Wabi Stárka

 

 

Úvodem chce autor říci, že …

Několika skromnými spisky, otištěnými v Československém krasu, Časopisu akademie věd, Ohníčku a populárně-naučném časopisu MACARÁT, byla veřejnost v uplynulých letech částečně informována o bohaté vědecké činnosti význačných členů Krasové sekce, mezi nimiž na prvním místě dlužno jmenovat čestného člena, stařešinu jeskyňářské obce, profesora Peprdoka, akademika Dr. Vojena Loužka, archeologa Franze Prokeše, pokladníka sekce Johannesa Bubáka, trapera savan Českého krasu Wabigoona Stárce, velmistra jeskyň Juraje Gucklu a četné další muže temnot, především pak nezapomenutelného mistra jeskyň Ferryho Slavíčka a konečně jedinečného zjevu Sira Jamese Hessingtona, docenta hesologie a význačného odborníka pro sestavování vysokoškolských učebních rozvrhů.

Kde jsou všichni tito velikáni naší krasologie?

Mnozí z nich nevydrželi šílené tempo, jímž po sedm let byl prováděn výzkum 600 kuklometrů dlouhého středního patra Koněpruských slují a jali se hledat smysl života v jiných radovánkách a světských rozkoších, jiní zahořkli, rezignovali, polevili a jinak se vykašlali na jeskynní výzkum.

I sám velký Guckla, duchovní vůdce Sekce, skončil tragicky: oženil se. Veliké hvězdy zapadaly a krasové nebe potemnělo.

Koněpruské jeskyně zpřístupněné veřejnosti, prokopané a opatřené betonovými chodníčky, osvětlené mnoha budáčky, budáky a velebudáky, neposkytovaly posledním příslušníkům vymírajícího kmene jeskyňářů dostatek rozkošných chvil a nezapomenutelných dojmů, které člověk pociťuje, plazí-li se zablácenou chodbou světlosti klozetové roury nebo lehne-li si holým břichem do louže.
Tento soumrak jeskyňářstva vtiskl žurnalistovi a spisovateli Stárcovi do rukou psací stroj a přinutil jej, aby napsal tento román. Aby se mohl po vzoru indických jogínů co nejvíce soustřediti ke svému úkolu, zalezl spisovatel do nejzazších chodbiček Staré chodby, kam již nezaléhá křik turistů a výkřiky úžasu nad podzemními krásami bludiště Koněpruských jeskyní. Zde, ve světle karbidky, obletován netopýry a zaposlouchávaje se čas od času do pleskání kanoucích vodních kapek, sepsal Stárec tento román, jímž chtěl říci, že lidé přicházejí a odcházejí, ale veliká věc krasového výzkumu žije a bude žíti po dlouhé geologické věky.

 

1. kapitola,
v níž profesor Hesiod vstupuje na jeviště románu.

Suchý jižní vítr čechral větvoví sporých křovin a stromů a přinášel z maďarských puszt vůni koňských koblížků a uherského salámu. Vzduch se chvěl poledním žárem, který mělo na svědomí vysoko stojící slunce. Po úbočí vyprahlé krasové krajiny Horního vrchu se líně plazil krátký osobní vláček, jehož lokomotiva těžce oddychovala v letním parnu. Se skřípěním soukolí zastavila se posléze nepočetná souprava na podivném nádraží: vyznačovalo se tím, že nemělo ani jediné budovy ani personálu, a jen tabule s nápisem ”Dvorníky – Zádiel” upozorňovala ospalého strojvedoucího, aby na tomto Bohem a lidmi zapomenutém místě zakotvil. Když vláček na chvíli postál, jako by si chtěl oddychnout, dal se opět zvolna do pohybu. V této chvíli, která pro náš román je tak slavná, vyskočil (nebo spíše vypadl) z vlaku jakýsi muž, obtěžkaný různými vaky a zavazadly, která se mu pletla do cesty tak nešťastně, že jeho vstup na půdu Jihoslovenského krasu mohl být podle všech pravidel označen za podařený vpád. Vlak nevěnoval tomuto malému maléru pozornost a kolébal se vážně dále. Muž se mezitím zdvihl a počal na sebe věšet ony vaky a zavazadla, která byla příčinou jeho pádu. Náhodný posluchač – kdyby zde nějaký byl – by byl jistě v této chvíli postřehl, jak náš cestující pronáší řadu hanlivých přízvisek na adresu železnice. Tato chvíle dává nám příležitost povšimnout si blíže jeho postavy, která ostatně v tomto románu sehraje významnou roli.

