Petr Chmel (ZO ČSS 1-10 Speleoaquanaut), Jan Sirotek (ZO ČSS 6-25 Pustý žleb)

Jeskyně Juriško vrelo se nachází cca 13 km východně od černohorského městečka Bielo Polje v pravém svahu kaňonu Đalovića klisura. Vyvěračka je známá od nepaměti, ale samotná jeskyně byla objevena až během expedice Medúza 2006. Jedná se o vývěr řeky Boroštica odvodňující jeskyně na planině Pešter. Vody vyvěrají do říčky Bistrica z jižního svahu kopce Vijenac. V okolí se nachází další jeskyně: Đalovića pećina, Gornji Ponor, Brno, Glava Bistrice a několik menších jeskyněk. Mimo Juriška vrela se všechny ostatní jeskyně nachází v levém svahu kaňonu. Naším předpokladem bylo, že Juriško vrelo odvodňuje stejnou oblast jako ostatní jeskyně a logicky tedy tok jeskyně musí procházet pod kaňonem Bistrice.

Snahou jeskyňářů bylo tyto předpoklady prakticky ověřit. První ponor v přítokovém sifonu provedl v roce 2007 J. J. Čermák, vybavený útočnou konfigurací 2 × 6 l. Byl očekáván průběh jako v zatopených částech ostatních jeskyní, tedy relativně malý a mělký sifon. Vstupní 50m hloubka Jirku překvapila a potrápila. Promrzlý a s dekoškou alá tabulky US Navy nám ve značně použitém stavu líčil nekončící obrovskou jeskyni. V roce 2008 se do Juriška vydal posílený tým ve složení J. J. Čermák a Jan Sirotek. O videodokumentaci v úvodní části sifonu se staral Martin Honeš. Oba potápěči použili konfiguraci 2 × 12 l, ale ani tak se nepodařilo sifon proplavat.

Potápění v jeskyni je značně specifické. Zásadním problémem je transport vybavení, které se musí odnést z tábora na planině do jeskyně ležící hluboko v kaňonu. Transport k jeskyni trvá zdatným nosičům s lehčím transportním vakem dvě hodiny. Z planiny je nutné sejít 300 výškových metrů, projít kaňonem, párkrát přebrodit řeku a následně vystoupat cca 100 výškových metrů do povodňového vývěru jeskyně. Hlavní vývěr je v suti nad říčkou. Návrat pak trvá tři hodiny a více, protože je výškový profil opačný. Transport v jeskyni je pak sice krátký, ale převážně po strmém svahu obaleném sedimenty. Sklon stupně je na použití jednolanové techniky, ale s ohledem na míru obalení lana bahnem nejsou slaňovátka ani blokanty moc použitelné a sestup a výstup je v podstatě na ruce.

Foto 1 Přítokový sifon Juriško vrelo (foto R. Nejezchleb)

Vlastní potápění je pak limitováno zejména proudem. Některé části jeskyně nelze od určitého průtoku snadno proplavat. Proti silnému proudu se nedokáže v některých oknech prosadit ani kvalitní skútr. Sifon se musí každý rok znovu vystrojovat vodící šňůrou. Proud vody spolehlivě roztrhá i 3mm silné kevlarové lanko. Zatopenou část jeskyně tvoří jeden hlavní kanál, který je velmi členitý, s výraznými změnami hloubek a směru. Při zanoření je viditelnost neomezená, pohybem v jeskyni klesá na cca 10 m. Teplota vody se pohybuje kolem 10 °C.

Obr. 1 Profil ponoru ve 3. sifonu

Obr. 2 Juriško vrelo – Rozvinutý podélný řez

V roce 2012 proběhl další pokus o překonání sifonu dvojicí Radek Husák a Jan Sirotek. Radek se již potápěl s uzavřeným okruhem (rebreatherem Revo), Honza za ním vlál ověnčený trsem lahví. Sifon se sice podařilo překonat, ale neměl suché pokračování. Jednalo se jen o volnou hladinu s vysokým stropem. Radek Husák natáhl ještě jeden záměr do 2. sifonu a pak se již oba potápěči museli vrátit. Cestou zpět nebyl prostor sifon přesně zmapovat, kluci pořídili pouze orientační náčrt.

