Wabi Stárka

 

5. kapitola
se strašlivou zvěstí: Blíží se profesor Peprdok

Přerušíme plynulý jinak tok našeho vypravování o smutném životním údělu Hesiodově, který právě je deportován do Turně, abychom přihlédli k neméně zajímavé události, která se v tutéž dobu odehrála jen několik kilometrů na západ odtud, na rožňavském nádraží, kde se železniční trať od Plešivced větví ve dva směry: jeden pokračující k východu přes Turňu nad Bodvou na Košice, druhý směřující k severu na Dobšinou. V dopoledních hodinách otřáslo se ovzduší zmíněného již nádraží řevem, který snadno mohl být zaměněn za hlas nádražního tlampače. Ale obsah hlasité mluvy takto pronášené neměl nic společného s oním skřehotavým hlasem amplionu, který oznamuje například, že “vlak od Košic je 120 minut opožděn”.

„Vy vole, když tomu nerozumíte, tak se seberte a jděte sbírat na silnici koňský h…a.” byla jedna z vět zde pronesených. V řičícím chlapíkovi neurčitého věku mezi 80–100 lety s vlajícím plnovousem a cvikrem, který v rozčílení poskakoval po narudlém nose, by každý informovanější jeskyňář poznal profesora Peprdoka. Příčinou jeho rozhorlení bylo, že minulého dne k večeru omylem přesedl v Rožňavě do vlaku na Dobšinou a když pak za úplné již noci zjistil, že místo v Turni vystupuje v Dobšiné, žádal železnici, aby jej bezplatně dopravila zpět do Rožňavy.

„Když nemáte pořádně označený vlaky, vy prasata, tak mě koukejte dovézt zpátky.” řekl přednostovi stanice v Dobšiné. Přednosta nebyl ochoten splnit přání dědovo a věc vyústila ve tři rezoluce, které děd telegraficky odeslal prezidentovi republiky, Ústřednímu výboru KSČ a ministerstvu železnic a v nichž si děd Peprdok stěžoval na byrokratický a administrativní postup dráhy a žádal výměnu osob na stanici v Dobšiné. Jak kdekdo ví, profesor Peprdok má již ve zvyku obracet se přímo na nejvyšší státní představitele.

Po odeslání telegramů nasedl Peprdok do ranního vlaku a dospěv do Rožňavy, schladil si žáhu ještě na přednostovi této stanice. Cestující čekající na nádraží a zaměstnanci stanice vděčně kvitovali toto vystoupení a ozývaly se dokonce hlasy, že podobné estrádní scény by bylo možno pořádat na více nádražích v kulturních jizbách. Scéna jen málo pobavila přednostu stanice, který se stal předmětem dědova útoku a na něhož Peprdok řval a prskal z bezprostřední blízkosti.

Ztropiv tento skandál, nasedl profesor Peprdok do vlaku a pochvaluje si, jak zvítězil nad administrativním šimlem železnice, odejel směrem na Plešivec, jelikož si omylem opět sedl do nesprávného vlaku. Na nádraží v Plešivci se pak opakovala opět ona skandální scéna a další telegramy byly odeslány čelným představitelům politického a hospodářského života. Když se děd takto vyřádil, nasedl již tentokráte do správného vlaku a odpoledne tohoto rušného dne dospěl do Turně nad Bodvou, odkud zamířil dříve již popisovanou cestou do Zadielského kaňonu a k chatě v Zadielské dolině.

V blízkosti Zadielu učinil však řadu opatření, která měla skrýt jeho totožnost před bystrými zraky jeskyňářů.

„Uvidíme, jestli mě poznáte, vy chytráci”, bručel děd, nasazuje si paruku. Útroby jeho batohu vydaly další prostředky k přestrojení: ženskou suknici a zástěru, umělé poprsí a šátek, které po náležitém upevnění vytvořily z profesora Peprdoka starší vesnickou ženu, zcela podobnou venkovankám. Takto přestrojen postupoval Peprdok pomalu a opatrně kaňonem.

