Wabi Stárka

(Pozn. redakce: Po nějakém čase se vracíme k dobrodružstvím profesora Hesioda, která jsme začali publikovat v eSpeleu 12.)

 

3. kapitola, v níž stovky kilometrů odtud se uskutečňuje veliké rozhodnutí

Některé věci se k sobě nehodí. Tak například krásný květ, vykvetlý mezi kravským trusem nebo mramorová busta, umístěná na pissoiru.

Nám však tane na mysli jiný příklad: jak totiž se nehodí k sobě báseň pokud možno lyrická a bahnem umazaný, zarostlý a zahmyzený jeskyňář. Mužové podzemí jsou nakloněni spíše drsné kletbě než křehkému básnickému rozcitlivění a sáhnou-li po svazku básní, tedy jedině tehdy, není-li po ruce kvalitnější papír k očistným účelům. Pochopíme proto překvapení, s jakým přijal prezident Krasové sekce Dr. Vojen Loužek pohlednici, na níž bylo pečlivým písmem napsáno toto:

Až věky přejdou
a v hlubinách až moje sonda zmizí,
pak vzpomeňte, Vy všichni, práci mou.
Neb nezištně já vždycky jsem ji konal,
velebě Boha a sekci Krasovou.

A pod tím bylo připsáno v závorce: Ze zpěvu neznámého jeskyňářského bohatýra.

„U sta trotlů, to je epe-žůžo”, zamručel veliký krasový vědec a podrobil pohlednici bližšímu zkoumání. Obrázek znázorňoval městečko Turňu nad Bodvou v Jihoslovenském krasu. Poštovní razítko neslo název téhož místa; kromě toho byla na pohlednici přesná adresa a popsaný již básnický výjev. Jinak nic, zejména žádný podpis.

Vcelku byl Dr. Loužek ochoten pokládat věc za nějaký menší žertík a zasunul nedbale pohlednici mezi stovky jiných podobných pozdravů, které dostal toho léta od svých žáků, vědeckých spolupracovníků i protivníků. Vzpomněl si však na záhadný lístek znovu téhož dne večer, kdy v restaurantu “U ŠUTRU”, kde se koná pravidelně každou středu již od nepaměti schůze Krasové sekce, odložil ubrousek, jímž si otřel ústa, mastná od cikánské pečeně.

„Jo a pánové”, řekl Dr. Loužek, „dostal jsem zpropadeně zajímavý pozdrav z Jihoslovenského krasu.”

Posluchači Dr. Loužka, dřímající nad svými sklenicemi, sotva projevili nějaké známky zvědavosti. Všeobecný rozklad sekce projevoval se i v této společnosti, která se stávala stále více konzumentem šunky, ruských vajec, čtrnáctistupňového piva a jiných noblesních pokrmů, zatímco dávní předkové jeskyňářů si mnohdy pochutnali na okoralém krajíci s nepříliš vonným romadurem. Jeden z nich však přece jen projevil jakýsi zájem o Loužkův výrok. Byl to dlouholetý jednatel sekce Juraj Guckla, zvaný též Zakuklený.

„To je zajímavý, čeče”, poznamenal, „já dostal něco podobnýho.”

„Pohlednici s básničkou?” ptal se Loužek. Zakuklený přitakal.

„Při sám Peprdok!” odtušil Vojen a v hloubi jeho zažívacího ústrojí to zarachotilo mocným říhnutím, „Kdo to píše takovýhle dopisy?”

„Dopisy? Jaký dopisy?” ozval se další člen společnosti, pokladník a expert pro elektrifikaci jeskyň Johannes Bubák, který právě u vedlejšího stolu vyprávěl nějaký choulostivý vtip. Ukázalo se, že rovněž Bubák obdržel od neznámého pisatele pozdrav stejného obsahu jako předseda a jednatel Krasové sekce. Tím ovšem věc na pohled nevinná, dosáhla značného stupně zavilosti.

O tom, jaký význam věci přikládal prezident sekce svědčí i ta okolnost, že neprodleně svolal výbor – událost to, která se nestala již po dlouhou řadu let. Stanovisko výboru bylo jednoznačné: tajemným dopisům je nutno přijít na kloub. Výbor nebyl toho názoru, že jde o nepodařený žert nějakého vtipálka: naopak přikládal věci značnou závažnost, protože

a/ pisatel byl nepochybně jeskyňář, jak svědčí znalost dlouho tajených soukromých adres Guckly, Loužka a Bubáka,
b/ jeskyňář, který básní, je sám o sobě nejvýše pozoruhodným případem.

