Přípravy a plánování

S myšlenkou realizace Bělovodského traverzu přišli již Jirka Hovorka a potápěči z Geospeleosu v 80. letech minulého století, kdy byly postupně proplavávány jednotlivé sifony na Bílé vodě (obr. 18). Impulsem k uskutečnění akce v současné podobě byla výzva v článku shrnujícím Sloupský traverz, který se uskutečnil v roce 2023 (Sirotek 2024). Logicky se nabízelo realizovat i traverz východní, Bělovodské větve systému Amatérské jeskyně. Bradek, tou dobou dlouhodobě služebně pobývající v Thajsku, se lehce vyplašil při představě, že by se taková akce na Bílé vodě mohla odehrát bez zástupce Plániváků a raději se urychleně ze zahraničí vrátil. Po úspěšném odzkoušení kompatibility potápěčského tria Chmel, Nejezchleb, Sirotek na letní expedici Medúza 2024 do Černé Hory bylo možné zahájit přípravy a plánování. Do hry ovšem zasáhly zářijové povodně, a tak se první vhodné podmínky na potápění otevřely až koncem roku 2024.

Ačkoliv výzva byla na stole, plán na uskutečnění akce neměl koncem roku 2024 ještě jasný tvar, a na přípravách se začalo pracovat spíše spontánně. Protože po Vánocích panovaly na Bílé vodě příznivé vodní stavy a v Krasu se přirozeně pohybovalo větší množství jeskyňářů, padl návrh podívat se pod vodu v Přítokovém sifonu v jeskyni 13C. Datum bylo stanoveno na 28. 12. 2024, na ponor se chystali domácí Bradek s Honzou. Plán vzbudil zvědavost Plániváků, kteří se snažili marně sifon vyčerpat v září roku 2015. Dostali se tehdy do hloubky asi 9 metrů, když akci zhatila na září nečekaně silná přívalová srážka. Čerpací pokus byl tehdy ukončen kvapným stahováním čerpadel ze zatápějících se prostor s tušením, že zbývalo pár metrů do propojení obou jeskyní „suchou nohou”.

 

Sifon mezi jeskyněmi Spirálka a 13C

Bradek, který si nebyl jist, zda se za tu dobu v teplých krajích ještě umí potápět v Krasu v jeskyni, si ještě udělal předponor v pátek 27. 12. 2024, aby natáhl šňůru alespoň do míst, kde skončili s Petrem Polákem v rámci příprav na čerpací pokus v roce 2015. Při ponoru otestoval zakládání nově vyrobených roxorových vyvazovacích tyčí vhodných pro dno tvořené valouny. Podařilo se mu postoupit asi na 60. metr a skončit na solidním vývazu v prvním dómu. Na akci se dále podíleli nosiči: Pavel „Uli” Ulbrich (6-19), Hana „Hančá” Benešová (6-19), Jiří „Skřítek” Syrovátka (6-19), Vítek Syrovátka (6-19) a Josef „Pepa” Komárek (6-19).

V sobotu 28.12.2024 se všichni probudili do mrazivého prosincového rána a postupně se začali scházet na Ditrichu. Přítomní byli trochu utlumení ranní teplotou a předchozími krasovými večírky, ale v týmu bylo znát vzrušení. Pod vodu byl připraven jít Honza a Bradek podporováni silným podpůrný týmem osmi jeskyňářů z Pustého žlebu a kamarády z Holštejna (obr. 2). Tím se začala pomaličku startovat širší spolupráce skupin na akci SKRZ, která tou dobou ještě neměla ani konkrétní jméno ani datum. Na druhou stranu také začala kapitola bloudění v sifonu mezi jeskyněmi Spirálka a 13C, který měl potápěče stát nejvíce sil a nervů jak při přípravě, tak při vlastní akci.

 

 

Uli, Tomík a Dejv vyrazili směrem do vodní propasti Fetanka ve Spirálce. Nevěřící Tomík naštěstí neuvěřil starým historkám o vystrojené Fetance a vzal sebou pro jistotu 20 m lana. To se vyplatilo, a tak mohl Tomík dle plánu slanit až k vodní hladině, kde se těsně nad hladinou pohupoval koncový uzel lana. Cílem bylo vyvázat u hladiny šňůru a zavěsit na ni zapnuté Skřítkovy potápěčské svítilny, aby se klukům Fetanka lépe hledala. Po splnění mise následovalo krátké čekání na případné vynoření potápěčů, ale bohužel ze sifonu nevyšla ani bublinka. Bylo tudíž snězeno nachystané pohoštění a zatroubeno k návratu zpátky na Ditricha.

