Historie objevování sifonů na Bílé vodě a Punkvě

Jednou z hlavních myšlenek akce SKRZ bylo symbolické vyzdvihnutí práce generací krasových badatelů, kteří se podíleli na postupném objevování komplexu systému Amatérské jeskyně. Rádi bychom tedy připomenuli vybrané střípky z historie a jsme rádi, že závěru akce se účastnilo i několik pamětníků heroických potápěčských explorací v 70. až 90. letech minulého století. Cílem této kapitoly není detailně popisovat historii objevování celé Bělovodské větve a Amatérské jeskyně, která je všeobecně známá, ale soustředit se především na snahy o propojení jednotlivých částí systému prostřednictvím potápěčských průzkumů sifonů. Sifony v dalším popisu jsou řazeny ve směru postupu potápěčů během akce SKRZ.

 

 

 

Macošský sifon mezi jeskyněmi Nová Rasovna a Spirálka

Teorie souvislosti ponoru Bílé vody v Nové Rasovně s Výtokem Punkvy byla poprvé vyslovena již v letech 1815 – 1817 J. Horkým, který se této problematice věnoval z popudu hraběte Salma. Pokračování aktivního toku Bílé vody v podzemí končí v Macošském sifonu. O jeho překonání se neúspěšně pokoušel Karel Absolon během dvou mohutných čerpacích pokusů v letech 1935 a 1936 (Absolon 1970). Při druhém pokusu byla celá trasa vystrojena ocelovým potrubím vyrobeným na míru, jehož dílčí pozůstatky je možné v jeskyni vysledovat ještě dnes. V roce 1973 bylo poprvé v novodobé historii provedeno ohledání dna Macošského sifonu potápěči brněnského Delfín klubu. V roce 1980 se potápěčům ze ZO ČSS 6-09 Labyrint podařilo v sifonu postoupit do vzdálenosti 65 m (Speleologický klub Brno 1974, Zatloukal 1996). Samotný průnik Macošským sifonem se ale podařil až potápěčům ze ZO ČSS 1-05 Geospeleos, které k průzkumům přizval J. Moučka ze ZO ČSS 6-15 Holštejnská (Zapletal 2025).

První akce proběhla v termínu 27. – 28. 8. 1983 (obr. 93). Kladenští potápěči využili nízkého vodního stavu. Potápěči K. Albrecht a J. Zapletal ve zprávě z ponoru uvedli, že vodící šňůru vyvázali na Absolonovo potrubí a při sestupu na dno byla situace oproti zprávě F. Piškuly z roku 1980 odlišná. Postup do dalších prostor byl neprůlezně uzavřen štěrky a jílovými sedimenty. Po zvětšení otvoru pokračovala chodba ve směru 240° v délce 11 m, kde se napojovala kolmo na chodbu ve směru S-J s hloubkou 6 m. J. Zapletal uvedl, že pokračovali severním směrem, avšak příčná chodba skončila neprůlezným profilem. Při 2. sestupu 28.8. odbočili po 25 m na levý směr (180°), kde se chodba zúžila na 1 m a pokračovala do hloubky 10 m. Strop chodby byl modelován podélnými kulisami a dno pokryto sedimenty a úlomky větví. Odtud (35. m) se dno prudce zvedalo. Postupem u stropu se asi po 50 metrech dostali k volné hladině. Z časových důvodů byl postup ukončen.

 

 

Druhá akce následovala v termínu 8. – 9. 10. 1983, kdy stav hladiny byl 0,8 m pod normál, se stále se zvedající hladinou. Vzhledem k nepříznivému počasí byla určena hlídka v Koleni s radiostanicí. Do sifonu se ponořili K. Albrecht, J. Zapletal a M. Hóta a postupovali známými prostorami. Po 45 m potápěči odbočili doprava (290°), na 75. m se chodba stáčela do směru 255°. Od 75. m při hloubce 12 m se chodba snížila asi na 1 m příčnou kulisou a dále byla neprůlezná. Při druhém ponoru potápěči v úžině vypustili bójku označující místo a datum vypuštění. V sifonu byla ponechána vodící šňůra, která na 55. m končila na volné hladině pro případ nouzového vynoření. Ke spojení místa ponoru s vchodem do Nové Rasovny bylo úspěšně použito radiostanice VKP.
Třetí akce se uskutečnila až v dalším roce v termínu 25. – 26. 8. 1984. Cílem akce bylo ověření možného otevření dříve zanesených částí Macošského sifonu. Akce se zúčastnili K. Albrecht, M. Spousta, J. Hóta, L. Balý, V. Suk a Mašek společně s podpůrným týmem ze ZO ČSS 6-15 Holštejnská. Pro vlastní ponor bylo ustaveno sestupové družstvo Albrecht – Spousta a jistící družstvo Hóta – Balý. Od předchozího roku nastaly ve vlastním sifonu některé změny: vstupní otvor v sifonu se zvětšil, na 40. m se vyklidila část štěrku a zvětšil se profil chodby. Závěr sifonu se zvětšil na profil 1,5 x 0,6 m a instalovaná vodící šňůra z loňského roku zůstala bez poškození.

