při vstupu do jeskyně (vlhko, tma), ale i ze samotného charakteru daného žebříku, který svou výškou odpovídá výšce devítipatrového panelového domu.

Nejvyšší soud:

…soudy shledaly povinnost obviněného účastníky jednak poučit o nutnosti zdolávat žebřík jednotlivě, jednak dospěly k závěru, že účastníci měli být na žebříku jištěni. Nejvyšší soud je toho názoru, že podstatné bylo jištění účastníků, bez kterého by takový žebřík neměl být vůbec zdoláván.

… Situaci v daném případě přitom nelze zcela srovnávat s individuální turistikou, v rámci které se také osoby pohybují bez zajištění po žebřících, neboť jednak zde je každý na vlastní riziko, tedy bez průvodce, jednak může situaci za denního světla mnohem lépe odhadnout. Ostatně při lezení po tak vysokém žebříku, jak tomu bylo v posuzovaném případě, by osoby měly být jištěny vždy, a to právě s ohledem na následky případného pádu, s nímž je třeba vždy počítat. Že se to tak v praxi vždy nedělá, nemůže být argumentem dokládajícím, že je to bezpečné.

V odůvodnění rozsudku je také uvedeno, že takováto exkurze není prací prováděnou hornickým způsobem, proto se na ni nevztahuje vyhláška Českého báňského úřadu č. 55/1996 Sb., rovněž tak se na ni nevztahuje nařízení vlády č. 362/205 Sb. o bezpečnosti na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky.

Podobný případ se odehrál také v roce 2007, kdy jeskyňářská skupina pořádala pro děti lanový traverz přes rybník, přičemž jeden z dospělých účastníků z řad veřejnosti utrpěl úraz. Nástup na traverz dozoroval zkušený jeskyňář, který jej navlékl do sedacího úvazku, postižený pak bez jeho pokynu sám vylezl na 3 m vysoký žebřík, zapnul kladku do lana traverzu, ujel cca 1 metr a spadl, pravděpodobně si karabinu nezapnul do úvazku, ale do nějakého textilního poutka. Kladka s karabinou dojela po laně na druhý konec traverzu, muž spadl na záda a zlomil si 2 obratle. Jeskyňář, který mu sedák navlékl, byl odsouzen na tři měsíce s podmíněným odkladem na jeden rok, základní organizace ČSS, která byla pořadatelem akce, pak musela uhradit veškeré náklady – něco přes 150 000 Kč (rozsudek Okresního soudu v Karviné č.j. 1 T 191/2008). Rovněž v tomto případě bylo odvolání zamítnuto a Nejvyšší soud na základě podaného dovolání pak rozhodl v neprospěch ČSS (rozsudek č.j. 4 Tdo 1523/2010-I-37). Stanovisko Nejvyššího soudu ČR bylo zdůvodněno tím, že úraz byl zaviněn porušením základní prevenční povinnosti, která je stanovena Občanským zákoníkem. Doslovná citace odůvodnění, tak, jak jej napsal Nejvyšší soud:

Pokud jde o předpisy vztahující se k bezpečnosti a ochraně zdraví při práci (zákon č. 262/2006 Sb., zákon č. 309/2006 Sb., nařízení vlády č. 362/2005 Sb.), tyto se na provozování předmětné atrakce výslovně nevztahují, neboť upravují práva a povinnosti v souvislosti s výkonem závislé práce. To však v žádném případě neznamená, že při provozování takovéto atrakce je možné bez právních důsledků rezignovat na bazální pravidla bezpečnosti, která vyplývají z občanského zákoníku. Z pouhé absence speciální právní úpravy nelze dovozovat, že ten, kdo takovou nebezpečnou a riskantní činnost, jako je provozování zařízení pro pohyb ve výšce, podniká, nenese za ni žádnou zodpovědnost. Právní teorie a ustálená judikatura uznávají i generální (právem speciálně neupravené) povinnosti, jejichž porušením vzniká právní odpovědnost, včetně odpovědnosti trestněprávní. Nejjednodušší pravidlo, jehož porušením taková odpovědnost nastupuje, přikazuje zdržet se veškerých činností, u nichž nelze vyloučit navození nebezpečných situací a vznik škodlivých následků. Pokud je již nezbytné riskantní a nebezpečné činnosti vykonávat, protože se tím sleduje nějaký všeobecně akceptovatelný přínos, potom spočívá povinnost náležité pečlivosti v tom, aby při jejich výkonu byla dodržována potřebná obezřetnost a aby byla přijata kontrolní opatření umožňující vyhnout se nebezpečí nebo ho udržet v rozumných hranicích. (…..)Ten, kdo toto zařízení instaloval a zpřístupnil veřejnosti, byl povinen na základě obecné prevenční povinnosti učinit vše, aby takové zařízení bylo bezpečné životu a zdraví, a předvídat vznik možné poruchy.

Zavinění jeskyňáře, který traverz obsluhoval, bylo shledáno v tom, že neměl dopustit, aby se poškozený sám zapnul do lana, měl jej zkontrolovat dříve, než se rozjel. Soud neuznal skutečnost, že se připnul a rozjel bez pokynu instruktora. ZO ČSS se pak dle názoru soudu provinila tím, že nebyl stanoven konkrétní provozní řád traverzu nebo dohoda mezi ZO a těmi, kdo traverz obsluhovali, o jejich konkrétních povinnostech. Dále pak bylo konstatováno, že v rozporu s návodem k použití kladky na laně (kladka TANDEM od firmy Petzl) nebyla použita dvě lana tak, jak je to vyobrazeno v návodu, ale pouze jedno lano. Pravdivý a jasný argument obhájce, že příčinou pádu bylo špatné připnutí lezce, nebyl soudem vzat do úvahy, přestože je jasné, že stejný pád by nastal i v případě, že by na traverzu byla dvě lana nad sebou, tak, jak je to na obrázku v návodu. Bezprostřední příčinou pádu bylo špatné spojení karabiny s úvazkem, případně (teoreticky) samovolné vypnutí karabiny vlivem nezašroubované pojistky.

Nelze předpokládat, že se v budoucnu s různými nehodami v jeskyních již nesetkáme. I při největší opatrnosti se může ledacos přihodit. Známá poučka říká, že cokoliv, co se reálně může stát, byť zdánlivě jen teoreticky, se jednou skutečně stane. Nulové riziko při naší velmi rozmanité činnosti neexistuje, žádným opatřením nelze možnost nehody vyloučit. Proto je nezbytné být alespoň kvalifikovaně informován o současné situaci v tomto směru.

V obou výše uvedených případech obviněným přitížila skutečnost, že se jednalo o „osoby odborně znalé“, které mohly vyhodnotit rizika takové akce a zajistit bezpečnost pomocí jištění nebo jiným účinným způsobem. Pokud by se jednalo o laiky věci neznalé, byla by v tomto jejich pozice snazší, ale není vyloučeno, že by soud rovněž vyhodnotil jejich jednání jako nezodpovědné a porušující obecnou prevenční povinnost. V případě exkurze do jeskyní za účasti „veřejnosti – ne-jeskyňářů“ ale pod vedením „jeskyňáře – laika“, dopustila by se taková skupina také porušení svých povinností, neboť je zřejmé, že nemůže provádět potenciálně nebezpečnou činnost pod vedením neznalé osoby. Nelze tedy následně argumentovat tím, že vedoucí akce byl také laik.

Mnoho diskusí proběhlo na téma exkurzí na Speleofóru a podobných akcích, kde se platí účastnický poplatek. Z hlediska zajištění bezpečnosti účastníků exkurze a z hlediska odpovědnosti průvodce však není žádný rozdíl, jestli za exkurzi někdo někomu zaplatí nebo nikoliv. Pořadatel a účastník exkurze tím, že se dohodnou na způsobu její realizace, pouze vstupují do smluvního vztahu, kde jsou kromě obecných práv a povinností ze zákona ještě navíc vázáni svým ujednáním ve smlouvě. Smlouva musí být samozřejmě v souladu s platnými předpisy, platná je i smlouva uzavřená ústně, problém je však s prokazováním jejího obsahu – co si strany skutečně ujednaly, tedy pokud je pak svědecky prokazatelná. Ustanovení zákona o tom, že „každý je povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného“ (§ 2900 Občanského zákoníku) platí pro účastníky speleologické akce vždy, bez ohledu na to, jestli se jedná o bádání či exkurzi a bez ohledu na to, jestli za to někdo někomu zaplatil. U členů ČSS lze prokázat, že byli s naší bezpečnostní směrnicí seznámeni (zápis ze schůze, záznam o proškolení v rámci ZO). Pro ty, kdo nejsou členy ČSS, je třeba mít důkaz, že byli s bezpečnostní směrnicí v přiměřeném rozsahu seznámeni a zavázali se ji dodržovat. Tím vzniká smluvní vztah a v případě, že jej účastník exkurze poruší, nenese za to vedoucí akce plnou zodpovědnost. Vedoucí však má stále povinnost ostatní účastníky kontrolovat a pokud bezpečnostní pravidla nedodržují, musí je na to upozornit a sjednat nápravu, případně je i vyloučit z akce.

Pořadatel akce by měl povinnost nahradit vzniklou škodu v případě, že by vedením exkurze pověřil k tomu nekvalifikovanou osobu a nedohlížel na ni. Průvodce, který provádí exkurzi samostatně, byť na zakázku pro někoho, však nemá postavení pomocníka a za škodu zodpovídá, viz znění § 2914 OZ:

Kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody.

Každá nehoda v jeskyni je samostatným právním případem, při jehož posuzování jsou rozhodující konkrétní okolnosti. Žádný univerzální postup zde neexistuje. Každý případ je originál, rovněž tak soudce a právníci. Vždy však platí, že za škodu na zdraví nebo vlastnictví odpovídá ten, kdo ji svým protiprávním jednáním zavinil, a to i z nedbalosti.  Při řešení případů jakýchkoliv nehod a jejich následků budou úřady a soudy vycházet především z těchto paragrafů Občanského zákoníku (OZ):

  • § 4

(1) Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.

  • § 5

(1) Kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži.

Pro nás to znamená, že jako jeskyňář jsem považován za osobu odborně způsobilou ve svém oboru a pokud zanedbám něco, co jsem vědět nebo učinit měl a mohl, jde to k mojí tíži (na rozdíl od laické osoby, která znalosti nemá).

Zvláště důrazně je třeba upozornit na to, že na průvodce jakožto na osobu odborně znalou se vztahují ještě další ustanovení zákona.

Snadno se může stát, že se něco opomene, což lze z právního hlediska považovat za nedbalost, viz § 2912 OZ:

(1) Nejedná-li škůdce tak, jak lze od osoby průměrných vlastností v soukromém styku důvodně očekávat, má se za to, že jedná nedbale.

(2) Dá-li škůdce najevo zvláštní znalost, dovednost nebo pečlivost, nebo zaváže-li se k činnosti, k níž je zvláštní znalosti, dovednosti nebo pečlivosti zapotřebí, a neuplatní-li tyto zvláštní vlastnosti, má se za to, že jedná nedbale.

Na rozdíl od osoby neznalé, lze proti odborníkovi uplatnit povinnost náhrady škody, která vznikla poskytnutím nesprávné nebo neúplné informace, případně špatné rady, viz  § 2950 OZ:

Kdo se hlásí jako příslušník určitého stavu nebo povolání k odbornému výkonu nebo jinak vystupuje jako odborník, nahradí škodu, způsobí-li ji neúplnou nebo nesprávnou informací nebo škodlivou radou danou za odměnu v záležitosti svého vědění nebo dovednosti. Jinak se hradí jen škoda, kterou někdo informací nebo radou způsobil vědomě.

Škodu způsobenou laikem může soud přiměřeně snížit, to však není možné u osoby odborně znalé – viz § 2953 OZ:

(1) Z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména na to, jak ke škodě došlo, k osobním a majetkovým poměrům člověka, který škodu způsobil a odpovídá za ni, jakož i k poměrům poškozeného. Náhradu nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně.

(2) Odstavec 1 se nepoužije, způsobil-li škodu ten, kdo se hlásil k odbornému výkonu jako příslušník určitého stavu nebo povolání, porušením odborné péče.

Pokud si necháme před exkurzí podepsat prohlášení, že každý jde do jeskyně na vlastní nebezpečí, nezbavuje nás to zodpovědnosti za případné následky nehody – viz níže uvedená ustanovení OZ:

  • § 2896

Oznámí-li někdo, že svoji povinnost k náhradě újmy vůči jiným osobám

vylučuje nebo omezuje, nepřihlíží se k tomu. Učiní-li to však ještě před vznikem

újmy, může být takové oznámení posouzeno jako varování před nebezpečím.

  • § 2898

Nepřihlíží se k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje povinnost k

náhradě újmy způsobené člověku na jeho přirozených právech, anebo způsobené

úmyslně nebo z hrubé nedbalosti; nepřihlíží se ani k ujednání, které předem

vylučuje nebo omezuje právo slabší strany na náhradu jakékoli újmy. V těchto

případech se práva na náhradu nelze ani platně vzdát.

  • § 2899

Kdo pro sebe přijal nebezpečí oběti, byť tak učinil za takových okolností,

že to lze považovat za neprozřetelné, nevzdal se tím práva na náhradu proti tomu,

kdo újmu způsobil.

V případě, že máme písemně doložené, že účastníci exkurze byli seznámeni s riziky konkrétní akce, poučeni o bezpečnostních pravidlech a zavázali se tyto zásady dodržovat, jsme v mnohem lepší pozici, ale odpovědnosti nás to zcela nezbavuje. Záleží na dalších okolnostech a i na tom, jak je soud vyhodnotí. Účinně hájit se můžeme jen v případě, že dotyčný účastník exkurze byl řádně a prokazatelně poučen, ale svévolně nerespektoval pokyny vedoucího akce, což bylo příčinou nehody.

Za připomínku stojí také to, že v případě, že je někdo odsouzen k náhradě škody, kterou způsobil svou nedbalostí, se do této škody nezapočítávají jen přímo vzniklé náklady, ale vše, co soud přizná, může to být kromě nákladů na zdravotní péči a náhrady ušlého výdělku také i náhrada za nemajetkovou újmu (bolestné, ztížení společenského uplatnění) a v případě trvalých následků i úhrada vypláceného invalidního důchodu. V současné době bohužel sílí tendence z každé příležitosti vytěžit maximum finančních zisků, zdravotní pojišťovny mají své specializované právníky, kteří pak pro ně vymáhají peníze všude, kde je to možné.

Úraz nebo jakákoliv závažnější nehoda má za následek automatické spuštění chodu úřední mašinerie. V první fázi věc vyšetřuje policie ČR, která buď dojde k závěru, že nebyl porušen zákon a věc odloží, nebo naopak shledá, že zákon porušen byl, zahájí trestní stíhání a vše předá státnímu zastupitelství, které podá žalobu k soudu. O vině a trestu pak rozhodne soud. Dále pak mohou ti, kteří byli poškozeni, (sám zraněný a dále např. zdravotní pojišťovna) podat žalobu o náhradu škody v občansko-právním řízení. Zde se jedná především o úhradu nákladů na zdravotní péči, kterou zaplatily zdravotní pojišťovny, kromě toho může poškozená osoba soudně vymáhat také úhradu doložených vzniklých nákladů, ušlého výdělku a nemajetkové újmy.

Při naší jeskyňářské činnosti občas provozujeme i aktivity, pro něž je vyžadována zvláštní odborná způsobilost (např. elektrická a strojní zařízení, trhací práce apod.). Je pochopitelné, že v podmínkách podzemí a nedostatku finančních prostředků není možné vše do detailu dodržet, značná část jeskyňaření by tím byla zcela znemožněna. Nicméně v případě nějakého problému je jisté, že úřady nebudou nic zohledňovat a budou striktně postupovat podle psaných předpisů.

Při soudním projednávání se uplatňují nejen platné zákony, ale také vše, na co se zákon odkazuje. Např. nařízení vlády č. 362/2005 Sb. o bezpečnosti při práci ve výškách stanovilo, že k takovýmto činnostem mohou být použity pouze takové prostředky, které jsou k tomu určeny a jsou používány v souladu s návody k používání dodanými výrobcem. Tím se návod přibalený k lanu, slaňovátku či jiné součásti naší výstroje stává závazným dokumentem a jeho nerespektování pak soud vyhodnotí jako porušení důležité povinnosti, což se stalo v případě výše zmíněného lanového traverzu v roce 2007.  Každý výrobce lezeckých potřeb důrazně upozorňuje v průvodní dokumentaci na nebezpečí, s nímž je tato činnost spojena, pro ilustraci cituji z průvodního letáku firmy Singing Rock:

„Aktivity ve výškách jako je horolezectví, jeskyňářství, slaňování, skialpinismus, záchranářské a výškové práce jsou nebezpečné aktivity, při kterých jsou možná zranění i smrt. Osobně nesete odpovědnost za jakékoliv případné škody, zranění nebo smrt, k nimž by došlo ve spojitosti s použitím tohoto výrobku. Nejste-li schopni nést odpovědnost za takové riziko, nepoužívejte tento výrobek.

Odpovídající znalosti způsobů jištění a metodiky použití výrobků jsou nezbytné. Proto může tento výrobek používat pouze odborně vycvičená a kompetentní osoba, nebo osoba pod trvalým přímým dohledem takové osoby.“

Stejně tak je závazná i naše bezpečnostní směrnice. Přestože jde o náš vnitřní dokument a není obecně závazným právním předpisem, určitě z ní budou soudy vycházet při projednávání jakékoliv nehody v jeskyních. Důkazem je nedávný případ zranění horolezce při slaňování a v důsledku toho vzniklá judikatura, viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.7.2019 (spis. zn.  6 Tdo 425/2019) – cituji:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 3 T 59/2018, byl obviněný Ch. F. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že ačkoli sportovní lezení na venkovních skalách je rizikovým sportem a při jištění lezce nebo spouštění lezce je zdraví a život v rukou osoby, která lezce jistí, což na osobu, která jistí, klade zvýšený požadavek opatrnosti vyplývající ze zákonné prevenční povinnosti upravené § 2900 občanského zákoníku, porušil obviněný tuto povinnost tak, že při spouštění poškozeného, z výšky asi 10 metrů nad zemí, a to tím, že ačkoli si obviněný mohl být sám jako zkušený lezec vědom veškerých možných důsledků svého nedbalého postupu, nezajistil dostatečně volný konec lana zejména tím, že na jeho konci neudělal uzel, aby lano neproklouzlo jisticí pomůcku grigri, a při spouštění poškozeného nekontroloval vedle samotného průběhu spouštění poškozeného i volný konec lana, a to zejména kolik lana ještě zbývá, aby předešel proklouznutí příliš krátkého lana jisticí pomůckou, což se skutečně stalo a zapříčinilo pád poškozeného z výšky asi 7 metrů na zem, v důsledku čehož poškozený utrpěl těžkou újmu na zdraví.“

„K části argumentace vztažené k nedostatku v subjektivní stránce lze konstatovat, že zavinění podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jež soudy u dovolatele shledaly, spočívá v tom, že pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Protože podstatou nedbalostního jednání je nedodržení potřebné míry opatrnosti, bylo třeba posuzovat, zda takové zanedbání lze obviněnému klást za vinu. Z tohoto hlediska lze souhlasit s názorem soudů nižších stupňů. Obviněnému proklouzl konec lana jistící pomůckou v důsledku hrubého porušení základních pravidel jištění, která znal a byl si jich vědom. Zejména pak za situace, kdy s poškozeným spěchali, nekontroloval konec lana a nezajistil jej ani bezpečnostním uzlem proti proklouznutí. V uvedeném směru nabývá významu i metodika Českého horolezeckého svazu, na kterou ve svých rozhodnutích poukázaly soudy nižších stupňů, neboť se jedná o jediný regulační prostředek u tohoto velmi riskantního (extrémního) sportu, jenž má přispět k tomu, aby si osoby tento sport provozující osvojily takové návyky, které mají možnost vzniku úrazových dějů minimalizovat. Již proto nelze bagatelizovat její význam, neboť jiná pravidla stanovena nejsou a jejich potřeba je zřejmá. Zmíněná pravidla totiž zvyšují bezpečnost osob věnujících se tomuto sportu. Již proto nelze soudům nižších stupňů vytýkat, že příslušná ustanovení metodiky při posuzování věci obviněného zohlednily. Uvedený postup nelze hodnotit jako neočekávaný, neboť při posuzování odpovědnosti (též trestní) sportovců, tak soudy postupovaly i v minulosti. Přiměřeně lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž jako závazná pro lyžaře na sjezdové trati shledal pravidla chování pro lyžaře vydaná Mezinárodní lyžařskou federací (FIS), které neměly podobu obecně závazného právního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1506/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 68/2010, publikované pod č. 55/2010 Sb. rozh. tr.). Na tomto základě lze dovodit, že horolezci by se, při výkonu jejich činnosti měli zmíněnou metodikou, jež v daném odvětví lidské činnosti konkretizuje § 2900 o. z., řídit."

Kompletní rozhodnutí Nejvyššího soudu je možno dohledat přímo pod tímto odkazem.

Proto znovu zdůrazňuji, že se hluboce mýlí každý, kdo spoléhá na to, že mu nehrozí žádný právní postih, pokud na nějakou naši činnost neexistuje konkrétní závazný předpis. V takovém případě mohou státní orgány vycházet z právní normy obsahově nejbližší (právní zásada „per analogiam iuris“), případně i z dokumentů, jako je právě naše bezpečnostní směrnice. Důkazem pro to jsou výše uvedená rozhodnutí nejvyššího soudu ČR a není pochyb o tom, že stejně budou soudy postupovat i v budoucnu.

Všechny čtyři soudy, které se zabývaly nehodou v Lopači, se shodly na tom, že jištění na žebříku mělo být zcela automatické. Tato skutečnost (spolu s dalšími) je dnes zaznamenána natrvalo v judikatuře a v případě další podobné kauzy bude v soudním řízení aplikována. Stejně tak bude uplatňováno i vše, co je uvedeno v citacích odůvodnění rozsudků.

 

Z případů, které se v minulosti staly, pro nás vyplývají tyto závěry:

Před exkurzí řádně poučit účastníky o charakteru akce a nechat si o tom podepsat prohlášení – formulář je na našich stránkách www.speleo.cz.

V úsecích, kde reálně hrozí nebezpečí pádu, bude nutné provádět jištění. Místy to bude obtížné, budeme muset nalézat vhodné způsoby, jak jištění účinně provádět. Můžeme samozřejmě nadále lézt i bez jištění, ale v případě úrazu nás pak nemine vyšetřování a postih. Pokud však děláme něco s vědomím, že porušujeme nějaká pravidla, jsme většinou výrazně opatrnější.  Důležité je si uvědomovat, že něco porušuji. A stejně tak je důležité si přiznat, že lezení po kolmém a dlouhém žebříku je skutečně riskantní, a to nejen pro méně zdatné osoby, ale i pro nás, zejména pokud jsme unaveni po namáhavé akci nebo vynášíme materiál. Několikrát jsem se setkal s tím, že zahraniční jeskyňáři, kteří byli zdatní a zkušení, se báli po našich žebřících lézt a někdy si tam dali lano a jistili se pohyblivým zachycovačem pádu.

Proti následkům z eventuálního vzniku újmy (úraz apod.) u účastníků speleologické akce, se může pořadatel akce nebo průvodce pojistit - tzv. „Pojištění odpovědnosti“. Pozor však na podmínky pojistné smlouvy, většinou tam bývá celá řada výluk a často je tam v několika stranách psaných drobným písmem někde skrytá zmínka, že v případě porušení toho či onoho ustanovení zákona není pojišťovna povinna plnit. Pojištění je nezbytné dobře ověřit a nespoléhat na nějaké všeobecné informace – viz nynější shledání toho, že po dlouhá léta využívané pojištění rakouského alpského klubu OEAV zřejmě neplatí pro naše jeskyňářské aktivity v zahraničí. Jak je to doopravdy, pak ukáže až konkrétní pojistná událost. Příkladem je úraz českého jeskyňáře v jeskyni na Slovensku, který byl pojištěn výslovně pro speleologii a z jeskyně byl vyproštěn místními záchranáři. Zdravotní péči v nemocnici včetně ošetření lékařem ještě v podzemí pojišťovna uhradila, avšak ve smlouvě nebylo výslovně uvedeno krytí záchranné akce, takže náklady na vrtulník a činnost záchranného týmu ve výši cca 250 000 Kč byly vyúčtovány postiženému, který je pak musel splácet.

Pro naši potřebu zjevně nebude dostačující obecné „připojištění odpovědnosti osob za škodu z běžného občanského života“, které se sjednává spolu s jiným pojištěním, ani tzv. „pojistné na blbost v zaměstnání“, protože činnost v jeskyních nelze považovat za běžný občanský život ani za činnost v zaměstnání.  Některé pojišťovny nabízí pojistky na extrémní sporty (např. lyžování na ledovcích, potápění, vysokohorská turistika apod.), kde se mimo pojistného plnění pro pojištěnce sjednává i pojištění jeho odpovědnosti za škody, které může při této činnosti způsobit jiným osobám.

Pokud se již nějaká nehoda stane, důrazně se doporučuje vše ihned zdokumentovat a zajistit svědky. Při projednávání před soudem s časovým odstupem několika měsíců nebo i let je pak těžké něco v náš prospěch zpětně dokazovat, lidé už si různé podrobnosti nepamatují a jejich výpovědi pak soud hodnotí jako málo věrohodné. Doporučuje se také ihned kontaktovat předsednictvo ČSS, které může zajistit odbornou pomoc prostřednictvím věci znalých osob. Konzultace problému s jeskyňářem, který má potřebné znalosti a zkušenosti, je nezbytná okamžitě, každopádně dříve, než proběhnou výslechy účastníků nehody a svědků. Pokud se do úředních záznamů dostanou – byť i jen nedopatřením – údaje nepřesné nebo takové, které není nutné uvádět a které pak budou použity proti nám, může nás to velmi citelně poškodit. Stejně tak může být zdrojem problémů i jen nesprávná formulace v protokolu, kterou si pak úřady vyloží tak, jak se jim to hodí.

Nežijeme v nějaké zaostalé asijské nebo africké zemi, kde lidský život a zdraví nemá valnou hodnotu a proto ani tamní úřady se tím příliš nezabývají, případně s pomocí bakšiše nebo známostí lze ledacos zamést pod koberec. Navíc v chudé společnosti ani nelze nějaké větší částky vysoudit. V naší nynější společnosti západního typu patří život a zdraví k hlavním prioritám. Má to však za následek také to, že jakákoliv újma v tomto směru je čím dál, tím více sankcionována. Přibývají případy, kdy žalující strana spolu s právníky hledá způsoby, jak na takové kauze co nejvíce vydělat. Kvalifikovanou úvahu a zdravý rozum nahradila strohá a bezohledná soustava paragrafů. Proto je nyní více než dříve důležité nedávat úřadům zbytečně příležitost k tomu, aby nás semlely ve svém byrokratickém soukolí. I v případě, že jsme v právu, je pro nás střet s úřadem vždy nerovný boj, státní orgán má na rozdíl od nás placený aparát, své právníky s příslušnými zkušenostmi a dostatek času.

Dnes víme, že pro nehody v jeskyních již existuje precedens, budeme proto muset to vše vzít na vědomí a naši činnost těmto poznatkům přizpůsobit.

P. S. Právnickou recenzi tohoto článku laskavě provedla JUDr. Vladimíra Marešová, za což jí patří upřímné poděkování.




Domácí lokality

Holštejn – země jeskynních systémů


Macek

 

(HVS, ZO ČSS 6-15 Holštejnská, korona, březen 2020)

 

Snad každé malé dítě ví, že v Moravském krasu jsou jeskyně. Že jsou jeskyně na Holštejnsku, nejsevernější části Moravského krasu, se snad ví taktéž. Ale že jsou zde jeskynní systémy, to už ví málokdo. A když to třeba i ví, tak si to ani neuvědomí. Sousloví „jeskynní systémy“ známe spíše z velkých komplexů, ale my na Holštejně máme trošku jiná měřítka. Zdejší jeskyně nepatří k největším ani nejznámějším, ale i zde se bádá, kope a objevuje již drahně let. A stále je něco nového k nalezení.

