Vzpomínková

Ladislav Slezák

 

            Bylo tomu už dávno, kdy v podzemí Moravského krasu objevovali neznámé jeskyně prazvláštní lidé. Místní jim říkali bádáči nebo taky ďóraři. No prostě jeskyňáři, speleologové. Vyznačovali se zarputilostí, houževnatostí a hlavně nesmírnou vírou v objevy nových podzemních světů nebývalé krásy. Chránili si urputně svoje kutiště a sršeli zlobou a mnohdy až nenávistí proti všem, kdo projevili byť i jen snahu je o „jejich“ jeskyně připravit. Pravidla „tam těch nahoře“ odmítali respektovat a uznávat. V podzemí byli svobodní a nezávislí. Celé generace těchto jeskyňářů hledaly onen speleologický „grál“, obrovské bludiště královny Punkvy. Konečně v r. 1964 odezněly halucinace na podzemní Bílé vodě a obrovská euforie pozvolna spěla k obrovské tragédii. Pandořina skříňka byla otevřena. Do hry vstupují vědečtí tajemníci, političtí činitelé různých stupňů a intelektu i docela prostí závistivci. Boj o uštvanou kořist začíná. Padají návrhy, jak ji nazvat. Jméno jakého politika či vědce ponese největší objev dvou století? Když nesmyslná přetlačovaná vrcholí, přichází, světe div se, vysoce postavený politik, rodák z Holštejna, jeden z dělnického mraveniště v ČKD v Blansku. Když se loučil před svým odchodem na post nejvyšší se svými soudruhy, ukázal jim ruce s ujištěním, že tyhle ručičky už nikdy nebudou manuálně pracovat. Mnozí mu to měli za zlé, nedivím se jim. Nakonec díky jeho intervenci máme s konečnou platností (snad) Amatérskou jeskyni. A tak si neodpustím jednu z malých příhod, která se vskutku odehrála tak, jak bude vylíčena. Byl jsem v té době v celém víru událostí osobně.

 

Jak Piňďa alias Zdenál Hasmanda málem o zuby přišel

            Když padlo konečné rozhodnutí o pojmenování systému Amatérské jeskyně, všem amatérským jeskyňářům se ulevilo. Když vešlo ve známost, kdo definitivně rozhodl, padala i slova uznání. Jedním z těch, komu toto rozhodnutí udělalo radost, byl i Piňďa. Zrovna v té době se šťoural v jedné jeskyňce Na Chobotu. Často vysedával na vyhlídce nad jeskyní se svým skicákem a spřádal plány, jak krásy Moravského krasu zvěční na svých obrazech. Najednou dostal nápad, že namaluje obraz a z vděčnosti jej věnuje samotnému předsedovi vlády, který tak moudře rozhodl o názvu Amatérské jeskyně. Zbývalo vymyslet ten nejvhodnější námět a způsob osobního předání. Nakonec padlo rozhodnutí o námětu. Holštejn! To je přece kolébka, tam žijí jeho staří rodičové, kamarádi z dětství, tam někde na půdě bude i školní taška, kterou vláčel na zádech při každodenní docházce pěšky do Sloupu a zpět! Spásná myšlenka, že předsedovi vlády je Holštejn to místo nejdražší, vyvrcholila obrazem pohledu od Holštejna na stěnu skal se zbytky zříceniny hradu Holštejna. Piňďa už jen čekal na možnost, kdy obraz osobně předá. Ta toužebné očekávaná chvíle přišla! Když se předseda vlády opět vyskytl na návštěvě Holštejna a užíval si setkání se svými přáteli v místní hospůdce, oblékl si Piňďa čistou košili a vyrazil s pečlivě zabaleným obrazem do Holštejna. Do hospody se dostal bez problémů a tak odhodlaně vrazil do separé místnosti, kde se „sousedská“ sešlost pořádala. Než se nadál, stál opět před hospodou s rukama za zády a v „péči“ dvou svalovců z předsedovy ochranky. Sebrali mu pečlivě zabalený dárek, nešetrně z něho odtrhli obal a prováděli další lustraci. Naštvaný Piňďa se cukal, ale nebylo to nic platné. Jeden z ochránců s „předmětem doličným“ se vrátil do hospody a záhy byl vpuštěn před předsedu, již ve značně rozmařilém stavu, i rozkurážený Piňďa. Byl vlídně přijat, vyzván aby se posadil a něco si poručil. No, jak jinak, pivo. Po krátkém poklábosení o jeskyňářích byl blahosklonně a s poděkováním za milý dárek propuštěn.

            Piňďa na tuto životní epizodu nikdy nezapomněl a vždy přidal, že byl rád, že nepřišel „o zuby“. Oba aktéři této vzpomínky jsou již na pravdě Boží. Předseda vlády Československé socialistické republiky zmizel v propadlišti dějin, zatím co po Piňďovi zůstalo velice pěkné a svým způsobem ojedinělé muzeíčko ze života jeskyňářů v Moravském krasu. Je umístěno ve Vilémovicích a jeho tvůrce, Zdeněk Hasmanda alias Piňďa, bude žít dál.