Lenka Kachlík (ZO ČSS 1-02 Tetín)

Občas se raduji z chvil strávených v podzemí, kam mě zvou, abych hrála roli ťuhýka, tedy figurantku při cvičeních spelozáchranářů. A tak se stalo, že mě jedna jeskyňářka oslovila, abych se s vámi podělila o své zážitky. Nechci zde rozepisovat historii vzniku Speleologické záchranné služby České speleologické společnosti (SZS ČSS), její strukturu, fungování či vybavení. Raději se zaměřím na to, jak jako coby pasivní účastník záchranných cvičení vnímám tuto skupinu odvážných, odborně zdatných a zkušených speleologů, a co jsem s nimi zažila.

Foto 1 Seznámení s instrukcemi, mapou jeskyně a plánem záchrany

Každý z nás se do podzemí vydává z různých důvodů – z lásky k jeskyním, kvůli partě, se kterou objevujeme neobjevené, pro poznání, pro pocit, že jsme na místě, kam se jen tak nedostane nikdo jiný, nebo jednoduše pro klid, krásu, bahno, vodu, výzvy… Každý má svůj důvod.

Když pozoruji speleozáchranáře při cvičení, přemýšlím o nich. Obecně jsou to lidé sportovní postavy s dobrou fyzickou kondicí. Často se jejich volnočasové a profesní aktivity prolínají: jeskyňáři, hasiči, jeskynní potápěči, záchranáři, výškoví pracovníci, horolezci. Jsou vybaveni speciální výstrojí a prošli školením pro záchranu v podzemí. Napadla mě otázka, proč takto tráví svůj volný čas, proč věnují jeden den v měsíci simulaci nehody a záchrany člověka v jeskyni zdarma? Popravdě jsem se nikoho ještě přímo nezeptala, jen jsem poslouchala. Někteří z těch, které znám, přišli o přátele nebo známé v jeskyni, někdo u toho dokonce byl. Možná to je důvod, proč se rozhodli být připraveni pomáhat, když je to nejvíce potřeba. Zkuste se jich zeptat sami.

Jednou jsem byla v jeskyni, kde kamarádovi uvízla noha v úzkém prostoru více než 100 metrů pod zemí. Zůstal uvězněn bezmála 45 minut. Nebyla to lehká situace. I když nás bylo ve skupině osm, počet nic nezmohl. Nejprve se kamarád pokoušel vyprostit sám a my všichni jsme mu radili, pak jsme zmlkli a jenom čekali. Bylo jasné, že to bolí a vyprostit uvízlou nohu vyžaduje schopnost komunikovat s vlastním tělem. Potom, co se někdo odvážil rozříznout holínku a ani to nepomohlo, padlo rozhodnutí nohu z úžiny vyprostit odstřelením okolní horniny. Jeden z členů naší skupiny, průvodce v jeskyni, vyběhl pro záchranu a jeskyňáře znalého a oprávněného střílet. Uplynulo několik nekonečných minut, v těsném prostoru zůstali sami dva, uvězněný a přítel, který neodešel. Povídal si s unaveným kamarádem, který i přes to, že byl zabalený v izofolii, pomalu prochládal a byl stále v těžké situaci. Najednou jsme uslyšeli řev a šramot. Podařilo se! Kamarád se vysvobodil. Nevím, jestli je to náhoda, ale přítel, který mu tehdy poskytoval pomoc, se po sedmi letech od této události a několika letech čekatelství stal letos oficiálním členem SZS ČSS stanice Čechy.

Se stanicí SZS Čechy jsem zažila několik cvičení, školení a tréninky jednolanové lezecké technicky (SRT) na trenažéru Na Chlumu, které probíhaly téměř rok. Mám za sebou školení u Francouzské speleologické federace záchrany v podzemí. Mohu tvrdit, že jsem trochu proškolený ťuhýk. Popravdě a narovinu přiznávám, že platí, co člověk netrénuje, často zapomene, dnes už bych těžko dala dohromady např. záchranu odříznutím z lana. Určitě je důležité základní techniky záchrany před každou větší expedicí trénovat.

Foto 2 Část účastníků cvičení na Spodním patře (foto samospoušť P. Kubálka)

A jaké jsou mé dojmy a postřehy ze cvičení speleozáchranných akcí? Vše začíná tím, že přijedete na místo srazu, což může být základna SZS, kde se nabalí veškeré záchranné vybavení. Anebo dorazíte přímo na místo nehody, kde bez kontaktu se záchranářským týmem chystáte hru na zraněného.

V obou případech dostanete přesné pokyny od vedoucího akce, co se ten den bude dít, jaké zranění máte simulovat a kde v jeskyni. Vedoucí akce má jasné instrukce i pro záchranný tým. Pak se vydáte do jeskyně jako při běžné jeskyňářské akci s jedním členem speleozáchranky představujícím vašeho kolegu. Dojdete až na dohodnuté místo a pokusíte se napodobit polohu odpovídající zranění. Akce je spuštěna na povrchu i pod povrchem v domluvený čas nebo v momentě, kdy vedoucí akce podá týmu telefonický pokyn. Poté čekáte na příchod záchranářů, kteří jsou obvykle veselí a v dobré náladě, připraveni na cokoli.

