Průběh vlastní akce

Čtvrtek 8. 5. 2025

10:00, Základna Plánivské skupiny Slepičárna, Ostrov u Macochy

Desátá hodina odbila a na Slepičárně rozráží dveře Honza Sirotek a Petr Chmel. Bradek jim hbitě nabízí dekompresní pivo, aby se lépe plánovalo. Bradek se chlubí, že už má skoro doléčenou rýmičku pomocí antihistaminik, a tak jako ostatní potápěči významně zahřívá dutiny nasazenou čepicí. Začíná se balit materiál do navoněných čistých speleovaků (obr. 22). Primární jsou 12l flašky k Předmacošskému sifonu a suché podobleky. Tomík je hbitě vhazuje do auta, aby mohl za chvíli vyrazit na sraz k Břouškovi. Ostatní pokračují v pečlivém balení dle nachystaného rozpisu.

Každý vak je pečlivě označen cedulkou s písmenem podle transportního týmu a číslem. Obsah jednotlivých vaků je předem pevně stanoven. To ne vždy respektují Bradek s Petrem, kteří se vytrvale snaží akci zkomplikovat zavedením optimálnějšího rozložení materiálu ve vacích. Šedinám na Honzově hlavě neprospívá ani chaotické odškrtávání vaků v několika seznamech na přeskáčku nebo i najednou. Postupně se otepluje, a tak se dostávají ke slovu zbrusu nová trička, která mezitím Petra začala prodávat. Na veškeré dění dohlíží ze židličky čerstvě jmenovaná hlavní povrchová hlídka Kajman a balení dokumentuje kameraman Ondra. Blíží se poledne a vše je sbaleno (obr. 23). Všichni už se těší na oběd, ale je potřeba ještě natočit rozhovory, které dokreslí připravovaný film. Za tímto účelem připravil Petr Šimon rozsáhlý a podrobný seznam vhodných otázek ovšem bez připravených odpovědí. Na lavičce před Slepičárnou a kamerou se tedy jako na orloji střídají nejdřív potápěči následovaní Petrou a Kajmanem. Pak už je opravdu nejvyšší čas odjet k Milušce na oběd.

 

 

U Němců se přípravný tým setkává s Mejlou Dvořáčkem, jeho rodinou a Jirkou Hovorkou, kterého přivezli z Prahy. Všichni napjatě poslouchají dávné historky a chřoupou u toho střídavě řízek nebo smažák. Po obědě je ještě natočen rozhovor s Miluškou, která se nejdříve brání, ale pak ochotně před kamerou vzpomíná na Milana Šlechtu a Marko Zahradníčka. Jeskynní potápěče považuje za magory. Následně jede Honza s Petrem a Ondrou natáčet filmové záběry z dronu. Výjimečně jsou vybaveni oficiálním povolením ze Správy CHKO. Ondra se soustředí na dron, Petr s Honzou pozorují, zda někde neletí sokol. Oproti plánu je to snazší, neboť jedno z hnízd, lokalizovaných ve skalních stěnách nad Punkevními jeskyněmi, v minulém týdnu kompletně vybílil výr včetně sokolí samice. Po pořízení krouživého záběru v oblasti nad Katedrálou Jiřího Šlechty se filmařské trio přesouvá ještě k Nové Rasovně. Bradek mezitím organizuje přípravnou akci do jeskyně 13C, jejíž náplní je příprava člunů na zítřejší plavbu. Jirka Hovorka se mezitím ubytovává v Ostrově u Číry a Mejla se s rodinkou zabydluje na Pustožlebské základně.

 

13:00 – 17.00, Nová Amatérská jeskyně, podpůrný tým A

Po čtvrtečním obědě vyráží podpůrné družstvo A (obr. 24) pod vedením Tomáše „Tomíka” Rotha (6-19) transportovat flašky 6 x 12 l nafoukané na 250 bar a teplé potápěčské podobleky na štěrkovou terasu k podzemnímu řečišti Punkvy do blízkosti Předmacošského sifonu. Ve dvanácti členném týmu dále jsou: Marek Kalvoda (6-15), David Pavlík (6-17), Bohuslav „Kocour” Koutecký (6-19), Hana „Hančá” Benešová (6-19), Jakub „Šlimec” Šlimar (6-19), Vendula Koublová (6-25), Peter Váczi (6-25), Pavel Hartmann (7-09), Jiří Nacko (7-09), Pavel Rábek (7-14) a Lenka Špačková (individuálka).

 

 

Cesta přes Bahňáče probíhá v klidu a většinu lidí mrzí, že se transportuje tak málo pinglů. Na Punkvu tým doráží za pár minut. Štěrková terasa je pokryta písčitým bahnem, a tak se na místě rozprostírá menší plachta, na kterou jsou uloženy vybalené 12l flašky spolu se zabalenou zelenou plachtou pro převlečení potápěčů. Ve zbytku času jde podpůrný tým na revizní prohlídku jeskyně po standardní trase až po Rozlehlou chodbu. Tým je venku v domluvených 17 hodin, aby Tomík stihl večerní brífink.

 

16:00, Jeskyně 13C, podpůrný tým B

Cílem přípravné akce do jeskyně 13C je připravit čluny na zítřejší transport a filmování. V jeskyni mají být čtyři čluny, což je dost i s rezervou. Poslední akce v jeskyni 13C ale vykazovaly průměrnou úmrtnost člunů 50 % a účastníci přípravné akce jsou natěšeni na exkurzi po vodní plavbě, a tak hlavní úskalí spočívá v tom, aby do vlastní akce přežily pokud možno všechny čluny. Bradek, poměrně zahlcený ostatními potápěčskými přípravami, předává s radostí velení akce Mírovi Manhartovi, který poslušně hlásí, kdo na akci nedorazil a kteří účastníci vyjadřují obavy z dlouhého, houpajícího se žebříku v Hlavní propasti, a snaží se tím upevnit dojem, že vše jde jako na drátkách. Tým B celkově čítá 13 lidí. Miroslav „Míra” Manhart (1-10), Radek „Bradek” Nejezchleb (6-19), Igor „Bída” Harna (6-28), Pavel Kubálek (1-11), Arno Kryl (1-11), Vojtěch Štrajt (6-01), Igor „Bída” Harna mladší (6-01), Vlastimil Čoupek (6-15), Pavel „Uli” Ulbrich (6-19), Lukáš „Luky” Ulbrich (6-19), Tomáš Jakubec (6-22), Vít „Kajman” Kaman (6-25), a Lucia Moravanská.

 

 

Vlastní akce v jeskyni probíhá ale opravdu hladce a brzy jsou všechny čluny vyskládané v přístavišti na dně dómu Halucinací (obr. 25). Bradek ještě obhlíží naposledy aktivní tok Bílé vody. Průtok je znatelně nižší než minulý týden, ale viditelnost se nepatrně zhoršila. Teď už se nedá nic dělat, je nutné se smířit s tím, co je.

 

18:00, Základna Plánivské skupiny Slepičárna, Ostrov u Macochy

 

 

Na šestou hodinu se sjíždí vedoucí jednotlivých transportních týmů na Slepičárnu. Všichni usedají ke stolu a vytahují papíry s itinerářem, prezenčky vstupů a formuláře k podpisu nečlenů. Vypadá to, že jsou všichni skvěle připraveni. Honza si nasazuje brýle a důležitě listuje v papírech (obr. 26). Pro potřebu cenných rad je přítomen i Jirka Hovorka, se zpožděním přijíždí na místo i dedikovaný fotograf Krtek. Jako lídři jednotlivých týmů jsou určeni: Merkaptan, Jindra, Uli, Zdenál, Tomík a Lída. Pro každý tým je ještě jednou podrobně zkontrolován plán, dohodnuto předávání prázdných vaků mezi týmy, jsou rozdána povolení pro vjezd do Pustého žlebu a řešeny poslední detaily. Tomík je oficiálně pověřen vedoucím povrchového dění až v pátek zalezou potápěči pod zem. Tomík se ani moc nebrání, rád organizuje a je polichocen zodpovědnou funkcí a navíc ví, že většinu soboty stráví tak jako tak v jeskyni, takže to asi nebude tak zlé.

Z garáže jsou vytahány všechny připravené vaky a jednotliví vedoucí týmů si je obřadně přebírají (obr. 27). Přípravy jsou u konce. Oba podpůrné týmy dnes splnily všechny úkoly, a tak nezbývá než se těšit na druhý den. Za Slepičárnou už hoří oheň a k dispozici je obrovské množství grilovaných pochutin. Pustožlebáci a pražáci jen lehce uzobávají a postupně se odebírají na svoji základnu. Potápěči zvážněli a v duchu si promítají jednotlivé úseky trasy, kterou v následujících dvou dnech absolvují. Honza dokonce večer odmítá rum, což je na pováženou.

 

 

Pátek, 9. 5. 2025

8:00, Základna Holštejnské skupiny, Holštejn

Nastal den D. Je chladné, ale slunečné ráno. Na místo se postupně sjíždějí členové transportního týmu C, přihlížející a novináři. Holštejňáci vzorně vyklidili parkoviště před základnou, takže s parkováním není problém. Míra Manhart přivezl připravené transportní vaky s visačkou „C”, které jsou ještě jednou zkontrolovány. Vypadá to, že nic nechybí. Na místě jsou už i všichni tři potápěči. Pěšky z Ostrova dorazil nestor jeskynního potápění Jirka Hovorka. Dojel také Tomík Roth, který je hlavním ředitelem pátečních operací.

 

 

V 8:28 zahajuje celou akci Richard Zatloukal zatroubením na trumpetu. Na tento pokyn startuje Heřman „Fido” Fitz traktor Hektor (obr. 28). Povedlo se to hned napoprvé a Holštejnské údolí zaplavuje hustý dým. Novináři jsou trošku zmatení. Očekávali potápěčskou akci a ne přehlídku historické zemědělské techniky, ale poté, co Hektor vyjíždí z garáže s přívěsným vozíkem, chápou, že se jedná o dopravní prostředek určený pro transport jeskyňářů k jeskyni.

Poslední opozdilci z transportního týmu se převlékají do overalů a celý dav vyráží směrem k jeskyni. Část jede na vozíku, část na střeše traktoru a zbytek jde pěšky (obr. 29).