Za mého působení v této krasové oblasti se dosáhlo pěkných výsledků díky spoustě lidí, kteří zde strávili mnoho chvil. Někdo jezdí a kope celý život a neobjeví nic. Někdo má zase to štěstí, že je ve správný čas na správné lokalitě a je účasten objevu. A právě pro chvíle opojné radosti při nahlížení do temna, kde nikdy nikdo nebyl a právě ty se svými druhy jsi tam, a jako jediní na světě máte tu možnost vstoupit do míst jako první, tak pro tento pocit to děláme.

Já však chci nyní psát o jiném krasovém fenoménu – a tím je propojení dvou různých, zdánlivě vzdálených jeskyní. Proto je v titulku to slovní spojení „jeskynní systémy“.

Jeskynní prostředí je sice předvídatelné, ale zároveň nevyzpytatelné a o náhody zde není nouze. Leccos se dá předpokládat – a o to větší je pak radost, podaří-li se plánované uskutečnit. Mohu tedy děkovat osudu, že se mi podařilo býti osobně přítomen u několika podzemních propojení.

1) Nová Rasovna – Spirálka

2) Holštejnská j. a j. Nezaměstnaných

3) Nová Rasovna – vchod z propadání

4) Závrty 68 a 66

5) J. Příčná – Nová Rasovna

6) Lipovecká ventarola – okruh

7) Lipovecká ventarola – Nová Rasovna

 

1) Začalo to grandiózně – propojením posledního neznámého úseku na Bílé vodě. Započal finální útok na propojení Nové Rasovny se Spirálkou. Kladeňáci (potápěči ZO ČSS 1-05) to už několikrát zkoušeli ze strany Nové Rasovny v jejím koncovém bodu, v Macošském sifonu. Následně v květnu roku 1988 došlo k nebývalé kooperaci dvou sousedních skupin. HVS (Holštejnská výzkumná skupina) a Plániváci (ZO ČSS 6-19) se dokázali domluvit na společné akci (pamětníci jistě ví o jakém problému hovořím). Potápěči se zanořili v Macošáku, a já byl u toho, kdy se 22. 5. 1988 Gabo vynořil v přítokovém sifonu Spirálky. Byl jsem tam jako rychlá spojka – mazal jsem ven, zpět k nám do Nové Rasovny zvěstovat tu radostnou událost, že Gabo je v pořádku venku a záložní potápěč se může v klidu odstrojit.

Bílá voda byla tímto spojením prostoupena a propojena člověkem od svého propadání až po soutok se Sloupským potokem v Amatérské jeskyni.

2) Holštejnská jeskyně proslula svými průkopy. Její sestra j. Nezaměstnaných se jí chtěla vyrovnat. Mapa však dávala tušit, že nepůjde o sourozence, ale o jednu jedinou podzemní prostoru. S prodlužujícími se výkopy už nikdo nepochyboval o jednom systému. Je sice pravdou, že tehdejší měření bylo ovlivněno záhadnou chybou, o to milejší byl výsledek, že nekopeme ještě tři metry, ale ke spojení došlo nečekaně a neočekávaně za jistých dramatických událostí. Naslouchající Vlk s uchem na stěně Holštejnské jeskyně jen tak tak stačil uskočit, když se nenadále proti němu vynořil ze sedimentu oškrt sbíječky ze strany Nezaměstnaných. Toto se událo 26. 10. 1986.

3) Propojení ne zase tak úplně první, ale o to zajímavější bylo v propadání Nové Rasovny. Původní vstup do jeskyně byl od Absolona díky povodním a změnám uložení sedimentů jaksi dlouhá desetiletí zatarasen.

V poslední době se ale povodně vyznačovaly větší intenzitou odnosu sedimentů směrem do jeskyně a tato transportní činnost vody se projevila relativním vyčištěním propadání pod silnicí. Možná i díky prackám nenechavců, které lákalo naznačené pokračování do podzemí, se otevřela cesta starců. Stačilo odhodit pár klacků a vzpříčených dřev a vstoupili jsme do míst, kudy původně vedly ocelové manesmannovy roury Absolonova čerpání. Několik stupňů a síněk a ze stropu na nás civí zbytky polní kuchyně, o patro níže obří acetylenová láhev. Antropogenní artefakty jsou vyváženy nádhernými krystaly pokrývajícími jednu stěnu. Tuto cestu se nám podařilo zmapovat 24. 7. 1994 až pod žebřík ústřední propasti. Následná povodeň opět tuto starou přístupovou cestu uzavřela až do dnešních dnů.

4) Ponorové jeskyně na okraji obce Holštejn směřují svým průběhem pod planinu, která se zvedá od výšky 30 m a výše, a pokračují směrem na jihozápad (na Macochu). A právě pole nahoře je pokryto mnoha závrty. Skoro všechny jsme za éry Móky otevřeli. Už tehdy se dalo tušit, že nějaké souvislosti tu budou. A zde se přání stalo skutkem. Horní závrt na polích č. 66 se podařilo spojit se závrtem č. 68, který se nachází dole v údolí před Holštejnskou jeskyní. Stalo se tak po „veselých“ událostech, kdy jsme využívali tehdejší novinku v rozpojování hornin a to Cevamit. Nevěřili byste, jaké popáleniny dokáže udělat ještě nezreagovaný Cevamit na lidském těle.

Závrt 68 má ve spodní části horizont protékající vodním tokem, zde se na konci známých částí zvedá vysoký komín. Byl zdolán až do neprůlezných úžin 62 m vysoko.

Horní závrt 66 opět končil úžinami. Až zmíněný Cevamit dokázal rozšířit cesty pro vodu již dávno známé. Spojení se uskutečnilo 11. 11. 2000 a celková denivelace je úctyhodných 90 metrů.

5) Známé pořekadlo, že příroda pracuje za nás, se opět projevilo ve své maximální síle dne 19. 8. 2007. Po jedné velké povodni jsme se vypravili na exkurzi zkontrolovat vodní stavy. Nyní už všude sucho, klasicky lezeme do j. Příčná. Všude je nádherně čisto, ale za vstupní propástkou se začínají dít věci. Tam, kde jsme se dříve namáhavě plazili, je nyní prostora na postavení. Podstatná část jeskyně se změnila. Je zde vidět velký odnos sedimentů směrem do jeskyně. A protože jsme v ponorové oblasti, obrovská síla vody dokáže přemístit nekrasové kulmské břidlice celou jeskynní soustavou přes Macochu až zpět, na světlo boží.

Čekám, kdy nás zastaví štěrková bariéra, ale opak je pravdou. Následují vyčištěné chodby, jimiž pohodlně vzpřímeně jdeme. Přibližuji se ke koncovému sifonu a nemohu uvěřit svým očím. Chodba pokračuje dále. Kde kdysi byl skalní břit zavalený kulmáky, nyní zeje díra a za ní se zvedá puklinová chodba vzhůru. Sápeme se tam a po pěti metrech je mi to jasné. Jsme v chodbě Mariánovské v Nové Rasovně. No je to úžasné, takto přijít k hotovému…

6) Další propojení se netýká spojení dvou jeskyní, ale jde o spojení dvou nezávislých větví jeskyně jedné. Lipovecká ventarola – výzkum probíhal na několika vzdálených čelbách. A protože kopání je mnohem zajímavější než nezáživné mapování, tak nám souvislosti trochu unikaly. O to větší překvapení nás čekalo při objasnění zdroje neznámých zvuků. Ač jsme si mysleli, že naše čelby jsou kdo ví jak od sebe vzdáleny, opak byl pravdou. Dne 29. 7. 2018 se nám podařilo propojit Blátivý dóm s částmi pod Malým čerťákem pod Netopýřím dómem. Takže vznikl super exkurzní okruh v rámci jedné jeskyně.

7) Jako poslední zde uvádím propojení Lipovecké ventaroly s Novou Rasovnou. Už slyším ty námitky, co že to melu za nesmysly, když toto neexistuje. Ano, spojení se ještě neuskutečnilo, ale je jen otázkou času, kdy se tak stane. Pracujeme na tom. Největší úsilí směřuje ze strany Lipovecké ventaroly. Neb kdo zná místní reálie ví, že dostat se na konec známých částí v Nové Rasovně dá už samo o sobě dost práce. A pracovat v JPS (Jeskyně pravěkých symbolů)? Míst je tam několik možných, pro mladé ambiciózní a silné je to zajisté výzva – ale takové nemáme. Poslední pokus o kontakt dýmovou zkouškou skončil negativně. A tak jen věřím a doufám, že tohoto posledního, největšího a nejprestižnějšího propojení se brzy dočkám…

Trochu, a možná i více, se zde egoisticky chvástám, jak jsem byl u těchto událostí. Ano, ale právě proto bych velice rád poděkoval všem kamarádům, s kterými jsem mohl tyto vzrušující a nezapomenutelné okamžiky sdílet.

 




Domácí lokality

Ještě nepřišel jejich čas


Ladislav Slezák

 

Když blahé paměti jeskyňář Julek Bubla rozvířil hladinu stojatých badatelských vod v Suchém žlebu prohlášením, že objevil jeskynní systém pod Harbechy, nastal vskutku speleologický „cvrkot“. Najednou se kolem samotáře Julka shlukla skupinka dychtivců, vyzbrojená vším potřebným pro badatelskou expedici všech dob.

Rojnice lidí prohledávala stráň Suchého žlebu, kde měl Julek svoje pracoviště s chajdou. Metr po metru a nervózní Julek ne a ne najít ohlášený vchod do objevů. Až do své smrti vchod do jím učiněných objevů nenašel a obec jeskyňářská tuto epizodu zařadila mezi fantasmagorické úlety virgulářských pošetilců.

Je známo, že virguláři se točili i kolem Absolona, který sice jejich výkladům naslouchal, debaty většinou ukončil slovy: „Až uvidím zespodu to, co vy vidíte shora, až to zmapujeme a vyfotíme, pak uvěřím.“

Postupem času se i velký Absolon přesvědčil, že virgulář, který má karsologickou průpravu a geologické zkušenosti, neplácá nesmysly. Zářným příkladem nám může být Ing. Feitl ze známé VDT. Jeho kolegové se v řadě případů přesvědčili, že jeho práce mají hlavu a patu a jeho doporučení respektovali. Většinou se jim to vyplatilo.

Tím jsme se dostali do jižní části Moravského krasu, tedy do teritoria působení VDT. Oni totiž v místech, které jim K. Feitl určil, zanechali celou řadu značek a symbolů. Věřili, že označená místa je dovedou k novým objevům i mimo Ochozskou jeskyni. Bohužel, přišla 2. světová válka a s jejím koncem skončila i činnost VDT. Němečtí jeskyňáři si odnesli svá tajemství sebou do „věčných kutišť“.

Od té doby se mnohé změnilo v technologiích, které povýšily virguli na exaktní a nezpochybnitelné metody geofyzikální a hlavně do oblasti vývoje a aplikace georadarů. V posledních několika letech probíhá georadarový výzkum v oblasti jeskyně Pekárny (RNDr. P. Kalenda, Ing. R. Tengler).

Výsledky jsou konfrontovány s výsledky virgulové detekce (R. Cendelín, L. Slezák). Radarogramy a obrysová detekce se dokonale doplňují. Vzniká tak obraz paleogenetického vývoje celého jeskynního komplexu kolem dnes známého fragmentu Pekárny. Nehluboko pod povrchem terénu, v rozsahu 9 až 20 m, jsou jeskynní dutiny. Po jejich vyhodnocení by mohlo být jen otázkou času a technických možností podívat se do nich „zespodu“.

Po identifikaci jeskyně Seniorské máme aktuálně další identifikovanou jeskyni. Nazvali jsme ji pracovně – na počest Ing. Feitla – Jeskyní Feitlovou. Její půdorys byl vytýčen na základě řezů,  prováděných georadarem i obrysu pomocí virgulí. Jeskyně je v z. úbočí Kamenného žlíbku. Horizontální chodba má průměrnou šířku od 5 do 8 m, zatím identifikovanou délku kolem 50 m a je 9 m pod mírným svahem terénu. V portálové části je odhad, že vrchol klenby portálu se nachází v hloubce 3–4 m.

Takže obdobná situace, jako u jeskyně Seniorské (ve svahu nad Ochozskou jeskyní). Ukazuje se, že v obou případech jsou portály skryty pod pleistocenními blokovými kužely, které se opírají o skalní sruby, fragmenty úbočí krasových údolí. Erozní úrovně povrchových a podzemních toků jsou v příčinné souvislosti. Pod tímto pohledem se nám pozvolna rýsuje zcela nový obraz vývoje jeskynní soustavy vázané na dnes známý fragment v podobě jeskyně Pekárny.

Zatím ještě nedozrál čas, který spolehlivě ochraňuje objevené, ale zatím nepřístupné jeskyně před zvídavým člověkem. Je však docela možné, že některé tyto jeskyně v sobě ukrývají veliká tajemství magdalénských lovců sobů. Možná.




Domácí lokality

Josefovské a Křtinské údolí v Moravském krasu


Rudolf Musil

Motto: Krápníky najdete všude, ne však historii, kterou prožil Moravský kras.

 

Úvod

Moravský kras je souvislé krasové území s typickými krasovými jevy, o průměrné nadmořské výšce kolem 500 m a rozloze 97 km2. Z těchto hledisek nemá v naší republice analogii, je svým vývojem výjimečný a jedná se o naši nejvýznamnější krasovou oblast se všemi podzemními a povrchovými krasovými jevy. Pro ty, kteří jeho historii dobře neznají, jen dodávám, že v titulu uvedená dvě údolí jsou vlastně jen údolí jedno. Rozdělení v údolí dvě vychází z dávné historie tohoto území.

I když Moravský kras tvoří jednu souvislou plochu, přesto jeho vývoj nebyl všude stejný a dělí se proto do tří základních jednotek: severní, střední a jižní část. Z tohoto hlediska můžeme studovat jeho geologický vývoj, marinní faunu (devon, karbon, jura, křída, neogén), speleologické výzkumy a jejich průběh, archeologii, jeskynní sedimenty, terestrické fosilní obratlovce a celou řadu dalších disciplín.

 

Odlišnost krasových území

Krasové oblasti obecně jsou v mnoha směrech vždy podstatně odlišné od oblastí nekrasových, a to jak v současné době, tak i v minulosti. Týká se to nejen anorganické přírody, ale i všech biologických disciplín a jejich historie a samozřejmě i činnosti lidí. Společenstva rostlin jsou zcela jiná než v nekrasových oblastech. Roste zde velmi mnoho druhů chráněných rostlin, typických pro vápencové podloží, které se jinde nevyskytují. Pestré přírodní podmínky ovlivňují i rozšíření na kras vázaných živočichů, a to jak bezobratlých, tak i obratlovců. Specifické druhy se pak nacházejí v jeskyních. Dnešní biota je přitom výsledkem dlouhého vývoje, který probíhal v závislosti na stále se měnícím prostředí.

Podobně tomu bylo i v minulosti. V tomto případě začneme od samého začátku, od tvorby devonských vápenců. Jedná se o mořské sedimenty, v tomto případě vzniklé usazováním v nehlubokém moři s čistou a teplou vodou a o postupnou přeměnu vápenitých schránek zemřelých živočichů spolu s bahnitými sedimenty ve vápenec. V moři žilo množství nejrůznějších organismů, které jsou zachovány jako zkameněliny, sinice, měkkýši, živočišné houby, stromatopory, koráli a celá řada dalších. Z organismů jsou jako zkameněliny zachované většinou pouze ty, které byly dostatečně početné a žili v prostředí vhodném pro uchování. Vždy se však jedná jen o malou část všech živočichů, kteří tam tehdy žili.

Většina devonských vápenců na Moravě se neobjevuje na dnešním povrchu, ale je překryta jinými sedimenty. Na povrchu se nachází jen jejich podstatně menší část. Tyto vápence začaly vznikat v době před cca 390 miliony let a časová délka jejich sedimentace od jejich báze až po jejich povrch představuje neuvěřitelných 35 milionů let. Jak jejich sedimenty, tak i jejich paleontologické nálezy jsou dobrým zdrojem poznatků o tehdejším moři a všem, co v něm v té době žilo.

V Moravském krasu jsme však schopni interpretace nejen o tehdejším mořském světě. Známe i terestrickou faunu, samozřejmě z mnohem mladšího období. Jako zdroj těchto informací slouží sedimenty nacházející se jak v horizontálních jeskynních chodbách (tam bývají obecně většinou relativně mladší nálezy z posledního glaciálu), tak i ve vertikálních propastech závrtů (tam bývají vesměs časově starší nálezy). Jsou zdrojem informací nejen o tehdy tam žijících zvířatech a rostlinstvu, ale sdělují nám i celou řadu dalších informací o celkových změnách prostředí v průběhu času, tehdejší minimální a maximální teplotě vzduchu, teplotě tekoucí vody, velikosti srážek a jejich ročním rozdělení, mocnosti sněhové pokrývky a délce jejího trvání, složení potravy, migraci druhů, stáří jedinců a roční době, kdy zemřeli a samozřejmě i o všech změnách způsobených lidským impaktem.

Ještě bych podotkl, že poznání bezprostřední minulosti je důležitým klíčem pro poznání změn současného prostředí. Bez poznání minulosti je velmi těžké řešit současné probíhající změny prostředí.

Ale vraťme se k nálezům terestrických zvířat, která zde kdysi žila. Jejich nejstarší nálezy v Moravském krasu sahají časově neuvěřitelně hluboko, pocházejí z doby před 16 miliony let (Mokrá, západní lom). Jen pro srovnání uvádím, abychom si uvědomili hloubku tohoto času, že sapientní lidé, to jsme my, přišli do Evropy zhruba před 40 tisíci lety a lidé, kteří již dovedli pěstovat obilí a domestikovat zvířata, před 6 000 lety.

Dnešní způsob práce v krasových oblastech již vyžaduje jinou strategii především terénního a následně i kamerálního výzkumu. Je podstatně složitější, náročnější na širší znalosti vedoucího výzkumu, na jinou techniku terénního výzkumu, na čas, potřebu moderního laboratorního vybavení a samozřejmě i na finance.

 

První období těžby nerostných surovin

Čím se tedy Josefovské a Křtinské údolí a jejich bezprostřední okolí odlišuje od ostatních částí Moravského krasu? Jsou to tam se nacházející nerostné suroviny (železná ruda a další) a jejich těžba. Ta vedla k tomu, že se uvedená údolí a jejich okolí stalo typickou průmyslovou oblastí se všemi klady a zápory, které z toho vždy vyplývají. Znamenala samozřejmě stabilní a větší možnosti výdělku pro tamější obyvatelstvo a následně i jeho vyšší životní úroveň. Zatím co v ostatních žlebech bylo vždy ticho a schovávali se tam nejvýše lapkové a v době válek místní obyvatelé, zde panovala rušná činnost, nějaká stagnace neexistovala a život lidí plně pulsoval, skoro bez přestávky, na relativně vysoké životní úrovni, podstatně odlišné od ostatních částí Moravského krasu.

Obr. 1 Mapa nalezených hutí. Vysvětlivky nacházející se pod mapou ukazují počet a rozsah jednotlivých oblastí těžby železné rudy. Archiv: Technické muzeum, kolektivní práce spolku Františka, autor neuveden.

 

Pravděpodobně první stopy po dobývání železné rudy v této části Moravského krasu můžeme podle členů spolku Františka klást možná již do období keltského (6. až 5. století př. n. l, nebo do germánského (2. stol. před n. l.), dále pak do období halštatu (starší doba železná, 750–450 let před n. l.). Není to jisté, ale možné to je. Osobně se však domnívám, že pokud se týče Keltů a Germánů, jedná se zatím o pouhou spekulaci. Nejstarší a nejrozsáhlejší a zřejmě i nejintenzivnější dolování železné rudy probíhalo až v období Velkomoravské říše. I v této době se však jednalo jen o povrchové dolování, stopy po něm můžeme najít na povrchu dodnes.

Prospektoři, kteří měli tak velké znalosti, že byli schopní výskyty železné rudy v terénu najít, nebyli s největší pravděpodobností Slované. Tyto znalosti se totiž nelze naučit samostatně, je pouze možné je od někoho odpozorovat. Tehdejší geologické znalosti vycházely proto z praktických zkušeností, ke kterým se teprve později mohla připojit i teorie. Byl to rozdíl proti dnešku, kdy se studenti učí nejprve teorii a na jejím základě pak praxi.

Prospektoři nepřišli jistě sami od sebe, museli být pozváni, a to zřejmě vedoucími činiteli moravského státu. Předpokládá to tedy nejen vysokou úroveň státní správy, ale i větší mezinárodní informovanost.

Prospektoři byli nejen schopni vyhledat v terénu místa výskytu železné rudy, ale řídili i její dobývání dělníky. Železnou rudu pak opravovali k tomu určení dělníci na místa vhodná ke stavbě pecí, kterých bylo, jak ukázaly terénní výzkumy, vždy několik vedle sebe. U každé pak musel být hutník, který se staral, aby teplota v peci dosáhla po delší dobu takové výše, aby vznikla žhavá železná houba. Z ní pak byla mechanicky odstraněna struska. V pecích se topilo dřevěným uhlím. Znamená to, že pokud možno blízko se musely nacházet i milíře, kde se dřevěné uhlí vyrábělo. Železná houba byla pak dovezena ke kovářům, kteří z ní vyráběli jak zemědělské nástroje, tak i zbraně. Celý pracovní proces od nálezu železné rudy až po získání železa si tedy vyžádal poměrně mnoho dělníků i specialistů a hlavně jejich organizování.

Všichni uvedení pracovníci museli být samozřejmě živeni, poněvadž se věnovali pouze své specifické práci. V okolí musely proto existovat osady, v tomto případě zřejmě slovanské, kde se jak rostlinná, tak i živočišná potrava vyráběla a vozila těmto pracovníkům. Poněvadž zřejmě i někdo umřel, musela existovat i menší pohřebiště. Je pravděpodobné, že stopy po všech těchto zařízeních a slovanských osadách by se mohly v terénu při pečlivém průzkumu snad ještě najít.

To vše vyžadovalo poměrně velmi vysokou úroveň organizační a řídící práce. Očekávali bychom, že zánikem Velké Moravy (roku 906) těžba železné rudy zanikla, poněvadž ji neměli komu prodávat (nikdo zatím neřešil, jakým způsobem se to dálo). Není však tomu tak, těžba nezanikla. Hutnické dílny pracovaly ještě dále, i když pravděpodobně již ne tak intenzivně. Toto rozšíření těžby až do 12. století je z hlediska zaniklé Velké Moravy a tím ztráty odbytišť nesmírně zajímavé a nevím, zda se někdo touto skutečností zabýval.

Po tomto období je pak v dané oblasti delší dobu klid, spíše však nevíme, co se dálo. V každém případě muselo dojít k rozvrácení stávající ekonomiky a tím i k poklesu životní úrovně místního obyvatelstva.

 

První speleologické období – lékařské

Po dlouhém období, o kterém nic nevíme, další zprávy o Moravském krasu pocházejí až ze začátku 17. století, týkají se však již jiné problematiky, a to jeskyní. V roce 1608 se objevuje první známá tištěná zpráva týkající se Moravského krasu, ten byl tehdy ovšem ještě bez názvu. Týká se jeskyně Výpustku. Jejím autorem byl Oswald Croll (asi 1560–1609), lékař, doktorát z medicíny získal na univerzitě v Marburgu (Německo, severně od Výmaru) v roce 1582. Na téže univerzitě se stal i profesorem medicíny. A co je důležité, jeskyni dokonce osobně navštívil v roce 1597 a i později, když pobýval v Praze. Z autopsie popisuje tam se nacházející, a zřejmě v tehdejší době ještě na povrchu ležící, obrovské množství kostí zcela neznámých zvířat. Nebylo to nic neobvyklého, podobné nálezy uvádí i jiní autoři při objevech nových jeskyní v Moravském krasu. Sám jsem měl dokonce možnost poznat totéž při objevu Holštejnské jeskyně, kde nedošlo k jejich zakrytí pozdně pleistocenními a holocenními usazeninami.

Co bylo vlastně příčinou, že se vypravil do Výpustku. Nebylo to v tehdejší době (přelom 16. a 17. století!) ani fyzicky, ale ani z hlediska orientace v zarostlém terénu jednoduché. Jak se mohl dozvědět o nějaké jeskyni, o jejích velkých dómech a o množství tam se nacházejících kostí? Je vysoce pravděpodobné, že tuto úlohu sehráli mniši z křtinského kláštera. Kláštery byly tehdy centrem vzdělanosti. Mniši se zabývali nejen bohoslužebnými záležitostmi, ale i vědecky pracovali. Vzpomeňme jen na opata Gregora Mendela v klášteře na Starém Brně. Někteří z nich museli již v 16. století publikovat články o Výpustku, ve kterých výše uvedené zajímavosti zveřejňovali. Svoje znalosti pak museli mít od tehdejších obyvatel, kteří jeskyni navštěvovali. Dřívější publikované články neznáme, ale také je nikdo zatím nehledal. Znamená to však, že již tehdy místní lidé se do Výpustku odvažovali a o všem, co tam viděli, mnichům vyprávěli. Nikdo se však zatím tímto obdobím ve spojení s Moravským krasem nezabýval.

Publikace z roku 1608 znamená proto nejen nejstarší doloženou návštěvu Výpustku, ale i první písemnou zprávu o jeskyních v Moravském krasu (první zpráva o Sloupské jeskyni – Staré skály – je mnohem pozdější).

Co ho vlastně k návštěvě Výpustku vedlo. Jistě to nebyla jeho krasová výzdoba a pro tehdejší lidi nepochopitelně velké prostory. Zřejmě se domníval, že mezi kostmi by se mohl nacházet i roh jednorožce, který byl tehdy považován za lék na všechny známé nemoci a byl doopravdy vyvažován zlatem – vedla ho tedy ziskuchtivost (Musil 2018).

Nejednalo se však jen o zprávy týkající se nálezů možných léků. Jen jeden rok na to (1609) vychází další kniha, a to od Anselma Boëtia de Boodta, kterou můžeme považovat za první odbornou publikaci o krasovém fenoménu v Moravském krasu. Autor popisuje krasovou výzdobu Výpustku a snaží se objasnit vznik krápníků (kap. 137, od strany 422). Uvádí všechny teoretické možnosti a přirovnává jejich vznik k ledovým krápníkům v zimě. Na základě jejich popisu pak zavádí do odborné literatury dnes běžné termíny stalagmit a stalaktit. Původ těchto názvů je tedy ve Výpustku. Kdy jeskyni navštívil, známé není.

Co je však unikátní a nepřehlédnutelné. Knih, ne samostatných článků, je o této jeskyni a o tamějším krasovém území mnohem více, jen v 17. století devět! Jsou to kompendia shrnující všechny tehdejší znalosti, mezi které byl zařazen i Výpustek. I když jistě mnozí z autorů opisovali, přesto devět knih zveřejněných v západních státech o jedné jeskyni je evropský unikát. Ve všech případech se přitom jednalo o zkušené vědecké pracovníky, kteří ve svých knihách shromáždili všechny tehdejší znalosti. Označování, že se jednalo o mastičkáře, které se někdy u nás objevuje, je pouze urážkou těchto lidí a jejich velkých znalostí a ten, kdo toto slovo používá, nedosahuje pravděpodobně svými znalostmi ani ke kotníkům dotyčných autorů.