Dospěl sotva do jeho dolní třetiny, když tu zpozoroval, že kdosi za ním vytrvale kráčí a že zřejmě přidává do kroku, aby ho dohonil. Byl to silnější muž středních let s brýlemi, zarostlý rozcuchaným černým plnovousem – zkrátka byl to náš znamenitý profesor Hesiod. Propuštěn po osvětlení své totožnosti z úřední moci ubíral se značně rozveselen zpět k chatě, aby zde pokračoval ve svých akcích na Jihoslovenském krasu. Stará babka, vlekoucí se vzhůru dolinou, byla prvním objektem, na němž Hesiod mohl vylíti svoje překypující hlasové ústrojí.

„Tak co? Kam dete? Co? Dobrý den.” zahájil Hesiod svou řeč k neznámé ženštině, jejíž tvář byla z větší části zakrytá šátkem.

„To je horko, co? A já jsem málem zůstal v chládku. No ale dobře to dopadlo. A co vy? Jdete na chatu? Nebo co?”

A když babka neodpovídala, pokračoval Hesiod, celkem si mlčení této osoby ani nevšímaje.

„Tady je vůbec horko. To je jako na Sahaře. Víte, kde to je? V jednom Rodokapsu to bylo. Nebylo by zrovna špatné zajít si někam na pivo. Proti tomu zajít si někam na pivo nikdy nejsem. Co?”

Takto pokračoval ve svém milém a bezobsažném tlachání, zatímco přestrojený Peprdok hryzl vztekle vous. Nesměl na nic odpovědět, protože by se prozradil. Konečně ho napadlo, že by mohl před Hesiodem se přece jen nějak zachránit a lámanou slovenštinou mu řekl, že není právě vhodné, když mladý pán oslovuje na tak odlehlém místě ženu a zkrátka a dobře, že by mohl dát pokoj a jít si po svém.

„Proč?” divil se Hesiod, „mně se s vámi docela dobře jde. Ono to tak líp utíká. A to je právě důležitá věc. Vy jste tady odtud? Tohle je pěkná krajina. Skoro jako Kolorádo. Great Canyon v Koloradu. To bylo v jednom Rodokapsu, který se jmenoval Krvavý colt. Četla jste to? Vy jste to nečetla?”

To míra trpělivosti Peprdokovy byla dovršena a on z plných plic zařvat bůvolím hlasem: „Jdi do p……”

Hejno kavek vzlétlo vyplašeně ze svých úkrytů ve skalních dutinách a ozvěna zaburácela v mohutné prohlubni kaňonu.

„Tam nepůjdu”, odtušil Hesiod s milým úsměvem, „co bych tam dělal? Teď jdu do chaty a potřebuji se oholit. Bylo mi to úředně nařízeno. Jinak prej mě zavřou doopravdy. Vy to máte dobrý, vy se holit nemusíte.”

S touto poznámkou pohlédl Hesiod milým úsměvem poprvé podrobněji do tváře podivné báby a tu spatřil strnisko špinavě šedých vousů, které se vztekem ježily a vylézaly zpod šátku na všechny strany.
„Vám rostou taky vousy?” dal se do smíchu Hesiod. „Co? Můžete jít na chatu a já vám dám žiletku, můžete se oholit taky. To je hlína!”

Historicky znemožněný děd Peprdok nevěděl již co si počíti; byl to v jeho bohatém životě první případ, kdy byl bezradný jako malé dítě, on, který čelil rozvášněným lvům a tygrům, přemohl zimnici, malárii a postupně se zbavil šesti manželek.

Poprvé snad ve svém životě se dal – nenacházeje jiného východiska – na zbabělý útěk. Jediná ústupová cesta vedla přes bystřinu Blatnici do zalesněné stráně. Vysoko zdvíhaje suknici a odhaluje chlupaté nohy, vězící v těžkých bagančatech, přebrodil Peprdok potok a dal se na cestu do stráně s hbitostí při jeho stoletém stáří obdivuhodnou. Když stanul udýchán v prvé čtvrtině svahu, zaslechl supění vedle sebe a profesor Hesiod, který ho pochopitelně sledoval až sem, pravil: „Takovýhle svahy – co to je. Ty se vylezou s prstem v nose.”

Tu se Peprdok sesul do spadlého listí a zakrývaje si oči oběma rukama, začal hlasitě vzlykat, protože zoufalství nadobro přemohlo tohoto muže jinak železných nervů. Hesiod brebentil klidně dále, dívaje se na svoje zhoubné dílo a mile se usmíval.

