Ještě jednou k proutkaření aneb když se dva perou, třetí se směje

Petr Nakládal

 

            V období vánočních svátků zpestřených koronavirovou „haranténou“ jsem si udělal radost a po roce dopsal článek o proutkařích pro internetový časopis TZB-info. Při studování podkladů mne pobavila argumentační přestřelka na toto téma ve Speleu mezi Lukášem Falteiskem a Pavlem Kalendou. Ten první výstřel od Lukáše směřoval vlastně tak trochu i na mne. My se s Lukášem už dlouhou dobu přeme, jestli proutkaření funguje nebo nefunguje a hlavně – kdyby fungovalo, tak na jakém principu. Pokud jste četli text přestřelky (Speleo 74 a 76 a nové první eSpeleo), tak uhodnete, kdo je na jaké straně. Protože situaci trochu zkomplikoval koronavir, na nějaké opětování palby z mé strany na první Lukášův výstřel nebyl čas. Palbu, k mému překvapení, opětoval Pavel Kalenda. Nastala situace podobná té, která se odehrála před více než deseti lety ve firmě, kde jsem působil. Kolega jeskyňář Pizís se vždycky do telefonu hlásil „Čau zm.de“. Jednou mi volal na pevnou linku do kanceláře. Zvedl to jeden kolega a po slušné prosbě od Pizíse: „Prosím Vás, není tam Petr Nakládal?“ šel pro mne do sousední kanceláře. Ve firmě jsme měli dalšího kolegu, který neustále kontroloval kdo a komu volá. Ten si hned šel k telefonu překontrolovat volajícího. Tomu, co se stalo, se směju doteď.

           Text článku na stránkách TZB-info je trochu strohý, protože je zaměřen více odborně a navíc je omezen i délkou textu („Hledání vody pomocí virgule pohledem hydrogeologa“ naleznete na https://www.tzb-info.cz/autori/petr-nakladal). V časopise Speleo je nám umožněno se více rozkecávat, resp. rozepisovat, tak bych toho chtěl využít na upřesnění a rozšíření některých informací z textu původního. Bez přečtení článku na TZB-info (přece jenom bych měl ctít požadavky chlebodárce a článek nepublikovat ve dvou internetových časopisech naráz) mohou zde obsažené informace, vytržené se souvislostí, být zavádějící.

                Jak a proč jsem začal proutkařit je uvedeno v článku pro TZB-info. Ve článku nejsou ale uvedeny informace z období studia na Přírodovědecké fakultě UK. Jak jsem psal v článku, na fakultě jsem se seznámil s pracemi RNDr. Břetislava Krčmáře (měli jsme ho na geochemii), ve kterých mu měřil virgulí Ing. Miroslav Bouška. Krčmář přednášel také o geopatogenních zónách, které zjišťoval pomocí sorbentů (více v literatuře). Krčmářovo měření vykazovalo docela věrohodné výsledky odpovídající i geofyzikálním měřením, které pro něj realizovali RNDr. Jiří Dohnal PhD. a RNDr. Zdeněk Jáně. Nejprve při Krčmářových přednáškách a pak i při přednáškách geofyzikálních a hydrogeologických nám byly prezentovány obrázky z měření nad tektonickými puklinami. Na obrázcích byla až moc nápadná shoda mezi měřením VDV (podrobnosti na TZB-info) a reakcí virgule. Jen pro upřesnění pro věčné pochybovače – k dispozici byla měření, kde anomálie zjištěné magnetometrem, gravimetrií apod. vedly jinudy (resp. souběžně nebo se uhýbaly) než anomálie naměřené metodou VDV (mám dojem, že bylo měřeno také nad karlovarským Vřídlem). Měření metodou VDV ale vždy korelovalo s reakcí virgule. Pokud si čtenář chce tato měření dohledat, doporučuji prohledat archiv Geofondu nebo geologickou knihovnu PřF UK. Já už to dělat nebudu. Bádání na poli geologickém mne po ukončení studií zavedlo úplně jiným směrem.