 

 

9:00 – 11:30, Jeskyně Nová Rasovna, podpůrný tým C

Zatím jde všechno podle plánu a přesně v 9:00 je dav jeskyňářů, novinářů a dalších přihlížejících u jeskyně. Na moment způsobuje záplava lidí v okolí mostu dopravní zácpu. Projíždějící řidiči jsou hodně zmateni z toho houfu lidí v podivných oblecích, televizních kamer a čmoudícího traktoru. Potápěči bojují o každý čtvereční centimetr prostoru pro převlékání. O potápěče naopak bojují novináři a reportéři (obr. 30). Každý chce rozhovor nebo aspoň pěknou fotku. Když zrovna nejsou k dispozici potápěči, berou kohokoliv v overalu a následně i Bradkovu ženu Petru a jejich dceru Julču, která se však statečně brání.

 

 

Reportér České televize chce jít mermomocí dolů, a tak mu Holštejňáci narychlo shánějí overal, holínky a lezecký set. Hektor jede na základnu pro lano na jištění. Bezpečnost především. Ostatním reportérům je vstup do jeskyně úspěšně rozmluven. První zapomenutou věcí jsou Honzovy ponožky. Petra mu ale pohotově půjčuje svoje.

Potápěči jsou oblečeni a těsně před desátou zalézají do jeskyně první nosiči a postupně se dolů stěhuje devět transportních vaků. Podpůrný tým C čítá celkem 20 lidí (obr. 31): Miroslav „Míra” Manhart (1-10), Pavel Kubálek (1-11), Vojtěch Štrajt (6-01), Igor „Bída” Harna mladší (6-01), Tomáš „Héďa” Hördler (6-10), Marek Plch (6-10), Jan Merta (6-15), Martin Paruch (6-15), Marek Kalvoda (6-15), Radek „Pólo” Maštalíř (6-15), Heřman „Fido” Fitz (6-15), Jiří „Skřítek” Syrovátka (6-19), Jan „Jéňa” Syrovátka (6-19), Tomáš Jakubec (6-22), Petr Šimon Janíček (6-25), Barbora Sirotková (6-25), Ema Otevřelová (6-25), Jaroslav „Krtek” Šanda (6-28), Lenka Špačková. Celou akci řídí Radek „Merkaptan” Hejl (6-15). Nad prezenční listinou bdí na povrchu Heřman „Heřa” Fitz mladší (6-15). Ten svědomitě připisuje na seznam osob v jeskyni i všechny potápěče, přestože je upozorněn, že oni z jeskyně nejspíš nevylezou a nebude si je tedy moct následně odškrtnout. Petr je naopak nadšen, protože se může nahlásit celým jménem: „Petr Chmel – Praha“.

 

 

Dolů se stěhuje také fotograf Krtek a filmovací tým ve složení Janíček, Sirotková, Otevřelová. Na povrchu zatím novináři zpovídají pamětníka Jirku Hovorku. Pak už dolů prchají před novináři i potápěči. Míra mezitím u pořád zcela zaplaveného Kolene chystá flašky.

Zatímco Petr Šimon natáčí sestupující nosiče a potápěče (obr. 32) za asistence Báry a Emy, které se touto akcí svědomitě připravují na maturitu, Fido jistí na žebřících redaktora ČT Jana Sádovského. Redaktor si počíná velmi zdatně. Fido mu zatajuje, že se pod žebříky dá jít po dně, a naviguje ho rovnou na řetězový traverz. Redaktor jej překonává s lehkostí a nadšením, sklízí ovace a ihned dostává nabídky, zda se nechce stát jeskyňářem („Láká mě to čím dál víc”) a zda by se nechtěl připojit k nějaké expedici („Budu o tom uvažovat”). Záběry z jeho helmy při překonávání traverzu jsou pak součástí reportáže ČT, leč většina národa netuší, že autorem akčních záběrů je sám pan redaktor.

 

 

V místě, kde se mají v plánu strojit potápěči, přibývá vaků a hlavně nosičů. Už se sem další nevejdou. Je potřeba udělat místo aspoň pro potápěče – ti jsou docela důležití. Za každého dalšího nosiče s vakem musí další dva odejít, neboť hrozí, že situace dopadne jako v případě horníků u Járy Cimrmana. Nakonec se daří vytvořit místo pro potápěče a ti se v šikmém kanálu nad Kolenem dostrojují (obr. 33). Honza využívá Petrovy nepozornosti a balí jeho nestřežený osobní bubínek se šňůrou do batohu, který se bude vracet na povrch. Jinak nikomu nic nechybí, a tak potápěči jeden po druhém mizí v zaplaveném Koleni.

 

 

Honza náhle zvolá: „Povolejte Skřítky”. Chvíli přemýšlíme, jestli ještě stále točíme dokument nebo už nějakou pohádku. Ještě že tu s námi není Kocour v botách. K vlastnímu Macošskému sifonu doprovází potápěče oba výše zmínění Skřítci v neoprenech. Jako správní Pražáci pomáhají s lahvemi jen Petrovi, který je ze Žižkova. Bradek s Honzou si musí poradit sami.
Voda v Macošském sifonu vypadá krásně, a tak se potápěči domlouvají na filmování. První půjde Honza a bude točit kluky zepředu. Petr půjde poslední a příležitostně bude svítit protisvětlo. Ve všem tom shonu se zapomnělo na dodržování časového plánu nebo si to potápěči popletli a k zanoření tak došlo už v 11:00, tedy hodinu před plánovaným časem.

Po zanoření potápěčů v Koleni (obr. 34) se zbytek transportního týmu vrací ven z jeskyně. Mezitím jde Lenka, která se ke Koleni ani nesnažila probojovat, zkontrolovat zvěř v horních patrech. Napočítá 118 vrápenců a jednoho netopýra brvitého. Až tak překvapivé to není, na Holštejně v noci mrzlo.

 

 

Většina nosičů využívá taxi Hektor a na obrátce u Ditricha rozpustile mává strojícím se kolegům z jiného týmu. U vchodu do Nové Rasovny zůstávají nakonec pouze Heřa a Merkaptan. Čekají na návrat Skřítků, kteří mají za úkol počkat u Macošského sifonu pro případ nenadálého návratu potápěčů. Mají spoustu času. Je teprve něco po jedenácté a potápěči se mají zanořit až ve dvanáct hodin. Skřítky očekávají zpět před půl jednou. Jaké překvapení, když už o půl dvanácté Skřítci vylézají z jeskyně s tím, že potápěči se již zanořili. Prý s tříminutovým zpožděním v 11:03. Vedoucí Merkaptan si myslí svoje a to, že se zanořili s 57minutovým předstihem, ale to už je teď jedno. Jeskyně je uzamčena a zbytek týmu C se vydává zpět na Holštejn.

 

11:00 – 11:40, Macošský sifon, chodba Potápěčů, Belgický sifon

Dobrá viditelnost v sifonu je jen v jeho úvodní části a postupně se kazí. I tak se daří natočit pár použitelných záběrů (obr. 35). Průstup sifonem jde bez problémů. Potápěče zvědavě pozoruje posledních několik přeživších kapříků. Za necelých 20 minut dosahují potápěči konec šňůry a proplavávají ještě krátkou chodbu, než se vynoří na druhé straně sifonu v jeskyni Spirálce v dómu U Vývěru.

 

 

 

Do Belgického sifonu zbývá překonat chodbu Potápěčů. Ta zahrnuje dvě překážky v podobě horizontální a vertikální úžiny již známé z přípravné akce. Obzvlášť ta první je s flaškami na bocích a s rukama plnýma ploutví, kamer a světel docela výživná.

No aspoň budou nějaké akční záběry do filmu. Mikrofony jsou zatím vypnuté a sbalené ve vodotěsném pouzdře, takže zvukový záznam z prolézání úžin nebude nutné vypípávat. Petr si utahuje z Bradka prodírajícího se vertikání úžinou jen v sucháči bez ochranného overalu, na který už nezbyly peníze. Bradek toto řešení obhajuje s tím, že se jedná o jeskyňářský sucháč, který něco vydrží. Při zanoření do Belgického sifonu pak Bradek pociťuje nepříjemný pocit vlhkosti, který ho bude doprovázet po zbytek akce. Jak se později ukázalo, jeskyňářský sucháč těsnou úžinu nepřežil, ale zase díky úspoře za overal budou aspoň peníze na jeho opravu.

Následuje krátký Belgický sifon a vynoření v nehostinném bahnitém dómu U Dvanácti prasat, který při takto vysokém vodním stavu díky zaplavení většiny bahnitého svahu působí neobvykle stísněně. Jelikož koleno před dómem U 12 prasat vysychá jen za extrémně nízkých stavů, je třeba překonat ještě poslední úsek pod vodou, který je i pro prvního potápěče v nulové viditelnosti. Kamery tak zůstávají vypnuté. Zbývá ještě přeťapkat Říční chodbu. Do posledního úseku, který představuje již jen jezero U Velkého trativodu, jdou potápěči bez ploutví.

V jeskyni je podezřelé ticho. U vody nikdo nečeká. Potápěči chvíli přemýšlí, co se asi stalo. Nedodržení pečlivě připraveného časového plánu je vyloučené. Jediným vysvětlením může být nějaká nehoda. Nakonec si ale Honza vzpomene, že jsou tu zřejmě o hodinu dřív, než se plánovalo. Kluci tedy lezou na sucho a pod Modrým komínem odkládají výstroj, aby o trošku ulehčili práci nosičům.

Bradek si stěžuje, že mu teče do téměř nového suchého obleku, zakoupeného za účelem zbavení se drobného průsaku vody na pravé ponožce obleku starého. Nový oblek kvůli poškození v úžině propustil během prvního ponoru cca pět litrů vody a dal tak Bradkovi okusit historickou příchuť krasového potápění v mokrých oblecích, čímž podtrhl myšlenku generačního propojení potápěčů.

 

 

 

 

11:20 – 15:35, Jeskyně Spirálka, podpůrný tým D

Transportní tým D je složen z členů Suchožlebské a Plánivské skupiny, doplněný o kameramany ze ZO ČSS 7-09 Estavela, dále z Nové Rasovny přeběhnuvšího Krtka a čítá celkem 12 lidí: Jiří Žiak (6-14), Vít „Víťas” Baldík (6-14), Eva Kryštofová (6-14), Aneta Pecinová (6-14), Roman Hadacz (6-14), Přemysl Kyselák (6-14), Sebastian „Sebo” Kovačič (6-19), David Strouhal (6-19), Pavel Hartmann (7-09), Jiří Nacko (7-09), Jaroslav „Krtek” Šanda (6-28). Vedením je pověřen zkušený Jindřich Pernica (6-19).