Tento ponor jednoznačně ukázal přínosy a nezbytnost použití uzavřeného okruhu pro případné další pokusy. Logisticky není možné nosit na každý ponor dvojče 2 × 12 l a další postupové lahve, které by byly potřebné k pokračování v objevech. Naopak nosit do jeskyně pouze 2l nebo 3l lahve s kyslíkem pro rebreather nepředstavuje žádný problém. Navíc extrémní ponor do hloubek přes 50 m v jeskyni vyžaduje použití trimixu a explorace s otevřeným okruhem by se tedy i významně prodražila.

Technicky tedy další potápění v Jurišku řešit šlo, problém byl ale v sehnání potápěčů, kteří by nejen vlastnili jeden či dva rebreathery, ale taky by byli schopni a ochotni se s touto technikou potápět daleko a hluboko v nepřístupné jeskyni kdesi na Balkáně. Zlákat následovníky, ideálně se dvěma rebreathery na propotápění druhého sifonu, trvalo až do roku 2022. Akce se ujal Petr Chmel, který se na Medúzu vrátil po mnoha letech. Jako jeho parťáka jsme naverbovali srbského jeskynního potápěče Matiju Petkoviče. Zbývalo už jen dát dohromady podpůrný tým, což ale s nastupujícím mladým jádrem Pustého žlebu nebyl už takový problém.

Použití druhého uzavřeného okruhu, tzv. bailout rebreatheru, se ukázalo jako logisticky výhodnější než kombinace jednoho rebreatheru a záložních lahví pro otevřený okruh a otevřelo tak cestu k dalším objevům. Po celodenním transportu byly konečně u sifonu v jeskyni smontovány tři rebreathery a nachystány záložní lahve a Petr s Matijou se tak mohli vydat pod vodu vstříc novým dobrodružstvím. Během prvního ponoru byl vyvázán a přemapován první sifon.

Na druhý ponor se chlapci vydali hned další den, tentokrát z tábora jen nalehko v doprovodu jednoho asistenta. Podařilo se jim proplavat relativně krátký druhý sifon a objevit suché pokračování končící třetím sifonem. Cesta k třetímu sifonu je náročná, v suchém obleku a s rebreatherem na zádech je nutné překonat klouzavý svah, rozlámanou suť, projít kousek dravou říčkou a překročit několik prohlubní. Do jedné se Matija z cca 1 m vysokého kamenu zřítil poté, co se pod ním zlomila vápencová deska. Jen zázrakem si ani nenatrhl sucháč, což by v ledové vodě dlouhého prvního sifonu byl dost kritický problém.

Zásoby kyslíku a diluentů vystačily ještě na jednu akci pro oba potápěče. Matija pomohl s transportem mezi druhým a třetím sifonem, kde se Petr zanořil a objevil a zmapoval pokračování v délce 150 m. Konec šňůry vyvázal v hloubce 67 m s vidinou, že dále už by sifon zase mohl stoupat.

Další explorace měly pokračovat hned v následujícím roce. Bohužel těsně před expedicí odpískal svoji účast Matija a nám se nepodařilo sehnat jiného majitele rebreatheru, který by byl ochotný se podobného dobrodružství zúčastnit. Museli jsme tedy počkat na další rok (2024), kdy se ale bohužel opakovala stejná situace. Druhý rebreatherový potápěč si to rozmyslel 14 dní před odjezdem. Naštěstí se mezitím z Thajska vrátil Radek Bradek Nejezchleb coby novopečený majitel rebreatheru. Byť se mělo jednat o jeho první ponor s rebreatherem v jeskyni, jako nadšený jeskyňář a zkušený jeskynní potápěč tuto výzvu přijal a vyrazil s námi do Černé Hory.

