Vzpomínky pamětníka aneb jak to začalo

Akce SKRZ se po celou dobu, byť jen na povrchu, účastnil také nestor českého jeskynního potápění Jirka Hovorka. Nebylo nutné ho ani příliš přesvědčovat a do této kroniky nám přispěl svými vzpomínkami na jeho potápěčské začátky a také na ponory v Moravském krasu. Jedná se o původní text, který byl jen drobně redakčně upraven.

 

Prazačátky – 50. a 60. léta 20. století

Protože to máme jako Pražané blízko do Českého krasu, tak jsme tam s kamarádem na střední chodili na zkameněliny. A pak do Národního muzea k prof. Prantlovi na jejich určování. A současně jsem od malička pod vlivem četby Verneovek chtěl sloužit na ponorce. Což byla samozřejmě v době železné opony v 50. letech pěkná blbost. A hlavně mě potom ranilo, když jsem zjistil, že ponorky nemají okna, kterými by se daly pozorovat krásy podmořských útesů, jako měl Nautilus kapitána Nema :–). Nicméně mě potápění vzalo. Zkoušel jsem to s plynovou maskou v plavkách v hasičské nádrži v Kořenově při 13 °C a pak z toho byl tři dny chorý. To se stalo v roce 1958. Proto jsem uvítal, že v roce 1960 byly k nám dovezeny z DDR tzv. Tauchbrillen „Pirat“. Naučil jsem se vyříznout z tenkostěnné fotodesky elipsy, slepit dvě dohromady, obrousit a vsadit to do Tauchbrejlí místo potícího se plexiskla. První pokus s kamarádem na lomu na Chodově (dnes Divoká zahrada Hostivař) nebyl pro nulovou viditelnost úspěšný, ale protože jsme z toulek Českým krasem znali Malou Ameriku (zatopený lom Na Rešnách), tak jsme se tam samovyučili v potápění „na hubu“. Pozdější poznání Velké Ameriky přeneslo naše aktivity v roce 1964 tam. Současně jsem se poprvé mohl potápět s dýchacím přístrojem v bazénu Podolí.

Jak k tomu došlo? Chodil jsem do 4. ročníku MFF UK a měl i navíc tzv. fakultativní tělocvik, tedy plavání. Vedoucí našeho kroužku o mé zálibě věděl, protože jsem se ve volné době s ABC potápěl. Měl známého na Povodí Vltavy, jehož potápěči museli ve stejnou dobu „trénovat“ na druhém konci podolského bazénu, což je nebavilo, měli toho z práce dost a velice ochotně mne přijali mezi sebe. A nabídli mi potápění s tehdy skvělým Aqualungem a lahvemi od Spirotechnique. Měl jsem všechno pečlivě nastudované, z větší části ze Sovětské knihy, dodavatele přeložené zahraniční literatury. To nebyl žádný problém. Ale teprve po půldruhé minutě rejdění na dně jsem si při nedostatku vzduchu vzpomněl, že vlastně mohu dýchat! Tak se na mě podepsalo několik let potápění na nádech….

 

