Jan Lenart (ZO ČSS 7-01 Orcus)

V seriálu Přehlížené valašské jeskyně se postupně podíváme do několika jeskyní, jejichž poloha a interiéry jsou známy, přesto nebyly nikdy dostatečně zdokumentovány. Cílem seriálu je tuto mezeru ve speleologické dokumentaci napravit.

Jeskyně Hradisko se nachází v Hostýnských vrších na katastru obce Lukov. Severně od obce se vypíná hřbet orientovaný ve směru SV–JZ, v jehož nejvyšších polohách, dosahujících 500 m n. m., se rozkládá komplex středověkého hradu Lukov. Od hradu na jihozápad se hřbet postupně snižuje až na 420 m n. m. V místě zvaném Tanečnice jsou ve hřbetu vypreparované skalky lukovských vrstev soláňského souvrství, které jsou tvořeny sedimenty paleogenního podmořského turbiditního vějíře (Stráník a kol. 2021).

Obr. 1 Mapa jeskyně Hradisko

Ty jsou, kromě šedých, středně až hrubě zrnitých arkózovitých a drobně slepencovitých pískovců oddělených tenkými vložkami nevápnitých prachovitých jílovců, tvořeny také polohami tilloidních slepenců s valouny a olistolity krystalinika a sedimentárních hornin včetně převážně jurských vápenců. Jde o bloky přemístěné gravitačními skluzy a řícením do rozsáhlých koryt v proximální části úpatního vějíře (Stráník a kol. 2021). A právě v poloze tohoto velmi hrubozrnného slepence je vytvořena jeskyně Hradisko, zmiňovaná v literatuře již Lučanem a Svačinou (2021) v souvislosti se sporadickým výskytem netopýrů. V roce 2024 na jeskyni upozornila společná česko-slovenská výprava učitelů a žáků základních škol ze Zlína a Plešivce.

Obr. 2 Hlavní síň jeskyně (foto J. Lenart, 2024)

Vchod do jeskyně o rozměrech 0,5 × 0,4 m se nachází v severní skalnaté stěně hřbetu Tanečnice (N 49,30101; E 17,73151). V relativně nedávné minulosti tady došlo k těžbě strmě ukloněných vrstev, čemuž nasvědčují asi 50 cm hluboké okrouhlé vývrty nalezené minimálně na dvou místech nad vstupem do jeskyně. Za otvorem následuje nízký vertikální stupeň vedoucí do hlavní síně jeskyně o půdorysných rozměrech 10 × 3 m (obr. 1 a 2). Maximální výška síně je 3 m. Na první pohled upoutá, kromě její rozlehlosti, také značná plocha skalních povrchů na dně, především v jeho horní části. Naopak nejnižší západní místo jeskyně je zaneseno sutí, organickou hmotou a antropogenním odpadem. Nad vstupem je zabudován horolezecký kruh.

Obr. 3 Až půlmetrové bloky exotických hornin krystalinika v základní hmotě slepence lukovských vrstev (foto J. Lenart, 2024)

Stropy a čelní stěny jeskyně jsou tvořeny masivními konglomeráty obsahujícími valouny exotických hornin a vápenců o rozměrech až 0,5 m (obr. 3). Na mnoha místech jsou v povrchu stěn a stropů vypouklé prohlubně po vypadlých klastech značných rozměrů (obr. 4). Vyskytují se také voštiny rozměru až lidské pěsti, které mají uvnitř hladký povrch a do hloubky se rozšiřují (obr. 5).
Příčně prochází síní několik puklin, podél kterých je skalní masiv gravitačně narušen, což se projevuje decimetrovými posuny podél puklinových ploch. Ve směru SSZ–JJV prochází síní ve směru protažení západní vchodové stěny zlom, projevující se vyhlazením skalního povrchu dna a subhorizontálními striacemi.

Obr. 4 Dutina o velikosti lidské hlavy po vypadlém klastu (foto J. Lenart, 2024)

Největší oříšek představuje rozluštění geneze jeskyně. Je jasné, že jeskyně vznikla odstraněním vrstvy slepence. Tato vrstva přitom není ve všech místech stejně mocná – rozšiřuje se ode dna síně (mocnost 1,2 m) ke stropu (1,8 m), přičemž nadložní vrstevní plocha hrubozrnného slepence až pískovce, která zároveň uzavírá jeskyni ze strany vstupu, je ukloněna ve směru 315° se sklonem 63°. Jakým způsobem však došlo k odstranění slepencové vrstvy není zcela zřejmé. Mohlo to být přirozeným zvětráváním této méně odolné polohy, čemuž by nasvědčovala i značná zvětralost některých stropních pozic. Předpokládám, že v takovém případě by mohlo hrát důležitou roli také rozpouštění vápencových valounů. V době dokumentace jeskyně byly některé z nich uvolněny a poskakovaly ve své dutině jako ježek v kleci. Zmenšily tedy rozpouštěním svůj objem. Množství nalezených voštin s hladkým vnitřním povrchem, úzkým vstupem a poměrně objemově rozsáhlým vnitřním prostorem také naznačuje, že klast, který dutinu vyplňoval, z ní nemohl mechanicky vypadnout. Některé klasty vápence se ale beze sporu uvolnily mechanicky, neboť spolu s exotiky krystalinika tvoří výplň dna síně. V případě teorie přírodního vzniku pak zbývá dořešit, kam byly odneseny nerozpustné klasty. Je možné, že byly gravitačně sneseny do nejnižších poloh jeskyně, které jsou dnes vyplněny sutí, ale dříve mohly komunikovat se strmým svahem pod jeskyní. Postupnému zvětrávání mohlo také napomoci gravitační rozvolnění celého masivu (posuny podél puklin).

Obr. 5 Voštiny o velikosti až lidské pěsti, které se často do hloubky rozšiřují (foto J. Lenart, 2024)

Celková pravidelná morfologie síně ale naznačuje také antropogenní vznik podzemního prostoru, např. za účelem primitivní těžby vápence. Lokality podobné toulavé těžby vápence z poloh slepenců jsou známy např. z Palkovic (Lenart 2023). Vyloučit nelze ani vznik prostoru za účelem ukrývání. Podzemní prostor se nachází v docházkové vzdálenosti od historického hradu Lukov ze 13. století. Hrad byl za česko-uherských válek obléhán, dobyt a vypálen vojsky uherského krále Matyáše Korvína. Také za třicetileté války byl vyrabován a vypálen Švédy (Holík a kol. 2015).

Holík, J., Janiš, D., Langová, J., Vrla, R. (2015): Hrad Lukov: proměny opevněného sídla. 1. vyd. – Spolek přátel hradu Lukova. 1–182. Lukov.
Lenart, J. (2023): Přírodní poměry Palkovic. In: Adamec, T., Pokludová, A., Hruboš, J., Lenart, J., Lepíková, D.: Palkovice a Myslík: paralelní historie. – Obec Palkovice: 13–35. Palkovice.
Lučan, R., Svačina, T. (2021): Přehled zimovišť netopýrů v Hostýnských vrších a jejich předhůří. – Vespertillio, 5: 173–174. ČESON.
Stráník, Z., Tomanová Petrová, P., Adámek, J., Brzobohatý, R., Buchta, Š., a kol. (2021): Geologie Vnějších Západních Karpat a jihovýchodního okraje Západoevropské platformy v České republice. 1–320. Praha.