 

 

Je chvilku po jedenácté a všichni z transportního týmu D jsou na povrchu nachystáni pro sestup do jeskyně (obr. 39). Podle harmonogramu mají zalézat až v 11:30, ale i tak je to celkem brzo, když se mají potápěči vynořit až kolem 13:00. Náhle se na Ditrichu objeví někdo z transportního týmu z Nové Rasovny. Padají otázky jak to, že už vylezl a jestli je nějaký problém. Odpovědí je, že zanoření potápěčů již proběhlo. Tým D se téměř úprkem vydává do jeskyně a cestou k jeskyni potkává Krtka, který fotil zanoření potápěčů v Nové Rasovně a měl se k nim později přidat na focení ve Spirálce. To už je celkem jasné, že vynoření potápěčů tým D nestihne. Před Spirálkou se rychle rozdělují na dva týmy. První jde hned co nejrychleji naproti potápěčům, druhý čeká až všichni slezou na dno a společně pak následují tým jedna. Společně se pak všichni i s potápěči a veškerou jejich výbavou potkají u vstupu do Modrého komína, což je asi 50 m od místa, kde měli původně čekat na vynoření potápěčů.

Potápěči nemuseli čekat zas tak dlouho, než se jim dostalo vyčinění za nedodržení časového plánu. Nakonec se jim zželí smutného kameramana i fotografa a uvolují se zopakovat „vynoření” ještě jednou na kamery. Nosiči se pouští do transportu lahví, které sem o několik okamžiků dříve přivlekli v dobré víře potápěči, v opačném než původně zamýšleném směru zpět k Velkému trativodu. Hned první Honzově flašce, na kterou sáhnou, upadává gumové točítko od ventilu. Naštěstí se v kamenito-blátivém terénu postupně daří nalézt všechny drobné součástky zahrnující pružinku, podložku a speciální matičku. Za pomocí DIR nožíku je vše rychle namontováno na své místo a transport může pokračovat.

Všichni filmaři i fotografové jsou na místech a potápěči couvají do jezera za ohyb chodby, aby nebyli vidět. Při těchto manévrech si Honza na výraz solidarity s Bradkem, který má mokro v obleku, aspoň napouští vodu do suché rukavice. Jeho komentář naštěstí nezachytil žádný z audio portů. Tyto totiž potápěči ještě předtím předali suchému týmu poté, co s nimi nacvaknutými na suché obleky na první pokus vlezli do vody, a tak otestovali jejich vodotěsnost. Naštěstí zkouškou prošly, i když vodotěsné nejsou.

 

 

Filmování zahajuje ostrým hvizdem na Bradkovu píšťalku Honza. Překvapený a vyděšený Krtek se slovy „Ty debile” málem padá i s foťákem do vody a onu frázi vykřikuje ještě několikrát. Vynoření je věrohodně nafilmováno a nafoceno (obr. 40) a jako bonus pro Krtka pózují potápěči ještě na akční fotku na Instagram s cákající vodou (obr. 41). Při těchto manévrech Honza zahazuje do kalné vody svoje světlo na ruku. Následuje jeho půlhodinové hledání. Nakonec jej svým citlivým chodidlem zázračně nahmatává Bradek a akce může pokračovat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Lahve se začínají stěhovat tentokrát už správným směrem. Je dost času, a tak je prostor na focení a filmování v dómu U Přepadu (obr. 43). Bradek si nemůže vzpomenout na názvy jednotlivých krápníkových útvarů v okolí Brány.

U Kaple se celý tým skládá k odpočinku (obr. 42). Suchožlebáci povzbuzují potápěče plechovkou Radegastu. Za chvíli začíná být trošku zima, a tak na řadu přicházejí teplé nápoje. K dispozici je čaj, káva a čajokáva a k tomu široký výběr sušenek. Vítek bere Suchožlebáky na exkurzi, Sebo se balí do elegantního ponča. Nakonec je rozhodnuto, že do sifonu se potápěči zanoří o chvilku dřív. Čekání už nikoho nebaví, a navíc z povrchu přichází echo, že v jeskyni 13C je připraveno teplé občerstvení.

Náhradní flaška, rukavice a záložní buben s vodící šňůrou nebyly potřeba, a tak je transportní tým vynáší na povrch. Poslední z transportního týmu D opouští jeskyni zhruba v 15:35.

 

14:40 – 15:12, Sifon mezi jeskyněmi Spirálka a 13C

Jako první se do úzkého sifonu souká kolem zavazejícího kameramana Bradek. S jásotem oznamuje nález potápěčského nožíku, který zde ztratil během přípravných ponorů. Naštěstí ho nenašel v zádech, jak by očekával každý, kdo vyrostl na Vinnetouovi („Kdo ztratí nůž, najde ho v zádech“). Jelikož se jednalo už o druhý nůž nalezený v rámci této akce, otevřela se diskuze o nové potápěčské kvalifikaci „Hledač nožů“.

Domluvený sraz na filmování je na první volné hladině. Chvilku za Bradkem leze do vody Honza. Na volné hladině hlásí Bradek, že mu došla baterka v kameře a že si bude muset vzít kameru od Honzy z helmy. Při tomto manévru tlačí Honzovu helmu pod vodu, aby se mu kamera lépe dařila odšroubovat. Vysokou puklinou se rozléhají podivné bublavé zvuky, a Bradek se snaží doptat Honzy, zda neví něco o jejich původu, na což se mu dostává odpovědi v podobě ještě hlasitějších bublavých zvuků. Teprve tehdy Bradkovi dochází, že se snaží Honzu utopit. Tlak na helmu tedy snižuje a po hlubokém Honzově nádechu následuje několik peprných slov. Audioporty jsou ale pořád bezpečně uložené ve vodotěsném pouzdře, takže ani tento dramatický moment nezanechává zvukovou stopu. Mezitím se na volné hladině objevuje i Petr.

Poslední signál OK a Bradek se má zanořit. Na hladině ale pořád svítí jeho helma. Po chvíli čekání se ukazuje, že se nepotápí jen helma a že Bradek v ponoru pokračuje. Vzhledem k předchozím negativním zkušenostem Plániváků s potápěním bez helmy je to zarážející. Honza ale na oplátku za nalezené světlo Bradkovou helmu bere do ruky a potápí se za svým druhem. Bradkovi dochází, že je bez helmy, až po několika desítkách metrů, když se dostává z nulové viditelnosti a snaží se zapnout čelovku na helmě, která ale není na jeho hlavě. Za chvíli se vynořuje z kalu Honza a helmu předává zpět šťastnému majiteli. Po těchto úvodních hrátkách klesá viditelnost v sifonu takřka na nulu.

 

 

 

 

Tento sifon byl v rámci příprav nejsložitější a vyžádal si celkem šest ponorů, než se podařilo spojit šňůry z obou stran. Během hledání cesty bylo do sifonu nainstalováno velké množství šňůr, které se na několika místech kříží ve variantách s vyvázáním i bez vyvázání. Bradek s Petrem, kteří finální propojení realizovali, ubezpečili Honzu, že se ve šňůrách orientují a že jediným složitějším místem je tzv. „Sirotkovo rozcestí”, kde se potkávají hned čtyři šňůry, jsou však poctivě „ošipkované”. Honza se s jejich instruktáží spokojil, ale přesto na několika místech čeká na Petra, aby ho nasadil na správné pokračování šňůry.

V mezičase se ale Bradkovi uvolnil náhradní buben s vodící šňůrou na zadku a do sifonu se začala odvíjet další vodící šňůra, o které v instruktáži nebyla řeč. Kromě šňůry se začala odvíjet také série několika situací. Bradek například pojal pocit, že se zamotal do šňůry a intenzivním mácháním ploutví ještě trošku vylepšil už tak špatnou viditelnost. Honza na uvolněnou šňůru pro jistou přestoupil, navíc se mu zdála nějaká volná, tak jí začal dobírat a tím dále vymotával Bradkův buben. Petr za toto zakázané uvolnění šňůry (inspirován právě probíhajícím MS v hokeji) buben Bradkovi odebral až do konce ponoru a šňůru i s Honzou domotal. Honza byl mírně překvapen, že šňůra, kterou drží v ruce, nevede ven ze sifonu, ale končí zrovna v bubnu, který držel v ruce Petr. Ten ho ale s chladnou hlavou pevným úchopem přesazuje na správnou šňůru. Následně si Petr smotaný buben cvaká na svoje pozadí. Neposlušný buben se ale začíná zase rozmotávat, což neuniklo Bradkovi, který po vynoření uštědřuje posměšnou poznámku na kvalitu Petrova vybavení, aby následně zjistil, že se ve skutečnosti jedná o jeho vlastní buben.

Je zřejmé, že na filmování během ponoru nebyla moc nálada. Za úspěch lze považovat, že Bradek neztratil Honzovu kameru, kterou celou dobu třímal volně ruce a všichni tři potápěči si mohou oddechnout, když se konečně vynořují v jeskyni 13C. Bradek se raduje z nalezené helmy, zato Honza zjišťuje, že v sifonu někde zahodil svůj památeční osobní bubínek, tolik ho ta celá situace s bubny a šňůrami rozrušila.

 

13:30 – 19:10, Jeskyně 13C, podpůrný tým E

Během dopoledne přicházejí omluvenky členů transportního týmu E. Finální složení sedmičlenného týmu vedeného Pavlem „Uli” Ulbrichem (6-19) je následující: Lukáš „Luky” Ulbrich (6-19), Lubomír „Vrtulník” Chlup (6-19), Arno Kryl (1-11), Petr Šimon Janíček (6-25), Barbora Sirotková (6-25) a Ema Otevřelová (6-25). Ideální počet vhodný na vodáckou výpravu (obr. 46).

Od Tomíka obdržel tým zprávu, že potápěči mají časovou rezervu, a proto vyráží přibližně o půl hodiny dříve. Nejprve se do jeskyně souká filmařský tým ve složení Petr Šimon Janíček, Barbora Sirotková, Ema Otevřelová a Lukáš Ulbrich, aby natočil záběry vstupní propasti a sestup po žebříku. Zbytek týmu vyráží krátce po nich. Po instalaci navijáku nad vstupní propastí (zásluha Vrtulníka) je zahájeno spouštění připravených speleovaků s potřebným materiálem.