Začátek přístrojového potápění – 70. léta

Teprve, až jsem začal pracovat a vydělávat, tak jsem si mohl dovolit kurz potápění a na doporučení jsem začal navštěvovat Pragoaquanaut v Chopinově ulici. Vedoucím byl výborný instruktor Petr Karhan. Klub měl výbornou výstroj a tehdy výborný zatopený lom Nová Ves u Nasavrk a chlapský náklaďák Pragu V3S s bednou. V Nové Vsi jsem také na základě dvou ponorů v ledové vodě 5 °C dokončil 23. 4. 1972 výcvik Škola přístrojového potápění (ŠPP) a po použití 3 mm Neoflexu pak týden necítil prsty na rukou. V dalších letech jsem se pak mohl potápět na známých Hříměždicích i na Helenesee, v roce 1975 pak v Jugoslávii v povolené oblasti Žuljany. V té době také došlo k příchodu a odchodu skupiny, která v klubu viděla pouze příležitost pro vydělávání. Důsledkem pak byla různá udání a zadržení vedoucího Karhana, kterému otec z ciziny posílal výbornou potápěčskou výstroj, např. výrobky od Spirotechnique a kompresor Bauer. Takže po Petru Karhanovi byl vedoucím Petr Chmel, ale v roce 1976 se hledal další předseda. Tak jsem na to kývnul, aniž bych přesně věděl, do čeho jdu. Ale důkladně mě to vyučilo. Kolegou hospodářem se stal kolega Jiří Popule z MFF UK a tak jsme se jen utěšovali, že budeme sedět spolu i ve vězení. Vždy se zavíral předseda a hospodář. V témže roce jsem na Svobodných Heřmanicích dosáhl na Bronzový odznak a současně si udělal u prof. Hoška z FTVS instruktora potápění. V době, kdy se vše odehrávalo jen přes známosti, bylo nejprve nutno rozšířit klub z 25 na 250 potápěčů a k tomu je mít i kvalifikované. Proto jsme pořádali na Nové Vsi tehdy komisionální zkoušky na Bronzový odznak – BO (asi P2 či spíše P3). Komisař Huvar prohlásil: „Je vás tady 23, 20 jich vyhodíme a s těmi třemi si už nějak poradíme…“ Dobrá inzerce na zasklené vývěsce a na vysokých školách zaručila 120 zájemců o potápění, takže jsme v bazénu otestovali jejich plavecké schopnosti a vybrali jen 20. Na více nebyly kapacity. Sehnali jsme na Novou Ves čtyřtunový přívěs PVK 25/150 za vejtřasku, který kromě elektromotoru a motoru Š 1201 zahrnoval kompresor s kapacitou 24 m3/hod. Byl sice na 150 bar, ale stačilo pojišťovák trochu polechtat… Potápěčské práce s potápěči s BO zajistily nyní Pragoaquanuatu dost financí na provoz klubu včetně opatření dvou dodávek Š 1203 a hranatého přívěsu na spaní na Nové Vsi za vejtřasku. V sezóně se podle počtu aut plánovaly až čtyři víkendové akce: jedna pracovní, dvě zájmové a jedna výcviková.

Samostatnou kapitolou byly cesty do tehdejší Jugoslávie asi na tři týdny v létě. Příslib dinárů a zvláštní pas a povolení ze zaměstnání většina sice dostala, ale na klubové akce (1–3) to nestačilo. Věděli jsme jako málokdo, že je možno žádost o dináry podávat nejen na jednotlivých (10) pobočkách banky v Praze, ale současně také v Živnobance, která měla za socialismu zvláštní postavení, mj. i zastoupení v Londýně. A když to ani pak nevyšlo, tak nastoupila dvojice ukecávačů. Obvykle jsem tam byl s někým, často s žadatelem, předem se objednal u ředitele a pak jsme začali povídat o tom, jak potápěči pomáhají národnímu hospodářství, že sice víme, že nárok na Jugošku mají děti s ekzémy, ale hned po nich by si to zasloužili potápěči, kteří se u nás potápějí v technických vodách a zájmově v lomech s viditelností kolem 2 m. A na závěr tohoto srdceryvného proslovu jsme dali panu pardon soudruhu řediteli hrst mušliček z moře. A vždycky to zabralo. Dokonce jsme byli tak voprsklí, že jsme žádali o dináry ještě jednou v listopadu, protože jsem věděl o tzv. vratkách, všem lidem se totiž nepodařilo odcestovat. Ale to jsme byli skromnější, nežádali tolik a jezdili se potápět na Plitvická jezera, kde jsme se oboustranně zadara potápěli pro Výzkumný ústav Plitvických jezer, bylo to tak na týden. No a když to někomu nevyšlo u Živnobanky, tak jsme se objednali k řediteli. Nebyl, a tak nám nabídli mladého zástupce. Byla v nás malá dušička, když po obligátním proslovu a hrsti mušliček řekl sekretářce do interkomu: „Přijďte sem!“ Mysleli jsme, že na nás zavolají VB, ale příslib jsme také dostali. Jaké bylo ale moje překvapení, když v roce 1998 byl jmenován premiérem přechodné vlády Josef Tošovský a pak jsem ho viděl v TV: to byl ten bývalý zástupce ze Živnobanky!