Mezitím Honza s Bradkem bez problému po zanoření (obr. 3) dosáhli vývazu na 60. metru. Honza vzal do ruky buben a vydal se na průzkum kudy dál. Postupoval podél stěn a naplaval do několika komínků, vždy se však vrátil s nepořízenou. Vše končilo slepě. Předal tedy buben Bradkovi, který ale po pár minutách skončil se stejným výsledkem. Honza opět vzal buben do svých rukou a vydal se východním směrem do hloubky. Tohle jsme si neobjednali, předpokládal se postup v menších hloubkách, jenže sifon se neptal na názory potápěčů. Jakmile se Bradek vydal nízkým profilem za Honzou, bylo jasné, že tohle je cesta vpřed. Potápěčům se podařilo dostat do další prostory, kde se sifon krásně otevřel a očištěné valouny na dně svědčily o tom, že se potápěči vydali správným směrem proti proudu. V další prostoře se Honza vynořil do vzduchové kapsy, avšak slepé. Předchozí bloudění stálo Honzu s Bradkem dost vzduchu, vrátili se tedy na vývaz na 90. metru a ponor ukončili. Uf, dost práce pro 30 metrů nové šňůry.

 

 

Již dopředu se počítalo, že projít komplikovaný sifon se nemusí podařit napoprvé. Vše bylo tedy připraveno na druhý den, kdy se počítalo, že tentokrát už se „na tuty” proplave do Spirálky. Potápěčská výbava, kromě lahví, zůstala ležet u sifonu. Lahve se naplnily čerstvým krasovým vzduchem na Slepičárně a ráno 29. 12. 2024 se celá skupina vydala v podobné sestavě do boje. Plni očekávání se oba potápěči opět zanořili do sifonu v jeskyni 13C, minuli již známá místa a pokračovali z vývazu na 90. metru. Vývaz byl na stěně velké, členité, vertikální prostory a jako logické se tedy jevilo pokračovat podél stěny v konstantní hloubce. Po pár metrech potápěče překvapila stará šňůra jdoucí chaoticky vertikálně z vrchu dolů. Něco na tom muselo být, a tak potápěči následovali šňůru kolmo nahoru až na volnou hladinu v puklině jdoucí ve směru S–J. Průzkum veškerých koutů pukliny nepřinesl nic, a tak se potápěči znovu spustili do hloubky, minuli nádherné veliké skalní hodiny a spadli až na dno, kde nalezli další zbytky staré potápěčské šňůry a starou plechovou šipku v překvapivě zachovalém stavu. Průzkum u dna skončil kolečkem zpět na vlastní šňůru a vynořením v opačném koutu dříve nalezené hladiny v puklině. Puklina připomínala vrchol dómu U Hadice, nejvzdálenější prostory dosažené ve Spirálce při čerpáku v roce 2015. Potápěči tedy hledali údajné pokračování východním směrem, ale neúspěšně. Později se ukázalo, že optimismus opět zvítězil nad rozumem, do Spirálky to měl být ještě pěkný kus sifonu.

Nezbylo, než se opět bez větších postupů začít vracet zpět do 13C a cestou dumat, kde se schovává vytoužená cesta vpřed na Spirálku. Teď už bylo jasné, že původní potápěčská mapa je v těchto místech kreslená jen čárkovanou čarou… Při cestě zpět navázal Honza nečekaně šňůru na začátku druhého dómu a zmizel ještě kamsi na jihovýchod. Bradek ho trošku neochotně následoval, a předchozí schéma se začalo opakovat. Po několika desítkách metrů v hloubce kolem 12 m se chodba lomila do komína. V ten moment ale potápěči byli už hodně blízko k hladině. Za pár metrů se skutečně podařilo vynořit, avšak na boční hladině v propasti Fetanka. Fetanka už patří ke Spirálce, takže bylo možné říct, že spojení se Spirálkou se povedlo. Bylo to ale spíše formální, protože cesta na Fetanku je složitá. Potápěči tedy sebrali alespoň vyhaslá potápěčská světla, která sem nainstaloval Tomík předchozího dne, pro případ, že by je potápěči mohli zahlédnout z hloubky a zahájili ústup ze sifonu.

Akcí se zúčastnili nosiči: Ján „Janek“Gajdošík (6-25), Tomáš „Bim” Mokrý (6-25), Petr „Selim” Celý (6-25), Radek „Merkaptan” Hejl (6-15), Lenka Špačková (individuál), Vít „Kajman” Kaman (6-25) a Lída a Tomáš „Brtník” Ondrouchovi (oba 6-25). Ve Spirálce zadřeli: Pavel „Uli” Ulbrich (6-19), Tomáš „Tomík” Roth (6-19) a David „Dejv” Roth (6-19).
S takovým výsledkem nebylo možné ukončit rok 2024, a tak se ještě narychlo domluvil další úder na pondělí 30. 12. 2024. Po předchozích zkušenostech zvolili potápěči konfiguraci 2 x 12 l namísto klasických sedmiček. Den před Silvestrem už měla většina jeskyňářů svoje plány, a tak byl transportní tým tentokrát skromější, ale o to odhodlanější. Na třetí pokus to už přece musí klapnout!