V cíli u Přítokového sifonu v jeskyni 13C je celý tým v poměrně značném časovém předstihu, takže se rovnou může pustit do ohřívání polévky pro trojici potápěčů a kontroly člunů. Během čekání se z dómu Halucinací ozývají podivné neidentifikovatelné zvuky. Prvním dojmem je, že potápěči už se vynořují. Nakonec se ale ukazuje, že zdrojem zvuků je spící Arno, který si jednoduše zdříml na kamenech.

V 15:12 se ze sifonu postupně vynořují Honza, Bradek a Petr. Krátce diskutují o problémech a útrapách, které je potkaly v předchozím sifonu. Bradek řeší vodu zateklou do suchého obleku a ždímá nasáklý podoveral. Po chvíli se potápěči s chutí pouštějí do gulášovky doplněné čerstvými křupavými rohlíky (obr. 47). Ostatní je zatím hladově pozorují a čekají, jestli něco zbyde i na ně. Naštěstí zbylo – a tak transportní tým dojídá zbytky. Mezitím se vrací Vrtulník, který předal informaci o vynoření potápěčů Tomíkovi na povrch.

 

 

Čas rychle běží, a tak je nejvyšší čas začít nakládat materiál do člunů a vyplout směrem ke Staré Amatérské jeskyni (obr. 48). Záhy na plavbě dochází k první „oběti“ – Arno nedobrovolně opouští člun a před Srpnovým dómem se koupe ve vodě. Arno je v pořádku, ale mobil, který měl v ruce, to neustál a přestává fungovat.

 

 

V rámci přesunu měli být původně potápěči natáčeni, jak plavou chodbou. Bradek, koupající se ve vlastním sucháči, není touto myšlenkou nadšen a podporuje režijní změny v kompozici záběrů. Honza se toho rychle chytá a operativně zabírá volný člun (pro dva). V rámci zcela neregulérní argumentace (něco o Praze a Kometě) si celou 13C proplave vodou jen Petr.

Tým vodáků pokračuje dál do Srpnového dómu, kde je nutné přetáhnout čluny přes úžinu, a blíží se k mrtvému kapříkovi před Kalcitovým dómem. Oproti předchozímu dni je zde ve vodě méně špíny a snesitelnější zápach. Před Kalcitovým dómem jsou zanechány dva čluny a přes stupeň a úžinu pokračují dále jen dva. Členové týmu si předávají mezi sebou všechny věci a po chvíli je veškerý materiál za Kalcitovým dómem.

Bohužel zde zjišťujeme, že u jednoho člunu je protržená podlážka, naštěstí je stále použitelný. Arno se rozhoduje zůstat v Kalcitovém dómu. Na nepoškozený člun nasedá filmařský tým, zbytek týmu se brodí do koncových částí jeskyně, kam přichází s mírným zpožděním. Potápěči se rychle připravují na další průnik sifonem a opět vyrážejí, rovněž se zpožděním. Transportní tým chvíli čeká, jestli se nevrátí, a pak vyráží zpět.

Cestou se opět připojuje Arno. Čluny jsou přetransportovány přes úžiny a celý tým je brzy za Srpnovým dómem. Uli s Arnem se pokoušejí projet na člunu pro jednoho pod nízkou kulisou – neúspěšně, a končí znovu ve vodě. Pak už pokračují všichni bez dalších problémů směrem k dómu Halucinací.

Na závěr tým balí dva čluny a Vrtulník vytahuje veškerý materiál na plošinu, odkud jej celý tým transportuje na povrch. Po sedmé hodině večer jsou všichni venku.

 

17:31 – 17:40, Sifon mezi jeskyní 13C a Starou Amatérkou jeskyní

Strojení lahví probíhá v mírném stresu, protože potápěči nabrali zhruba patnáctiminutové zpoždění, ale rychlým nastrojením ho doslova na minutu dohnali. Samotný ponor ve 120 m dlouhém sifonu v malé hloubce a s několika volnými hladinami probíhá bez komplikací. Petr to rouhačsky po vynoření vyzdvihuje (byl to zatím jediný ponor, kde se nic nepřihodilo) a hned po deseti metrech za sifonem zjišťuje, že ztratil kameru. První pokusy o nalezení jsou s ohledem na podmínky odsouzeny k nezdaru, místo je nutné nejprve nechat odkalit. Po odkalení, kdy se viditelnost zlepšila na krásných 20 cm, již nalezení kamery netrvá dlouho a Petr se může připojit k trpělivě čekajícím kamarádům.

 

 

 

15:00 – 21:30, Stará Amatérská jeskyně, podpůrný tým F

V 15:00 se podpůrný tým přesouvá ke Staré Amatérské jeskyni, část autem, část jede stylově na traktoru Hektoru kolem Lidomorny a zříceniny hradu Holštejn. V cíli už čeká Kocour s Lenym, který měl být pro podpůrný tým překvapením. Leny je vyzván, ať se legitimuje a ukáže průkazku ČSS (obr. 51). Poté je mu umožněno se připojit k transportnímu týmu. Nutno podotknout, že Lenyho den předem náležitě vystresovali „zcela nezávisle” na sobě Honza a Míra, když mu v maskách vysvětlovali, kolik a jak tlustých neoprenů je na tuto náročnou akci potřeba.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tým čeká na zprávu od Tomáše Rotha o proplavání sifonu mezi jeskyněmi Spirálkou a 13C a potvrzení časového harmonogramu akce. Část nosičů se obléká do dvojkových neoprenů už na povrchu. Jeden z účastníků výletu (PK) situaci nepodcenil a přes 7 mm neopren si vzal ještě 5 mm převlečník, za což byl potrestán nechutným vedrem po celou dobu pobytu, a pak závistivě sledoval, jak je těm ve 2 mm neoprenu zima. Ti se suchými neopreny se převlečou až dole pod žebříkem. Před akcí je potřeba doplnit tekutiny (obr. 52).

Vzhledem k velké časové rezervě je akce zahájena téměř hodinovým odpočinkem u vody pod dómem Objevitelů, než se vyrazí potápěčům naproti (obr. 53). Někteří hrají na mobilech hry, probírají se témata jako alergie, netopýři nebo valná hromada ČSS. Leny neztrácí čas a agituje ohledně příspěvků na příští ročník Speleofóra.

První jde do akce kameramanský tým. Ten musí být u sifonu včas, aby natočil vynoření potápěčů. Transportní tým vybavený pouze dvojkovými neopreny nespěchá. Čekají ho totiž dlouhé pasáže po prsa ve vodě a chce tudíž strávit před sifonem co nejkratší dobu. Což se následně ne zcela povede.

 

 

 

S potápěči se podpůrný tým setkává právě včas a všichni jsou rádi, že nebudou mrznout déle, než je nezbytně nutné. Tato naděje pohasíná, když Petr zjistí, že ztratil kameru. Potápěči vylézají, jsou přivítáni Lenym i podpůrným týmem a jsou vyzváni k předložení průkazek. Ty samozřejmě nemají, ale nakonec vedoucí akce přimhuřuje oko a konstatuje, že dotyční jsou mu osobně známí. Po krátké svačince a vylévání Bradkova „suchého” obleku ve stojce (obr. 54) se Petr znovu pokouší najít ztracenou kameru.

Nosiči mezitím začínají nepříjemně promrzat. Jediná ženská členka podpůrného týmu je však na tuto situaci připravena a neváhá nasadit osvědčené záhřevné opatření – jivové kopky. To inspiruje ostatní nosiče a strhne se hromadný tanec mrznoucích nosičů, který se zapíše do speleologické historie pod názvem „Punkevní pogo”.

Po nalezení kamery a sbalení veškerých věcí se transportní tým (obr. 55) vydává směrem k Povodňovému sifonu mezi Starou a Novou Amatérskou jeskyní. Po cestě je dost nízkých míst a vodních pasáží – o to je transport zajímavější. Při transportu natáčí kameramani postup nosičů. Věty typu: „Teď chvíli stůjte, my půjdeme napřed, a potom vás natočíme,” se u nosičů, stojících právě po prsa ve vodě, nesetkávají s nadšením. Ale co, zážitky nemusí být vždy pozitivní, hlavně musí být intenzivní.

 

 

Pod dómem Objevitelů se část transportního týmu odděluje od hlavní skupiny a začíná připravovat a následně transportovat již nepotřebné věci ven z jeskyně. Zbytek týmu pokračuje Povodňovou chodbou směrem k sifonu. Před sifonem je již poslední nízká část jeskyně. Čekání při plazení v nízkých partiích Povodňové chodby využívají Leny s Honzou k probírání administrativních agend předsednictva a ladí poslední detaily smlouvy s AOPK ČR o převodu třicet let starého nábytku na sekretariátu.

Dochází k drobné šlamastyce s vaky, kdy jeden pingl s láhvemi, co měl jít ven, byl tréninkově transportován až do předsifonových plazivek a následně opět zpět, zatímco důležitý vak s křídly po nějakou dobu zůstal nepovšimnut před plazivkami a až poslední nosič (tedy v pořadí, jinak se jednalo o samotného předsedu ČSS Lenyho) jej vzal s sebou – co kdyby v něm bylo něco důležitého… inu bylo a všechno zase dobře dopadlo (je vidět, že vedení ČSS je v dobrých rukou).

 

 

 

Před sifonem se potápěči loučí s transportním a kameramanským týmem a s více než půlhodinovým zpožděním se noří do Povodňového sifonu (obr. 57).

Podpůrný tým cestou zpět vzpomíná na Milana Šlechtu a Marko Zahradníčka v místě jejich podzemního bivaku v Písčitém dómu. Akce v jeskyni končí okolo půl desáté (obr. 56). Potom už je jen potřeba odvézt vaky na Slepičárnu k použití následující den v Nové Amatérské jeskyni.

Členové týmu F: Miroslav „Míra” Manhart (1-10), Miloslav „Mejla” Dvořáček (1-10), Pavel Kubálek (1-11), Radek „Merkaptan” Hejl (6-15), Petr „Macek” Maceček (6-15), Vlastimil Čoupek (6-15), Jan Merta (6-15), Martin Merta (6-15), Martin Paruch (6-15), Marek Kalvoda (6-15), Tomáš Jakubec (6-22), Lenka Špačková (individuálka), Tomáš „Héďa” Hördler (6-10), Marek Plch (6-10), Heřman „Fido” Fitz (6-15), Heřman „Heřa” Fitz mladší (6-15), Jan „Leny” Lenart (7-01), Radek „Pólo” Maštalíř (6-15) a Richard Zatloukal (6-15).