 

Druhé období těžby nerostných surovin

Od počátku 17. století se začala ve střední části Moravského krasu opět pomalu rozvíjet přerušená těžba železné rudy. Nejvyššího rozšíření dosáhla pak až v 18. století, kde tam v době prosperity existovalo 12 dolů, počet hutí je uváděn dvouciferným číslem. Těžba pak v průběhu 19. století postupně zanikala. Vedle železné rudy se těžily i žáruvzdorné jíly pro slévárny, od 17. století tam pracovala i sklárna (italští dělníci) a od 18. století továrna na kameninové zboží (olomučanská keramika, která se vyvážela i do zahraničí). Celá oblast byla tehdy vysoce průmyslová, samozřejmě se všemi pozitivními a i negativními dopady. Byla to doba největšího průmyslového rozmachu této oblasti a doba i nejvyšší životní úrovně tamějších obyvatel.

Málokdo si uvědomuje, že v 18. století je toto území typickou hornickou oblastí se všemi hornickými zvyky. Vysoká životní úroveň se samozřejmě promítla i do kulturní činnosti lidí, do způsobu jejich života. Horníci chodili v době svých svátků a při nejrůznějších oslavách v hornických stejnokrojích, existovaly hornické kapely a samozřejmě i všechny hornické slavnosti. Celá oblast žila hornickým způsobem života. Zajímavé a jinde neopakovatelné místo, kde se všechny oslavy konaly, byla jeskyně Kůlna. Jedná se o velkou a dobře přístupnou jeskyni, která sloužila jako to, co bychom dnes nazvali závodní klub nebo kulturní středisko.

Obraz života tehdejších lidí nám zachovala starohraběnka Eliška Salmová z doby, kdy se v roce 1864 konala ve Sloupě velká slavnost vysvěcení praporu spolku Rastislav, na které byly přítomny tisíce lidí. Všichni přítomní na této oslavě se se pak odebrali do Kůlny. Jeskyně byla upravena jako velký sál, osvětlena ze stropu jeskyně visícími lustry se svíčkami a hornickými kahan., Byly tam zřízeny stoly s lavicemi, na kterých bylo přichystáno pro účastníky oslavy jídlo a pití (pivo se tam přímo čepovalo) a uprostřed se nacházel taneční parket. Místní hornická kapela pak vyhrávala národní písně a písně k tanci.

Čtenářsko-zpěvácký spolek Rastislav založila 26. prosince 1862 skupina českých blanenských vlastenců z iniciativy Jindřicha Wankla. V roce 1863 měl spolek 203 členů. Autorem praporu byl významný malíř Josef Mánes. Jako smíšený pěvecký sbor a významné hudební těleso existuje spolek Rastislav dodnes.

Takové akce v Kůlně nebyly nějak ojedinělé, ale konaly se stále, i když možná v menší míře. Pěvecké a střelecké spolky tam pořádaly vždy svoje slavnosti a Knies (1884) píše: „kde jinde by byl lepší a větší prostor pro mnoho tančících než zde“. V Kůlně se v tehdejší době běžně pořádaly i taneční zábavy. Jednalo se zřejmě o starou tradici, která nemá nejen u nás, ale pravděpodobně ani na světě obdobu a je světovým unikátem.

 

Ekonomický pohled

Nikdo však do dnešní doby nestudoval toto území z ekonomického hlediska. Je přitom nutné všímat si přírodních podmínek ovlivňujících způsob života lidí, úlohy výroby a obchodu, důležitosti a významu materiálních možností v oblasti hospodářské a sociální, v podstatě tedy hospodářské prosperity. Vedle rozdělení do základních jednotek (severní, střední a jižní) bylo by nutné provést rozdělení Moravského krasu i z hlediska jeho hospodářského využití lidmi, jejich pracovní schopnosti, o což se zatím nikdo nepokusil. Již první analýzy ukázaly, že nejen jednotlivé oblasti Moravského krasu byly v průběhu doby se zřetelem k hospodářské základně a tím i k ekonomické úrovni obyvatel odlišné a byly i podstatně odlišné vůči nekrasovým oblastem. To se muselo samozřejmě odrážet i v tehdejší společenské a životní úrovni obyvatel. Celkově žili na mnohem vyšší úrovni než okolní obyvatelstvo, mohli se lépe stravovat, oblékat a jistě i lépe bydlet.

Z tohoto aspektu se proto jednoznačně odchyluje údolí Josefovského a Křtinského potoka a jeho nejbližšího okolí od ostatní části Moravského krasu a od ostatních přiléhajících oblastí. Zatím co jinde se obyvatelé živili především zemědělstvím a prací v lese a v některých údolích přebývalo pouze v době války místní obyvatelstvo, zde tomu bylo jinak. Ve výše zmíněných dvou údolích a v jejich nejbližším okolí se jednalo o vysoce průmyslovou oblast, která přinášela lidem trvalé zaměstnání a relativně stálé vysoké mzdy. Jejich obyvatelé prošli proto na rozdíl od lidí z okolní nekrasové krajiny významnými změnami téměř v každém směru. Ty se týkaly materiální a kulturní základny jejich života. Určující úlohu měl dosažený stav ekonomiky a úroveň výrobních sil.

Výsledkem toho všeho byl vysoký materiální a kulturní rozvoj tamějších obyvatel a životní úroveň nesrovnatelně vyšší než v okolních oblastech. To zcela jistě sehrálo velkou úlohu v poznávání Moravského krasu. Tyto úvahy, které pouze načrtávám, by potřebovaly zpracování odborníka a došlo by se jistě k zajímavým závěrům.

 

Druhé speleologické období – seznamování s jeskyněmi

Ve všech krasových oblastech, kde byly větší jeskyně, se vždy našli lidé, kteří se odvážili do nich ze zvědavosti lézt. Jednalo se však vždy o ojedinělé osoby. V našem případě však horníci netrpěli strachem z podzemí, byli na něj ze své práce zvyklí. A našli si čas prolézat běžně všechny známé větší jeskyně, ne proto, aby tam kopali a dostali se tak dál, jak to dělají dnešní speleologové, ale pouze ze zvědavosti dostat se co nejdále.

V této době (18. století) vznikají v Moravském krasu s největší pravděpodobností i názvy těchto jeskyní. Jsou tedy velmi staré, na rozdíl od mnoha jiných evropských krasových území, kde jsou někdy jejich názvy umělé a bývají většinou novějšího data. V těchto názvech se však ještě neobjevuje slovo jeskyně, ale skála, což bylo synonymem. Slovo jeskyně totiž tehdy neznali, proto také Balcarova skála, Býčí skála, Staré skály, Michalova skála atd. Jedná se evropsky o poměrně unikátní jev, který by bylo nutné chránit a oficiálně nenahrazovat plný název jeskyně její zkratkou (Balcarka, Michálka atd.), jak se mnohdy děje. A co je ještě zajímavější, jen na pojmenování jeskyní nezůstalo. Samostatné názvy dostaly přitom nejen jeskyně, ale dokonce i jejich chodby (ve Starých skalách). Svědčí to o trvalých, stále se opakujících návštěvách této jeskyně. S ničím takovým se v žádné evropské oblasti nesetkáte. Jedná se o světový unikát. Škoda, že to není nijak zužitkováno, v tomto směru obecně nevyužíváme nic, co by v zahraničí již dávno učinili.

Tady bych si posteskl, jak málo dovedeme tyto a i jiné, jinde neznámé jevy, propagovat a možná i komerčně využít. Veškerou svou snahu vkládáme pouze do propagace krápníkové výzdoby jeskyní, kterou nacházíme ve všech krasových oblastech a nedovedeme ukázat na to, co je pro Moravský kras zvláštní, typické a jinde neopakovatelné.

 

Začátek rabování kostí

Důvěrná znalost jeskyní měla však později i své negativní dopady. Nedaleko Moravského krasu, v Rájci nad Svitavou, byl totiž začátkem 19. století postaven cukrovar, který pro čištění cukru potřeboval spodium (živočišné uhlí). To se vyrábělo z kostí a záhy se zjistilo, že jsou k tomu nejvhodnější kosti z jeskyní. Kosti se spalovaly bez přístupu vzduchu a vzniklé spodium sloužilo jako filtr k odvápnění a zároveň i k odbarvení cukrové šťávy. Kosti zvířat se vybíraly, pokud možno se silnou kompaktou dlouhých kostí a pokud byly recentní, musely se nejprve zbavit tuku. To u kostí z jeskyní odpadalo a byly proto nejvhodnějším a hlavně nejlacinějším materiálem pro výrobu spodia. Podstatně totiž snižovaly finanční náklady na výrobu cukru.

V této době začíná proto docházet k rabování kostí v jeskyních. Zatím co dříve se prodávaly ojedinělým turistům především krápníky, zuby a lebky medvědů, nyní nastala podstatně odlišná situace – z jeskynních sedimentů se vykopávaly všechny kosti a prodávaly se do cukrovaru. Nic nepomáhaly zákazy, kosti byly pro místní obyvatele dobrým, mimořádným a poměrně lehce získaným výdělkem. Na jejich vykopání se asi podílely celé rodiny od dětí až po dědy. Je dokonce zachována zpráva, kde i vedení obce Sloupu dává povolení pro „těžbu!“ kostí v jeskyni (tak to bylo napsáno). V žádné jiné krasové oblasti v naší republice jsem podobnou aktivitu nenašel, je omezena pouze na Moravský kras. Pokud znám krasové oblasti zahraniční, ani tam se taková aktivita nevyskytovala.

 

Třetí období těžby nerostných surovin – fosfátové hlíny

Obr. 2 Unikátní historický snímek ukazující mocnost těžené vrstvy fosfátových hlín ve Výpustku (označení původního povrchu křížkem). Všimněte si různé koroze povrchu vápencové stěny nad sedimenty a v sedimentech (Frodl 1923).

Začátek 20. století vedl k devastaci poslední velké jeskyně, poměrně málo porušené dřívějšími výzkumy, a to Výpustku. Na konci první světové války a po jejím skončení nastává horečné hledání, kde všude by bylo možné takové sedimenty najít. Zjistilo se, že jeskynní hlíny Výpustku obsahují fosforečnany, které by byly vhodné jako hnojivo na pole (18–20 %, P2O5). Je zajímavé, že perspektivní pro těžbu byly pouze jeskyně Křtinského údolí. Ostatní jeskyně Moravského krasu, i když se v nich nacházelo mnoho kostí, měly fosforečnanů velmi málo (Balcarova skála 3,66 %, Sloupská jeskyně 1,33–1,82 %, Šošůvská jeskyně 0,21 %, Kateřinská jeskyně 0,44 %, Hladomorna 0,67 %, Michalova skála 1,73 %, Ochozská jeskyně 0,08 %; Musil 2010). U jeskyní z Křtinského údolí bývá jejich vysoký obsah stále vysvětlován velkým množstvím fosilních kostí. Podobně velký obsah kostí měla však i celá řada výše jmenovaných jeskyní (jako příklad bych uvedl jeskyni Sloupskou) a tam tak velký obsah fosforečnanů nebyl. Vysvětlení vzniku vysokého podílu fosforečnanů v sedimentech pocházející pouze z kostí zvířat musí být proto jiné.

Měl jsem možnost setkat se dříve možná ještě s posledním dělníkem, který fosfátové hlíny těžil. Podle jeho slov se tak dělo krumpáčem, menší kosti v sedimentu zůstávaly a ten byl odvážen úzkokolejnou dráhou mimo jeskyni. Pokud se týče velkých kostí, ty se vybíraly a házely na obě strany chodby. Na můj dotaz, jak vysoké byly hromady kostí, říkal, že dosahovaly výšky člověka. To se mně nezdá, myslím, že přeháněl, ale v každém případě byly hromady jistě vysoké. Z publikací pak víme, že 12 000 dobře zachovaných kostí bylo zasláno do Moravského zemského muzea. Tam skončily i nálezy z výzkumu Výpustku od Kříže. Dnes však, chcete-li studovat nálezy z Výpustku, musíte zajet do Přírodovědného muzea ve Vídni. Jen tam se nacházejí.

 

Třetí speleologické období

Speleologická aktivita byla nejprve spojená s prostým prolézáním jeskyní. Teprve později dochází i k zásahům do jeskynních sedimentů, dlouhou dobu ve spojení s jinými vědními obory (archeologie, paleontologie, geologie). Čistě speleologické výzkumy se objevují později a pouze o nich nemáme žádné zprávy. Celá další doba až do dneška je již doprovázena stále se zvyšujícím počtem speleologických výzkumů, které postupně začínají převažovat nad výzkumy jiných, výše uvedených oborů. Speleologové byli tak úspěšní, jak jim to dovolovaly materiální podmínky jejich doby.

Nikdo už nespočítá, kolik a jaké práce tehdejší jeskyňáři vykonali, vše zmizelo navždy v oceánů věků. Můžeme jen litovat ztráty výsledků, které jsou nenahraditelné (to se nakonec bohužel týká i dnešní doby).

Speleologie tehdy stála na začátku svého vzniku. Způsob provádění speleologických výzkumů, souhrn všech teoretických a praktických vědomostí a jejich postupný kvalitativní vývoj byl přitom původní, domácí, nebyl převzat z jiných krasových oblastí. Speleologové se vyučili sami ze své práce, z vlastních sil, z empirických zkušeností, které jeskyňáři prověřovali, rozšiřovali a zevšeobecňovali. Pouze cestou pozorování, bádání a přemýšlení došli k tomu, že byli schopni rozlišit fakta a fikce. Tím učinili rozhodný krok na cestě k zařazení speleologie mezi již stávající odborné obory. Každá činnost, nota bene ta, která si činí nárok, aby se stala vědní disciplínou, musí již na svém začátku vytvořit své specifické názvosloví. Brána vědy se otevírá klíčem odborné terminologie a metodickým postupem. V tomto případě se jednalo o názvosloví vytvořené místními obyvateli. A to se stalo v severní části Moravského krasu. Zjistil jsem to při studiu historie Sloupských jeskyní (Musil 2002). Celá řada názvů byla později převzata do odborné terminologie.

Speleologická práce, pomineme-li Punkevní jeskyně, nikdy nebyla a není přitom ani dnes výdělečná, je pouze užitečná. Speleologové jí vždy věnovali a dosud věnují svůj volný čas, svoje peníze a někdy i svoje zdraví.

Zvyšuje se samozřejmě i počet terénních výzkumů jeskyní různými vědeckými obory. Těch je však proti speleologickým výzkumům podstatně méně. Je to dáno velkým počtem amatérských speleologů a malým počtem jiných odborníků. Speleologické výkopy odstraňují nejen sedimenty bez nálezů, ale mnohdy i ty, kde nálezy byly. Tím samozřejmě, hlavně pokud se týče vchodových sedimentů, vzniká nenahraditelná škoda. Dnes nenajdete jeskynní vchod, kde by byly ještě zachovány sedimenty. Tím samozřejmě definitivně zanikají všechny informace, které by nám mohly tyto sedimenty poskytnout. Znamená to, že pokud se dnes ještě najde nová, i malá jeskyně, měly by být všechny práce, vedoucí k odstranění vchodových sedimentů, bez řádného komplexního zpracování přísně zakázány.

V současné době pracují v Moravském krasu jak odborníci institucí, které jsou na tuto oblast přímo vázány (Správa jeskyní České republiky, Správa chráněné oblasti, Muzeum Blanenska, Česká speleologická společnost), tak i jednotliví odborníci ústavů různého vědního zaměření (vysoké školy, ústavy Akademie, Moravské zemské muzeum, Technické muzeum). Množství článků z různých vědních oborů z různých institucí se objevuje v tematicky různě orientovaných časopisech nejen u nás, ale i v zahraničí. Počítáme-li k nim ještě diplomové a doktorské práce (které většina speleologů jistě nezná), je jich jistě velký počet. Celková znalost, co vše bylo publikováno, chybí. Do dnešní doby neexistuje vydávání nějakého souhrnu všech v jednom roce vycházejících článků.

Tento článek je vlastně pouze přehledem znalostí, které bychom našli v knize Musil et al. (2019), samozřejmě doplněný dalšími úvahami. Při této příležitosti musím uvést opravu v uvedené knize. V úvodu uvádím první použití názvu Moravský kras. Informace z použité literatury, jak se později ukázalo, však byla mylná.

 

Místo závěru malá úvaha o Moravském krasu

Návštěvy jeskyní patří k vrcholným zážitkům. Každá jeskyně má svoje zvláštní neopakovatelné kouzlo. Přitom i na povrchu je spousta zajímavostí, které zatím nejsou turisticky využitelné (nepřinášejí finanční efekt).

Moravský kras je v České republice výjimečnou krasovou oblastí, jak z hlediska své plochy, tak i díky přítomnosti všech krasových jevů (tisíce jeskyní, podzemní vodní toky, hluboké kaňony, krasové plošiny se závrty, ponory, vyvěračky, paleontologické a archeologické nálezy aj.). Tradice speleologických výzkumů jsou bohaté. To je jistě důležité a sehrává to stále svou úlohu, Důležitější by však byla účinná podpora, která by umožnila v tomto zaměření jak pracovní uplatnění, tak i pokrok.

Dnes známe již tuto oblast lépe, než si obvykle myslíme, chybí jen její komplexní zpracování. V této oblasti byly přitom položeny základy výzkumu všech oborů týkajících se krasu nebo již známé byly rozvinuty. Postupně byl zde rozpracován systém objektivně platných poznatků a metod o práci v jeskyních.

Speleologové to neměli nikdy snadné, byly průkopníky a stáli před problémy, na které se mohlo odpovídat jen prací, mnohdy neúspěšnou. Kdybychom rozdělili vykonanou práci na kladnou, přinášející výsledky a na zápornou, druhá by jistě převažovala. Dnes jsou speleologové odborně na takové výši, že oblast Moravského krasu je jim malá a speleologické výzkumy expandují i do jiných zemí.

Mezi vlastnostmi speleologů, a byly jich, dnes neznámých, ne stovky, ale tisíce, patří vytrvalost a houževnatost. Dosvědčuje to jejich práce v jeskyních, co nedokáže jednotlivec, dokáže spojení sil. Mají vyvinutý smysl pro objevy, které jsou vždy specifické a nedají se nikdy vtěsnat do nějakých schémat. Vždy se projevoval i výrazný individualismus, sklon k nesvornosti, vnitřní rozepře byly příslovečné.

Mimořádné objevy nových jeskyní, respektive prolongace známých, patří ke skvělým výkonům poslední doby a byly jen dovršením úspěchů výzkumů dřívějších dob. Při nedostatečném technickém zabezpečení dosáhli speleologové takřka nemožného. Jistě nebylo vše ideální. Již od Absolonových dob je Moravský kras považován za „sopečnou půdu“. Samotné ideály by tam nacházel jen povrchní a jednostranný pozorovatel. Ani organizace práce nebyla vždy efektivní. Mnoho dobrých programů se jistě neproměnilo v čin.

Dnešním předpokladem jakékoliv práce je práce týmová. A v tom nejen speleologická práce v Moravském krasu, ale ve všech českých krasových oblastí, je proti jiným oborům velmi pozadu. Nejde přece jen o kubické metry vykopané zeminy a o nové objevy, ale i o jejich vědecké zhodnocení. Nové objevy nepodávají vlastně vysvětlení, ale jen konstatují skutečnost. Jako by se zdálo, že speleologům stačí pouze objevovat něco nového. Nové objevy by však měly být pouze začátek pro další odborné práce a ne jejich konec.

Produktivita nových objevů je tedy podstatně vyšší než jejich odborné zpracování. Teoretické vědecké práce, a to nemluvím o komplexních, které by vycházely z nových objevů, většinou chybí. Informace přitom poskytují nejen objevené prostory, ale i jeskynní sedimenty, i když jsou sterilní. Jejich odstranění znamená definitivní ztrátu všech informací, které jsou schopné poskytnout. Nejvyšší hodnotu mají samozřejmě nálezy v sedimentech, které, pokud jsou, poskytují nejvíce informací.

Je přitom samozřejmé, že historii významu speleologických výzkumů nelze psát bez znalosti oblasti, která byla jejich jevištěm. Teoreticky si představuji, že se jedná o velkou knihu, ve které jsou zakódovány všechny informace. Je pouze nutné umět tyto kódy rozluštit. A právě dnešní doba ukazuje, že zakódovaných informací je v nich mnohem více, než jsme si dříve představovali. Můžeme proto předpokládat, že nejsme ještě zdaleka u konce jejich objevování. Znamená to, že každá ztráta jakýchkoliv poznatků včetně jeskynních sedimentů, i když v nich nejsou žádné nálezy a jsou sterilní, znamená obrovskou ztrátu. Málokdo si uvědomuje, že každý vykopaný kbelík sedimentů vyhozený ven znamená, že byl vytržen jeden list s informacemi a tím byly i definitivně ztraceny. Při dnešním způsobu práce nebude možná dlouho trvat a tak jak se ztratily sedimenty vchodové, nebudou existovat ani sedimenty jeskynní.

Zatímco speleologické výzkumy přinášejí stále nové a nové objevy, komplexní zpracování nových objevů se stále opožďuje a nůžky se stále více a více rozevírají. To je podle mě největší bolest současné doby, kterou nám budou jistě další generace vyčítat. Zbývá mnoho otázek, na které nové objevy neodpovídají A jedná se o odpovědi, které nás z hlediska vývoje krasu zajímají nejvíce.

Jakmile se jakákoliv skupina lidí spokojí s dosaženými výsledky, které se vůči jiným oborům relativně stávají průměrné, značí to vždy začátek stagnace. Je přitom evidentní, že prosazování všeho, co přesahuje průměr, neprojde nikdy bez boje. Jistě si každý všiml, že dnešní odborníci zveřejňují odborné speleologické práce jen jako svoje hobby, zaměření jejich hlavní práce je zcela jiné. Zoufale nám chybí i nějaké centrum, které by bylo schopné vytyčovat odborné úkoly a hlavní směry karsologického výzkumu.

Končím třemi větami: Minulost je integrální součástí dneška. Nejhorší by bylo, kdyby vzniklo rigidní prostředí. Moravský kras je kolébkou české speleologie.

 

Literatura:

Boëtius de Boodt A. (1609): Gemmarum et Lapidum Historia.

Croll O. (1608): Tractatus de signatoris internis rerum seu de vera et viva anatomia majoris et minorus mundi. – In: Basilica Chymica.

Frodl B. (1923): Die Höhlen des mährischen Karstes als Lagerstätten von Dünnerphosphaten. – Brünn. Selbstverlag: 1–37.

Musil R. (2002): Sloupsko-šošůvské jeskyně. Jeskynní bludiště pod Bradinami. – Nakladatelství Gloria Rosice, 1–179.

Musil R. (2010): Výpustek. Bájná jeskyně u Křtin. Její 400letá historie a význam. – Acta Speleologica, 1, Průhonice, 1–115.

Musil R. (2018): Nejstarší zprávy o jeskyních Moravského krasu. – Speleo: 74: 47–66. Praha.

Musil R. et al. (2019): Moravský kras. Průvodce Josefovským a Křtinským údolím. – Masarykova univerzita: 1–347. Brno.




Domácí lokality

Velká čerpací zkouška v Albeřické jeskyni


Jiří Bruthans, Radko Tásler

 

Ačkoli celý výzkumný projekt Správy Krkonošského národního parku Inventarizace a dokumentace krasových jevů v regionu Krkonoš je teprve ve své půlce, jeden z hlavních úkolů byl na jaře roku 2020 splněn. Byla jím čerpací zkouška v Albeřické jeskyni a její vyhodnocení. Na celkové závěry o jeskyni si budeme muset ještě počkat, ale již teď můžeme zveřejnit některá základní data z velkého čerpání.

Albeřická jeskyně ve východních Krkonoších je vyvinutá v úzkém pruhu krystalických vápenců. Vstup do ní je na dně 40 m hlubokého jámového lomu a dno lomu, respektive celá suchá část jeskyně, leží v průměru 15 m pod úrovní dna údolí Albeřického potoka s ponory. Hladina podzemních jezer trvale zaplavených partií tedy nikdy nedosáhla úrovně povrchového toku Albeřického potoka. Navíc ani nebyly známé vývěry z této jeskyně. To vše předurčovalo jeskyni jako hlavního krkonošského kandidáta k provedení čerpací zkoušky.

Čerpací zkouška uskutečněná v létě a na podzim 2019 nemá v krasové hydrogeologii ČR dosud obdoby, jak co se týká délky trvání, tak přístrojového vybavením použitého při jejím monitoringu. Vlastní čerpání trvalo od 27. 6. 2019 do 28. 10. 2019, tedy 123 dní, a hladina při něm byla snížena o 15,3 m oproti hladině před zahájením čerpání. Poté následovala stoupací zkouška, tedy sledování vzestupu hladiny po ukončení čerpání. Stoupání hladiny probíhalo i po 15. 2. 2020, kdy bylo uzavřeno vyhodnocovací období.

Současně s čerpáním, tak jak se snižovala hladina, probíhalo vyklízení lomové sutě z propastí zasypaných na počátku 20. století ve vylámané vstupní Komoře, kde byl předpoklad dostat se horizontálními chodbičkami pod dno jižní části lomu. To se bohužel nepodařilo, zato vyklizené propasti měly mnohem větší rozměry a zajímavější modelaci, než se předpokládalo, a staly se jedním z klíčů pro studium geneze jeskyně. Celkem bylo vyklizeno 160 m3 lomové suti a splavených jeskynních sedimentů z vlastních propastí a přes 1 400 m3 lomové suti při odkrývání jejich ústí a úpravách vstupu do Komory.

Čerpané množství vody se postupně zvyšovalo ze 4 l.s-1 na začátku zkoušky na téměř 25 l.s-1 za výrazného snižování hladiny na počátku listopadu 2019. Poté s ustálením hladiny průměrné čerpané množství kleslo na zhruba 17 l.s-1 ke konci čerpání. Celkově bylo z jeskyně odčerpáno 150,3 tis. m3 vody.

Spolu s čerpáním bylo sledováno mnoho parametrů, jejichž vyhodnocení je předmětem závěrečné zprávy a bude uveřejněno s celkovou finální zprávou v průběhu dvou let.

Obecně můžeme říci, že Albeřická jeskyně spolu s karbonátovými pruhy v okolí představuje velmi objemný zdroj krasových vod a pod úrovní uměle snížené hladiny, ale i nad ní jsou ještě další neznámé prostory. Díky vysokým ročním úhrnům srážek a nízké evapotranspiraci se na jednotku plochy infiltruje značné množství vody, která má vysokou korozní schopnost. Dochází tak k masivnímu rozpouštění a vzniku velmi objemných podzemních prostor.

Součástí práce bylo i sledování Albeřického potoka a snaha nalézt případné vývěry krasových vod. Opakované detailní měření průtoků v povodí Albeřického potoka ukázalo, že hlavní vývěrové centrum vod z karbonátového pruhu s Albeřickou jeskyní se nalézá na Albeřickém potoce v okolí bývalého penzionu Vinoř, zhruba 1 500 m jižním směrem od jeskyně. V tomto prostoru, v úseku dlouhém okolo 280 m, vyvěrá v závislosti na roční době 30–40 l.s-1.

Z praktického „jeskyňářského“ hlediska je však velkým překvapením rozsah odvodněných – objevených prostor. I když potápěčský průzkum naznačoval, že rozsah nebude malý, tři patra o celkové délce polygonového tahu 326 m byla velkým překvapením. Délka je ve skutečnosti ještě větší, protože vzhledem k nestabilitě některých závalových částí nebylo možné postupovat dál severním směrem. Prostory jsou v generelu vyvinuté podél východního, strmě až svisle ukloněného styku karbonátového tělesa a některé dómy jsou přes 8 m široké a 5 m vysoké. Ze čtyř vyklizených propastí v Komoře překvapila Jednička s dokonale eliptickým až oválným průřezem s hloubkou 14 m. Není to hloubka konečná, protože díky blokové suti a sedimentům na dně Velké mramorové propasti nebylo možné spouštět čerpadla hlouběji.