Potápěči se snažili nedávat nijak najevo, že nemají tušení kudy dál. Na rychlo před zanořením se tedy domlouvala taktika hledat u dna pod vývazem na 90. metru. Tak ještě jednou do hloubky. První pokus skončil opět kolečkem s návratem na vlastní šňůru, a zdálo se, že trochu dochází nápady. Nakonec v kalivém místě v hloubce 12 m Honza zmizel Bradkovi a podle směru a pocukávání šňůry mizící v kalu se zdálo, že by se přece jenom mohlo podařit. Když třepání ustalo a bylo jasné, že Honza udělal další vývaz, vydal se Bradek hnědou tmou vpřed. Opět v rozporu s objednaným průběhem sifonu šňůra mizela do hloubky 14 m a dále v několika stupních až do hloubky 17 m.

Ještě že měli potápěči ty dvanáctky. Široká chodba pokračovala dál až do členité prostory s několika komíny, kde si Honza vybral ten nejnadějnější a začal stoupat. Cestou minul okovaný kýbl, který musel být bezesporu výtvorem plánivského Bédi. Tohle vypadalo dobře. Druhý Bradek se nedočkavě tlačil nahoru za Honzou a teprve až pár kopanců ploutvemi do hlavy bylo jasným signálem, že tady se pro dnešek skončilo. Začal tedy návrat, vzduchu ubývalo a po 40 minutách ve dvoustupňové vodě se zima už pěkně vtírala i pod tlusté podobleky. Na další pokus v jeskyni 13C už v roce 2024 nebyl ani čas, ani morál.

Podpůrný tým na této akci pracoval ve složení: Tomáš „Tomík” Roth (6-19), David „Dejv” Roth (6-19), Hana „Hančá” Benešová (6-19), Jiří „Skřítek” Syrovátka (6-19), Ondřej Karpíšek (6-27) a Petr Roth (6-19).

Jak Plánivská, tak Pustožlebská skupina měly výroční schůzi v sobotu 11. 1. 2025. To byla příležitost – hodně lidí v Krasu! Po rozboru posledního ponoru ve 13C padlo rozhodnutí další ponor provést ze Spirálky, kde byla z čerpacích pokusů známá Pokulová chodba končící dómem U Hadice, kde se chodba lomila prudce dolů. Plán byl tedy dostat se do dómu U Hadice a „vypadnout” na šňůru taženou z jeskyně 13C z vrchu. Týden před akcí přišlo tání a drobné deště, které poměrně značně zvedly průtoky na Bílé vodě. Ve Spirálce to hučelo, voda se hnala do pukliny Odtokového sifonu. Nevypadalo to jako ideální místo na zanoření. Úzká puklina, teď ještě se značným proudem (obr. 5). Bradek zkoušel alternativní místa na zanoření, ale puklina pod Varhanami byla ještě užší a nastrojení lahví bylo třeba provádět bez helmy s obličejem obráceným vzhůru, aby do pusy nenatékala voda, takže tohle místo jsme na zanoření zavrhli. Bylo nutné se vrátit zpět do pukliny Odtokového sifonu. Honza se vrhl do vln, proud ho puklinou protlačil do malého nástupního dómku, kde začínal vlastní sifon. Hlásil mírně nepřesvědčivě že „Tady to pude.”, ale pak zmizel s proudem pod stěnu, takže Bradkovi nezbylo, než ho následovat. Po krátké úvodní restrikci s bystřinným proudem se potápěči dostali do vertikální pukliny Pokulové chodby. Viditelnost byla díky zvýšenému průtoku mizerná. Fakt, že se potápělo směrem po proudu a kal tedy přátelsky doprovázel potápěče po celou dobu ponoru celou situaci ještě zhoršoval. Opět se maličko podcenila možná délka sifonu, a tak se po vymotání jednoho bubnu ještě Bradek vrátil pro druhý.

 

 

 

Na konci Pokulové chodby je nepříjemná klička v nulové viditelnosti, ale krátce poté se dno prostory otevřelo a zmizelo v hlubině. Bylo jasné, že potápěči se dostali do dómu U Hadice. Honza padal do hloubky a Bradek v nulové viditelnosti pomaličku postupoval po šňůře za ním. Zastavili se v hloubce kolem 17 metrů, kde se Honza snažil najít šňůru ze Spirálky. Bradek hlídal vývaz, neboť upadení šňůry v těchto podmínkách by byla velká nepříjemnost, a sledoval, jak šňůra před ním kmitá různými směry. Po chvíli se šňůra uklidnila a Honza vrazil do Bradka na vývazu. To si Bradek vyložil jako pokyn k návratu. Po vynoření se všichni nedočkavě ptali Honzy, zda se spojení šňůr podařilo. Na to Honza odpověděl záhadným „No nějaká šňůra tam byla”. Nejednoznačnost tohoto popisu pak hlavní plánovače akce nenechávala ještě pár měsíců klidně spát.

Akce se trochu časově natáhla, takže retransport a výstup z jeskyně byl trochu ve stresu a část výboru a členské základny Plániváků pak musela podat vysvětlení, proč se dostavila na výroční schůzi se skoro hodinovým zpožděním. Podpůrný tým pracoval v následujícím obsazení: Bohuslav „Kocour” Koutecký (6-19), Pavel „Uli” Ulbrich (6-19), Lukáš „Luky” Ulbrich (6-19), Jolana Husáková (6-25), Kamila Svobodová (individuál) a Radek Husák (6-09).

