Michal Cimbál Hejna (ZO 1-02 Tetín)

 

„Hej!“, ozvalo se ze čtvrté kukaně. Řadím zpátečku a s omluvou podávám pas. Evidentně jsem dlouho nejel přes pasovou kontrolu. První kukaň byla prázdná. U druhé jsem předpisově zastavil a ukázal pas uniformovanému muži. „Hej!“ ozvalo se ze třetí kukaně, když jsem ji míjel. Zařadil jsem zpátečku a s omluvou podával pas druhému uniformovanému muži. „Chorvatsko“, ukázal ten dobrý muž na sousední kukaň, „Bosna“, ukázal na sebe. Kdo byl ten pán ve čtvrté kukani netuším. Další kukaň už tam naštěstí není. Tady mě máš, Bosno.

Mým cílem je národní park Una, který leží podél stejnojmenné řeky a jejího přítoku Unec. Krajina podél řeky příjemně plyne. Neohromí, ale ani neurazí. Jenom v místech, kde řeku objímají strmé srázy, u památníku obětem masakru během občanské války, člověka zamrazí. To už se ale blížím k vesničce Martin Brod, jejíž pěnovcové kaskády mají být jednou z ozdob parku. Podle mapy vedou ke kaskádám dvě cesty. Jedna delší, značená, po pravém břehu řeky a jedna kratší přes provizorní most a skrz vesnici po levém břehu řeky.

 

 

Neomylným instinktem vybírám tu kratší. Přejíždím most a před vjezdem do vesnice nabírám pár desítek výškových metrů. Pak mě čeká sjezd serpentinami, cestou širokou tak akorát na jedno auto. Marně vyhlížím, obklopen ploty, širší místo, kde bych mohl zaparkovat. A najednou cesta končí a přede mnou je uzoučká lávka pro pěší. Nejsprávnější, co by se v této situaci mělo udělat, je v kroku jedna vynadat si blbů a v kroku dva vycouvat a najít parkoviště. Ve svém psychickém rozpoložení jsem ale schopen pouze kroku jedna.

 

 

 

Na druhou stranu to má tu výhodu, že jsem zaparkoval asi tři metry od kaskády. Co k ní říci? Svým způsobem by se dala nazvat takovým modelem Plitvických jezer velikosti H0 (modelář ví, ostatní nechť si to najdou), ovšem zadarmo a bez davu turistů.

Couvám ven, občas zastavím, aby se kolem mohli protáhnout turisti. V inteligentním autě řvou senzory, které mají pocit, že musím každou chvíli někde prorazit plot. Nakonec mi to nedá a jedu ke kaskádám znovu, tentokrát správnou cestou. Čeká mě tam pohodlné parkoviště, pěnovcová jeskyně, klášter ze 14. století a pohled do kaňonu řeky Unec. Pěnovcová jeskyně slouží jako obchůdek se suvenýry. Chytrý nápad, obzvláště v létě tam musí být příjemný stín, který láká turisty. Prodavač ale nevypadá moc ochotně, že by mě pustil dozadu. Naštěstí asi deset metrů od krámku nacházím vchod do další jeskyně. Šikmo upadající chodba po několika metrech přechází v asi dvoumetrový schod a stáčí se mírně k jeskyni s krámkem. Chvíli si pohrávám s představou, kterak bafám z hlubin jeskyně na prodavače, ale rychle ji opouštím. Jsem v civilu a nerad bych se zamazal.

 

 

 

Klášter ze 14. století se skrývá někde mezi novostavbami. Popravdě, žádná z budov mi tak stará nepřipadá. Naštěstí žádná z nich nezakrývá pohled do kaňonu Unce, což je asi to nejzajímavější, co je zde k vidění. Vysoké strmé stěny budí respekt už při pohledu zdola. To ještě netuším, v jakém úžasu stanu, až vystoupám serpentinami na jeho hranu. Úžas je zajímavá emoce. Pink (2018) o něm píše: „Prožitky úžasu lidi přivádějí do přítomného okamžiku, a bytí v přítomném okamžiku podtrhuje schopnost úžasu pozměnit vnímání času, ovlivňovat rozhodování a zvýšit pocit uspokojení ze života.“

Nevím, u mě zde úžas podtrhuje pouze potřebu kroutit ve zhruba dvacetisekundových intervalech hlavou a opakovat slovo kurva.