           Na počátku 90. let proběhlo televizí několik zahraničních pořadů o záhadných jevech, mimo jiné i o proutkaření. V pořadech měli vybraní proutkaři hledat nějaký předmět (zlato, mince, trubku, kýbl s vodou apod.). Bylo mi jasné (a nejen mně, ale i některým lidem, kteří měli být testováni), že takto virgule nefunguje. Hledání drobných předmětů virgulí je nesmysl a navíc měření bylo postavené na podvodných proutkařích (opět viz článek na TZB-info). Výsledek těchto testů byl tak dopředu stanoven, jako výsledky i dalších obdobných testů na toto téma. Na fakultě jsem začal uvažovat o jiných experimentech, které by ověřily princip proutkaření. Sám jsem proutkařil a k experimentům jsem si vyrobil i nějaké přístroje. Pro vyučeného elektromechanika žádný problém. Problém ale nastal s angažováním nějakého neurologa, což jsem potřeboval ke změření reakcí nervů. Když oslovení neurologové zjistili, o co mi jde, tak mne všichni vyfakli. Proto jsem se v dalších letech na experimentování s testováním chování virgule už vykašlal. Po studiích jsem odmítl zůstat v akademické sféře a raději jsem nastoupil do komerční firmy, kde byla větší svoboda bádání.

             Lukáš v textu (první eSpeleo) píše: „Věda se samozřejmě může mýlit a občas předčasně odmítne něco reálné-ho. Ovšem tyto omyly mají životnost pár let nebo maximálně desetiletí.“ Věda je nehmotná, ta se nemýlí. Mýlí se hlavně jednostranně zaměření arogantní otitulovaní tupci. Zapomíná se, že právě oni svou arogancí ubližují svému okolí a dokáží svým postojem zlikvidovat život člověku, který je svým intelektem značně převyšuje (viz Galileo). Z historie máme řadu dalších příkladů. Z tohoto titulu velmi oceňuji práci Alberta Einsteina, kterému se za svého života podařilo prosadit s teorií relativity. Proto také nemám rád působení spolku Sisyfos.

              Teď zpět k proutkaření. Na fakultě se mi podařil i proutkařský majstrštyk, na který mám svědka, kterého zná i Lukáš. S Viktorem Goliášem jsme byli jeho kamarádkou pozváni k ní domů do obce Rádlo. Její táta při houbaření zjistil, že se nedaleko v lese začaly objevovat propady v zemi. Wiky našel v geofondu, že v těch místech byl realizován průzkum na uran třemi průzkumnými šachticemi. Kolem dvou se nacházely ty propady. Na 20 m hlubokých šachtách byla jako rekultivace položena jen betonová deska. Bohužel po delších stranách desek se vlivem doby hornina propadla. Poté, co Wiky vylezl z druhé radonové lázně s úlovky uranových minerálů, jsme začali pátrat po třetí šachtici. Použili jsme na to virgule. Nikde na louce se šachticemi ani ťuk. Jen na okraji louky jsem našel nějakou anomálii. Tam ale podle plánků získaných z geofondu nic být nemělo. Na místě, kde podle plánků měla být třetí šachtice, zase podle výkopových prací nebyla. Nakonec jsme zkusili kopat na místě anomálie stanovené podle virgule. Pod přibližně půl metrem zeminy byl beton. Wiky mne poprosil, ať najdu okraj betonu. V pokleku, abych byl blíže zemi, jsem ten obrys betonu určil (zase pro pochybovače, byl to železobeton). Protože virgulí detekovaný okraj desky byl cca 1 m od sondy, začali jsme kopat ověřovací rýhu směrem ke značce určující okraj betonu. V místě značky nám krumpáč projel drnem a pod ním bylo dvacetimetrové prázdno.

            Po studiích jsem nastoupil do firmy zabývající se hydrologií a hydrogeologií. V roce 1995 nebyla v Čechách k dispozici kamera do vrtu s vodou. Dříve jednu vlastnila firma Vodní zdroje, ale ta v té době už byla mimo provoz (starý elektronkový snímač). Z bývalého působiště v Mikrotechně Modřany jsem měl zkušenost s používáním CCD kamer. Na můj návrh bývalý šéf souhlasil, ať pro firmu udělám jednu kameru do vrtů. Díky této kameře jsem pochopil, proč se se mnou neurologové odmítali bavit o proutkaření.

       Pro Helmuta Gaensela jsem jednou prohlížel vrt vyhloubený nad Alkazarem (Český kras). Když jsme s manželkou přijeli na lokalitu, hned nás zaujala na místě vykolíkovaná situace. Vykolíkované byly objekty s názvem „sál A“ a „sál B“, z kterých byly vytyčeny průběhy chodeb 1, 2, 3… Na dotaz, jak tohle našli, jsem dostal odpověď: „Byly tady čtyři nezávislé geofyzikální metody.“ Jo, jasně, říkal jsem si v duchu, seismika, magnetometrie, gravimetrie a nějaká elektrika – že by radar? V jednom ze sálů byl vykolíkován obdélník a u něho cedulka „německý tank Tygr“ a vedle cedulka „bedna zlata“. U cedulky bedna zlata byl ten vrt, který jsem měl prohlídnout. Dost mně zajímalo, jak tohle všechno mohli zjistit, proto jsem se zeptal, v jaké je to hloubce. Odpověď mne šokovala: „Ve čtyřiceti metrech.“ Na další zvídavou otázku, co to bylo za čtyři nezávislé geofyzikální metody, jsem dostal odpověď: „Čtyři proutkaři.“ Jo, tenkrát se užilo hodně srandy.