Při v pořadí již čtvrté akci v termínu 20. – 21. 10. 1984 ověřovali potápěči K. Albrecht, M. Spousta, M. Hóta, J. Hóta, L. Balý, V. Suk a P. Michl možnost otevření dříve zanesených částí sifonu. V závěru sifonu potápěči Albrecht a Spousta zjistili po průniku 7 m, že došlo k rozšíření na 4 m, ale ke snížení profilu na 35 cm. Při levé straně ale byl 60 cm vysoký kanál, kterým by byl možný další průnik.

Další potápěčská akce se odehrála s odstupem více než tří let. 27. – 28. 2. 1988 proběhly další ponory potápěčů K. Albrechta, M. Hóty, J. Horského a J. Hóty. Akce se dále se zúčastnili: O. Pokorný, A. Pokorná, L. Balý a P. Michl. Při druhém ponoru ve druhém dni se podařilo po 50 m docílit volné hladiny, kde prostor pokračoval směrem 180° a zadní část tvořil sintrový svah se sklonem 50°, který se v 6 metrech vysoko spojil se stropem. Další viditelné pokračování nebylo patrné.

 

 

Šestá akce následovala hned o týden později 5. 3. 1988 za účasti potápěčů K. Albrechta, M. Hóty a J. Zapletala. M. Hóta pokročil v koncové části o 22 m dále a vystoupal 0,5 m pod hladinu, kde mu další postup znemožnil strop.

Při poslední sedmé akci 21. 5. 1988 byl sifon konečně překonán M. Hótou a K. Albrechtem. Hned další den 22. 5. 1988 byl Macošský sifon znovu proplaván stejnou dvojicí. K. Albrecht zůstal jako záloha pod kulisou Macošského sifonu a vpřed se vydal sólo Martin Hóta se dvěma 7 l lahvemi (300 atm) na bocích. Proplaval Macošský sifon, prošel řečištěm chodby Potápěčů, následně proplaval Belgický sifon a po devadesáti minutách se vynořil ve Spirálce. Tím bylo realizováno fyzické propojení mezi jeskyněmi Nová Rasovna a Spirálka. Podporu při akci zajišťovali L. Hájek, J. Moučka, P. Michl a členové ZO 6-15 (Zapletal 1988, ZO ČSS 6-15, 1989, Zapletal 1990).

Počátkem roku 1989 proběhlo několik potápěčských akcí ZO ČSS 1-05 Geospeleos, během kterých byl Macošský sifon zmapován.

Od tohoto momentu se v Macošském sifonu již nikdo seriózně nepotápěl. Za zmínku stojí jen proniknutí do druhé komory Macošského sifonu členy ZO ČSS 6-15 Holštejnská v srpnu 1995 a 2004 při maximálně snížené hladině sifonu (Maceček–Zámek 1996, Zatloukal 1996, ČSS 1997). Posledním zaznamenaným pokusem o revizi Macošského sifonu byl ponor R. Nejezchleba a P. Poláka v roce 2022.

 

Belgický sifon v jeskyni Spirálka

Jeskyně Spirálka byla první jeskyní kromě Nové Rasovny, kde se speleologům podařilo zastihnout podzemní tok Bílé vody. Otvírkové práce na lokalitě byly zahájeny skupinou Punkva – NR pod vedením M. Kaly na podzim roku 1954 (Kala–Coufalík 1965, Kala 2008). V roce 1958 se podařilo dosáhnout ústí Ústřední propasti a sestoupit na její dno v celkové hloubce 67 m. Již v roce 1962 začali členové Speleologického klubu Brno konat přípravy pro budoucí potápěčský průzkum (Speleologický klub Brno 1963). V roce 1968 byla nalezena tzv. Spojnice, přes kterou bylo nalezeno propojení s jeskyní Piková dáma (Vít 1998).

První zmínka o potápění v jeskyni Spirálka je až z roku 1973, kdy byl realizován průstup sifonu mezi jeskyněmi Pikovou dámou a Spirálkou ve spolupráci s Delfín Klubem Brno (František Tomáš Piškula). Tehdy se podařilo proplavat sifon na konci Gotické chodby (pod Kyvadlem I.) a proniknout až do Spirálky (Speleologický klub Brno 1975).

 

 

Důležitým momentem byl čerpací pokus zahájený 28. 7. 1983, kdy Plánivská skupina uskutečnila čerpání Přítokového sifonu (Vít 1998). Vody byly čerpány do Odtokového sifonu. V noci z 29. na 30. 7. prolezli první Plániváci do neznámých prostor. Byla objevena část jeskyně od Diskodómu po dóm U Dvanácti prasat v celkové délce cca 280 m. Jako první pronikli do nově objevených prostor J. Kučera, B. Večeřa, R. Kudla, B. Hýsek, J. Kočí a B. Polák. Hned následující víkend byl sifon vyčerpán znovu. V Diskodómu bylo zaměřené předpokládané zasedimentované propojení s Rotundou, aby mohly být zahájeny výkopové práce a prostor šlo dosáhnout suchou nohou.