 

 

Sifon mezi jeskyní 13C a Starou Amatérskou jeskyní

Stále zbývala spousta dalších sifonů, které také musely být proplavány a vystrojeny vodící šňůrou, a tak se již na 1. 2. 2025 domluvila další akce, tentokrát do Staré Amatérské jeskyně. Hlavním cílem bylo proplavat Přítokový sifon od jeskyně 13C. Honza předem v tomto termínu deklaroval rodinné povinnosti, na potápění se tedy chystal Bradek a Petr, který si jako člen Speleoaquanautu “nárokoval” právo na znovu-proplavání tohoto sifonu, jelikož ten byl původně prostoupen v roce 1983 Jirkou Hovorkou a Petrem Sochorem z téhož klubu (obr. 97).

 

 

Stará Amatérská jeskyně je na rozdíl od předchozích jeskyní náročná na transport. Je třeba překonat vertikální vstupní partie a dostat se do hloubky 110 metrů na aktivní tok Bílé vody. K Přítokovému sifonu je to zhruba 400 metrů, převážně v předklonu, po čtyřech nebo plazením a z toho asi půlka v hluboké ledové vodě (obr. 8). Jeskyně je ovšem zřídka navštěvovaná, ale akce SKRZ začínala pomalu rezonovat širší jeskyňářskou základnou, takže o kamarády na pomoc nebyla nouze (obr. 7). Transportní tým se rozhodl celou trasu, včetně vstupních vertikál, absolvovat „na drsňáky” v neoprenech.

 

 

Po spuštění vaků po lanech vstupními partiemi byl nafouknut na dně dómu Objevitelů člun na přepravu materiálu a družstvo se tak mohlo vydat proti proudu Bílé vody. Cestou se všichni vzájemně předháněli v tom, kdo víc zapomněl z předchozích návštěv této jeskyně a vytvářely se teorie o tom, že tolik vody tu určitě nikdy dříve nebylo. Po proniknutí až do dómu Zelené vody se potápěči rychle nastrojili na ponor (obr. 9) a transportnímu týmu nastalo dlouhé, chladné čekání, které si krátil exkurzí po jeskyni.

 

 

Potápěči mezitím překonali úvodní polosifonové partie a pokračovali po zbytcích starých šňůr směrem na jeskyni 13C. Nic nepodcenili a poctivě si načetli mapy od předchůdců, což jim v samotném sifonu přineslo drobné obtíže, protože sifon měl opět vlastní hlavu a vedl jinam, než předepisovala mapa. Nicméně podmínky byly poměrně dobré, viditelnost kolem dvou metrů a jelikož trvaly vyšší průtoky, bylo možné poměrně dobře sledovat kde proud propral valouny a štěrk na dně sifonu a postupovat proti proudu.

Po půl hodině se potápěči dostali do nejhlubšího místa kolem pěti metrů hloubky, kde se začaly objevovat ostrohranné úlomky vápence ze střílení stropů a po chvíli také různé zbytky lan, šňůr a hadic, svědčící o blízkosti jeskyně 13C. A skutečně, za pár minut se potápěči vynořili v dómu S Cívkou, kterým končí původní mapa jeskyně 13C. Potápěči ještě využili situace, a to že byli na konci jeskyně 13C s potápěčskou výbavou, a ohledali dno jeskyně při levé straně doufajíce, že by mohli nalézt možnost pokračování kolem Jedelského přítoku. Až na pár kapes pod vodou se ale nepodařilo najít nic, kam by mohl potenciálně vlézt potápěč. Aby ušetřili transportnímu týmu zbytečné mrznutí, vrátili se potápěči zpět do Staré Amatérské jeskyně.

 

Povodňový sifon mezi Starou a Novou Amatérskou jeskyní

První část plánované akce ve Staré Amatérské jeskyni proběhla úspěšně, a tak celý tým s výbavou pro jednoho potápěče ještě pokračoval po proudu k Povodňovému sifonu, který odděluje Starou a Novou Amatérskou jeskyni. Nízká plazivka před sifonem byla opravdu nízká, místy došlo i na rozhrabavání valounů. Pozitivně naladění jeskyňáři si však namísto stěžování libovali, že tohle bude skvělé do filmu a spřádali plány jak to musí kameraman natočit. Proplavání Povodňového sifonu si uhájil Bradek (obr. 10), jelikož proplaváním tohoto sifonu objevili Plániváci v roce 1969 Novou Amatérskou jeskyni.