             Ještě jedna navazující historka se speleologicko-proutkařským tématem se také vztahuje k hledání pokladů. V roce 2013 mne kontaktoval kolega geolog Jiří Adamovič, že prý ho oslovila jedna složka státní správy, a že jestli mám ještě tu malou kameru do vrtu. Prý našli v jedné oblasti indikace nějakých beden, ke kterým udělali vrty. Po dotazu, jak je našli, jsem dostal odpověď, že použili čtyři nezávislé geofyzikální metody. No, smíchy jsem poprskal celý pracovní stůl. Oni ale opravdu použili, jestli si dobře pamatuju, magnetiku, gravimetrii, georadar a seizmiku. Prakticky ale našli to samé, jako Gaensel nad Alkazarem.

            Ze speleologického hlediska to ale bylo docela poučné. Když jsem měl možnost vidět ty kaverny kolem skal-ních věží v Ádru, tak mne málem museli křísit. Vždyť jsem dříve na ty skály lezl. Od té doby se bojím, aby je nějaký horolezec nevyvrátil. Kdyby horolezci věděli, jak jsou ty skály pod zemí založené a po čem to vlastně lezou…

             Teď zase zpět k proutkařům. Nad Alkazarem jsem měl tu možnost se poprvé setkat s podvodným proutkařem. Při prohlídce vrtu jeden na akci finančně zainteresovaný proutkař začal vysvětlovat mojí manželce (v té době ještě za svobodna) jak a co virgulí hledá. Ukazoval jí mimo jiné místo, kde pod zemí leží mrtvola německého vojáka zastřeleného za války. Nejen že na něm našel, kde mu kulka prošla tělem, ale počítal mu i prsty, žebra, zuby apod. Manželka je matematik a logický analytik. Ta právě přišla s tím, že podvodní proutkaři vyprávějí, co všechno pod zemí našli, ale nikdy vám nepoví, co z toho všeho bylo vykopáno. Všimla si, že tito lidé mají obrovskou fantazii, vysoké sebevědomí a nebývalý nedostatek sebereflexe (viz https://www.sisyfos.cz/clanek/647-paranormalni-vyzva-ma-za-sebou-prvni-test-proutkar-v-nem-neuspel). Gaensel nebyl blbec. Ten proutkař dostal zaplaceno kulový s peckou. Nicméně lidské vlastnosti podvodného proutkaře, popsané manželkou, můžeme na dalších jedincích obdobného působení docela dobře pozorovat.

             V hydrogeologické praxi se často setkávám s požadavkem, jestli mohu nějak překontrolovat, zda proutkař na pozemku našel dostatečně silný pramen. Zpravidla to bývá v době, kdy majitel pozemku už má vrt hotový a není spokojen s jeho vydatností. Ve většině případů je výsledkem měření přes pozemek metodou VDV (foto 1) rovná čára.

            Záznam těchto měření jsem nechával majitelům s tím, že až zase nějaký blbec jim bude vtloukat do hlavy, jaké mají na pozemku prameny, ať jim to měření omlátí o hlavu. V poslední době lituji, že jsem to měření netesal do kamenných desek. Jen v některých případech jsem se setkal se shodou měření prováděných jak proutkařem, tak metodou VDV. Jak už jsem psal, výzkum fenoménu proutkaření jsem na fakultě pustil k vodě. Ve většině případů papír s naměřenými hodnotami metodou VDV zůstal u majitele pozemků. Kdybych dřív věděl, že budu o proutkaření psát tento text, tak bych si je nechával. Byly by to určitě zajímavé podklady. To, co jsem našel a bylo publikovatelné, je ke zhlédnutí v článku pro TZB-info.