Začátkem září 1983 byl Belgičanem Michaelem Powelsem v rámci mezinárodního speleopotápěčského tábora proplaván sifon v dómu U Dvanácti prasat a byly objeveny další volné prostory. Na počest prvního objevitele (až po úžinu ve vzdálenosti 110 m) byl sifon nazván Belgický (Vít 1993, Hovorka 2020).

8. 9. 1983 byl Belgický sifon opětovně proplaván Jiřím Hovorkou (ZO ČSS 1-10 Speleoaquanaut) společně s Pavlem Otrasem (ZO ČSS 6-09 Labyrint). Za sifonem byla objevena a prostoupena chodba Potápěčů (s recentními sedimenty – úlomek gramofonové desky) a došlo i k nahlédnutí do dalšího sifonu (Macošský sifon) směrem k Nové Rasovně (Hovorka 2020).

28. – 29. 7. 1983 bylo provedeno vyčerpání Belgického sifonu (obr. 95) a Chodba Potápěčů tak byla dosažena i „suchou” nohou (Kučera 1983, Roth 1983). Vyčerpání sifonu bylo opakováno ještě v srpnu roku 1992, kdy byla chodba Potápěčů nově zmapována a také byl P. Strážnickým a P. Němcem vylezen komín v dómu Nad Sifonem do výšky 50 m (Vít–Zatloukalová 1993, Vít 1998).

 

Sifon mezi jeskyněmi Spirálka a 13C

Těsně po zásadním průniku členů Speleologické skupiny pro výzkum Plániv Speleologického klubu Brno a objevu dómu Halucinací dne 31. 12. 1964 bylo objeveno krátké pokračování ve směru přítoku Bílé vody končící v Jezerním dómu (Slezák, 1970, Šlechta–Vít–Glozar 1977, Vít 2019). V další cestě proti proudu stál sifon. V tomto přítokovém sifonu se jako první potápěli 5. 2. 1966 František Plšek a Zdeněk Šerebl v rámci prací prováděných profesionální skupinou podniku Moravský kras. Podařilo se jim proniknout do vzdálenosti 20 m (Dvořáček 2013).

Koncem srpna 1967 v rámci výměnné akce mezi Krasovou sekcí Společnosti Národního muzea a anglickými speleology přijela do ČSSR sedmičlenná skupina z University of Bristol Speleological Society. Skupina speleopotápěčů provedla tehdy několik sestupů v jeskyni 13C v Odtokovém i Přítokovém sifonu. Výsledky jejich ponorů byly odlišné od údajů uváděných F. Plškem. V Přítokovém sifonu bylo dosaženo vzdálenosti 40 m a hloubky 20 m (Dvořáček 2013).

Další potápěčský průzkum Přítokového sifonu v jeskyni 13C prováděli potápěči ze skupiny Aquaspel Košice T. Sasvári a P. Ošust 16. 9. 1973 v rámci tábora jeskynního potápění. Podařilo se jim dosáhnout vzdálenosti 50 m při maximální hloubce 12 m. Sifon byl zdokumentován a bylo konstatováno, že při povodni pravděpodobně došlo v sifonu k výrazným změnám (Šrajer 1973, Dvořáček 2013).

Také další potápěčské pokusy ze strany jeskyně 13 C probíhaly v rámci tábora jeskynního potápění, který se konal na přelomu srpna a září 1980. 24. 8. 1980 pronikli potápěči ze ZO ČSS 6-09 Labyrint. Pavel Otras, V. Vrbovský a V. Brenza pod vedením Michala Piškuly do vzdálenosti 75 m. Při dalším ponoru 2. 9. 1980 dosáhli potápěči Jiří Hovorka (ZO ČSS 1-10 Speleoaquanaut) společně s P. Otrasem vzdálenosti 90 m, kde na volné hladině zastihli volnou prostoru. Následně 4. 9. 1980 V. Vrbovský a V. Brenza prolongovali vodící šňůru do vzdálenosti 140 m. 5. 9. 1980 při posledním ponoru v této sérii dosáhli J. Hovorka s Ludvíkem Černíkem (ZO ČSS 6-09 Labyrint) vzdálenosti 200 m, kdy se vynořili v tzv. Žabím dómu s krápníkovou výzdobou (ZO ČSS 6-09 1980a, Havel–Lotreková 1986).

Další průzkum sifonu pokračoval ze strany jeskyně Spirálka. 29. 10. 1983 se v sifonu na dně propasti Fetanka potápěli členové ZO ČSS 1-10 Speleoaquanaut. Při ponoru nalezli starou potápěčskou šňůru taženou z Jezerního dómu v jeskyni 13C, čímž bylo objeveno propojení obou jeskyní (Vít 1998).

 

 

Toto propojení bylo ověřeno 15. 1. 1984 speleopotápěči M. Měkotou a I. Kovářem ze ZO ČSS 6-09 Labyrint, kteří sifon proplavali z jeskyně 13C do propastí Fetanka ve Spirálce a ověřili tak předchozí průnik potápěčů ze ZO ČSS 1-10 Speleoaquanaut z roku 1983. Během ponoru byly prostory zmapovány do vzdálenosti 110 m. Ponor trval 30 min, s max. hloubkou 12 m (Anonymous 1985, Havel–Lotreková 1986, Dvořáček 2013).