 

Naše začátky kurzu jeskynního potápění – 1979

Když už jsme se skoro všude z Pragoaquanautu potápěli (a v cizině to skoro nešlo), tak nás napadla Hranická propast, kterou jsem znal ze svého speleo života. Jenže jsem věděl, že je to v rezervaci a je nutné nějaké povolení. Tak jsem sehnal kontakt na vedoucího, co se tam potápěl. Byl to nějaký p. Moudrý. Asi za týden přišla na můj dopis odpověď. Trochu mě to rozhodilo, protože jsem nebyl zvyklý na oficiální a úřední dopisy. Ten dopis byl přeložený na třetiny, měl záhlaví podle normy, číslo jednací, kdo a kdy vyřizuje, kdo schvaluje atd. Skoro jako obálka s červeným pruhem. A podepsán, že to vyřizuje, Fraňo Travěnec. To jsem ho ještě neznal. Myslel jsem si, že mají najatého nějakého úředníka z Národního výboru :–). Důležitější byl ale obsah: že tam nikoho nevezmou, kdo nemá školení na jeskynní potápění. To jsem napůl čekal. Ale současně tam byl poznamenán důležitý fakt, že v příštím roce pořádá Česká speleologická společnost kurz jeskynního potápění! A pak by nás tam mohli vzít. To bylo výborné, ale jak ten začátek kurzu neprošvihnout? Tak jsem rozhodnul, že se musíme přihlásit do více pražských organizací. Bylo nás asi osm zájemců, a tak jsme se přihlásili do asi osmi ZO ČSS. A tak jsme se v dalším roce v polovině organizací o té akci dozvěděli! Dozvěděli a přihlásili. Podmínkou byl tzv. Bronzový odznak (něco více jako P2) a ten jsme všichni měli. Na to jsem tlačil už kvůli pomoci při výcviku a kvůli pracem pod vodou. Tak jsme se všichni přihlásili, ale nakonec ten náročný výcvik dodělali jen Jirkové Světlý a Hovorka z Pragoaquanautu a Olda Lukš z pražského Proteusu.

 

Začátek kurzu jeskynního potápění – 1980

Považuji to za velice odvážný čin od Labyrintu, protože oni nemohli účastníky tak náročného kurzu dobře znát, i když v průběhu venkovních ponorů tomu tak posléze bylo. Labyrint chtěl kurz udělat také pro svoje členy, protože kromě přednášejících – Franta Piškula (vedoucí), Michal Piškula a Jirka Štětina – tam nikdo tuto kvalifikaci neměl. Bohužel nemohli být přítomni Olomoučáci, protože byli zrovna na jednom ze svých dlouhodobých pobytů na Kubě zaměřených na průzkum v zatopených jeskyních. Také mě jednou zvali: odjezd byl na pár měsíců tři dny po mojí svatbě :–). Kurz začal obsáhlými víkendovými přednáškami v Ostrově u Macochy a současně byla praxe v otevřené vodě na nácvik použití vodící šňůry. Šlo jednak o Baldovec, 30. 8. 1980, břidlicový lom u Blanska a druhý den to byla Křetínka, přehrada u Letovic.

První můj ponor v jeskyních pak byl 2. 9. 1980 v jeskyni 13C, Přítokový sifon Bílé vody, kde jsem byl s Pavlem Otrasem do vzdálenosti 90 m při hloubce 13 m. Ponor byl provázen drobnými potížemi: dočasně zhaslo moje světlo, uvolnila se vesta Sprint (pražský škrtič) a dočasně se trochu rozjela moje automatika Cyklon 300 od Poseidonu. Ne příliš snadný byl i sestup dómem Halucinací, kde je nejvyšší žebřík v Moravském krasu, asi 45 m, uprostřed fixovaný třemi lany. Nicméně se mohl rozkmitat a pamatuji na mladého Radko Táslera, který to při sestupu trochu přemachroval, žebřík se rozkmital a on nesletěl dolů jen proto, že se pevně držel rukama. Také Olda Lukš tam měl zajímavou příhodu: jeho úřednickou tašku s automatikami nahoře nějak špatně připevnili k lanu a poslali ji dolů. Celou cestu proletěla, naštěstí se nikomu nic nestalo, jen Olda bědoval a neutišilo ho ani naše připomenutí: „Přece jste se ve škole učili, že letecká doprava je sice rychlá, ale drahá!“ Naštěstí se automatikám v neoprenu nic nestalo, byly funkční.

