Radko Tásler (ZO ČSS 5-02 Albeřice)

Světla našeho terénního Nisanu jen s obtížemi prorážejí tmu a hustý vytrvalý déšť s poletujícím sněhem. Jedeme nám důvěrně známou silničkou Obřím dolem netradičně již večer, protože brzy ráno chceme zmizet do podzemí, kde na počasí závislí nejsme. Stěrače pracují naplno a mezi jednotlivými cykly se jako přízrak najednou objevují dvě drobnější, ve větrovkách zakuklené postavy s velkými bágly. Zastavujeme, zda nechtějí svézt. Pochopitelně že ano. Bágly putují do „uhláku“ pod laminát na korbu a dvě děvčata, což zjišťujeme až po odkuklení, do kabiny. „Vezmete nás ke Kapličce, pokud až tam jedete?“ „Samozřejmě, až na Sněžku.“ Ha, ha, ha, čtu z jejich očí. U Kapličky je smích ale přechází, když auto začíná poskakovat na kamenité cestě. „Fakt, kam jedete? Však to je blbost. My jdeme na Luční boudu.“ „No, tak to vám teda nezávidíme, u Slezského domu vás musíme vysadit.“ Děvčata pochopitelně nevěřila a značně znejistěla, když jsme v zatáčce u bývalé boudy Kovárna zastavili. Vůbec nevěděla, kde jsou. Znejistěla ještě víc, když Vašek prohodil, že tady bydlíme a že je ubytujeme, ale náš srub je jen 2 × 3 m velký, tak se budeme tísnit. Petr to dodělal poznámkou, že něco rumu tam ještě máme.

Vzhledem k počasí bylo vidět, že se to v nich ale pere. Vidina více než hodinové cesty na Luční boudu byla strašná proti nabídce noclehu od třech podivných individuí. „Máme tam i vařič a konzervy, tak uděláme opulentní večeři.“

Holky začaly telefonovat svým přátelům na Luční boudu a diskutovat co dál. Z rozhovoru bylo zřejmé, že jim kamarádi rozhodně zakázali nocleh u někoho neznámého a navíc nejasno kde. Když ony jim holky vše řekly po pravdě a nezalhali, že zůstávají v nějakém penzionu v údolí. Mile, ale trpce se na nás usmály, poděkovaly a vyrazily vzhůru do příšerné sloty. Co si o nás tenkrát myslely a zda cestu neodstonaly, se už asi nedozvíme.