Zbývalo vyřešit úsek mezi Odtokovým sifonem a propastí Fetankou v jeskyni Spirálka. Průzkum Odtokového sifonu prováděl 30. 5. 1992 M. Měkota a dostal se do vzdálenosti 92 metrů, kde zastihl volnou hladinu. Ponor s maximální hloubkou 4 m trval 25 min. ke konečnému propojení Odtokového sifonu s Jezerním dómem v jeskyni 13C došlo 1. 8. 1992. Celková délka sifonu dosáhla 230 m a po cestě je na několika místech volná hladina bez dalšího pokračování (Vít 1993, Vít 1998).

Do Přítokového sifonu v jeskyni 13C se v roce 2002 vrátili ještě jednou potápěči ze ZO ČSS 1-10 Speleoaquanaut, kdy se dostali do vzdálenosti 50 m (ČSS 2004).

V historii průzkumu tohoto sifonu nelze vynechat dva čerpací pokusy prováděné ZO ČSS 6-19 Plánivy. První proběhl v termínu 10. – 13. 7. 2003. Cílem bylo čerpání Přítokového sifonu v jeskyni 13C. První den probíhal transport a příprava. V pátek 11. 7. byla spuštěna čerpadla. V sobotu 12. 7. už bylo možné postoupit do dříve zatopených prostor v Odtokovém sifonu v jeskyni Spirálka. Byla objevena Kulová chodba. Současně se podařilo proniknout do malé síňky (5 x 2 x 1,5 m) ve Fousatém sifonu úzkou horizontální chodbičkou směrem na Bránu. Mapovací družstvo proniklo následně hlavní chodbou ještě dále. Celkem bylo změřeno 175 m nových. V neděli 13.7. bylo provedeno zmapování vyčerpaných prostor – hlavní chodba pokračovala v délce asi 25 m v původním směru a pak se v délce 6 m lomila doprava (Beneš–Kovačič 2004, ČSS 2004, Roth–Polák 2004).

 

 

Druhý čerpací pokus v Přítokovém sifonu v jeskyni 13C proběhl 8. – 13. 8. 2015 za mimořádně nízkých vodních stavů Bílé vody (obr. 97). Již čtvrtý den (11. 8.) byla hladina snížena o 6 m a ze strany jeskyně 13C se otevřel první větší dóm známý již od čerpací akce v r. 2003. Nejnižší vyčerpané hladiny bylo dosaženo ve středu 12. 8. (–10 m). Situace byla zkoumána především ze strany jeskyně Spirálka. Byl prozkoumán konec Kulové chodby, kde přepadal v dómu U Hadice dosud nespatřený vodopád. Byla pořízena fotodokumentace těchto prostor. Ze strany jeskyně 13C se v závěru čerpacího pokusu začala objevovat dómovitá prostora, kterou již jeskyňáři vzhledem k nastávajícím dešťům nestačili prozkoumat. Výzkum musel být 13. 8. ukončen z důvodu nastupující povodňové vlny (Vlčková 2017).

 

Sifon mezi jeskyněmi 13C a Starou Amatérskou jeskyní

Tento sifon byl hlavním předmětem zájmu speleologů ihned po objevu dómu Halucinací. V té době bylo ve hře hledání cesty do Macochy. Průzkumy ve směru odtoku vedl od roku 1965, po uzavření dohody o spolupráci mezi Speleologickou skupinou pro výzkum Plániv, národním podnikem Moravský kras a Moravským zemským muzeem, Ladislav Slezák (Speleologický klub Brno 1966, Ryšavý 1967). Prvním potápěčem, který se zde potápěl byl Zdeněk Šerebl, který v profesionální skupině vystřídal Jiřího Moučku. V průběhu dalších měsíců a let zde realizoval velké množství ponorů, jejichž cílem bylo především vytyčování směru trhacích prací, z důvodu sestřelování stropu jednotlivých sifonů. První ponory realizoval Z. Šerebl s přístrojem Slavíček. Celkově bylo v letech 1965 – 1969 postoupeno do vzdálenosti 900 m. Odstřelovací práce byly zahájeny v srpnu 1965, kdy bylo dosaženo jezírko U Smuteční vrby (Slezák 1966, Slezák 1970, Fadrna 1988, Dvořáček 2013).

Bohužel hned v zápětí došlo při potápěčském průzkumu k tragické události. 5. 9. 1965 měl Z. Šerebl provést naplánovaný ponor z II. odtokové komory, z hladiny jezírka U Smuteční vrby do hlubokého Odtokového sifonu. Jiří Šlechta (obr. 98) z Plánivské skupiny jej požádal, aby se akce mohl zúčastnit jako pozorovatel a jistící asistent. Z. Šerebl měl plnou potápěčskou výstroj, J. Šlechta pouze potápěčský oblek, šnorchl a zátěž. J. Šlechta měl za úkol jistit Z. Šerebla z volné hladiny. Z neznámých důvodů se po zanoření Z. Šerebla J. Šlechta odpoutal od jistícího lana a od plováku a na nádech se zanořil. Při vynořování se zřejmě netrefil na volnou hladinu a narazil hlavou do skalních kulis pod vodou. Po ztrátě vědomí na místě utonul. Z. Šerebl toto zjistil až po vynoření, když J. Šlechtu nenašel na jistícím stanovišti. Při opakovaném zanoření nalezl bezvládné tělo J. Šlechty a pokoušel se o jeho oživení. Bohužel marně. Tato událost na nějaký čas přerušila další výzkumy na lokalitě (Slezák 1970, Vít 2019).