 

Konec kurzu jeskynního potápění – 1982

Kurz jeskynního potápění úspěšně pokračoval. Velký dík za to patří nejen Frantovi Piškulovi, vedoucímu celé akce, ale i jeho pomocníkům, Michalovi Piškulovi a Jirkovi Štětinovi. Ubytování bylo během kurzu v Ostrově u Macochy, v suterénu byla velká sušárna mokré výstroje, na snídani a večeři se chodilo k Matce Němcové, matce dnešní Milušky. Často jsem se potápěl s Otrasem a Černíkem. Otrasův otec jakožto tirák jezdil občas do ciziny a synkovi přivezl fantastické JetFiny, které kromě Franty u nás nikdo neměl. Skvostné ploutve! Jednou jsme se vraceli z Červíkových jeskyní po vodní plavbě a jak byl Jirka Světlý zvyklý dělat vše razantně, tak i razantně výstroj vyndával/vyhazoval z lodičky po vyplutí ven na přístaviště. Někdo najednou ucítil, že se pálí guma. Všichni hledali. Nakonec někdo našel, že Jirka položil JetFiny na dosud hořící důlní karbidku, která se používala na osvětlení místa převlékání. Vypálila do ploutve asi centimetrovou díru. Večer se pak paní Němcová u večeře ptala: „Proč je ten Otras tak smutnej?“ „Měl dneska kremaci“, někdo odpověděl…

S Černíkem jsme se jednou vraceli z Červíků suchou cestou Punkevkami, oba s kompletní potápěčskou výstrojí, ještě se speleo Marcelou. Bylo to po sezoně, už turisté nebyli, pouze řídké autobusové zájezdy cizinců, v tomto případě z CCCP. S nimi jsme se míjeli v těsném tunelu a Marcela první pochopila, že s nimi jde i oblak „duchů“, tedy šílených sovětských voňavek. V pudu sebezáchovy si vzala moji záložku, my s Černíkem pak hlavní automatiku. Turisté vyjeveně koukali, jediná česká průvodkyně to pochopila, jen se nemohla smát nahlas.

 

 

Cvičné jeskynní ponory se většinou odehrávaly v sifonu mezi Spirálkou a Pikovou dámou, v Přítokovém sifonu 13C, v Červíkových jeskyních v Macoše vedle Horního jezírka a ve vývěru Říčky č. 1. Bylo to celkem v pohodě, jediný stres byl závěrečný test, asi 128 otázek, které trvaly asi 2,5 hodiny. To byl ten největší záhul celého kurzu jeskynního potápění, včetně náročných dekotabulek. Skoro jako půlnoční závěrečný návrat – sólo cesta po dálnici z Brna vejtřaskou :–(.

 

Aktivity po kurzu jeskynního potápění – 80. léta

Už během kurzu jsme začali a pak pokračovali s průzkumem v oblasti Čech: Chýnovská a Menglerova jeskyně a Únorová propast, historické štoly Beránek Boží a Světlana, dostali jsme se i na Slovensko do Dubnických opálových baní s rozsáhlou zatopenou částí (2 km?) a i v Jugoslávii do Peřinovy jeskyně, izviru Buny a do Modrého jezera u městečka Imotski. Ovšem na Moravský kras jsme nezanevřeli, vraceli se tam a cvičili pak svoje adepty, protože jsem se stal v roce 1987 instruktorem jeskynního potápění.

V rámci tábora jeskynního potápění v roce 1983 jsem doprovázel skupinu jeskynních potápěčů z Maďarska ve Čtyřicítce na Punkvě, což nám pak vyneslo pozvání a možnost potápění na Hévízu.