 

 

Jedná se o kratičký sifon, kolem 15 m délky, tvořený skapovou vodou. Díky tomu je v něm voda průzračně čistá. Proplavání se tak podařilo bez problémů a Bradek se po vynoření na druhé straně sifonu nemohl ubránit emocím a hlavou se mu honily představy, jaký to byl asi pocit se tu vynořil poprvé, zaposlouchat se do vzdáleného hučení Bílé vody z Aktivního obtoku za rohem, a tušit, že právě došlo k objevu století v Moravském krasu. Nebyl však čas na rozjímání, mokří kamarádi čekali před sifonem, a tak se Bradek rychle zanořil zpět do sifonu a následně mohl začít transport asi deseti vaků zpět na povrch. Do transportního týmu se během této akce zapojili: Pavel Kubálek (1-11), Bohuslav „Kocour” Koutecký (6-19), Pavel „Uli” Ulbrich (6-19), Lukáš „Luky” Ulbrich (6-19), Tomáš Svoboda (6-22), Tomáš Jakubec (6-22), Mojmír Petrásek (6-22), Petr Barák (6-22), Ondřej Karpíšek (6-27).

 

Macošský sifon mezi jeskyněmi Nová Rasovna a Spirálka

Macošský sifon, ač ne příliš dlouhý, byl na základě objevných popisů a zkušenosti Bradka a Petra Poláka z roku 2022 považován za problematický a přípravný výbor doufal, že se jeho proplavání třeba nějak zázračně vyhne. To se však nepodařilo, a tak 8. 3. 2025 vyrazila silná sestava tentokráte všech tří potápěčů do jeskyně Spirálka s tím, že se to zkusí proti proudu. Datum akce bylo stanoveno poměrně narychlo, avšak zájem o dění na Bílé vodě se dále stupňoval, takže se na tuto akci sešli nosiči v tak hojném počtu (obr. 11), že bylo nutné konstatovat, že tolik lidí se do Spirálky možná ani nevejde, a část Holštejňáků se tedy rozhodla jít raději do Nové Rasovny čekat na potápěče na druhé straně sifonu.

 

 

V značném počtu nosičů šel transport jako po másle a v brzkých dopoledních hodinách zmizeli všichni tři potápěči v jezeře nastoupaném u Velkého trativodu, přes které se suchozemcům nechtělo. Potápěče doprovázel Skřítek, který doufal, že by si také mohl přihřát polívku a po akci nakouknout za Belgický sifon. To se mu nakonec podařilo, když ho po trpělivém čekání za vodou Bradek na závěr akce skutečně do Belgického sifonu vzal.

Už Belgický sifon překvapil dobrou viditelností, alespoň do doby, než do něj vstoupil Bradek natahující šňůru, a vše nasvědčovalo tomu, že by potápěči mohli být příjemně překvapeni. Než však jeskyně vpustí potápěče do Macošského sifonu, je třeba překonat v chodbě Potápěčů jednu horizontální plazivku ve vodě (obr. 12) a jednu úzkou vertikální puklinu. Nakonec se obě tyto úžiny podařilo všem potápěčům překonat v plné výbavě. Nebylo to však moc pohodlné a Honza důrazně trval na odstranění těchto komplikací před vlastním traverzem, na což pochopitelně ve shonu příprav nedošlo.

 

 

Voda v Macošském sifonu byla na první pohled nezvykle čistá, přístupové polosifony byly dobrým místem na nácvik ponorů v čisté vodě, na což nejsou potápěči v Krasu moc zvyklí. Potápěči toho využili, chvíli se zde jen tak rochnili, vzájemně se natáčeli do filmu a užívali si to. Při úvodní poradě bylo domluveno, že Bradek bude mít na starosti vyvázání začátku sifonu, kde bylo z roku 2022 známé nepříjemné místo, kde hrozilo zapadnutí šňůry do úžiny. Měl v tomto místě nainstalovat osvědčenou roxorovou vyvazovací tyč, aby se svezení šňůry zabránilo. Honza však využil chvíle nepozornosti, ujal se bubnu a zmizel v sifonu. Petr se vrhl za ním. Bradek tedy pokračoval s roxorovou tyčí a obrovským kladivem za oběma parťáky.

Po překonání úvodního svahu Bradek sledoval, jak šňůra zmizela do komínku, kam také zabloudil v roce 2022 s Petrem Polákem, a bylo tedy jasné, že bude mít dostatek času a klidu na instalaci roxorové tyče, než se oba potápěči začnou vracet ze slepé uličky. Tak se po chvíli i stalo, z komínku se vyhrnul nejdříve oblak kalu a za ním oba potápěči, kteří minuli Bradka a pokračovali dále sifonem, teď již správným směrem. Bradek dokončil instalaci tyče a vydal se kalnou vodou po šňůře dál do sifonu. Po pěti metrech se vynořil do čisté vody Macošského sifonu. Ocitl se v rozměrné prostoře a nevěřil svým očím, když na druhé straně dómu, ve vzdálenosti asi deset metrů jasně rozeznával siluety Petra a Honzy, jak hledají cestu dál sifonem (obr. 13). Tak taková viditelnost v Krasu snad ještě nebyla! Potápění v takových podmínkách si všichni tři potápěči náležitě užívali, a i přes drobné bloudění se dařilo bez problémů pokračovat dál. Když pak potápěči spatřili na dně sifonu ocelové potrubí a kolo mohutné armatury z dob Absolonova čerpacího pokusu, bylo jasné, že se podařilo.