Odstřelovací práce pokračovaly až v roce 1966. V lednu se v Odtokovém sifonu potápěli F. Plšek a J. Fadrna, kteří se dostali do vzdálenosti cca 100 m od dómu Halucinací při dosažení maximální hloubky 5 – 6 m. Další ponory pak prováděli střídavě se Z. Šereblem. Odstřelením 80 m stropní štoly byla překonána soustava polosifonů a sifonů a bylo dosaženo tzv. Šlechtova sifonu, který leží 100 m po proudu od dómu Halucinací. V něm bylo proraženo dalších 20 m, čímž byla zpřístupněna první část prostor objevených potápěči (Ryšavý 1968, Slezák 1970).

V roce 1967 byly postupně objevovány další volné prostory – Brýle, Tunelová chodba, dóm Barevné kaskády. Členové Plánivské skupiny v mezičase prováděli průzkum komínů. V květnu je profesionální skupina rozšířena o dalšího potápěče O. Mrázka. Jak již bylo zmíněno, v srpnu se v sifonu potápěla skupina potápěčů z University of Bristol Speleological Society, která dosáhla vzdálenosti 52 m od tehdejší čelby (Slezák 1970, Dvořáček 2013).

V roce 1968 bylo v rámci odstřelovacích a potápěčských prací dosaženo dalších volných prostor Srpnového a Kalcitového dómu, které v té době ještě stále byly odděleny sifonem (Moravský kras Blansko 1970, Ryšavý 1972, Slezák 2006).

V lednu 1969 dosáhl při potápěčském průzkumu Z. Šerebl vzdálenosti 100 m od Kalcitového dómu. Po objevu Amatérské jeskyně se hned v únoru podařilo členům Plánivské skupiny proplavat soustavou polosifonů proti aktivnímu toku východním směrem k jeskyni 13C do vzdálenosti cca 60 m (Slezák 1970, Dvořáček 2013).

V roce 1970 bylo ve směru z jeskyně 13C objeveno dalších několik volných prostor – Vrbový dóm, Přírodní chodba, Krupicová chodba, dóm S Cívkou (Moravský kras Blansko 1970, Havel–Lotreková 1986, Slezák 1987). Další práce byly ale vzhledem k objevu Amatérské jeskyně ukončeny. Poslední ponor Z. Šerebla v Odtokovém sifonu je datován k 16. 10. 1970 (Dvořáček 2013).

 

 

Další pokus o průnik Odtokovým sifonem provedli 30. 8. 1973 Jiří Štětina, Jan Pikolon, Jiří Moninec a Vladimír Vrbovský pod vedením bratrů Piškulů. Dostali se do vzdálenosti 65 m, kde skončili díky špatné viditelnosti (Piškula 1979, Dvořáček 2013).

Proplavání Odtokového sifonu z jeskyně 13C až do Staré Amatérské jeskyně se podařilo až o deset let později. Podařilo se to 17. 12. 1983 potápěčům ze ZO ČSS 1-10 Speleoaquanaut J. Hovorkovi a P. Sochorovi. Sifon byl celkem 130 m dlouhý. V sifonu panovala po holomrazech neuvěřitelná viditelnost 10 – 15 m. Chodba pod vodou má tunelový charakter, šířku 6 – 8 m a výšku 3 m v hloubce 5 – 6 m pod úrovní hladiny. 7. 1. 1984 uskutečnila stejná dvojice potápěčů ještě jeden ponor, během kterého byl sifon zmapován (obr. 99). Při této akci byla viditelnost po tání již jen 5 m (Anonymous 1985, Havel–Lotreková 1986, Motyčka–Polák–Vít–Sirotek et al. 2000, Dvořáček 2013, Hovorka 2020).

Opětovně byl sifon dvakrát proplaván ze strany Staré Amatérské jeskyně v roce 1989 a 1990 potápěči ze ZO ČSS 1-05 Geospeleos v rámci dokumentačních prací prováděných ZO ČSS 6-15 Holštejnská. Sifon byl opětovně zmapován. Jeho délka byla změřena na 120 m, z nichž 70 m tvoří polosifony. Délka sifonu se může měnit v závislosti na vodní stavy a aktuální výšku hladiny (Anonymous 1991, Motyčka–Polák–Vít–Sirotek et al. 2000).