Cíl akce byl jasný: za druhý sifon půjdou oba potápěči a Petr se pokusí znovu zaútočit na třetí sifon. Akce se slibně rozeběhla. Směsi byly namíchány, lahve poctivě přefoukány, bubny se šňůrou nauzlíkovány a namotány, množství výbavy bylo s ohledem na transport optimalizováno, cíle akce jasně dané. Předchozí zkušenost ukázala na potřebu vytápění obleku potápěče do třetího sifonu. Během přechodu suché části bývá podoblek dost propocen a jeho izolační vlastnosti značně sníženy. První den expedice jsme celý věnovali transportu materiálu k sifonu, kde při montáži rebreatherů proběhla poslední kontrola a kalibrace kyslíkových čidel. Vše tak bylo připraveno na druhý den, kdy kluci nalehko v doprovodu holek brzy ráno odešli do jeskyně na stěžejní útok.

V roce 2022 bylo na konci šňůry vidět jasné pokračování vzhůru. Obecně panovala naděje, že by třetí sifon neměl mít delší pokračování a měl by relativně rychle spět k hladině. Realita byla ale zcela opačná. Sifon se záhy opět zlomil dolů a po dalších cca 170 m začal padat studnou do hloubky cca 80 m. Na dně bylo sice patrné další pokračování, ale ponor musel být ukončen, neboť bylo dosaženo limitů na domluvenou délku ponoru, zbývající čas na pohlcovači, použité směsi plynů, plánovanou délku dekomprese (s ohledem na vytápění) atp. Šňůra byla vyvázána v hloubce 72 m.
Samotný ponor ve třetím sifonu nakonec trval přes tři hodiny, z toho 2:10 zabrala pouze dekomprese. Hodiny CNS (ukazatel kyslíkové toxicity centrální nervové soustavy) hlásily 20 minut před koncem dekomprese 90 %. Ve stejný moment bohužel došlo i vytápění, a tak Petr docela vymrzl. Při běžném „car divingu“ by se jednalo o normální ponor s rebreatherem, ale s ohledem na exploraci, mapování a skutečnost, že se jedná o třetí sifon, lze obtížnost hodnotit jako vysokou.

Foto 2 Petr Chmel před ponorem v r. 2022 (foto J. Sirotek)

Během objevitelského postupu není předem znám profil ponoru a je nutné počítat se vším a plán ponoru neustále upravovat na reálnou situaci. Následné mapování při návratu neumožňuje z jeskyně „utéct“, ale je nutné postupovat ven relativně pomalu při precizním měření. Dekomprese mezitím neustále neúprosně naskakuje. Ponor ve třetím sifonu byl ukončen 7,5 hodiny po zahájení akce (odchodu z tábora) a zpět do tábora stále zbývalo cca 6 hodin, včetně ponoru přes první sifon s hloubkou 50 m. Při návratu proběhla tedy již třetí dekomprese, po které opět následovala značná fyzická námaha. Tomu se v jeskyni a následné cestě nahoru z kaňonu bohužel nedá vyhnout. Naštěstí byl dekompresní model, gradientní faktor a parciální tlaky při ponoru dobře zvoleny a akce se obešla bez dekompresních příznaků, a tak večer v táboře jsme společně mohli oslavit nové objevy.

Pokračování ve třetím sifonu je lákavé. Zdá se, že se jedná o freatickou část odvodňující celou oblast. Nasazení pro další postup by ale muselo být výrazně větší, včetně skútrů, přípravných potápěčů, dalších kanystrů pro vytápění atd. Uvidíme, jestli se najde dost nadšenců (bláznů) do dalších let.

Celé toto dobrodružství by se nedalo zrealizovat bez ostatních členů expedičního týmu, jejich silných nohou a pevných zad a vůle. Expedice Medúza 2024 se zúčastnili: Petr Celý, Dagmar Dostálová, Maciej Fryń, Aleksandra Fryń, Petr Chmel, Tomáš Jakubec, Petr Šimon Janíček, Vít Kaman, Vendula Koublová, Jakub Mertlík, Jan Mertlík, Radek Nejezchleb, Ema Otevřelová, Zoltán Pintér, Jan Sirotek, Barbora Sirotková a Peter Váczi.