 

20:10 – 20:15, Povodňový sifon

Povodňový sifon není protékán aktivem a voda v sifonu je obvykle čisťounká, sedimenty jsou hezky usazené na dně. Potápěči se tedy těší na pěkné potápění. Zároveň se jedná o jednoduchý průskok, který není na cestě k toužebně očekávanému bivaku již žádnou překážkou. Petr se tlačí do boku kvůli záběrům, následně plave Honza s pytlem automatik a Bradek jede kontra světlo. Za Bradkem ještě svítí z hladiny Mejla a dává záběru pěknou hloubku (obr. 57). Hned po zanoření potápěče vítají dva zdravě vypadající kapříci, kteří po krátkém defilé plavou ke straně, aby z filmových světel úplně neoslepli. Než se ale celá formace potápěčů seřadí do nového záběru, Honza už jde na hladinu. I přes jeho úprk se mu 40 minut zpoždění při zanoření nedaří dohnat, celý ponor i s natáčením trvá totiž jen 5 minut.

Tento sifon překonávají potápěči jen s jednou flaškou. Zbylé tři zůstaly již po cestě a vynese je tým F, aby tak usnadnil práci týmu G či H, které budou mít na povrch výrazně delší cestu. Jak se čtenář dozví později, jedna z Petrových automatik v dalším dějství umře a do dalšího ponoru již nenastoupí. Je to samozřejmě ta, na které Petr proplavává Povodňový sifon. Nic by se nestalo, situace měla hned několik jednoduchých řešení, ale plyne z toho poučení: „Servisujte si automatiky, volové!”

 

 

 

16:15 – 22:30, Nová Amatérská jeskyně, podpůrný tým G, bivak

Místo původních 16 nahlášených nosičů se nakonec u Brouška schází 11 dobrovolníků a několika vozidly bez problému přijíždějí na malé parkovišťátko u Nové Amatérské. Po přebalení jednoho těžšího vaku je nakonec k transportu připraveno sedm vaků potápěčských, jeden Krtkův vak s focením a jeden vak s jídlem a pitím pro nosiče. Vaky si rozebírá tým ve složení: Vojtěch Štrajt (6-01), Igor „Bída” Harna mladší (6-01), David Pavlík (6-17), Vendula Koublová (6-25), Peter Váczi (6-25), Lída Ondrouchová (6-25), Tomáš „Brtník” Ondrouch (6-25), Jaroslav „Krtek” Šanda (6-28), Juraj Dubovec (individuál), Jana Vokátová (host) a vedoucí Zdeněk „Zdenál” Motyčka (6-25). Transport probíhá bez problémů, pro neznalé lokality je občas zpestřen Zdenálovým nebo Lídiným výkladem. Po hodině tým dosahuje rozcestí pod dómem u Homole, kde chviličku odpočívá a občerstvuje se z nesených zásob. V dalším průběhu stojí za zmínku úspěšné překonání Dlouhého jezera, které je nutné po jednom přeplavat na voru, vyrobeném z novodurových trubek (obr. 60). Všichni se bez namočení dostávají na druhou stranu a v cca 18:00 přicházejí do Katedrály Jiřího Šlechty.

 

 

Následuje zřízení bivaku pro potápěče, spočívající zejména ve vybrání vhodného místa na stan a instalace šňůry na odložení a sušení věcí. Zvoleno je místo v levé části Katedrály, pod skalním převisem, dostatečně daleko od zemních sintrových forem a unikátních egutačních jamek. Místo pro stan je srovnáno za pomoci písku z nedaleké pískové terasy, šňůra na obleky a overaly je napjata mezi dvěma skalními kulisami. Poté se celá skupina, vedená úvahou o možném dřívějším vynoření potápěčů, odebírá k sifonu mezi Povodňovou chodbou a chodbou Samoty, kam přichází cca v 19:15. Sifon se nachází na konci nízké chodby, která je odbočkou z hlavního řečiště a posledních 50 m k jeho dosažení je nutné se plazit po kulmáčích. Většina skupiny tedy čeká na aktivu Bílé vody a k sifonu se vydávají jen fotografové a kameramani. Bohužel, potápěči se dříve nevynořili, ale naopak světla a první bubliny se objevují až po stanoveném limitu – cca ve 20:10, a to k velké úlevě všech, již značně prochladlých, členů podpůrného týmu.

Po sdílení prvních dojmů je rozhodnuto odnést od sifonu veškerou výstroj, aby sobotní re-transportní skupina již k sifonu nemusela zacházet. Po cestě chodbou Samoty pořizuje Krtek ještě několik pěkných záběrů (obr. 61).

 

 

Bivak

Kolem tři čtvrtě na devět doráží potápěči s nosiči do bivaku. Tým G, složený ze zkušených bivakářů, předem postavil stan na vzorně srovnanou plošinu (obr. 62). Po náročném dni nikomu nepřidá noc na vzpříčeném kamenu. Rovněž je natažena sušící šňůra a vyloženy všechny vaky. Potápěči se rychle převlékají a těší se na vaření. Jen Bradkovi se ze sucháče moc nechce, vodu v obleku si již ohřál a nechce se teplé vody vzdávat, už do ní vložil hodně energie a kdyby ji jen tak vylil, nebyl by Green. Petr se pro změnu vrtá ve své řecké čelovce. Nejdřív se zdálo, že asi došly baterky, ale spíš si světlo řeklo, že ty traverzy nechce chodit. Už posledně pro výstrahu zhaslo jednu LEDku, teď bohužel obě.

 

 

Po krátkém vyladění tábořiště, spočívajícím zejména ve stavbě stříšky z izofólie proti všude přítomnému skapu, je konečně uvařen první čaj, nakrájena klobása a zažívací trakty potápěčů jsou vysterilizovány domácí slivovicí. Přece jen potápění po celou dobu probíhalo i v potoce, kam si kde kdo odskočil ulevit, kde postupně zmírají nebozí kapři naplavení do sifonů povodní a kde výše po proudu může ležet např. uhynulé zvíře. Vnitřní desinfekci tedy nelze podceňovat. Hodný tým G donesl i pivo (v dostatečném množství i přes obvyklé Zdenálovy protesty), ale tentokrát vyhrává čaj s ionťákem. Po několika litrech čaje a deseti tabletách ionťáku přichází na pořad chemický ohřev jeleního ragú (obr. 64). Karbidové ohříváčky radí Honza zalepit do původního pytlíčku a použít k ohřevu zad či sušení věcí, má to odzkoušené a skutečně to funguje. Jen Bradkovi se vylévá část vody ze zalepeného pytlíčku do suchého podoveralu, ale to není nic, co by Bradka po předchozích zkušenostech z tohoto dne nějak rozhodilo.

Tým nosičů po krátkém občerstvení v bivaku mezitím něco po deváté opouští potápěče a svižným tempem dosahuje vchodu, resp. východu v cca 22:30.

Později večer nastává ještě chvilka věnovaná vzpomínce mrtvým pionýrům objevování v Nové Amatérské jeskyni Milanu Šlechtovi a Marku Zahradníčkovi. Za každého je v bivaku zapálena jedna svíčka (obr. 63). Následuje už jen nasoukání se do spacáků. Bradek popřeje dobrou noc s tím, že za 15 s usne a rovněž tak učiní. Petr usíná poslední a neunikne tak Honzovu koncertu na měkké horní patro. Vpovzdálí šumí Bílá voda a ve stanu je pohodička. Noc je teplá, Petr si musí pár svršků odložit, očekával větší únavu, ale po dobrém jídle a hydrataci tělo produkuje tepla dost. I jinak celkem promrzlý Bradek se s pomocí Petrova tepla konečně zahřívá a spokojeně odkládá horní vrstvu.

 

 

 

 

Sobota, 10. 5. 2025

8:00 – 16:30, Nová Amatérská jeskyně, podpůrný tým H

Vstávání transportního týmu H kolem 5:30 je dost nepříjemné. Zvláště pro ty, kteří byli na pátečních akcích. Největší drsňáci jsou účastníci pátečního týmu G, kteří vylezli před pár hodinami ze stejné jeskyně, do které opět v 8:00 zalézá tým H pod vedením Tomáše „Tomíka” Rotha (6-19) ve složení: Pavel Bedáň, Ondřej Koumar, Helena „Helča” Vysoká (1-05), Bohuslav „Kocour“ Koutecký (6-19), Josef Komárek (6-19), Sebastian „Sebo” Kovačič (6-19), Ivana Kosíková (6-19), David “Dejv” Roth (6-19), Lubomír „Vrtulník” Chlup (6-19), Lukáš Smetana (6-19), Jakub „Šlimec” Šlimar (6-19), Vítek Syrovátka (6-19), Tomáš Jakubec (6-22), Martin Procházka (6-22), Petr Šimon Janíček (6-25), Ondřej Karpíšek (6-27), Jaroslav „Krtek“ Šanda (6-28), Vojtěch Pernica (6-28) a Lucia Moravanská (individuál). Vojtěch „Anděl” Pazderka (6-13) a Vít „Kajman” Kaman (6-25) se připojují k týmu nečekaně až při zpáteční cestě.

Dvacetičlenný tým se rozděluje na dvě skupiny. Sebo s filmaři a fotografy vyráží dopředu, aby se na Dlouhém jezeru v Bělovodské větvi nevytvořila fronta. Druhý tým tedy nikam nespěchá a užívá si komentovanou prohlídku Amatérky s Tomíkovými zpěvy. U voru se druhá skupina ukázkově potkává s posledním členem první skupiny, a tak je přesun maximálně efektivní. Žádný mrtvý časy! První skupina přichází do bivaku v Katedrále Jiřího Šlechty v 10:00. Druhá skupina doráží o půl hodiny později a všichni se tak potkávají s veselou trojicí potápěčů. Ale co se zde od rána odehrálo?

V bivaku zazvonil budíček přesně v 8:00. Po vzájemné dohodě potápěčů byla zrušena rozcvička, a tak si mohli ještě 15 minut poležet ve vyhřátých spacácích. Uvařením ranního čaje, jakož i záležitostmi spojenými s provozem tábora, byl pověřen nejmladší člen týmu Bradek. Honza mezitím provedl meteorologické měření a zjistil, že do hrnku, který zůstal mimo přístřešek, nakapalo přes noc 4 mm skapových vod. Následný chemický rozbor ukázal na stopové množství isostaru. Silný skap je i ve stanu, vodní páry napocené a nadýchané potápěči kondenzují na stěnách tak intenzivně, že se na podlážce dělají loužičky. V jeskyni nefouká žádný vítr, který by zajistil výměnu vzduchu ve stanu.