Už na povrchu probrali informace o zranění a rozhodují o tom, jakým způsobem se pokusí dostat k osobě v nouzi a jak ji budou transportovat ven. To může zahrnovat použití lan, šplhání po stěnách, použití záchranných nosítek nebo dalších technik.

V momentě, kdy vás najdou, záchranná operace už dávno probíhá. Přistoupí k vám nejprve záchranář s lékařskou odborností, začne analyzovat situaci. Část týmu připravuje kotvení a lana na transport nosítek z jeskyně ven a část zajišťuje místo nehody a péči o zraněnou osobu. Při cvičení je stanoveno, kolik hodin by měla záchranná operace trvat. V reálné situaci může záchrana trvat několik hodin až dnů, v závislosti na složitosti situace.

V mém případě mě stabilizoval a připravil na evakuaci v nosítkách záchranář-ošetřovatel a jeho asistent během cca 30 min. Například při simulaci zlomeniny klíční kosti způsobeném pádem kamene při stoupání na laně ze Spodního patra Koněpruských jeskyní probíhal průběh záchrany následovně: První záchranář mě sundal z lana pomocí techniky „croll to croll“ a neustále se mnou komunikoval, aby zjistil můj aktuální stav a pocity. Poté, co mě položil na zem do sedu, mě společně s kolegou zabalili do izofolie. Bylo mi vysvětleno, že je důležité sedět, aby se krev dostávala z končetin pomalu. Při dlouhém sezení v sedáku může dojít k omezení cirkulace krve v dolních končetinách, což může vést k podchlazení a otupělosti. Nedostatečný průtok krve může také způsobit překrvení nebo dokonce poškození tkání. Během manipulace se mě snažili udržet v co nejstabilnějším a bdělém stavu. Mezitím další dva záchranáři stavěli stan a zázemí, kam jsem byla následně přemístěna pro další péči a převlečení do suchého oblečení. Moje zraněná ruka byla obvázána do trojcípého šátku a zafixována k tělu, aby se při transportu v nosítkách nehýbala. Než jsem se za pomoci záchranářů položila na nosítka, byla jsem dovybavena teplým nepromokavým oblekem, péřovými ponožkami, rukavicemi a pohodlnou helmou s transparentním krytem přes obličej. Dostala jsem i zahřívací váčky pod svrchní vrstvu oblečení. Ošetřovatel se snažil zastavit – minimalizovat riziko podchlazení, proto zatopil ve stanu plynovým vařičem a vařil čaj. Až poté, co byl záchranný tým připraven k transportu, byla zahájena evakuace, a to ve chvíli, kdy byla cesta pro nosítka směrem k východu z jeskyně připravena. Komunikace mezi členy týmu probíhala i prostřednictvím vysílačky Nikola, která umožňovala koordinaci postupu mezi jeskyňáři při záchraně.

Každý člen týmu musí pečlivě komunikovat tak, aby navigace postupu při akci byla jasná a srozumitelná, bez emocí, bez chyb.

Nosítka jsou sama o sobě celkem široká, záchrana úžinami meandrů a puklinovitých propastí právě ze Spodního patra byla napínavá. Ze záchranářů tekl pot, až na jednoho či dva záchranáře v akci nikdo z nich před tím v této jeskyni nebyl. Neznali prostor, neměli představivost rozvinutou do dokonalosti, a tak se spoléhali jen na své zkušenosti a schopnosti a jeden na druhého. Při ostré akci by určitě došlo na střílení překážek, spadlého balvanu. Nastala situace, kdy se nosítka zasekla v úžině a ťuhýk začal bolestí tuhnout, samozřejmě přeháním. Včas jsem zvoláním upozornila, že zmáčknutí o skálu bolí příliš. V puklině není vidět, záchranáři si musí naslouchat a dělat rychlá rozhodnutí, nastává manipulace dle navigace po centimetrech sem a tam, nakonec dokázali nosítka uvolnit, je to velká úleva. Vy ležíte v nosítkách za neustálého doprovodu jednoho ze záchranářů a jste odkázáni na pomoc druhých, nezbývá vám než věřit, že to dobře dopadne. Je to jenom hra? Je čas na humor? Popravdě ani ne. Občas si řeknete něco vtipného, aby se situace odlehčila, ale všichni vědí, proč se trénuje a že to není z legrace, že to není pro zábavu, ale pro záchranu zdraví a životů.

Celkově vzato, záchranná akce byla úspěšná. Byla jsem transportována přes propasťovité pukliny, několik meandrovitých chodeb až k východu, který se nachází ve stěně lomu. Proto pak bylo nutné spustit nosítka asi 20 m na dno lomu, kde by v případě ostré akce čekala odborná lékařská péče. Rozbalením z nosítek moje role neskončila. Ve chvíli, kdy jsme byli všichni pohromadě, došlo k vyhodnocení a analýze celého procesu. Akce byla časově delší, než se odhadovalo. Nedošlo k zásadním chybám. Vedoucí akce vyvodil závěry a návrhy na zlepšení postupů pro budoucí záchranné akce.

Je důležité ocenit odvahu a obětavost týmu záchranářů, kteří riskují svůj čas a bezpečí pro pomoc druhým. Nikdo nikdy neví, kdy se ocitne v situaci, kdy bude jejich pomoc potřebovat. Osobně si myslím, že by mohlo být více takto trénovaných jedinců, a to nejen mužů, ale i žen. Tak do toho!

Autor fotografií: Pavel Kubálek