Další cesta už vede klidnou krasovou krajinou. Kaňon Unce mizí kdesi za obzorem a kolem mě se rozprostírá planina s lukami, četnými závrty a horami v pozadí. Zastavuju a fotím kvetoucí orchideje, zkrátka idylka. Za půl kilometru zastavuju a fotím znova. Tentokrát dva závrty využívané jako skládka komunálního odpadu. Závrty jsou obehnané pouze hrubým drátěným plotem, takže jsou louky okolo posety barevnými ozdobami, možná ne tak krásnými jako orchideje, ale o to trvalejšími. Barevné plastové pytlíky povlávající na plotě mohou při troše představivosti připomínat slavné momentky s modlitebními praporky a himálajskými velikány v pozadí. No dobře, ne při troše představivosti, ale při hodně velké představivosti. Jsou to bosenské paradoxy, bosenské kontrasty.

 

 

A zase hraniční přechod. Přes Bosence přejedu v klidu, u Chorvatů se zaseknu. Člověk, který strávil v Bosně jen pár hodin, a který není schopný říct, kam chce v Chorvatsku jet, je evidentně podezřelý. Následuje důkladná prohlídka auta – Drugs? – No. – Alcohol? – No. – Cigarettes? – No. Uprchlíky bych do oktávky neschoval.

Blíží se večer a s ním čas najít si místo na spaní. Přespat chci v autě, takže vlastně stačí jen nějaké klidné místo na zaparkování. Cestou mě zaujme odbočka k Lurdské jeskyni. Tak se ocitám ve vesničce Šimiči. Zase klesám úzkou uličkou, z jedné strany vysoké pěnovcové výchozy, z druhé ve svahu několik domků. Lurdská jeskyně je veliké abri v pěnovcích, s betonovou podlahou, lavičkami, dvěma oltáři a nespočtem Panen Marií, stojících v každém, i sebemenším výklenku. Pod jeskyní protéká potůček a taky je zde pěkný plácek na přespání. Skládám sedačky, nafukuju karimatku a sleduju, jak se ke mně blíží vesničan.

„Chystáš se tady spát?“

„Ano, nevadí to?“

„Jasně že ne. To jsi sám?“

„Jo, byl jsem služebně v Záhřebu, tak jsem si to trochu prodloužil.“

„To já bych se sám asi bál. Nechceš ke mně zajít na víno?“

Jsou pozvání, která se neodmítají. Během následujících dvou hodin a hovoru vedeném v univerzálním slovanském jazyce se mimo jiné dozvídám:

4. Šimiči není z největších vesnic. Všehovšudy pět domů a deset obyvatel.

3. O počátcích Lurdské jeskyně se nezachovaly žádné záznamy, prostě tam je a vždy na konci května se v ní koná mše.

2. Místní oblast není vyloženě vinařská, ale občas někdo vinohrad má, včetně mého hostitele, který ale víno neprodává, neb zvládne celou produkci vypít s kamarády.

1. Někde v Lurdské jeskyni nebo poblíž je malý vstup, kterým se dá proplazit do velkých prostor jeskyně minimálně kilometrové délky. Můj hostitel tam sice nikdy nebyl, ale říkal mu to kdysi táta a ten tam byl. Pomohl by mi hledat, ale je zvyklý vstávat až tak kolem desáté, a to už asi budu pryč.

 

 

Rád bych teď připojil několik řádků o té velkolepé jeskyni. O úzkých průlezech, rozsáhlých sálech, průzračné vodě prokapávající skrz strop do pěnovcových jezírek. Rád bych, ale dle očekávání nic takového nenacházím. Zato si všímám, jak se chorvatští vesničané ve srovnání s Bosenci chovají k přírodě šetrněji a jak efektně a efektivně vyřešili problém s odpadem. Prostě ho házejí do potoka a on tam pomalu zarůstá do pěnovce.