Potápěli jsme se v Moravském krasu převážně v povodí Bílé vody, a tak našli naši šňůru v propasti Fetanka, kterou jsme tam kdysi během kurzu jeskynního potápění s Otrasem a Černíkem ze 13C natáhli. S propastí Fetanka jsou spojeny dvě kuriozity: jednak jsme se s Petrem Sochorem oblékali do sucháčů na kovovém žebříku, směr vzhůru a pak jsme se museli spustit dolů na dno propasti, kde byla voda. Dolů jsme se dostali odděleně od výstroje pomocí SRT, se kterou jsme už byli během kurzu JP seznámeni. Krátce po začátku ponoru jsme našli vodící šňůru, a tak prokázali spojitost s jeskyní 13C. Pak jsme si jen odskočili na Slovensko do masivu Krakovy hole, na Mrtve jazero v jeskyni v Záskočí v hloubce –276 m. Vstup je v nadmořské výšce 1 454 m. Nahoru dolu, nahoru dolu. A mezi tím bagrování štěrku s Petrem Sochorem v hloubce 10 m do vyčerpání 12 l lahví.

 

 

No a když jsme byli v Moravském krasu, tak jsme se dozvěděli o práci Labyrintu ve 13C. Dali si za placený úkol prozkoumat levostranný přítok asi uprostřed známé délky jeskyně. Metodou postupových táborů prozkoumali přítok čisté vody, ale podařilo se proniknout jen do hloubky 10 m a do vzdálenosti asi 15 m, dále to nešlo. My jsme koncem roku, přesně 17. 12. 1983, nastoupili s podporou Plániváků do jeskyně 13C v dómu Halucinací, tedy na začátku podzemního toku protékající Bílé vody. Tam jsme se převlékli do kompletní výstroje a 2 potápěči + 6 podpůrných členů ze Speleoaquanautu vyrazili na více než hodinovou cestu do vzdálenosti 1,5 km po proudu. Kde to šlo plavat, bylo to výborné, ale většinou se muselo brodit vodou nebo obcházet po kamení a balvanech. Tak bylo dosaženo „alpským“ stylem koncového sifonu, kde byly ještě nějaké hadice a dřeva z technického srážení stropů nad sifony. Zde podpůrný tým s jistícími potápěči hodinu čekal na návrat dvou průzkumníků. Jeden z podpůrného týmu to nevydržel a zatím ve vodě v sucháči usnul! Sifon byl poměrně velký, horizontální čočka v průměru 3 x 6 metrů a o délce asi 130 m, kde délka významně závisela při plochém stropu na aktuální výšce hladiny. Po venkovních holomrazech při 8 °C dosahovala viditelnost 10–15 m! Tedy na Moravský kras s alochtonními vodami neuvěřitelná čistota. Celkem strávili lidé 5,5 hodin v neoprenu a celá akce trvala celkem asi 12 hodin.

To samé si členové Speleoaquanautu zopakovali začátkem příštího roku, tedy 7. 1. 1984. Protože začalo mezitím tát, tak se viditelnost snížila na 5 m, což pro mapování značenou vodící šňůrou a kompasem nebylo ideální. Nicméně se za sifonem podařilo zjistit drobný pravostranný přítok od lomu Malá Dohoda a objevit na levé stěně štětcem napsané bílé číslice 17/15 z mapování Amatérky lidmi z Akademie. Tak bylo nezvratně dokázáno propojení 13C s Amatérkou, s Hlinitým dómem.

A tehdy také vznikla myšlenka projít a propotápět celý podzemní tok Bílé vody a na soutoku se Sloupským potokem pak po Punkvě přes Macochu až do vývěru. Problémem zůstával neproplavaný Macošský sifon mezi Spirálkou a Rasovnou. Sice jsme do něj v druhé půlce roku 1983 s Otrasem nahlédli po průchodu Belgickým (Michelovým) sifonem a přes chodbu Potápěčů, ale to byl úkol pro Vaška Jansu ze Speleoaqauanautu, který měl podrobný popis cesty, ale byl úplně jinde. Toho úkolu se o týden později zhostili postupně potápěči z Geospeleosu.