Bohužel nám voda po vypnutí čerpadel vystoupala a nepodařilo se protáhnout jeskyni až do Polska. Zbavit se tak vody na trvalo…

 

Foto: R. Tásler, J. Bruthans

Soustava kalových čerpadel ve Velké mramorové propasti byla spouštěna s klesající hladinou

Přečerpávací nádrž a velín v Komoře

Schéma čerpací zkoušky znázorněné na profilu Albeřické jeskyně

Jedna z propastí vyklízených od lomové sutě zvaná Žumpa




Zahraniční lokality

Jak jsme se pokoušeli překonat –1 000 metrů ve „Spluze“


Josef Wagner (ZO ČSS 7-01 Orcus)

 

Propast Spluga della Preta v Itálii měla v 80. letech minulého století hloubku 998 m a my jsme si dali za cíl v létech 1985 a 1986 nejen sestoupit na dno, ale také objevit v propasti nové partie a v propasti překonat hloubku 1 000 m. A jak to bylo doopravdy?

 

Expedice Spluga della Preta 1985

Účastníci: ZO ČSS ORCUS Bohumín: Josef Wagner – Pepa vedoucí expedice, Václav Šutta – Venca, Mirek Demjen – Déžo, Petr Téma – Vetešník, Pepík Kučera, Pavel Sýkora – Cici, Ljuba Šromová, ZO ČSS Javoříčko: Mirek Vaněk – Plagát, Jirka Koudelka – Šéf, Josef Cetkovský.

2. 8. Na expedici vyrážíme dvěma vozidly. Volhou kombi a upravenou nákladní Avií.

6. 8. Po několikadenních peripetiích způsobených neustálými poruchami motoru Avie dosahujeme vesnice Fosse nad Veronou, kde by na nás měli čekat italští přátelé. Lije jako z konve a před Veronou nás zastavuje policie. Vůbec se jim nelíbily naše papíry od Avie. Nastalo dlouhé prověřování, ale nakonec nás pustili. Po dlouhém bloudění nacházíme výjezd na hřeben Monti Lessini a do vesnice Fosse, kde o nás nikdo nic neví! Ljuba sbalila v hospodě prvního lepšího speleologa a s ním navštěvujeme předsedu místní organizace Marcela. U kávy a whisky za hrozného lijáku venku probíráme mapu propasti Spluga della Preta – cíl naší výpravy (bohužel jak jsme později zjistili, informace byly značně zkreslené). Pozdě v noci, za doprovodu nových přátel, vyjíždíme na hřeben ke „Spluze“, kde mají ve staré kamenné budově s hliněnou podlahou svůj bivak. No, hlavně, že na nás neprší.

7. 8. Chystáme se na systém Spluga della Preta (–998 m) za asistence spousty přihlížejících turistů a jeskyňářů z Fosse. Do vstupní šachty –130 m, vhazujeme dvě lana stočtyřicítky a ve čtyři odpoledne první družstvo vedené Vetešníkem zahajuje sestup. To je sjezd! Sto třicet metrů ve vzduchu ve zvonovité šachtě. Italové tady pro své expedice budují výtah. My jsme jej nechtěli. Úkol členů družstva byl navěsit lana do hloubky 300 m, najít cestu meandry ke studni v –88 m a vystoupit zpět na povrch. Měli na to 12 hodin.

Vše probíhalo normálně, za vstupní studní –130 m, za krátkým meandrem, následuje studna –10 m a za ní vertikála –108 m. Tady Veteš instaluje 4 přepínky (ne moc šťastně) a pak začíná ne moc složitý meandr, který vede ke studni v – 88 m. Úkol prvního družstva končí a mohou na povrch.

8. 8. Ve čtyři ráno je první družstvo na povrchu a sestup zahajuje druhé družstvo – Pepa, Venca, Déžo a Mira. Jejich úkolem, kromě fotodokumentace, je nalézt a vystrojit trasu sestupu. Za 8 hodin by je mělo dostihnout třetí družstvo, které samostatně nebo společně s druhým družstvem sestoupí na dno jeskyně. Vše jde v pohodě, jen Vencovi se ve studni –130 m zamotala lana. Ve studni –108 m trochu nadáváme na Vetešníkovy krátké „pytle“ na přepínkách. Najednou jsme uslyšeli krátký svistot vzduchem a pak Pepovo dlouhé nadávání. Na druhé přepínce, když sedal do „Petzla“, si nechal karabinu napříč, zámek se vyhnul a převrátil. A Pepa letěl do propasti. Naštěstí připnul „bogibs“ do starého italského lana, které tam viselo, a tak snad po 10 metrech volného pádu se „bogibs“ zasekl a Pepa se houpal nad propastí. A Déžo nad ním měl co dělat, aby mu pomohl. Nebýt toho druhého starého lana a Božího vnuknutí se do něj cvaknout, raději nedomyslet.

Pod propastí –108 m začínají první dlouhé, na orientaci velmi složité meandry. Pak sjíždíme bez problému šachtu – 88 m a začínají další kruté meandry. V blátě, vodě, po dně i pod stropem prolézáme každou odbočku, abychom našli pokračování a správný směr a hned jej značíme pro třetí. družstvo. Marně hledáme orientační znaky, které nám popsal Marcelo. Těžkou brašnu s fotopřístroji již zanecháváme raději na dně další studny. Od vstupu do systému nás upoutává veliký bordel. Můžete tu najít vše, co tu zanechaly předešlé expedice. Podzemní bivaky, vystrojené vertikály, včetně navěšených lan a karabin. Starých lan jsou tu všude stovky metrů.

Meandry se dále střídají s propastmi protékanými vodopády. S hloubkou a narůstajícími problémy nás začíná tlačit čas. Dosahujeme sálu „Paradiso“ a zmocňuje se nás odpor. Všude hnijí haldy odpadků po expedicích. Jsme v hloubce okolo 700 m. Za námi jsou nejtěžší propasti a meandry, před námi už jen svažující se suché koridory a tři propasti s hloubkou do 50 m. Je půl desáté v noci a třetí družstvo nikde. Mají již 6 hodin zpoždění. Nevíme, co se stalo. Zásoby jídla (jedna čokoláda, kandované ovoce, jeden krajíc a salám) jsou u konce. Mirovi dochází síly, dál nemůže a vzdává to. Vašek sjíždí poslední vertikálu, nasazuje „Petzla“ na špatné lano, vedoucí přímo do vodopádu. A ještě bez přepínek ale zato se třemi uzly. Pak na hodinu mizí ve vertikále – 66 m a nedává o sobě vědět. Instalujeme další lano a Pepa sjíždí za ním. Po krátké domluvě končíme sestup nedaleko ode dna, chybí posledních 200 m. Ale Miru nemůžeme nechat samotného. Mohl by zcela prochladnout a to by mohlo znamenat nejhorší….

Začínáme urychlený výstup propastmi a meandry. Těžké vaky s materiálem ve vertikálách netaháme, ale vynášíme na zádech. Honí nás i obava, co se stalo s třetím družstvem. V –400 m nacházíme vzkaz od Ciciho, ve kterém nadává Pepovi, že mu dal slabého partnera. Josef byl totiž v této hloubce zcela vyčerpán, další sestup vzdal a Cici s ním musel nahoru. My opět zrychleným tempem pokračujeme vzhůru.

9. 8. Mira ztrácí úplně síly. Šachtou –108 m vystupují Pepa, Déžo a Venca za hodinu (všichni tři) a Mirovi samotnému to trvá 90 minut. Jsme pod vstupní studnou –130 m a na jejím dně nacházíme bivakovat Josefa. Je zcela vyčerpaný a nemá sílu vystoupit na povrch. Rychle na povrch vystupuje Pepa a instaluje další lano do propasti, aby mohli lézt dva lezci (Venca a Déžo) současně. O dobré kondici všech tří svědčí i časy výstupu, vše do 25 minut. Je sedm hodin večer, když ze „Splugy“ pomalu jako poslední vystupuje Josef. Pozdě večer pomocí Volhy a kladek vytahujeme ze šachty –130 m všechen materiál. Akce končí a mnozí usínají přímo u vstupu Splugy.

10. 8. Je slunečné ráno a my vše balíme. Sjíždíme do vesnice Fossé, kde nás čeká Marcelo a Giovani. V jejich doprovodu ještě jdeme na exkurzi po krasových zajímavostech okolí. U vína nás italští přátelé zvou do „Splugy“ znova příští rok. Společně se pokusit prohloubit celý jeskynní systém a objevit nové partie. A dosáhnou vysněných –1 000 m.

 

Expedice Spluga della Preta 1986

ZO ČSS ORCUS Bohumín: Josef Wagner – vedoucí expedice, Václav Šutta, Miroslav Reichenbach – Raich, Šromová Ljuba, Jana Wagnerová, ZO ČSS Javoříčko Prostějov: Josef Cetkovský, Jirka Koudelka – Šéf, Vladimír Šádek, Aleš Tomica, Vaněk Miroslav – Plagát, řidič autobusu Ivan Podhorný, ČT televize Ostrava Bajer Rudolf – režisér, Jiří Radek – kameraman, Speleoklub PTTK Bielsko Biala Polsko Lubek Zawierucha a 9 speleologů Speleoklubu PTTK.

20.–23. 7. Přeprava celé výpravy Bohumín–Prostějov–Rozvadov–Besanson (Francie)

Vlastně podle tisku máme být už druhý den na cestě. Jenže když jsme přijeli k Ivanovi a jeho expedičnímu autobusu, zjistili jsme, že kromě plechového obalu nemá nic. A tak v pátek celou noc vyrábíme expediční autobus. Měníme palivové potrubí a konečně ve 21.30 opouštíme Bohumín a míříme do Prostějova, kde už všichni spí. A tak je budíme a pokračujeme v cestě.

Nocujeme za Brnem a od rána sháníme servis, kde by nám na Volze vyvážili kola a ztrácíme autobus. Jenže před Plzni autobus chytá další poruchu. Je zavzdušněné řízení a Ivan neutáhne volant. Autobus opravujeme a okolo půlnoci jsme v Rozvadově na hranici.

Ráno autobus opět odmítl jet dál. Ivan si myslel, že praskl měch a díky tomu se autobus naklonil na bok. Naštěstí to byl jen uvolněný šroub a my můžeme pokračovat do Francie, kde k noclehu zastavujeme nedaleko Štrasburku. Ráno nás budí francouzští policajti a ptají se Vaška, odkud máme benzín, který Vašek právě dolévá do Volhy. Nakonec nás ale nechávají odjet. Pak jsme chtěli pokračovat směr Andora, ale na autobusu praskla pneumatika.

24. 7. Dnes pokračujeme v cestě do Andory. Ale nikoliv nadlouho. Na autobusu praskla další pneumatika a Ivan samozřejmě další rezervu nemá, a tak musíme koupit novou. A aby se mechanici nenudili, utrhl se ve Volze plovák karburátoru. Naštěstí Vašek ve svém montážník kufru měl i pájku, a tak na pumpě na záchodě plovák zpátky do karburátoru připájel.

A můžeme zahájit výjezd do Andory. Dostali jsme se však pouze do poloviny výjezdu a asi 12 km před Andorou se z motoru i výfuku autobusu začala valit pára a kouř. Dále už autobus odmítl jet. Asi se přehřál a prasklo mu těsnění pod hlavou. A to byl konec. Tedy to jsme si původně mysleli.

25. 7. Začala šílená kalvárie s opravou motoru. Nejdříve rozebrat motor a sundat hlavu motoru. To je problém i v dílně, natož na cestě v horách. Hlavní problém byl povolit šrouby hlavy. Ivan samozřejmě v autobuse skoro žádné nářadí neměl, natož golu. A tak Volha pendlovala po okolních vesnicích a železářstvích a vykoupili jsme všechny gola ořechy velikosti „29“. Jo, koupili jsme jich mnoho, ale všechny postupně při pokusech o uvolnění šroubů hlavy praskly. Doufáme, že nahoře v Andoře ještě nějaké klíče budou mít. Navštěvujeme hranici a přesvědčujeme velmi milého komisaře, aby nás vpustil do Andory. Komisař se brzy stal naším spolupracovníkem a pomáhal nám, jak uměl (asi aby se nás zbavil) vpustil nás na tři hodiny do Andory, kde kupujeme další klíče. Od něj jsme také mohli zavolat našim kamarádům ze speleologického klubu Ribereňo do Arandy de Duero, v jaké jsme situaci. A samozřejmě i do Česka, abychom zajistili nové těsnění. Praskly i klíče z Andory. Všichni na hranici nad tím kroutí hlavou a telefonují po okolních městech i servisech. Až do Paříže. Marně, Škoda tu servis nemá.

Pak někoho napadlo, že Pepa Cetkovský je kovář a že když hlavu goly zakalíme, pak možná nepraskne. Nasbírali jsme v okolí cesty dřevěné palety a rozdělali obrovskou vatru, goluč rozpálili a pak vychladili ve vodě. Bohužel praskla na prvním šroubu.

Pak dostáváme nový nápad. Pod námi je vodní elektrárna a tam snad musí být dílna. Snad budou ochotni pomoci. Tak Vašek, Pepa, Josef a Šéf vše vkládají do posledního pokusu. V dílně Josef navařuje ořech na dlouhou ocelovou rouru. K autobusu se vracíme o půlnoci a další pokus necháváme na ráno.

26. 7. Stojíme pod Andorou třetí den. Mezitím Ljuba a Pepa nezaháleli a z nejbližší pošty telefonovali všem známým, kteří se chystali na speleologický kongres do Barcelony, který v ní v těchto dnech zrovna probíhal, aby sebou přivezli nové těsnění. Jenže ani to nebylo jednoduché, neboť těsnění je dlouhé skoro metr a tenké pár milimetrů. A tak docent Panoš, který se uvolil těsnění přivézt, si je musel vzít sebou do kabiny letadla, aby je mezi zavazadly nezlomili.

Ráno Ivan a Raich nastupují k poslední zkoušce. Nikdo ani nedýchá. Když Raich radostí zařval, bylo nám jasné, že první šroub povolil. Opět se vracíme zpět do elektrárny, udělat do roury otvory pro páku. Po třech dnech pokusů se podařilo hlavu uvolnit a vadné těsnění vytáhnout. No jo, ale nové bylo v letadle na druhém konci Evropy. Jenže Ivan je kouzelník. Užaslým francouzským policajtům i mechanikům, kteří tvrdili, že těsnění pod hlavu nelze ani vyrobit, ani opravit, dokázal opak. Našel plechovku od coca coly a z ní vyklepal poškozené plechové části a těsnění opravil.

27. 7. Ráno Ivan s Raichem pokračují ve skládání motoru. Po třech dnech oprav motor opět naskočil. Sláva Ivanovi. Mezitím ještě Vašek stačil opravit motor na autě nějakému Francouzovi, který jej ve stoupání do Andory zavařil. A vydělat si 50 franků. A můžeme pokračovat vzhůru na Andoru. Tedy ještě dvakrát jsme zablokovali cestu, když motor klekl, ale to bylo jen znečištění sítka čerpadla a jsme na hranici. Tady už čekají ostatní přátelé z Arandy a hlavní komisař (už víme, že se jmenuje pan Noel) nám dovoluje projet Andorou, třebaže nemáme víza.

28. 7. – 5. 8. Přijíždíme do Barcelony na Světový speleologický kongres. Na kongresu má referát i Pepa, a tak televizní štáb má pohotovost. Referát o jeskyni Emine Bojir Chasar Nižni vzbudil zaslouženou pozornost. A do Barcelony nám přivážejí i dvě nová těsnění motoru pro Ivanův autobus.

6. 8. Vše balíme a míříme do Itálie. Za městem Narbone autobus zabloudil a sjel k moři. Na silnici přímořskými středisky je spousta retardérů a to Ivan neznal. Hned na první najel 60km rychlostí, autobus se vznesl do vzduchu a po dopadu se projevil i výsledek. Vzadu v autobusu jsme měli dvěstělitrový sud s naftou, který vyskočil též a po dopadu se samozřejmě otevřel. Současně se otevřela zadní vrata autobusu a z nich se začala řinout na silnici mezi turisty nafta, melouny, cibule, brambory… A Francouzi skoro o půlnoci se bavili tím, že vše sbírali a nosili nám do autobusu. Rychle zasypáváme pískem ropné kaluže a prcháme z města. Spíme raději na dálnici.

8. 8. Jedeme směr Verona. Jenže 30 km od města končíme. Provizorní těsnění pod hlavou motoru nevydrželo. Musí se vyměnit a to je práce na 24 hodin. Kromě toho také odešla baterka v autobusu, a tak místo startéru autobus startujeme roztlačováním, a to chce vždy hodně lidí. A na Monti Lessini nás už čekají Poláci. Proto Pepa s Vaškem a Ljuba s Rabbem vyjíždějí Volhou na hřeben ke Spluze della Preta. Ještě, že Poláci, kteří jsou již na Monte Lessini, mají funkční kamion, a tak nám expediční materiál vyvážejí na hřeben.

9. 8. Ivanovi se daří opět opravit autobus a vyjíždí do vesnice Fosse pod hřebenem Monte Lessini. Večer se setkáváme s polskými i italskými kolegy, abychom upřesnili plán celého působení v systému jeskyně Spluga della Preta.

Polští jeskyňáři na hřebenu působí již od 1. srpna a provedli přípravu pro vlastní zahájení expedice. Vystrojili propast novou sérií polských statických lan o průměru 10 mm a jako jisticí byla použita italská lana, která zde byla nainstalována Italy při jejich poslední expedici. Nebyl však dosud vybudován podzemní tábor.

10. 8. Dnes vlastně začíná pořádná akce „Spluga“ a pokus o její prohloubení. Útočné družstvo do „Splugy“ Pepa, Mirek Raich a Vašek balí do tří vaků materiál pro podzemní tábor, lana na další sestup, karbid, jídlo… Jejich úkolem je sestoupit na nové dno jeskyně a pokusit se najít pokračování propasti, což se dosud nepodařilo několika italským expedicím. Velmi rychle dosahují hloubky 700 m a budují zde podzemní tábor. Odsud zahájili vystrojení a sestup do části zvané Vecchio Trippa (Stará držka) do hloubky 980 m. Zde jsme se pokoušeli explorací i kopáním jeskyni prohloubit. Ale marně. A jak vše probíhalo časově?

13.00 Zahájení sestupu 1. čs. družstva. Sestup první vertikálou –132 m komplikuje skupina nějakých italských speleologů, kteří se spustili jen pod druhou vertikálu. V další vertikále – 108 m Pepa na druhé přepínce, zjišťuje, že má nefunkční piezo zapalovač na karbidce a náhradní světlo mu prosvištělo propastí na dno. A tak další čtyři přepínky lezl úplně potmě. To není špatný výkon!

Sestup zdržuje jen Pepa fotografováním. A dvacetikilový vak s „foťáky“ též není jednoduché transportovat. Suché, vstupní propasti postupně přecházejí ve vertikály protékané silnými vodopády a dna vertikály Torrino dosahuje družstvo zcela promočené.

20.00 Dosahujeme dna studny Torrino – místa bivaku. Instalujeme tři závěsné sítě. Uléháme zcela mokří. Máme sice na sobě izotermické podkombinézy, ale usnout na chvíli dokázal jen Vašek.

9.00 Bivaku „–700 m“ dosahuje polské družstvo a zaléhá do našich spacáků a sítí a my zahajujeme sestup na Nové dno (zvané též Vechio Tripa). Sjezd propastí Bologňa a pak výstup 30 m vysokou bahnitou stěnou a pak sjezd dalšími vertikálami, tak úzkými, že jimi Raich neprošel. Dno nové části má zcela jiný charakter než celá „Spluga“. Prostory jsou velmi suché, s množstvím nickamínku, flyšové vrstvy vápence. Prolézáme labyrintem puklin, balvanitých závalů a dómů. Všude kam pronikneme, jsou již stopy po něčí exploraci. Po osmi hodinách zkoušení někam proniknout to vzdáváme bez dalšího objevu. Vystupujeme do bivaku –700 m.

22.00 Jsme zpátky z Nového dna v bivaku a na exploraci Vechio Tripa vyráží druhé polské družstvo, které vyháníme ze spacáků. Ještě jsme ani nezalehli a oni byli za tři hodiny zpět. Prý to je bez šance něco tam objevit

8. 3.00 Polské družstvo balí lana z nového dna a zahajuje výstup na povrch. My likvidujeme podzemní tábor a zahajujeme retransport materiálu. Vše nám komplikují karbidky, které na polský karbid odmítají hořet, a tak je stále opravujeme. Raicha pomalu opouštějí síly, hlavně v meandrech, ale drží se statečně. V 18. hodin jsme pod vstupní vertikálou. A se západem slunce je české útočné družstvo na povrchu.

Příští den ráno sestupuje do podzemí česko-polské družstvo, které má za úkol retransport materiálu od bivaku. Ráno byl také do vstupní šachty „Splugy“ nainstalován elektrický vrátek se zavěšenou klecí pro 3 osoby a funkce obsluhy výtahu se hned zhostil Raich. Z podzemí přicházejí nedobré zprávy. Tomica a Cetkovský jsou prý hodně vyčerpáni v bivaku v hloubce 600 m. A začalo čekání. V 19. hodin se ozval první z této skupiny Jurek a říká, že naši už jsou pod vertikálou –108 m a už nemají sílu vynést materiál na povrch a nechali ho ještě hlouběji pod vertikálou – 88 m. Čekáme ještě dlouho. I na lehko lezl Cetkovský vertikálu –108 m skoro dvě hodiny. Štěstí, že ve vstupní šachtě už je nainstalovaný výtah, tu by nevylezl.

Co na závěr. Je si třeba uvědomit, že výpravy byly organizovány v časech, kdy výjezd na západ od našich hranic se rovnal zázraku, kdy většinu výstroje a výzbroje jsme si vyráběli sami, kdy nebyly mobilní telefony a vše, opravdu vše záleželo na lidech a jejich kamarádství. Překonat hloubku v jeskyni Spluga della Preta se nepodařilo. Ale byly to vynikající speleoalpinistické počiny a sportovní výkony. O výpravě natočil štáb ostravské televize hodně zajímavý dokument. Propast Spluga della Preta ani dnes nepřekonala hloubku 1 000 m.




Pseudokras a historické podzemí

Co nového na severovýchodě Čech – jeskyně Tygří doupě


Jan Moravec (ZO ČSS 5-03 Broumov)

 

Dvakrát jako meteor zazářila v minulých desetiletích zpráva z pískovcového pseudokrasu Broumovského výběžku, strhla na sebe pozornost (nejen) Speleofóra a po čase pohasla v geologických vrstvách publikací. Jednou to bylo počátkem 80. let v souvislosti s objevem a výzkumem nové speleotémy – kořenových „krápníků“ (např. Kopecký 1985–88 aj.). Pak roku 2008 výzkum propastí v Teplických skalách a jeho poněkud kontroverzní publikování jako „Systém Poseidon“ (např. Mlejnek a Ouhrabka 2008). V posledních letech není ve speleologických kruzích o aktivitách na Broumovsku mnoho slyšet, ba ani číst. Ne, že by se vůbec nic nedělo, ale...

Broumovská skupina 5-03 prožívá generační obměnu (?); no, lépe by se hodilo: chronickou personální krizi. Tři noví, nikoliv už mladí Pražáci (předchůdci dnešních žáků; může být pra-žák vůbec mladý?) to totiž na Broumovsku nevytrhnou. Ale přece jen se začíná v posledních třech letech něco dít na nových lokalitách. V několika článcích bychom Vám rádi nabídli pár „ochutnávek“.

Na úvod si dovolím drobnou rekapitulaci, oč se na našem severovýchodě jedná. Česko je světovou pískovcovou velmocí, nikde jinde není na tak malém prostoru zkoncentrováno tolik pískovcových skal a skalních měst tolika rozdílných charakterů. Každá oblast je unikátní, odlišná od ostatních. A protože pískovec snadno eroduje a vytváří druhotné struktury vč. podzemních – onen pseudokras – má každá z oblastí to své. Když to (hodně) zjednodušíme: Labské pískovce mají své rozsedlinové vertikály kolem kaňonu Labe (např. Loupežnická–Pytlácká j.), Kokořínsko má své hluboké převisy, Český ráj své vrstevní jeskyně (např. Krtola, Postojna), Broumovsko (to jest Teplice, Adršpach, Broumovské stěny) své suťové závaly v roklích (např. Teplická j.) i na temenech strukturních plošin (např. Kořenka) a „poseidonní“ rozsedlinové propasti na jejich okrajích. Sutím se převážně věnovaly předcházející generace jeskyňářů, činíme tak i my dnes. Koneckonců, kde jinde najdete v pískovcích afotickou zónu o délce v řádu stovek metrů? Nejvíc iniciativy věnujeme naší největší – Teplické jeskyni, ale o té až někdy příště...

Nic si nenalhávejme, „objevy“ se zde nekonají. Rokle a temena plošin i s podzemními prostorami dávno před námi prochodili a prolezli jiní – vesničané hledající úkryt v dobách válek (např. „Urbární jeskyně“, v tomto kontextu zaznamenaná k r. 1677), turističtí průvodci z 19. stol., dřevaři a uhlíři, ale zejména horolezci a trampové v posledních 80 letech. Vyryté monogramy a letopočty o tom hovoří. Leč vidět je jedna věc a popsat je věc druhá. Tedy měřme, popisujme... Postupně zde pár lokalit představíme.

 

obr. 1: Objevitelský výstup do vstupu. Foto: autor

Jeskyně Tygří doupě

Nejedná se samozřejmě o tygry indické, nýbrž broumovské, endemický druh. Přesněji řečeno o jednu nadějnou badatelku s podobnou přezdívkou. Jak to u nás bývá zvykem, objev byl vedlejším produktem prolézání skalní divočiny někdy v létě 2012.

Hezká skalní věž na styku dvou roklí. A díra – převis u její paty. Jako trampa mě to moc nenadchlo. „Hm, mrňavé, tady by se vyspal tak jeden a ještě v mokru.“ Bóža v sobě nezapřela jeskyňářku: „Tak to přece prolezeme, ne?“ Kupodivu bylo co prolézat, při pohledu na skálu zvenku by to člověk nečekal. Za tím, co vypadalo jako zadní stěna převisu, se dalo protáhnout dál do úzké komůrky. A hele – nad hlavou je okno dovnitř do masivu a z něho vytéká vodopádek.

To už Bóžu nešlo zastavit. Komín nahoru k oknu je úzký, i hubeňour se tam musí procpávat (obr. 1). Výhodou je dobré chlazení – voda teče přes ramena, po zádech, do kalhot, do bot. A nad oknem se ocitáme v obstojném dómu, téměř afotickém. Hned na první pohled jde o zajímavý prostor. Stojíme na šikmé plotně, po celé šířce smáčené potokem, který přitéká z díry na horním konci (obr. 2). Zadní stěnu i dno tvoří rostlá skála, strop je tvořený pokleslým skalním blokem, o nějž se opírají další bloky, ty jsou již v nepůvodních polohách. Komínem nad vstupním oknem lze pokračovat vzhůru a mezi bloky vylézt ven na plošinu ve skalní stěně. Co láká ještě víc, je štěrbina, kudy přitéká potok. Vypadá to na dlouhou, opravdu nízkou plazivku. Necháváme to na příště, v tričkách by to nebylo ono (vlastně bylo až moc).

Zážitek hezký, mírně pozapomenutý. O pár let později jsme si do skupiny pořídili Disto X2. Vznikla otázka: kde ho vyzkoušet, která z „našich děr“ má takové rozměry, aby se dala rozumně zmapovat a přitom nabízela zajímavé profily? Volba padla na Doupě. A teprve při mapování jsme si uvědomili, o jak výjimečný objekt se jedná.