Následuje vaření snídaně. Moravská část se, díky Honzově chybě při objednávání jídel, musí spokojit opět s jelením ragú (obr. 64), pražská část má vepřo-knedlo-zelo. Tento moment jen podtrhuje skutečnost, že Moraváci by si pro svého žižkovského kamaráda odtrhli i jídlo od huby. Snídani potápěči zakončují kávou z moka konvičky, kterou do batohu G6 tajně propašoval na poslední chvíli Honza.

Po snídani se Honza vydává na hledání vhodného místa na ranní toaletu. Po náročných jednáních na Správě CHKO Moravský kras se podařilo domluvit, že k tomuto účelu mohou účastníci akce Skrz použít nedaleko tekoucí Bílou vodu a nebude nutné přebytečný materiál vynášet ven z jeskyně ve speciálních plastových pytlících. Honzovo soukromí ale narušují právě přicházející nosiči, a tak místo ranního rituálu důstojně vítá první část týmu H bílou vlajkou. Poté, co nosiči inkriminované místo přejdou, vrací se Honza k původnímu záměru.

V bivaku se nosičům dostává náležitého uvítání v podobě přebyvších piv a zbytku slivovice. Než dorazí zbytek týmu, pozvolna se rozbíhá balení bivaku. Nosiči rovněž přináší bágly od ponoru z Nové Rasovny. Mezi Honzovými věcmi vyplouvá na povrch Petrův osobní bubínek, který mu Honza bez výčitek sbalil. Vracení bubínku Honza doprovází úryvky z bezpečnostních směrnic, místo zdrcující sebekritiky. Helča s Ivčou začínají za zvuků podobných árii Papageno servírovat všem přítomným Mozartovy koule. Z termosek se servíruje čaj, kafíčko….zkrátka hody v přímém přenosu.
Následně je třeba pečlivě rozlišovat věci, které budou nenávratně vyneseny ven z jeskyně a věci, které budou ještě potřeba na poslední potápění v Předmacošském sifonu. Veškeré hemžení v bivaku bedlivě sleduje kamera se zapnutým time-lapse. Konečně je všechno v transporťácích a v bivaku zbývá jen Bradkova helma, pro kterou se po upozornění raději vrací.

U vody je potřeba ještě dobalit potápěčské věci. Tři lahve z předchozího dne poputují ven, ostatní výbava se balí do vaků, které zamíří k Předmacošskému sifonu. Oproti plánu vychází dlouhý štrůdl jeskyňářů na cestu v 10:45, tedy o 15 minut později. V plánu je ale obrovská rezerva na filmování, takže to nevadí. Po cestě probíhá focení a natáčení a taky je vráceno kopací nářadí do odbočky za Dlouhým jezerem. Zde je nutno podotknout, že i přes opakované Bradkovy návrhy nebyla čelba během této dlouhodobé akce obyvateli bivaku posunuta ani o metr.

Zdržení u Dlouhého jezera vyplňuje svými vzpomínkami na objevitelské časy Kocour. Z voru ani tentokrát nikdo nespadl do vody, a tak fronta nosičů postupuje přes dóm Marka Zahradníčka až do dómu U Homole, kde je naplánována krátká přestávka spojená s občerstvením. Všem přijdou vhod poslední dvě piva z bivaku (a pak že jich bylo moc).

Čas běží, a tak je nutné se posunout. Filmaři a fotograf jsou vysláni napřed, aby zachytili asi nejpočetnější speleologickou skupinu v dějinách Amatérské jeskyně při průchodu Rozlehlou chodbou. První záběr na pochod jeskyňářů ve dvojicích držících se za ruku za zpěvu písně „Tři čuníci” byl kameramanem zamítnut se slovy: „To jste posrali”. Druhý záběr na vlnící se zástup, kde již jeskyňáři jdou za sebou, drží se za boky a zpívají píseň „Jede jede mašinka”, už kameraman ani nekomentuje a spolu s osvětlovači jen tupě zírá do stropu. Takže zase zpátky. Třetí záběr, tentokráte bez zpěvu a bez držení, je již akceptován a stejně tak i následné Krtkovo skupinové foto dopadá pozitivně na první pokus (obr. 65).

 

 

Časová rezerva se začíná krátit, takže cestou do dómu Ráztoka se filmuje už jen v dómu U Dvou velkých. Nosiči jsou povzbuzování Tomíkovým operním zpěvem a Mozartovými koulemi, které cestou opět rozdávají Helča s Ivčou. V místě, kde se Macošský koridor větví na Východní a Západní větev je plánovaná další občerstvovací zastávka. Tentokrát je servírována obložená mísa od Petrušky Nejezchlebové v krabici velké tak, až oči přecházejí. Vítek dostává za úkol servírování a úkol nejtěžší – nesežrat to! Tomík otvírá bonboniéry mořských plodů a snaží se zabodovat u milovníků belgické čokolády. Krtek si připravuje další skupinové foto s jezírkem. Pozici každého z pěti blesků pečlivě kontroluje a nenechává se rozhodit knížecími radami od Honzy, který tu už jednou fotil skupinku dětí. Nosiči se zatím pouštějí do jídla. Nenávratně se blíží další nedodržení časového plánu, Krtkova nervozita stoupá a z davu zaznívá poznámka „Já už bych šel”. Velmi nenápadně se do týmu H někde po cestě připojili Anděl s Kajmanem, kteří se potutelně usmívají. Vedoucího akce Tomíka uklidňují, že se na seznam svědomitě dopsali.

Fotografování je připraveno a během necelé čtvrthodiny se daří všechny poskládat tak, aby nikdo nevyčuhoval ze záběru. Krtek cvaká spouští fotoaparátu, blesky blýskají a za pár minut je po všem (obr. 66). Následuje detailní osobní prohlídka každého z vaků, který míří ven z jeskyně, jestli se tam náhodou nezapomnělo něco na potápění. Tým se rozděluje na tři části. Potápěči s několika nosiči jdou Východní větví rovnou k sifonu. Část nosičů, co jdou k sifonu a nechtějí se namočit v Zadním jezeru, spěchají napřed, aby to oběhli přes Bahňáče a zbytek směřuje ven z jeskyně. A jako úplně první spěchá ven Krtek, aby stihl nafotit vynoření potápěčů v Červíkových jeskyních a slávu v Macoše. Drobný zmatek působí jen Dejv, který, ač byl nominován do části týmu směřujícího do Východní větve, odchází směrem k závalu. Pohotový tatínek ztrátu syna identifikuje poměrně rychle a směřuje ho do správné chodby. Výsledkem je náhradní sedmilitrová, zpola vyfoukaná lahev směřující k Předmacošskému sifonu. Naštěstí je to ten lepší případ záměny vaků.

 

 

Potápěči začínají být netrpěliví, od včerejšího večera nebyli pod vodou. Skoro běží Východní větví okolo zakaleného Konstantního přítoku až na řečiště podzemní Punkvy. Tady už na ně čeká dvojice Anděl, Kajman, která se šklebí ještě divněji než v dómu Ráztoka. Potápěči se už nemohou dočkat, a tak okolo nich jen procházejí a hledají svoje lahve, které sem ve čtvrtek donesl tým A. Ty jsou vzorně seřazené na štěrkové terase, před nimi je podle plánu vzorně nachystaná zelená plachta na převlékání a na ní je v pravidelných rozestupech vyskládána výstavka šumivých vín Frizzante z Vinařství rodu Pazderků, doplněná o ochutnávku sýrů a klobásků (obr. 67). Potápěči na to nevěřícně civí, úplně zapomínají na časový plán i na bezpečnostní směrnice a berou do ruky pohárky, které mezitím Anděl začal rozlívat. Atmosféru celé situace dokonale doplňují právě přišedší ostatní nosiči zpěvem lidových písní. K naplnění extrémnosti celé akce chybí již jen cimbál (myšleno hudební nástroj, nikoliv člen předsednictva ČSS).

I přes neočekávané okolnosti se potápěči nakonec rozhodují v akci pokračovat a horečně se pouští do převlékání. Petr zjišťuje, že jedna z jeho automatik v akci pokračovat nehodlá. Vůbec se jí nelíbilo natřásání při transportu, a tak se svévolně začala rozmontovávat a odmítla nadále udržovat středotlak. Naštěstí plán akce počítal i s takovými okolnostmi, a tak mu Honza nezištně nabízí automatiku náhradní. Nastrojené lahve a ploutve poponášejí nosiči dále k sifonu, do místa, kde již potápěči budou moci sami plavat.

Honza se pořád netrpělivě dívá na hodinky a všechny popohání. Tým je však v rozkladu, a tak se mu dostává pouze melodických odpovědí typu „Vínečko bílé” nebo „Vysoký jalovec”. Potápěči jsou ale zodpovědní, těší se na manželky, děti a psy. Z posledních sil se soukají do suchých obleků a těžkých postrojů a pochodují směrem k Předmacošskému sifonu.

Obutí ploutví a nacvakání lahví v mělké rozbahněné vodě je již jen rutina (obr. 69). Je 15:50, a tak by byl nakonec skluz oproti plánu skoro v mezích akademické čtvrthodinky. Potíž je v tom, že potápěči opět popletli plán, když si mysleli, že se mají zanořit v 15:30, přičemž v plánu bylo již 15:00. Následuje poslední zamávání nosičům, kteří se už nemohou dočkat návratu k vinnému stánku.

Po dopití skoro veškerých zásob Andělova syčáku se zbytek podpůrného týmu H vydává k východu. Schody ve štole jsou strmější než obvykle a taky jich je dvakrát tolik, ale ostřílení borci pod dohledem zkušeného Kocoura to dávají. Po převlečení již nic nebrání přesunu k Výtoku Punkvy (obr. 68).

 

 

15:45 – 16:20, Předmacošský sifon

Samotnému potápění tentokrát předchází poměrně dlouhé plavání nebo spíš plazení se v mělké, totálně zakalené Punkvě v chodbě směřující k sifonu. Oproti předchozí akci je dnes více vody. Udýchaní potápěči se na chvíli zastavují u vývazu vodící šňůry a potom se již noří do tmavého podvodního světa říčky Punkvy.

Viditelnost je, jak by řekl Měkejš, o něco větší než na špičku nosu. Místo filmování se tedy každý z potápěčů soustředí na to, aby mu z ruky nevypadla vodící šňůra a moc se neomlátil o stěny nebo o strop. Stále je třeba ostražitosti a chladné hlavy. Do Červíkových jeskyní je to 300 m a je potřeba překonat hloubku 20 m.