 

 

Na oblázkové pláži v Nové Rasovně se tlačí hlouček Holštejňáků čekajících na druhé straně sifonu. Celá scéna trochu připomíná proslulé nalezení thajských fotbalistů odříznutých v jeskyni nastupující povodní britskými potápěči a přes rty se tlačí ono známé „How…, how many of you?”. Po krátkém společném radování a vyvázání konce šňůry na suchu se potápěči vrátili svojí cestou do Spirálky a Holštejňáci Novou Rasovnou zpět na povrch. Transportní tým v jeskyni Spirálka pracoval ve složení: Pavel „Uli” Ulbrich (6-19), Lukáš „Luky” Ulbrich (6-19), Josef „Pepa” Komárek (6-19), Petr Šimon Janíček (6-25), Petr „Selim” Celý (6-25), Sebastian „Sebo” Kovačič (6-19), Jiří „Skřítek” Syrovátka (6-19), Vítek Syrovátka (6-19), Jan „Jéňa” Syrovátka (6-19), Tomáš Jakubec (6-22), Ema Otevřelová (6-25), Pavel Kubálek (1-11), David Hromas, Tomáš Svoboda (6-22), Radek „Merkaptan” Hejl (6-15) a Petr „Macek” Maceček (6-15).

V Nové Rasovně po překonání plného Kolene pak na pláži Macošského sifonu čekali na vynoření potápěčů: Jan a Martin Mertové, Martin Paruch a Evžen Zámek (všichni 6-15).

 

Předmacošský sifon mezi Novou Amatérskou jeskyní a Červíkovými jeskyněmi

Předmacošský sifon je nejdelší a nejhlubší na celé trase, nicméně vyvázání vodících šňůr v tomto sifonu bylo revidováno v rámci traverzu Sloupské větve. Honza s Petrem měli o sifonu slušnou představu, takže šlo hlavně o to doplnit chybějící šňůru a zkontrolovat stav tak, aby při hlavní akci nebyl prostor na překvapení. Rychlá akce byla stanovena na sobotu 5. 4. 2025. Aby byl dostatek času na práci, bylo rozhodnuto, že Petr a Bradek půjdou na rebreatheru (CCR). Honza, který znal sifon nejlépe, půjde první, a až se dostane na limit se vzduchem, přípravu šňůry převezmou Petr s Bradkem na CCR, kteří budou mít pod vodou výrazně víc času.

Po ustrojení na platu v Macoše se potápěči společně s podpůrným týmem odebrali do Červíkových jeskyní (obr. 14). U malého jezírka na plošině není příliš mnoho místa a potápěči tedy museli lézt do vody postupně. Honza zmizel hbitě pod hladinu, aby se mohl nachystat Petr, který se také zanořil a uvolnil místo na hladině Bradkovi. Honza zatím vystrojoval šňůru v úvodním komínku, kde původní šňůra zcela chyběla. Komínek je úzký, dole kamenitý a za vyššího stavu je zde silný proud, takže převalující se kameny musí šňůru nezbytně poškodit. Jakmile se však Honza dostal do větší chodby, původní 5 mm šňůra zde už zůstala nepoškozena, a tak mohl pelášit sifonem dál proti proudu. Ve zbytku sifonu šňůra byla, občas i víc než jedna a u vývazů byly obligátní chuchvalce stržených šňůr, které jsou však památkově chráněné a je třeba je tedy zanechat na místě. Jen na posledním úseku před Amatérskou jeskyní šňůra opět chyběla, a tak Honza musel natáhnout novou. Oba zbývající potápěči následovali Honzu, kochali se a příležitostně vylepšovali vyvázání tak, aby památkově chráněné chuchvalce nepředstavovaly pro potápěče zbytečné riziko. Honza, vracející se z úspěšné mise, cestou minul oba CCR potápěče, kteří si začínali v sifonu připadat malinko zbyteční, a tak aspoň doplavali exkurzně až do Amatérské jeskyně, cestou točili videa, umravňovali chuchvalce a užívali si ne úplně nulové viditelnosti.

 

 

Mezitím, co byli potápěči pod vodou, využili nosiči poslední příležitosti podívat se na vypuštěnou vodní plavbu a dojít až na Čtyřicítku, kde Kamila nostalgicky vzpomínala na slavné časy potápění společně s Radkem Husákem a ostatními z Labyrintu. Poklidný průběh akce se celou dobu snažily narušovat Honzovy děti, které dostal transportní tým na hlídání. Situaci zklidnila až Bára, která se nabídla, že z dětmi vyrazí napřed do bufetu před jeskyněmi a koupí jim jedlé papírové peníze. Po postupném vynoření potápěčů se všechny krámy vytahaly zase na plato a po shození suchých obleků potápěčů se vše zase vystěhovalo před jeskyně na parkoviště. Po akci se většina týmu rozběhla za dalšími povinnostmi.