Situace by patrně vyústila k naprostému duševnímu znehodnocení Peprdokovu, když tu z údolí ze silnice se ozvaly zvuky hlasů, mezi nimi zvláště vynikla věta: „U sta Budáků!”

Sotva tato typicky jeskyňářská kletba zavadila o Hesiodův sluch, nechal náš hrdina svého proslovu ke zhroucené postavě a zaposlouchal se pozorněji.

Další věta: „To je zpropadené kataklysma”, účinkovala na něj tak, že počal nesouvisle hulákat a rozběhl se z prudké stráně do údolí, ponechávaje svou oběť osudu. Několik menších stromků zaplatilo tento Hesiodův sestup svým mladistvým životem, ale co to bylo proti skutečnosti, kterou náš znamenitý muž zjistil, vyběhnuv z lesa na břeh potoka.

Po silnici na druhé straně bystřiny šli jako tři mušketýři jeho tři přátelé, Loužek, Guckla a Bubák, ponořeni do rozhovoru o záhadě Hesiodova zmizení.

Překvapení bylo obapolné. Naši tři jeskyňáři měli příležitost projevit své přátelské city k Hesiodovi již v prvním okamžiku setkání a to tím, že jej spojenými silami vytáhli z vody, do níž při překotném přechodu bystřiny spadl.

Chladný proud poněkud zchladil Hesiodovo nadšení nad setkáním, nicméně scéna, která se odehrála na silnici, nepostrádala ničeho na malebnosti a byla by poskytla případnému umělci četné výtvarné hodnoty.

Hesiod páté přes deváté vyprávěl o svých příhodách a trvalo dlouho než jeho druhové pochopili, co se vlastně stalo. Když pak přišla řeč na podivnou vousatou babku, která před Hesiodovými řečmi utekla do stráně, projevil Bubák jako prozíravý detektivní duch zájem o tuto tajuplnou osobu. Vrátil se dokonce na místo, kde dosud veliké louže na silnici prozrazovaly místo dramatického setkání a vylezl do stráně na označené místo.

Stará žena zde však již nebyla. Zmizela, jako by se propadla do země.

 

6. kapitola
v níž přichází ke slovu i dravá zvěř a objasňuje se leccos o osobnosti Ferryho Skřivanházyho

Zdálo se onoho dne, že mraky nejistoty se protrhaly a že jasné sluníčko krasové pohody vystoupilo na nebe nad Zadielem. Hesiod byl svými kamarády šťastně objeven, jsa před tím vysvobozen ze spárů justice, v okolí mnoho námětů jeskynního výzkumu – vše to důvody k uspokojení nebo veselí. Přesto však bychom nalezli všechny čtyři krasové vědce po oné příhodě v kaňonu seděti před turistickou chatou nad ohlodanými kostmi a dopitým pivem s rukama podepřenýma o bradu a zachmuřenými tvářemi.

Vzpomene-li se čtenář na důvod, pro který Guckla, Loužek a Bubák vyrazili na exkurzi do pustin Jihoslovenského krasu, má před sebou důvod stále neveselé nálady členů výboru Krasové sekce.
Tajemný pisatel pamfletu, tajuplný básnící jeskyňář nebyl objeven, a proto sem přece jeli.

Hesiod byl podroben neobyčejně přísnému výslechu a nucen, aby se přiznal, že on napsal ony básně Gucklovi, Loužkovi a Bubákovi. Leč ani španělská bota či dobře proleželý romadour nebyly by vynutily přiznání od Hesioda: on přece pije pivo, čte rodokapsy, miluje ženy, používá zakázaného střeliva při jeskynním výzkumu a je pronásledován strážci pořádku, to ano, to připouští /co?/, ale básnit – to ne! Za co mě vlastně máte?

Nezbylo tedy než věřit, že Hesiod skutečně nebásnil. Pak ovšem zde byla otázka, kdo že vlastně je oním slavíkem Jihoslovenského krasu.

„U sta trotlů”, bručel Guckla, „to aby sme šli někam jinam, třeba je někde ubytovanej na Domici nebo na Gombaseku.”

„Nezapomeň, že ta pohlednice byla poslaná z Turně, viď?” odporoval otec Buddy, zatím co Loužek si ulevoval procítěným říháním.

„Ten člověk je tady, na to dám krk. Musíme si na něj pořádně posvítit.”