Jak jsem zmínil, Doupě se nachází na „soutoku“ dvou roklí a sice v systému Liščí rokle v Broumovských stěnách. Celá širší oblast je složitým systémem („obrácenou deltou“) divokých, neprostupných roklí spadajících od hřebene k JZ. Hlavní větve systému mají stálé aktivní toky, drobnější vedlejší rokle jen toky sezónní. Navazují na sebe skalními stupni s vodopády. V místě jednoho ze soutoků překonává přítok z v. strany terénní stupeň o výšce cca 6 m. Rokle je však přehrazena podstatně vyšší bariérou tvořenou zčásti skalním masivem o výšce 20 m, zčásti blokovou akumulací. Ten skalní stupeň také dělí jeskyni na dvě stejně dlouhé části. Nad ním tok mizí pod několikapatrovou vrstvou sutí z popadaných bloků (čili jde o typickou suťovou jeskyni), pak protéká při stěně skalního masivu, pokračuje dómem jeskyně (vrstevně-puklinová etapa v rostlé skále) a vytéká u paty masivu na jeho spodní, jz. straně. Celkově se tedy jedná o kombinovaný typ puklinovo-suťový. Dvě části po 15 m, dva charaktery. Vezmu to teď odshora dolů.

V horní části je široké písčité dno, nad ním nejdřív obvyklá „prolejzačka“ z popadaných bloků, kterou lze slézt k potoku. Světla stále dost, i větší prostor (profil 3–3'). Ale pak leží přes celou šířku jeden obrovský blok s plochou spodní stranou. Začíná ona přítoková plazivka (srv. profil 4–4' a obr. 3). Šířka 4 m, výška 25 cm. Skutečně, je to „na výdech“. Jen pro hubené a ještě k tomu tekoucí vodou. Po 3 m se strop zvedá na necelý půlmetr a jsme v afotické zóně. To už máme pod sebou i kolem sebe rostlou skálu a úžinou se protáhneme do hlavního dómu.

obr. 2: Hlavní dóm. Foto: autor

Druhá část jeskyně je třípatrová. Z dómu je možné lézt komínem do horního patra a volného prostoru mezi bloky (profil 1-1', level 2). Všechny odbočky končí v úžinách mezi bloky, jen jedna vede ven na zmíněnou plošinu ve stěně. Že „půdorys“ horní úrovně má pramálo společného s tou spodní? To je normální. V sutích žádná mapa nefunguje. Když zakreslíme řez na úrovni o jediný metr výš/níž, bude to vypadat jako úplně jiná jeskyně.

Nejnižším patrem je vstupní převis. Potok tam padá oním mokrým oknem, dole vytváří louži, vsakuje se do písku, vyvěrá kousek pod jeskyní a teče k soutoku do hlavní větve Liščí rokle. Kupodivu potok teče za všech okolností, i v posledních suchých létech. Stálo by to za vidění po pořádném dešti...

Kromě kombinovaného charakteru asi není mnoho, čím by tato díra měla vejít do literatury. Pro lidi z krasu (jiného než Českého) je to „pseudokrasová blbodíra“; na druhou stranu jedna z mála, která bez rozpaků snese označení jeskyně. Na to, aby měla zvláštní mikroklima a mohla hostit vzácnou entomofaunu, je asi příliš krátká a otevřená. Nás ale potěšila.

Mapa jeskyně Tygří doupě

obr. 3: Plazivka aneb Ryjeme držkou v zemi. Foto: autor

Literatura:

Kopecký J. et al. (1985–88): I., II., III. a IV. zpráva o výsledcích sledování vybraných lokalit kořenových stalagmitů. – MS. 25, 25, 11 a 41 str., ČSS Praha a ZO ČSS 5-03 Broumov.

Mlejnek R., Ouhrabka V. (2008): Poseidon – unikátní pseudokrasový systém v kvádrových pískovcích Teplických skal – Speleofórum, 27: 32–43. Praha.

http://www.etf.cuni.cz/moravec/fotky/indpb51.html

 

 




Pseudokras a historické podzemí

Co nového na severovýchodě Čech – jeskyně Dědkárna


Jan Moravec (ZO ČSS 5-03 Broumov)

 

Slíbil jsem minule nějaké další lokality z pískovců. Pracujeme v suťových závalech vyplňujících rokle Teplických skal a Broumovských stěn. Seznam „nejdelších nekrasových jeskyní“ (např. Mlejnek a Ouhrabka 2011) se brzy dočká důkladné revize a doplnění. Třeba v Teplické jeskyni se blížíme dvěma kilometrům, a to jen v hlavních trasách bez odboček. Ale Teplická jeskyně je velké sousto, o té až někdy příště...

 

obr. 1: Stupně na toku. Foto: autor

Jeskyně Dědkárna
Velice nadějnou oblastí je rokle jižně nad Teplickou j. Má mnoho názvů – historických (Wichtereyova rokle), turistických (Velký amfiteátr), trampských (Dědkárna) i horolezeckých (Nový svět). Podmínky pro vznik mohutných závalů jsou zde velice příznivé: rokle má při délce 1 600 m a šířce kolem 100 m hloubku od 50 do 100 m a řadu vedlejších roklí a soutěsek. Všechny strany tvoří defilé skalních stěn a věží, ze kterých odpadávají uvolněné bloky do rokle. Od nejnižšího bodu ve Vstupní rokli Teplických skal až po skalní věž Roklík je dno rokle vyplněné závalem Teplické jeskyně (denivelace 70 m). Výše se střídají úseky, kde potok teče volně po povrchu, s dalšími závaly. V horní části, od „Cesty třiadvaceti mostů“ po „Starou Dědkárnu“, je rokle natolik sevřená, že se na nejhlubším dně nemohla vytvořit štěrkovo-písčitá ani suťová výplň, potok si hloubí koryto v podobě úzké soutěsky v rostlé skále. A to při značném spádu (70 m na 500 m délky). Výsledkem je mimořádně estetický systém vodopádů, evorsních útvarů (kapsy, kotle, zářezy) a jezírek na výrazně vrstevnatém skalním podloží. Místy je soutěska nahoru otevřená, většinou je však zakrytá několikapatrovou blokovou akumulací.
Do letošního roku nebyl v celé této oblasti (nad Teplickou j.) speleologicky popsán ani jediný objekt. Jako první vzorek jsme zvolili úsek od lokality Dědkárna (odtud název jeskyně; původně milířová plošina, později ... no, na tom nezáleží), kde se stýkají dvě hlavní větve rokle, proti proudu. Mezi začátkem a koncem, tedy mezi místy, kde potok vtéká do podzemí a kde opět vytéká „na den“, je přímá vzdálenost 50 m, délka polygonu 74 m, denivelace 9 m. Výška závalu je mezi 5 a 15 m. Po celé délce tvoří východní stěnu rostlá skála – masiv skalní věže, o kterou se opírají mohutné bloky, čímž vznikly značně vysoké (až 10 m) volné prostory. Horní část jeskyně je již erozí vymodelována v rostlé skále z obou stran.

obr. 3: Přítoková chodba. Foto: autor

Průstup zdola nahoru: Ve spodní části jeskyně je rovné široké písčité dno. Za úžinou teče potok po skalním podloží, na kterém se vytvořila kaskáda stupňů podle vrstevních ploch pískovce (srv. profil č. 5, obr. 1). Do masivu skalní věže odbočuje široký komín (profil 4). Nad tímto místem lze postupovat dvojím způsobem: buď obejít bloky zprava, protáhnout se úžinou (jen pro hubené) a proplazit se cca 3 m louží, nebo přes bloky vystoupat do vyššího patra, prolézt závalem a spustit se o cca 8 m dále. V další části potok protéká pod bloky závalu, ten lze obejít zleva úžinou se skalním stupněm (profil 2).
Tím se dostáváme do prostorného dómu (profily 1 a 2, obr. 2 - na titulní stránce e-spelea) otevřeného průzory na den. Doleva do masivu vede další vysoký komín. Rokle se zde zužuje, ve směru postupu je po celé šířce rostlá skála. Potok přitéká koridorem, jehož obě stěny i dno tvoří jeden masiv, shora uzavřený spadlými bloky. Dno koridoru je cca 2 m nad dnem dómu, potok zde vytváří dvoustupňový vodopád s mimořádně krásným evorsním kotlem (obr. 3). Přítokový koridor má dokonale rovné dno, délku 8 m, šířku od 1 do 1,5 m. Končí stěnou, ve které je ve výšce 2 m výklenek – dno zcela svislého, 2 m vysokého a cca 0,5 m širokého komínu, plně v rostlé skále. Vodopádem v tomto komínu vtéká potok do jeskyně (profil 1, obr. 4). Nad vodopádem již rokle nemá charakter jeskyně, ale úzké vysoké soutěsky otevřené nahoru, resp. vyplněné jednotlivými bloky.
Horní partie – vodopád v „rouře“ komínu a přítokový koridor – jsou unikátním rysem této jeskyně a na ni navazujících pokračování.
Možná někoho napadne otázka: jak je to zde s kořenovými útvary? No, samozřejmě zde žádné nejsou, několik jich je výše ve srázech nad dnem rokle. To má svou logiku. Kořenové útvary vznikají tam, kde je nouze o vodu, tedy v prostorách vysoko nad stálými toky, odkud veškerá voda okamžitě steče puklinami dolů. Tam stromy bojují o každou opožděnou kapku skapové vody. Na dnech roklí u potoků kořenáče nehledejte.

Pokračování někdy příště.

obr. 4: Vyústění přítokového komínu. Foto: autor

Mapa Dědkárny zde

 

Literatura:
Mlejnek R., Ouhrabka V. (2011): Plutonův chrám. – Ochrana přírody, 2/2011: 8–11.
http://www.etf.cuni.cz/moravec/fotky/indpt16.html




Krátké a jiné zprávy

Přehled současných mapovacích aplikací


Michal „Cimbál“ Hejna (ZO ČSS 1-02 Tetín)

 

Po dlouhá desetiletí probíhalo mapování jeskyní pomocí závěsného kompasu a sklonoměru či geologického kompasu, pásma, skládacího metru a kreslicích potřeb. První technickou pomůckou, která se dočkala masového rozšíření a významně urychlila měření, byl laserový dálkoměr. Kreslení mapy ovšem zůstávalo nadále hlavně ruční prací a tou zůstalo až do počátku 21. století.

Revoluci v mapování jeskyní přinesl švýcarský jeskyňář Beat Heeb, který vyvinul čip k laserovému dálkoměru Disto, který je schopný měřit azimut. Jediným zmáčknutím dálkoměru tak dnes mapéři získávají informace o vzdálenosti, sklonu i azimutu záměry, tedy údaje, které bylo ještě nedávno nutno měřit na třikrát, většinou třemi různými měřickými pomůckami. S adaptovaným Distem měli a dodnes mají jeskyňáři dvě možnosti. Po staru opsat z Dista naměřené hodnoty a dál kreslit mapu ručně, nebo použít některý z mapovacích programů využívajících přenos dat pomocí Bluetooth.

Prvním z těchto programů byl PocketTopo pro operační systém Windows, vyvinutý Beatem Heebem. V současnosti jsou běžně a bezplatně dostupné ještě čtyři programy pro Android. Pojďme si všechny stručně představit.

 

PocketTopo

PocketTopo je prvním a jedním z nejpoužívanějších programů. Jako většina ostatních pracuje s polárními souřadnicemi, které se přenáší do polygonového zápisníku a do mapy. Při jedné záměře se bod zapíše jako pomocná záměra. Při měření na další polygonový bod je nutné opakovat záměru třikrát. Tento systém je použit i u všech následujících programů s výjimkou CaveSurvey.

Obr. 1: Část slovinské vojenské kaverny kreslené v programu PocketTopo

Kreslení map je jednoduché. K dispozici je pouze jeden typ čáry, kterou je možné kreslit v sedmi barevných variacích. Poznámky je možné psát pouze rukou. Na spodní liště se přepíná mezi polygonovým zápisníkem, polygonem, půdorysem a rozvinutým řezem. Právě rozvinutý řez je největší slabinou programu. Pokud má jeskyně pouze jednu větev, není s řezem žádný problém. Pokud se však jeskyně větví, jsou všechny polygonové pořady kreslené v řezu přes sebe, což činí kreslení jednotlivých řezů dost nepřehledným. V případě rozvětvené jeskyně je tedy lepší vytvořit si pro vedlejší řezy samostatné soubory. Naopak příčné řezy je možné kreslit přímo do půdorysného obrázku na libovolné předem zvolené místo.

Polygonový zápisník je možné vyexportovat do formátu txt. Mapa nabízí export do 2D či 3D formátu dxf nebo do formátu pro další zpracování v programech Therion, VisualTopo a Toporobot.

Nevýhodou programu PocketTopo je operační systém Windows, který není tak rozšířený jako Android. Na druhou stranu, pokud člověk zakoupí za pár set korun nějaké staré PDA, nemusí mu pak být líto, že ho v jeskyni zničí. Ostatně jedno utopené a jedno rozšlápnuté PDA má na kontě i autor článku (obr. 1).

 

CaveSurvey

Obr. 2: Testovací jeskyně v nepříliš příjemném uživatelském prostředí programu CaveSurvey

 

CaveSurvey je program vyvinutý bulharskými jeskyňáři a ostatním programům se vymyká. Jako jediný totiž používá ortogonální souřadnice, čímž se nejvíce podobá klasickému mapování. Svým systémem vypadá jako nějaký starý pokus o syntézu ručního a digitálního mapování. Na Euro Speleofóru 2019 však prezentovali jeho autoři připravované novinky, takže netradiční pojetí programu bylo vyvoláno spíše snahou dělat věci jinak.

Měřená data jsou přesně strukturována a hlavně při měření Distem je potřeba strukturu drže

t. Jako první se zaznamenává polygonová záměra a poté záměry v klasickém pořadí LRUD (levá, pravá, nahoru, dolu). U každého polygonového bodu je možné doplnit polární záměry z bodu, fotku, náčrtek či v případě bodu u vchodu GPS souřadnice. U kreslení map je k dispozici široká paleta barev, sedm možných šířek a tři typy čar. Při kreslení je možné přepínat mezi půdorysem a rozvinutým řezem, u kterého najdeme stejný problém jako u programu PocketTopo.

Mapu je možné exportovat do Therionu či formátu kml, 2D či 3D dxf a svg. Nutno však říci, že vyexportovaná mapa nevypadá moc dobře.

U všech zmíněných programů je možné doplňovat naměřené hodnoty ručně. CaveSurvey je ale pro ruční zadávání hodnot primárně určený. Proto je zde ruční zadávání nejjednodušší (obr. 2).

 

Obr. 3: Uživatelské prostředí programu SexyTopo se podobá programu PocketTopo

SexyTopo

SexyTopo je ideální program pro mapéry zvyklé na PocketTopo, kteří z nějakého důvodu musí přejít na Android a nechce se jim učit nic nového. Na horní liště najdeme ikony pro polygonový pořad, půdorys a rozvinutý řez. Panely kreslení jsou velmi podobné programu PocketTopo. K dispozici je pouze osm barev čar stejné síly a formátu. Oproti programu PocketTopo je ale možné do mapy vkládat i poznámky. Podobně jako u programu PocketTopo zde přetrvává problém s překryvem podélných řezů.

Mapy je možné exportovat do formátů pro Therion, PocketTopo, Survex, Compas a svg. Chybí formát dxf, což může využití programu SexyTopo dost limitovat (obr. 3).

 

 

 

 

 

Obr. 4: Testovací jeskyně v programu Qave

Qave

Program Qave vypadá podobně jako SexyTopo, ale hlavně v kreslení nabízí několik přidaných funkcí. Na horní liště jsou ikony pro polygonový zápisník, půdorys, 3D pohled a podélný řez.

U kreslení map je k dispozici nepřeberné množství barev a pět základních typů čar. Do mapy je možné psát poznámky. K dispozici je třicet dva mapových značek, ovšem ne všechny jsou v souladu s oficiálními značkami UIS (International Union of Speleology). Na polygonových bodech je možné kreslit příčné řezy. Výhodou je podrobný návod k použití v angličtině na adrese https://youtu.be/YAzZese3ie4.

Nevýhodou je omezené množství formátů, do kterých je možné exportovat mapu. K dispozici je export do Therionu a svg, ovšem další formáty pro kreslicí programy Walls, Survex a Compass nejsou v našich zemích příliš používány (obr. 4).

 

 

Obr. 5: Mapa spodní partie jeskyně Kostnice kreslená v programu Topodroid

Topodroid

Na konec jsem si nechal program Topodroid vytvořený italským jeskyňářem Marco Corvim. Jedná se v současnosti o nejpoužívanější a nejkomplexnější program.

Popravdě těžko hledat nějaké nedostatky, snad kromě jeho složitosti. Program nabízí mnoho možných nastavení, občas není zrovna intuitivní a jeho osvojení chce trochu času a občas těžce vydobytých zkušeností. Na stránce https://sites.google.com/site/speleoapps/home/topodroid/topodroid-video-course najdeme rozsáhlý videokurz. Bohužel je vedený v italštině, takže pokud tímto jazykem nevládnete a nemáte sympatickou italsky mluvící kamarádku, musíte se řídit pouze obrázky.

Největším rozdílem proti ostatním programům je, že je možné v rámci jednoho souboru otevřít libovolné množství půdorysů a řezů, takže je možné kreslit překrývající se chodby či jednotlivé podélné řezy do samostatných obrázků.

Pro kreslení je k dispozici devatenáct druhů čar a čtyřicet pět mapových značek podle mapového klíče UIS. Mapové značky je možné vkládat v pěti velikostech.

Exportovat mapu je možné ve formátech pro Therion, Survex, Compass a VisualTopo a dále ve formátech svg, dxf, shp a png (obr. 5.)

 

Závěr

Jak je vidno, nabídka mapovacích programů je poměrně široká. Pokud se někdo chce mapování věnovat soustavněji nebo mapuje rozsáhlé a rozvětvené jeskynní či důlní systémy, skončí pravděpodobně vždy u Topodroidu.

Pro rekreační mapéry, kteří nechtějí věnovat čas a energii na proniknutí do složitých struktur Topodroidu, jsou k dispozici čtyři poměrně jednoduché a intuitivní aplikace. Každý si může vybrat, která mu bude připadat uživatelsky nejpříjemnější.




Krátké a jiné zprávy

Ještě jednou k proutkaření


Lukáš Falteisek  (ZO ČSS 1-02 Tetín)

 

Když jsem před časem sepsal skeptický článek na téma proutkaření, očekával jsem odmítavé reakce od kolegů, kteří na tuto metodu věří. Dokonce bych asi byl zklamaný, kdyby se žádná taková reakce nedostavila. Plánoval jsem, že na ně nebudu reagovat. Po přečtení komentáře od Pavla Kalendy (Kalenda 2019) jsem však dospěl k závěru, že by to byla škoda. Autor komentáře používá některé kontroverzní argumenty, které zasluhují aspoň malý rozbor.

Na úvod bych rád uvedl na pravou míru dvě nedorozumění. Jednak, můj článek nebyl reakcí výslovně na práce P. Kalendy o pokračování jeskyně Pekárny. To bych ho citoval. Byl spíš reakcí na celkově vysokou popularitu pseudovědeckých metod. Do speleologie naštěstí ještě nepronikly nesmysly jako víra v chladnou, bobtnající, mladou, placatou, dutou či jinak podivnou Zemi. Stalo se však zvykem prezentovat proutkařství jako by šlo o zavedenou a téměř odbornou metodu. Ani kritický čtenář se v záplavě jednostranných názorů nemusí dovtípit, že ve skutečnosti není založené na důkazech. Za druhé, prý zcela mylně popírám schopnost geofyziky spolehlivě nalézt podzemní dutiny. To je relevantní připomínka. P. Kalenda však následně ve svém výkladu o geofyzice sám ukazuje, že každá metoda detekuje dutiny jen za určitých podmínek a je závislá na zkušenostní interpretaci hrubých dat. Vždyť netvrdím nic jiného. Nevím, proč bychom se měli vzájemně mentorovat ve věcech, na nichž se docela shodneme.

Pojďme k věcným argumentům. Většinu uváděných příkladů nemůžu rozebírat bod po bodu, nebyl jsem svědkem a neznám detaily. To ostatně není nutné. Nesnažím se nikoho obrátit na „svoji víru“ (která ani není vírou). Spíš je zajímavé ukázat, jak lze na příběhy zdánlivě dokazující nějakou fantastickou hypotézu aplikovat kritické myšlení. Velmi důležitý je první krok, kdy potlačíme přirozenou tendenci přijmout předkládané tvrzení jako fakt. To je překvapivě obtížný úkol, který často nezvládají ani vzdělaní lidé včetně vědců. Zvláště pokud  je určitý výrok pronesen sebevědomě, začnou ho rovnou začleňovat do systému svých znalostí, aniž by se zeptali sami sebe, zda opravdu plyne z předložených dat a zda náhodou není v rozporu s nějakým jiným (a dobře podloženým) poznatkem.

Klíčovým argumentem P. Kalendy je to, že proutkař reaguje na zóny s vyšší vodivostí, které se podobají anomáliím měřitelným metodou VDV. Musí však mít jiný princip, protože VDV využívá signál z navigačních vysílačů, které byly postaveny ve 20. století, zatímco se proutkaří odedávna. Podle P. Kalendy proutkař necítí signál z vysílačů, ale deformace geomagnetického pole způsobené změnou vodivosti. Toto tvrzení dokládá svým pozorováním, kdy v rovné štole Ida naměřil odchylku kompasu až 65° při přechodu přes porušenou zónu! Fascinující. Nebo ne? Pojďme se ptát. Jak to, že jeskyňáři běžně mapují pomocí kompasu kolem poruch? A jak to, že si vlivu podzemních anomálií (byť je na povrchu třeba slabší) nevšimli cestovatelé, geodeti, skauti, orientační běžci a další uživatelé kompasů? Proč se geologové zdržují různými složitými metodami, když se dají poruchy (nebo vodivostní anomálie) tak snadno hledat pouhým kompasem? Nebyla ta štola náhodou vyztužená hajcmany nebo něčím podobným? Na rozdíl od tektonik, důlní výztuže a různý šrot způsobují vrávoravost azimutu zcela běžně.

Nehledě na sporný charakter základního poznatku s ním P. Kalenda dále v textu operuje jako s faktem, například při interpretaci starého proutkařského měření K. Feitla. Ten údajně přesně trasoval cestu Jedovnického potoka od Rudického propadání k vývěru u Býčí skály. Jediné místo, kde se spletl, byl úsek, kde se ponorný tok na chvíli odkloní od výrazné a vodivé tektoniky, která proutkaře podle geomagnetické teorie zmátla. Taky se na to jde ale dívat jinak. Z obr. 5 v článku P. Kalendy to vypadá, že pan Feitl označil tolik vodivých zón, že jeskyně by měla problém se jim vyhnout (tedy, pokud na obrázku správně rozpoznávám, co je tence černě). I kdybychom počítali jen tu linii, která je jeskyni nejblíže, dá se výkon K. Feitla lapidárně shrnout, že dokud jeskyně vedla po (známé) poruše téměř přímo spojující ponor s vývěrem, tak její trasu uhodl, a když se jeskyně od této poruchy oddálila, tak se zmýlil. Otázka je, zda k takovému výkonu jsou potřeba „telegnostické“ schopnosti.

Podobně i výsledky geofyzikálního a proutkařského průzkumu Pekárny při bližším pohledu neukazují nijak velkou shodu. Přesněji řečeno, proutkařská předpověď se dobře shoduje se známou částí jeskyně a viditelnou poruchou, což není překvapivé, ale nad neznámými prostorami se s geofyzikálními anomáliemi rychle začne rozcházet. Hlavní shoda vědeckých a nevědeckých metod je v předpovědi, že nové prostory budou navazovat na ty známé. Bylo by zvláštní, kdyby proutkař předpokládal něco jiného. Další proutkařsky vytyčené prostory se v místech, kde procházejí zkoumaným územím, neshodují s ničím.

V dalších případech bohužel P. Kalenda neuvádí příliš konkrétní údaje. Je proto těžké si vytvořit názor na údajně výbornou shodu proutkařů s VDV. Jisté vodítko je zmínka, že je třeba dobrý proutkař. Nebyli náhodou proutkaři rozděleni na dobré a nedobré tak, aby se eliminovaly neúspěšné tipy? Z velké sady náhodných výsledků není problém vytvořit vhodným výběrem jev podle potřeby. Zde bych si tipl spíš na jiný princip. Bohužel nevíme, jak byl pokus zaslepen. Jednoduché zaslepení, kdy pokusná osoba sice neví o hledaném objektu, ale je doprovázena osobou, která o něm ví, nestačí. Bylo prokázáno, že je-li pokusný subjekt všímavý či empatický, většinou se tajné informace dovtípí. Ve vědě (např. při testování léků) byly proto jednoduše zaslepené pokusy dávno nahrazeny složitějšími, ale objektivnějšími dvojitě slepými. Při nich se zkoumaný subjekt nesmí potkat s nikým, kdo zná řešení. Nejde o přehnanou opatrnost, ale o reakci na případy, kdy bystří pacienti dokázali zcela rozložit jednoduše slepé lékařské pokusy. Pokud byly pokusy s proutkaři jednoduše slepé, je pravděpodobné, že tzv. dobří proutkaři četli spíš osobu experimentátora než vířivé proudy v podzemí.

Při každém pokusu musíme jasně stanovit, jaký výsledek ještě budeme považovat za pozitivní. V reálné krajině je těžké říct, zda někde je či není jev sloužící jako potenciální nápověda, též je problém vyloučit předchozí znalosti proutkaře o testovacím území. Proto není snadné určit, jakou úspěšnost proutkařů očekáváme, pokud proutkaření nefunguje. Jistě to je úspěšnost vyšší než náhodná. Proto není důkazem ničeho ani objev jeskyně Matalovy vymodlené. Tato jeskyně totiž nebyla nalezena „na zelené louce“, ale rozkopáním portálku, který se sice části jeskyňářů nezdál nadějný, ale který reálně existoval. Kolik takových míst bylo prokopáno bez úspěchu? A tam nikdo neproutkařil? Někdy nesporně ano, ale nechlubí se tím. V několika případech jsem svědkem. Vím, samozřejmě, asi to nebyl „dobrý“ proutkař...

Jiný typ situace je příhoda s proutkařem, který přesně určil kromě polohy zvodnělé struktury i hloubku pod povrchem, šířku zatopené dutiny a hloubku vody v ní. Jen nevíme proč, když už byl v tom, ještě v té vodě telegnosticky nestanovil alespoň dusičnany. Takové podrobnosti (šířka prostory na centimetry 32 m pod povrchem!) nelze vysvětlit žádným fyzikálním jevem bez ohledu na to, zda proutkaření funguje nebo ne. Tady buď musíme opustit fyziku a uvěřit na „psychotronické“ využití proutku, který pohybem odpovídá na slovní otázky („Virgulko, je to širší než 20 cm?“), nebo tuto historku považovat za případ šťastné náhody, možná zveličený vyprávěním. Osobně se přikláním k druhé možnosti.

V textu P. Kalendy můžeme najít i ukázky zavádějící interpretace cizích zjištění či názorů. První případ se týká oné nešťastné a stále připomínané pasáže z Agricolova díla. Agricola proutkaření popisuje a dodává, že někteří lidé tuto metodu používají, ale jemu se nezdá příliš seriózní (Agricola 1556). P. Kalenda tento příběh převyprávěl ve stylu, že Agricola „ukázal, že staří havíři používali proutek jako nejstarší ‚geofyzikální‘ metodu, s čímž nic neudělali ani ‚skeptičtí osvícenci‘ (str. 34, 2. odstavec). Pravda je přesně opačná. Díky Agricolovi a jeho osvíceným následovníkům víme, že proutkaření je už po staletí doprovázeno pochybnostmi, které se ani generacím nadšených zastánců nepodařilo rozptýlit! To je vždy podezřelé. Věda se samozřejmě může mýlit a občas předčasně odmítne něco reálného. Ovšem tyto omyly mají životnost pár let nebo maximálně desetiletí. Obecně platí, že pokud něco funguje v praxi, bude to fungovat i při pokusu. Pravda se tedy ukáže ve chvíli, kdy někdo odvážný neuvěří autoritám a provede správný a dostatečně kontrolovaný pokus. Proutkaření přesně takovou šanci opakovaně dostalo a důkaz stále nemáme. To je typické pro různé pověrečné praktiky, které díky náhodě občas zdánlivě zafungují. To jejich zastáncům stačí, aby víru v ně udržovali při životě dávno poté, co se všechny účinky podařilo střízlivě vysvětlit.