           Teď k některým bodům sporu o funkčnosti proutkaření, které vyplynuly z přestřelky mezi Lukášem Falteiskem a Pavlem Kalendou. Pavel Kalenda píše, že s virgulí neumí (no, řekl bych, že kdyby se víc snažil…vím, provokuji). S Lukášem se moc dobře známe. Lukáš se snaží o logickou čistotu vědeckých poznatků. Bohužel to s virgulí neumí, ale také toho s geofyzikou vlastnoručně téměř nic nenaměřil a nevyhodnotil (možná trochu něco se mnou a byl u některých georadarových měření). Jak plyne z článku pro TZB-info, něco jsem s virgulí naměřil, geofyziku používám téměř furt (česky imrvére) a něco málo bych i věděl o teorii fyzikálních polí. To, co nevím, to zase ví manželka, která před lety přednášela na PřF UK geofyzikům teorii pole. Bohužel podle praktických zkušeností jsem v současnosti pro experimentování s proutkařením nevhodná osoba. V poslední době hlavně měřím VDVčkem a dalšími geofyzikálními metodami, takže ani nevím, zda umím ještě virgulí měřit (naposledy jsem s ní měřil v roce cca 2015). To se dá ale lehce překontrolovat.

           Závažnější problém ale vidím v mém vnímání okolí. Před lety jsem zjistil, že mám synestezii (viz obr. 1A a B; pokud se o synestezii chcete dozvědět něco víc, je popsaná na https://cs.wikipedia.org/wiki/Synestezie). V jednom časopise byl obrázek (obr. 1A) a pod ním napsáno: „Pokud vidíte něco jiného než dvojky a pětky, tak máte synestezii.“ Na tom obrázku po troše soustředění vidím to, co vidíte na obrázku 1B vpravo, barevné poupě růže.

To také vysvětlilo, proč pozoruji v terénu tektonické poruchy, litologické hranice, intruze vulkanických hornin apod. Stačí malá změna morfologie, barevnosti vegetace, změna zastoupení druhů rostlin ve vegetaci… Pokud mi to nebudete věřit, zeptejte se Jirky Adamoviče z Geologického ústavu AV ČR. Spolu měříme už pár let magnetometrem žilné intruze vulkanických hornin na severu Čech. Dříve se poměrně často mezi námi odehrával rozhovor podle téměř jednotného scénáře.

Petr: Hele támhle je nějakej bazalt.

Jirka: Neblbni, kde.

Petr: No, támhle před námi v tom ďolíku.

Jirka: Já tam nic nevidim a na mapách také nic neni.

Petr: No támhle před námi, dyť to tam je úplně jiný.

Jirka: Ale já tam fakt nic nevidim. Jestli tam něco vidíš, tak se vsaďme o grog.

Petr: Platí.

           Protože jsme u sebe měli magnetometr, sázka se dala na místě rozseknout. Velmi brzo se Jirka se mnou přestal sázet a na návštěvách u Adamovičů mám doteď grogy zadarmo.

            S tím souvisí navazující polemika s argumentem Lukáše o podstatě proutkaření na podkladě vnímání okolních drobných změn morfologie, vegetace, barev půdy a bůhví čeho ještě. Totožný argument používají odpůrci proutkaření ze spolku Sisyfos (i oni by si občas zasloužili bludný kámen za pitomosti, které vymyslí nebo za to, co svým jednáním způsobí), který najdete například na https://slideplayer.cz/slide/2742926/. Ano, tento jev funguje a patrně řada proutkařů si ani neuvědomuje, že nedetekují podzemní nehomogenity, ale reagují na jejich projevy na povrchu terénu. Jenže jak se příznivci této teorie postaví k detekci nehomogenit zemské kůry, kterou nám předváděla naše spolužačka z fakulty Eva Kadlecová. Ta detekovala při našich různých cvičeních s virgulí anomálie pomocí brnění v prstech pokřivených do zvláštní křečovité polohy. No, kdyby to nebyla moc hezká holka, vypadala by při tom jako čarodějnice. I z této zkušenosti odvozuji přímý vliv zemských anomálií na náš nervový systém.

           Protože nehomogenity v terénu vidím, tak se snažím při měření virgulí vyhnout očnímu kontaktu s okolním terénem. Proto se při pohybu v terénu soustředím na ruce a virguli (používám svářečské dráty). Někteří proutkaři k tomu využívají mnemotechnickou pomůcku, kterou Lukáš popisuje slovy „virgulko – řekni mi“. Je to sice evidentní pitomost se takhle ptát, ale některým proutkařům to pomáhá v koncentraci a soustředění se na ruce, což filtruje vliv okolí. Jedná se o obdobu srovnávání čaker nebo sefirot, šoupání koleny v kostele, bušení hlavou o zem, vymýtání ďábla a jiných obecně provozovaných prostocviků. Pokud odhlédneme od různého mystična, tak nám po prostocvicích zbydou jen psychomotorická cvičení sloužící k lepšímu soustředění nebo k uklidnění organismu (tohle nemám od sebe, to v televizi konstatoval specialista psycholog jako reakci na nafilmování vymýtání ďábla na Moravě).