S transportem v Macoše pomáhali: Pavel „Šumák” Kňákal (6-19), Martin Paruch (6-15), Barbora Sirotková (6-25), Ema Otevřelová (6-25), Bedřich „Béďa” Polák (6-19), Matěj Skryja (6-19), Jolana Husáková (6-25), Kamila Svobodová (individuál), Petr „Selim” Celý (6-25), Tomáš Jakubec (6-22), Ondřej a Nicolka Divišovi a Jiří Šťáva.

 

Sifon Spirálka – 13C, Sirotkovo rozcestí

Po akci do Předmacošského sifonu byla většina práce na přípravě šňůr v sifonech hotova. Na celé trase však stále zůstával jeden nevyřešený problém…

Poslední překážkou na trase mezi Novou Rasovnou a Macochou byla stále nepropojená šňůra někde v nejhlubším místě sifonu mezi jeskyněmi Spirálkou a 13C. Když už byl Petr na Moravě, bylo třeba toho využít a do sifonu se znovu vydat hned v neděli 6. 4. 2025. Honzův stručný popis „nějaká šňůra tam byla” z předchozí akce dával poměrně dost prostoru pro fantazii, co potápěče v sifonu může čekat, a tak se Bradek a Petr vydali do sifonu s osvědčenou konfigurací 2 x 12l směrem ze 13C. Bradek, který už sifon z předchozích akcí znal, šel do vody první. Po doplavání na inkriminované místo spatřil obě šňůry, jednu od 13C a druhou od Spirálky, zvláštně dvojitě se křížící asi metr od sebe. Mírně zmaten, co si s celou situací počít nakonec stáhl všechny šňůry k sobě a propojil je vyvázáním. Tím vznikla křižovatka šňůr se šesti možnými směry pokračování, kterou potápěči později nazvali Sirotkovo rozcestí, aby tak vrhli vinu za nastalou situaci na Honzu, který se z důvodu nepřítomnosti nemohl bránit, a který je navíc mimoúrovňovým křížením šňůr v Mexiku proslulý (obr. 16).

 

 

Potápěči rychle označili šipkou směr zpět, vyloučili směry jdoucí směrem dolů (do Spirálky to mělo být nahoru) a začali systematicky ohledávat všechny ostatní dostupné konce. Když třikrát skončili na slepém vývazu, situace začínala působit zoufale. Nakonec se ale ukázalo, že jeden slepý konec byl omylem proplaván dvakrát, a tak čtvrtý pokus konečně skončil úspěchem. Když se dvojice přehoupla přes hranu v dómu U Hadice, bylo jasné, že věc se konečně podařila. Pro formu a načtení trasy ještě potápěči dopluli do Pokulové chodby, odkud už byla cesta na Spirálku jasná. Cestou zpět ještě trochu narovnali šňůru, nainstalovali šipku směrem na Spirálku a zahájili návrat ven. Po vynoření mohli celému nedočkavě čekajícímu týmu oznámit, že se povedlo, a cesta do Macochy je připravená. Jako nosiči se akce zúčastnili: Radek „Merkaptan” Hejl (6-15), Marek Kalvoda (6-15), Jindřich Pernica (6-19), Peter Váczi (6-25), Vendula Koublová (6-25) a Olga Palmeová (7-03). Bradek po ponoru vytvořil paměťový náčrt (obr. 17), který mírně modifikuje stávající mapu sifonu (obr. 44).

 

 

Organizace a detailní itinerář akce

Po úspěšném překonání a natažení šňůry v Macošském sifonu to vypadalo, že realizaci Bělovodského traverzu už nebude nic stát v cestě. Při bujarém večírku v hospodě U Němců byl hned vzápětí stanoven vhodný termín akce na prodloužený víkend 9. až 10. května 2025. Hned po víkendu se ale ukázalo, že celá akce by kolidovala s dlouho plánovanou pracovní akcí Plánivské skupiny a taky se to ne zcela hodilo hlavnímu režisérovi zamýšleného dokumentárního filmu. Naopak pro potvrzení termínu hovořila hydrologická analýza zpracovaná Petrem Peštukem na základě dlouhodobých měření hladin vody ve Spirálce. Platí, že první slovo platí, a tak byl nakonec termín potvrzen s tím, že akce bude dvoudenní s bivakem v katedrále Jiřího Šlechty. Pro akci byl vybrán krycí název SKRZ (není to žádná zkratka).

 

 

Samotné plánování akce ale začalo mnohem dříve. Hned po Novém roce byla založena WhatsAppová skupina zatím v užším kruhu lidí. Hned z počátku bylo jasné, že chceme během akce natočit autentický dokumentární film. Petr Šimon sepsal první verzi námětu, kterou potápěči lehce upravili. Následně se s námětem Honza vydal do České televize, ale ani přes intenzivní naléhání se tato instituce, zmítaná vnitřní nejen finanční krizí a bojem o zvýšení koncesionářských poplatků, nerozhodla do projektu zapojit. Se slovy: „No co, aspoň nám do toho nebude nikdo kecat a budeme si to moct udělat po svém,” jsme se vydali cestou vlastní produkce.