A to nehledíme ani k tomu, že v básni se dosti chmurným způsobem mluvilo o jakýmsi mizení sondy, což se dá vyložit všelijak.

„Vypadá to, jako že se tam někdo chtěl zahrabat, viď?” řekl trefně Bubák.

„Je to zpropadené kataklysma”, usoudil Vojen.

Výbor – a nyní můžeme prozradit, že to byli pánové Loužek, Guckla a Bubák – setrval delší dobu v mlčení, přemítaje, jak z téhle situace ven. Všem bylo jasno, že tam někde v Jihoslovenském krasu je nějaký jeskyňář, jehož sonda mizí někde v hlubinách, což se zdá býti básnickou obdobou jiných výrazů pro lidský skon jako například – vydechl naposledy – , – jeho stezka zmizela v nenávratnu – , – dobojoval – , – šel k ďasu – a tak podobně.

„Kolik máme v kase financí?” prolomil ticho dutý Gucklův hlas.

Bubák pohotově vychrlil ze sebe nevelkou sumu, která by byla postačila třem dospělým jeskyňářům-pasažérům k jízdě tramvají do Motola.

„Tak heleď neblbni”, nedal se zmást jednatel Sekce, „já se neptám, kolik vykazuješ v účetnictví, ale kolik doopravdy máme.”

Bubák začal mluvit něco o objednaných reflektorech a jiných zpřístupňovacích aparátech včetně automatického, neplatících návštěvníků jeskyň, ale zbývající výbor se nedal zmást. Nakonec vymáčkli z Bubáka několik stovek, o jejichž použití padlo zanedlouho rozhodnutí:

VÝBOR SEKCE – JMENOVITĚ TEDA Dr. VOJEN LOUŽEK, Dr. JURAJ GUCKLA A Pokl. HANS BUBÁK – ODEJEDE NEPRODLENĚ NA JIHOSLOVENSKÝ KRAS, ABY PÁTRAL PO NEŠŤASTNÉM JESKYŇÁŘI, JEHOŽ SONDA MIZÍ V HLUBINÁCH.

A následujícího dne se opakovala ona slavná scéna, známá již čtenářům klasického spisu “Tajemství Císařské rokle”. Tři muži, ověšeni lany, žebři, karbidkami, helmami, holinkami, hořáčky, kuklostroji a jinými aparáty pro jeskynní výzkum, zjevili se ve večerních hodinách na Hlavním nádraží, odkud za napjaté pozornosti odstartovali nočním rychlíkem z Prahy na naši krásnou Slovač. Věc nezůstala utajena tisku; Guckla musel ještě v posledních minutách před odjezdem poskytnout interview několika reportérům a tak již druhý den se objevily v pohotovém tisku zprávy o odjezdu nejvýznamnějších jeskynních pracovníků do Jihoslovenského krasu. Zpráva ta způsobila menší rozruch na veřejnosti a ČTK musila vydat dementi, že cesta výboru Krasové sekce nebude mít vliv na vývoj mezinárodní situace a Státní spořitelna v Čakovicích vydala bleskovku, ujišťující občany, že měna je pevná a že si každý může koupit co chce, jen když na to má.

Zatím naši tři mušketýři ani nevěděli o rozruchu, který svým odjezdem způsobili, netušili hlavně, že zprávy o odjezdu zvláště zkoumavě prohlédlo šedavé oko, skryté za skly cvikru a houštinami huňatého obočí, netušili ani, že majitel tohoto oka, profesor Peprdok – nyní již 108letý – neprodleně popadl svůj vždy připravený cestovní vak a rozběhl se na totéž nádraží, aby o čtyřiadvacet hodin později vyjel stejným směrem jako oni.

Naši tři mušketýři spali v malebném vzájemném propletenci, až je v Košicích ne právě šetrným způsobem vyhodili z vagonu. Pak již jen několik desítek kilometrů, uražených hlemýždí rychlostí vlakem na Plešivec – a odpoledne na tomtéž podivném nádraží, kde jsme se seznámili s profesorem Hesiodem, vystoupili všichni tři, protože i jejich cílem byla brána do Jihoslovenského krasu, ZADIEL.

Zde hodlali začít se svým pátráním.