         Jedna z problematik, kterou jsme s Lukášem probírali při polemice na téma proutkaření, je založena na neexistenci vysílačů VDV ve středověku. Položil mi naprosto logickou otázku: pokud je proutkaření založeno na existenci elektromagnetického pole na frekvenci VDV jak to, že ve středověku bylo možné s virgulí měřit, když ještě nebyly vybudovány vysílače VDV. Zase trochu odbočím. Před lety (než manželka otěhotněla) jsme se věnovali bojovému šermu. Manželka ještě navíc vystupovala se šermířskými skupinami. Občas se v této společnosti objevil týpek, který například tvrdil, že v minulosti bylo možné vyrobit železo tak, že nad hromadou rudy stačilo vyslovit zaříkadlo. On to fakt myslel vážně a do krve se o to hádal. Obdobně jsem zaslechl i variantu, že v minulosti (ve středověku) fungovaly fyzikální zákony jinak. Opravdu si člověk s geologií užije dost srandy. S tím, že geologické vědy lákají různé pochybné existence se setkávám na každém kroku. Když si odmyslím tvrzení obdobných magorů o různých kouzlech, tak racionální argument je, že na lidi působí přirozené elektromagnetické pole na frekvencích VDV.

             Zdrojem tohoto pole byla, je a bude naše ionosféra (https://www.aldebaran.cz/zvuky/ blyskani/docs/11.html, ještě lepší je starý článek z Amatérského rádia na http://www.ok2kkw.com/ next/1959exo.htm). Podle toho by mohl nehomogenity v zemské kůře vyhledávat i bájný Tyranosaurus rex. Elektromagnetické pole na frekvencích VDV je závislé na sluneční aktivitě. Je dost dobře možné, že ve středověku bylo vyhledávání pomocí virgule nespolehlivé jen vzhledem ke kolísající sluneční aktivitě.

         Další upřesnění by zasloužilo vysvětlení teorie, kterou Lukáš probírá v článku, jak by případně působilo elektromagnetické pole VDV na lidský organismus. Lukáš nesouhlasí s myšlenkou, že by elektromagnetické pole působilo přímo na nervová vlákna. Pro neelektrikáře jsem vždycky připodobňoval funkci přenosu nervovým vláknem k systému puls – mezera. Protože je to zjednodušení problému, není to úplně přesný popis řízení svalů centrální nervovou soustavou. Podle toho, co jsem vyčetl při studiích na PřF UK v literatuře (viz v současnosti na https://www.vfu.cz/files/fyziologie-prenosu-nervoveho-vzruchu_tp.pdf nebo Wikipedie případně https:www.wikiskripta.eu/w) se přesněji jedná o pulsní řízení podobné například regulaci vstřikovacích ventilů u aut (alespoň u jednobodového Fordu Escort). Základ této myšlenky jsem převzal z období studií od Krčmáře. Podle Krčmářovy teorie působí tzv. geoaerosol na nervová vlákna (viz literatura). Tato myšlenka se mi už na fakultě zdála trochu přitažená za vlasy. Teorii vlivu geoaerosolů na neurony moc nevěřím a osobně si myslím, že může existovat obecný princip, podle kterého elektromagnetické pole na frekvencích VDV ovlivňuje centrální nervovou soustavu nebo přímo vzruchy vedené nervovými vlákny.

            Pohyb svalu je reakce svalové buňky na určitou frekvenci akčních potenciálů z nervu. Ty jsou podmíněny pohybem sodíkových iontů. Z Maxwellových rovnic vyplývá, že pokud se pohybuje náboj, tak se vždy jedná o proud bez ohledu na nosič náboje. Z rovnice pro střídavé napětí (to samé pro proud)

U = U0 + u sin (wt + f)

Kde:

U – výsledné napětí [V]

U0 – stejnosměrná složka [V] (na obr. 2 je –70 mV)

u – amplituda střídavého napětí [V]

w – úhlová frekvence [–]

f – fázový posun [–]

lze odvodit, které proměnné můžeme na akčních potenciálech nervů měnit. Měnit U0 nemůžeme z fyziologických důvodů a navíc by to pak nebylo pulsní řízení. Měnit amplitudu střídavého napětí také nemůžeme, protože je daná vlastností membrány neuronů. Úhlovou frekvenci sice měnit můžeme, ale tu už mění centrální nervová soustava. Nakonec zbývá změna fázového posunu, která se může projevit zpožděním vzruchu v nervovém vláknu (to jsem si chtěl při studiích ověřit). Také je potřeba upozornit, že svaly se neřídí pomocí harmonického průběhu, ale akční potenciály nervů jsou neharmonické, tvořené součtem průběhů harmonických vyšších frekvencí (viz Fourierova transformace, Wikipedie). Nervové vzruchy fungují digitálně. Dokud se nepřekročí prahová hodnota depolarizace membrány, neděje se nic (obr. 2).