Kulatá, usměvavá tvář a vlídné oči, hledící za brýlemi s kostěnou obroučkou, napovídaly mnoho o jeho charakteru; jeho postava byla spíše zavalitá a oblek se vyznačoval onou nedbalou elegancí, jíž se honosí zapomnětliví profesoři, kteří odcházejí ráno z domova bez kalhot nebo s namydlenou bradou. Obut byl v gumové mokasiny, natažené na holých nohách, které nesly stopy delšího cestování. Určité defekty na zevnějšku nevadily však našemu chlapíkovi tolik, jako palčivé vedro, které ho doprovázelo na další chůzi pásem polí bez stínu.

Když přicházel k vesnici Dvorníky, k níž se vztahuje nápis na železniční zastávce, zapředl rozhovor se psem dosud neznámé rasy, který jevil zájem o jeho kalhoty. Ač se psy měl četné osobní známosti a byl jednomu psu dokonce podle společenských pravidel představen, musel se náš cestovatel v přiostřující se situaci vzdát jedné pražské uzenky, aby zmírnil hrozící nebezpečí. Pes ho pronásledoval ještě zbytek cesty do vesnice a postupně ho zbavil dalších zásob jídla, které si vymáhal s neúprosnou důsledností.

Než ani sto psů nemohlo zastavit postup našeho chlapíka k cíli, který se rýsoval na obzoru: k mohutnému ústí krasového kaňonu Zádielské doliny, onomu divu přírody, nad nímž plesali již četní krasoví badatelé a turisté. Po hodině usilovného pochodu stanul náš cestovatel ve stínu mohutných skal, které ho obklopovaly, tyčily se nad ním a zavalovaly ho svou grandiózní velikostí.
Přestávky, které náš chlapík využil k úlevě na takových cestách obvyklé, použijeme k tomu, abychom konečně zvědavému čtenáři osvětlili totožnost muže, který tak zdatně si vykračoval v tropickém slunci půvabnou krajinou. Bylo by jen třeba, aby ho potkal v tomto prostředí některý z jeskyňářů Krasové sekce a již by zvolal: „Kam se valíš?”

Byl tedy náš chlapík krasovým badatelem a to významným, jak jen je možno. Nemáme před sebou, vážení čtenáři, nikoho menšího a nikoho méně významného, než profesora Hesioda, v zahraničních citacích jmenovaného Sir James Hessington. Máme před sebou zasloužilého dlouholetého průzkumníka děr a odpovědného revizora účtů, který proslul zvláště jedinečnými přednesy revizních zpráv při výročních valných hromadách Krasové sekce. Máme před sebou vynikajícího vysokoškolského odborníka pro sestavování rozvrhů, máme před sebou muže, který ve vaně a s Rodokapsem v ruce uměl vychutnávat rozkoše života.

Profesor Hesiod, jemuž jsme svým popisem poskytli možnost v klidu provést jmenovaný úkon, pokračuje nyní v cestě Zádielským kaňonem. Cesta stoupá místy až zapeklitě. Nic však nemůže zadržet našeho hrdinu před houževnatým pronikáním k cíli. A tak, hodinu po jeho vstupu do jícnu kaňonu, který se podobal spolknutí Jonáše velrybou, shledáváme profesora Hesioda, jak přichází k turistické chatě v Zádielské dolině. Uvítán štěkotem psů, kdákáním slepic a bzučením much, vstoupil Hesiod na pozemky chaty a byl uvítán správcem.
„Chtěl bych tady přenocovat. A taky něco k jídlu máte? Co?”,zahájil Hesiod rozhovor.