 

 

První jde Honza, který byl v tomto sifonu už vícekrát a dobře se orientuje v přehlídce historických vodících šňůr, z nichž některé lze datovat do slavné éry Labyrintu z 80. let 20. století a další pak do doby objevování paralelní větve Radkem Husákem a Kamilou Svobodovou na počátku 21. století. Druhý jde Bradek a za ním Petr, který má, za účelem filmování, roli kontra světla. Třetí pozice a obdržení video světla se Petrovi hodí, protože po úmrtí hlavního světla, právě s video světlem, naplnil bezpečnostní podmínku o třech světlech.

Zvolené pořadí se ukázalo jako prozřetelné, protože najednou Honza drží v ruce zcela volnou šňůru. Je jasné, že asi nevydržela poslední mini povodeň na Sloupském potoce, která se odehrála před dvěma týdny. Honza postupně doplavává až téměř na její konec. Celá akce je v ohrožení. Bude nutné se vrátit? Tolik náhradní šňůry potápěči, aby doplavali až na druhou stranu sifonu, nemají. Navíc v nízké viditelnosti by to asi nebylo ani moc reálné najít cestu rozlehlými chodbami Předmacošského sifonu, kde hrozí odbočení do paralelní větve Grand Canyonu.

Ještě štěstí, že je v sifonu na některých místech šňůra zdvojená nebo dokonce ztrojená. Aniž by musel Honza navazovat náhradní buben, daří se mu s volným koncem šňůry nalézt druhou starou šňůru a navázat pokračování. Jedinou chybou na kráse a vadou v dodržování bezpečnostních zásad je absentující plastová šipka pro označení směru zpátky na volnou hladinu. Tu si však mazáci mohou dovolit nahradit vyvázáním, ze kterého je patrné odkud připlavali. Honza ukazuje Bradkovi kudy dál a společně čekají ještě na Petra. Ten si zastávku vysvětluje jako místo pro filmový záběr a hned napoprvé nechápe Bradkovu signalizaci ohledně chumlu šňůry. Potápěči jsou ale sehraní, a tak beze slov mohou pokračovat dále směrem k Macoše.

Zbytek ponoru je již bez problémů. Potápěči míjí historický buben s vodící šňůrou a v duchu si připravují odpovědi pro novináře, kteří se na ně za chvíli vrhnou. V úzkém vzestupném komínku se pak řadí do vynořovací formace a dělají formální bezpečnostní dekompresní zastávku.

 

 

 

12:30 – 16:45, Červíkovy jeskyně, podpůrný tým I

Chvíli po sobotním poledni přijíždí Lída a Brtník k Punkevním jeskyním. Před vchodem už se vyskytuje několik lidí, kteří vypadají jako jeskyňáři. Skupina obsazuje lavičku a zídku před správní budovou (obr. 72), vzájemně se seznamuje, dodržuje pitný režim a za zvídavých pohledů běžných návštěvníků jeskyní podepisuje všechny nezbytné formuláře, seznam pro Správu jeskyní ČR i pro prezenčku pro Tomíka. Postupně se schází další a další účastníci a před 14.hodinou už čítá tým I vedený Lídou Ondrouchovou (6-25) celkem 17 osob, dochází i na úvahu, jestli se všichni do jeskyně vejdou: Pavel Kubálek (1-11), Vojtěch Štrajt (6-01), Tomáš „Héďa“ Hördler (6-10), Marek Plch (6-10), Barbora Doleželová (6-14), Matěj Skryja (6-19), Pavel Rozehnal (6-22), Petr Sehnal (6-22) , Tomáš Svoboda (6-22), Tomáš „Brtník” Ondrouch (6-25), Lída Ondrouchová (6-25), Ema Otevřelová (6-25), Barbora Sirotková (6-25), Vojtěch Pernica (6-28), Jaroslav „Krtek” Šanda (6-28), Jarda Zelinka (individuál), Ondřej Němec (kamera), Luděk Bouška (foto) a Blanka Preisslerová (host).

 

 

Mezitím Vojta Štrajt seznamuje Lídu se zástupcem vedoucího jeskyní a zároveň se sám pasuje do role certifikovaného průvodce prohlídkovou trasou, protože tam pracuje jako průvodce návštěvníků a má na to zkoušky nebo tak něco.

Tým I dostává pokyn jít po dně Macochy co nejvíce vpravo, aby na jeho členy nemohl spadnout kámen z Horního můstku, kdyby ho někdo třeba hodil. Plánovaný odchod ze vstupní haly jeskyní měl být ve 14:00, ale je třeba ještě takticky vyčkat, než projde dav turistů do Předního dómu, kde je vhodné místo k tomu, aby si jeskyňáři mohli užít obdivné pohledy početného diváctva při předbíhání turistů. V Macoše členové podpůrného týmu hbitě přelézají zábradlí (na zádech mají zatím jen prázdné vaky a kus lana) a drží se pokynu jít co nejvíce vpravo, ono to ani jinudy moc nejde. Tedy kromě certifikovaného průvodce.

V Červíkových jeskyních jdou napřed dolů na čumendu všichni zájemci o prohlídku jezírka, kde se očekává vynoření potápěčů. V 15:00 musí místo na pokyn Lídy vyklidit a přenechat ho dokumentačnímu týmu ve složení Ondra, Bára a Ema pod dohledem Tomáše Svobody, kterého se nedaří přesvědčit, aby vylezl nahoru. U horního konce žebříku čeká Lída se zbytkem týmu. Nováčky v podzemí jsou Blanka s Luďkem, kteří se občas taky potápí, např. v Mexiku. Sem se dostali poměrně náhodně přes kontakt na Petru Nejezchlebovou, ale podepsaný papír mají, výbavu taky, a navíc umí i fotit. Luděk se zabývá testováním fotoaparátů pro nějaký web, zůstává nad žebříkem a fotí odtamtud.

Podle časového plánu se očekává vynoření potápěčů v 15:30. Tým svědomitě vyčkává a trochu mrzne. Na tanec zmrzlých nosičů zde není příliš místa a taky kameraman už je dole u jezírka. Čekání vyplňuje debata o OnlyFans, jeskyních, focení, zážitcích z předchozích týmů SKRZ, historii speleologie v Moravském krasu a uvádění některých dávných krasových mýtů na pravou míru.

Vojta Š. odchází na plato, aby si zajistil nějakou loďku, kterou poveze potápěčský materiál ven až bude hotovo. Mezitím přichází Krtek s Vojtou Pernicou a barvitě líčí podrobnosti o výměně píchlé pneumatiky auta v Pustém žlebu za asistence skoro celého týmu H z Nové Amatérské jeskyně. Taky prosákla informace o Andělově vinném kiosku, což oprávněně vzbuzuje obavy, jestli nedošlo ke zpoždění v zanoření. Krtek samozřejmě leze taky dolů k jezírku a připojuje se k dokumentačnímu týmu.

Mezitím ještě přichází pokyn, že ven z Červíkových jeskyní by se mělo vylézt až na povel. Čekání a mrznutí se dále prodlužuje. Zároveň se zjišťuje, že Vojta Š. už není způsobilý jako kapitán plavidla a že lodí pojede Vojta P.

16:20 jsou konečně slyšet bubliny a pak už se to hejbe. Potápěči jsou na hladině, dávají si placáka (obr. 74) a postupně lezou ven, Lída předává informaci, že se má čekat na pokyn, ale mezitím se zjistilo, že pokyn už prý byl vydán, což se později ukázalo jako dezinformace. Hrdinové dne odcházejí vstříc davu na plošině a členové týmu I postupně vytahují a vynášejí materiál a lahve, a pak jdou taky ven a pokračují přes Macochu na plošinu. Ještě nějaká ta společná fotka, transport flašek na Vodní plavbu a mise týmu I je splněna. Venku u Výtoku Punkvy Lídu s Brtníkem ještě oslovuje slečna z Mladé fronty, a tak s ní asi deset minut vlídně hovoří na diktafon. V nedělním článku na iDnesu je z toho použita víceméně jen jedna věta, kde Lída vysvětluje, kam chodí jeskyňáři na záchod.

 

 

 

 

15:50 – 18:15, Macocha a grandfinále u Výtoku Punkvy

Odpoledne začíná být v Pustém žlebu nezvyklé rušno (obr. 75). Velká skupina vítačů ve vstupní hale Punkevních jeskyní vyvádí z míry mladé průvodkyně, které se zoufale pokoušejí zorganizovat dav platících návštěvníků a neplatících vítačů. Je vydán pokyn, že vítači vejdou o chvíli dřív než začne poslední oficiální prohlídka v 16 hodin. Slečna průvodkyně se snaží zabránit promíchání obou skupin a razantně zvolá: „Prosím vás, teď půjdou do jeskyně jenom ti, kdo nemají vstupenku.” Čímž odbourá oba davy, a pak se už jen rezignovaně snaží nezvladatelné stádo jeskyňářů procpat vrátky po jednom a alespoň spočítat kusy. Vítači se vzájemně kontrolují, zda skutečně nemají vstupenky.

Na platu v Macoše při hrozící kolizi s předchozí skupinou platičů slečna průvodkyně srdnatě zahání stádo vítačů na stranu a od platících návštěvníků je odděluje červenobílou páskou. Jak se později ukáže, ani fyzické oddělení nezabrání mísení genofondu a mezi vítači se ocitají někteří nic nechápající turisté.

Když dozní hudební ukázka pro platící návštěvníky a ti se odeberou na plavbu, rozprostře se skupina vítačů natěšeně kolem zábradlí a vyhlíží své hrdiny (obr. 76). Atmosféru naruší ještě poslední skupina platících, takže znovu za pásky a předat informaci, ať potápěči ještě chvíli nevylézají. To se nepodařilo, takže výhledy na potápěče kráčející po dně Macochy jsou díky platícím návštěvníkům omezené. Vítači kvitují, že byli aspoň ušetřeni opakování pohřebně znějící skladby, která se k slavnostní náladě nehodí. Turisté mají na oplátku v ceně vstupenky unikátní zážitek, který ovšem vzhledem ke své neinformovanosti docení až zpětně – a to jen ti, kteří si pustí večerní zprávy.