Jak vidno, Bubákovy osvětlovací snahy, které uplatňoval ponejvíce kombinováním a zaváděním světel a reflektorů do jeskyň, měly se tentokráte projevit v novém rouše detektivním.

Seděli pak chvíli mlčky; Loužek využil tohoto klidu po dobrém obědě ke krátkému spánku, který se navenek prozrazoval hlučným chrápáním. Bubák a Guckla se nejprve mužně bránili síle, tížící jejich víčka; poznenáhlu však se jejich dech stal pravidelným a hlubokým a posléze přešel ve zcela pravidelné zvuky, podobné oněm, které vydával Loužek. Nechme spát naše čtyři výzkumníky, v dalších událostech bude potřebí jejich svěžesti těla i ducha.

Vraťme se proto na onu prožluklou stráň, kde statečný Hesiod udolal převlečeného děda Peprdoka.

Děd se vzpamatoval ihned po té, co se Hesiod rozběhl hulákaje do údolí ke svým kamarádům. Vstal a seč jeho síly stačily, vystupoval do stráně, jejíhož okraje dosáhl udýchán a překypuje vztekem.
Několik zbylých zubů jeho chrupu vyluzovalo hlasité skřípění a rty se pohybovaly sotva slyšitelnými kletbami, které však nesměl děd zařvat podle chuti nahlas, protože by tím případným pronásledovatelům prozradil směr svého útěku. A temná hrůza před Hesiodem přemohla pokaždé nával dědovy chuti hlasitě si zanadávat.

Pochodoval svižně lesem směrem k severu, k okraji planiny nad turistickou chatou Zadielu, kde, jak tušil, byli ubytováni pracovníci Krasové sekce. Jak víme, dědův instinkt se v tomto případě osvědčil.

Po půlhodině chůze listnatým lesem, v němž suché listí šustilo pod nohama, vyplašil náhle děd Peprdok rodinku divokých kanců.

Statná bachyně, zuřivě kvičíc, rozběhla se proti dědovi, který pohotově vyšplhal na kmen dosti statného dubu. Divocí kanci mají nepěknou vlastnost, že totiž hlídají svou oběť na stromě třeba i tak dlouho, dokud nestrouchniví. Zdá se, že mezi těmito zvířaty je to předmětem nějaké sportovní soutěže, v níž se jednotliví reprezentanti předhánějí, který z nich vydrží hlídkovat pod stromem déle.

Bachyně, chrochtající pod dubem, na němž seděl Peprdok, se právě rozhodla zlomit všesvětový rekord. Pokoušela se nejprve strom za pomoci svých selátek podrýt, v čemž se jí děd pokoušel zabránit tím, že nejprve na ni začal řvát /což ji ještě více rozohnilo/, potom plivat, házet žaludy a posléze spustil kalhoty a maje stejně na krajíčku, snažil se bachyni zasáhnout palbou. Než toto hnusné zvíře vše, co bylo shozeno dolů, s neobyčejným apetitem sežralo a čekalo stále, že dostane ještě něco. Děd Peprdok se dostal tedy do obdobného postavení jako nedávno Hesiod jen s tím rozdílem, že Hesiod byl zajatcem v podzemí a Peprdok nad zemí.

Rozkošné odpoledne míjelo a slunce se snížilo k obzoru; dědovi na stromě již poznenáhlu dřevěněly údy a vyhlídky na noc byly více než pochmurné.

Právě ve chvíli, kdy rudý sluneční kotouč sjel majestátně za vykrajovanou hradbou lesů Rudohoří, ozval se v lese praskot kroků a lidský hovor. Děd, který na větvi již usínal únavou, se vzchopil a zařval: „Pomoc! Pojďte na tu svini!“

„Tak se mi zdá, že podle tý svině je tu někde děd Peprdok“, řekl jakýsi hlas na blízku. Tu vyšli dva statní mladí muži vysokého růstu a atletických svalů ze skupin stromů a stanuli tváří v tvář dravcovi. A tu se stal onen div, tak obvyklý v dobrodružných románech: bachyně schlíple stáhla ocas mezi nohy a dala se zběsile na útěk před pouhým imponujícím zjevem obou mladých mužů.
Ani nepohnuv brvou vzhlédl nyní hubenější a vyšší z nich, s tváří porostlou měkkým chmýřím místo plavého vousu, vzhůru na strom, kde se mu profesor Peprdok objevil v nevábném úhlu, přičemž mu bylo vidět proklatě daleko pod sukně. Nezapomeňte totiž, že stále měl na sobě ženský převlek.