„Velmi lutujem, panko moj,“ sdělil správce chaty, „všetko je obsadené, iba v jednej izbe sú dve miesta, keby ste chceli, len tam vás možem ubytovať.”
„Mně je to buřt,“ zavrčel Hesiod a dal se odvésti do řečené místnosti, v níž dvě místa byla volná. Byly tam čtyři železné pryčny, z nichž dvě byly již, jak patrno, obsazeny. Správce přinesl s sebou knihu hostí a Hesiod, dříve než podepsal a vypsal svoje osobní data včetně velikosti límečku u košile, obrátil se na správce s otázkou, kdo že je již zde ubytován a na jak dlouho. Správce sdělil, že dva páni, kteří spí na obou obsazených postelích, se zde zdrží po celý měsíc.

„Tu sú ich mená,“ upozornil správce Hesioda, ukazuje na jedno místo v knize hostí. Stálo tam napsáno: Ferryvár Skřivanházy
„U ďasa a otce Buďasa,“ zvolal Hesiod. „Nějakej Maďar – to si s ním ani nebudu moct klidně popovídat.”
Nezasvěcený čtenář těžko pochopí tragickou hloubku této věty. Byla-li pro někoho řeč prostředkem k dorozumění s jinými podobnými tvory, byla pro Hesioda nezbytnou nutností, solí jeho života. Bez povídání nebyl tím, čím byl; jsa sám, připomínal psa, který na vyprahlé poušti bez jediné rostlinky hledá v kritickém okamžiku spásný strom.

Osud zachoval se tedy k Hesiodovi macešsky; nadělil mu jako spolubydlícího Maďara jménem Ferryvár Skřivanházy; a byl-li tento muž Maďarem, byl jím s velkou pravděpodobností i druhý jeho společník.

Znechucen tímto objevem snědl Hesiod prařenicu, uchystanou přívětivou kuchařkou chaty a po vzoru jiných letních hostů odebral se k bazénu, načež leže pohodlně na trávě, zahloubal se do Rodokapsu s lákavým názvem Chlapík s pistolemi na pravém místě.

Čas od času ho z této činnosti vyrušil slovenský, většinou však maďarský hovor hostí a tu vždy Hesiod vzhlédl od své četby a pohlédl na mluvčího. Kterýpak z těchto mužů je Ferryvár Skřivanházy? A jeho společník?

 

2. kapitola,
v níž podivuhodná Hesiodova dobrodružství začínají.

Vycházející slunce polilo bělavé vápencové štíty Zádielské doliny rajskou omáčkou svých paprsků a vloudilo se do místnosti, jejíž stěny se otřásaly chrápáním nocležníků. Profesor Hesiod s mručením otevřel oči a zaposlouchal se do onoho souboru dvou chrápajících hlasů, hledaje v nich marně jakoukoliv souzvučnost. Po několika minutách protahování, funění a zakázaného uvolňování povstal z lože, poskytuje obraz podivuhodné chaotičnosti. Otevřel okno a hutné ovzduší kobky se vyvalilo ven, omračujíc vůkol poletující barvoměnky.

Hesoid pohlédl na své dva spolunocležníky, kteří spali na dvou sousedních pryčnách. Dosud je nepoznal osobně, protože oba přišli pozdě v noci, kdy on již spal. Ani teď z nich nebylo vidět mnoho, jak byli zachumláni do přikrývek. Z jednoho vyčnívalo chodidlo pravé nohy, z druhého chomáček tmavých vlasů. Hesioda velmi mrzelo, že dosud oba chlapíci spí. Pokašlával, upustil botu a posléze nahlas vypustil ranní dávku větrů – vše bez účinku. Oba chlapi spali jako dřevo.

S povzdechem vzdal se Hesiod pokusů o vzkříšení a vybaviv se na vycházku do krasového terénu, opustil místnost. Však se zde za oněch čtrnáct dnů, které hodlá stráviti na Jihoslovenském krasu, ještě vícekrát se svými spolubydlícími uvidí.

