Michal Hejna (ZO ČSS 1-02 Tetín)

Jeskyně Zoluška

Stoupáme do mírného kopce, já a Bóža, v doprovodu moldavských jeskyňářů Victorie, Romana a Venianima. Je vedro. Potíme se v overalu a obklopují nás desítky komárů. Cíl ale stojí za trochu nepohodlí. Před námi je vchod do devadesát kilometrů dlouhé jeskyně Zoluška, nejdelší jeskyně Moldavska a třetí nejdelší jeskyně v sádrovci na světě.

Oficiálně se jeskyně jmenuje Emil Racoviță, po významném rumunském biologovi stejného jména. Od jejího objevu v roce 1977 však nesla jméno Zoluška, přejmenována byla až v roce 1992.

Obr. 1 Typický charakter jeskyně Zoluška (foto M. Hejna)

Obr. 2 Nějaké figurky z bláta najdeme leckde, Popelku v životní velikosti pouze v jeskyni Zoluška (foto V. Galbur)

„Co bylo na Zolušce závadného, že jste ji přejmenovali?“ Ptám se Romana.

„Vůbec nic, Zoluška je Popelka. Ale když se Moldavsko osamostatnilo, rozhodly úřady, že potřebuje údernější jméno. Pro nás je to ale pořád Zoluška.“

Nejdříve sestupujeme po žebřících 32 m hlubokou betonovou šachtou. On je to spíše komín, protože vchod jeskyně ležel ve stěně lomu a v rámci rekultivace měl skončit pod vysokou vrstvou zavážky. Naštěstí se ho podařilo zachránit.

Po sestupu se plazíme jemným tekutým bahnem, zatéká všude, takhle jsem si tedy tu nejdelší moldavskou jeskyni nepředstavoval. Pak bláta ubývá, ještě chvíli musíme lézt po čtyřech, ale to už se dostáváme do míst, kde se dá narovnat a normálně chodit. Takže jo, vchod je sice opravdu ošklivý, ale pak už je jeskyně krásná.

„Jeskyně se prý jmenuje Popelka proto, že vchod je sice ošklivý, ale pak už je jeskyně krásná,“ poznamenává Roman, jako by mi četl myšlenky.

Je to typická maze cave, bludišťová jeskyně plná různých oblézaček, prolézaček a smyček. Výzdoba je minimální, pár drobných stalaktitů, jediný stalagmit, občas bahenní náteky. Na jediném místě vznikly sádrovcové nudle, ale ty jsou moc daleko od vchodu a my máme na návštěvu vyměřených šest hodin.

Vede nás Victorie a já musím obdivovat, jak se v jeskyni vyzná a orientuje. Občas sice zabočíme špatně, ale vždy se dokážeme vrátit na trasu a najít správnou cestu. V jeskyni je pár bodů, které přece jen zlepšují orientaci. V některých dómech jsou položené zalaminované tabulky se jménem dómu, na jednom místě procházíme hranici mezi Moldavskem a Ukrajinou, vymezenou dvěma patníky (asi dvě třetiny jeskyně leží pod ukrajinským územím, ale vchod do jeskyně je jediný, ten z moldavské strany). A pak jsou tady ty sochy. Nějaké postavičky z bláta najdeme uplácané i v našich jeskyních, ale ještě nikde jsem neviděl, co tady. Z bláta vyrobené sochy. Prasečí hlava, Popelka v životní velikosti, obří krysa a mnoho dalších. Pohrávám si s myšlenkou, jaké by to bylo vyrobit několik identických soch a postavit je různě na podobných místech. Už vidím průvodce, jak vysvětluje – teď projdeme kolem prasečí hlavy, za Popelkou doprava, kolem dinosaura a u krysáka doleva, jejda, jak to, že jsme zase u prasečí hlavy? Kde jsme špatně odbočili?

Prohlídka je pohodlná. Chodby jsou většinou horizontální a prostorné. Jen několikrát procházíme kolem propastí. Victorie nám vysvětluje, že je jeskyně hypogenního původu a tohle jsou některé z přívodních kanálů. Je to vlastně taková procházka, žádné protahování, žádné plazení, vyloženě si to užívám.