                                                                       Obr. 1 Průběh akčního potenciálu, převzato z wikiskript

            Jenže z mojí praxe v elektrotechnice vím, jak superponované harmonické kmity dokáží rozladit pulsně řízené digitální systémy. V našem těle se indukuje cca 0,5 V rušivého napětí, z toho je 0,05 V vysokofrekvenčního původu (měřeno před chvílí doma na osciloskopu). To jsou hodnoty srovnatelné s průběhem akčních potenciálů. Abych si mohl ověřit princip chování centrální nervové soustavy a nervových vláken v elektro-magnetickém poli, potřeboval jsem na fakultě spolupracovat s nějakým neurologem. Já už jsem v té době věděl, že existují jedinci s mimořádnou citlivostí na elektromagnetické pole zvukových frekvencí. Na čundrech jsem se setkal s lidmi žijícími mimo civilizovaná území, bez zavedené elektriky jen proto, že jim bylo z elektromagnetického smogu dost šoufl. A to nebyli žádní primitivové na úrovni neandrtálce. Tuším, že se jednalo i o vysokoškolsky vzdělané osoby.

          Když už se mi tak hezky pomlouvají kolegové, tak bych se ještě vrhl na text od Pavla Kalendy (Speleo 76). Chápu, co chtěl říct Lukáš, když napsal, „že se dosud nepodařilo objevit žádnou geofyzikální metodu, která by nesporně detekovala podzemní dutiny“. Je dost rozdílná situace v Českém a Moravském krasu. Jako objev se v Moravském krasu považuje nalezení dómu velikosti fotbalového hřiště. Ostatní ani nestojí za námahu (ano, trochu přeháním). V Českém krasu bychom nejraději považovali za objev i puklinu, do které můžeme strčit ruku. Asi se shodneme na tom, že dómy Moravského krasu se geofyzikálními metodami hledají podstatně lépe než blbodíry v Čechách. Plazivka bez výplně o průměru do jednoho metru, ve vápencích v hloubce nad cca 15 m se hledá geofyzikou už dost nepříjemně. Ale i když najdu při geofyzikálním měření nějakou anomálii, je dobré ji ještě ověřit nějakou další metodou. Navíc málokterý jeskyňář má doma geofyzikální vybavení, takže za geofyzikální měření musí zaplatit. Jistě by se to dalo řešit všelijakou vzájemnou spoluprací nebo granty, ale i to stojí námahu a někdy i dost úsilí. Určitě to je daleko náročnější, než si skočit do Ferony pro dva svářecí dráty nebo si utrnout vrbový proutek.

           Pavel Kalenda ještě poukazuje na přesnost měření pomocí virgule. S tím už mám také svoji zkušenost. Při vytyčování vrtu DJ-1 u obce Drhleny jsme měli k dispozici pozemek tvaru pásu o šířce cca 5 m. V tomto pásu vedlo potrubí s vodou a kabely k ovládání čerpadel k nedalekému vodárenskému vrtu. Navíc mi v tomto místě měření VDV indikovalo tektonickou poruchu. Kolega Petr Rydval, provozák vrtné firmy, v tom bordelu dokázal virgulí odlišit dvě anomálie způsobené kabelem a potrubím, obě na odlišné straně pozemku (tato situace ještě existuje, měření lze ověřit). Abych mohl metodou VDV tuto situaci přeměřit, musel jsem si lehnout na zem a VDVčkem měřit s krokem cca 0,5 m (zkušenost z výše popsaného měření virgulí u obce Rádlo). Vzájemné přátelské cvičení s virgulí a VDVčkem pak bylo ověřeno vrtem, který se trefil doprostřed mezi inženýrské sítě, a následnými stavebními pracemi, kdy stavební firma i přes naše upozornění přetrhala kabel a potrubí bagrem (ignoranti ze Stavokompletu).

            Ještě bych se rád zmínil o georadaru Roteg, vyrobeném firmou pana Rudolfa Tenglera a vychvalovaném v článku p. Kalendy. Ten boží nápad použít jako vysílače jiskřiště a odražený signál detekovat na více kanálech je geniální (souhlasím, tohle může ocenit jen elektrikář, co si s popisovaným principem už párkrát pohrál). Jenže ani tato metoda nedokáže překročit klasický stín dalších geofyzikálních metod spočívající v interpretaci naměřených dat. Ať nejsem moc konkrétní: na jedné lokalitě v Krušných horách byla radarem jedna nalezená anomálie interpretovaná jako chodba a druhá pak jako studna. Vykopanou štolou a odkryvem se zjistilo, že se jednalo o tektonickou poruchu (viz foto 2) a blok kvarcitu.