Za svěžího jarního jitra vyšel Hesiod na zápraží. Vdechnout z plných plic galony vzduchu, prosyceného kořeněnou vůní lesa, bylo nesporně heuristickým požitkem. Události, pro které sem Hesiod přijel, vyžadovaly, aby neztrácel čas ani obdivováním tak krásného jitra.

Čtenář se jistě již pozastavil nad těmito náznaky, jimiž se potměšilý autor snaží přivábit jeho pozornost k jinak nudnému toku děje. Nechtěje se vydávat v nebezpečí tělesných represálií, prozradí tedy autor to, co měl říci již v okamžiku, kdy profesor Hesiod svým vystoupením vstoupil na jeviště tohoto románu. Nuže: Hesiod, jako uvědomělý jeskynní vlastenec a milovník sekce, těžce nesl rozklad milovaného jeskyňářského spolku. Rozhodl se, že na sebe vezme úkol Mesiáše. Kdysi prohlásil jeden aspirant hesologie (nauka o Hesiodovi, pozn. autora), že profesor Hesiod je postavou, která je ve všem nad průměr: že je schopen vykonat buď něco úžasně chytrého nebo něco úžasně blbého. Současné Hesiodovo počínání svědčilo spíše pro první z obou variant: vzal věc za pravý konec a řekl si, že mravní obroda Krasové sekce je možná tehdy, dají-li staří jeskyňáři příklad mladým – a dal se ihned do jeskyňářské práce.

Jeskyně Českého krasu nevyhovovaly jeho dobrodružné povaze a vyjádřil se o nich, že jsou -ö- (výraz, který mluví za desítky jiných výrazů); rozhodl se tedy pro kras všech krasů, Kras, v němž statečné srdce jeskyňářovo může rychle dobýti úspěchů. Zkrátka odejel na Jihoslovenský kras. Nemůžeme říci, že měl nějaký pevný plán: bleskurychlé rozhodnutí, tak vlastní neklidné duši Hesiodově, bylo proměněno vzápětí v čin a Hesiod si řekl: „Pojedu a tam se už uvidí. Co?“

Taková cesta do neznáma byla zmíněným již požitkem heuristickým. Tohoto rána Skalin duch shlédl milostivě na svého služebníka a poslal mu svého anděla v podobě správce chaty, který v rozhovoru s Hesiodem se zmínil o tom, že v samé blízkosti chaty je neznámá jeskyně, již neprozkoumal dokonce ani legendární jeskynní skřet Ján Bájko.

Hesiod se ozbrojil baterkou, sirkami, svíčkou, kusem chleba a špeku a vydal se k označenému místu v prudké zalesněné stráni nad chatou. Zakrátko ovanul jeho zpocené čelo chladný vzduch, táhnoucí z černého otvoru. Vchod do jeskyně nebyl právě nejširší a tak se Hesiod vedral dovnitř s oním vzteklým odhodláním, které jeskyňáře žene těsnými prostorami bez ohledu na ztrátu knoflíků. Konečně byl uvnitř.

Jeskyně měla ráz pochmurný, neboli jak Hesiod poznamenal pro sebe, „je to zavülá lochna”. Kromě toho v ní byl podezřelý smrad. Než co by zastavilo muže, který se rozhodl svou prací spasit sekci. Se zapálenou svíčkou v ruce pronikal odhodlaně dále a z podzemí se ozývaly kletby a výkřiky nadšení, jakoby přesně opsané z barvitého líčení jistého velkého slovenského nadjeskyňáře: „Jaj, to sú veci.”

Konečně se Hesiod dostal vstupní chodbou do většího dómu a pátraje po zemi, vyrážel co chvíli výkřiky překvapení. Nebyly to však objevy krápníkových tvarů – které by ostatně otrlého jeskyňáře nemohly tak rozrušit –, nýbrž nálezy zcela prozaické. Po zemi se totiž válelo značné množství vajglů neboli slavíků a Hesiod, patře na toto dílo zkázy, vyrazil ze sebe skřek, provázený úslovím:
„U ďasa a otce Buďasa. To je zavülé. Kdybych nevěděl, že jsem v Jihoslovenském krasu, hned bych si řek’, že jsem v Koněprusích.”