 

Cesty do kapitalistického zahraničí – 2. polovina 80. let

Tím, že na jeskynním potápění nebylo nic branného, tak s tím nechtěl mít Svazarm nic společného a spadli jsme se suchými speleology pod Ministerstvo kultury, pod Agenturu ochrany přírody. Tenkrát, při založení Speleoaquanautu jsme si to neuvědomovali, že je to vlastně výhra. Vedení ČSS, asi hlavně David Havlíček, zjistilo, že když nebudeme po nich chtít žádné devizy, tak můžeme 1x ročně vycestovat kamkoli ven. Nebylo to samozřejmě jednoduché, příprava trvala asi rok, jídlo jsme museli propašovat a cizí peníze také. Od Ministerstva kultury jsme dostali 5 marek na osobu na telefon a podobně, ale běda, kdybychom je nevrátili! Podobně kdyby někdo utekl za kopečky. Pro ten případ jsme říkali, že se složíme na toho, kdo chtěl vzít kramle, aby jel raději s nějakou cestovkou. Věci se zjednodušily, když jedna z manželek člena Speleoaquanautu pracovala na Ministerstvu kultury v administrativě. Naše kartička tam byla vedle skupiny Karla Gotta nebo Kühnova dětského sboru. První cesta vedla na týden do Západního Německa ve vypůjčeném RTOčku, němečtí cikáni na nás vesele mávali :–).

A jakou roli v tom hrál Jochen Hasenmayer, jeden ze tří tehdy nejlepších jeskynních potápěčů v Evropě? Nemohl nám zajistit vstup do krásného Blautopfu, kde se kdysi potápěl, tak nás pozval na svoji přednášku do lázní, kam nás nejdříve pro podezřelý vzhled nechtěli vpustit. Po zajímavé přednášce jsme pak u piva chtěli od něho jako globetrotra vědět, kde jsou v Evropě jeskyně s čistou vodou. Začali jsme totiž pod vodou fotografovat. Řekl nám o Sardinii, kde se potápěl, a protože další rok (1987) byl v Itálii mezinárodní tábor jeskynního potápění, tak to byla výborná záminka se tam dostat.

A ještě rok před tím jsme byli s Frantou Soukupem z Tachova na Festivalu potápěčských filmů v Antibes pod záminkou účasti na speleo kongresu v Barceloně.

 

Tehdejší potápěčská výstroj – 80. léta

Ta byla na rozdíl od tehdy běžné výstroje skutečně na úrovni. Nicméně nějaké rozdíly ode dneška tam byly. Lahve se používaly 12 litrové, i v jeskyních, protože i 2 x 10 l ze souprav SP20 měly jen jeden INT vývod, podobně i italské od Maresu, teprve o pár let později dělal LoLa svoje klasické ventily pro dvě samostatné automatiky, starší typ už dávno nedělá.

Na lahvi byl Cyklon 300 od Poseidonu s octopusem, nepotřebný druhý stupeň byl zavěšen na „žvejkací“ bužírce kolem krku, vodotěsný vysokotlaký měřák volně visel z 1. stupně, který měl tenkrát stejný závit i pro středotlak. I když byly na 1. stupni nenápadné nápisy HP a LP, tak se občas někomu povedlo hadice zaměnit, což budilo po otevření ventilu kolem velké veselí, tedy kromě majitele. Teprve o dekádu později se objevily další „uzavřené“ automatiky s fixní protimrazovou úpravou typu Apeks, na které jsme pak přešli.

Jako kompenzátor se používaly nejprve vesty PL40, velice brzy pak typu Sprint, později se podařilo sehnat z ciziny vestu Cressi. Zádové desky, ani křídla se ještě nepoužívaly.

Trochu problém byl s ploutvemi: u nás se nedalo nic sehnat kromě Najád, ty byly sice dobré, ale tak bez neoprenu. Naštěstí se začaly vyrábět Najáde č. 4, které měly sice list jako č. 3, ale větší botku, do které se dala neoprenová ponožka od Jetsuitu nacpat.