 

Povodňový sifon oddělující Starou a Novou Amatérskou jeskyni

Po objevu hlavních prostor “Staré” Amatérské jeskyně s aktivním tokem Bílé vody Speleologickou skupinou pro výzkum Plániv Speleologického klubu Brno v lednu 1969 bylo hlavním cílem hledání další podzemní cesty směrem k Macoše (Speleologický klub Brno 1969, Speleologický klub Brno 1970b, Motyčka–Polák–Vít–Sirotek et al. 2000, Vít 2019). Již v únoru 1969, po dokončení předběžného zaměření nově objevených prostor, byl proveden potápěčský průzkum odtokového polosifonu na konci Povodňové chodby, který po 10 – 15 m přecházel v sifon, kde bylo dosaženo hloubky 2 m (Speleologický klub Brno 1971b).

9. srpen 1969 byl určen jako den proplavání sifonu na konci Povodňové chodby. Devítičlenná skupina dopravila k sifonu potřeby pro zajištění potápěčů. Po domluvě byli určeni k potápění Milan Šlechta a Miloš Beníšek. Jan Vít sen. byl určen jako náhradník. J. Vít na tyto události vzpomínal následovně: „Měli jsme dva dýchací přístroje a dvě sady lahví. Za několik hodin se vrátili a večer popisovali, co za sifonem viděli. Prošli zaštěrkovanou chodbou a dorazili na aktivní řečiště. Dále prošli do většího dómu, který byl později nazván Katedrála Jiřího Šlechty. I když je lákala volná cesta dál, po nějakém čase se vrátili. Od té doby jsme věděli, že velké chodby za sifonem budou asi volné. Začalo se řešit jak dál.

Nabízela se 4 řešení: 1. překonávat sifon potápěčsky, 2. odstřílet strop sifonu (problémy s povolením a technickým zabezpečením), 3. odčerpat vodu v sifonu (těžko řešitelné), 4. obejít sifon jinou cestou. Každý velký objev přináší klady ale i zápory” (Vít 2019).

Od tohoto momentu byl sifon proplaván ještě mnohokrát M. Šlechtou a jeho kolegy M. Beníškem a M. Vojancem (obr. 100). Několikrát se za sifon vydal M. Šlechta i sám (odtud název chodba Samoty). Postupně byla objevována většina hlavních chodeb dnešní Nové Amatérské jeskyně. Současně se hledala cesta, jak sifon obejít (Speleologický klub Brno 1969, Burkhardt 1970, Speleologický klub Brno 1970a, Ryšavý–Šlechta 1972a, Ryšavý–Šlechta 1972b, Vít 1998, Motyčka–Polák–Vít–Sirotek et al. 2000, Vojanec 2010, Dvořáček 2013).

 

 

Osudnou akcí se stal plánovaný průzkum za sifonem spojený s několikadenním bivakem, na který se vydali Milan Šlechta a Marko Zahradníček ráno 29. 8. 1970 (obr. 102). Na povrchu zůstala hlídka J. Kovář a V. Odehnalová s telefonickým spojením za sifon. Podle telefonních hlášení oba jeskyňáři úspěšně překonali sifon a pokračovali do tábora. Mezitím došlo v poledních a odpoledních hodinách v povodí Bílé vody a Sloupského potoka k nebývale intenzivním dešťům. Pustým žlebem se hrnula voda, v Manželském závrtu stálo jezero. V Nové Rasovně stoupla hladina o více než 10 m. Limnigraf v dómu Objevitelů zaznamenal nárůst o 2,5 m a v Písečném dómu v Povodňové chodbě bylo možné na stěnách zjistit zvýšení hladiny asi o 4 m. Povrchová hlídka informovala telefonicky dvojici v podzemí o silné bouřce. Zpráva však byla brána s rezervou. M. Šlechta požádal o zkontrolování vodního stavu v Nové Rasovně. Po zprávě o zvýšení vody na tomto místě a naléhavých výzvách J. Kováře se oba potápěči odhodlali k návratu. O dalších událostech v podzemí jsou již jen domněnky.

 

 

V následujících dnech se po ztrátě spojení s potápěči rozběhla záchranná akce nebývalých rozměrů, do které se postupně zapojilo mnoho jeskyňářů, potápěčů z Trygonu, Hlavní báňské záchranné stanice Ostrava, ale také vojáků, hasičů a příslušníků Veřejné bezpečnosti a Civilní obrany. Počet záchranářů přesáhl 600 osob. 31. 8. bylo zahájeno čerpání Bílé vody. Celkem bylo nasazeno 41 požárních čerpadel a 35 km hadic (obr. 101). Ve stejný den odpoledne se potápěči Trygonu poprvé neúspěšně pokusili o potápěčský průnik za Povodňový sifon. Proplavat sifon se podařilo až M. Vojancovi v noci z 1. na 2. 9. a natáhnout skrze něj vodící lano. 2. 9. nalezla záchranná četa tvořená z potápěčů z HBZS Ostrava, potápěče Moravského krasu Blansko Z. Šerebla a několika členů Trygonu v 15:20 těla M. Šlechty a M. Zahradníčka bez známek života asi 60 – 80 m za sifonem.