                                      Foto 2 Interpretovaná chodba, jinak tektonická porucha na lokalitě v Krušných horách

 

        Georadar ukáže anomálii, resp. koeficient odrazu daný poměrem elektrických konstant materiálu, ale už neřekne, co to je za materiál. Pan Tengler je elektronik a elektrikář a ne geolog. V Krušných horách hledal podzemní prostory vytvořené lidskou činností. Proto ta záměna. Takže obecně pozor na vyhodnocení dat získaných z georadarů. To platí i pro jiná geofyzikální měření včetně měření s virgulí.

          Abych nepomlouval jen kolegy, prezentoval bych i zkušenost, kdy jsem si také naběhl s vlastním měřením virgulí. Bylo to v roce 2008 na mé oblíbené lokalitě nacházející se v pískovně Černuc v oblasti České křídové pánve (pro fajnšmekry cenoman a spodní turon). Majitel pískovny požadoval vyhloubení nového vrtu na technologickou vodu. Abych se blýskl, tak jsem oblast, kde se měl vrt vyhloubit, prošel s virgulí a následně pak s VDVčkem a magnetometrem. VDVčko reagovalo v tom místě nějak divně. Nebyl jsem pomocí něho schopen detekovat ani kabel nízkého napětí, o kterém jsem věděl, kde je zakopán. Zato virgule reagovala perfektně a anomálie intenzity magnetického pole se v tom místě pohybovala kolem 10 nanotesla. Protože jsem věděl, že územím prochází zlom, pokles severní kry, posunul jsem vrt o pár metrů na sever. Jo, vrt trefil tektoniku přímo na komoru. Zlomem způsobená redukce vrstev a její zastižení vrtem mělo za následek, že vydatnost vrtu nebyla očekávaných více než 5 l/s ale kolem 2 l/s. Vrt je využíván doposud, jen přeměřit anomálie, jako doklad pro tento článek, je problém. Vrt už se nachází pod 10 m rekultivační navážky. Zkušenost s vytyčením vrtu v pískovně Černuc byla počátkem mého odchýlení od měření virgulí. Místo toho jsem si vyrobil aparaturu na měření Vertikálního Elektrického Sondování (VES).

              Co na závěr. Nějaký jsem už zplodil do článku v TZB-info. Tady bych si nechal prostor pro diskuzi, co způso-buje reakci poctivých proutkařů. Asi všichni budeme souhlasit, že se v ruce nepohybuje virgule, ale s tou virgulí pohybují naše svaly. Také souhlasím s Lukášem, že za řadou úspěchů některých proutkařů může být jejich mimořádný cit pro terén, projevující se drobným pohybem ruky. Ostatně tento jev jsem na sobě pozoroval také. Nicméně zatím nemůžeme vyloučit, že na některé proutkaře působí nějaké fyzikální pole. Tu teorii o vlivu geoaerosolů na nervy bych asi předem vyloučil. Proutkař reaguje na změny okamžitě. Nedovedu si představit, že by tak rychle probíhala sorpce a desorpce kovů na neuronech nebo synapsích. Patrně se s geofyziky shodneme, že to nebude pole seismické (dostatečně intenzivně nedupe nikdo z nás) ani tepelné nebo gravitační. Detekovat gravimetrické anomálie technickými prostředky je už docela oříšek (to měření osobně nemám rád a mám úctu k lidem z firmy Miligal, kteří se gravimetrií zabývají na dost vysoké odborné úrovni). Prakticky by tak mohly na proutkaře působit lesy, skály, budovy, vedle stojící osoby apod.

           Magnetické pole země bych také asi vyloučil, protože nad proutkem detekovaných nehomogenitách bývají magnetometrické anomálie v řádech prvních jednotek nanotesla. Jen pro kolegy geofyzikálních měření neznalých: rozdíl hodnot mezi dvěma po sobě jdoucími měřeními (pár sekund) bývá díky přirozené fluktuaci intenzity magnetického pole stejný, jako při měřeních nad anomálií detekovanou virgulí (první jednotky nanotesla, je nutné použít druhý magnetometr pro odečtení přirozeného chodu magnetického pole).