Tím se dostáváme ke kritice tzv. mnichovského experimentu. Tady to vypadá, že P. Kalenda komentuje podrobnosti, které nejen nebyly v článku, ale které ani neodpovídají skutečnosti. Prý nebylo ukázáno, že trubka s vodou vytvářela geomagnetickou anomálii. A navíc samotná trubka mohla vyvolávat větší anomálii než voda (str. 38 uprostřed). Bylo by smutné, kdyby zastánci proutkaření při dlouhém ladění svého experimentu přehlédli, že jejich trubka nevyvolává anomálii. Zvláště, když jiné trubky ano. Geomagnetické siločáry totiž vedou šikmo k povrchu, takže i trubka položená severojižním směrem je protíná. Tím spíš je jedno, zda anomálii vytvářela roura nebo voda. Šlo totiž o hledání jediné trubky, která se celá posunovala i s obsahem! Mnichovský experiment dopadl tak jasně a tak negativně, že se ho snaží diskreditovat i další proutkařící kolegové. Můžeme se například doslechnout nepodložený názor, že celý pokus byl veden tak špatně, že všichni dobří (zase!) proutkaři utekli a zůstali jen diletanti. Přitom právě proutkaři, kterým se dařilo, byli zkoušeni opakovaně. Jenže podruhé se žádnému z nich nedařilo, a to se nehodí připomínat.

Co říci závěrem? Nejsem nijak osobně zaujatý proti proutkaření. Upřímně bych si přál, aby nějaká podobná, univerzální, levná a všem dostupná metoda skutečně fungovala. Bohužel, o přírodních zákonech nevypovídají naše přání, ba ani očitá svědectví, ale jen navzájem provázané důkazy. Je to neromantické a neosobní, můžeme proti tomu do omrzení protestovat, ale to je jediné, co se tím dá dělat. Vydávat nepodložená tvrzení ze fakta ničemu nepomůže. Rád se však budu podílet na vědeckém testování proutkařských schopností. Podmínkou je, že půjde o pokus s jasně definovanou otázkou navržený tak, aby měl potenciál jí věrohodně zodpovědět. Nemá smysl přidávat další mnohoznačné náznaky. A je samozřejmé, že musí být publikován i případný negativní výsledek.

 

Literatura:

Agricola G. B. (1556): De re metallica libri XII. – Johann Froben, Basilej. Česká editace: Jiřího Agricoly dvanáct knih o hornictví a hutnictví. – Překlad Ježek B., Hummel J. (2007): Montanex: 1–546. Ostrava.

Kalenda P. (2019): Názor – polemika s článkem L. Falteiska Proutkaření – realita nebo nesplnitelné přání?Speleo, 76: 32–40. Praha.




Krátké a jiné zprávy

Speleookénko


Jan „Kelf“ Flek

 

Česká speleologická společnost

  1. 12. 2019 Zemřel Karel Kučera

Aktualizované knihovní a archivní katalogy

Tonda Zelenka má stále co říci

  1. 10. 2019 Oběžník č. 148
  2. 10. 2019 Záchranná akce v Ostrově u Macochy
  3. 9. 2019 Nové drobné archivní nálezy
  4. 9. 2019 Slavnostní oheň ke 40. výročí založení ČSS
  5. 9. 2019 SZS ČSS na kongresu MKÚCH
  6. 9. 2019 UIS Bulletin/ Speleozáchranáři ČSS ve Francii
  7. 8. 2019 Promítání na Hranické propasti
  8. 8. 2019 Výstava plastik ve Zbrašovských jeskyních

 

ZO ČSS 1-02 Tetín

Dvě akce na přelomu roku • 5. 1. 2020

Krátké zhodnocení dvou akcí z přelomu roku od Smrťáka, neboli kam Smrťák vstoupí, tam praskají kosti.

Prosincový sumář • 2. 1. 2020

Proběhly dvě kopací a jedna mapovací akce na našich lokalitách. Michal Hejna a Martin Majer moudře pohovořili v berounském Muzeu Českého krasu při přednášce na téma Podzemí Berounska a Hořovicka.

Listopadový sumář • 2. 12. 2019

Proběhly čtyři kopací a jedna mapovací akce na našich lokalitách. Testovali jsme výskyt podzemních prostor pomocí různých geofyzikálních metod. Michal Hejna a Martin Majer pokřtili v berounském Muzeu Českého krasu knihu Podzemí Berounska a Hořovicka.

Přednáška Vzpomínky na jeskyňaření v Českém krasu v 50.–70. letech • 26. 11. 2019

V sobotu 23. 11. jsme ve spolupráci se spřízněnými ZO a Vlastivědným spolkem Petrbok uspořádali v Srbsku U lanovky přednášku Vladimíra Lysenka a Jaroslava Hromase s názvem Vzpomínky na jeskyňaření v Českém krasu v 50.–70. letech.

Menglerova jeskyně – video z ponoru • 25. 11. 2019

Zde je k vidění video z roku 2012 pořízené při fotoakci v Menglerovo jeskyni u Srbska.

Jarní Slovinsko 2019 • 24. 11. 2019

Hlavní náplní expedice bylo pokračování dokumentace jevů na listu Komen 12. Bylo zdokumentováno 41 podzemních jevů, většinou krátkých kaveren. Za zmínku stojí pouze nález dvou propastí hlubokých 10 m a hlavně jedné propasti s hloubkou 27 m.

 

ZO ČSS 1-06 Speleologický klub Praha

Nové chodby na Chlumu aneb co si nevykopem, nemáme • 29. 12. 2019

V letošním roce naše skupina pracovala na několika pracovištích. V sondě nad Vlčí vyhlídkou, na Vlčí vyhlídce, v Krápníkové jeskyni a v Bahnité síni.

V sobotu proběhla přednáška Vzpomínky na jeskyňaření v Českém Krasu v 50.–70. letech • 27. 11. 2019

Akci pořádaly speleologické skupiny Tetín, Geospeleos, Speleologický klub Praha a spolek Petrbok. Akci umožnila obec Srbsko, která poskytla kvalitní zázemí svého kulturního domu. Poutavě přednášeli Vladimír Lysenko a Jaroslav Hromas pro 120–140 posluchačů. Večer završila diskuze a hudba. Akce byla výjimečná především tím, že přijela celá řada výrazných osobností speleologických výzkumů z období zmíněných 50.–70. let. Neméně však byla zastoupena i současná generace.

Proběhlo setkání jeskyňářů u příležitosti výročí 40 let od vzniku ČSS • 8. 10. 2019

Za naši ZO se ho zúčastnilo 14 členů. V sobotu jsme si na dopoledne naplánovali exkurzi do Býčí skály, tři nejsilnější z nás vyrazili s Francim tahat hadice do nějakých vzdálených míst. Na neděli jsme měli domluvenou exkurzi do Nové Amatérské jeskyně. V 10 hodin jsme se sešli s průvodci (Kocour a spol.) u vstupní štoly a vyrazili. Prohlídka jeskyně byla báječná, musíme i tímto způsobem poděkovat průvodcům

Noční Chlum • 19. 9. 2019

V tomto týdnu proběhlo na Chlumu noční natáčení jedné filmové společnosti. Toho jsme využili k pořízení nějakých nočních fotografií našeho domovského lomu.

Na Chlumu proběhl Den otevřených dveří a Netopýří noc • 30. 8. 2019

Ve spolupráci se ZO ČSOP 11/30 Nyctalus proběhla na Chlumu Netopýří noc a Den otevřených dveří. Přestože letošní akci podpořilo příznivé počasí, dorazilo o proti loňskému roku výrazně méně návštěvníků. Zájem o exkurzi projevilo 58 lidí. Zhruba další stovka turistů se přišla podívat jen na netopýry. Naopak akci zajišťovalo 15 členů Speleologického klubu

Prázdninová exkurze v Moravském krasu • 4. 8. 2019

Část naší skupiny vyrazila na prázdninovou exkurzi do Moravského krasu. Díky kolegům ze skupiny ZO ČSS 6-21 Myotis jsme mohli využívat komfortu jejich základny. Jako cíl jsme zvolili exkurze do jeskyní Pustožlebská zazděná, Řečiště, Spirálka, Piková dáma a Býčí skála. Poslední den našeho pobytu jsme se přidali k pracovní akci v Ševčíkově závrtu – šalování a podbetonování první skruže.

Exkurze v jeskyni Arnika a v jeskyni Pod křížem • 21. 8. 2019

Tuto sobotu jsme navštívili některé lokality kolegů z Geospeleos. Zrovna probíhala pracovní akce na Arnice, což je jeskyně kousek pod Solvayovým lomem na turistické značce jdoucí do Sv. Janu. Objevená v roce 1995. V jeskyni je k vidění nejen malá krápníková výzdoba, ale především velice pozoruhodná dopravní dráha Alvek.

 

ZO ČSS 1-10 Speleoaquanaut

Chýnovská jeskyně leden 2020

Dne 22. 1. 2020 – po delší odmlce jsme se rozhodli pokračovat v Chýnovské jeskyni a to úklidem. Po loňských akcích spojených s mapováním jeskyně a videogrammetrií zůstalo v jeskyni několik natažených šňůr, které sloužily k přesnému zaměření velikosti jeskyně. Členská schůze, náčelníkovy šedesátiny a Mejlovo srdce býka.

Skutina pokračuje

Na závěr roku (21. 12. 2019) ještě navazujeme na úspěšnou spolupráci s vojenským muzeem Skutina. Pokračujeme při bádání v zatopeném komplexu pod pracovní šachtou P3. Dochované fragmenty podzemního zázemí bunkru z 30. let minulého století jsou rozlehlé přesto, že stavba nebyla nikdy dokončena. Úctyhodný pracovní výkon a vlastenecké nasazení předků při budování obrany naší země zasluhuje obdiv… Podrobnosti o zajímavém místě jsme uvedli na přelomu roku (Akce 1.) a (Akce 2.) a rovněž v tipech na výlet.

Propast s okny, lom Mexiko a krvelačný had

Babí léto v sobotu 12. 10. předurčilo slunečný vývoj akce. Co víc si přát. Svatá trojice Lemi otec, Lemi syn a DrKozel si přivstala, aby se sešla v 7.30 na parkovišti u lomů Amerika. Dnes bude v oblasti pěkně rušno. Kromě všudypřítomných filmařů a očekávaného náporu lufťáků se tu začnou brzo sjíždět i členové našeho bratrského potápěčského spolku Orca. S Danem Hutňanem v čele se budou potápět v jezírkách ve velkém lomu.

Sardinie 2019 – 3D mapování

Fotky od Mejly Dvořáčka pořízené při 3D mapování na právě uplynulé expedici Sardinie 2019. Progresivní metodu sbírání dat pro vytvoření 3D modelu jeskyně tým Speleoaquanautu poprvé úspěšně aplikoval v Chýnovských jeskyních v Čechách. Následovaly další lokality a letošní rok poprvé mapujeme i v zahraničí.... Sardinie, Bue Marino.

Balon, Sardinie a modelář Ondřej

Záhadný komín v jeskyni na Sardinii nedává spát. Objeven byl v minulých letech na expedicích našimi česko-slovenskými týmy. Jak česká tak slovenská odnož naší skupiny věnovala už mnoho sil a pokusů odhalit jeho tajemství …

Propast s okny, lom Mexiko a akce Borhák

Propast s okny je jméno nevelké jeskynní propástky v jv. cípu Mexika. Vchod je poměrně dobře patrný i z horní hrany lomu, ale cesta k jeskyňce je mírně trnitá (pokud by někdo ze zkušených lezců-jeskyňářů oponoval mému lingvistickému výroku, ubráním se, protože cestou může potrápit nejeden vzrostlý trnovník).

Thajsko – rok poté a náčelník v ČT24

Uplynul rok od události v Thajsku, kterou sledoval celý svět.

Zakázaný, tajemný, Trestanecký lom Mexiko – cvičení SRT

Při úterním odpoledni se sjíždíme na oblíbené tréninkové lokalitě. Trestanecký lom Mexiko je pojem známý všem návštěvníkům lomů Ameriky, ale díky vhodně zvolenému termínu akce nepotkáváme ani živáčka.

 

ZO ČSS 4-01 Liberec

Zaměněná jeskyně – kontrolní obchůzka • 11. 1. 2020

Průzkum vrtu V–10 • 17. 12. 2019

Třetí adventní neděli jsme se pustili do dálkového průzkumu jeskyně, která se nalézá v hloubce 26 metrů a byla v roce 1960 trefená vrtem při vápencovém průzkumu.

Mapování Valhaly 2019 • 16. 11. 2019

Začátkem roku 2019 jsme se rozhodli k zmapování veřejně známé jeskyně Valhala v Jizerských horách. Jeskyně je známá již z roku 1964, kdy ji při návratu z T. O. Island objevila skupina trampů v čele s Jaroslavem Velinským, známým jako Kapitán Kid.

Speleologický den 2019 • 19. 8. 2019

Dne 13. 8. 2019 proběhl další ročník již tradičního Speleologického dne. Ač nám počasí moc nepřálo a předpověď vypadala velmi nepříznivě, podařilo se uskutečnit jeden z rekordních Speleologických dnů, co se týká návštěvnosti a jako pořadatelé jsme měli nečekaně více práce, aby se mohli všichni návštěvníci podívat pod pokličku Libereckého podzemí

 

ZO ČSS 5-01 Bozkov

Zemřela Miluška Strnadová • 5. 11. 2019

Paní Miluška Strnadová, naše zakládající členka a dlouholetá pokladní, zemřela v sobotu 2.

Rača 2019 – čtvrtá výprava do Gruzie

 

ZO ČSS 6-01 Býčí skála

S erbem Býčí skály ve znaku – Felix Edler von Zwicklitz

Kdo by v Moravském krasu neznal Heinricha Wankela, výkopce halštatského pokladu v Předsíni Býčí skály v roce 1872. Málo bude ale těch, kdož ví, že mecenáš židovského původu Felix Zwicklitz odkoupil Wankelovu sbírku, věnoval ji Přírodovědnému muzeu ve Vídni a v roce 1886 za tento počin získal šlechtický titul. V jeho erbu najdeme samotnou Býčí skálu a prapodivnou fiktivní zbraň. • 8. 12. 2019

Zemřel V. A. Gregor – Celofán • 13. 11. 2019

Dne 20. 9. 2019 zemřel dlouholetý člen, bývalý předseda skupiny a velmi aktivní přispěvatel, jak našeho webu, tak Sborníku Muzea Blanenska. Celofán žil od 70. let v emigraci a do Česka se vrátil naposledy v roce 2008. Nicméně se aktivně zapojoval skrze své články a poznatky až do poslední možné chvíle ze svého sídla v Albertě (Kanada). Celdo, ať tě ochraňuje a svým mocným vádlem trestá veliký Lomikel, dmout ať teče proudem!

Záhada první české jeskyňářky • 21. 9. 2019

Záhada první české jeskyňářky aneb co se s tebou stalo, Toničko Lorenzová?

V minulých letech se přátelé Moravského krasu mohli seznámit se základními, mnohdy bohužel chybnými informacemi o Antonii Lorenzové, první české jeskyňářce.

O vodě v krajině se dnes mluví skoro všude • 24. 8. 2019

 

ZO ČSS 6-08 Dagmar

Silami strojů v Jedelské ventarole (19.–21. 10. 2018)

V pátek se sešli v krasu jen Krteček s Matoušem a okamžitě se pustili do bádání v Jedelské ventarole. Na práci ve VOPce (Velkoopatovická propast) to sice nebylo, ale i ve dvou lidech se dala udělat hromada práce. Především jsme za pomoci sbíječky rubali sintrem prolité hlíny na konci levé odbočky, které chodbu ucpaly v celém jejím profilu. Místy narážíme na sintrové plotny silné až 30 cm. Přestože jsme hrnuli vpřed silami strojů, je to práce pomalá a pracná a je otázka, zda v této chodbě ještě vůbec budeme pokračovat.

Zraz speleopotápačov a toulání po Klenovských vrších • (13.–16. 10. 2018)

Od naší poslední návštěvy v Tisovci uběhlo pouhých 14 dní a už jsme tu zase. Teď ale nejde o čistě bádací akci, ale spíš společenskou záležitost. Přímo na Suchých dolech se v sobotu konal VII. ročník Zrazu speleopotápačov, který byl letos navíc spojený se slavnostním otevřením zrekonstruované základny Speleoklubu Tisovec

 

ZO ČSS 6-11 Královopolská

Cvičení Speleologické záchranné služby • 25. 11. 2019

Dne 16. 11. 2019 členové ČSS měli možnost se zúčastnit ukázkového cvičení Speleologické záchranné služby v jeskynním systému Rudického propadání.

Den otevřených dveří 28. 9. 2019 • 17. 9. 2019

V sobotu 28. září bude v době od 9:00 do 16.00 pro zájemce o kras výjimečně otevřená Ochozská jeskyně.

Švédův stůl „z terénu rovnou do muzea“ • 8. 9. 2019

Jeskyně Ř–6 (1419) se po letech stala opět archeologickým pracovištěm. Archeologický průzkum zde provádí skupina archeologů z Austrálie ruku v ruce se specialisty z republiky.

 

ZO ČSS 6-19 Plánivy

Kačna jama slaví 20kilometrovniny a pokračujeme dál! • 13. 8. 2019

Na letošní letní expedici proběhla další z legendárních objevných akcí s přívlastkem HARD-CORE. Ne nadarmo byla pojmenována Razor blade strike – Ostrý útok! Slovy dnešních teenagerů by šla stroze popsat jako hustokrutopřísná, ale já se pokusím být trochu konkrétnější.

 

ZO ČSS 6-21 Myotis

Velká voda a kras • 10. 9. 2019

Povodeň je přírodní jev způsobený rozlitím nadměrného množství vody v krajině mimo koryta vodních toků. Jejími následky mohou být různě velké škody na majetku, ekologické škody či oběti na lidských životech…

 

ZO ČSS 6–22 Devon

1. 2. 2020 Potápění mezi jeskyněmi Spirálka a Piková dáma

V 9.00 se scházíme u jeskyně Spirálka. Transportujeme výbavu ke vchodu do jeskyně. Pak auty přejíždíme zpět před Michalku, kde se záhy již převlékáme do jeskyňářského.

Javoříčko – Komáří jeskyně • 29. 12. 2019

Dnes jsme doplnili hojné řady javoříčských badatelů při vyklízení sedimentů z horizontální chodby Komáří jeskyně. Vypadá to tu nadějně, stopa je žhavá, už minule se kladivo zabořilo do volné dutinky a naznačuje, kudy dál. Na povrch se podařilo vytěžit asi 120 beček materiálu.

Irainova jeskyne (akce č. 1/2019) 1. 12. 2019 • 2. 12. 2019

Letošní první a asi i bohužel poslední akce v Iraince navázala na poslední jarní akci v 5/2017 (tedy po více jak 2,5 letech!!!) pokračováním v zahlubování sondy. Nejprve provádíme nutný úklid hromady listí u vstupu do jeskyně z PŽ. Dále následuje obhlídka ústí šachty z důvodu bezpečnosti. Naštěstí neshledáváme žádný opad vrstev na dno a tak se vrháme rovnou na vytěžení suti a kamenů nachystaných na dně od poslední akce před 2,5 lety (!) na J–JZ straně sondy. Po odtěžení a zahloubení cca o 0,5 m se obracíme a upíráme úsilí na s.–sv. směr s kavernou a s klenbou zasedimentovanou zde převážně jílovitou hlínou.

Okrouhlík 19. 10. 2019 • 20. 10. 2019

V krasu se dnes počasí nevydařilo a tak celkem rádi zalézáme do Okrouhlíku, abychom udělali poslední kroky před konstrukcí těžební dráhy v Jezírkové chodbě. Distem proměřujeme detailně chodbu, aby to někde překvapivě nedrhlo, a revidujeme některá předchozí zaměření přilehlých částí /S2/ s povzbudivým výsledkem. Voda v S2 opět poklesla a Jezírková má oproti minule skapová jezírka podstatně menší.

12. 10. 2019 – Javoříčko – Komáří jeskyně • 13. 10. 2019

Sobotní odpoledne jsme se věnovali výpomoci při výkopových pracích na této lokalitě. I zde je docela problém sestavit akceschopný pracovní tým, ale v tomto počtu už to bylo jednoduché. Zvlášť s dokonalou mechanizací v podobě vrátku, kolejového přepravníku kýblíků, čelbě osvětlené halogenem postup vpřed probíhá pomocí příklepu v kompaktních suchých sedimentech.

Okrouhlík 28. 9. 2019 • 1. 10. 2019

Byly provedenyi dodatečné úpravy v jezírkové chodbě v podobě vyklízení sedimentů v její prozatím koncové části. Zaznamenali jsme nepříjemnou situaci oproti minule – byl abnormálně silný skap, který jsme tu zatím nepozorovali. Bylo nutné se vypořádat s asi 150 l vody, aby bylo možné zajistit alespoň trochu pracovní komfort. Přitom voda v koncovém sifonu opět klesla o několik dm a z hatí se přímo prášilo.

Mikulov/Turold, Liščí díra 21. 9. 2019 • 22. 9. 2019

Přidali jsme se ke členům ZO 6-13 Mikulov a absolvovali jsme s nimi revizi pracovišť ve zmíněných jeskyních. Podle osobních pocitů a stavu overalu se mi zdá, že se průlezy opět výrazně zmenšily. Večer proběhlo posezení účastníků zájezdu do Bulharska se shlédnutím prezentace letošních akcí na tamních lokalitách. Hodnotná akce, díky Mikulováci!

 

ZO ČSS 7-01 Orcus

Na první kontroly netopýrů v roce 2020 i na „výročku“ • 13. 1. 2020

Nový rok začíná vždy stejně. Pokračování kontrol zimovišť netopýrů ve starých dolech a štolách Oderských vrchů a Jeseníků a samozřejmě „výročka“, kterou jsme tentokráte udělali dvoudenní a uprostřed krajiny břidlice.

Poslední akce před Silvestrem • 31. 12. 2019

Jako každý rok, den před Silvestrem míříme do Oderských vrchů, do některých námi kontrolovaných štol – zimovišť netopýrů. Tentokráte Wood Boys a štoly pod Otáhalovými.

Jak jsme opět nic nenašli • 1. 12. 2019

V Beskydech je ještě mnoho hřebenů a svahů, které jsme dosud speleologicky neprozkoumali. Jedním z nich je Velká a Malá Stolová. Velká Stolová (1 046 m n. m.) – svahy jsme probrouzdali křížem krážem, ale žádné stopy po podzemních dutinách či svahových procesech jsme nenašli. Malá Stolová (1 009 m n. m.) – začali jsme na vrcholku a postupně křižovali s. a v. svahy. Hodně prudké svahy hřebenu jsou pokryté balvanitými poli a severním směrem se také táhne skalní hřebínek, vysoký místy až 5 metrů. Obdobných skalních hřebínků je zde několik. Právě rozpadem skalního hřbetu vznikly rozsáhlá balvanovitá pole. Podzemní dutiny ani příznaky o jejich existenci však zde žádné nejsou. Hřeben jsme prošli až k nejsevernějšímu skalnímu výběžku, kde v minulosti stávalo hradiště Čeladná. Bez speleologických objevů.

  • Opravy uzávěrů vstupů do France a Cyrilky 20. 10. 2019

Když někdo z jeskyňářů chce do našich jeskyní, může s námi, nebo mu půjčíme klíče od vstupu. Stejně tak do štol Jeseníků. Jenže bohužel se najdou i takoví, kteří raději třeba vybourají kamennou stěnu – jako třeba v jeskyni Cyrilce, aby se dostali dovnitř. A tak máme stále co dělat.

  • Expedice Čatyr Dag 2019 27. 8. 2019

Krymské hory a plato Čatyr Dag. Již mnoho krát jsme se zde pobývali, objevili mnoho jeskyní, zkoumali unikátní krasové jevy. A opět se do Krymských hor vracíme. Tím hlavním důvodem jsou jeskyně Mramornaja a Emine Bojir Chasar Nižni a unikátní krystalové spelotémy v nich.

 

Sdružení Kerberos

Pracovní akce Kamenný ponor • 21. 12. 2019

Dnešní akce byla zaměřená na pokus o rozšíření chodbičky Za madonou. K tomu jsme měli vrtací kladívko zn. Bosch a několik nástrojů. Zřejmě kvůli nadměrnému opotřebení nám dva z nástrojů odešly do věčných lovišť. Když se vrátil Honza, šel pomáhat Martinovi s přesunem materiálu v bývalém dómku. Já s Jardou jsme se váleli v plazivce a bavili se rozšiřováním. Později za námi „přišel“ i Honza. A práci jsme dokončili společně.

Pracovní akce Kamenný ponor • 9. 11. 2019

Pracovní akce Kamenný ponor • 21. 9. 2019

Na tuto akci jsem naplánoval betonování, protože některá místa jsou zajištěná dřevěnou výztuhou, (která není bohužel věčná) a v případě, že do jeskyně nateče voda, hrozí podemletí některých míst a posunu větších kamenů.

Pracovní akce Kamenný ponor • 31. 8. 2019

Odvoz odvalu.

Kamenný ponor • 20. 8. 2019

Kontrola stavu jeskyně po červnových bouřkách.




Krátké a jiné zprávy

Negativní výsledek, také výsledek


Michal „Cimbál“ Hejna (ZO ČSS 1-02 Tetín)

 

Kdysi jsme procházeli s kolegou Majerem bezejmenný kopec s kótou 448 m n m. poblíž Tobolky. Na jeho východním úpatí je několik výchozů devonských vápenců, které se zdály být ideálním místem pro výskyt jeskyní. Prošli jsme celou lokalitu opravdu důkladně, s výsledkem, že se zde žádné jeskyně nenachází. Při té příležitosti jsme si řekli, kolik že generací jeskyňářů už tento kopec přilákal před námi a kolik generací po nás sem ještě zavítá a přijde na to samé. Negativní výsledek je také výsledek, a i negativní výsledky by se měly publikovat.

To ovšem není problém pouze u jeskyňářů, ale všeobecně. Joel Bitman byl odborník na enzymaticky řízené reakce pohlavních hormonů a mechanismy účinků estrogenů (ať už to znamená cokoliv). Mimo jiné se věnoval působení DDT na zvápnění vaječných skořápek. V rámci výzkumu zjistil, že DDT významně zeslabuje skořápky vajec a zvyšuje riziko rozbití vejce. Výsledky publikoval v roce 1969 v časopisu Nature a v roce 1970 v časopisu Science. Studie vyvolala řadu reakcí, mimo jiné i kritiku toho, že krmné směsi pokusných ptáků obsahovaly málo vápníku. Při opakování pokusu s jiným krmivem se ukázalo, že vliv DDT na skořápky je ve skutečnosti minimální. V roce 1971 tedy nabídl Bitman oběma časopisům nový článek, v němž uváděl původní výzkum na pravou míru. Takový výsledek už nebyl zajímavý a oba časopisy článek odmítly. Ten nakonec vyšel sice v také ceněném, ale zdaleka ne tak citovaném, časopisu Poultry science (Pouzar 2019).

Snaha publikovat pouze zajímavé a významné objevy vede ke zkreslování skutečnosti. Najdeme ho i v jeskyňářské oblasti. Nechci se pouštět do diskuze, nakolik je geofyzika či proutkaření použitelné při hledání jeskyní. Pouze četbou odborné literatury by neznalý čtenář nabyl dojmu, že jde o úžasné nástroje. Problém je opět v tom, že těch několik případů, kdy proutek či geofyzika vedly k významným objevům, je okamžitě publikováno, zatímco ti ostatní chudáci, kteří zbytečně přemístili nepočítaně kubíků zeminy v místech, kde měla být zaručeně obrovská jeskyně, si to radši nechali pro sebe.