„Nedívej se tam, nebo oslepneš“, varoval mladý muž svého druha. „A vy, babko, polezte dolů.“

Jak jistě čtenář pochopí, slezla domnělá babka hbitě dolů, i když právě pro tento druh osvobození neměla největšího nadšení. Protože mladý muž, který osvobodil děda ze svízelného postavení a obležení dravým zvířectvem nebyl nikdo jiný, než světoznámý speleolog Ferry Slavíček, jeden z úhlavních sprdávačů dědových a jeho druh byl Slavíčkův nerozlučný asistent Francois Kralique, oba uznávané kapacity jeskyňářského výzkumu.

Čtenář se jistě pozeptá, co že tito dva muži se náhle objevují na dějišti našeho románu a proč právě Jihoslovenský kras se stává dostaveníčkem pracovníků Krasové sekce. Vysvětlení je možno tušit, ponecháváme je však v zájmu efektivního zakončení našeho románu na pozdější dobu.

Maskovaný děd Peprdok sestoupil tedy z kmene stromu a protahoval si zdřevěnělé údy, což se projevilo navenek hlasitým praskáním a vrzáním.

„Měla ste štěstí, babko,“ poznamenal chrabrý Kralique, jemuž z koutku úst nedbale visela doutnající cigareta. Děd Peprdok, který bezpečně poznal svého odvěkého nepřítele jak ve Slavíčkovi, tak Kraliquovi, uchýlil se k podobné taktice jako v případě, když byl obtěžován Hesiodem. Nejprve zapřel rodný jazyk a prohlásil „Nem tudok szlovákul“, což však nebylo na závadu Ferrymu, který jej oslovil běžnou hovorovou maďarštinou, kterou si osvojil během týdenního pobytu v Maďárii. Peprdok předstíral tedy, že nedoslýchá a tak po chvíli se lesem ozývalo hlasité hulákání „Kam dete? – Hóva mente?“ a jiné dotazy i rady, aby babka sebrala svých pět švestek a před nastávající nocí zmizela z lesa. Peprdok tedy uposlechl těchto rad a šel kousek s mladíky až k pěšině, kde se rozdělovaly cesty: jedna dále po pěšině na Hačavu, což je jediná ryze slovenská obec Jihoslovenského krasu, a na chatu v Zadielské dolině prudkým sestupem po stráni. Zde děd opustil své společníky a dal se cestou k Hačavě, protože tušil, že Slavíček se svým spolupracovníkem se dají dolů do Zadielské doliny. Předpoklad se splnil a zakrátko podivná postava vousaté ženštiny zmizela v temnotách.

Veliký Ferry ještě chvíli hleděl za ním a než vykročil na další cestu do údolí, poznamenal ke svému druhovi:

„Tak co, Franto, byl to on?“

„No jasný“, odtušil jeho druh. Oběma bylo jasné, že ona vesnická babka není nikdo jiný než profesor Peprdok.

 

7. kapitola,
aneb když je to v nejlepším, tak je dobře přestat

Žlutavá záře petrolejové lampy, osvětlující prostou místnost turistické chaty v Zadielské dolině, pronikala malým oknem do nočních temnot a lákala ke sklu okna můry, netopýry a vlkodlaky. Temnotami hučela Blatnice svou odvěkou píseň, která se v nočním tichu tolik podobá vzdálenému nesrozumitelnému hovoru neznámých lidí. Není právě příjemno v takové noci v pustinách v okolí Zadielu, kdy houštinami pralesů s temným mručením prolézají dravé šelmy a sovy a jiní noční přízrakové smutně houkají nad korunami stromů.

Než v místnosti, v níž hořela jmenovaná petrolejová lampa, nevěděli nic o hrůzách temné noci. Čtyři muži zde byli zabráni do živého přátelského rozhovoru. Zanedbalý zevnějšek, dlouho neholené tváře i drsné výrazy „sproprzněně“, „u všech dědků“, „to je zavülé“ a podobně prozrazovaly, že tito čtyři jsou jeskyňáři; ostatně čtenář se jistě dovtípil, že na začátku této kapitoly se stává svědkem večerních rozhovorů Dr. Loužka, Juraje Guckly a Johna Bubáka, kteří se šťastně setkali s Hesiodem. Setkání bylo náležitě oslavováno.