        Denní chod intenzity magnetického pole země bývá v prvních desítkách nanotesla, zatím co intenzita magnetického pole v našich zeměpisných šířkách se pohybuje kolem 48 000 nanotesla (absolutní hodnota). Změny magnetického pole země v osách [X; Y; Z] bývají v nanoteslách [18 657; 15 122; 9 752] nebo [48 363; 45 152; 71 279] (změřeno dnes před barákem-panelákem na parkovišti v oblasti nahloučení hromady železa a nedaleko v parku, kde se dala předpokládat přirozená intenzita magnetického pole). Pokud proutkaři nemají v hlavě kvantový počítač, je téměř nemožné počítat s tím, že reagují na změny magnetického pole generované tektonickými poruchami.

           Světelné pole už jsme diskutovali v úvodu závěru v podobě citu pro terén. Pokud se nebudeme zabývat možností, že proutkaři reagují na změnu čtyřrozměrné deformace časoprostoru nad tektonickými puklinami (ano, je to varianta, ale uvědomte si, jak obtížně se detekují gravitační vlny) nebo na ně působí nějaká kouzla nebo čáry, pak zbývá už jen pole elektrické a elektromagnetické. Pochybuji, že proutkaři detekují spontánní polarizaci, která je způsobena prouděním podzemní vody. I geofyzici mají dost problémů tento jev změřit a je to hodně radosti, když se to povede. Pak už nám zbývá pole elektromagnetické. Pochybuji, že ve středověku by lidé byly schopni virgulí detekovat kosmické reliktní záření v oblasti mikrovln. Na reakce proutkařů na elektromagnetické pole na frekvencích mobilních telefonů a televizních vysílačů můžeme v pohodě zapomenout. To se pod zem, stejně jako mikrovlny, moc hluboko nedostane. Na nižších frekvencích máme krátké, střední a dlouhé vlny. Ve středověku byl na frekvencích krátkých, středních a dlouhých vln docela klid. Pak zbývají už jen velmi dlouhé vlny a elektromagnetické záření na zvukových frekvencích. Tato možnost už byla diskutována výše. Elektromagnetické pole na frekvenci VDV a nižší je ten nejlepší kandidát. Uvědomte si také, že největší vysílač na těchto frekvencích je elektrorozvodná síť (udělal jsem si nějaký experiment na geofyzikální měření pomocí elektromagnetického pole rozvodné sítě a asi by to fungovalo). Je jen otázkou, jak bychom toto pole mohli vnímat.

           To, že ho vnímáme a že na nás působí, asi nikdo zpochybňovat nebude. Už jsem psal, že se může jednat o přímé působení na neurony a nervová vlákna nebo na centrální nervovou soustavu. To, že je virgule citlivější než měření metodou VDV může být způsobeno například i tím, že gradient elektromagnetického pole ovlivňuje neurony a neuronová vlákna v našich nohou a přes centrální nervovou soustavu se mění napětí ve svalech v našich rukou. Lidské tělo a obzvlášť jeho nervový sytém je dost složité zařízení a nejsem neurolog, abych tohle dokázal zhodnotit.

             V současné době si myslím, že zavedením živnosti proutkař a s tím související hmotnou zodpovědností bude nejlepší cestou jak vyseparovat proutkaře podvodníky. Časem pak bude možné ověřit, jakým způsobem ovlivňují anomálie v zemské kůře reakce lidského nervového systému. Obejdou se tak věčné a neplodné akademické dohady o podstatě chování virgule v rukou člověka.

 

Literatura:

Cílek V., Krčmář B., Vylita T. (2004): Zřídelní sedimentace karlovarské termální struktury a její vztah k preventivní ochraně přírodních léčivých zdrojů, závěrečná zpráva geologicko-průzkumných prací. – ASGI databáze geofondu, signatura P120607.

Krčmář B. (1998): Použití metody molekulární formy prvků pro vyhledávání hlubinných geologických struktur. Stručná kompilace zpráv z let 1980–1997. – ASGI databáze geofondu, signatura CGS C001896.

Krčmář B., Vylita T.: Unfilterable “geoaerosols”, their use in search for thermal, mineral and mineralised waters and their possible influence on the origin of certain types of mineral waters. Dostupné pouze online: http://www.rlplz.cz/geoaerosols.htm

Krčmář B. a kol. (1984): Zařízení k vyhledávání geologických struktur. – Přihláška patentu. Dostupné online: http://spisy.upv.cz/Patents/FullDocuments/250/250144.pdf

Falteisek L. (2018): Proutkaření – realita nebo nesplnitelné přání? – Speleo, 74: 35–41. Praha.

Kalenda P. (2019): Názor – polemika s článkem L. Falteiska (Speleo 74, 2018). – Speleo,76: 32–40. Praha.

Falteisek L. (2020): Ještě jednou k proutkaření. – eSpeleo, pdf verze, 1: 44–45. Praha.