Ostatně zde narážíme na další problém. I kdyby byly časopisy ochotny negativní výsledky otiskovat, zůstává otázkou ochota jeskyňářů negativní výsledky publikovat. Když někdo najde jeskyni, jedná se o hmatatelný a nevyvratitelný výsledek. Pokud budu publikovat, že se zde jeskyně nenachází, pořád hrozí riziko, že někdo v rámci hesla – nejvyšší formou důvěry je kontrola – na místo zajde a jeskyni tam najde. Nedej příroda, najde tam jeskyni obrovskou. To pak autorovi hrozí, že se zařadí do panteonu největších jeskyňářských trotlů. (Jeskyně XX je nejdelší jeskyní v kraji YX, objevena byla v místech, o kterých ZZ napsal, že tam žádné jeskyně nejsou.)

V historii vědy známe mnoho slavných přešlapů. V pomyslném žebříčku těch geologických stojí na předních místech James Ussher a Johan Jacob Scheuchzer.

Anglikánský arcibiskup James Ussher z Armaghu (1581–1656) byl ve své době významným učencem, lingvistou a univerzitním profesorem. Dnes by byl jedním z nepřeberného množství zapomenutých učenců, nebýt jednoho významného omylu, díky kterému ho najdeme v každé knize o historii geologie a většině knih o historii vědy. Ussher totiž v roce 1654 spočítal na základě Bible stáří světa na 5700 let. Dosáhl dokonce daleko přesnějšího výsledku než dnešní geologové, protože dokázal stvoření Země datovat na 23. říjen roku 4004 př. n. l. (Gould 2011).

Autor dalšího slavného vědeckého omylu je ještě smutnější postava. Johan Jacob Scheuchzer (1672–1733) byl švýcarský lékař a přírodovědec. Jeho životním dílem byla kniha Physica sacra (Posvátná přírodověda), kde ve čtyřech svazcích, na 2 098 stránkách, za pomoci 745 mědirytinových tabulí zaznamenal všechny dobové znalosti o přírodě. A nejen to. Scheuchzer patřil k prvním vědcům, kteří ve zkamenělinách neviděli hříčku přírody, ale pozůstatky živočichů zahynulých při povodni. Veškerou tuto obří práci ovšem přebil jeden drobný přehmat. Ve sladkovodních třetihorních vápencích v Ohningenu objevil kostru, kterou považoval za lidskou, popsal ji jako Homo diluvii testis a publikoval v pojednání Člověk – svědek potopy. Trvalo sto let, než v domnělém člověku poznal slavný anatom Georges Cuvier velemloka, kterého nazval trochu poťouchle Andrias scheuchzeri (Záruba 2007). Bez této historky se také neobejde žádná kniha o historii geologie.

Pomyslný souboj o třetí je zatím otevřený.

Abychom se ale vrátili k tématu negativních výsledků a okolí Tobolky. Někdo to začít musí. Tak tedy, na ten zajímavý bezejmenný kopec u Tobolky nelezte, žádné jeskyně tam nejsou.

 

Literatura:

Gould S. J. (2011): Lživé kameny z Marrákeše. – Edice Kolumbus, Mladá Fronta. 1–351.  Praha.

Pouzar M. (2019): Lepší je zjistit něco, nežli nic. – http://www.osel.cz/10975-lepsi-je-zjistit-neco-nezli-nic.html

Záruba B. (2007): Jak se loví Dinosauři, aneb co nevíte o historii Země. – Knižní klub: 1–160. Praha.

 

 




Krátké a jiné zprávy

Athanasius Kircher a jeho Mundus Subterraneus


Michal „Cimbál“ Hejna (ZO ČSS 1-02 Tetín)

 

Athanasius Kircher

Athanasius Kircher patří bezesporu k nejzajímavějším osobnostem 17. století. Je přesně zdokumentováno, že se narodil 2. května ve vesnici Geise poblíž Fuldy jako sedmé dítě a čtvrtý syn Johanna Kirchera a jeho ženy Anny. Co ovšem známo není, je rok, kdy se tak stalo. Ani sám Athanasius Kircher nevěděl, jestli se tak stalo v roce 1601 nebo 1602. Každopádně později uváděl rok 1602 (Lelková 2011).

Anthanasius Kircher měl tak široký záběr zájmů a znalostí, že byl ve své době považován za největšího učence. Co si ale představit pod šířkou znalostí? Kircher je autor jedné z prvních vědeckých prací o egyptských hieroglyfech, čímž si zasloužil titul jednoho ze zakladatelů egyptologie. Našel zálibu v pozorování mikroorganismů v mikroskopu a jako jeden z prvních našel v mikroorganismech původce moru. K jeho dalším zájmům patřila orientalistika, lékařství a také geologie. V roce 1631 vydal svou první knihu a do své smrti v roce 1680 publikoval 44 knih (Lelková 2011).

Není divu, že bývá srovnáván s Leonardem da Vinci. A ještě něco mají společného. Odkaz Leonarda da Vinci se vyskytuje ve slavném románu Daniela Browna Šifra mistra Leonarda. Athanasius Kircher zase figuruje v románu Labyrint kostí ze série Sigma Force.

 

Mundus Subterraneus

Dvanáctisvazková kniha Mundus Subterraneus, díky které si Kircher zasloužil tento článek, vyšla poprvé v roce 1665 a ještě za jeho života se dočkala tří vydání. Jedná se o ucelený pohled na naši Zemi a Lelková (2011) ho představuje takto: „Šíře témat, kterými se Kircher ve svém díle zabývá, je přitom zarážející a sahá od sopečné činnosti a tepelného hospodaření Země, systému rovnováhy vody a ohně v koloběhu Země, přes teorie vzniku kamenů a kovů, zkameněliny, hornictví, metalurgii, alchymii až k podzemním živočichům a démonům. Mimo obecných otázek však obsahuje také řadu případových studií, grafů, nákresů a ilustrací, které ještě rozšiřují záběr díla.

Základním principem, který podle Kirchera řídí geologické procesy, je rovnováha vody a ohně, zajišťující, aby teplota země nebyla příliš vysoká nebo nízká. V centru Země se tak podle něho nachází věčný oheň, který vystupuje na zemský povrch četnými komíny a pod povrchem Země vytváří síť ohnivých žil a výdutí. Celý model tak připomíná lidské tělo se sítí žil a tepen.“

Popisovat detailně všechny Kircherovy myšlenky je nad kapacitu tohoto článku a čtenářovy trpělivosti. Originální latinské vydání je k dispozici na internetu na https://archive.org/details/mundussubterrane00unse/mode/2up.

Na dalších řádcích se podívejme hlavně na kapitoly věnované jeskyním (tak, jak je zpracovali Glaise, resp. Kempe a kol., neb latinou nevládnu, angličtinou ano).

Patero typů jeskyní

V úvodu kapitoly o jeskyních přejímá Kircher rozdělení jeskyní do pěti kategorií, jak je definoval Kircherův současník J. Gaffareal. Ten rozdělil jeskyně na božské, lidské, zvířecí, umělé a přírodní.

Božské jeskyně jsou jeskyně, v nichž se objevily nebo byly uctívány různé božské bytosti. Mezi uváděnými příklady najdeme kromě skutečných jeskyní i římské katakomby. Mezi božské jeskyně patří i virtuální podzemní prostory, jako například peklo.

Lidské jeskyně zahrnují zajímavý mix různých bájných jeskyní obývaných obry, múzami a dalšími nadpřirozenými bytostmi, ale řadí sem také poustevny.

Mezi živočišné jeskyně patří doupata lvů, vlků, medvědů, hadů a dalších živočichů.

Umělé jeskyně jsou jeskyně vytvořené lidmi a konečně přírodní jeskyně jsou přirozenými dutinami, které představují základ Kircherovy představy o Zemi (Kempe a kol. 2013).

 

Kircherův model Země

Země není podle Kirchera kompaktní hmotou, ale obsahuje hustou síť podzemních chodeb a sálů. Ty vedou napříč Zemí a zasahují až do zemského jádra. Celý systém připodobňuje k cévnímu systému lidského těla. Některé jeskyně jsou otevřeny na povrch, jiné jsou nepřístupné. Kircher byl výborný analytik, zcestovalý člověk a mimo jiné přímý pozorovatel výbuchu Stromboli v roce 1638. Do podzemí umístil obrovské oceány a dvorany plné lávy. Jeskyně rozdělil na tři typy. Jeskyně, kterými proudí oheň (magma), kterými proudí voda a kterými proudí vzduch.

Sopky jsou pouze výduchovými ventily jeskyní vyplněných ohněm. Na jeskyních vyplněných vodou ilustruje svoji představu koloběhu vody. Někde u jižního pólu je otvor, kterým vytéká voda do oceánu a proudí na sever, kde je obřím vodním vírem Maelströmem znovu pohlcována do podzemí. Všechny prameny potoků a řek jsou také vývěry těchto vodních jeskyní na povrch. V místech, kde dochází k propojení vodních a ohňových jeskyní vznikají gejzíry či horké prameny. Vodní a ohňové jeskyně mají svůj význam a udržují Zemi v rovnováze. Láva ohřívá vodu, takže ta nezamrzá a může proudit ve svém koloběhu. Voda naopak ochlazuje lávu a tím brání velkým sopečným erupcím.

Na závěr zmiňuje Kircher mimo jiné několik známých jeskyní vyplněných vzduchem, tedy těch, které je možné navštívit. Zde se drží soudobých představ a do podzemního světa umísťuje obry, draky a neznámé lidské civilizace (Glaise 2012).

Kircherova představa Země je jako celek samozřejmě z dnešního hlediska úsměvná, ale obsahuje několik na svou dobu revolučních myšlenek. V podstatě správně vysvětluje vznik sopek a sopečných erupcí, nastiňuje koloběh vody a správně zaznamenává vznik gejzírů.

Literatura:

Glaise J. (2012): Athanasius, Underground - https://publicdomainreview.org/essay/athanasius-underground

Kempe S., Naumann G., Dunsch B. (2013):  Athanasius Kircher’s chapter XX „About caves, fractures and the innumerable passages of the earth“ and the Grotto of Antiparos from „Mundus subterraneus“, 1678, translated from Latin – 16th International Congress of Speleology, Brno, July 21–28, 2013. Proceedings, 1: 59–64.

Lelková I. (2011): Athanasius Kircher (1602–1680) a jeho vliv na přírodní filosofii v Českých zemích. – Disertační práce, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova: 1–257. Praha.

 

 

 




Krátké a jiné zprávy

Jeskynní bestiář – hostnici, gigantičtí pavouci a hodag


Michal „Cimbál“ Hejna (ZO ČSS 1-02 Tetín)

 

Jeskyně měly vždy pro lidi nádech tajemna a často v jejich mysli představovaly zdroj nebezpečí. To nebezpečí mohlo být skutečné, jak si mnozí pamatují z bojů pračlověka s jeskynním medvědem, tak poutavě popsaných ve Štorchových Lovcích mamutů. Nebezpečí však mohlo také být domnělé, kdy lidé zasazovali do jeskyní mnohé zajímavé tvory. Třemi z nich se budeme na dalších stránkách věnovat a začneme nedaleko našich hranic ve Slovinsku.

 

Hostnik (lesní muž)

Národní listy otiskly v roce 1895 článek s názvem Ukázka z většího díla o lidovém podání slovinském z pera J. K. Kačera, která se týkala lesních mužů neboli hostniků.

Díky tomu víme, že lesní lidé chránili lidi před divou zvěří, před zablouděním či před čarodějnicemi. Byli velmi silní (a nebáli se nikoho kromě vodníků), dokázali zvedat celé kopce a moc toho nenamluvili. Místo vousů jim rostl dlouhý mech. Žili na mnoha místech Slovinska a lišili se velikostí i způsobem života.

Lidé při jeho popisu místy prokazovali milý smysl pro humor. Hostnik od Češče Vasi uměl slovinsky a chorvatsky a nenáviděl Němce, takže si s oblibou prozpěvoval Volila bim poginuti, nego Švaba ljuba biti (Raději zvolím zahynouti nežli Němce milou býti).

Nás budou ovšem zajímat hostnici žijící v jeskyních. Pod lukeňským hradem žil jeden hostnik v jeskyni, kde návštěvníkům s oblibou zhasínal světlo. Jednou takhle zhasl světlo dvěma dívkám. Jedna z nich utekla hned, druhá se dostala z jeskyně až za půl hodiny, jelikož prý zabloudila a nemohla trefit ven. Po několika měsících už na ní bylo tak patrné těhotenství, že se před pomluvami raději odstěhovala do Lublaně.

Hostnik se pohyboval i okolo rozešského zámku. Jeden z obyvatelů ho zde viděl, jak stojí v propasti na hlavě a nohy mu koukaly ven.

V jeskyni za Lošskou vsí žil hodný hostnik. Jako jediný z hostniků byl ženatý a jeskyni opouštěl jen jednou v roce, aby nakoupil pohankovou mouku na škubánky, které byly jeho nejmilejším jídlem. Jednou házel jeden muž do jeskyně kameny a vyrazil hostnikově ženě z ruky vařečku. Hostnik vyběhl, vytrhl jednou rukou silný buk, druhou kus skály a mlátil opovážlivce, dokud z něj nezůstala jen hromada kostiček a krvavé cáry.

V jeskyni u Nového města v Krajině žil hostnik, který se bavil tím, že se lidem zjevoval na nečekaných místech a děsil je. Naposledy vylekal v roce 1848 nějakou krupařku, která se pak modlila tak dlouho, až hostnik nadobro zmizel.

To je také asi poslední zjevení hostnika, od té doby žádné zaznamenáno nebylo.

 

Gigantičtí pavouci

Za druhými monstry si zaletíme do amerického státu Colorado, ale nejdříve si dovolím malou odbočku. Své jediné zranění ve spojitosti s jeskyněmi jsem utrpěl někdy v jedenácti letech, když jsem vylézal z Průvanové jeskyně. Tehdy jsem si všiml, že mi sedí na koleni obrovský pavouk a v návalu paniky jsem ho vší silou přetáhl svou baterkou tříbuřtovkou. Kdybych ovšem tenkrát znal bájné pavouky z průsmyku Middle Cottonwood poblíž městečka Buena Vista, asi bych si mínění o tom, jak vypadá obří pavouk, musel opravit. Právě v Buena Vistě trávil Profesor E. T. Laughton zimu na přelomu let 1900 a 1901, aby pátral po místních legendárních gigantických pavoucích. O výsledcích jeho cesty informoval list Minneapolis Journal dne 4. května 1901 na titulní straně.

O gigantických pavoucích žijících v jeskyních kolem Buena Visty se vyprávělo mnoho indiánských legend a na ně navazovala i vyprávění místních osídlenců. Laughton zaznamenal zprávu o muži jménem Schultz, který si v roce 1880 zkracoval cestu kolem pavoučí jeskyně. Když se nevrátil, bylo po něm po týdnu zahájeno pátrání a Schultz byl nalezený v jeskyni částečně zavalený pod spadlým blokem a pokrytý obřími pavouky. Schultz byl chudý a neměl žádné příbuzné, takže nebyl, kdo by zaplatil vyproštění jeho těla. Jeho tělo tedy zůstalo pohřbené v jeskyni. Jakou roli hráli pavouci při jeho smrti, není z článku jasné.

Laugton sám tyto pavouky nikde neobjevil, ale přivezl si starý dopis, který o pavoucích vyprávěl. Vyplývá z něj, že jeskyni v okolí Buena Visty obývají pavouci s tělem o velikosti kanárka a nohami délky deseti centimetrů. Tato jeskyně byla objevena v roce 1868 a byla často navštěvována průkopníky na cestě do Kalifornie, kteří používali pavoučí vlákna jako nitě. Návštěvníky jeskyně ovšem nesměl vystrašit nepříjemný bzučivý zvuk, který pavouci vydávali při tkaní pavučin. V roce 1871 byla pavoučí vlákna testována a ukázalo se, že je z nich možné utkat hedvábí nejlepší kvality. Kůže pavouků byla pro svoji pevnost a zároveň poddajnost využívána pro výrobu oblíbených a kvalitních rukavic. Mnoho pavouků také bylo odchyceno, zkroceno a používáno jako domácí mazlíčci. Pro chytání krys a myší prý byli daleko vhodnější než kočky, protože za nimi dokázali vlézt i do otvorů ve stěnách a stropech. Jedna dáma z Buena Visty si pavouka dokonce ochočila natolik, že sedával celou noc u její postele a hlídal ji. Zde si ovšem dopis odporuje, protože směšuje pavouky, kteří si tkají sítě s aktivními lovci

Zkoušel jsem o těchto coloradských gigantických jeskynních pavoucích najít více informací, ale ani Mineapolis Journal ani jiné americké deníky už se k nim pravděpodobně nevrátily. O sto let později byl podobný pavouk skutečně objeven a vědecky popsán, ale stalo se tak na jiném kontinentu. V roce 2001 popsal německý arachnolog Peter Jäger z jedné z laoských jeskyň pavouka s největším rozpětím nohou na světě. Pojmenoval ho Heteropoda maxima a jeho rozměry jsou skutečně úctyhodné. Jeho rozpětí nohou je až 30 cm, takže zakryje jídelní talíř (Szalay 2014). O jeho využití k výrobě rukavic není Laosanům nic známo.

 

Hodag

Rhinelander je malé univerzitní město ve Wisconsinu, o kterém by téměř nemělo smysl mluvit, nebýt jednoho hodně starého hoaxu, jehož historii zpracovala Coleen O´Connor Olson (2011).

Koncem 19. století si dřevorubci vyprávěli u táborových ohňů historky o podivných zvířatech zvaných hodag, která číhala u táborů a kradla dřevorubcům jídlo. Obyvatel Rhinelanderu jménem Simon Shepard v roce 1893 při procházce po lese spatřil děsivé chlupaté zvíře s rohy, tesáky a špičatými výrůstky na hřbetě a ocasu. Toto zvíře s hlavou žáby, šklebící se tváří obrovského slona a s ​​tlustýma krátkýma nohama vydechovalo oheň a páchlo jako směs hnijícího masa a parfému ze skunka. Sheparda okamžitě napadlo, že vidí skutečného hodaga, a rozhodl se, že ho musí ulovit. Tomuto záměru obětoval Shepard tři roky, než se mu v roce 1896 podařilo odchytit živého hodaga. Námaha se mu však vyplatila, neboť pak objížděl s hodagem okolní trhy, kde ho za vstupné ukazoval divákům. Tedy spíše řečeno vystavoval pouze jeho siluetu za průsvitnou plachtou, neboť uváděl, že hodag je velmi plachý a pohled na tolik lidí by nepřežil. Diváci tak viděli pouze pohybující se stín čehosi a slyšeli jeho vrčení. Tato atrakce proslavila Rhinelander po celých státech a přivedla do něj spoustu turistů.

Jak se záhy ukázalo, hodag byl pouze kus dřeva pokrytý kůží a rohy, kterým pohybovali pomocí drátů synové Sheparda, kteří také zajišťovali vrčení. Hodag se ovšem stal tak populárním, že se stal symbolem Rhinelanderu, kde má svoji sochu, stal se maskotem místní střední školy a každoročně se pořádá Hodag country festival.

V přírodě se s ním ovšem nesetkáme. Nával turistů způsobil, že se hodag stáhl do klidu jeskyní, kde ještě dnes napadá jeskyňáře a snaží se je vypudit ze svého hájenství. Místní jeskyňáři ho také považují za svého maskota.

 

Literatura:

Anon. (1901): Monster Spiders that are found in Colorado. – Minneapolis Journal, 4. 5. 1901, str. 1

Kačer J. K. (1895): Hostnik (lesní muž). – Národní listy, 16. 4. 1895, str. 1

O´Connor Olson C. (2011): Cave monsters. – The Journal of Spelean History, Vol. 45, No. 2, Issue 140:. 4–8.

Szalay J. (2014): Giant Huntsman Spider: World's Largest Spider By Leg Spanhttps://www.livescience.com/41428-huntsman-spider.html




Pseudokras80

test speleo 80 článek


Jako Petzoldovy jeskyně souborně označujeme skupinu malých členitých jeskyní, které se nacházejí ve východním konci Petzoldova lomu na levém břehu řeky Berounky mezi Srbskem a Karlštejnem v Českém krasu.

Po odlámání části silně zkrasovělého úseku ve vápencích kotýských s rohovci (stupeň lochkov, devon) počátkem 60. let 20. století zde ve stěnách lomu zůstalo celkem 6 malých jeskyněk, s délkami od 2 do zhruba 20 m. Těžba v lomu sice již dávno neprobíhá, firma Aquatech, spol. s r.o., v něm ale vyrábí bazény a čističky odpadních vod. Lom tedy nikdy nebyl volně přístupný a jeskyně proto nebyly příliš známy ani nebyly intenzivněji prolongovány. Po dohodě s majitelem firmy začal podrobnější průzkum jeskyní na přelomu let 2008 a 2009.

Historie od roku 1961

Mapa Petzoldových jeskyní

test malý text

Ve východním výběžku lomu nejbližším ke Karlštejnu byly mezi lety 1961 a 1964 některé úseky jeskyní odtěženy a vchody byly částečně zavaleny sutí z odstřelů. Jako první zde jeskyně dokumentoval M. Klofát (zpráva z roku 1966 je uložena v archivu Muzea Českého krasu v Berouně). Turnovec a Fajstová (1967) zaznamenali v této části lomu dutinu označovanou dnes jako Komín s třemi vstupy (pod jejich pořadovým číslem 10; dnes ev. č. 25-011) a drobné dutiny na opačné straně lomu (dnes 25-033 U žíly). Počátkem 90. let se o tuto část lomu zajímali členové ZO 1-11 Barrandien. J. Dragoun zřejmě jako první pronikl do zhruba 20 m dlouhé jeskyně Petzoldka (25-012). V 5 m hluboké propástce s dnešním jménem V suti (25-014) se mu podařilo prolézt do velmi těsné slepé dutiny při jejím dně.

 

Jeskyně V suti - vchodV systematickém přehledu všech jeskyní Českého krasu Jägera (1994) bylo v této části lomu uvedeno několik jmen a čísel jeskyní, ale sám autor soupisu nebyl schopen po nějaké době při revizi jeskyní určit, které jméno ke které jeskyni patří. Z hlediska pojmenování a číslování jeskyní existoval před rokem 2003 v celém úseku mezi Srbskem a Karlštejnem (25. krasová skupina Českého krasu dle Homoly 1947) značný chaos, vůbec největší z celého Českého krasu. V roce 2003 proto proběhla terénní pochůzka (zástupce Správy CHKO Český kras a několik členů ČSS), která měla stávající zmatek ve jménech a číslech jeskyní vyřešit. Výsledkem akce bylo přiřazení publikovaných jmen a čísel ke známým jeskyním v lomu (možná ovšem jinak, než jak původní anonymní autor jmen jeskyní zamýšlel). Výsledný stav byl publikován v přehledu Žáka et al. (2003). Ve východním konci lomu byly v tomto přehledu uvedeny tyto malé jeskyně: 25-011 Komín s třemi vstupy, 25-012 Petzoldka, 25-013 Skulina, 25-014 V suti, 25-033 U žíly a 25-034 Nad Skulinou. Všechny tyto dutiny dohromady měly délku jen okolo 40 m. Dnes je shrnujeme pod společné jméno Petzoldovy jeskyně. Jeskyně Skulina a V suti byly v prosinci 2010 propojeny. Další mohly být propojeny dnes neexistujícími dutinami v odtěženém prostoru. Geneticky se jedná o jeden systém dutin.

Nové průzkumné práce a objevy

Impulzem k novým prolongačním pracím byl již dříve známý výdech teplého vzduchu z propástky se jménem V suti. V lednu 2006 za silných mrazů bylo pozorováno, že teplý vzduch, vytvářející v mrazu oblaka páry, nevychází ze dna propástky, ale ze škvír mezi skalními bloky na boku dutiny.

Impuls k dalším pracím dal až koncem roku 2008 Z. Mengler. Po vyčištění dna a boku propástky od suti se do prvního asi 20 m dlouhého volného pokračování podařilo prolézt 21. ledna 2009. Na dně nového objevu zela neprůlezná puklina, ze které šel silný průvan. Bohužel, všechny další možné směry prolongace byly vyplněny jemným říčním pískem a siltem. Těsné prostory neumožňovaly uložení materiálu na místě a transport až před jeskynní vchod by byl velmi obtížný. Do prací se záhy zapojili i jeskyňáři ZO 1-11 Barrandien.

Jeskyně Skulina - u jezeraSnaha o usnadnění transportu materiálu ze dna nového objevu v propástce vedla od 4. dubna 2009 k pokusu o otevření níže položené jeskyňky Skulina a tedy o vytvoření bočního vodorovného přístupu na dno nového objevu. Při výkopu v původně jen 2 m dlouhé dutině byl hned ve vstupní partii nalezen 65 cm dlouhý rozbitý stalagnát, který původně spojoval strop a podlahu vstupní dutiny a který byl poničen odstřelem. V roce 2009 proběhlo také přesné geodetické zaměření bodů ve vchodech a všechny jeskyně východní části lomu začaly být postupně zkreslovány do jednoho plánu. K významnějšímu postupu ve Skulině došlo 21. dubna 2010, kdy bylo objeveno přibližně 30 m těsných členitých prostor. Dalších 30 m s malým jezerem na dně bylo objeveno 9. května 2010. Objev stoupající chodby v délce cca 10 m s převýšením asi 8 m, nastal 19. května 2010. Na výkopových akcích a objevech se podílela řada jeskyňářů ze ZO 1-04 Zlatý kůň, 1-11 Barrandien, 1-05 Geospeleos. Jeskyně se postupně rozšiřovaly dalšími malými postupy až do současného stavu

Ke konci roku 2010 má jeskyně V suti délku 29 m a hloubku od vchodu 13 m, jeskyně Skulina délku 105 m a denivelaci dutin 25 m a jeskyně Petzoldka délku 16 m a denivelaci dutin 2 m. Komín s třemi vstupy (jeho spodní vstup), který leží mezi jeskyněmi Petzoldka a Skulina má délku 11 m. Celkem je v Petzoldových jeskyních známo k datu uzávěrky tohoto příspěvku celkem 161 m jeskynních prostor s denivelací 30 m. Spojení jednotlivých částí do jedné jeskyně je velmi pravděpodobné, stejně jako další objevy volných prostor.

V současné době probíhají průzkumné práce především v jeskyni Skulina, kde se odklízejí sedimenty za Pískovou chodbou z menší prostory vytvořené na křížení dvou výrazných poruch. V tomto místě je několik dalších pokračování. Severozápadním směrem směřuje plazivka směrem k Termitišti, kde je pravděpodobnost dalšího pokračování. Východním směrem směřuje šikmo vzhůru chodba, ze které byly odklizeny veliké kamenné bloky, které hrozily zřícením. Na konci této chodby je širší prostor, za který chodba pravděpodobně pokračuje v původním směru. Směrem vzhůru vede do výšky cca 3 m komín, kde byly prováděny prolongační práce. Směrem dolů byly prováděny výkopové práce a po vyklizení sedimentů je zde cca 2,5 m hluboká sonda, podle které dostala tato prostora název Nad studnou. Vedle této studny byla kopána sonda ve směru k Termitišti, kde došlo k propojení s prostorami na západ od sondy. Dalším prohloubením sondy na 4 m byla tato jeskyně 4. 12. 2010 propojena s jeskyní V suti.

Další informace o Petzoldových jeskyních

Mapa Petzoldových jeskyní

3D model Petzoldových jeskyní

Mapa jeskyně byla zpracována v programu Therion. Pokud tento program používáte, je možné si zde stáhnout soubor k prohlížení v programu Loch 3D viewer, který je součástí instalačního balíčku Therion. V tomto programu si můžete prohlížet model jeskyně z různých pohledů a přiblížení.