Vyrovnaný zástup prázdných pivních lahví svědčil o tom, že tito čtyři mužové mají opravdovou radost ze svého shledání. Lahví ostatně stále přibývalo, s tím rozdílem ovšem, že byli čím dále tím méně vyrovnané.

„Já jsem to věděl /škyt/, že mě moji kamarádi /škyt/ nevopustějí!“ řval již po několikáté profesor Hesiod, zatímco ostatní ho přátelsky plácali po zádech.

A tak popíjeli a přátelsky se bavili, až Bubák poznenáhlu vyčerpal svoje zásoby anekdot a hostinský zásoby piva. Půlnoc, hodina duchů, se přiblížila.

„Jenom jedna věc mi není jasná“, blábolil Guckla, „a to, že.“

„To je vono, právě to -že- není jasné“, potvrdil jeho úvahu Loužek, který zachovával nejlépe dojem zcela střízlivého člověka; ostatně jím byl již z toho důvodu, že Hesiod omylem pil i z jeho i ze své sklenice a tak se na Dr. Loužka jen málokdy dostalo.

„Tedy abych to rozved až do konce“, pokračoval Guckla, drže se tvrdošíjně myšlenky, s níž započal dřívější větu. „Je tady už jen jediná možnost, jak mi /škyt/ vysvětlit, kdo poslal tu báseň z Jihoslovenského krasu.“

A když postřehl, že jeho prohlášení budí pozornost, pokračoval: „Sem na Jihoslovenský kras se hned tak někdo neodváží. Vod tý doby, co vyšla turistická příručka „Juhoslovenský kras“ s mapkou, už tady zahynulo hodně turistů, kteří se podle té mapy řídili. V Krasové sekci máme jen několik jedinců, kteří by tady za vražedných životních podmínek obstáli, ne?“

„Při sám Peprdok, to je pravda“, souhlasil Loužek. „Kdo by to ale moh bejt? Můžeme si probrat všechny, kteří přicházejí v úvahu.“

„Že by Stárec?» nadhodil Bubák.

Jakpak Stárec, milý Bubáku, když ten právě tenhle román píše? Přece nebude psát o sobě, to by málokoho zajímalo.

„Tak tedy Venouš Mach?“ pokračuje Bubák.

Venouš Mach by přicházel v úvahu, kdyby naše historie se odehrála o deset let dříve. Teď už na ty vejšky moc není.

„Pazlar?“

Nene, zde přece nejsou silnice, sjízdné jeho Studebackerem.

Tak probírali čtyři naši hrdinové jednoho člena Sekce po druhém, až Hesiod řekl:

„Je tu jen jeden člověk, kterej by tu moh existovat.“

A když se na něho tázavě podívali, řekl:

„Ferry Slavíček.“

A tu se dveře s rachotem otevřely a v „ligotavém světle petrolejovej lampičky“ zjevil se ON, sám veliký Ferry Slavíček. S cigaretou nedbale přilepenou ke rtu a sledován temnou postavou Francoise Kralique i vytřeštěnými zraky členů výboru, přistoupil ke stolu, pozdvihl nedopitou sklenici a jediným bohatýrským douškem dopravil její obsah do svých útrob. Tutéž proceduru opakoval Francois s jinou nedopitou sklenicí.

„Co zde děláte, pánové?“ otázal se Ferry zdvořile, jak již je jeho zvykem. Tato otázka prolomila ustrnulé ticho a tu všichni čtyři jeskyňáři s hromovým řevem vyskočili a vrhli se k oběma nočním zjevením.

„Ferry? Co?“ ječel Hesiod, zatímco Guckla do všeobecného zmatku nesouvisle hulákal, potřásaje zuřivě Ferryho pravicí. Tak nějak vypadalo ono památné setkání přátel, setkání na Zadielu.

