Vladimír Bláha, Petr Winzor, Matěj Svadba (ZO ČSS 1-06 Speleologický klub Praha)

 

Tomáškova propast se nachází zhruba 1,5 kilometru východně od Srbska, v bývalém Tomáškově lomu v nadm. výšce 248.00 m. Jedná se o jednu z nejhlubších propastí v Českém krasu s malým jezírkem na dně, která je volně přístupná a slouží především jako přírodní lezecký trenažér jednolanové techniky. Propast je vystrojena kvalitním kotvením, o jehož údržbu se stará SZS ČSS, stanice Čechy.

Objev této, až do roku 1969 nejhlubší propasti v Českém krasu je samozřejmě spjat s těžbou v lomu, dokonce s těžbou byl málem spojen i zánik této jedinečné lokality. Za záchranu propasti můžeme poděkovat F. Skřivánkovi, který zajistil v hodině dvanácté nedokončení plánovaného odstřelu.

Propast sama byla známa relativně dlouho, ale k prvnímu výzkumu došlo až v roce 1955, kdy se výzkumem začali zabývat členové krasové sekce Společnosti Národního musea v Praze. Především šlo o F. Skřivánka a F. Králíka. V roce 1957 se k průzkumu připojil i V. Stárka. V té době byly pořízeny plány propasti a základní fotodokumentace. Informace z proběhlého výzkumu publikovali Skřivánek a Stárka až v roce 1958. Zpráva popisuje propast jako dutinu se strmě zapadajícími vrstvami kotýských vápenců a kalcitovou žílu. S tím, že pod první vstupní šachtou, hlubokou 12 m, je nevelké horizontální patro, za nímž následuje 24 m hluboká hlavní šachta propasti.

 

 

Mezi drobnou výzdobou byl zjištěn aragonit i opál. Zmíněný aragonit byl zjištěn na vodorovné etáži v hloubce 12 m na velmi malé ploše, kde vytváří květy nepatrných rozměrů (až 3 mm) na spodní straně zřícených bloků na pisolitických kalcitových tvarech. Tyto bloky jsou jednou stranou zabořeny do písčitých hlín a druhou opřeny o stěnu propasti.

Dle osobního sdělení F. Skřivánka (2018) byly na dně propasti, těsně před vstupem k jezírku, jeho skupinou kopány nehluboké sondy se vzpříčenými kameny a vodou. Bližší informace nejsou známy a ani F. Skřivánek (zemřel 31. 1. 2023) si další podrobnosti nepamatoval.

V lednu 1960 se Jiří Kříž náhodou, při čekání ve frontě na výstup po lanovém žebříku, prokopal k naprosto neprůlezné úžině. Bylo zjištěno, že po vhození kamene do úžiny je slyšet šplouchnutí vody. Tím bylo objeveno další pokračování. Z toho je zřejmé, že spodek propasti před úžinou byl celkově prokopáním snížen. Místo bylo údajně pojmenováno podle na místě viděné žáby Žabí jezírko. Později J. Hromas s F. Králíkem ručně vysekali díry na výbušninu a 23. 10. 1960 se skupině podařilo prostřelit úžinu a sestoupit až k Žabímu jezírku. Zde se 20. 11. 1960 J. Hromas v teplákové soupravě poprvé potápěl, teplota vody 6 °C, vzduchu 8 °C. Měl prý i nějaký šnorchl. Ponor proběhl nohama napřed, po chvilce však narazil na skalní stěnu, takže jeho teorie pouhého sifonu padla. Hladina by měla být zhruba ve stejné výšce jako řeka, tj. 210,2 m nad mořem.

 

 

První skutečný potápěčský průzkum provedl Z. Kouba až v roce 1967, který dosáhl hloubky 2–3 m a vzdálenosti 4–5 m od puklinové chodby. Akci popisuje J. Hromas takto: „Úkolem akce bylo ve spolupráci s potápěči Královodvorských železáren proniknout pomocí dýchacích přístrojů do sifonu Žabího jezírka na dně propasti v Tomáškově lomu. I přes vytrvalý déšť byl na dno propasti pomocí lan a ocelolanových žebříků dopraven všechen potápěčský materiál (obleky, dýchací přístroje, akumulátory, lampy, zátěže, náhradní bomby se vzduchem atd.). Z. Kouba v gumovém obleku sestoupil s dýchacím přístrojem do Žabího jezírka, jehož hladina se oproti stavu z 3. 9. 1967 zvýšila, avšak postranní síňka zůstala ještě z větší části otevřena. Po dobu 10–15 minut se celkem třikrát ponořil do sifonu vedoucího směrem severozápadním, avšak pro silně zkalenou vodu ztrácel orientaci. Ke konci jezírka, ke stěně ani k volné prostoře nepronikl, dostal se do míst, kde „dno prostory stále klesá, strop je pod hladinou vody a při rozpřáhnutí rukou není možno dosáhnout stěn“. Ke konci pokusu byl již potápěč v 9 °C chladné vodě tak zkřehlý, že nepomáhala ani masáž rukou a pokus bylo nutno přerušit. Akci byl přítomen redaktor Svobodného Slova Z. Valeš, který prováděl fotodokumentaci.“

Později, asi kolem roku 2020, J. Hromas uvedl, že u pokusu samého vlastně nebyl, jen zaznamenal popis události.

O mnoho let později potápěč J. Hóta (ZO 1-05) dosáhl pravděpodobně hloubky asi 1 m a vzdálenosti asi 2 m. Pak se na dlouhou dobu nenašel nikdo, kdo by byl ochotný riskovat na takto špatně přístupném místě.