 

 

Zhruba v 16:30 potápěči sbírají odvahu a opatrně vykukují na sluníčko do Macochy. Jsou úplně v šoku, když vidí plato zcela zaplněné lidmi. Vypadá to, že ukápne i slza dojetí. Naštěstí část lidí odchází. Jak se později ukázalo, jednalo se o zbloudilé turisty. První jde Bradek, jakožto zástupce hlavní objevitelské skupiny, pak Honza a nakonec Žižkovák. Macochou se rozléhá ohlušující potlesk až i kruhatky zatahují pupeny. Na svahu u Horního jezírka využívá Honza Bradkovo klopýtnutí a ujímá se vedení (obr. 77). Posledních pár kroků po strmém svahu, přelezení zábradlí a začíná nekonečné objímání, třesení rukou a vzájemné poplácávání po ramenou.

Potápěči ani nestíhají tlumočit první verze zážitků a už se jich zmocňují přítomní novináři. Tentokrát naštěstí hromadně, takže není potřeba mluvit s každým zvlášť (obr. 78). Po zkušenostech z pátku a po předchozím posilnění deckou Andělova syčáku Frizzante v Amatérské jeskyni již není na hlavních aktérech patrná tréma a na otázky odpovídají v souvislých větách. Následuje focení selfíček a Krtkova hromadná fotka. Tým J nic nepodcenil, takže na platu jsou nachystaná i záchranná nosítka, ovšem plná připravených chlebíčků. Potápěči už jsou ale zjevně přecpaní a těší se zase do vody. Chlebíčků se ochotně ujímají vyhladovělí nosiči a pochvalují si profesionální organizaci a catering, který podtrhuje mimořádnost akce.

 

 

Podpůrný tým I mezitím odnesl flašky na vodní plavbu a do suchého obleku se strojí Tomáš Svoboda (6-22), který se chopí role vodního osvětlovače. V přístavišti už je nachystaný Vojta Pernica (6-28) s lodí pro dvorního fotografa Krtka, kameramana Ondru a vybrané novináře. Dav vítačů odchází zpátky do Punkevních jeskyní, potápěči míří na plavbu. Bohužel zmizeli všichni nosiči, a tak si při strojení lahví musí pomoci sami. Voda po kolena je ideálním místem k pořízení vytuněných fotek pro média, na kterých krásně vyniknou bokovky (obr. 79).

 

 

Honza si opět nenechal od Petra rozmluvit plavání posledního úseku Vodní plavby (původní požadavek Selima z prvního traverzu), a tak zbylým dvěma potápěčům nezbývá než těch 440 metrů plavat po hladině s těžkými dvanácti litrovými lahvemi. Cestou je potřeba ještě zastavit na několik fotek. Z filmování a focení na Mostech nakonec sešlo, protože ani zde není zrovna nejprůhlednější voda. Potápěči kopou ploutvemi ze všech sil. Naštěstí už se blíží Wankelovo jezírko a do tmy probleskují paprsky slunečního svitu. Únavy potápěčů využívá Vojta a s loďkou hbitě plácající se potápěče předjíždí, aby žurnalisté stihli grandfinále ve Výtoku Punkvy (obr. 80).

 

 

 

 

A je to skutečně velkolepé. Přístaviště je ještě plnější než plato v Macoše. Pro Honzu se do vody snaží vrhnout fenka Lara a strhnout s sebou i jeho manželku Veroniku. Naštěstí ji drží tchýně a obě malé děti. Po druhém bouřlivém potlesku se potápěči zbavují lahví a drápou se na sucho, kde jim nejbližší kamarádi jeskyňáři šplíchají do očí několik lahví šampaňského (obr. 81). V mžiku zůstávají osamoceni uprostřed davu. Po vycákání většiny bublinek je lidé okolo zase pevně obemykají. Béďa pohotově zapaluje Honzovi vítězný doutníček a ten spokojeně bafá.

Potápěči ještě v mokrých rukavicích tisknou pravice svých druhů a objímají rodinné příslušníky. Julča věší potápěčům na krk dřevěné medaile (obr. 83). Přítomna je i stará garda slavných jeskynních potápěčů ve složení František Tomáš Piškula, Jiří Hovorka, Miroslav „Měkejš” Měkota a Jiří Štětina (obr. 82, obr. 89). Tito všichni slovutní pánové se v minulosti podíleli na postupném objevování podvodních sifonů oddělujících jeskyně na Bílé vodě.

 

 

Postupně se všichni stěhují na silnici před Punkevními jeskyněmi. Něco tu děsně smrdí, ale ukazuje se, že převažujícím zdrojem puchu nejsou rozepnuté suché obleky potápěčů, ale nedaleký kanál. Krtek už má nachystané aranžmá pro závěrečnou skupinovou fotografii (obr. 1). Poučen z předchozích patálií s neukázněnými potápěči a členy transportního týmu H nenechává nic náhodě a skupinu šteluje na pozice s využitím těch nejdrsnějších slov. Časový plán je ale neúprosný a na účastníky čeká závěrečná etapa akce. Potápěči se rychle převlékají a stíhají ještě pořídit stručný zápis do kroniky Punkevních jeskyní. Pak už jen všechno naházet do aut a hurá za ostatními směr Ostrov u Macochy.

 

19:00, Hostinec U Němců, Ostrov u Macochy, afterparty

Podobně jako předchozích několik etap akce SKRZ i tato musela nevyhnutelně nabrat zpoždění. Celá řada účastníků se svědomitě k Milušce dostavila ihned po ukončení vítání u Výtoku Punkvy a zabrala si místa k jídlu v přecpané hospodě. Hlavní aktéři si dávali na čas, a tak první vítězný rum nalévá Miluška na účet podniku třem potápěčům u pultu až v cca 19:15. I přes velký nápor se postupně daří odbavit veškeré stravovací požadavky tlupy jeskyňářů i jejich rodinných příslušníků a všichni se postupně mohou přesunout do vedlejšího sálu. Již neorganizovanou volnou zábavu pak zahajují krátkým projevem všichni tři potápěči v doprovodu Milušky, která dostává tričko akce SKRZ, ve kterém potom celý večer svědomitě obsluhuje. Trička jsou také předána nestorům jeskynního potápění. Viceprezident UIS Zdenál se chápe pípy a začíná roztáčet první bečku Bernardu, kterou jako poděkování všem členům podpůrných týmů věnují potápěči. Dále už se jen diskutuje, vzpomíná, pije a střídavě se odbíhá k ponku v přední části hospody. Poté, co dochází první bečka, druhou statečně objednávají Plániváci. Je to ale logické, protože největší díl objevů Bělovodské větve si historicky připsala právě jejich skupina.

 

 

V pozdějších hodinách dojde dokonce i na zpívání, tanec a zkoušení výšky medvěda kodiaka s neúspěšným pokusem u udělání vrypu do stropu. V té době jsou už ale téměř všechny židle na ježka a Miluška začíná nemilosrdně všechny kasírovat. Narychlo probíhá ještě několik soubojů v páce s Bradkem (obr. 85). Odvážlivci neodolávají sázce, ve které je vedení Plánivské skupiny. Bradek s přehledem, i přes pokročilý stav, kdy už nemluví příliš srozumitelně, všechny poráží a jeho pozice tak zůstává neohrožena.

Chlapci z Hlubokého závrtu jsou bez větších protestů odtaženi svými partnerkami na základnu. Mezi posledními zůstává u ponku Měkejš, kterému nikdo nevěří, kolik je mu let a že se už nepotápí. Milušku se daří ukecat na poslední společnou fotku (obr. 86) a závěrečnou rundu rumů a neodvratně nastává moment loučení. Bradek se ptá Petry, jestli má na útratu. Ta ho, zatímco v ruce drží společnou pokladnu za trička, uklidňuje, že ano. V rohu místnosti zatím probíhá meziskupinová intelektuální hra Šlapka bohužel bez jasného vítěze. Asi o půl třetí se Milušce daří vystrčit ze dveří posledního jeskyňáře a hospodu zamčít. Slabší jedinci se z hospody nechávají na základny odvézt autem, protože se našli i takoví stateční, kteří celý večer nic nepili.

 

 

Venku pokračuje bouřlivá diskuze o obnovení parcelace severní části Moravského krasu a vytyčení zájmových hranic jednotlivých skupin. Nejvíce sporná je samozřejmě Amatérská jeskyně.

Pustožlebáci argumentují paleohydrografickým vývojem s vyšším podílem Sloupského potoka na vytvoření jeskyně. Tuto teorii střídavě ještě v hostinci podporovali nebo rozporovali geologové ze Suchého žlebu, podle toho, kdo jim zrovna u pultu poroučel. Kupodivu bez větších ústupků jim ostatní skupiny přenechali Macochu, která už je beztak prozkoumaná skrz naskrz. K Macoše získává v rámci dohody Víťas i Punkevní jeskyně jako přístupovou cestu na novou lokalitu Suchého žlebu. Honza vytahuje zdánlivě neprůstřelný argument písemné dohody uzavřené předchozího dne v bivaku, která by Plánivákům ponechala Starou Amatérku, Bělovodskou větev a úsek aktivu mezi Krematoriem a Chrochtadlem. Pochopitelně s přístupem pouze z Cigánského závrtu. Bradek není schopen přesvědčivě potvrdit či vyvrátit existenci takové smlouvy a snaží se dosáhnout dohody spočívající v tom, že Pustožlebáci by v Rozlehlé chodbě chodili vlevo a Plániváci vpravo. Petr se do debaty nezapojuje, protože je jasné, že Pražáci si v Moravském krasu zase dlouho neškrtnou a o vlastní malé jeskyni s jezírkem nemůže být řeč už vůbec. Do hry vstupuje eso v podobě Plániváky najmutého dvoumetrového bouchače Ondry z Podyjí. Protože jsou Plániváci ve značné početní převaze, odkládá se finální rozřešení problému na neurčito a účastníci akce se rozcházejí do tmy na různé strany.

 

Neděle, 11. 5. 2025

Základna Plánivské skupiny Slepičárna, Ostrov u Macochy

Během nedělního dopoledne probíhá očista zabahněných speleovaků, člunů a dalšího materiálu (obr. 87). Na všech je poznat, že včerejší oslavu neodflákli. Potápěči se snaží najít svoje věci v celém venkovním prostoru kolem Slepičárny. Mezitím Uli monitoruje zveřejněné články a videa o akci ve zpravodajství ČT a TV Prima. Hledání se vyplatilo, konečně se z médií dozvídá celá parta, co dokázala. Po poledni jsou věci nabaleny do aut a všichni se spokojeně rozjíždí do svých domovů.