 

4. kapitola, v níž se situace spíše zaplétá než rozuzluje

Čtenář slabších nervů patrně přehlédl zcela zběžně předcházející kapitolu, z níž se dověděl o tajemném jeskyňáři – básníkovi i o výpravě trojice slavných jeskyňářů, sledované dědem Peprdokem. Proto čtenáři slabších nervů záleží nyní jen na jednom: co je s oním ubohým hochem, který spadl do propasti, co je s profesorem Hesiodem, který v této chvíli patrně již omdlévá hladem a nedostatkem kulturních potřeb v černé temnotě jeskyně? Nuže, pro uklidnění vašich nervů, laskavý čtenáři, ubezpečujeme Vás, že čtyřiadvacet hodin, které až dosud Hesiod ztrávil v propasti, nemohlo nijak podlomit jeho charakter. Svíce, kterou měl k dispozici, osvětlovala po několik hodin ponuré místo a Hesiod v jejím světle přečetl postupně všechny svoje doklady, legitimaci Krasové sekce, útržek Lidové demokracie, která mu měla posloužit ve chvíli nejtěžší a další tiskoviny, které měl po ruce. Přitom pravidelně, každých deset minut, odměřených přesně podle náramkových hodinek, zařval mohutným hlasem jediné slůvko:

POMÓC.

V poledních hodinách usadilo se ve stínu košatých stromů nahoře na planině stádo ovcí ve stínu mohutného buku a dvanáctiletý pasáček Cséte Béla prolézal pro vlastní kratochvíli zalesněnou stráň, až se dostal do blízkosti jeskyně. Tu se mu zdálo, že slyší lidský hlas, který cosi neznámého vykřikl; znělo to jakoby z jeskyně. Cséte Béla nebyl bázlivý a neutekl, jak by to učinila většina turňanských kluků v podobné situaci. Jeho střapatá hlava, plná nepěstěných černých vlasů, se objevila zakrátko přímo ve vchodu do jeskyně a černé oči upřely se do tmy. Tam dál se už neodvážil. Čekal tak dvě, tři minuty, aniž se však co ozvalo. Víme již, že by musel čekat aspoň deset minut, aby uslyšel hlas Hesioda, který sotva několik metrů od svého případného zachránce četl právě po čtyřicáté z útržku novin článek o zvýšení dojivosti krav v družstvu v Solomrskách. Cséte Béla posléze jeskyni opustil, přesvědčen, že ho mámily smysly a znamenitě tak posloužil plánům potměšilého autora, který již již osnuje další zápletky kolem osoby Hesiodovi.

Nebylo tedy souzeno, aby byl Hesiod zachráněn již v poledne následujícího dne. Ptáte se jistě, co že řekl správce chaty tomu, že jeho host se nevrátil večer do chaty.

Nuže, máme-li být přesní, náš bodrý správce si toho ani nepovšiml. Jeho hosté si stejně chodili do svých pokojů jak chtěli, většinou pozdě v noci, a právě jizba, v níž byl ubytován Hesiod, Škřivanházy a Maďarův společník, byla tímto způsobem života proslulá.

Všechno vypadá tak, jako že autor má kanibalské choutky nechat Hesioda úplně zahynout. Než i autora musí dojmout Hesiodova zmužilost v zatracené situaci. „Mám-li zemřít,” praví Hesiod druhého dne zrána, „zemřu aspoň jako jeskyňář /co?/. Kde mám legitimaci?”

A s legitimací Krasové sekce, přitisknutou k srdci, očekává tento veliký bojovník jeskyň svůj konec. Mezitím míjejí hodiny tohoto dne a odpoledne se rozštěká pes, uvázaný u chaty v Zadielské dolině. Oznamuje příchod dalších hostů do chaty.

Jsou tři. Ověšeni žebři, lopatami, lany, karbidkami, kuklostroji a jinými aparaturami nenechávají nikoho na pochybnosti o druhu svého zájmu: jsou to jeskyňáři /a jací/ Guckla, Loužek a Bubák, kteří dorazili do chaty. Ukázalo se, že přenocovací situace je nepříznivá. Vše obsazeno, až na jednu postel v jizbě, kde již bydlí nějaký tlustý pán s brýlemi a pan Ferryvár Skřivanházy se svým přítelem.

„Dobrá, bereme to” – zní odpověď, jednohlasný úsudek trojice jeskyňářů. Otázka, jak se tři dospělí mužové vyspí pohodlně na jedné posteli byla řešena v Krasové sekci již nejednou. Usídlili se tedy v místnosti nám dobře známé, toho času však opuštěné: Skřivanházy a jeho druh jsou jako obvykle kdesi pryč, Hesiod, jak víme, úpí v propasti a čeká, až ho anděl smrti ovane svými perutěmi.