Přestože cvičné ponory v jeskyních byly plánovány na začátek podzimu, aby byla relativně čistá voda (kolem 3 m) a hlavně i relativně teplá, kolem 10 °C, tak jsme měli neoprenové sucháče od Poseidonu a k tomu overal – bílé malířské montérky :–). Dalo se vše potápěčské sehnat po upozornění, podobně jako Cyklony, v pražském Pragoimpu. Ovšem na upozornění známých tam ráno stála fronta. Zip byl na zádech, neoprenové ponožky byly zvlášť, napouštěcí a vypouštěcí ventil na prsou.

Naviják, kterému se tenkrát říkalo nesprávně buben, byl dovezen Frantou z Ameriky, kde byl na zkušené u Shecka Exleyho. Dovezl ale nejen výkresy na naviják, ale i rozložená čela a LoLa z toho odlil hliníkové kopie, a tak jsme měli základ. Zbývalo jen sehnat plexi a vodící šňůru. Naštěstí Franta Piškula pracoval ve Výzkumném ústavu pletařském v Brně, a tak navrhl a oni udělali bezvadnou šňůru, průměr asi 1,8 mm, jádro a oplet, barva bílá. Ten další návrh byl bohužel velice tvrdý, sukoval se a odíral. Ty první šňůry vydržely bílé i po 20 letech v jeskyních s tekoucí vodou v Moravském krasu.

S čím byl problém, to byla světla. Buďto bylo velké světlo s ohromným plexi kanystrem z Ameriky, co si přivezl Franta, nebo taková nějaká světla „tříbuřtovky“ se žárovičkou. Prodávaly se verze od nás a z NDR. Tělo gumové, zrcadlo z plastu, implodovaly asi ve 20 m. Proto se adaptovaly hornické NiFky pod vodu nebo alespoň jejich hlavice. Šly totiž dobře utěsnit. Místo hranatého těla NiFek se používaly samodomo instalatérské trubice z plastu se „špunty“ a do nich zinko-uhlíkové D-galvanické články. Svátkem bylo, když se konečně podařilo sehnat vyřazené 2 Ah „buřty“ (dnes se vyrábí s 10 Ah). Tomu se přizpůsobovaly i žárovičky, lepší byly halogenky. Za to půlstoletí vývoje se udál největší pokrok právě ve světlech: dnešní alkalické články nebo lionky v kombinaci s LED světlem jsou naprosto bezkonkurenční.

A to všechno se muselo něčím odvézt: Praga V3S měla bednu se sedačkami, později přibylo i nezávislé topení, a tak jsme i ve sněhu mohli provokovat ostatní kolemjedoucí auta tím, že jsme byli jen v trenclích. Samozřejmě to spotřebovalo hodně nafty, ale jeden skalní člen pracoval na bagru, který měl předepsanou hodinovou spotřebu. A velkou :–). Později přibyly dvě dvanáctsettrojky, furgon Savien a vyprošťovák AV2.

 

Založení ZO 1–10 Speleoaqauanaut – příklady táhnou

Napadlo mě udělat to podle vzoru Delfín klub – Labyrint. Mít Pragoaquanaut a k tomu jako podmnožinu Speleoaquanaut. Měl jsem zůstat předsedou Pragoaquanautu a s Jirkou Světlým se počítalo do vedení připravovaného Speleoaquanautu. Vše bylo předběžně domluveno a šlo jen o závěrečné setkání Lýsy (Vladimír Lysenko, předseda pražské organizace) s Jirkou. Jenomže to nedopadlo moc dobře: Jirka cestou potkal dávného kamaráda z vojny, a protože měl velkou afinitu k etanolu, tak přišel jednak pozdě, jednak „pod vplyvom“ a hlavně začal potápěčskými pracemi, což bylo mírně řečeno nesympatické. Verdikt zněl jednoznačně: Předsedou musí být Hovorka, ne Světlý. Co se dalo dělat, bylo třeba to přijmout. Speleoaquanaut byl založen na ustavující schůzi dne 24. 10. 1981 a schválen ČSS dne 22. 2. 1982. Přesunul jsem svoje aktivity z Pragoaqauanautu na Speleoaqauanaut.