Vskutku, takovýto obraz poskytovaly Koněpruské sluje v období, kdy parta velikého mistra Slavíčka, složená většinou z náruživých poživačů nikotinu, skončila měřičské práce v jeskyních. Než domnívat se, že toto znečištění jeskyně je dílem Slavíčkovy party, bylo by bláznovstvím: vždyť parta, složená z mladíků nafouklých hrudí a prázdných hlav se rozpadla a sám velký Ferry, na nějž vystřílel Amor již tolik šípů, které se odrazily od jeho sintrem pokrytého srdce, propadl nakonec přece jen svodům něžného pohlaví.

V takovýchto myšlenkách postupoval Hesiod dále. Chodba se silně skláněla a stávala se kluzkou a nebezpečnou. Nakonec spatřil Hesiod před sebou temnou prohlubeň šířky asi dva metry, za níž chodba pokračovala dále a bylo v ní vidět pěknou krápníkovou výzdobu.

Kdyby se někdo v této chvíli Hesioda zeptal, zda se dostane na druhou stranu, byl by odpověděl, že je to pro něj maličkostí. Přesněji řečeno, byl by řekl, že se tam dostane „s prstem v nose”. Ale s prstem v nose se špatně skáče přes propasti. To se ukázalo bohužel v této chvíli. Hesiodův neuvážený skok nebyl dosti dlouhý, našemu hrdinovi na protějším kluzkém okraji ujely obě nohy zároveň a on se s řevem a rachotem zřítil do propástky, zvíci nejméně tří metrů.

Když byl dole, ohmatal si záď, na níž zjistil v povrchové vrstvě textilií podstatnou dislokaci; ta ho však nemrzela tolik, jako neutěšené vlastní postavení, protože stěny propástky, byť nevysoké, byly zatraceně kluzké a neposkytovaly nejmenší opory.

Hesiod, ač jinak nepoškozen, stal se zajatcem propástky a spěl vstříc osudu hraběte Monte Christa s tím rozdílem, že zde nebylo žalářníka, který by mu tam dolů nosil potravu. Nicméně zapeklitá situace, v níž se ocitl, nemohla Hesioda přivést z jeho obvyklé míry. Řekl si s filosofií jemu vlastní, že jeho pád do propasti mohl skončit mnohem hůře (například zlomením nějaké okončetiny), a tak vlastně že dnešního dne potkalo ho veliké štěstí, ze kterého může mít jedině radost. Problém, jak se odtud dostat, zatím Hesioda příliš nezaměstnával. Litoval jen, že nemá s sebou nějaký kloudný Rodokaps, který by mohl číst ve světle svíčky; očekával totiž, že nejpozději příští den sem za ním přijde záchranná výprava, alarmovaná správcem chaty, který bude jistě znepokojen, nevrátí-li se jeho host večer z jeskyně nad chatou. „Doufejme,“ zamručel Hesiod, „že si nebude myslit, že jsem se nenápadně vytratil před zaplacením za nocleh a jídlo.“

Každých deset minut vykřikne jediné slovo: POMOC! Toto zvolání řídí se jeho hodinkami a názorem, že:

a/ kdyby stále volal, že by někdo přece jen šel kolem, vyhoví zvolání jednou za deset minut,
b/ kdyby stále volal, přišel by časem o hlasivky,
c/ je lepší zemřít hladem a žízní, pokud je člověku souzeno, ale aspoň se zdravými hlasivkami.

Z uvedeného rozboru je jasné, že Hesiodův mozek uvažuje methodicky (až chladně methodicky) v situaci třebas i zavüle katastrofální.

 

Další příběhy geniálního badatele naleznete v příštím čísle Spelea.