Zatím dole v chatě konají se již přípravy k jeho záchraně. Dr. Loužek totiž při podepisování ohlašovacích formalit zpozoroval v knize hostí ono slavné jméno:

HESIOD.

„Tisíc helicegon Čapeki a pupil muscorum”, ulevil si veliký znalec malakofauny, „Hessington. Pánové, Hesiod je tady, co tomu říkáte?”

Zpráva mírně vzrušila i klidného Gucklu.

„U sta koťat, tak jsme přeci jen měli dobrej čich. Teď už je to jasný, tu báseň napsal Hesiod.”

„Hesiod a básně?” rozchechtal se hlučně Bubák. „Eště mi řekni, že tu někde za rohem hraje na harfu.”

Všem se to zdálo být podivným, že se u Hesioda projevily sklony k básnění. Toto zjištění se jim zdálo tak neobvyklým, že Bubák nahlas a ostatní mlčky usoudili, že Hesiodovi přeskočilo, což má patrně z četby závadné rodokapsové literatury. Nyní vyvstala otázka, co s Hesiodem je. Zeptali se tedy správce chaty.

Správce odpověděl, že “ten silný pán” chodí tady po okolí po jeskyních. Včera například byl v jeskyni hned nad chatou. Správce totiž usoudil, že jeho host se z jeskyně vrátil někdy v noci a že zase brzo ráno odešel z chaty.

„Asi bude v nějaké jiné jeskyni”, usoudil Vojen, „prosím Vás, je tedy někde blízko ještě nějaká jeskyně?”

Správce horlivě ujišťoval, že v okolí je jeskyň mnoho. Jedna je na druhé straně údolí, až skoro pod planinou. Její vchod je pod skálou, která je vidět tady od chaty. Správce na dotyčnou skálu ukázal.

„Tak co – podíváme se tam nebo počkáme, až se Hesiod vrátí?” ptal se Loužek svých druhů.

„Raději se podíváme za ním”, zněla odpověď. A to proto, že jednak byla obava, zda Hesiod si tam nehloubí tu sondu, která má zmizet v hlubinách, jednak do večera bylo dosti času a vidět neznámou jeskyni je požitkem i pro stařešiny jeskyňářského sboru. Zeptali se tedy ještě, zda je jeskyně velká a když dostali odpověď, že „niekolko tisiac metrov”, přichystali se k její návštěvě.
Osud, ten zlý osud, chtěl tedy tomu, že zachránci si vybrali jinou jeskyni, právě na opačné straně, než kde byl uvězněný Hesiod.

Jeskyně, k níž za pozdního odpoledne tři velcí jeskyňáři vystoupili, byla vskutku rozsáhlá. Měla sice daleko do oněch několika tisíc metrů, ale mohla se pochlubit aspoň třemi sty metrů chodeb, místy nízkých, místy přecházejících ve vysoké dómy.

Guckla, Loužek i Bubák byli u vytržení.

Dali se okamžitě do průzkumu, zapomínajíce vůbec, proč sem vlastně přišli. Ostatně po Hesiodovi nebylo nikde ani stopy. Guckla se jal zkoumati sedimenty jeskyně, objevuje čas od času pohozené vajgly od návštěvníků, kteří tuto jeskyni vyhledávali dosti často, jak se dalo soudit podle četných nápisů na stěnách a zpustošené krápníkové výzdoby. Loužek vyhrabal několik sondiček, v nichž pátral po úlomcích šnekoidů. Bubák zatím řídil se svým fotografickým přístrojem, naplňuje jeskyni rachotem hromu a čmoudem magnezia. Tak každý z nich dělal a našel si zaměstnání a hodiny ubíhaly, až noc na východě zbledla a konečně se nad obzorem rozhořel červenavý požár úsvitu.

Čtenář si patrně povzdychne, že barvité líčení krás vycházejícího slunce nemůže nic zmírnit na útrapách, které právě prodělává Hesiod. Ale Hesiod už neprodělává žádné útrapy, Když se mu čekání na dně propástky zdálo být již nápadně dlouhé a záchrana nepřicházela, řekl si, že „co neuděláš sám, to nemáš” a zachránil se vlastním důmyslem a silou. Podnikl totiž dva nové sveřepé pokusy o opuštění propástky. Prvý skončil tržnou dírou v koleně, druhý konečně Hesioda definitivně osvobodil. Vyšel z jeskyně právě ve chvíli, kdy vápencové útesy byly osvíceny zkomírající září zapadajícího slunce. V té době, jak víme, Loužek, Guckla a Bubák již řádí v jeskyni na protější straně údolí. Hesiod, hladový a rozedrán sešel v několika minutách do chaty. Dlouhá odloučenost od civilizace způsobila, že snědl osm večeří a zapil je dvanácti lahvemi piva, které ho přivedly do takového stavu, že neporozuměl tomu, co mu říká správce chaty o třech pánech, kteří ho hledali.
„Tři páni? Co?” blábolil Hesiod, hlasitě škytaje, „to bude asi policie. V pět hodin přijde poli-policie. Znáte ten vtip? Co?”