A tak se vysvětlilo v noční rozmluvě, která se protáhla až do kuropění, všechno. Ferryvár Skřivanházy neexistoval. Byl to jen maďarský pseudonym, který Ferry přijal po dobu svého pobytu v Zadielu, aby nebyl obtěžován žurnalisty a případně policií. Účel jejich pobytu byl zde totožný. Každý z těch šesti chtěl zachránit chátrající Sekci před pádem svým osobním příkladem, svou obětavostí. Že si při tom zabásnili, nebudiž jim přičítáno k tíži, každý provede občas nějakou nerozvážnost.

Balík map, profilů, stoh pytlíků se vzorky a hora balvanů, z nichž by mohl být postaven slušný rodinný domek, dokazovaly pilnou práci Ferryho Skřivanházyho alias Ferryho Slavíčka a jeho druha Francoise Kralique.

Více rukou více zmůže a totéž v přeneseném slova smyslu platí i o hlavách. Od tohoto památného dne – nebo lépe řečeno noci – spojily se síly speleologických veličin na Jihoslovenském krasu v pilné spolupráci a plodem jejich snažení se stala jedinečná monografie „Výzkumy v okolí turistické chaty v Zadielské dolině na rozhraní okresů Rožňava a Moldava nad Bodvou v Jihoslovenském krasu aneb Jak objewowé welicí v dierách vykonáni byli Léta Panie 1956“.

Spis vyšel o šestatřicet let později v almanachu ČESKOSLOVENSKÝ KRAS a to ještě nedopatřením sazeče.

Suché popisy krasových zjevů, tak příznačné pro odborné spisy a znásobené ještě perem Ferryho Slavíčka, nemohou vylíčit ovšem v pravém světle vše to, co se událo onoho památného léta, kdy Sekce ožila opět nebývalým pracovním ruchem a kdy mladí, stržení příkladem svých starších druhů, opřeli se pořádně do vesel krasové kocábky. Rozhodl se tedy W. Stárec sděliti tyto děje papíru a předkládá je ctěnému čtenáři k posouzení. Za kvalitu papíru ovšem řečený autor nemůže.

Snad by se měla udělat tečka za tímto odstavcem, který připomíná hřmící tóny finále nějaké opery, ale čtenář s dobrou pamětí by zde jistě zvolal na autora, spějícího ke konci:

„Stůj! A co je s profesorem Peprdokem?“

Bude těžko odpovědět na tuto otázku. Horár ze Zadielské hájovny zpozoroval stopy celého hejna divokých kanců, kteří pádili jedním směrem k okraji planiny; přelámané mlází, útržky oděvu s vousy zachycenými na větvích stromů a kmenech prozrazovaly, že smečka diviaků úporně pronásledovala jakéhosi lidského tvora. Je také pravda, že na trati Turňa nad Bodvou – Rožňava – Plešivec – Banská Bystrica – Vrútky – Žilina – Bohumín – Ostrava a tak dále až do Prahy se v té době odehrála série skandálů, při nichž zaměstnanci ČSD měli co činit s šedovlasým a šedovousým dědem, který proklínal nevybranými slovy železnici za zpoždění vlaků, za nával ve vagonech, za hlučné bouchání dveřmi a spoustu jiných maličkostí. To vše nedává autorovi možnost, aby s naprostou jistotou mohl říci, že divoký hon podsvinčat a řetěz afér na naší hlavní trati republiky značí ústupovou cestu děda Peprdoka ze Slovenska. Je jen známo, že děd byl již ve svém doupěti v Národním muzeu v době, kdy nákladní vozy Krasové sekce přivezly badatele a jejich kořist z Jihoslovenského krasu. Nikdy nikdo nedokázal profesorovi Peprdokovi jeho účast na pohnutých událostech kolem Zadielské doliny. Ale po pravdě řečeno, nikdo se o to ani nepokoušel.

A naše poslední slovo patří Vám, profesore Hesiode.

Vy jste byl onou látkou, která dodává tomuto podniku náležité pikantní příchuti. Podle svého starého zvyku držel jste se ve všem nad průměrem: v chytrostech i hloupostech. Vaše přítomnost však pomohla – jako už mnohokrát předtím – k tomu, že když někdy nad sklenicemi u Šrytrů počne zasněné vzpomínání na to, jak to tenkrát bylo na Zadielu, tu vloudí se do drsných tváří, ošlehaných jeskynními průvany, přece jen záblesk lidského úsměvu. Co?