Jeden z potápěčů byl nalezen visící v 2 m vysokém komínku za vzpříčenou přilbu a druhý ležel na dně chodby pod ním, připoutaný k němu lanem. Po nálezu těl obou potápěčů a lékařských vyšetřeních bylo zřejmé, že oba speleologové zahynuli v ten stejný den, kdy vstoupili do podzemí a přišla povodeň. Těla obou mrtvých potápěčů byla v noci ze 3. na 4. 9. dopravena na povrch skupinou jeskyňářů a horolezců. Tato tragická událost měla za následek konec výzkumů amatérských jeskyňářů v Amatérské jeskyni na dlouhou dobu (Daněk 1970, Přibyl 1971, Speleologický klub Brno 1971a, Ryšavý 1973, Motyčka–Polák–Vít–Sirotek et al. 2000, Gregor 2010, Vojanec 2010).

Další akce za sifon proběhla až v červnu 1971. Průzkumná četa potápěčů (Šerebl, Vojanec a dalších 5 potápěčů Trygonu) provedla za sifonem rekonstrukční práce, kompasová polygonová měření, pořídila fotodokumentaci a s negativním výsledkem též realizovala pokusy o radiová spojení. Během této akce byly nalezeny části výstroje po tragédii (Přibyl 1971, Motyčka–Polák–Vít–Sirotek et al. 2000).

V lednu 1972 byl sifon vyčerpán v rámci prací Geografického ústavu ČSAV, který jeskyni převzal. Do prosince 1972 proběhlo celkem 17 exkurzí za sifon a zúčastnilo se jich celkem 61 osob. Akcí se mohli omezeně účastnit také členové Speleologického klubu Brno (Dvořáček 2013).

Po vyražení štoly z Pustého žlebu do Nové Amatérské jeskyně v roce 1973 se v Povodňovém sifonu dlouho nikdo nepotápěl. Teprve v roce 1988 se zde v rámci nového mapování potápěli potápěči ze ZO ČSS 1-05 Geospeleos (Anonymous 1991).

 

Předmacošský sifon mezi Novou Amatérskou jeskyní a Červíkovými jeskyněmi

Severovýchodní přítoková stěna Macochy lákala krasové badatele od nepaměti. Červíkovy jeskyně byly objeveny během dvoudenní expedice Martina Kříže do propasti Macocha v srpnu 1864. Svůj název dostaly podle jednoho z účastníků této expedice, medika Josefa Červíka ze Žalkovic (Kříž 1867, Absolon 1970, Gregor 2006).

V prosinci 1932 se podařilo K. Absolonovi a jeho silné čtyřce v doprovodu Suchánka při snížené hladině Zlého sifonu proniknout do jeskyňky v Jalovém korytě. Divíšek s Ondrouškem prolezli komín a objevili propojení s Červíkovými jeskyněmi. U této příležitosti byly v Horním jezírku zkoušeny 3 menší nautily a podařilo se zčerpat hladinu o 10 m (Absolon 1970). Každopádně až do konce druhé světové války zůstávala záhada přítoku Punkvy do propasti Macocha stále nevyřešena a stala se jedním z klíčových motivů dalších průzkumů prováděných jeskyňáři sdruženými v nově vzniklém Speleologickém klubu Brno.

V letech 1955 až 1967 probíhal v několika vlnách intenzívní průzkum Macochy. Podíleli se na něm organizace Moravský kras Blansko, Moravské zemské museum, Kabinet pro geomorfologii při Československé akademii věd (později Geografický ústav ČSAV v Brně), Speleologický klub, Speleologický kroužek ZK ROH n.p. Metra Blansko, potápěči Československé lidové armády a potápěči skupiny Neptun. Hlavním cílem bylo proniknout do neznámých jeskynních prostor na sever od Přítokové stěny propasti. Ponejprv v historii byly potápěčsky zkoumány Červíkovy jeskyně a Jalové koryto (Speleologický klub Brno 1959, Gregor 2006).

 

 

V Červíkových jeskyních se v té době potápělo především trio potápěčů Jaroslav Fadrna, František Plšek a Olin Matoušek, kteří se souhrně nazývali jako skupina Neptun (obr. 103). Jejich častými asistenty byl František Musil sen. a Miroslav Fabík. První ponor v Červíkových jeskyních je datován do roku 1958. Jednotlivé pokusy byly podrobně zdokumentovány ve Fadrnově pracovním deníku. Při potápění byly používány přístroje PL-40 a kyslíkový dýchač Dräger 250 (Fadrna 1988, Speleologický klub Brno 1959, Speleologický klub Brno 1960).

V roce 1958 se v přítokovém sifonu Červíkových jeskyní potápěla také čtyřčlenná vojenská jednotka pod vedením četaře Juhase a dr. V. Panoše. Potápěčům se podařilo proniknout do vzdálenosti 25 m se vzduchovou hadicí ve směru 355°. Postup zastavila propástka, kterou nemohl potápěč překonat. Při jednom z ponorů uvázl v Červíkových jeskyních potápěč Juhas a následovala šestihodinová záchranná akce. Při všech těchto ponorech se ale nepodařilo dostat dále než 40 m (Anonymous 1958, Fadrna 1988, Dvořáček 2013). V roce 1963 byly v jeskyni instalovány pevné žebře a plošina pro sestup do vody. V zadní části jeskyně byl proveden odstřel a postoupeno 2 m dopředu s cílem proniknout do tušených prostor za sifonem (Speleologický klub Brno 1964).