Bylo to zrovna v období konání výročních schůzí (obr. 6). Bradek a Honza jako předsedové skupiny neměli vážnějších problémů prosadit kofinancování svých skupin ve výši 10 000 Kč každá. Pražský kolega Petr to měl složitější, nicméně byl postaven před hotovou věc, že místo na soupisce je spojené s příspěvkem ve zmíněné výši. Naštěstí měl podporu osvíceného předsedy Speleoaquanautu Míry. Navíc později získal finanční podporu také od Pragoaquanautu, jeho rodného potápěčského klubu. Kde začínají peníze, tam končí kamarádství a dobré slovo. Se vší vážností bylo potřeba sepsat memorandum mezi všemi třemi ZO hlavních aktérů akce. Po několika revizích a zapracování připomínek ze strany pokladníků byla i tato překážka překonána. Ještě, než na dohodě zaschl inkoust posledního z předsedů, přistávají na účtu Plánivské skupiny první finance.

Pro pokrytí rozpočtu na nákupy chybějícího technického vybavení pro samotné natáčení, ale také na postprodukci, nákup licence hudby atp. pořád chybělo ještě dost peněz. Naštěstí je tu SpeleoGO. Obratem byla sepsána žádost. Byť se tři členové předsednictva, kteří byli na akci SKRZ zainteresovaní, nemohli v této věci zapojit do hlasování, zbytku předsednictva přišel tento projekt jako nejzajímavější ze všech, a tak se podařilo získat dalších 17 000 Kč. Zbytek se snad už nějak poskládá.

Po zkušenostech ze Sloupského traverzu bylo jasné, že v každé jeskyni potřebujeme zkušeného kameramana. Bylo zřejmé, že Petr Šimon se nerozkrájí a nebude moci být všude. Honzovi se podařilo ukecat jeho švagra Ondru, který sice nikdy předtím v nepřístupné jeskyni nebyl, zato měl bohaté zkušenosti s natáčením. Dalším adeptem na seznamu byl Mejla Dvořáček, který dokonce sám několik krásných dokumentů o jeskyních a potápění produkoval. Jeho příslib účasti byl ale velmi nejistý. Finální průlom přineslo až Speleofórum, kde ho Honza pozdě v noci u baru přinutil podepsat úpis parafovaný předsedou dozorčího sboru ČSS, takže už nebylo kam uhnout. Jako poslední filmařský tým se přihlásila dvojice Pavel Hartmann a Jirka Nacko ze ZO 7-09. Aby byly dokonalé záběry i z pod vody, všichni tři potápěči se hecli a sami si pořídili fungl nové outdoorové kamery OSMO čínské provenience, které měly aktuálně nejlepší recenze pro natáčení ve špatných světelných podmínkách.

Klíčem k úspěchu akce SKRZ bylo pečlivé plánování logistiky. Záhy se ukázalo, že WhatsAppová výměna nápadů jednotlivých aktérů, doplněná o pravidelné dýchánky U Němců (obr. 19), nebude tou nejlepší platformou a ke slovu se tak dostaly moderní technologie v podobě sdílených dokumentů, tabulek a společných telekonferencí. Vzniklé výstupy pak byly cizelovány při společných setkáních v hospodě U Němců během potápěčských přípravných akcí.

Ze základní časové osy potápěčů se rozvinuly přesné harmonogramy pro podpůrné týmy v jednotlivých jeskyních, kterých bylo celkem devět, když se nepočítá uvítací štáb v Macoše (obr. 20). Následoval podrobný soupis potřebného vybavení a jeho rozmístění do jednotlivých transportních vaků, které byly přiděleny k jednotlivým týmům. K týmům pak byli doplněni jejich lídři, kteří plán podrobili zevrubné kritice, a tak se postupně ladilo několik verzí, až to celé bylo dokonalé. Když to bylo hotové a Honza to přepsal do přehledného itineráře (Sirotek 2025), který dostal k dispozici každý přihlášený účastník, poznamenal Bradek, že ta akce je tak detailně naplánovaná, že to asi bude nuda a nebude žádný prostor pro dobrodružství a improvizaci. Jestli to tak bylo, můžete posoudit sami.

Prvního dubna byl zveřejněn odkaz na přihlašovací tabulku. Optimisticky byla připravena pro maximálně 40 účastníků. Dnes už je zřejmé, že se řádky musely přidávat ještě několikrát. Že bude o účast na akci zájem bylo jasné už z průběhu přípravných akcí, ale, že bude až takový, nečekal nikdo.

Aby účastníci akce měli pěknou památku, bylo rozhodnuto, že bude vytvořeno speciální tričko. K tomu bylo potřeba logo, na jehož designu se podílela především Bradkova dcera Julča a manželka Petra. První série návrhů byla po zásluze zkritizována a každý z účastníků diskuze přišel s jedním nebo více vlastními protinávrhy. Pochopitelně jen ve formě nepoužitelných skic nebo neumělých náčrtků. Nejezchlebovi to však nevzdali, od každého návrhu zapracovali kousek, a tak vzniklo finální logo akce (obr. 21). Tisk triček pak obstaral Pepa Klučka a Honza nechal se stejným logem vytvořit také samolepky.