Michal Cimbál Hejna (ZO ČSS 1-02 Tetín)

V roce 2001 jsem v anglickém Southportu obětoval necelé dvě libry a koupil notně ohmatanou knihu The Underground Atlas, a gazeteer of the world cave regions. Co na tom, že už tehdy byla dost zastaralá, přeci jen byla poprvé vydána v roce 1986. Ano, délky jeskyní se mění, státy vznikají a zanikají, ale krasová území zůstávají.

Pokud si v knize nalistujeme heslo Lichtenštejnsko, můžeme si v překladu přečíst zhruba toto: V této malé zemi není pro jeskyňáře nic zajímavého, ačkoliv zde působí jeden jeskyňářský klub. Samozřejmě to není pravda. Nebo je?

Na začátku všeho byla vidina volného červencového víkendu a zjištění, že do Vaduzu je to z Tetína slabých šest hodin cesty. Pravda, v pátek odpoledne to není moc validní časový údaj, ale i necelých osm hodin stačí, aby tam člověk dojel ještě za večerního šera. Mým cílem je vesnička Malbun ležící v nadmořské výšce 1600 m. Pět velkých záchytných parkovišť je téměř prázdných, až na několik camperů. V plánu mám dát si druhý den dopoledne desetikilometrový okruh s výstupem na Augstenberg (2359 m n. m.), lehký odpočinek, a pak druhý desetikilometrový okruh přes Drei Kapuziner (2084 m n. m.).

Foto 1 Hranice mezi břidlicemi a vápencem při výstupu na Sareiserjoch (foto M. Hejna).

Foto 2 Závrty na hřebeni pod Sareiserjochem (foto M. Hejna).

Ráno se budím v půl šesté a po lehké snídani vyrážím. Liduprázdné hory jsou okouzlující, stoupání táhlé ale mírné, rozkvetlé alpské louky pestrobarevné, svišti plaší a zároveň zvědaví. Vycházející slunce kreslí paprsky po skalních stěnách, dole v údolí občas zazvoní kravský zvon. Idylka, která se znásobí, když člověk mine hranici mezi nudnými břidlicemi a vápencem a dostává se do slibných krasových hornin. Pokud by měl příběh gradovat, následoval by teď objev malého jeskynního vchodu přecházejícího do rozsáhlého podzemního sálu. Gradace bude, ale postupná.
Na plochém hřebeni pod horou Sareiserjoch (1992 m n. m.) narážím na tři relativně velké a hluboké závrty. Jedna strana pozvolně klesající, jedna příkrá, dole černající se díry. Vypadají zajímavě, dokud k nim člověk nesleze a nezjistí, že přecházejí jen v malé kanálky v nezpevněné drobné břidličné drti. Jeskyně se pod závrty asi očekávat nedá, spíše vznikly splavováním nezpevněných sedimentů do otevřených puklin. Takový výsledek procesu sufóze jako u nás na Kozelce kousek od Manětína, akorát několikrát zvětšený. Že není v Lichtenštejnsku pro jeskyňáře nic zajímavého? Jak pro koho.

První okruh končím kolem deváté a když sestupuju zpátky k Malbunu, začínám potkávat první lidi. Postupně jich přibývá, ovšem to stále není nic proti tomu, co se děje přímo ve vesnici. Jak se ukazuje, pět záchytných parkovišť tu není pro nic za nic, klidně by se uživilo i šesté. Davy lidí jsou všude, ale nejvíc se jich valí na trasu, kterou mám v plánu na odpoledne. Je na čase plány trochu upravit.

Foto 3 Pohled na dno závrtu (foto M. Hejna).

Foto 4 Takhle zespoda ta jeskyně nevypadala zas tak daleko (foto M. Hejna).

Toho obřího jeskynního portálu jsem si všimnul, už když jsem slézal z Augstenbergu. Jenže, co si budeme povídat, objevitelské nadšení je úžasná věc, ale odsud potud, že. Drápat se po spádnici někam do nebeských výšin, cestou necestou, aby se člověk ujistil, že je to opravdu jen výklenek (abri), ostatně ten vchod je fakt velký jako hovado, viditelný široko daleko, kdyby tam něco bylo, tak už se o tom dávno ví, že jo, a když se budu ještě chvíli snažit, najdu nejméně deset dalších dobrých důvodů, proč tam nelézt.

Teď se ovšem situace mění, stejně nemám co dělat a ono to přeci zase nevypadá tak hrozně, stačí vyběhnout dvě pastviny, ty krávy vypadají neškodně, pak se proběhne tím lesem a člověk je tam, kolik to může zabrat času? Půl hodiny? I s kafem. Hele, a to s tím velkým vchodem, to si taky může říct každý, že už tam přece musela být spousta lidí, takže tam nakonec taky nemusel být nikdo, že?

Nechci čtenáře zatěžovat popisem cesty. Vrozená skromnost mi velí nevymýšlet si tuhé boje tělo na tělo s drsnými horskými kravami. Vrozená skromnost mi také velí přeskočit všechny udatné činy, jež jsem cestou vykonal. Naopak, podělím se o několik překvapivých zjištění, spojených hlavně s lesem. Tedy předně, proč tam ten les vlastně je? Je tam proto, že svah se stává tak prudkým, že už ho ani horské krávy nedávají. Já ho dávám, ale jen proto, že postupuju trpělivě od kořene ke kořenu, a kde to nejde, zasekávám do země trekové hole jako cepíny. Není to příjemné ani pohodlné, ale jde to. Druhé zjištění je zásadnější. Ono už z těch pastvin nebyl vchod do jeskyně moc vidět, ale člověk měl na očích vždy aspoň nějaké záchytné body. V lese už nemá nic. To jen na vysvětlenou, proč nakonec vylézám někde úplně jinde.

Foto 5 Jak se při pohledu zblízka ukázalo, nejedná se o jeden velký portál, ale tři oddělené vstupy (foto M. Hejna).

Foto 6 Pohled z největší prostory na parkoviště v Malbunu a horu Ochsenkopf (foto M. Hejna).

Foto 7 Jedna alpská kráva na závěr (foto M. Hejna).

Naštěstí stačí přetraverzovat několik desítek metrů, přehoupnout se přes skalní žebírko do sousední rokle a jeskyni mám zase před očima. Jak se ukazuje, trojúhelníkový vchod široký a vysoký kolem desíti metrů není jedním vchodem, ale třemi oddělnými vstupy. Za dvěma menšími následuje pouze několik metrů hluboký výklenek. Ten větší vchod, vysoký i široký asi 5 m, vede do 10 m dlouhé prostory končící skalní stěnou. Z ní vytéká ve výšce 2 m nevydatný pramen, který se ztrácí ve dně tvořeném opadem ze stěn a stropu. Jeskyně, podobně jako několik dalších, i když podstatně menších v okolí, vznikla evidentně mrazovým zvětráváním.

Jak je to tedy s tou nezajímavostí pro speleology? Je pravda, že Lichtenštejnsko neoslní, ale že by bylo úplně nezajímavé, to se taky říci nedá.

Literatura:

Middleton J., Waltham T. (1992): The Undeground Atlas, a gazetteer of the worlds cave regions – The Promotional Reprint Company, Leicester, 239 str.