Červíkovy jeskyně se staly v letech 1972 – 1973 předmětem zájmu potápěčů brněnského klubu Delfín. Na průzkumu se podíleli Petr Gryc, Martin Mičan, František T. Piškula, Jiří Štětina, František Václavík a Vladimír Vrbovský. V r. 1973, v rámci terénních exkurzí při příležitosti VI. Mezinárodního speleologického kongresu v Olomouci, Delfíni, švýcarští potápěči Uli Buess a Hermann Oetiker a holandský potápěč Henk van Vlimmeren postoupili do vzdálenosti více než 180 m v severním směru k tehdy již objevené Amatérské jeskyni (obr. 104). V průběhu sifonu byla ve vzdálenosti 140 m nalezena volná hladina s možným suchým pokračováním. Vzdáleností a dobou trvání ponoru přes hodinu (vč. dekomprese) se tento postup zařadil mezi nejdelší průniky v našich jeskyních. Maximální dosažená hloubka byla 20 m. Sestup byl ukončen pro vyčerpání předem stanoveného časového limitu. Při akci byla mimořádná viditelnost až 20 m (Piškula 1979, Gregor 2006, Dvořáček 2013).

Konečný úspěch spočívající v proplavání celého Předmacošského sifonu mezi Amatérskou jeskyní a Macochou si připsali až potápěči poloprofesionální skupiny Trygon, kterou k výzkumům přizval Jan Přibyl z Geografického ústavu ČSAV. Potápěčské průzkumy probíhaly na jaře roku 1975 a trvaly tři týdny. V březnu proběhly dva ponory O. Marka v Červíkových jeskyních, při kterých pronikl na vzdálenost 80 m při max. hloubce 21 m, viditelnosti 2–10 m a teplotě vody 4 °C. Jištění prováděl potápěč Jiří Žižka. Při dalších dvou ponorech se O. Marek dostal postupně do vzdálenosti 160 a 220 m. Začátkem dubna pak proběhly dva pokusy potápěčů P. Landyše a P. Hrazdíry ve směru z Amatérské jeskyně. Ponory komplikovala nižší viditelnost cca 1,5 m. K proplavání celého sifonu došlo 15. 4. 1975 (obr. 105). Průnik se zdařil dvěma potápěčům. Někteří autoři píší o čtyřech potápěčích a to: Petru Landyšovi, Otovi Markovi, Štěpánu Prostředníkovi a Jiřímu Žižkovi, kteří proplavali 420 m dlouhý, místy 20 m hluboký Předmacošský sifon vedoucí z Červíkových jeskyní na dně Macochy do Východní Macošské větve v Amatérské jeskyni (Přibyl–Rejman 1980, Dvořáček 2013).

 

 

V 80. letech 20. století pak v sifonu v Červíkových jeskyních proběhla celá řada dalších, převážně cvičných, ponorů organizovaných potápěči ze ZO ČSS 6-09 Labyrint (ZO ČSS 6-09 1980b, ZO ČSS 6-09 1983, ZO ČSS 6-09 1984, Motyčka–Polák–Vít–Sirotek et al. 2000, Dvořáček 2013, Hovorka 2020). Následovala krátká přestávka způsobená generační obměnou.

 

 

Na podzim 2006 se do obnoveného průzkumu Předmacošského sifonu ze strany Červíkových jeskyní pustila dvojice Kamila Svobodová a Radoslav Husák (obr. 106). Motivem bylo zopakování celkového průstupu z roku 1975 a přemapování celého sifonu. Postupně byla v průběhu celého sifonu natažena nová vodící šňůra a potápěčům se podařilo dosáhnout Amatérské jeskyně. Bylo konstatováno, že sifon měří pouhých 311 m. Do mapy bylo zakresleno několik volných hladin, které jsou ze strany Amatérské jeskyně až do vzdálenosti 110 m. Při jedné z akcí v prosinci 2006 byla za jednou ze skalních kulis nalezena odbočka směřující slibným směrem. Při dalších ponorech bylo nataženo dalších 250 m šňůry a byla dosažena hloubka 45 m. V květnu 2007 explorace v nově objevených prostorech Grand canyonu pokračovaly. Za tzv. Žabím hřbitovem se potápěčům podařilo dostat do těsné blízkosti Horního jezírka. V sifonu bylo dosaženo v té době nejhlubšího místa na Punkvě – 50,3 m. Nejzazší místo bylo vzdáleno od vstupu 490 m v hloubce 28,3 m (Svobodová–Husák 2008, ZO ČSS 6-09 2025).

Od této doby v sifonu další průzkum neprobíhal. Dílčí ponory měly spíše exkurzní charakter. V roce 2023 byla opravena vodící šňůra v průběhu hlavní chodby sifonu J. Sirotkem a T. Svobodou, kterou následně využili během Sloupského traverzu potápěči P. Chmel a J. Sirotek (Sirotek 2024).