 

krátky titulok alebo popis obrázka

obrazek




Trocha historie

Objev v archivu Správy jeskyní ČR


Jan „Kelf“ Flek

 

Při prohlížení neroztříděné části archiválií v archivu Správy jeskyní ČR v Blansku jsem v jednom sešitu nalezl uložené poznámky. Texty na listech jsou psány obyčejnou tužkou, velice obtížně čitelné, ať již z důvodu málo výrazného textu nebo nečitelnosti rukopisu. Kdo a kdy je do sešitu uložil nevím. To ale není podstatné, mnohem zajímavější je, že se dochovaly téměř autentické zápisy notoricky známých a mnohokrát publikovaných událostí. Texty jsem se pokusil rozluštit. Jak se mi to povedl, můžete posoudit sami. Je zřejmé, že jsem všechno nerozluštil správně, takže děkuji za všechny Vaše opravy a připomínky. Jan Kelf Flek

 

Obr. 1

 

1879 Objev Eliščiny jeskyně dle Klusáka

Nejdříve kopali J. Klusák a V. Prokop. Vykopali metr do hloubky. Kosti nebyly asi došli. Přišel Fr. Bezděk, pokrývač, kopal na témže místě zase metr a zas žádné kosti. Po třetí Eduard Krátký, pokrývač ze Sloupa. Kopal po delší dobu a měl se propadat, šutr počal padat do hloubky. Šel do hospody ke Kalovi. Tam seděla společnost, Sedlák, Prokop, Klusák. Krátký to shlédl a podotkl, že kdyby kopal 1/2  dne prokopal by se jistě do nových jeskyň. Klusák a Prokop se tam hned chystali, ale Sedlák je předešel a hned skutečně do Eliščiny se prokopal.  Hned šel ke starostovi Kučerovi a faráři Sychrovi. Na sv. Štěpána ponejprve tito vlezli do jeskyně té (obr. 1).

 

 

 

Obr. 2

Obr. 3

1889 Šošůvské objev dle Klusáka

Na stráni rostl keř šípkový, pod ním otvor nepatrný. Václav (Sedlák) šel v zimě, z lipovecké si domů a zpozoroval, že pod keřem je sníh rozpuštěný a viděl páry vystupovat. Vlezl do vnitř. Jan Ševčík rolník ze Sloupu uviděl syna Sedlákova  jak jde s putnou ze žleba ku Sloupu. Optal se jej co nese. Ten mu řekl selata. Ale na selatech ležely zamazané šaty z čehož hned Š. poznal, že nemluví pravdu. Strhl je a uviděl krápníky. Řekl to svému podnájemníkovi před Jos. Ševčíkem, zelinářem ze Sloupu. Ten přišel v největší chumelenici ke Klusákovi a řekl to... na to počal vyprávěti co zažil… a vlezli pak do oné díry. Zrovna, co tam byli přišel Sedlák náhodou ke Klusákovým na besedu. Ptá se jeho ženy, kde je Klusák. Ona nevěděla ničeho. Jenom že odešli se Ševčíkem a Jedličkou na krápníky. Václav je drahoval ve sněhu a vchod sopoušku otevřený zaházel kamením – vám nic (nečitelné). Klusák jak lezou zpátky naleznou sopoušek zaházený. Nožem se vydrápali za chvilku (obr. 2, 3).

Obr. 4

1889 O Šošůvské dle Sedláka

Sedlák, jako pohrabáč chodil často kolem toho místa, kde nyní vchod do Šošůvské, spravovat silnici. Znal od jakživa ten sopoušek. Pokusil se jednou jej prohrabat a dostal se do nepatrné síňky atd. Popírá, že by vůbec kdy byl jej k tomu přivedl, výrok Křížův (obr. 4).

 

1884 O Křížových dle Sedláka

Šachtu kopali Sedlák a Streit. V hloubce 5 m počala se bořit  a našli otvor. S. slezl první a po laně se spustil dolů a hned prošel až na konec  Streit první řekl, že se otvor boří a nechtěl tam dále pracovat, Sedlák šel otvor zadělal etc.

 

 

A zde můžete porovnat, jak stejné události popsali jiní autoři:

 

140 let od objevu jeskyně Eliščiny (1879)

Kratochvilná historka o „skalních duších“ ve Sloupu

Sloupský cestář Václav Sedlák (+ 7. ledna 1906 ve Sloupu) byl představitelem zvláštní kasty lidí, kterým sloupští říkali „skalní duchové“. Sedlák pracoval již s Wankelem při vykopávkách ve Sloupských jeskyních. Byl později pravou rukou Křížovou a konečně mým adlatem. R. 1898 a 1899 prolezli jsme spolu kdekterou skulinu ve sloupském bludišti. Kdybych měl říci, co dělal Václav Sedlák, když jiní odpočívali nebo si hověli při holbě piva, řekl bych, že Václav „slídil“. Slídil hlavně po skalách nad zemí i podzemí, slídil hlavně po „medvěďácích“, to je po zubech – špičácích jeskynního medvěda, které uměl mistrně preparovat, že i ze dvou defektních vykouzlil jeden bezvadný.  Turisté je v těch dobách rádi kupovali. Václav měl vždy nejkrásnější medvěďáky, lepší než J. Klusák sen. (+5. V. 1903) nebo V. Prokop nebo E. Krátký, jeho konkurenti, kteří jeho šibalské metody výroby medvěďáků neznali – to byli ti slavní  sloupští  „skalní duchové“. Václav měl však jemný smysl pro všechno, i pro abstraktní téma o drobné, slepé jeskynní zvířeně.  Všechny netopýry (8 druhů) žijících ve Sloupských jeskyních, dokázal pojmenovat latinským jménem.

Neslavnější Sedlákův den byl 20. prosince 1879. Několik dní před tím hledali J. Klusák a V Prokop (objevitel Němčické jeskyně) na konci jeskyně Nicové medvěďáky. Vykopali šachtu 1,5 m hlubokou, kostí nebylo, a nechali práce. Skalní duch č. 2 Eduard Krátký hloubil však druhého dne dále, kopal po delší dobu, až pojednou se počal propadat, štěrk pod ním se sypal dolů. Vznikl otvor v šíři 10 cm, do něhož Krátký spustil hornický kahan, ale silný průvan zespodu vanoucí zhášel jako plamen. Dále se vniknout nedalo. Vrátiv se na náves vykládal o tom Krátký kamarádům. Sedlák bystře pochopil situaci. Hned v noci vypravil se tajně s manželkou do jeskyně, hloubil sice opatrně – ale již se půda provalila a Sedlák se řítil po prudkém svahu dolů. Chvíli to trvalo, nežli se vzpamatoval a uvědomil si, co se zběhlo. Kmitavé světlo hornického kahanu ozařovalo ohromnou prostoru, ve které se jeho kročeje dunivě ozývaly. Byla to překrásná Nová jeskyně Sloupská, tehdy nazvaná Eliščina. (Dr. K. Absolon Moravský kras 1970)

 

Václav Sedlák, objevitel nové jeskyně, cestář Sloupský, který též patřil k vůdcům a jeskyni provádějícím, šel na konci měsíce prosince roku 1879 do nicové jeskyně kosti kopat. Dříve už častěji po 3 léta v jeskyni té kosti hledával, ale protože tam málo kostí nalézal, navštěvoval ji toho roku méně, než jindy. Onoho dne navštívil v nicové jeskyni místo, které se v poslední síni na pravo u skalní stěny nalézá. Odhazuje kamení tam nahromaděné, ucítil pojednou, chtěje se hlouběji prodrati, pod rukama svýma malý otvor, kterýmž neustálým probírání a odhazováním kamenův vůčihledě rozšiřoval. Když byl otvor již dosti veliký, kopající zpozoroval, že z něho vane vzduch: i zkoumal, zdali by tam hlouběji snad nějaké kosti nalezl. Že by nějakou jeskyni objevil, o tom neměl ani tušení.

Svléknův ze sebe vrchní šat, soukal se po břiše téměř kolmo dolů. Na 6 metrů do hloubky leželo kamení, na 2 metry hloubky musel seskočiti, tak že hloubka, do které se Sedlák spustil, celkem něco přes 8 metrů obnášela. Havířský kahanec, jehož u sebe měl, mu při tom skoku shasnul. I rozžel jej na novo a co spatřil? Spatřil pln udivení tutéž jeskyni, Jejíž kráse nyní všichni se obdivujeme, jeskyni novou, vysokou, prostrannou, do níž před ním nikdo nebyl vniknul, jeskyni krápníkovou a nedotknutelné svěžesti a oslňující bělosti své.  Ihned prošel celou jeskyni a všechno všudy prochodil.

Vykonav prohlídku svou chtěl toutéž cestou, kterou byl přišel, bráti se nazpět, aby oznámil představenstvu obecnímu, co byl spatřil. Ale bylo-li již s velkým nebezpečenstvím spojeno, dostati se dolů, nebylo zajisté s menším, ne-li ještě větším nebezpečenstvím spojeno, vylézti šťastně a bez úrazu nahoru. A v skutku! Viselo tu živobytí Sedlákovo při zpáteční cestě jen na nitce. Leza totiž tou cestou nazpět, jíž byl přišel, držel se kamenů tam na stráni nakupených.  Ale zachycuje se jich, uvedl je mimovolně v pohyb. I začaly se naň sypati a dolů padajíce, strhávaly za sebou i hořejší, tak že myslel, že konečně otvor se zasype a že bude mu zde zahynouti. Aby hrozícímu nebezpečenství ušel, skryl se za kámen, jenž dle jeho udání byl 13 m dlouhý a dosti mohutný, by ho před úrazem zachránil. Za ním leže, očekával, co se dále stane. Na štěstí přestalo kamení za chvíli padati: hořejší pahorek nánosem utvořený se nesesypal, jak Sedlák se v té chvíli obával a otvor se nezanesl, čímž se stalo, že Sedlák byl zachráněn a jeskyně obecenstvu se zachovala.  Šťastně se navrátiv, odebral se Sedlák ihned k představenému obce Sloupské, panu Kučerovi, i oznámil mu, jaký podzemní div náhodou nalezl, jakou krásnou krápníkovou jeskyni vypátral.

Ihned vzchopiv se pan starosta a s ním i někteří občané Sloupští, by se podívali na novou okrasu svého údolí. Bez mála by byl při první návštěvě pan starosta, úzkým otvorem, jen 50 ctm. širokým, slézajíce, u velikém nebezpečenství se octnul. Též velebný pán O. Sychra, kooperátor ve Sloupě, byl mezi prvními, kteří tehdáž s nebezpečím života jeskyni navštívili a pravou cenu její poznali. O první návštěvě sepsán od obce na památku tento protokol: „Vchod k jeskyni vedoucí byl velice nepohodlný, 50 ctm. široký a poněkud i nebezpečný. Chtěl-li kdo jeskyni tu ohlédati, musel se leže vchodem jako had soukati a jinde zase kolmým asi 6 metrů dlouhým otvorem opatrně se spouštěti, při čemž jemu každým pošinutím hrozilo, že padajícím za ním kamením poraněn bude.  Šat svůj jakož i obuv musel navštěvovatel oželiti.  Tímto nepohodlným vchodem navštívili jeskyni tuto dne 27. prosince 1879: Jos. Sychra, kooperátor Sloupský: Frant. Kučera, starosta ve Sloupě: Frant. Jedlička a Frant. Hasoň, výborové ve Sloupě.“

Otvor onen, jímž Sedlák na zpáteční cestě probírati se musel, aby se k východišti svému, staré nicové jeskyni, navrátil, a též i kámen, za nímž se skryl, Sedlák každému navštěvovateli jeskyně ochotně ukáže a vylíčí mu cestu, po které s hůry do nové jeskyně se dostal. (Neznámý zdroj)

 

130 let od objevu Šošůvských jeskyní (1889)

„Proč kladete, pane doktore, takovou váhu ne tento sopoušek,“ ptal se mě jednou Václav Sedlák, který při uvedených pracích jako dělník byl zaměstnán.  „Inu, milý Václave,“ odvětím já, protože tu končí jeskyně sloupské, a že tento sopoušek mi naznačuje podzemní prostory, jest zde komín, kterým v dávných dobách vody ze strání šošůvských do skal vnikaly, tu budou jeskyně a propasti.“

Uplynulo osm let od oné doby, co jsem Václavovi místo toto naznačil jako vchod k podzemním prostorám, když mi tu od bývalých dělníků mých. Pak od Václava Sedláka došla zpráva, že nalezena byla nová velmi krásná jeskyně u Sloupu a to za Kůlnou směrem k Ostrovu. A kdo ji našel? Václav Sedlák.

Známo jest, že jeskyně sloupské každoročně navštěvovány bývají velkým počtem cestujících, z nichž mnozí rádi by domů přinesli nějakou tu památku na podzemní prostory, jež byli viděli. Tu jim vůdcové do oněch jeskyň nabízejí zuby (medvěďáky) a střechýlky krápníkové. Jedněch i druhých bývalo v jeskyních sloupských hojnost, nyní ale jsou vzácností velkou. Střechýlky byly vylámány, a chodby rozsáhlých jeskyň sloupských svých okras zbaveny, náplava, v niž odpočívaly zbytky zvířat pravěkých, byla prohrabána, prokopána a proházena, poklady v ní uložené byly vyčerpány – dosti vydatné prameny výživy chudiny sloupské vyschly. Poutníků ale stále přibývalo, poptávka po věcech na památku určených rostla, střechýlky a medvědí zuby staly se vzácnějšími a dražšími, neboť muselo se na ně chodit do vzdálených jeskyň žlebu sloupského. Úmyslné vyhledávání nových jeskyň jako nového zdroje pro ony předměty stalo se pro ony vůdce jaksi nutnou životní potřebou, tomu, který má více zkušeností a předčí ostatní svou přičinlivostí, neohrožeností a bystrostí duševní, tomu štěstí přeje.

Václav Sedlák, jemuž říkají také skalní duch, míval nejvíce střechýlků a nejvíce medvěďáků. Tento skalní duch tedy nalezl opět novou jeskyni, ale ne maně a nahodile, nýbrž jako zkušený dělník, který si všímá tu a tam prohozených slov, pochopuje hned jejich význam, odkládá ale s provedením předsevzetí do budoucnosti, až nastane potřeba.

Václav Sedlák často se plížíval tmavou nocí k onomu sopoušku a tu nepozorovaně, všeho hřmotu se střeže, vyhrabával jeden balvánek za druhým, až vyškrabal díru, kterou štíhlé a mrštné jeho tělo vsoukalo se do prostory kapličky podobné 3 m délky, 2 m výšky a 2 m šířky.

Václav si oddychnul, věděl, že je to počátek chodby neznámých rozměrův. Rychle prošoupnuv se dále pozoroval, že je tu sice pěkná nová chodba, že na stropě visí toužebně hledané střechýlky, než že nemožno plížiti se po spečenině náplavu pokrývající dále než na 40 m, neboť zde náplava a spečenina tak vysoko ku stropu sahala, že ani jeho úhoří tělo prosouknouti se nemohlo.Václav Sedlák několikráte v zimě r. 1889 a v lednu 1880 tuto novou chodbu navštívil, vchod pokaždé pečlivě zatarasil balvánky. Avšak všecko do času, a pán Bůh na věky.

Závistivý zrak ostatních kosťařů a střechýlkářů vyslídil tajné návštěvy Václavovy.

Počkej, pravili, však my ti přijdeme na kobylku. Jedlička, Klusák a Šefčík vkradli se v měsíci lednu 1890 do tajného revíru Václavova pytlačit.To zpozoruje Václav, bez hluku a křiku přikvapí, zatarasí kameny úzký otvor a zůstaví soupeře jejich osudu. Než vězení ono trvalo jen pár hodin, vězňové nejsou nováčky, jsou to ptáci ostřílení a pomohli si rychle z bryndy. Vybírali kámen za kamenem, až byla díra otevřena, a takto volný průchod sjednán. Spravedlivý hněv nad tímto kouskem Václavovým uvedl je na cestu poctivou. Šefčík šel do Šošůvky ohlásit rolníku Jakubu Mikuláškovi, že pod jeho polem je krásná jeskyně, a že ho do ní zavede. Tak vyšla věc na jevo a vlastník širokého pozemku pod onou jeskyní se nalézajícího Jakub Mikulášek i se svým zetěm hostinským Josefem Brouškem ujali se nyní držení podzemního pokladu po dlouhé věky ukrytého. (Punkva – Macocha  a  Sloup na Moravě: Dr. Martin Kříž 1890)

Vchod do jeskyně Šošůvské objeven byl r. 1889 týmž dělníkem Sedlákem, jenž pozoruje v zimě páry vycházející z nízkého otvoru, vydal se tam do neznámých dosud děr na lov krápníků, Loupežení jeho nezůstalo dlouho utajeno a majetník pozemku, občan z blízké dědiny Šošůvky, jal se v jeskyni sám pátrati. Sedlák se na štěstí daleko nedostal, jen do vzdálenosti 40 m. Chodba byla učiněna schůdnou a na konci dynamitem rozšiřována, tu objevila se malá propástka a za ní rozlehlejší chodby a prostory, jež byly rychle zpřístupněny a již v dubnu 1890 veřejnosti odevzdány. Majitel j. Broušek nelenil vystavěti před jeskyní známý úhledný hotel, v němž snaží se, pokud poměry dovolují co nejlépe posloužiti svým hostům. (Dr. K. Absolon, Průvodce Moravským krasem, 1913)

 




Výročí a vzpomínky

Krasový badatel JUDr. Martin Kříž a Ždánice


Josef Pokorný

 

Na svém zasedání dne 11. září 2019 schválilo zastupitelstvo města Ždánic udělení titulu ČESTNÝ OBČAN ŽDÁNIC in memoriam JUDr. MARTINU KŘÍŽOVI. Dlouholetý občan Ždánic a krasový badatel Martin Kříž se narodil 14. listopadu 1841 v Líšni, zemřel 5. dubna 1916 ve Ždánicích. Od r. 1871 bydlel a až do své smrti žil a pracoval ve Ždánicích jako notář, tj. celých 46 let.

V r. 1841 byla Líšeň vesnice, vzdálená 8 km od Brna. Dnes je to předměstí Brna. Někdy v červnu r. 2019 se obrátili zastupitelé města Ždánic na obecní zastupitele Brna- Líšně s požadavkem o poskytnutí maxima informací o líšeňském rodáku Martinu Křížovi. Pracovnice Kulturního domu Líšeň měla moji adresu, kterou předala ždánickým zastupitelům a oni se obrátili se svým požadavkem na mě, a tak došlo ke spolupráci především mezi mnou, členem Pracovní skupiny SE–3 při ZO 6-12 „Speleologický klub Brno“, a zástupci Ždánic.

Příčinou požadavku na poskytnutí materiálu bylo rozhodnutí obecní rady Ždánic udělit Martinu Křížovi čestné občanství města Ždánic in memoriam. Protože práce, kterou Martin Kříž vykonal na objasnění otázek geologie, karsologie, paleontologie, hydrologie, geodetiky a speleologie Moravského krasu je tak rozsáhlá a tak úctyhodná, že má stále co říci dnešní době, dohodli jsme se v naší Pracovní skupině SE–3, že vyjdeme ždánickým občanům maximálně vstříc a poskytli jsme jim všechny práce a historické materiály, které jsme o Martinu Křížovi měli. Díky tomu se rozvinula mezi námi, pracovníky SE–3 a panem Josefem Medřickým, emeritním starostou Ždánic, který byl organizátorem vzpomínek na Martina Kříže, čilá e-mailová korespondence, jejímž vyvrcholením byla pozvánka na „Vzpomínkový večer na JUDr. Martina Kříže“, který se konal v úterý 26. listopadu 2019 v Kulturním domě ve Ždánicích.

Na základě tohoto pozvání jsem se zúčastnil tohoto vzpomínkového večera já a předseda naší ZO 6–12 Petr Nováček. Nejprve jsme byli přijati starostou Ždánic panem MUDr. Vladimírem Okáčem a zúčastnili jsme se slavnostního předání pamětní plakety – medaile a dekretu o jmenování Martina Kříže čestným občanem Ždánic. Tyto indicie z rukou pana starosty převzal v zastoupení prapravnuk Martina Kříže, pan Ondřej Prokop (jeho maminka byla za svobodna Křížová, žijící v Brně), za zbývající, přestárlé členy rodiny, žijící v Praze.

Poté jsme se my, zástupci ČSS ZO 6-12, spolu s panem starostou MUDr. Vladimírem Okáčem, panem Josefem Medřickým, panem Ondřejem Prokopem a tajemníkem města Ing. Romanem Vrábelem vydali na hřbitov, k pomníku Martina Kříže a jeho rodiny, kde jsme tiše a s úctou vzpomenuli na jeho osobnost a zažehli každý svoji svíci. Odtud jsme se odebrali na prohlídku městské hvězdárny Ždánice, na kterou jsme byli pozváni. Z hvězdárny jsme přešli do Velkého sálu Kulturního domu, který již byl zcela zaplněn účastníky vzpomínkového večera.

Vzpomínkový večer zahájila paní Ing. Jitka Čapatá, členka Muzejního spolku ve Ždánicích. Dále se ujal slova pan RNDr. Vladimír Kotík, autor zvláštního vydání „Ždánického zpravodaje“ (toto zvláštní číslo vyšlo v r. 1991 a bylo celé věnováno osobnosti Martina Kříže). Po něm se ujali slova paní Mgr. Anastazie Polášková a Ing. Vladimír Netopil, kteří, střídajíce se v melodramatickém, vzpomínkovém vyprávění, prošli všemi podstatnými událostmi života Martina Kříže. Poté zavzpomínal na svého prapraděda pan Prokop, a nakonec jsme dostali slovo i my, zástupci ČSS, ZO 6–12. Předseda naší ZO Petr Nováček vyzval mne, abych promluvil.

Celý večer se zde mluvilo o píli a práci a o rozsahu díla, které po sobě Martin Kříž zanechal. Doplnil jsem to tedy poukazem na jeho píli, se kterou zvládl naučit se potřebné odborné znalosti z celé řady profesí, které při výzkumech Moravského krasu nezbytně potřeboval. Význam jeho práce spočívá především v tom, že byl na mnoha místech krasových výzkumů první, kdo je zkoumal, dokázal exaktně popsat to, co na místě viděl a zjistil, proto jsou jeho zjištění a popisy ještě dnes živé a mají nám stále co říci. Nakonec jsem osvětlil, jak vzniklo přátelství a spolupráce Martina Kříže s Florianem Koudelkou a čím Koudelka pro Martina Kříže byl. Mým výkladem byl vzpomínkový večer zakončen.

Při odchodu ze sálu jsme byli osloveni Slávkem Veselým (viz článek dr. J. Himmela ve Speleu 67/2015, str. 59–61, „Slavomír Veselý – 70 let“). Slávek je jediný z dlouholetých činných jeskyňářů, který už léta ve Ždánicích žije a pracuje. S ním a s jeho paní jsme poté v sousední ovlažovně strávili pěkné chvíle v družném rozhovoru.

Foto 1: Starosta Ždánic, MUDr. Vladimír Okáč (vlevo) předává panu Ondřeji Prokopovi, zástupci rodiny Křížů a prapravnuku Martina Kříže, insignie „Čestného občanství Martina Kříže“. (Foto J. Pokorný)

 Foto 2: Hrob Martina Kříže (Foto J. Pokorný)

Foto 3: Petr Nováček, předseda ZO ČSS 6-12, právě zapálil svoji svíci (Foto J. Pokorný)

 




Výročí a vzpomínky

Martin Kříž a Moravský kras


Ladislav Slezák

 

Martin Kříž, profesně právník, z vlastního zájmu a záliby speleolog, paleontolog a archeolog, se narodil 14. listopadu 1841 v Líšni, což byla v oné době vesnice nedaleko Brna. Ale byla to také brána do jižní části Moravského krasu. Divoká krása tohoto území lákala Martina už od útlého mládí poznávat skrytá tajemství tohoto tak zajímavého kraje. Nicméně, většinu svého života prožil ve Ždánicích, kde našel obživu jako právník a notář a odkud do Moravského krasu vyjížděl.

Je nadmíru zajímavé a z dnešního pohledu až neuvěřitelné, jak kombinace erudice právní a zvěrolékařské, která se spojila v osobnosti Martina Kříže hluboce pronikla do problematiky karsologických, paleontologických, hydrologických, speleologických, geologických i geodetických témat tak z hlediska vědeckého poznávání zajímavého území Moravského krasu. Proto považuji za nezbytné vyzvednout zásluhy Martina Kříže na poli vědeckého poznávání přírodních jevů Moravského krasu.

Tento muž se zabýval na poli vědy jako vůbec první a jediný otázkami paleogeneze celé řady jeskyní Moravského krasu. Dále zpracoval detailně paleontologii vymřelé jeskynní fauny (tj. osteologie včetně osteologie malých obratlovců) v kontextu s materiály, které mu připravoval o dvacet let mladší spolupracovník Florian Koudelka. A v neposlední řadě je dodnes v praxi používáno jeho výškopisné měření Moravského krasu.

Odborný a vědecky erudovaný tandem Martin Kříž a Florian Koudelka byl ve své době důkazem toho, že karsologie není jen doménou vyvolených a erudovaných badatelů ověnčených akademickými tituly. Na pole krasové vědy znenadání vstoupili dva badatelé, kteří za dobu své činnosti přinesli tak obsáhlý komplex znalostí, že ještě dnes je jejich dílo vysoce aktuální, plně použitelné a v řadě odborných otázek a poznatků nepřekonané. Díky nim a jejich společné píli, osobnímu odříkání a finančním nákladům do bádání vložených může dnešní případný následovník jen nevěřícně kroutit hlavou nad projevy opravdového vědeckého entuziasmu, hraničícího ve své úpornosti až s umanutostí poznávání Moravského krasu. Od doby JUDr. Martina Kříže se s tak přínosnou badatelskou dvojicí nesetkáváme a určitě nikoho takového v dnešních podmínkách už nepotkáme.

Jejich společné publikace byly určeny převážně milovníkům krasu, kteří toužili získat hlubší a podrobnější znalosti o řadě významných krasových lokalit, ale přinášely také odborné pasáže, určené k zasazení jednotlivých jevů do souboru procesů, kterým byl Moravský kras vystaven v období mladých třetihor a které trvají dodnes. Kvanta osteologického materiálu z období kvartéru byla odborně vysbírána a dodnes nejsou zcela zpracována.

Martin Kříž byl člověk, který v Moravském krasu v rámci vlastního poznávání a vlastních zkušeností vytvořil na poli tehdejší, rozvíjející se vědy rozsáhlé, dodnes nedoceněné dílo. Je pozoruhodné, že všechny potřebné práce prováděl pokud možno osobně, pokud k nim potřeboval dělníky či další spolupracovníky, platil je ze svého notářského platu.

Práce JUDr. Kříže byla vždy vysoce hodnocena, zvláštní však zůstává fakt, že v porovnání s masivně propagovanou prací například dr. Karla Absolona stojí jakoby poněkud v pozadí. Dr. Karel Absolon byl manažerem, využívajícím popularitu rozvíjejícího se cestovního ruchu, který velmi obratně dovedl zaměřit objevy nových jeskyní ke komerčním cílům. Na rozdíl od JUDr. Kříže si Absolon svoji cestu razil poměrně drsnými metodami, zatím co Křížovy karsologické práce, ač velice záslužné, objevné a pro společnost nadmíru přínosné, zůstávaly skromně uloženy snad i věkům budoucím.

Generace nás, začínajících amatérů speleologů v 50. letech minulého století, se vždy za poznáním obracela k odkazu JUDr. Martina Kříže a jeho spolupracovníka Floriana Koudelky. Ještě dnes, po tolika letech, i když jsme se krasu věnovali profesionálně rádi a s láskou sáhneme po jejich knihách.

 

Psáno pro říjnové vydání listu „Ždánický zpravodaj“.