„Mě teda Zoluška moc nebaví,“ vytrhuje mě z rozjímání Roman, „je to taková procházka, mám radši jeskyně, kde se musí plazit.“ Ten člověk snad opravdu čte myšlenky. Po necelých šesti hodinách v podzemí mu ale začínám dávat za pravdu. Na chvíli. Jen k bahnitému plazení zpátky ke vchodu.

Více informací o jeskyni je k nalezení na https://speleo.md/en/zolushka-1977-1992-emil-racovitsa-1992-present/

Obr. 3 Moldavsko-ukrajinská hranice v jeskyni Zoluška (foto M. Hejna).

Obr. 4 Voda vymlela výsypku v lomu u vesnice Fetesti do zajímavých tvarů (foto M. Hejna)

Obr. 5 Meandr řeky Răut u Orhei Vechi (foto M. Hejna)

Jak jsme nenavštívili jeskyni Překvapení

Cestou od Zolušky se všichni zastavujeme u vesnice Fetesti. Leží tam opuštěný vápencový lom s výsypkou erodovanou do zajímavých tvarů. Podle plánu se pak máme už sami přesunout ke klášteru v Orhei Vechi, tam přespat u řeky a dopoledne si prohlédnout klášter, pozůstatky tatarských lázní a hlavně staré podzemní těžební vápencové komory. Odpoledne máme sraz s Romanem a chceme navštívit druhou nejdelší jeskyni Moldavska, jeskyni Překvapení.

Je to paradox. Druhá nejdelší jeskyně Moldavska je dlouhá 925 m. Je tedy stokrát kratší než Zoluška. Nevím, jestli se ještě v nějakém státě na světě setkáme s takovým rozdílem mezi dvěma nejdelšími jeskyněmi. Jeskyně Překvapení sice vznikla ve vápenci, ale je to typicky rozsedlinová jeskyně. Vchod leží na kraji města Criuleni a jeskyně je volně přístupná. Pokud se podíváme na sociální sítě, najdeme tam mnoho příspěvků od nezvaných návštěvníků. V lepším případě po nich v jeskyni zůstávají odpadky, v horším mrtvá těla. To není nadsázka. V roce 2022 navštívil jeskyni jeden asi třicetiletý muž, kterému zhaslo v bočních úzkých chodbách světlo a nedokázal po tmě najít cestu ven. Vyproštění těla trvalo záchranářům dvanáct hodin.

„Přestalo nám brzdit auto,“ prohlásila Bóža, když jí propadl pedál volně na podlahu. Jsou věty, které nechcete slyšet nikde, natož někde uprostřed Moldavska. Opatrně dojíždíme na nejbližší pumpu. Nádobka na brzdovou kapalinu je prázdná, nepomůže ani dolití. Pedál prošlapáváme naprázdno, jen slyšíme, jak někde uniká vzduch. Pumpař nám dovoluje postavit na plácku za pumpou stan a přespat tam. Ráno voláme Romanovi. Změna plánu. Roman zajišťuje odtahovou službu, místo jeskyně Překvapení míříme do servisu.

Závada naštěstí není vážná, prasklá hadička. Oprava si však vyžádá pár hodin. Roman nás veze aspoň do Orhei Vechi, když už jsme do něj nedojeli vlastními silami. Je to údajně jediné zajímavé místo v Moldavsku. Nad meandrem řeky Răut leží vápencové útesy a v nich mnoho vytesaných podzemních prostor – mnišské cely, kaple, těžební komory.

Posledně jmenované nás zajímají nejvíce. Leží u vesnice Trebujeni a těžil se v nich miocenní vápenec. Ten je většinou snadno rozpadavý a pro stavební účely se hodily pouze vrstvy pevného masivního vápence, ležící asi v třetině výšky útesu. Právě v nich bylo vyraženo několik komor, vysokých až 4 m. Na stropě jsou patrné záseky po dlátech, stěny pokrývají novodobé graffiti.

Na dlouhou návštěvu bohužel není čas. Ze servisu volají, že je auto opravené, a nás čeká cesta domů.

Obr. 6 Pohled k těžebním komorám u Trebujeni (foto M. Hejna)

Obr. 7 Jedna z těžebních komor u Trebujeni (foto M. Hejna)