A tak se Hesiod ani nedověděl, že záchranná výprava se vydala zachránit ho v době, kdy on byl již zachráněn.

Péčí správcovou se dostal pak na postel, kde tvrdě usnul a zaspal i příchod Ferryváry Skřivanházyho a jeho společníka, i jejich odchod, který se udál poměrně časně ráno.

Bylo asi 8 hodin, když se konečně probudil.

Hlava ho brněla, jak již v takových případech bývá, a tak Hesiod se odebral nejprve k potoku, kde se pořádně opláchl. Studená voda Blatnice ho osvěžila jedinečně. Vrátil se pak do jizby a oblíkl se.
„Vida – už je tu někdo ubytovanej-“, bručel, hledě na tři batohy, které spočívaly na posteli nad ním, která až dosud byla volná.

„Sakra, jak může někdo nosit tři ruksaky, to nevím… ale možná, že ještě mám v hlavě a že všechno vidím třikrát.”

Hesiodova opice však již dávno utekla.

Přesto náš hrdina usoudil, že potřebuje zdravotní procházku více než nutně a o deset minut později vykročil po silnici vedoucí podél Blatnice vzhůru k horám Rudohoří. Sotva zmizel za zákrutem cesty, vystoupili z lesa tři nesmírně špinaví muži s karbidkami v rukou; čtenář jistě pochopil, že se tu setkává se záchrannou expedicí Krasové sekce, která se právě o chlup minula se zachráněným Hesiodem. Než naši borci nemají v tuto chvíli ani pomyšlení na zachraňování někoho. Jedinou jejich touhou je postel. Vpadli do jizby, svlékli se a klesli na tři postele – které stejně nyní nebyly obsazeny – a v tu ránu usnuli. Správce, který sem přiběhl, aby jim řekl, že pan Hesiod právě před chviličkou odešel, pokrčil jen rezignovaně rameny.

Ještě tedy nebylo souzeno, aby Guckla, Loužek a Bubák setkali se s kolegou Hesiodem.

Vrtkavost Hesiodovy povahy se ostatně objevuje i na konci této kapitoly a musíme hned říci, že k jeho škodě. Sotva ušel nějakých dvěstě metrů od chaty proti proudu bystré Blatnice, obrátil se čelem vzad a se slovy „tady je to ö” se dal na cestu opačným směrem. Tento směr ho měl přivést hlubinami Zadielského kaňonu do obce Zadiel, na jejímž samém okraji se skvěl úhledný dům s nápisem POHOSTINSTVO – VENDÉLGLÁTÓ ŰZEM.

Zde hodlal Hesiod svlažit svoje vyprahlé hrdlo, protože jeho úmysl poznat ráno přírodní krásy horní části doliny se rozplynul ve zdravé touze napít se piva. Vstoupiv do prázdné putyky, způsobil nemalé zděšení hostinské; nebylo divu, protože Hesiodův zevnějšek byl za těch několik dní již značně zanedbán a také vousy vyrazily, vytvářejíce nevzhledné strnisko smolné barvy. Hostinská chvějící se rukou načepovala pěnící se mok a zatímco Hesiod se vypořádával s půllitrovou dávkou, zmizela kamsi ven.

Náš hrdina si chtěl právě poručit další sklenici, když přišli do místnosti dva ramenatí chlapíci, přistoupili k Hesiodovi a zdvořile ho požádali, aby nedával ruce do kapes, oni že jsou příslušníky státní bezpečnosti a že by byla chyba, kdyby Hesiod dělal hlouposti, protože oba jsou ozbrojeni.

Drsný zevnějšek jeskyňářův nenaznačoval, jaká chaotická změť obav a strachu se počala zmítat v jeho nitru. Počal jim vysvětlovat, že nic neprovedl a že to bude patrně nějaký omyl. Přesto, že nakonec zapřel a všelijak zkomolil i vlastní jméno, byl Hesiod naložen do služebního vozu a za velikého sběhu obyvatelstva odvezen do Turně, kde měl být podroben výslechu jako osoba podezřelá.