 

 

 

 

K potápění se vrátil až o mnoho let později (v letech 2017–18) někdejší člen Speleologického klubu Praha Pavel Kubálek (nyní ZO 1-11 Barrandien), který i poměrně dobře zdokumentoval část zatopené prostory videokamerou. Při posledním průzkumu v dubnu 2018 se v jezírku potápěl i člen ZO 1-10 Speleoaqunaut R. Krzewinski. Právě z posledního ponoru vznikla zatím jediná mapa zatopených částí propasti (příloha č. 1). Potápěč se zanořil ukloněnou chodbou asi 3,5 m hluboko, a to až do vzdálenosti cca 7 m. Z ponorů vyplývá, že se prostora výrazně přibližuje zpět pod hlavní šachtu, dno je vyplněno kameny a jemným sedimentem. Dále se již potápěč z důvodu objektivního rizika nedostal.

Právě na základě těchto indicií vzešla myšlenka pokusit se o vyčerpání části propasti. O tomto nápadu se diskutovalo více než 4 roky, až v září 2023, při velmi nízkém stavu řeky Berounky (na vodočtu bylo kolem 90 cm), jsme se rozhodli tento podnik zrealizovat. Bylo vybráno datum 15.–17. září 2023.

Plán celého pokusu byl prostý, pokusme se o vyčerpání vody technikou, kterou máme k dispozici a získejme alespoň nějaké základní informace. Pokud budeme alespoň trochu úspěšní, připravme velkou čerpací akci na další suché léto.

Na akci jsme měli připravena čtyři čerpadla (3 × 550 W a 1 × 1 100 W), 135 m hadic, dvě elektrocentrály 6,5 a záložní 3,5 kW a hromadu kabelů. Bezpečnost řešily dva proudové chrániče, první hned u elektrocentrály, druhý na hlavní rozvodně v jeskyni. Mimo to všechny rozvody byly vedeny zcela mimo lezecké trasy. Pro případ mimořádné události měla obsluha čerpadla u sifonu k dispozici i potápěčskou 5litrovou láhev s automatikou.

 

 

 

 

Během pátečního večera a noci byl k jeskyni v pouhých pěti lidech donesen potřebný materiál a začalo se s vystrojováním. Byla zřízena tři přečerpávací stanoviště o objemech po 220 litrech v rozestupech 8, 8, 9 a 13 m. Zajímavým zjištěním byla skutečnost, že vchod do propasti není tím nejméně úzkým místem na trase (mimo úžinu vedoucí k Žabímu jezírku). Tím se ukázal být průlez mezi vzpříčenými balvany kousek nade dnem hlavní šachty. V sobotu ráno v 8 hod. dorazilo dalších šest pomocníků. Akce odstartovala, až když jsme vložili na dno jezera čidlo Jirky Bruthanse (ZO 1-05), které měřilo posun hladiny a teplotu (příloha č. 2). Podobné čidlo umístila již v pátek večer Helena Vysoká (ZO 1-05) i do Podtraťové jeskyně (bohužel čidlo mělo poruchu). Pak byla zapnuta čerpadla. Zpočátku voda klesala poměrně rychle a vše bylo velmi optimistické, později se situace začala zhoršovat, z porézního materiálu, puklin a neznámých prostor se řinula přitékající voda. Během několika hodin se podařilo snížit hladinu o 112 cm. Bohužel zhruba v polovině pokusu jsme měli závadu na jedné z hadic, která se ohlásila poměrně pěkným vodopádem padajícím ústřední propastí a křikem obsluhy. Čerpadla byla vypnuta, vodopád ustal, ale oprava závady zabrala takřka 20 minut. Ukázalo se, že přítok v sifonu činil asi 1 výškový cm za minutu. Po opravě jsme zjistili, že jsme přišli zhruba o dvě hodiny práce, tedy čerpání. Po dočerpání takřka zpět na úroveň před nuceným vypnutím se rychlost poklesu hladiny subjektivně dost snížila, ke konci akce už to byl boj o každý centimetr. Průběh grafu se tedy shoduje s průběhem čerpání. Kolem 17. hod. jsme usoudili, že je další čerpání s naší technikou málo účinné a pokus byl ukončen. Byl odebrán vzorek vody pro chemický rozbor (2 × 2 l). Začali jsme balit. Hluboko v noci bylo vše na povrchu, nastěhováno v autě a na vleku. Druhý den následovalo mytí, třídění a sušení.

 

 

Akci hodnotíme pozitivně, byli jsme schopni čerpat vodu z hloubky 38 m poměrně levnými prostředky. Na výstupu v lomu byl naměřen průtok 0,86 l/s (Pavel Černý). Voda v propasti se dá přemoci, zatím byl zjištěn přítok v rozsahu do cca 0,7 l/s a byl zjištěn i pokles teploty vody o cca 1,1 °C. Propast pravděpodobně nebude s řekou Berounkou spojena žádným výrazně velkým koridorem, půjde spíše jen o nějaké průsaky. Hlavní zdroj vody je více pravděpodobný z masivu skal. V opačném případě bychom s takto mizernými prostředky neměli žádnou šanci přítok zdolat.

Více napoví výsledky rozboru odebrané vody, které zajišťuje Jiří Bruthans ze ZO 1-05 Geospeleos. Celkově bylo při pokusu vyčerpáno 19,92 m³ vody. Na základě zjištěných skutečností jsme se rozhodli, že se do propasti v budoucnu, snad v září 2024, vrátíme a pokusíme se o nějakou razantnější akci.